Populárního herce Jiřího Lábuse asi není nutné sáhodlouze představovat. Možná, že o něm však nevíte, jak má skutečně velmi blízko k tanci. Proto jsme nesmírně rádi, že si ve svém bohatém programu nalezl čas a odpověděl na otázky TANEČNÍHO MAGAZÍNU.
Jaký máte vlastně vůbec vztah k tanci?
„Moje maminka pracovala jako zdravotní sestra v Národním divadle, takže měla na starosti i fyzioterapii. Hojně ji navštěvovali tanečníci a ona od nich dostávala ,volňásky´ na představení. To pro mne znamenalo, že jsem už jako malý kluk navštěvoval baletní představení ve Státní opeře nebo v Národním a tak podobně. Tím jsem byl uveden do tanečního světa, nejvíc vzpomínám na krásný dětský balet ,Z pohádky do pohádky´. Úplně mě to uchvátilo. Byla to opravdu čistě jen taneční záležitost, ale mně se to šíleně líbilo. Dále jsem i jako kluk sledoval Balet Praha pana Pavla Šmoka a další. Pohybové divadlo mě velice bavilo. Já sám nemám pro toto jakékoliv předpoklady, ale o to více obdivuji lidi, kteří to umí a ovládají. Mám mezi tanečníky pražského Národního divadla i jiných scén spoustu přátel. Takže asi tak vnímám tanec já.“
A co taková taneční osobnost jako je Jiří Kilián? Je to pojem a Vy se znáte… Jak jste se tedy seznámili?
„Seznámil jsem se s ním při natáčení filmu ‚Odcházení‘, který režíroval Václav Havel. Jiří Kilián tam setrval jen dva dny. Spolupracoval choreograficky na hromadných scénách, tam jsme se vlastně viděli poprvé. Krátce na to jsem od něj dostal krásný dopis z Haagu a poslal mi ještě DVD, kde bylo představení, které točil v Čechách. A to přesně v mostecké uhelné pánvi, byla to taková groteska s názvem ,Carmen´. A já jsem mu zase poslal nějaká DVD s Oldou Kaiserem a s našimi scénkami. Tak vzniklo vlastně krásné přátelství. Když byl Jiří v divadle na představení s Oldou Kaiserem, povídali jsme si následně a on říkal, že píše povídky. Zajímalo mě jaké??? Prý jsou to takové legrácky, aby nezapomněl češtinu, prý proto píše.“
A jak to pokračovalo?
„Požádal jsem ho, ať mi je pošle, třeba bych je někde uvedl… Poslal. Moc se mi to líbilo a já jsem se dohodl s vedením Violy, že bych je zařadil do stálého repertoáru. A skutečně k tomu došlo. Jiří Kilián byl navíc tak laskav, což mě velmi potěšilo, že natočil i taneční grotesky, které se promítají během představení na plátně. A musím vyzvednout bezvadnou muziku, kterou si Jiří Kilián vybral. Takže spolupráce s ním byla nádherná a mě to opravdu moc a moc těšilo.“
S Jaroslavou Kretschmerovou na scéně Studia Ypsilon
Hm. Překvapíte naše čtenáře ještě něčím tanečním? Co třeba Dekkadancers?
„Nevím, jestli překvapím tanečně… Ale ano, spolupracuji s Dekkadancers. Pomáhám, pokud jde o zvuk a hlas. Namlouval jsem nové představení, nebyla to první spolupráce s nimi, už jsem namlouval i ‚Proměnu‘ (Franz Kafka). A dokonce jsem vystupoval i na představení ‚Lékaři bez hranic‘. Mám mezi tanečníky kamarády a je to opravdu moc prima!“
Jiří Lábus s Dekkadancers
Víme, že jste nějak spjat s Prahou 10, konkrétně Vršovicemii divadlem MANA… Co nám k tomu řeknete?
„Já tady bydlím! Dříve jsem bydlel na Vinohradech, ale ten dům zbourali, takže jsem tady a z divadla MANA to mám tak minutu do mého bytu, můžu chodit v bačkorách! Vršovice mám velice rád, všechno je tu po ruce, je tu pěší zóna a já jsem opravdu spokojený!“
A ještě jeden snímek z inscenace populární ,Ypsilonky´
Děkujeme. A přeji Vám, i za naše čtenáře, nadále spokojenost a další a delší taneční kroky!!!
