Taneční osobnosti – rozhovory – 21. stránka

Rozhovor s choreografkou a zakladatelkou Dance House Leonou „Qašou“ Kvasnicovou

„Nade mnou svítí šťastná hvězda“

Tanečnice, choreografka, lektorka, zakladatelka tanečního studia Dance House Leona Kvasnicová vystupuje pod uměleckým jménem Qaša. Již v patnácti letech založila svoji první taneční skupinu, byla porotkyní ve StarDance, choreografkou Česko hledá SuperStar a řady muzikálů. Vytvořila mnoho projektů a tanec ji provází od dětství, a jak říká, udržuje její tělo v kondici a duši šťastnou.

Pocházíte z Brna, kde jste vyrůstala s mladší sestrou Lucií a již v šesti letech jste začala dělat sportovní gymnastiku. Co Vás v dětství bavilo a jak jste jej prožívala?

„Dělala jsem moderní gymnastiku. Už v dětství jsem byla „kreátor“ a „vůdce“ – vymýšlela jsem taneční a pěvecká představení pro rodinu, organizovala do toho sestru a všechny okolo. Na druhou stranu jsem dokázala být i hodiny sama se sebou ve svém světě, procházet se přírodou u babičky na chalupě.“

Někde jste řekla, že Vás k tanci nikdo nepřivedl a tanec jste si našla sama. A v patnácti jste propadla tanci. Čím Vás tak okouzlil, že jste v tomto věku založila svoji první taneční skupinu Crazy Dancers?

„Jak jsem řekla, bylo to ve mně dříve než v 15 letech. Jen pak jsem potkala svou první lásku. S ním jsme založili Crazy Dancers a tam jsem se „vyformovala“. Velkým impulsem byl určitě film „Flashdance“, který když jsem viděla, řekla jsem si, že takto budu jednou umět taky tančit.“

Po maturitě jste se stala členkou taneční skupiny UNO a někde jste řekla, že to byl jeden z Vašich splněných snů… A co další taneční sny, splnily se?

„Víte co? Ano. Musím říct, že nade mnou svítí „šťastná hvězda“ asi. I když moc dobře vím, že je to o mé dřině a víře. Studovala jsem v Holandsku, tančila ve vysněné skupině v Paříži u Bruce Taylora. Měla jsem čest ztvárnit sólové role jako např. Julii v Bratislavském divadle tance pod vedením Jana Ďurovčíka. Prosadila jsem se u nás jako choreograf muzikálů, v televizi jako porotkyně StarDance nebo choreograf Česko hledá SuperStar a realizovala spoustu vlastních projektů. Ale hlavně se mi do toho podařilo mít dva krásné syny. A to všechno je splněný sen.“

Pak jste začala studovat taneční pedagogiku na JAMU, rok jste studovala v Holandsku a po návratu založila další taneční skupinu Free Dance Group a poté studovala choreografii na HAMU. Jako choreografka jste se podílela na řadě divadelních inscenací a na čem pracujete v současné době?

„V současné době je to malinko složitější vzhledem k pandemii, která nás ovlivnila všechny. Nicméně i přesto jsem pracovala na choreografii Láska nebeská v divadle Broadway a v divadle Rokoko v inscenaci Dr. Johann Faust. Já také denně vyučuji buď tanec nebo pilates či jógu. Nenudím se…)))

Jako tanečnice jste vystupovala v německém Hamburgu, ve Švýcarsku, byla jste sólistkou Bratislavského divadla tance, členkou Baletu Praha. Od roku 2003 máte taneční skupinu IF. Jak na to plodné období vzpomínáte?

„Bylo by toho hodně, ale to stěžejní jsem již zmínila.“

Co Vás vedlo k založení tanečního studia Dance House, kde máte pravidelné lekce pilates, street jazz pro děti a individuální lekce? Jak se Vám daří v době covidové? Máte také on-line lekce?

„Vlastní studio jsem měla v plánu vybudovat jako něco, co bude pokračování mé cesty tanečnice a učitelky tance a jako budoucí obživa. Nicméně po 4 letech jsem změnila názor. Bylo to vyčerpávající, více jsem řešila organizaci a ekonomiku, personální záležitosti a na umění a tanec mi zbývalo málo sil. A to jsem nechtěla. Ale ta zkušenost je k nezaplacení.

V covidové době jsem byla stále aktivní, on-line lekce ale pouze pilates nebo jógu. Tanec přes počítač nelze…ta energie se nepřenese, to není ono.“

V roce 2008 jste se představila jako jedna z porotců oblíbené TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí. Jak jste se cítila v této pozici a přijala byste nabídku tančit v této soutěži?

