V inscenaci ožijí kusy nábytku a představí se variace nejrůznějších vztahů
Studio ALTA uvede 10.12. 2020 on-line premiéru autorského projektu performera Lukáše Karáska a souboru tYhle s názvem „Obývací pokoj“. Premiéra zároveň zahájí nový česko-norský projekt spolupráce kulturních domů.
Záměrem inscenace je inspirovat diváky, aby opustili své zažité stereotypy a podívali se na svůj pokoj i jakýkoli jiný prostor jinak. Lukáš Karásek propůjčuje různým nábytkům své tělo, aby vytvořil mikrokosmos nejrůznějších vztahů. „Už dlouho mě zajímají masky a teď jsem chtěl jejich prostřednictvím vytvořit skupinu charakterů a typů z kusů nábytku. Zkoumali jsme, jak mohou části nábytku projevit svůj charakter, jak se mohou pohybovat, jak mohou žít a co dokážou říct,“ vysvětluje Lukáš Karásek.
V inscenaci „Obývací pokoj“ každý kus nábytku jedná svým jedinečným způsobem a jejich odlišné tvary a velikosti jim dávají specifické vlastnosti. Jako samostatné bytosti se po pokoji pohybují, potkávají se s dalšími, interagují, ale nemohou pokoj opustit. Musí se naučit spolu sdílet prostor, podobně jako lidé v rodinách, komunitách i větších společenstvích. „Lidi, se kterými sdílíme náš životní prostor, si také často nevybíráme, ale musíme s nimi přesto vycházet. Nábytku určíme jeho místo a ten to pak nemá šanci změnit. Nábytek se se svým postavením musí vypořádat a vytvořit si vzájemně vztah,“ říká o svých inspiracích performer Lukáš Karásek.
On–line premiéru můžou diváci zhlédnout 10. 12. 2020 v 19.30 na Facebooku Studia ALTA.
V rámci živého streamu se tvůrčí tým zapojí do Maratonu psaní dopisů, akce Amnesty International na podporu osvobození politických vězňů.
Další reprízy v ALTĚ jsou plánované na 20. a 21. dubna 2021. Ještě předtím mohou diváci představení vidět v Brně, Plzni, Českých Budějovicích, Komařicích a na dalších regionálních scénách.
tYhle / Lukáš Karásek: „Obývací pokoj“
On-line PREMIÉRA: 10.12. 2020 19.30 na Facebooku Studia ALTA
Tvůrčí tým:
Autor, performer: Lukáš Karásek
Dramaturgie: Viktor Černický
Scénografie, výroba nábytku: Lukáš Urbanec
Světelný design: Zuzana Režná
Kostýmy: Hynek Petrželka
Produkce: tYhle, Studio ALTA
Partneři: Terén, Cooltour, Cirqueon, Kredance, Tanec Praha / PONEC-divadlo pro tanec
Projekt Obývací pokoj vzniká za finanční podpory: Ministerstva kultury České republiky, statutárního města Brna, Hlavního města Prahy a Státního fondu kultury.
Inscenace je součástí projektu „Spolupráce kulturních domů“: Studio ALTA, Black Box Theatre, Baerum Kulturhus, podpořeného z finančních mechanismů EHP a Norska.
