»TŘI HETERÁNI« na scéně v NoDu

Nová inscenace na experimentální scéně NoD je o mužství, mužích a přátelství

Divadlo MASO, které vloni vstoupilo na divadelní scénu politickou groteskou „Všechno, co v nás zkurvili komunisti“, se vrací do pražského NoDu s druhou premiérou. Ta nese název „Tři Heteráni“. V linii autorského divadla o tématech dnešní doby pokračují „pornografickou pohádkou o skutečné povaze chlapského přátelství“. Konkrétně o vztahu mužů k ženám, k vlastnímu mužství a k pohádkám. Premiéra se uskuteční 16. září 2020 od 19.30.

V českém divadle je dost dobře etablovaná větev takzvané ,queer dramatik, která se zaměřuje na zkoumání pocitů a příběhů sexuálních menšin. Divadlo MASO jde proti tomuto trendu a přináší první čistě heterosexuální inscenaci ve 21. století,“ říká režisér inscenace (heterosexuál) Adam Skala.

Po úspěšné politické grotesce „Všechno, co v nás zkurvili komunisti“ se herci a tvůrci pod vedením autora a režiséra Adama Skaly rozhodli pustit do zkoumání důvodů, proč jsou mužští samci tak moc fixovaní na své mužství. V novém textu se vyskytují tři skvělí kamarádi, kteří si v ničem nezadají s takovými borci, jako je Vinnetou nebo Mirek Dušín. Vydávají se do světa, kde je ještě normální ženu plesknout po prdeli a za mytí nádobí je běžné požadovat „rychlovku“ na kuchyňské lince. Jenže i tahle poslední výspa civilizace, „Říše porna“, je v ohrožení. A tak našim neohroženým rekům nezbývá než vyrazit do poslední bitvy.

Společnost si v historii vždy dokázala najít obecného viníka. Nedávno tomu, kdy jím byl obecný Žid, obecný cikán nebo obecný mohamedán. V posledních měsících padla volba na bílého heterosexuálního muže – takzvaného ,heterána. ,Heterán´ silnou tendenci definovat se svým mužstvím a dávat ho na odiv jako prodlouženou část své psýché. To, co je dnes často považováno za sexuální nátlak, bývá zpravidla jen nedostatek vkusu. A i když je ,Heterán´ ze všech obecných nepřátel lidstva objektivně nejméně sympatický a protivně ubrečený, jeho ,viktimizace´ je stejně nepřípustná,“ vysvětluje Adam Skala.

,Heteráni´ jsou v podstatě příběh o klasickém mužském přátelství. Je to o knihách, na kterých jsme jako kluci vyrůstali. Je to extrakt z příběhů, které jsme si vybájili v době mezi první ejakulací a první masturbací. Samozřejmě nazíraný se značným odstupem a notnou dávkou ironie,“ dodává dramaturg Martin Satoranský.

A proč je důležité připomínat i dnešní generaci pravou sílu přátelství mezi ,heterány´? Adam Skala má odpověď i na tohle: „Muže definuje jeho smečka. Proto jsou tak důležité příběhy o přátelství jako Frodo a Sam, Čuk a Gek nebo Harry a Hermiona. Seberte muži jeho přátele a zbude jen bídný frustrát.“

O tom, jestli mají Tři Heteráni ještě dnes právo na existenci, se rozhodne už 16. září 2020 v Divadle NoD. Novou divadelní sezonu otevírá inscenace tak heterosexuální, že by se líbila i příznivcům Trikolory.

Divadlo NoD je tradiční scénou alternativního divadla v Praze, v současné době je zaměřeno výhradně na autorskou divadelní tvorbu. Kromě své vlastní produkce je otevřeno i dalším projektům a souborům se stejným zaměřením (například právě Divadlu MASO), kterým poskytuje své prostory v rámci rezidenční spolupráce.