„Byla to velmi příjemná doba. Všichni porotci a zákulisí skvěle na sebe naladěné. Nabídku tančit v soutěži bych ale nepřijala. Jsem profesionální tanečnice, to by bylo vůči hercům nebo sportovcům co soutěží přece nefér.“

Vaši sestrou je hudební skladatelka a úspěšná DJ Lucca. Svedla Vás spolupráce na nějakém projektu? A pokud ano, jak se Vám spolu pracovalo?

„Ano, udělaly jsme spolu dva projekty pro moji skupinu IF. Spolupráce byla úplně pohodová. Obě víme, co děláme a co umíme…“

S partnerem tanečníkem a choreografem Martinem Cisarzem máte dva syny. Jak to mají s tancem? Nepadlo jablko daleko od stromu?

„Nepadlo. Kluci jsou talentování, myslím, že hodně. Mají to v sobě a v srdci.“

V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec Vám udržuje tělo v kondici a duši šťastnou. Platí to stále? A co čas na odpočinek? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Platí, platí. Ale snažím se vracet tělu, co jsem od něho celý život chtěla. Volný čas mám nejraději s rodinou. Rádi jezdíme na výlety do přírody. Jsme spolu rádi.“

Leona „Qaša“ Kvasnicová:

Narodila se 23. 12. 1972 v Brně. Působí jako tanečnice, choreografka, lektorka a vystupuje pod uměleckým jménem Qaša. Její sestrou je skladatelka a DJ Lucca (1978).

Vystudovala taneční pedagogiku na JAMU, choreografii na HAMU a studovala na nizozemské taneční škole Rotterdamse Dansacademie.

Má vlastní taneční skupinu IF a v Praze založila taneční studio Dance House, kde měla pravidelné lekce pilates, street jazz pro děti nebo individuální lekce.

S partnerem, tanečníkem a choreografem Martinem Cisarzem má dva syny Matěje a Kryštofa.

Foto: Archiv Leony Kvasnicové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a porotkyní StarDance Petrou Kostovčíkovou

„Byla to dřina, ale neměnila bych“

Spolu s hercem Václavem Vydrou se v prvním ročníku StarDance… když hvězdy tančí, protančili na druhé místo. Do soutěže se vrátila, a to ve čtvrtém ročníku, ale jako porotkyně a tuto pozici si Petra Kostovčíková vyzkoušela také v TV taneční show Bailando – tančím pro tebe. Působí jako trenérka, vede taneční kurzy pro děti i dospělé, věnuje se sportovnímu koučinku a je také trenérkou konceptu Trenéři ve škole, který se snaží oživit a zrestrukturalizovat hodiny tělesné výchovy ve školách.

Jak vzpomínáte na své dětství prožité v Havířově? Jaká jste byla holčička, a měla jste vysněné povolání?

„Na Havířov mám velmi pěkné vzpomínky. Zřejmě je to věkem, možná tím, že mám děti, ale v poslední době na něj vzpomínám stále častěji. Blíží se Vánoce, děti plánují, co budou dělat, a mě se automaticky vybaví sáňkování před panelákem, pečení cukroví s mamkou, stromeček a rodinná pohoda u vánočních pohádek. Ráda se do Havířova vracím.

Myslím si, že jsem byla taková ta poslušná holčička, co nosila domů jedničky, pomáhala v domácnosti a jednou zapomněla vyzvednout bráchu ze školky. Vždycky jsem si hrála na paní učitelku. Chtěla jsem učit.“

V jednom rozhovoru jste řekla, že s tancem jste začala v patnácti letech. Co nebo kdo Vás k němu přivedl? Měl na to vliv váš bratr, který tančil v TK Trend v Ostravě?

„Můj bratr začal s tancem až po mne. Byl to můj bratranec, na jehož soutěž jsem se v Havířově šla podívat. A děsně mě fascinovalo, jak se kluci chovali k holkám, k těm svým partnerkám. Oni si pomáhali, respektovali se, tvořili tým. Hned jsem se přihlásila do tanečního klubu AMTARA v Havířově a čekala na toho „prince”, se kterým budu tancovat a samozřejmě se zamiluju. No a trenér mi přidělil partnera – mého kamaráda z baletu. To bylo velké zklamání:)))“

Vaším tanečním partnerem byl německý tanečník Christian Polanc a spolu jste se zúčastnili řady mezinárodních tanečních soutěží. Jste mistryně ČR v LA tancích, vicemistryně Německa v LA tancích, vicemistryně světového poháru v LA tancích. Finalistka Světových her, semifinalistka Mistrovství světa a Evropy v LA tancích. Jak na ten čas plný dřiny a soutěží vzpomínáte?

