Legendární autorka textů předních zpěvaček i zpěváků Jiřina Fikejzová zemřela
Stala se doslova legendou. Ačkoli své písňové texty nikdy nechrlila jako na běžícím pásu. Anebo právě proto?
Jiřina Fikejzová pocházela ze severu Čech. Konkrétně z Lomu u Mostu. Možná, že právě tento drsný kraj jí dal do vínku citlivou, ale občas i elegantně drsnější, ženskost jejích textů?
V mládí se věnovala vrcholově lehké atletice. Převážně sprintům. Na lehkoatletickém hřišti se seznámila i se svým manželem Jaroslavem, reprezentačním skokanem do dálky. Ale nevyhýbala se ani ostatním sportům. Pochlubila se mi, že na kurtech pražského Meteoru (kde jsem o mnoho let později hrával), získala i svou první a poslední tenisovou trofej. Za turnaj ve čtyřhře.
Vedle sportu paní Fikejzová vystudovala i vysokou školu. Nejprve i sama zpívala, ale pak se věnovala tomu, co nejlépe ovládala – psaní textů. Jedním z jejích prvních profesionálních textů byl ten pod sloganem „Půvabná a svěží“. S ironií sobě vlastní vzpomínala na to, jak jí slavný kapelník Karel Vlach řekl: „A napíšete nám také něco bez věže?“
Cokoli Jiřina Fikejzová napsala, tak se téměř vždy stalo hitem. Stačí výčet těch nejznámějších titulů: „To mám tak ráda“, „Markétka“, „Dominiku“, „Řekni, kde ty kytky jsou“, „Massachusetts“, „Akropolis, adieu“, „E 14“, „Já do hry dávám víc“, „Sedm dostavníků“, „Měsíční řeka“, „Romantická“ či „Děvče, smůlu máš, je můj“.
V sedmdesátých letech byla paní doktorka Fikejzová i autorkou pravidelné rubriky v jednom časopise pro mladé. V ní udílela čtenářům a zejména čtenářkám rady – spíše z oboru psychologie. Její články byly milé, nevtíravé a psané spíše fejetonistickou formou.
Na archivním snímku s Karlem Gottem
Pracovala také přímo v hudebním vydavatelství Supraphon. Na pozici dramaturgyně. Ale nikoli české hudby (kde by třeba mohla ovlivnit vydávání svých textů), nýbrž v zahraniční redakci. Její zásluhou vyšla v naší republice, tedy tehdy za „železnou oponou“, alba Simona a Garfunkela i dalších pěveckých a muzikantských hvězd první velikosti.
Můj první kontakt s Jiřinou Fikejzovou byl do jisté míry kuriózní. Jednou u nás doma zazvoní telefon a v něm se ozve: „Dobrý den, tady Jiřina Fikejzová…“ Málem mi vypadlo telefonní sluchátko z ruky. Zatelefonovala mně jako členka poroty dětské písničkové soutěže. Kvůli mému textu. Říkala: „Víte, nám skoro všem se hodně líbila ta vaše (poznámka autora: malé „v“, protože s hudebním skladatelem Václavem Vašákem) písnička ,Žvýkačkový vlak´. Ale v porotě mezi námi byli povinně zastoupeni učitelé. A ti byli proti, protože prý děti ve škole lepí žvýkačky na spodní části desek lavic!?? My jsme si říkali, že byste to mohli předělat. Ale já sama chápu, že je na těch žvýkačkách postavena celá písnička. A já osobně bych to ve Vaší roli asi taky neudělala…“ A tak se taky stalo.
Od té doby jsme se s Jiřinou Fikejzovou setkali více než dvacetkrát. Dokonce byla v komisi, která mne přijímala do Ochranného svazu autorského. Často jsme se vídali ve vinárně U Šuterů, naproti Supraphonu, kde jsme kolikrát až do večera probírali moje texty. Nesčetněkrát jsme se potkali na výstavě jejího oblíbeného karikaturisty „Kobry“ Kučery. Ale dodnes nezapomenu, když jsem s ní psal rozhovor pro časopis „Domov“, jak při autorizaci vážila každé své slovo. S tím jsem se ještě nikdy nesetkal. Ani dodnes. Naposledy jsem se s ní viděl osobně, když jsem si k ní domů šel nechat podepsat její knížku „Povolání textařka“. Bydlela na pomezí pražských Vinohrad a Vršovic v krásné funkcionalistické vile po herci Jindřichu Plachtovi.