Půvabná letní lesní férie pro celou rodinu █ Zpívající i tančící dcera nezapřela slavného otce █ Za přispění Michala Horáčka █ Nezapomínalo se na děti █ Obří stánek Corona █ Roušky ve stanech? Jak pro koho! █
Letošní festival „Letní Letná light“ nezklamal. Byl nabit programem i různými doprovodnými akcemi. Prostě tak, jako tomu u této (již tradiční) pražské prázdninové novocirkusové akce bývalo vždy. Nasazená laťka vysoké kvality zůstala zachována i přes zvýšená bezpečnostní opatření, kolem nebezpečí koronaviru. Pouze škoda, že ta nebyla v praxi dodržována tak důsledně, jak bylo předem na tiskových konferencích a i na různých veřejných prostranstvích v místě festivalu, deklarováno…
Mnoho zážitků i prožitků
Tradiční letenský festival přinesl mnoho tradičního i nového. Množství venkovních scén i stanů. A také stánků se vším možným. Od pitiva z útrob největšího pražského sponzorského pivovaru, přes palačinky, uzené makrely, méně tradiční sýr raclette, tradiční hamburgery a hranolky až po (také sponzorský ) sýr Madeta. A vedle toho třeba i (do třetice sponzorský) bankomat největší banky…
Děti se vyřádily ve svém koutku, ale mohly se povozit i s povozem na lidský pohon. Nebo se zastavit v prostoru České televize. Na nejmenší tu čekaly i programy zdravotních klaunů. Anebo i podnětné žonglérské školičky.
Ale patrně největším fórkem byl největší stánek celého festivalu – mexického piva Corona. A navzdory stejnojmennému viru se mu zde, ať již v čisté podobě, či formě koktejlů, oddávalo mnoho návštěvníků i návštěvnic.
Prostě, na „Letní Letné light“ to žilo.
Lesní hrátky pro celou rodinu
Když jsem vlezl do stanu na představení „Vlez v les“, upřímně jsem nevěděl, co od něj čekat. Ačkoli bylo předem inzerováno, že jde o hru pro celou rodinu, tak jsem tomu zas natolik nevěřil. Navíc mne tak trochu odrazoval „světově“ anglický název souboru… Že by „Američani z Vysočan“? Navzdory těmto pochybám mne asi hodinové tanečně akrobatická čísla i kontrastní poetické pasáže se skvělou živou hudbou doslova dostaly. A v hledišti opravdu tleskali ti nejmenší, jejich rodiče i prarodiče.
V imaginárním lese byl prostor i pro akrobacii…
Každý z dětí i dospělých určitě občas toužil, anebo si přál, být jen tak někde v lese. Cítit tu vůni smrků anebo borovic. Procházet se po vlhkých mechových polštářích, vdechovat mlhu a sledovat zvířecí říši. A třeba tam zůstat tak dlouho, že by lesním stvořením mohl i rozumět, nebo se jedním z nich stát. Vydat se na cestu fantazie na níž, jako v bajkách, promlouvají zvířata k lidem. Anebo dokonce lidskou mají duši. Zajímavostí navíc je, že na tomto představení se podílel i jmenovec textaře, spisovatele a prezidentského kandidáta Michala Horáčka.
Jak všechny ty zážitky shrnout? Milá přirozenost a síla přírodních živlů ve své tajemnosti i kráse. Představení mladé skupiny Feel The Universe inspirované poetikou bajky, okořeněné řemeslností cirkusových technik i výtvarného umění, nejen mne, prostě nadchlo. Skvělá procházka lesem. Opravdu, pro celou rodinu a se zvířátky všeho druhu.
Tvůrčí tým: Alžběta Tichá, Dorota Krátká, Adam Krátký a Jan Jirák
Hudba: Jan Machovec
Světelný design: Michal Horáček
Fotograf: Vojtěch Brtnický, Tereza Vohralíková
Video: Jiří Jiráček
Partneři: KD Mlejn, Sdružení Roztoč, Habrovka festival, Cirqueon, Nadace Život Umělce, Na Statku Velké Přílepy
Harmoniky tak trochu jinak
Když jsem si vybral představení „Rozladěné držky“, čekal jsem spíše pouliční divadlo. Neboť tento titul obě protagonistky často hrají i pouličně. Ale nebyl to harmonikářský styl Radúzy ani její souputnice Jany Vébrové.