„Mé první větší úspěchy přišly ještě před Německem. Tančila jsem s Honzou Klimentem, se kterým jsme se stali Mistry ČR v LA tancích a také semifinalisty MS. Bylo to s Honzou, se kterým jsme na Světových hrách (obdoba Olympijských her pro neolympijské sporty) obsadili 2. místo. S Honzou i Christianem jsme neustále cestovali. Ať už na soutěže, soustředění, kongresy, vystoupení… A já to milovala. Chvilku doma, pak sbalit kufry a hurá do světa. Občas to bylo náročné a velmi únavné, ale mě to naplňovalo. Neustálá změna – nové zážitky, noví lidé, nové země, nové zkušenosti. Doma pak dvoufázový trénink, mezitím učení, na kondičku 3 – 4 x týdně do fitka. Byla to dřina, ale neměnila bych.“

V roce 2006 jste byla taneční partnerkou herce Václava Vydry v prvním ročníku TV taneční soutěžní show StarDance… když hvězdy tančí a spolu jste se protančili na krásné druhé místo. Co Vám soutěž dala a jak se vám tančilo s Václavem Vydrou? Šla byste znovu do soutěže?

„StarDance – to byla jedna ohromná, nezapomenutelná jízda. Byl to první díl, pro všechny tedy něco zcela nového, a já vnímala to nadšení, vzrušení, nervozitu a to vše ve skvělé partě lidí. Já v té době víceméně ukončila svou soutěžní kariéru ze zdravotních důvodů (mám artrózu kyčlí) a tím pádem jsem si mohla dovolit nechat se tou atmosférou zcela pohltit a užít si naplno tuto novou zkušenost. Pamatuji si, jak Vašek vstupoval do SD s představou, že se uvidíme třeba dvakrát do týdne na hodinovém tréninku, a my pak trénovali každý den 9 hodin!:))) Ale oba na to vzpomínáme velmi rádi. S Vaškem Vydrou jsme si sedli jako lidé a dodnes se vídáme! Velice si ho vážím!“

V roce 2007 jste se stala porotkyní v TV taneční show Bailando – tančím pro tebe a ve čtvrtém ročníku StarDance… když hvězdy tančí, jste opět usedla na porotcovské křeslo. Jaké to bylo nesoutěžit, ale hodnotit?

„Být porotkyní byla samozřejmě úžasná zkušenost. Nicméně jsem byla mnohem nervóznější než na „place” jako tanečnice. Tam jsem naučená s chybami pracovat, improvizovat. Tohle bylo nové, velmi zajímavé, vzrušující a určitě velmi poučné. Myslím si, že dnes, ve svém věku, se už hodím spíš jen do té poroty:)))

S kariérou tanečnice jste se rozloučila, ale tanci zůstala věrná a působíte jako trenérka. Pořádáte kurzy tance?

„Měla jsem období, po narození dětí, kdy jsem chtěla tanec opustit. Neviděla jsem v tom smysl. Ale nepodařilo se! Uvědomila jsem si, jak je hudba a pohyb mou nedílnou součástí, a že bez toho vlastně nemůžu být. Takže opět učím, ale své pole působnosti jsem si rozšířila, vedu i taneční kurzy pro dospělé, věnuji se sportovnímu koučinku a nově jsem také trenérkou úžasného konceptu Trenéři ve škole, který se snaží oživit a zrestrukturalizovat hodiny tělesné výchovy ve školách.“

Co vás přivedlo k vystudování ekonomie obor marketing a obchod?

„Bývala jsem velký pragmatik, z matematiky jsem maturovala. Dávala mi smysl. Ekonomie, matematika to jsou pro mě souvislosti, logické uvažování, odvozování. Řekla bych, že to jsou vědy, které mají vnitřní dynamiku, že nejde o statické informace, které se člověk musí nabiflovat nazpaměť. To bych nezvládla. A protože jsem v té době začala tancovat za Ostravu s Honzou, a měli jsme skvělé vyhlídky, ekonomie v Ostravě se zdála tou nejvhodnější volbou jak skloubit studium a tanec. Dodnes netuším, proč jsem nešla studovat na pedagogickou fakultu, myslím si, že bych byla skvělá učitelka. 🙂

Vy jste si také sama šila kostýmy na svá taneční vystoupení. Navrhla jste také sportovní kabelku. A co dnes věnujete se ještě návrhářství a šití kostýmů?

„Vždycky mě bavilo tvoření. Ráda jsem pletla, vyšívala, háčkovala, takže šití tanečních šatů pak bylo úplnou samozřejmostí. A hlavně jsem tak dost ušetřila, a mohla si dovolit dát víc peněz za materiál, hlavně tedy lesklé kamínky:-). Dnes bych moc ráda usedla za šicí stroj, protože mám ráda zajímavé, neokoukané věci, a ráda bych si něco ušila, ale nemám čas. Maximálně zkrátím dětem kalhoty, upravím gumu v pase, zašiju dírku.“

Jak ráda trávíte chvíle volna?