Na paní Fikejzové jsem, kromě profesionality a životní moudrosti, oceňoval zejména smysl pro humor. Nezapomenu, jak byla mírně zděšena, že se silnice E 14 z jejího textu stala později „rájem lehčích žen“. Anebo, jak přiznala, že v Tesaříkově textu u písně Yo Yo Bandu „Rybitví“ si v pasáži: „…znám taky jednu z Dejvic/Ta tam toho má nejvíc/Tak ta je tedy má.“, vykládala to poslední „má“ ve významu: „Tak ta je tedy moje“. Ve své životopisné knížce na sebe přiznala mnohé. Prostě, byla vždy dámou, ale také trochu v ní zůstala ta holka ze severu Čech i sportovkyně.
Před třemi lety jsme s Jiřinou Fikejzovou mluvili naposledy. Jaksi symbolicky také telefonicky. Přál jsem jí k významnému životnímu jubileu.
Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let – dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.
Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?
„Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´. Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“
Chodil jste do tanečních? A rád?
„Ano, chodil jsem do tanečních. A proč? Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“
Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament“
Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?
„Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“
A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…
„Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“
Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?
„Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“
Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?
„Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´
S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem
Zajdete občas i dnes na balet jako divák?
„Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“
V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?
„Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“
Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská“ z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka
Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?
„Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou,tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky. Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“
Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku“ byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek
Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?
„Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“
Na který film z mládí ještě vzpomínáte?
„Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“
Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové
Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…
„Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“
Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?
„Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“
Kam jste šel odtamtud?
„Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících vGottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“
Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?
„Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“
Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?
„Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“
Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody
Ve slovenském filmu „Dubček“ jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?
„Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“
„Prezident Svoboda v civilu“, po slavnostní premiéře filmu „Dubček“ spolu s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela – hercem Zdeňkem Burešem
Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?
„Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka,která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“
Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?
„Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“
Zdědil jste po něm nějaké literární geny?
„Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“
Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?
„Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“
Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?
„Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“
Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?
„Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský. Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“
Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský
Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?
„Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“
Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi
Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?
„Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“
Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.
Zemřel herec, režisér a emeritní prezident Herecké asociace Václav Postránecký. Zaskvěl se v mnoha filmech jako „Smrt si vybírá“, „S tebou mě baví svět“, „Bobule“, na divadelních prknech i před rozhlasovým a dabingovým mikrofonem. Spolupracoval i s významným choreografem Lubošem Ogounem.
Václav Postránecký se narodil 8. září 1943 v Praze. K herectví se měl od dětství. Začínal v legendárním Dismanově dětském rozhlasovém souboru a brzy si zahrál i v několika filmech pro děti a mládež – premiérově jako devítiletý v příběhu „Konec strašidel“. Následovala asi jeho nejslavnější dětská role Karla Prouzy v titulu režiséra Oty Hofmana „Punťa a čtyřlístek“.
„Nebyl jsem tenkrát herec, ale účinkující. V tom je velký rozdíl. Řada lidí si to plete, protože všichni říkají, že jsou herci, ale mnoho účinkujících jimi není,“ podotýkal, s humorem sobě vlastním, ke svézačátečnické herecké praxisám Václav Postránecký.
Ačkoli se chtěl věnovat divadelnictví, vyučil se zámečníkem. „Bylo to přání mého otce, který byl hodně levicově orientován a věřil, že dělnická třída bude vždycky vládnout. Trval na tom, že se musím jít vyučit. Tak jsem jeho přání splnil, výuční list jsem mu předal a nikdy jsem to nedělal,“ vysvětlil o hodně později v jednom novinovém rozhovoru.
A když se později nedostal na DAMU, začal pracovat jako jevištní technik v libereckém divadle. Prostě, aby byl divadlu blíž.A poté nastoupil jako elév v Uherském Hradišti. „První profesionální smlouvu jsem podepsal 14. září 1960 za plat 460 korun měsíčně, ještě jsem z toho půjčoval prachy,“zavzpomínal Postránecký. Na Moravě ještě zůstal, pouze se přesunul blíže ku Praze – do Brna. „Nemám vysokou hereckou školu. Takže, když jsem přišel do Brna, kde každý kolega byl profesor na škole, měl jsem problémy. Dokonce si stěžovali studenti, jak to, že přijímají lidi, kteří nemají odborné vzdělání. Tím mysleli mě, takže jsem byl ve velikém ohni. Ale nakonec se mi tam podařilo docela navázat kontakty a přesvědčit i takového pana Sokolovského, a to nebylo lehké,“ upozorňoval Postránecký.
Režisér Evžen Sokolovský starší ho, mimo jiné, obsadil také do nastudování Shakespearova „Snu noci svatojánské“, kde se seznámil se svou ženou Helenou, tenkrát studentkou baletní konzervatoře. Nejen ji prý okouzlil svými akrobatickými výkony: „Když jsem totiž po prázdninách předvedl režiséru Sokolovskému, co jsem s gymnastickým olympionikem Růžičkou a choreografy Lubošem Ogounem a Šprlákem připravil, několik minut neuměl zavřít pusu. Já skákal salta s vrutem, piruety, rondáty. A všechny děti v Brně chtěly hrát divadlo, a jen roli Puka.“
Pak již směřovaly divadelní kroky Václava Postráneckého do Prahy.