Dcera zpěváka, režiséra i scenáristy Ondřeje Havelky se svou kolegyní mile překvapily. Jedinou vadou na kráse bylo umístění do stanu s hledištěm v úrovni plochy a nikoli arénovitým, stupňovitým. To trochu účinkujícím ublížilo. A divákům naopak ublížilo poněkud to, že zvukaři neměli svůj pult (asi v zájmu umístění co nejvíce sedadel?) uprostřed. Se svým ovládáním z pravé strany stanu nedosáhli přece jen té úplně ideální úrovně zvuku…
Rozálie Havelková a Anežka Hessová
Duo všestranných performerek Rozálie Havelková a Anežka Hessová má hodně společného. Obě protagonistky hrají na akordeon a část svých životů prožily v cirkuse. Anežka studovala v Indii tanec kathak a Rozálie naopak ve Španělsku flamenco. Anežka si píše a hraje taneční a divadelní přestavení a také hodně vystupuje pro děti. Nakonec, vždyť část svého dětství strávila v kočovném divadle. Rozálie profesionálně zpívá swing s jazzovým big bandem, hraje šansony na svůj starý akordeon a příležitostně se věnuje herectví. Ke styku nového cirkusu se uchýlila teprve v dospělosti.
Jejich hodinové představení „Rozladěné držky“ bylo až neutuchající syntézou různých divadelních žánrů, nálad, pohledů, názorů. Zajímavá scénická koláž klasického indického tance kathak a španělského flamenca obohacená o poetiku nového cirkusu, nonverbálního divadla a klaunérie. To vše vycházelo z autentického příběhu Rozálie Havelkové. Poetickými prostředky vyprávěly příběh o odchodu k cirkusu, o odvážném vykročení do neznáma a touze splnit si svůj sen.
Obě protagonistky, tentokrát v opačném pořadí
„Rozladěné držky“
Hrají: Anežka Hessová, Rozálie Havelková
Režijní spolupráce: Roman Poliak
Režijní supervize: Ondřej Havelka
Tak trochu skvrna na tváři – bez roušky
Jediná kritika závěrem. Na tiskové konferenci předem i na mnoha místech celé „Letní Letné light“ bylo jasně nastoleno, že vstup do stanů je povolen pouze v rouškách. Ale, zůstalo spíš jen u předsevzetí a prázdných deklamací…
Na vlastní kůži jsem zažil, že tomu tak nebylo! Většina lidí se tím řídila. Ale sledoval jsem pořadatelku, která těsně před představením, hnala, pod rouškou přítmí, na místa – menší armádu lidí bez roušek- Ještě je přímo směrovala k sedadlům! Anebo spokojené plnoštíhlé ženy bez roušek, sedící těsně pod stojící uvaděčkou, která je blahosklonně přehlížela. Dlužno podotknout, že nikdo z výše uvedených nejevil dojem mentálně retardovaných jedinců, kteří mají pro nošení roušek výjimku!
Nemohu kvalifikovaně posoudit, zda je nošení roušek účinné. Ale pokud se něco předem vyžaduje, tak by tomu mělo být plošně u všech. Pořadatelé by tím neztratili patřičný kredit. A v kuloárech by se pak nemluvilo o „protekčních individuích“.
Video: Jiří Jiráček
Foto: František Ortman, Vojtěch Brtnický a Tereza Valníčková
PONEC – divadlo pro tanec uvádí 8. – 10. června od 19.00 hodin festivalovou koprodukci projektu Florenta Golfiera (tYhle) s názvem Zápas s jazykem vpražské premiéře. Inscenace je první částí Babylonské trilogie zabývající se výzkumem jazyka. Golfier na vzniku díla spolupracoval s mezinárodním týmem, mimo jiné uznávanou lingvistkou Barbarou Mertins a inspiroval se rovněž dílem britského spisovatele a uměleckého kritika Johna Bergera.
„Z rozhovorů, které jsem vedl s profesorkou Barbarou Mertins, mě nejvíc zaujalo, jak reagovala na můj náhled na protipólné potřeby lidské osobnosti – na jedné straně touhu po pravidlech a na druhé po svobodě. A ona kladla hlavní důraz na emoční podstatu jazyka,“ říká Florent Golfier.
Ke spolupráci oslovil také slovenského choreografa, tanečníka a pedagoga PeteraŠavela působícího v Bruselu, skladatele Iana Mikysku a členy souboru tYhle – francouzskou scénografku MarieGourdain a světelnou designérku ZuzanuRežnou. Tento mezinárodní tým umožnil pestrý a komplexní náhled na téma jazyk. Co je to jazyk? Co znamená mluvit jedním jazykem? Je vůbec možné mluvit jen jedním jazykem, když každý jazyk má v sobě několik variací, úrovní, nářečí? A lze to vůbec, když lingvisté tvrdí, že hranice jednoho jazyka nelze přesně určit?
Dlouhodobému výzkumu řeči se autor pro svou Babylonskou trilogii věnuje od roku 2018. Proto doplnil pražskou premiéru výstavou, která rozvádí téma jazyka i z dalších úhlů pohledu, např. v kontextu vícejazyčných rodin. Jaké dopady má jazyk na naše emoce, vnímání identity, svobodu projevu? Jak ovlivní užití spisovného nebo hovorového jazyka náš vztah ke společnosti, konvencím, normám?
Jak si jazyky musely v historickém vývoji vybojovat svůj prostor, jak tenká je hranice mezi národní hrdostí, láskou ke své řeči a kultuře, a proti tomu kolonialismem či dokonce nacionalismem? „Životaschopnost jazyka je věrným odrazem národa, který jím mluví“, říká Marina Yaguello (Sbírka stereotypů o jazyce)
Inscenace bude uvedena také 16. června od 19 hodin v olomouckém Divadle na cucky a 18. června od 20:00 hodin v brněnském Buranteatru. Po představení bude vždy následovat diskuse.
Florent Golfier je tanečník, performer a choreograf narozený ve Francii, v současnosti působící v České republice. Studoval činohru v Nancy a následně v ateliéru Klaunské, scénické a filmové tvorby na brněnské JAMU. Spolu s Lukášem Karáskem, Marií Gourdain a Zuzanou Režnou založili kolektiv fyzického divadla tYhle.
Projekt se koná za finanční podpory MKČR, MHMP, Státního fondu kultury ČR a města Brno.
Projekt vznikl v koprodukci tYhle s festivalem TANEC PRAHA, DW7 – Divadlo na cucky v Olomouci a Schloss Bröllin e.V.
Další partneři projektu: Studio ALTA, Kulturní centrum Cooltour v Ostravě, Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, Zámek Žďár nad Sázavou, Cirqueon, Švestkový Dvůr v Malovicích, «le Dancing » ve Val-de-Reuil (FR), laboratoř psycholingvistiky technické univerzity v Dortmundu (Technische Universität Dortmund), Ministerstvo školství, vědy a kultury Meklenbursko-Přední Pomořanska, kraj Vorpommern-Greifswald a Johan centrum – Moving Station v Plzni.
Festival TANEC PRAHA pořádá: Tanec Praha z.ú.
Za kontinuální podpory: Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Praha
Za víceleté podpory: Kreativní Evropy, města Plzeň, Brno a dalších
Za podpory: Plzeňského kraje, města Ostravy, Karlových Varů
Hlavním mediálním partnerem festivalu je Česká televize.
Festival se koná pod záštitou ministra kultury ČR PhDr. Lubomíra Zaorálka a primátora Hlavního města Prahy MUDr. Zdeňka Hřiba.
Důstojné završení „dětské“ trilogie. Interaktivní představení „Hnízdo na nitkách“ přináší prvky akrobacie, stínového i černého divadla a mnohé další. Zejména však obrazotvornost, inspiraci a výrazný apel nejen těm nejmladším.