„To je různé. Mám ráda společnost, ale občas potřebuji být sama. To pak čtu. Jsem ráda na horách – turistika, běžky, lyže a v poslední době jsem si oblíbila inline brusle. Ráda vařím!“

Foto: Archiv Petry Kostovčíkové, Markéta Listíková

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletní mistryní Michaelou Wenzelovou

„Divadlo je posvátné a frivolní zároveň“

Divadelní prostředí znala díky svým rodičům odmala. A na scéně si poprvé zatančila již ve svých sedmi letech. Vystudovala Taneční konzervatoř, dvě desítky let byla v baletním souboru ND v Praze. V 38 letech se Michaela Wenzelová s kariérou baletky rozloučila a vydala se na dráhu pedagožky a baletní mistryně a ve svých nových profesích se našla.

Pocházíte z rodiny tanečnice a operního pěvce a již v šesti letech jste začala navštěvovat baletní přípravku ND v Praze. Proč právě balet? Bylo to tím, že se mu věnovala Vaše maminka?

„Kdykoliv mě, jako dospělou, potkal pan profesor Hanuš, vzpomínal, jak moje pyšná devatenáctiletá matka stála se mnou jako miminkem před budovou konzervatoře a každému, kdo se zastavil, oznámila, že se v kočárku rozvaluje budoucí primabalerína. Myslím, že jsem neměla na výběr. Nazvěme to štěstím pro obě strany, že být tanečnicí jsem zcela dobrovolně přijala už jako dítě.“

Již v sedmi letech jste se objevila na scéně ND a to v baletu Z pohádky do pohádky a od deseti let jste studovala balet na Taneční konzervatoři hl. města Praha a při studiu tančila v několika baletních inscenacích (Louskáček, Marné opatrnosti, Ples kadetů, Šípková Růženka a další). Čím Vás balet tak okouzlil, že jste mu „podlehla“?

„Od útlého dětství jsem trávila čas s rodiči v divadlech. Být v divadle byla naprosto přirozená součást mého dětského života. A řekněme si zcela upřímně – tomu prostředí nelze nepodlehnout, pokud v sobě máte alespoň minimální mix komediantských a bohémských tendencí. Divadelní prostředí je posvátné a frivolní zároveň. Pozlacená krása na obyčejných dřevěných prknech. Jeden paradox vedle druhého. Divadlo je po všech stránkách vzrušující. Člověk to musí okusit, aby pochopil, zamiloval se a divadlo se stalo jeho životní potřebou. A tanec byl jedním z mých nejvhodnějších způsobů sebevyjádření.“

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Praze, kde jste byla krásných dvacet let a vytvořila řadu rolí, jako byly např. Myrtha v Giselle, Lisetta v Marné opatrnosti, Clemance v Raymondě, Macecha v Popelce, Víla Vánoc v baletu Louskáček – Vánoční příběh, Carabosse v Šípkové Růžence). Vypracovala jste se na sólistku. Na kterou ze svých rolí ráda vzpomínáte a máte ještě nějaký nesplněný „baletní“ sen?

„Já jsem duší i povahou komediant. Mně nikdy nestačilo jen tančit. Vždycky jsem potřebovala i hrát. Já jako dítě lítala po bytě jako Giselle v závěrečné scéně prvního jednání. Role, kde máte stejný úsměv od začátku do konce, mě poněkud nenaplňovaly. Ale já měla velké štěstí, že si toho správní lidé všimli a od mládí mi svěřovali i charakterní role. Mně bylo vždycky dost jedno, jestli je to první, druhá role nebo „štěk”. Hlavně, abych mohla hrát. Abych mohla tvořit. A abych na jevišti na chvíli mohla nechat duši. Nesplněný sen… já si už v tancování všechno splnila. Nevím, s čím by kdo musel přijít, aby mi stálo za to se hodit zpět do formy a naposledy zariskovat. A co se týče minulosti, není fér nějakou roli vyzdvihovat. Ale snad – když jsem tančila Petite Mort od pana Kyliána, tehdy jsem na jevišti zažila „minutu absolutního štěstí”. A mojí poslední sezónu v ND jsem dostala dárek – Žalmovou symfonii také od pana Kyliána. Tam jsem nenechala jen duši, ale i kus života.“

Za roli Cikánské dívky v baletu Sněhová královna jste byla v širší nominaci nominována na cenu Thálie za rok 2016 a o tři roky později jste se s aktivní kariérou baletky rozloučila a soustředila na pedagogickou činnost a výtvarné umění. Bylo to těžké rozhodnutí?