V Městských divadlech pražských, konkrétně na scéně divadla ABC, se zaskvěl rolí v inscenaci „Čtrnáctý hrabě Guerney“ a zejména roku 1975 v Gorinově titulu „Zapomeňte na Hérostata“ v režii Ladislava Vymětala. To byl obrovský divadelní zážitek. Jeden z největších té doby.
Byl i v zorném poli řady filmových a televizních režisérů.
Jednou z prvních Postráneckého větších „dospěláckých“ filmových rolí byla úloha amatérského detektiva Honzy Marka v titulu Václava Vorlíčka „Smrt si vybírá“. Po boku Jany Šulcové v roli zpěvačky. Ta ale ve filmu nezpívala. Za ni natočila písničky Marie Rottrová.
Václav Postránecký, Jana Šulcová a legendární (předčasně zesnulý) kapelník Plameňáků Marie Rottrové Richard Kovalčík ve filmu „Smrt si vybírá“
Pak již následovalo angažmá v Národním divadle, kde ho čekaly další desítky hereckých výzev.
Václav Postránecký měl možnost hrát i v desítkách televizních seriálů. Namátkou jmenujme „Nejmladší z rodu Hamrů“, „Ve znamení Merkura“, „Třicet případů majora Zemana“, „Létající Čestmír“, „Zlá krev“, „Rodáci“, „Dnes v jednom domě“, „Cirkus Humberto“, „Dobrodružství kriminalistiky“, „Bylo nás pět“, „Četnické humoresky“, „Náves“, „Doktoři z Počátků“, „Vinaři“ anebo „Krejzovi“.
Rád se objevoval i v rozhlasových studiích, kde vytvořil role v desítkách rozhlasových her. Ale načetl i zajímavé komentáře.
Mnoho rolí „na dálku“ ztvárnil i v dabingu. Jeho hlasem mluvil třeba Peter Sellers, Anthony Hopkins nebo Dustin Hoffman. V roce 2005 obdržel Cenu Františka Filipovského za nadabování Jacquesa Villereta ve filmu „Zločin v ráji“.
Obecně méně známá, nikoli však nevýznamná, je jeho režijní práce. Ať již v divadelním prostředí anebo před kamerami.
Vyzkoušel si i divadelní režii na titulech „Ocelové magnólie“, „Dámský krejčí“ anebo „Baron Prášil“. Pro Českou televizi natočil horor „Travis“, na námět Jiřího Hanáka, k němuž si napsal i scénář.
Nabyté herecké i životní zkušenosti předával jako pedagog filmového herectví na FAMU. Byl svého času také prezidentem Herecké asociace.
Jsem rád, že jsem si mohl po boku Václava Postráneckého zahrát. Nikoli na divadelních prknech. A také ne v televizi anebo filmu. Nastoupil ve středové řadě za mé fotbalové mužstvo herců a zpěváků FC Praha, proti ženskému týmu FEMINA, v Benešově, roku 1983.
TANEČNÍ MAGAZÍN navštívil v Přerově moravského textaře, skladatele, zpěváka, moderátora i autora knížek Jaroslava Wykrenta. Autor největších hitů Marie Rottrové se nám představil zbrusu novými knížkami i velmi zajímavým klipem na jednu z jeho posledních písniček.
Moravský skladatel, textař, zpěvák, moderátor a především člověk s velkým srdcem Jaroslav Wykrent nezahálí. Autor největších hitů Marie Rottrové „Lásko“ a „Řeka lásky“ se představuje novými knížkami a také novým klipem, v němž účinkují mladí tanečníci.
Pěveckou kariéru přerovského barda Jaroslava Wykrenta do širšího posluchačského povědomí odstartoval hit „Ágnes“. Dodnes si tento refrén: „Víno dál teď na jazyku válej / Starý víno, ročník dvacet šest / Když ti chutná, tak si klidně nalej / Je v něm aspoň tisíc spadlejch hvězd..“ zpívají stovky lidí i u táboráků. Ne všichni vědí, že tenkrát (před sedmačtyřiceti lety) byl Wykrent „pouze“ autorem textu. Hudbu tehdy složil Drahoslav Volejníček. V roce 1974 však již Wykrent se svou ryze autorskou písní „Lásko“ pro Marii Rottrovou získal prestižní ocenění „Bílá vrána“ tehdy nejčtenějšího časopisu Mladý svět. Následovaly desítky krásných písní pro Rottrovou i pro sebe.