Soubor kolem režiséra Adama Skaly je nám velmi blízký tím, že spojuje tvůrce stejné generace. A logicky tak ve svých inscenacích přináší generační výpovědi o světě, ve kterém právě žijeme. Jeho divadelní poetika je hodně radikální, ale to je další věc, kterou považujeme za podstatnou. Aby se repertoár Divadla NoD skládal z inscenací, které jakýmkoli způsobem vyzývají diváky ke společné diskuzi o aktuálních tématech, a kterých si v přeplněné divadelní nabídce Prahy rozhodně všimnete.“ říká dramaturgyně a umělecká vedoucí NoDu Natálie Preslová.

»TŘI HETERÁNI«

Hrají: Vojtěch Vodochodský, Oskar Hes, Vladimír Pokorný, Jindřiška Dudziaková
Text a inscenace: Divadlo MASO

Režie: Adam Skala

Dramaturgie: Martin Satoranský

Scénografie: Tereza Gsöllhoferová

Kostýmy: Eva Justichová

Hudba: Kryštof Blabla

Produkce: Helena Bartošová, Sara El Maghrabi


Inscenace vznikla za podpory MHMP, MČ Praha 1 a Státního fondu kultury.

Jan Urban

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Zápas s jazykem v PONCI

Babylonská trilogie

PONEC – divadlo pro tanec uvádí 8. – 10. června od 19.00 hodin festivalovou koprodukci projektu Florenta Golfiera (tYhle) s názvem Zápas s jazykem v pražské premiéře. Inscenace je první částí Babylonské trilogie zabývající se výzkumem jazyka. Golfier na vzniku díla spolupracoval s mezinárodním týmem, mimo jiné uznávanou lingvistkou Barbarou Mertins a inspiroval se rovněž dílem britského spisovatele a uměleckého kritika Johna Bergera. 

„Z rozhovorů, které jsem vedl s profesorkou Barbarou Mertins, mě nejvíc zaujalo, jak  reagovala na můj náhled na protipólné potřeby lidské osobnosti – na jedné straně touhu po pravidlech a na druhé po svobodě. A ona kladla hlavní důraz na emoční podstatu jazyka,“ říká Florent Golfier.

Ke spolupráci oslovil také slovenského choreografa, tanečníka a pedagoga Petera Šavela působícího v Bruselu, skladatele Iana Mikysku a členy souboru tYhle – francouzskou scénografku Marie Gourdain a světelnou designérku Zuzanu Režnou. Tento mezinárodní tým umožnil pestrý a komplexní náhled na téma jazyk. Co je to jazyk? Co znamená mluvit jedním jazykem? Je vůbec možné mluvit jen jedním jazykem, když každý jazyk má v sobě několik variací, úrovní, nářečí? A lze to vůbec, když lingvisté tvrdí, že hranice jednoho jazyka nelze přesně určit?

Dlouhodobému výzkumu řeči se autor pro svou Babylonskou trilogii věnuje od roku 2018. Proto doplnil pražskou premiéru výstavou, která rozvádí téma jazyka i z dalších úhlů pohledu, např. v kontextu vícejazyčných rodin.  Jaké dopady má jazyk na naše emoce, vnímání identity, svobodu projevu? Jak ovlivní užití spisovného nebo hovorového jazyka náš vztah ke společnosti, konvencím, normám?

Jak si jazyky musely v historickém vývoji vybojovat svůj prostor, jak tenká je hranice mezi národní hrdostí, láskou ke své řeči a kultuře, a proti tomu kolonialismem či dokonce nacionalismem? „Životaschopnost jazyka je věrným odrazem národa, který jím mluví“, říká Marina Yaguello (Sbírka stereotypů o jazyce)

Inscenace bude uvedena také 16. června od 19 hodin v olomouckém Divadle na cucky a 18. června od 20:00 hodin v brněnském Buranteatru. Po představení bude vždy následovat diskuse.