„Rozhodla jsem se skončit v 38 letech. Myslím, že je to tak akorát. Byl to pro mě zcela přirozený životní proces. Už jako holka jsem se rozhodla, že odejdu na vrcholu. Aby si mě lidé pamatovali jako mladou a krásnou a ne jako tu, která už nemůže vyskočit. Těch smutných konců kariéry jsem okolo sebe zažila příliš mnoho. A vždycky mi to bylo líto. Takže já to měla v hlavě dost srovnané a jen jsem čekala na vhodný okamžik, kdy to rozhodnutí, že právě teď nastal ten správný čas odejít, udělat. Ještě nenastal den, kdy bych zalitovala, že jsem přestala tančit. Jsem vytancovaná a dotancovaná a spokojená s tím, co jsem měla a život mi dal další dárky v podobě předávání zkušeností a budování něčeho nového. Jsem šťastný člověk.“

Od roku 2020 působíte jako baletní mistryně v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Jak se cítíte v této pozici a co je Vaší pracovní náplní?

„Tohle byl další z dárků, který mi život poslal až pod nos. Když jsem do Liberce poprvé přijela zadat trénink, byla jsem velmi příjemně překvapena, jak dobří tanečníci v Liberci jsou. Oni zvládají všechny styly a to velmi dobře. Soubor je velmi různorodý – je to soubor osobností – každý je jiný a každý v něčem vyniká. Na takový charakter souboru jsem zvyklá, v souboru osobností jsem prožila celou kariéru. V Liberci bychom nepostavili Labutí jezero. Ale tímto směrem také šéfka baletu Marika Mikanová soubor nevede. Ten směr, kterým se liberecký balet ubírá, se mi líbí a díky potenciálu, který v něm je, by mohl být velmi úspěšný. Liberecký baletní soubor by si už rozhodně zasloužil větší pozornost. Takže bych tímto odpověděla na otázku – moje pracovní náplň je pomoci Marice budovat kvalitu tak, aby se zájem nejen širší veřejnosti začal obracet směrem k divadlu F. X. Šaldy a jeho baletnímu souboru.“

Letos (2021) jste se stala pedagogem scénické praxe klasického tance na Pražské taneční konzervatoři a střední odborné škole s. r. o. Čím Vás práce pedagoga naplňuje?

„Když mě oslovil umělecký vedoucí PTK Kryštof Šimek s nabídkou u něho učit, tak jsem nevěděla, jestli do toho mám jít. Je to obrovská zodpovědnost. V rukách pedagoga z velké části leží profesní osud jeho studentů. Nakonec jsem nabídku přijala, protože mě Kryštofova vize oslovila a já v ní věřím. A také postupně získávám pocit, že nejsem špatný pedagog. Ono totiž to, co tanečníkům říkám, v praxi funguje. Taky aby ne, když zase mě vychovali ti nejlepší z nejlepších – pan Ždichynec, pan Slavický, paní Němcová a z rad mé skvělé profesorky Anety Voleské budu čerpat do konce svého života. Mám na čem stavět. A baví mě to předávat dál. Upřímně – ty rozzářené oči studenta, když spolu pracujeme na piruetě a ona se mu povede… anebo ten pocit, když dáte tanečníkům připomínku, oni se na ní na jevišti nevykašlou, a ještě k tomu to vypadá skvěle… já pak někdy pláču.“

Co Vás přivedlo k tomu, že jste se začala věnovat výtvarné tvorbě a podílela jste se na kostýmech k inscenacím Cesta, Proměny nebo Miniatury baletní přípravky Národního divadla?

„Já jako dítě kreslila pořád. Můj otec má velký výtvarný talent. Částečně jsem ho po něm zdědila. Ale až sociální sítě na to jakýmsi způsobem upozornily. Do té doby o tom, že umím malovat, moc lidí nevědělo. Já to házela do koše. Poslední dobou mě hodně začala bavit grafika. A miluji ji čím dál víc. Tu její čistotu a jednoduchost.

A co se týče návrhářství jevištních kostýmů – vedoucí Baletní přípravky ND Jana Jodasová za mnou před lety přišla s nabídkou vytvořit plakát pro představení. A další rok znovu. A pak kostýmy k jedné části jejich představení a pak následovalo celé celovečerní představení. Vlastně teď vytvářím celý vizuál jejich představeních. Ta práce s Přípravkou mě naplňuje, protože na konci je vždy báječný profi výsledek po všech stránkách.“

V jednom rozhovoru jste řekla, že baletní tréninky z duše nenávidíte, ale když se potom objevíte na jevišti, tak Vás to pohltí. To je kompenzace… Čím je pro Vás balet dnes?