Některé z jeho písniček vznikly i pro dávný seriál ostravské televize „Můj táta byl“, který Jaroslav i moderoval. Vyznal se v nich z obdivu pro řadu profesí. Dokázal i zdánlivě obyčejnou a na první pohled fádní lidskou práci povýšit na poezii. Nalézt v ní něco unikátního, neopakovatelného…
V roce 1999 postihla Jaroslava Wykrenta těžká zdravotní ataka. Po sérii těžkých mozkových příhod se znovu učil hrát nepoddajnými prsty na kytaru. Dodnes chodí s pomocí hůlky. Natáčí však pravidelné hudební pořady pro Český rozhlas Olomouc, píše i koncertuje. Dokonce i živě před televizními kamerami, jako tomu bylo letos 5. července při přímém přenosu z církevních slavností ve Velehradu pro ČT 2. Byl rovněž hostem galakoncertu Marie Rottrové ve vyprodané pražské O2 aréně, ale i jejích dalších vystoupení. Letos vydal i dvě pozoruhodné knížky.
Titul „Slušně i hanbatě, ale převážně nevážně“ je doplněnou reedicí jeho staršího díla. Půvabná kapesní knížečka nabízí desítky milých, hravých a vypointovaných epigramů. Je doplněna několika bryskními slovními slogany, aforismy i parodiemi na reklamy. Na rozdíl od prvního vydání ji krášlí obálka s autorem i symbolem Přerova (jak poznají i znalci místního stejnojmenného piva) – zubrem.
Druhá, zbrusu nová Wykrentova knížka „100 + 1“ je vlastně netradičním zpěvníkem. Obsahuje stovku autorových písniček i textů. U valné většiny z nich je Jaroslav kompletním autorem hudby i textu. Několik starších výjimek, kromě zmíněné „Ágnes“, otextoval na hudbu dalších autorů, kupříkladu Marii Rottrové „Večerem zhýčkaná“ skladateli a varhaníkovi Vladimíru Figarovi. Několik titulů z poslední doby skládal Wykrent na hudbu kytaristy své nynější doprovodné kapely Ivana Němečka. Celá knížka je doplněna unikátními historickými fotografiemi. A jako ve správném zpěvníku v ní pochopitelně jsou i noty a akordy všech písní. Wykrentova písničková díla jsou v publikaci řazena chronologicky tak, jak vznikala. Nechybí žádný jeho známý titul. Když bych hodně detailně pátral, tak jsem tam nenalezl „Do cíle zbývá nám půl míle“, ale ta patřila k účelovým titulům pro tehdejší rozhlasovou soutěž písniček se sportovní tematikou.
Proč se zpěvník jmenuje „100 + 1“? Jaroslav Wykrent totiž připravil na jeho závěr pro čtenáře a jejich blízké bonbónek. Jeho poslední text „Až vyhraji v loterii“ není zhudebněn a vyzývá k napsání původní melodie! Veřejně ji prý už přislíbil kmotr této knížky – Jarek Nohavica. Pro zpravodajskou úplnost musím dodat, že zpěvník má 191 stran a vydalo jej nakladatelství JASTO.
Neméně pozoruhodný je rovněž novější Wykrentův klip na jeho píseň (na hudbu Ivana Němečka) „Sáro, Sáro“. Účinkují v něm tanečníci Anežka Bartoníková-Kašubová a Tomáš Barbořík.
Videoklip k písni Sáro, Sáro od Jaroslava Wykrenta
Videoklip k písni Sáro, Sáro od Jaroslava Wykrenta
Hudba: Ivan Němeček
Text: Jaroslav Wykrent
Kamera: Lukáš Kosík – www.lukaskosik.com
Režie: Veronika Kosíková
Realizace: Umělecká agentura Travelers
Nahrávací studia: Check-IN, Ageum
Mastering: Petr Vavřík
Zpěv: Jaroslav Wykrent
Tance: Anežka Bartoníková – Kašubová
Tomáš Barbořík
Kytara: Ivan Němeček
Klarinet: Karel Walta
Basa:Filip Badalík
Bicí: Radek Hrůza
Piano a melodica: Petr Stojan
Vokály: Jiří Štěpánek
Produkce, Výroba klipu a DVD autoring KOSIK PRODUCTION www.lukaskosik.com
I za TANEČNÍ MAGAZÍN chci Jardovi Wykrentovi popřát mnoho nezdolné energie, tvůrčí inspirace a nápadů. Potěší tím zcela jistě mnoho posluchačů i diváků. Prostě, nás všechny.