TANEČNÍ MAGAZÍN viděl v poměrně rychlém sledu dvě představení souboru FysioART. Obě v nápadité režii Hany Strejčkové. Tyto tituly však byly diametrálně odlišné. „Půlnoc v pohraničí“ je složitýmmementem i apelem. Převážně na dospělé diváky. A co středobod dnešní recenze – „Hnízdo na nitkách“? Jak již titulek této recenze jasně napovídá, byl spíše dětsky hravou akrobatickou hříčkou. Ani ta však nepostrádala důrazný myšlenkový podtext.
Hrálo se v prostoru spíše inklinujícímu k aréně. Asi by nečinilo problém vystupovat s „Hnízdem na nitkách“ i v cirkusových stanech? Samotnému představení a jeho vyznění hodně napomohla (stejně jako tomu bylo vjižzmíněné „Půlnoci“) živá hudba. Tentokrát v podání kytaristky a zpěvačky Ester Valtrové a saxofonisty i bubeníka Matouše Hamerníka. Ester prokázala, svým citem pro jevištní situace, že je – přes své mládí – také uznávanou herečkou a recitátorkou. I její kolega Matouš byl protentokrátmužem na pravém místě. Mimo několika kapel různých žánrů totiž navíc spolupracuje – s divadlem Studna. A také nemá daleko k akrobacii, neboť se zabývá chůzí na chůdách.
Obě hlavní interpretky, variabilně až dětsky hravá Veronika Smolková a neméně pohybově disponovaná Aneta Jokešová, byly přesvědčivé. A autentické. Dokázaly své (nejen fyzicky) náročné role i patřičně odstínit. Není vůbec lehké se přeorientovat z ekvilibristické akrobacie do komorních poloh „Hnízda“. A navíc – v interaktivních pasážích téměř hodinového představení – prokázaly všechny ženy v aréně (včetně hrající režisérky Strejčkové) nenásilné pedagogické vlohy. Koneckonců, pro Hanu Strejčkovou to byl již několikátý divadelní tvar, věnovaný dětem. Pro tuto režisérku šlo o završení „dětské“ trilogie. „Hnízdu na nitkách“ již totiž předcházely její autorské tituly „Mezi námi“ a „Poutníci po hvězdách“. K práci s mladými interprety mají blízko i obě další hlavní představitelky. Aneta pravidelně pořádá pro děti hodiny tance s obručí. A taktéž Veronika pořádá kursy, určené dospělým i dětem. Pro změnu v oboru akrobacie.
Vlastní představení je pro diváky přínosné i v tom směru, že – kromě zmíněné akrobacie – zahrnuje animaci, zadní video-projekci a prvky stínového i černého divadla. Dlužno podotknout, že používá metod ryzího, původního černého divadla, bez luminiscenčních „vylepšení“. V černém „hábitu“ se představuje samotná autorka a režisérka v jedné osobě.
Haně Strejčkové se – ve spojení se silnými herečkami a hudebníky – podařilo vtáhnout diváky do děje. A to zdaleka nikoli pouze při dvou interaktivních momentech představení. A ačkoli to možná na první dojem vypadá lehce, tak toto bývá opravdu „setsakra složité“. A za to jim všem patří upřímná poklona.
Úplně vlevo režisérka Hana Strejčková v roli Lasice
„HNÍZDO NA NITKÁCH“
Koncept, režie: Hana Strejčková
Tvorba a interpretace: Veronika Smolková (mládě), Aneta Jokešová (máma), Hana Strejčková (lasice)
Hudba živě: Ester Valtrová(kytara, zpěv) a Matouš Hamerník(dechy, bicí)
Animace a projekce: Anastasia Stročkova
Světla: Jiří Maleňák a Tomáš Strejček
Produkce: FysioART
Partneři: Městské divadlo Varnsdorf
Za podpory: FysioARTu, Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Praha, Nadace Život Umělce, Cirqueonu