„Udělala jste mi radost, že jste zaregistrovala i druhou část této informace. Ta věta byla vytržena z kontextu a vypíchnuta jako titulek. A vtipné je, že spoustu lidí od té doby zajímá v mém případě pouze fakt, že Michaela Wenzelová nenávidí tréninky… Tréninky jsem brala celý život jako nutné a nudné „zlo”, které je součástí něčeho mnohem lepšího. A to je možnost být na jevišti. Tréninky pro mě byly přípravou na zkoušení repertoáru, rozcvičení se na představení, a když jsem měla málo práce, tak měly povinnost mě udržet ve formě. Větší význam pro mě neměly. Tancovat bylo něco zcela jiného. Vlastně se to nezměnilo – děsně mě nebaví vymýšlet kombinace na trénink – v tomto případě mě motivuje fakt, že jsem tam pro tanečníky, protože oni jsou důležití a také jsem zjistila, že mají moje tréninky rádi. Ale co mě opravdu baví a naplňuje, je s nimi zkoušet repertoár. Budovat role. Pomáhat celku. Tvořit.“

A co čas na odpočinek? Umíte to nebo patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem?

„Já ty dvě životní sféry odděluji. Čím jsem starší, tím víc je pro mě můj osobní čas a život důležitější. Práce je práce a můj osobní život je jen můj. A odmítám dělat práci, která mě nenaplňuje. Jakmile to nastane, odcházím. Já dostala poměrně slušnou životní lekci před pár lety. Mimo jiného jsem si tři dny po mém rozlučkovém představení v ND zlomila nohu. Ze dne na den jsem seděla doma. Bez práce a bez lidí. Ta noha nechtěla srůstat – nakonec to trvalo skoro rok. A pak nás zavřeli doma pro změnu všechny – opět – bez práce, bez lidí. Měla jsem velký prostor na přemýšlení. O sobě. O životě. Změnila jsem se. Rozhodně v pohledu na bytí a na život celkově. Posunula jsem se zase o kousek dál. Cítím to. Jestli je to dostatečně nebo ještě ne, se teprve ukáže. A proto i nadále potřebuji dostatek času na přemýšlení. A v těch okamžicích jsou myšlenky na práci nežádoucí. Život to tak zařídil a já to přijala.“

Foto: Archiv Michaely Wenzelové, Ivana Dostálová, Sergej Gherciu

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí StarDance Martinou Markovou

„Ukončit taneční kariéru bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě“

„Tanec pro mě vždy bude a byl nenahraditelnou životní kapitolou, díky které jsem dnes tím, kým jsem a jsem za to velmi ráda,“ přiznává Martina Marková, která se tanci věnovala od svých dětských let.

Narodila se v Praze 24. 1. 1992. Starší bratr Tomáš Marek bývalý tanečník, dnes působí jako strojař. Maminka je primářka a tatínek je majitelem automobilové firmy.

Dokumenty – režisérka Hana Pinkavová natočila o Martině a jejím bratrovi Tomáši dokumenty Tanečníci Martina a Tomáš Markovi (2006) do série Nehasit! Hořím! a Martina a Tomáš Markovi, tanečníci do série Ještě hořím? (2021). Objevila se ve filmu s písničkami Michala Davida, Decibely lásky.

V roce 2015 tančila v VII. řadě TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí, kde byla partnerkou herce Marka Taclíka.

Je spoluzakladatelkou firmy BodyHunters, s.r.o. Věnuje se fitness. V roce 2021 spoluzaložila také firmu brand GYMIO, který se zaměřuje na fitness životní styl, nabízí doplňky stravy, ale také vybavení na cvičení a sportovní oblečení, které Martina sama navrhuje.

K tanci jste se dostala již v deseti letech, a to jste chtěla původně dělat box nebo gymnastiku. Byla jste pohybově nadaná a dobře vnímala hudbu, tatínek, sám bývalý tanečník, rozhodl, že byste měla zkusit tanec a tak Vás maminka přihlásila do tanečního kroužku a s Vámi i Vašeho bratra Tomáše. A začala se Vaše taneční dráha. Jak na své dětství plné dřiny a odříkání dnes vzpomínáte?

„S odstupem času a získanými zkušenostmi s vděkem a radostí. Tehdy jsem to moc nechápala. Proč si jiné děti venku hrají a my jsme zase na tréninku? Dokonce jsme chodili trénovat i 2 fázově, ráno za tmy ještě před školou…později nás rodiče poslali do Ruska. Tam byli nejlepší tanečníci světa, a ačkoliv jsme byli tehdy Mistři republiky, na světový žebříček byly naše výkony naprosto nedostačující. Proto bylo pro rodiče Rusko jasná volba. Teď vzpomínám, že jsem se díky tomu naučila dobře rusky a naučila se pokoře, když jsem pochopila, že naše tréninky jsou v Rusku jakási trapná rozcvička…Jsem vděčná za disciplínu, za to, že si uvědomuji na základě této zkušenosti i v jiných oblastech života, že pokud člověk něco chce dokázat, musí začít u sebe…

S bratrem Tomášem jste spolu tvořili taneční pár několik plodných let, tančili za taneční klub Rytmus v Bakově nad Jizerou a spolu jste se zúčastňovali tanečních soutěží po celém světě, a když vám bylo 11 let, získali jste první mistrovský titul latinskoamerických tanců v nejmladší kategorii. Stali jste se několikanásobnými mistry ČR a v roce 2011 jste se stali historicky nejmladšími mistry dospělých ČR. Bavilo Vás chodit po soutěžích? A jak se Vám tancovalo s bratrem Tomášem, který tance později zanechal a stal se strojním konstruktérem?