Florent Golfier je tanečník, performer a choreograf narozený ve Francii, v současnosti působící v České republice. Studoval činohru v Nancy a následně v ateliéru Klaunské, scénické a filmové tvorby na brněnské JAMU. Spolu s Lukášem Karáskem, Marií Gourdain a Zuzanou Režnou založili kolektiv fyzického divadla tYhle.

Více na: www.tanecpraha.cz

facebook.com/tanecpraha
instagram.com/tanecpraha

Projekt se koná za finanční podpory MKČR, MHMP, Státního fondu kultury ČR a města Brno.

Projekt vznikl v koprodukci tYhle s festivalem TANEC PRAHA, DW7 – Divadlo na cucky v Olomouci a Schloss Bröllin e.V.

Další partneři projektu: Studio ALTA, Kulturní centrum Cooltour v Ostravě, Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, Zámek Žďár nad Sázavou, Cirqueon, Švestkový Dvůr v Malovicích, «le Dancing » ve Val-de-Reuil (FR), laboratoř psycholingvistiky technické univerzity v Dortmundu (Technische Universität Dortmund), Ministerstvo školství, vědy a kultury Meklenbursko-Přední Pomořanska, kraj Vorpommern-Greifswald a Johan centrum – Moving Station v Plzni.

Festival TANEC PRAHA pořádá: Tanec Praha z.ú.

Za kontinuální podpory: Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Praha
Za víceleté podpory: Kreativní Evropy, města Plzeň, Brno a dalších
Za podpory: Plzeňského kraje, města Ostravy, Karlových Varů
Hlavním mediálním partnerem festivalu je Česká televize.

Festival se koná pod záštitou ministra kultury ČR PhDr. Lubomíra Zaorálka a primátora Hlavního města Prahy MUDr. Zdeňka Hřiba.

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Premiéra v AKROPOLI v exportní verzi

Sólo pro dvě Sáry. █ Příliš mnoho angličtiny. █ Bez Šimka na pódiu. █ V rytmu i v nápadité scénografii. █ V síti Brexitu anebo v síti vlastní branky? █

Když jsem šel k sálu AKROPOLIS do kopce prudkou žižkovskou Krásovou ulicí na novou premiéru souboru s hezky českým názvem „Ufftenživot“, pouze jsem kroutil hlavou, proč se také jeho nejnovější divadelní kus nejmenuje česky. (Slůvko „také“ uvádím záměrně, jelikož již jedna z incenací tohoto divadla nesla „světový“ titul – „Keep Calm“.) Až jsem potkal auto polepené reklamou instalatéra, který se jmenoval Šírer. Aha, řekl jsem si, on by byl teprve slavný a úspěšný, kdyby se jmenoval „Shearer“!

Premiéra „WHAT’S HAPPENING“ proběhla v půli posledního měsíce roku 2019 v paláci Akropolis. A vyznačovala se tím, že tentokrát se na jevišti neobjevil jeden z tahounů a tradičních hlavních herců souboru – Jiří Šimek. Trochu to vypadalo, jako by hrál jeho slavný a legendární jmenovec Miloslav Šimek bez Jiřího Grossmanna. Anebo později Luďka Soboty, posléze Jiřího Krampola anebo na sklonku kariéry Zuzany Bubílkové…

Stranou pozornosti obou Sár nezůstala ani mobilní technika…

Show dvou hereček se shodným křestním jménem probíhalo nezvykle v arénovitém prostoru jinak tradičního hlediště AKROPOLE. Jednalo se o velmi zdařilou performanci na pomezí absurdního divadla, scénické grotesky, maňáskového divadla – a zejména skvělou parodii! Obě Sáry v sobě nalezly ty nejlepší odstíny tradiční české hravosti a komiky. Skvrnou na vyznění celého programu bylo nadužívání angličtiny. Vesměs jsme všichni pochopili, že jde o parodii. Aktuální reakci na Brexit. Ale všeho moc škodí. A hlavně, nešlo pouze o kolorit či „vatu“ představení. Anglické dialogy mnohdy, bohužel, i souvisely s vyzněním inscenace. Pro koho byla „anglická verze“ určena? Pro pár náhodných zahraničních studentů z nedaleké Švehlovy koleje? Proč se v sále jménem AKROPOLE nehrálo třeba v řecké verzi?