Eva Smolíková
Foto: archiv Studia Ypsilon, archiv Jatek78, (videospot)
I když pochází z rodiny plné tanečníků, studia baletu si Elvíra Němečková, jak přiznává, vydupala. Poté vystudovala teorii tance a řadu let působí jako vedoucí Kyliánova tanečního archívu v Praze a pedagožka na HAMU. Tanec, jak přiznává, už sice osobně neprovozuje, ale stále ji naplňuje.
Pocházíte z rodiny, jejíž tanec je součástí života. Dědeček Jiří Němeček st. byl choreograf a šéf baletu ND, babička Elvíra Němečková st. byla baletkou, stejně jako maminka Milada Žáková a baletu a choreografii se věnuje i Váš otec Jiří Němeček ml. A Vy jste své dětství prožívala v zákulisí divadla nebo v tanečním sále. Pamatujete si svůj první taneční výstup na scéně?
„Myslím, že mi bylo 6 let a odehrálo se to na jevišti Branického divadla, někdy před Vánocemi (snad), u příležitosti jakési školní akademie ZŠ Školní, kam jsem tehdy chodila do první třídy. Maminka mi sestavila taneček na způsob české polky, který si už nepamatuji. Co si pamatuji, je to, jak tam stojím v dětském dirndlu, protože jiný kostým nebyl k mání, ruce v bok… a hudba nezní a nezní. Nějak se zasekl magneťak. Lidi se smáli, já se smála. Asi jsem to nakonec odtancovala, ale to už z mé paměti vymizelo.“
A tak bylo jasné, že budete také baletkou, ale někde jste přiznala, že Vaše maminka byla proti a Vy jste si studia baletu vydupala…
„To je pravda. Máma byla asi jediná z rodiny, kdo byl zásadně proti tomu. Uměla si totiž živě představit, co mně čeká. Nakonec ale povolila a asi to bylo dobře. Kdyby ne, nejspíš bych byla dodnes někde uvnitř ukřivděná, že jsem nemohla být baletkou.“
Balet jste vystudovala na pražské konzervatoři, ale do žádného souboru jste nenastoupila a pokračovala ve studiu. Nelitovala jste toho, že jste si na scéně nezatančila krásné role?
„Já si zatančila dost už během studia. Problém byl, že jsem nikdy nebyla skutečně disponovaná na klasickou baletní techniku a to, co bych bývala tančila ráda, se tu v divadlech neprovozovalo. Musím říct, že v Čechách jsem toho rozhodnutí nelitovala. Až když jsem přijela do Holandska a viděla všechny ty soubory, kterých bylo plné.“
Vystudovala jste teorii tance a doktorandská studia jste ukončila disertační prací „Jiří Kylián – sonda do choreografického procesu.“ Proč jste si vybrala tento obor?
„Protože se pro něj rozhodla moje kamarádka a spolužačka Lucie Mertová. Já jsem vůbec nebyla rozhodnutá, že se budu zabývat teorií tance. Vlastně jsem to tehdy zkoušela na DAMU na dramaturgii. Jenže to byl obor, kam se bralo tak na třetí pokus. Tak jsme s Luckou šly na přijímačky na HAMU a vzaly nás obě.
Studium jste ale na tři roky přerušila, když jste byla v Haagu. Co Vás tam přivedlo? A co Vám toto období dalo?
„To bylo v onom šťastném a zmateném období těsně po sametové revoluci a může za to Vladimír Vašut, tehdy náš milovaný profesor, kterému budu navždy vděčná. Nabídl mi tehdy, jestli bych nechtěla na půl roku odjet do Holandska hlídat děti. Že bych se při tom mohla trochu porozhlédnout po světě. Byla to úžasná příležitost. V roce 1991 ještě zdaleka nebylo samozřejmé, že si vyjedete do zahraničí na stáž. Tak jsem vyrazila hlídat děti a ukázalo se, že jejich rodiče se jmenují Hedda Twiehaus a Ulf Esser a že pracují v Nederlands Dans Theater. Ona jako repetitorka a asistentka šéfa NDT2 a on jako produkční Jiřího Kyliána. Zároveň se staral o čerstvě založenou Kylian Foundation… Tak se ten půlrok nakonec protáhl v podstatě až dodnes.“
Po ukončení studií jste začínala jako dramaturgyně v Dřevěném divadle a hodně se věnovala dabingu a překladům z němčiny a holandštiny. Věnujete se i dnes překládání?
„Někdy ještě ano, ale zdaleka už ne tolik. Dohání mne věk. Dabing a překlady, to je většinou noční práce. Kdysi jsem byla vyhlášená noční sova, ale nějak mi už ubývá sil. Byla to ale velmi dobrá zkušenost. A vlastně pořád ještě je.“
Řadu let jste vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny při HAMU v Praze. Co je Vaší pracovní náplní a komu je toto centrum určeno?
„Tak to je opravdu námět na mnohastránkovou brožuru. Pokusím se být opravdu stručná. Ta instituce v průběhu let několikrát změnila jméno. Dnes nese název Kyliánův taneční archív a sídlí v prostorách knihovny Hudební a taneční fakulty HAMU v Ledeburském paláci na Malostranském náměstí v Praze. Stará se o historii a současnost tance a pohybového umění v pokud možno nejširší možné míře. Je přístupná všem, profesionálům, amatérům, laické i odborné veřejnosti, všem, kteří se o tanci a pohybovém umění chtějí něco dozvědět. K nalezení je zde přes 3 800 knih, 114 titulů odborných časopisů, 3660 videozáznamů různých představení, filmů, dokumentů, metodických snímků k různým tanečním technikám, ale také jsou zde uloženy archívy a pozůstalosti osobností tanečního světa, plakáty, programové brožury, fotografie… Ten výčet je obrovský a stále se zvětšuje. Moje práce je tyto poklady shromažďovat, katalogizovat, ochraňovat, digitalizovat a zpřístupňovat.“
Stále působíte na HAMU jako externí pedagog?
„Stále působím na HAMU, ale od roku 2011 jako pedagog interní.“
Jednou jste řekla, že tanec byl pro Vás vždy součástí života. Jak to máte s tancem dnes?
„Pořád se na něj ráda dívám. Pořád mně naplňuje. Ale už ho neprovozuji osobně.“
A co čas na odpočinek? Jak jej ráda trávíte?
„Co to je odpočinek a jak se to dělá? Žertuji. Myslím, že nejlíp je mi v lese nebo u vody.“
Elvíra Němečková ml.
Narodila se 3. června 1970. Vystudovala pražskou Taneční konzervatoř (1988) a taneční katedru HAMU obor teorie tance (1995). V letech 1992–1995 absolvovala stáž v Kyliánově nadaci v Haagu. Od roku 1997 vedla videotéku J. Kyliána v Divadelním ústavu a od roku 2012 je vedoucí Kyliánova tanečního centra a knihovny v Praze, dnes Kyliánova tanečního archívu, který je součástí Kyliánova nadačního fondu v Praze.
Bude plný hudby a fantazie. Můžete se těšit na Chantal Poullain! Soubor má současně novou scénu v samém srdci Prahy.
„OHNĚ STROJE“ – tak se jmenuje nové představení souboru současného tance 420PEOPLE. V něm se už podruhé tito tanečníci spojili s francouzsko-českou herečkou Chantal Poullain. Choreograf Václav Kuneš se nechal volně inspirovat vyprávěním Chantal Poullain a prostřednictvím knihy „Z ulice do ringu“ i rozhovory americké choreografické legendy Twyly Tharp se slavným boxerským trenérem Teddy Atlasem. „OHNĚ STROJE“ budou mít on–line premiéru 25. 11. 2020 a „živou“ premiéru 18. a 19. 1. 2021 v pražském divadle La Fabrika.
„Boj řeči a těla aneb Když nechceš prohrát kvůli vlastnímu strachu, tak se musíš naučit kontrolovat oheň.“ Toť je hlavní myšlenka nového představení 420PEOPLE „OHNĚ STROJE“. A proč zrovna název „OHNĚ STROJE“? „Není to chyba ani překlep. Naše inscenace se skutečně takto jmenuje. Je hravou variantou slova ohňostroje a snoubí v sobě jedinečné spojení živlu a dokonalosti,“ vysvětluje Václav Kuneš, umělecký ředitel souboru 420PEOPLE, který je celosvětově uznávaným choreografem a tanečníkem, a lidé ho znají i díky jeho účasti v televizním pořadu StarDance. „Celý život strojíme ohně. Jsou oslavou začátku i konce. Vzniku i zániku. Ohněm můžeme také nazvat náš strach, který námi manipuluje a nad nímž potřebujeme získat kontrolu. Jen tak můžeme vyjít z našeho životního ringu jako vítězové,“ dodává charismatický tvůrce.
Diváci ale podle Kuneše nemají očekávat žádnou pyrotechnickou show. „Přáli bychom si, aby naše inscenace byla ohňostrojem tance, řeči, hudby, fantazie, obrazivosti, humoru i malého zamyšlení nad smyslem ,OHNĚ STROJŮ´, nevšedních spojení, která nám přináší život,“ dodává režisér a choreograf v jedné osobě.
Chantal Poullain na snímku Pavla Ovsíka
Po inscenaci „Mirage“ jsou „OHNĚ STROJE“ druhou spoluprací souboru 420PEOPLE s francouzsko-českou herečkou Chantal Poullain. Choreograf Václav Kuneš se nechal tentokrát volně inspirovat vyprávěním Chantal Poullain. A navíc prostřednictvím knihy „Z ulice do ringu“. V neposlední řadě také rozhovory americké choreografické legendy Twyly Tharp se slavným trenérem boxu Teddy Atlasem. Výsledkem je inscenace, která není příběhem Chantal ani Twyly, nýbrž mohla by být tak trochu o každém z nás.
Představení: „OHNĚ STROJE“
Režie: Václav Kuneš
Choreografie: Václav Kuneš a tanečníci
Dramaturgie: Lucie Němečková
Umělecká asistence: Sylva Šafková
Hrají a tančí / obsazení: Chantal Poullain, Francesca Amante, Simona Machovičová, Filip Staněk & DJ Pierre Urban …a loutka Flores
Hudba & hudební nastudování: Pierre Urban
Kostýmy: Olo Křížová
Scénografie: Hynek Dřízhal
Výroba loutky: Iva Zemanová
Light design: Michal Kříž / Jan Mlčoch
Produkce: Aneta Jochim, Marta Lajnerová
Režisér a choreograf představení Václav Kuneš
420PEOPLE zve na představení i pohybové lekce do nového studia
Soubor současného tance 420PEOPLE patří už 12 let k tomu nejlepšímu, co česká divadelní scéna nabízí. Do jeho názvu si tvůrci, Václav Kuneš a Nataša Novotná, vepsali českou telefonní předvolbu, a splnili si (po návratu z působení v jednom z nejprestižnějších světových souborů tanečního divadla – Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána) společný sen vybudovat v Praze špičkový soubor současného tance. Kromě představení pořádá 420PEOPLE pravidelné tvůrčí pohybové workshopy a otevírá vlastní pohybové studio Maiselovka v centru Prahy, kde můžete navštívit nejrůznější pohybové a taneční lekce. Pro všechny, kteří nejsou z Prahy, i pro ty, kteří se (zatím) neodvažují na společné lekce, či jsou zkrátka vytížení a raději si protáhnou tělo zhlédnutím záznamu, kdykoliv se jim to hodí, pořádají oblíbené on–line lekce.
Podpořte soubor současného tance 420PEOPLE #kulturažije
Nařízení spojená s koronavirem byla a jsou těžká pro všechny. Pro kulturu ale mohou být likvidační. Podpořte soubor současného tance 420PEOPLE, aby mohl ve své tvorbě pokračovat dál. Více informací najdete nahttps://www.donio.cz/420people
„Tanec je tichý živel, který se dostavuje často, naštěstí“
Absolventka tanečního oboru na Janáčkově konzervatoři v Ostravě Nataša Novotná v devatenácti letech získala angažmá v Nizozemsku. Tančila také ve švédském Göteborgu a po návratu do Čech, spolu s kolegou Václavem Kunešem založili soubor současného tance 420PEOPLE. V současnosti je ředitelkou Kyliánova nadačního fondu v Praze. Působí také jako choreografka a vyučuje na tanečních školách a z pozice repetiora koučuje taneční profesionály.
Narodila jste se v Opavě a již ve dvou letech jste se začala věnovat krasobruslení a pak přišel balet. Jak vzpomínáte na své dětství, které jste prožila se sestrou na Moravě v obci Dobroslavice?
„Tomu říkám trefa do černého, zmiňujete moji sestru a to je pro mě nejvíce křehké téma, jelikož jsme spolu měly autonehodu a ne všichni přežili. Vzpomínky na naše krásné společné dětství jsou pro mě velmi vzácné. Od mala jsem dojížděla zhruba hodinu do města, Ostravy, za tréninkem a na rozdíl od ostatních vesnických dětí, chodila tam i na základku. To byla ohromná výhoda, uměla jsem totiž mnohem dříve všechna sprostá slova 🙂 Své dětství reflektuji skutečně jako dokonalé. Ve velkém rodinném domě hned vedle lesa, který stále něco plodí, což nás učila naše babička „lesní žena”; na jedné straně vsi třešňová alej, ořechová na druhé, možná proto se vůbec nebojím výšek?! Zámecký park s nejkrásnějším tenisovým kurtem na světě a na svahu lyžařská kotva. S rodiči jsme často výletovali a o prázdninách vždy vyjeli za babičkou do Prahy a pak pryč z Čech. Tedy kam to šlo, tátova sestra totiž emigrovala do Švýcarska.“
(foto: V. Jirásek)
Co Vás přivedlo k tomu, že jste šla na ostravskou Janáčkovu konzervatoř, kde jste vystudovala balet, i když jak jste jednou přiznala, Váš tatínek viděl Vaši budoucnost v matematice?
„Ono nakonec, konzervatoř je vlastně taková jen trochu jiná matematická škola. Denně řešíte neznámé, geometrii, plánování, úhly, kinetiku, dynamiku, derivace a fraktály, pokud tedy chcete. Já rozhodně chtěla. Od dětství v krasobruslařském oddílu TJ Vítkovice, bylo k baletu dost blízko. Někdy od páté třídy jsem si jiné povolání moc nedokázala představit. Konzervatoř byl jasný cíl.“
V devatenácti letech jste byla, v roce 1997, angažovaná v nizozemském souboru Nederlands Dans Theater 2 pod vedením světově proslulého choreografa Jiřího Kyliána. Pak jste dva roky tančila ve švédském Göteborgs Operan Ballet a od roku 2002, jste byla pět let, členkou hlavního souboru Nederlands Dans Theater. Jak vzpomínáte na svá zahraniční angažmá? Co Vám to dalo?
„Jako každý Honza, který jde do světa. Získala jsem především zkušenosti a s nimi spojené vzpomínky. Země, ve kterých jsem žila, jsou velmi vyspělé, jakýsi vzor jsem čerpala nejprve docela podvědomě i ve společensko-sociální rovině. Práce samotná je, mimo hodiny na sále, především o setkávání se. Některá setkání rezonují dodnes a přerostla v přátelství, jiná a je jich dost odnesl čas. Potkali mě více či méně fajn lidi, zajímali mě vztahy s nimi a mezi nimi, řešila jsem nečekané a nové životní situace, vydávala se na krásné blízké a dálné cesty… Rozmanitost by mohla být shrnujícím slovem pro toto období, a pokud si z něj něco nesu vědomě, pak je to jakýsi pocit bezpečí, že prakticky všude na světě mají lidé své radosti a problémy… a že řešit divné myšlenky nebo stavy tancem, funguje už tisíce let.“
(foto: Tamara Černá)
Poté jste se vrátila do Čech a spolu s Václavem Kunešem jste v roce 2007 založili soubor současného tance 420PEOPLE, jehož jste byla do roku 2016 výkonnou ředitelkou: Co k tomu vedlo, založit tento soubor a kde všude vystupuje?
„Vytvořit soubor byl čistě jeden ze splněných snů. Říkala jsem to už mockrát, měla jsem takovou touhu a potřebu zkusit tady doma dělat podobnou věc, která mě samotnou nadchla a pro vývoj (mého) oboru dávala smysl. Tělo v pohybu je takový přirozený komunikační kanál a věřím, že se nám se souborem podařilo a nadále daří zprostředkovat nebo evokovat divákovi neopakovatelný zážitek, který mu třeba nějak odlehčí v tíze života.
Poslední 4 roky sleduji soubor opravdu jen z povzdálí anebo on-line, abych byla lehce v obraze. Přehled o tom, kde a co hrají, vůbec nemám. Zpětně je to pro mě hezká a poučná životní kapitola, ze které si nesu spoustu zkušeností a postřehů. Pocit z toho období, kdy se člověk ze začátečnického elánu a naivity pouští do složitých věcí, zůstává pozitivní a naplňující. To nejen ve smyslu pocitu dobře odvedené práce (zaměstnali jsme lidi, řadě tanečníků nabídli angažmá a další řadu přivítali v divadle). Myšlenka, třeba na to že už jste něco zvládli, často dokáže působit jako hnací motor.“
(foto: P. Šulcová)
V roce 2017 jste založila Kyliánův nadační fond v Praze. Co je jeho náplní?
„Kyliánův fond v Praze existuje prakticky od začátku devadesátých let minulého století. Od té doby především schraňuje a dále nabízí k dispozici veškeré video materiály současných významných choreografů. Navíc i další archivní záležitosti nebo pozůstalosti relevantní našemu oboru. V současnosti směřují aktivity fondu do tří hlavních směrů. Pokračuje budování videotéky a vzpomínkový program Stopy v písku, který je jako vše teď kvůli covidu pozdržen. V rámci archivu teď pracujeme na knize textů pana Kyliána, tak aby byla pro regulérní veřejnost nejen pro tanečníky. Dalším směrováním fondu je kontinuální vzdělávání. V loňském roce byl zaveden čtyřletý program pro studenty konzervatoří. Budoucí tanečníci se seznámí nejen s prací našeho mistra, studují přímo i současný materiál, dostávají reference a diskutujeme nad přístupy k látce. Tak aby si věci dokázali spojit, byli více připraveni na realitu zaměstnání. Třetí směr fondu jde naproti veřejnosti. Více než kdy jindy si dnes klademe otázku, co taneční umění pro budoucnost znamená? Přežije-li taneční představení ve formě, kterou známe? Měli bychom pohyb využít ještě jinak … Jsou to zásadní otázky, na které zatím nemám odpověď, nicméně beru propagaci tance jako své poslání a pohyb bez zbytečných slov jako životní styl. Obloukem tedy se dostávám k tomu, že připravujeme realizaci kinetické sochy – pracovní název Hybatel.“
Vyučujete na tanečních konzervatořích, AMU v Praze a v souborech v ČR a v zahraničí. Jste lektorkou tanečního Studia Nové scény ND, vyučujete pohybový jazyk Gaga, děláte choreografii. Baví Vás předávat své schopnosti mladé generaci?
„Uvažuji nad svými lekcemi spíše tak, že zkušenosti naopak získávám já. Vést kolektiv, myslím tím učit žáky nebo ty dospělé klienty, je pro mě více než cokoliv jiného spíše psychologie. Přicházet na to jak kdo a proč funguje právě, jak funguje, navíc mám k detekci psychiky pro pozorování celé tělo, které neumí lhát. Moc zajímavé.
Samozřejmě mě nejvíce naplňuje vyučování tam, kde mé informace zužitkují. A to se odvíjí především od předchozího učitele, pak od talentu, vůle a inteligence žáka. Vždy je to nakonec můj čas, který s lidmi trávím, nerada si jej otrávím.“
(foto: P. Hejný)
Na svém kontě máte dvě nominace nizozemských kritiků jako nejlepší tanečnice, Cenu Thálie za výkon ve Small Hour a na Festivalu Tanec Praha jste v roce 2009 získala titul Tanečník roku. Jednou jste přiznala, že budete tančit do sedmdesáti. Co pro Vás znamená tanec?
„Tanec je pro mě velice moudrý, ne-li nejmoudřejší způsob péče o vlastní tělo. Barometr vlastního stavu mysli a těla. Nekonečný pomocník pro získání lepší nálady a taky tichý živel, který se naštěstí dostavuje často.“
Spolupracovala jste s řadou zajímavých osobností. Je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil a s kým byste ještě ráda spolupracovala?
„Bylo by praktické vyjmenovat spíš těch pár lidí, se kterými už bych ráda nikdy nespolupracovala. (-: Vážím si velmi všech hvězdných setkání a propojení na inspirativní osobnosti. Choreografové Jiří Kylián a Ohad Naharin, kteří se mi prolínají životem, jsou bezesporu dva muži, kteří zkrátka už svou existencí zařídili motivaci pro ostatní, já nejsem výjimkou. Navíc s nimi svým způsobem stále spolupracuji. Mám-li dotaz chápat tak, s kým bych ráda spolupracovala jako tanečnice? Pak s kýmkoliv, kdo v mých očích prokazuje smysluplné profesní i lidské chování, k tomu má nosný nápad a zajištění pro vznik inscenace.“
Jste velice zaneprázdněná pracovními aktivitami. Umíte odpočívat a co koníčky?
„Popravdě jsem raději v pohybu než bez něj. Odpočívám na cestách, medituji při vaření, koníčkem je velká zahrada a drazí přátelé.“
(foto: M. Perricone)
Foto: Tamara Černá, V. Jirásek, P. Šulcová, P. Hejný a M. Perricone