„Soutěže pro mě vždy byly dobrým pohonným motorem proto, abych více makala na tréninku. Věděla jsem, že mám před sebou nějakou metu a nesmím polevit. Byla to dobrá motivace. Samotné soutěže mi ale například nikdy až tak nechyběly. Byla jsem typ člověka, co si vždy užíval především samotný tanec, emoce z prožitku a dřinu na tréninku, úspěch z pokroku, nikoliv „soutěživost“ a často povrchní atmosféru, která někdy v prostředí mezi soupeři panovala. Když se mi ale občas podařilo se od soutěžního humbuku oprostit a věnovat se jen divákům, tanci a emocím, párkrát se mi podařilo mít pocit, jako bych měla křídla. To, že jsme po ukončení taneční kariéry šli každý jinou cestou je jen vyústění toho, že jsme oba vždy byli zcela jiní a toužili po jiných věcech. Prožívali stejné okamžiky jinak. Na parketě jsme spolu ale měli vzácné pouto, kdy jsme beze slov věděli, že ať se stane cokoliv, vždy jeden druhého podržíme. Když nám s bratrem hráli poprvé hymnu, byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků – sdílet ho s Tomášem bylo výjimečné.“

V devatenácti letech, v roce 2011 jste přestoupila k profesionálům a odjela do Polska, kde byl Vaším tanečním partnerem Przemek Lowicki, kde jste se také stala vicemistryní Polska. V roce 2014 jste se ale s aktivní taneční kariérou rozloučila. Bylo to těžké rozhodnutí? Nelitovala jste toho?

„Ukončit taneční kariéru bylo jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě. Nic jiného jsem v podstatě ani neznala a bylo to riskantní rozhodnutí. Mám ale velkou důvěru v sebe sama a byla jsem už unavená z kompromisů v rámci dosažení úspěchu, ústupků a sebe potlačení. Chtěla jsem budovat něco svého, něco, co mi nikdy nikdo už nevezme a nezboří se najednou jako domeček z karet. V momentě, kdy se taneční pár rozejde (z jakéhokoliv důvodu), znamená to začínat zase v podstatě od začátku. Hledat partnera – to může nějaký čas trvat, přestěhovat se za ním, budovat si na daném místě kontakty, hledat práci, zázemí. Partner je vždy vůdčím v páru, tak to bylo a tak to také dodnes v tanci je. Po rozchodu s Przemkem jsem dostala nabídky z Ruska, Itálie, Hongkongu nebo Ameriky. Za 3 roky v Polsku jsem se naučila plynně jazyk, vybudovala si pracovní zázemí, přátele. Opět bych začínala znovu. Tehdy mi bylo 22 let. Nechtěla jsem ale dopustit, abych stejnou situaci zažívala za další 4 nebo více let. Rozhodla jsem se proto založit si vlastní firmu a jít svou cestou. Budovat si pevnou půdu pod nohama a jednou mít tak čas a klid na to, založit si vlastní rodinu s člověkem, který by se mnou mohl fungovat. Během taneční kariéry jsem neustále cestovala. Poslední období jsem trávila především v Asii. Nemyslím si, že by bylo možné, aby na mě životní partner čekal několik měsíců nebo týdnů, zatímco já bych byla na druhé straně zeměkoule. Většina tanečních párů proto končí nakonec i v soukromém životě spolu. Já jsem velmi cílevědomá, ale také snílek a věřím na pravou lásku a krásný vztah. Ten díky životu, pro který jsem se rozhodla už před 7 lety, mám. Žiji se svým nejlepším přítelem, máme spolu už 2 firmy a nikdy jsem nebyla šťastnější.

Vrátila jste se do Čech, začala trénovat tanec v Taneční škole HES v Praze, studovala jste jazyky (máte jazykové zkoušky z překladatelství z angličtiny). Vystudovala jste pedagogiku a psychologii. Co vás vedlo ke studiu pedagogiky a psychologie a učíte ještě tanec?