Inscenace se zahraničním názvem je plná jiskřivých nápadů, kontrastů, kreativních filmově televizních dotáček i dalších scénických efektů.

Kytky a kožichy byly hlavními motivy části inscenace

Mezi silné momenty představení patří kožichová parodie. Není pouze prvoplánovou karikaturou moderátora Leoše Mareše, který si tím vlastně udělal vlastní úvodní osobní image. Její hlavní linií je zcela jistě quasi parafráze na ekologické aktivistky. Ta se později přenese i v karikování feministek a sufražetek. Zdařilé jsou i jemné parafráze na lesbické umělkyně. Ty však určitě nikdy nesklouzly pod obecnou hladinu a míru vkusu.

Naopak, mezi slabší místa „WHAT’S HAPPENING“ patří dost zdlouhavé parafráze na děti květin, čili hippies. Teprve ve vlastním závěru této nekonečné scény přijde oživení komunálnější parodií na ty, kteří si udělali „živnost“ z dalšího využití pohřebních květin.

Snímky ze zkoušek

Velkým kladem sledované premiéry se zahraničním názvem je interakce s diváky. Ať již formou ankety v úvodu anebo pak závěrečným zapojením části hlediště do dění na jevišti. To trochu připomínalo legendární show zpěváka Josefa Laufera z dob, kdy býval ve vrcholné formě.

Obě hlavní protagonistky byly výborné. Jejich vystoupení je určitým scénickým celkem, proto nehodlám zde na tomto místě rozebírat jejich výkony individuálně.

Obě a jediné protagonistky jménem Sára. Vlevo Sára Šimek Arnstein a po jejím boku Sára Jan Märc

Ještě před závěrem bych vyzdvihl i kreativní hudební dramaturgii Pavla Jana. Hudba dodávala vlastní inscenaci nejen rytmus a gradaci, ale skýtala též oběma protagonistkám improvizační možnosti.

Rovněž nápaditá výtvarná práce kostymérky a scénografky v jedné osobě Natálie Rajnišové si zaslouží hlubokou poklonu.

Těsně po „anglické“ premiéře v AKROPOLI, proběhla i zahraniční premiéra téhož „kusu“ v Berlíně. Konkrétně v tamějším divadle ACUD. Patrně v německé jazykové verzi?

Chválíme tyto úspěchy v zahraničí. Za to jistě patří souboru „Ufftenživot“ i jeho managementu velké uznání. Je jim však nutno předcházet vstříc nadužíváním zahraničních dialogů?

Nesmyslným nadužíváním cizího a zejména (na rozdíl od němčiny) nám historicky vzdáleného jazyka se jinak zdařilá inscenace tak trochu zachytila do vlastních sítí. To, co mínila parodovat, se stalo až nadbytečným balastem a nepohodlným břemenem.

Snažil jsem se hodnotit vyváženě klady i zápory inscenace, ale nejen pro mne, (jak se později neslo parterem i kuloáry) byly nadužívané nečeské dialogy velkou skvrnou na vyznění celého večera.

Věřím, že jsem však nebyl příliš kritický. Nakonec, jedna z protagonistek i autorek Sára Arnstein ke kritickému nazírání přímo vybízí: „Chápeme divadlo jako zážitek a prostor pro sdílení, ve kterém se dá vrátit k něčemu, na co už jsme dávno zapomněli, na naši přirozenou spiritualitu, která je utlučená dnešním konzumním, kapitalistickým a rychlým způsobem života. Snažíme se vytvářet zážitky, které diváka vybízí k vlastnímu kritickému pohledu, k rozšiřování obzorů a novému pojmenovávání toho, co je kolem nás. Absurdita a nekonzistence světa je pro nás inspirací.”

Doufám jen, že ta výše uvedená, citovaná „pojmenování“ jsou míněna v rodném jazyce? Věřím, že příště uchystá talentovaný i provokativní soubor i nějaký titul s hrdě českým názvem. Těším se na to.

Závěrečná děkovačka

Ufftenživot“ nám i tentokrát nadělil plnou hrst nápadů, náruč nových divadelních spojení, propojení i kontrastů. I velký batoh důvodů k zamyšlení. Ta nejpalčivější byla určitě spjata s národní identitou. Je totiž dost smutné, když hra, která je prezentována z převážné většiny v cizím jazyce, je podporována ryze českými a vlasteneckými institucemi. Věděli vůbec, jaký kus vlastně podporují? Co se tak příště obrátit třeba na British Council‎?

»WHAT’S HAPPENING«

Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc

Dramaturgie: Jiří Šimek

Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová

Hudební spolupráce: Pavel Jan

Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk

Vizuál, fotografie: Marek Bartoš

Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum

Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP

Premiéra: 16. 12. 2019, Palác Akropolis

Foto: Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Klimatická krize à la UFFTENŽIVOT

V paláci Akropolis již v půli prosince. Tentokrát na pódiu bez Jiřího Šimka! Inspirace Alejandrem Jodorowskym. Jevištní duo dvou performerek jménem Sára. Dojde i na bublifuk!

Na začátku třetího týdne posledního měsíce roku 2019,  konkrétně v pondělí 16. prosince, se v žižkovském Paláci Akropolis uskuteční divadelní premiéra souboru Ufftenživot. Ten, jako svůj druhý projekt v tomto roce, uvede inscenaci „What’s happening“. Vznikl jako vyústění autorské spolupráce performerek Sáry Märc a Sáry Arnstein. V inscenaci, jež se pohybuje na hraně forem i žánrů, autorky – pomocí imaginativní hry – podněcují divákovu fantazii v přemýšlení nad klimatickou krizí a k zaujmutí vlastní osobní odpovědnosti.

Autorský projekt Sáry Märc a Sáry Arnstein balancuje na hraně divadelní a objektové performance, na hraně ozdravného rituálu. Snaží se působit ve jménu celého ekosystému a na hraně absolutního chaosu. Skrze otevřenou polo-improvizovanou hru vytváří performerky na jevišti obrazy, do nichž se stylizují a kontinuálně přetváří jejich počáteční význam. Inspirovány Alejandrem Jodorowskym volně putují napříč různými symboly k rozechvění divácké imaginace i osobní reakce. „Dokáže tanec, text, jevištní obraz a upřímnost zachránit svět? My bychom byly rády, ale občas nám nezbývá nic jiného než oči pro pláč a vlastní tělo jako zdroj moudrosti i útěchy, jako střelka v moři sociálně-ekologicko-kulturních témat,“ dodávají obě autorky.

Ze zkoušek v Paláci Akropolis

V inscenaci „What’s happening“ obě interpretky i autorky zároveň do sebe skládají situace, nálady, atmosféry a příběhy. Co má společného kult těla a oteplování, bublifuk a vědecká práce, včely a tanec? Kam nás může dovést hledání souvislostí? Jsme ve svém světě v bezpečí, nebo je konec světa blízko? A co když vám na vaše otázky nikdo neodpoví?

Inscenace se volným plutím asociací, hrou a přirozenou úzkostí snaží apelovat na důležitost nejen upřímné diskuze, ale i nutné přímé akce v době klimatické krize.

Projekt vznikl pod hlavičkou malého, originálního souboru Ufftenživot, který si ve svých inscenacích klade velké otázky, protože mu nic jiného nezbývá.

»What’s happening«

Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc

Dramaturgie: Jiří Šimek

Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová

Hudební spolupráce: Pavel Jan

Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk

Vizuál, fotografie: Marek Bartoš

Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum

Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP

Kateřina Sochací

pro TANEČNÍ MAGAZÍN