„Začnu od konce – tanec už bohužel asi 2 roky neučím vůbec. Nastala v mém životě situace, kdy jsem věděla, že se nedá zadkem sedět na dvou židlích zároveň a pokud se má dařit mému podnikání, musím se tomu věnovat naplno. Pobrečela jsem si. Uvědomovala jsem si, že tím ztratím v podstatě poslední kontakt s minulostí, ale čas je omezený a plány jsem měla velké. Studium jsem absolvovala spíše z důvodu zadních vrátek – po návratu zpět do ČR jsem neměla moc peněz a opět začínala od nuly. Proto jsem se snažila nenechat nic náhodě a byla připravená na všechno. Jednu dobu jsem překládala ve fabrice z češtiny do polštiny a angličtiny a doučovala jsem studenty jazyk. Výuka jazyka na školách si dnes žádá nejen jazykové zkoušky, ale také pedagogické vzdělání. Vždycky jsem byla poctivka… asi by se mě na to nikdo neptal, ale věděla jsem, že tehdy i v rámci tance (kde jsem také podstoupila porotcovské a trenérské zkoušky tehdy ještě v polštině u světové federace) se mi to určitě neztratí.“

V roce 2015 jste se zúčastnila jako taneční partnerka herce Marka Taclíka v TV taneční show, sedmého ročníku StarDance… když hvězdy tančí a v jednom rozhovoru jste řekla, že to byla krásná kapitola… Jak vzpomínáte na svého tanečního partnera Marka Taclíka? A šla byste do soutěže znovu?

„Do soutěže bych už určitě znovu nešla. Je to fulltime job, člověka to na půl roku absolutně vypne z normálního života. Vzhledem k závazkům, které dnes mám, bych si to už nemohla dovolit. Nehledě na to, že jsem byla zvyklá, že pokud chci být v něčem dobrá, budu makat jako šílená a udělám pro to maximum od A – Z. V soutěži je tanečník víceméně jeden z posledních komponentů, který dokáže tak nějak celkový výsledek ovlivnit. Muziku a choreografie jsem začala vymýšlet ještě před tím, než jsem byla obeznámená s tím, kdo bude můj parťák. Netušila jsem, jak bude pohybově nadaný, zda má hudební sluch nebo má nějaké ambice. Některé celebrity mají velkou popularitu, protože jsou vtipní, jiní zase byly na tréninku 4x tolik než jiní, kteří byli překvapení z toho, že je to třeba moc těžké a počáteční nadšení brzy jaksi opadlo, když zjistili, co to obnáší.

Marek je strašně zábavný a emocionální člověk. Lidé ho mají moc rádi. Škoda, že jsem nevěděla, že bude právě on mým partnerem o něco dřív. (To, že budu ve STARDANCE jsem věděla už dávno, s partnerem se ale seznámí tanečníci až o hodně později). Automaticky jsem zvolila pořadí tanců tak, aby první byly latinské rytmy – to je přece jen má doména – ačkoliv jsme v průběhu zjistili, že Marek dominuje právě naopak ve fraku a eleganci. Také měl později problémy s kolenem, a tak pořadí tanců, které bylo již předem zvolené (ještě před tím, než jsem tušila, že bude mým partnerem), bylo trochu nešťastné…a i to hrálo právě roli v tom, že jsme to nedotáhli ještě o pár dílů dále…“

Spoluzaložila jste firmu BodyHunters, s.r.o., kde působíte jako fitness trenérka. V jednom rozhovoru jste řekla: „Fitness, kterému se nyní věnuji, není jen image, je to cesta. Životní styl, který jsem si s chutí zvolila…“ Co vše v BodyHunters nabízíte?

„BodyHunters (www.bodyhunters.cz) je fitness online tréninkový program, který nabízí tréninkové rozpisy s video průvodcem pro širokou skupinu lidí jak do posilovny tak mimo ni – například na doma. Dle zvolných cílů uživatele (zlepšení kondice, redukce tuku, budování svalové hmoty) doporučíme suplementy, které mu v dosažení cílů pomohou, také lze vytvořit jídelníček na míru a otevře se klientovi sekce s tréninkovými rozpisy, které ho k cíli dovedou.“

Čím je pro vás tanec dnes?

„Tanec pro mě vždy bude a byl nenahraditelnou životní kapitolou, díky které jsem dnes tím, kým jsem a jsem za to velmi ráda.“

A co chvíle volna? Jak je ráda trávíte?

Upřímně, jsem workoholik. Pracuji každý den, i o víkendu. Neodpočinu si, pokud vím, že je to na úkor práce nebo povinnosti, na kterou někdo čeká nebo díky mně nějaký proces zpomalil nebo se odkládá. Štěstí je, že můj životní partner je v tomto hodně podobný. Před několika dny jsme spustili také další firmu, zaměřenou na doplňky stravy GYMIO (www.gymio.com), na které pracuje spolu s námi další skupina lidí, také tak zažraných jako my: D … a do toho komunikuji online také se svými online klienty v rámci fitness ještě zvlášť…takže se mi mobil moc nezastaví…
Takže asi jen řeknu – trávit čas se svým přítelem, pejskem a když se věnuji tomu, co dělám, protože mám svou práci velmi ráda a často to tak ani neberu, protože mě to co dělám a čemu se věnuji, vlastně velmi baví J

Foto: archiv Martiny Markové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín