Divadelní herečka hrající průběžně během jediného roku největší počet hlavních rolí si vysloužila zápis do knihy rekordů
Simona Stašová, jedna z nejpopulárnějších a nejoblíbenějších hereček u nás má na svém kontě jedno velké prvenství, které nemá obdoby u nás, ale při hledání podkladů k rekordu, snad ani ve světě.
Simona Stašová v průběhu jediného roku (2022) odehrála na různých scénách po celé republice hlavní role v 9 různých divadelních představeních, přičemž v době registrace rekordu zkouší hru další, která bude na repertoáru od prosince 2022 a rekordmanka v ní ztvární rovněž hlavní roli Marc-Gilbert Sauvajon: Třináct u stolu (Divadlo Lucie Bílé).
Simoně Stašové bylo ve zmíněné divadelní sezóně 67 let a hlavní role ztvárňovala v těchto hrách, odehraných např. na níže uvedených scénách:
Rodolfo Sonego, Alberto Sordi, Renato Giordano: Vím, že víš, že vím – divadlo ABC
Neil Simon: Poslední ze žhavých milenců – Letní scéna Ungelt
Eduardo De Filippo: Filumena Marturano – Letní scéna Ungelt
Ernest Thompson: Na zlatém jezeře – divadlo ABC
Neil Simon: Vězeň na druhé Avenue – Letní scéna Ungelt
William Shakespeare: Veselé paničky Windsorské – Praha (Letní shakespearovské slavnosti)
Willy Russell: Shirley Valentine – divadlo ABC
Neil Simon: Drobečky z perníku – Letní scéna Harfa.
Zajímavostí také je, že v listopadu 2022 hraje z 9 rolí hned 8 a devátou zkouší.
Počin byl do České databanky rekordů Agentury Dobrý den, spravující Muzeum rekordů Pelhřimov, zaevidován 23. listopadu 2022 v rámci tiskové konference pořádané v Divadle Lucie Bílé u příležitosti uvedení hry Třináct u stolu. Předání Certifikátu bylo velkým překvapením nejen pro Simonu Stašovou, ale všechny další herce z komedie Třináct u stolu.
„S panem Miroslavem Markem jsme celou dobu o rekordu mlčeli a chtěli jsme Simoně udělat radost. Dle jejich slov se tak stalo. Byla překvapená, dojatá. Simona je úžasný člověk a skvělá herečka. Obdivuji její paměť,“ řekl s úsměvem Petr Mráček, který agenturu Dobrý den oslovil.
Zveme vás na komedii se Simonou Stašovou a Ladislavem Frejem
V loňském roce měla premiéru divadelní hra Na Zlatém jezeře se Simonou Stašovou a Ladislavem Frejem v hlavních rolích.
V kouzelném prostředí na březích Zlatého jezera tráví léto starší manželé. Věčně brblající, nepraktický a naschvál i doopravdy zapomínající profesor v penzi Norman a jeho chápající žena Ethel, starající se o muže i domácnost s neutuchajícím půvabem a noblesou. Příjezd dcery Chelseay s partnerem a jeho tvrdohlavým synkem Billym pomůže Normanovi vystoupit náhle z letargie a všechny zaskočí svým příkladem: Vždycky je čas za život, i ten nejobyčejnější, začít se znovu prát.
„Jsem moc šťastná, že jsme se s Láďou Frejem jako parťáci potkali na jevišti divadla ABC. A ještě v komedii, která nám oběma moc sedí a které oba rozumíme. Komedii o tom, jak si udržet lásku do pozdního věku, jak je důležitý ve vztahu humor, nadhled a dětský pohled na svět, jak je důležité blbnout až do stáří a jak to prostě za žádnou cenu nevzdat! Jak je krásné prostě spolu žít. Oba jsme s Láďou Frejem byli chvíli nemocní, nejdřív Láďa, pak zas já, ale už to zase rozjíždíme na plný plyn a proto vás srdečně zveme v sobotu, 9. dubna 2022, v 19.00 hodin do divadla ABC, kde po delší době tuto komedii opět hrajeme,“ řekla Simona Stašová. Další představení se v divadle ABC odehraje až v květnu. V květnu můžete také hru Na Zlatém jezeře vidět např. v Nymburce, Polici nad Metují, Novém Boru, Českých Budějovicích, Litoměřicích a Chocni.
Příběh s ojedinělou partiturou pro herecké výkony zákonitě nemohl uniknout pozornosti filmařů. Světovou popularitu předlohy ve filmu režiséra Marka Rydella, který byl natočen v roce 1981, umocnily výkony Henryho Fondy (Norman Thayer) a Katherine Hepburnové (Ethel Thayerová), odměněné spolu se scénářem Oskary.
A není divu, že téma s nadčasovou platností zaujalo i evropskou dramaturgii, například v pařížském Theatre Montparnasse v roce 1986 vytvořili ústřední dvojici Jean Marais a Edwige Feuillerová.
Udělejte si tedy krásný večer, třeba hned 9. dubna 2022 v divadle ABC. Moc se na Vás těší hlavní představitelé Simona Stašová a Láďa Frej
105 akcí na počest našeho krále komiků! Kdo vyhrál??
Společnost Vlasty Buriana byla založena bratry Pavlem a Petrem Holíkovými v roce 1997. Její nejvýznamnější počin byl převoz ostatků Vlasty Buriana na nejposvátnější místo českého národa, Vyšehradský hřbitov a to v roce 2002.
Za 24 let činnosti společnost uspořádala 105 akcí na počest našeho krále komiků. K těm významným jistě patří i každoroční předávání Cen humoru Vlasty Buriana a to významným osobnostem, kteří mnoho let bavili a baví jak české, tak slovenské diváky.
Mezi držiteli této ceny patří například Jitka Molavcová, Petr Nárožný, Josef Dvořák, Milan Lasica, Luděk Sobota, Jiřina Bohdalová, Jiří Suchý, Gustav Opustil, Iva Janžurová, Bolek Polívka a další.
V letošním roce si v sobotu, 2. října, v malebném prostředí Divadla Karla Hackera, cenu převzala herečka Simona Stašová.
„Jsem nesmírně ráda, že se objevuji v tak nádherné společnosti. A dostat Cenu humoru Vlasty Buriana, našeho krále komiků, to je pro mě opravdu velká pocta a jsem za ni moc vděčná. Zajímavostí taky je, podle slov pořadatele pana Holíka, že není na světě snad nikdo, kde by stejnou cenu získala nejprve maminka a pak dcera. Já osobně jsem bohužel pana Buriana nepoznala. Ale když moje maminka začínala na estrádních jevištích, pod širým nebem s komickým monologem, který jí věnovala Stella Zázvorková, tak právě na těchto estrádních prknech se s panem Vlastou Burianem osobně setkala. On svou karieru končil a moje maminka začínala,…“ to nám prozradila čerstvá držitelka Ceny humoru Vlasty Buriana, Simona Stašová.
Simonu Stašovou můžete v Praze vidět například v divadle ABC, v komedii Shirley Valentine, kde tuto hru uvádí již 14. let. Nově se pak se Simonou Stašovou můžete setkat v Divadle Lucie Bílé, v Karlově ulici, a to hned ve třech hrách: Skleněný zvěřinec, Poslední ze žhavých milenců a Drobečky z perníku. Právě za roli Evy v Drobečkách z perníku dostala Simona Stašová Cenu Thálie v roce 2006.
Původně si STANISLAVU JACHNICKOU vybavuji ještě z DAMU, pod dívčím jménem Šťastná. A dá se říci, že na první pohled působí šťastně dodnes. Abych to čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU poodhalil blíže – a současně jsme společně zavzpomínali nejen na její profesionální taneční kariéru – nabídl jsem této herečce i uznávané dabérce prostor v rozhovoru.
A začali jsme zrovna nikoli šťastnou realitou:
Aktuálně se nedá opominout složitá situace kolem divadel a kultury všeobecně. Vidíte Vy sama pro kulturní život vůbec nějaké výraznější světlo na konci tunelu?
„Při svém vrozeném optimismu, vidím vždycky světlo na konci tunelu. Nepříjemné je, že nevíme, jak ten tunel bude dlouhý a jestli se v něm neocitneme za půl roku znovu? Ale člověk musí mít nějakou naději, která je motorem pro přežití téhle situace. Po jarní karanténě jsme v divadle netušili, jestli se nám publikum vrátí. Stále nebyla situace úplně v normálu a lidé nevěděli, zda se představení uskuteční. A tak koupi vstupenek nechávali na poslední chvíli a my nikdy nevěděli, kolik přijde diváků. Ale byli jsme připraveni hrát za každou cenu i pro málo obecenstva. Lidé seděli v rouškách a podle závěrečného potlesku, který trval déle než obvykle, jsme pochopili, že jsou šťastni a vděčni, že mohou být součástí živé kultury. A ne jenom té internetové nebo televizní. I z tohoto důvodu věřím a doufám, že se k nám diváci zase vrátí. V létě jsem hrála na Kampě představení ,Meda´ o Medě Mládkové. A její manžel pronesl památnou větu, která je napsaná i na zdi Musea Kampa: ,Přežije-li kultura, přežije národ.´“
Jak Vy osobně kompenzujete současnou absenci vystoupení a natáčení?
„Nijak. Beru to jako, že mám prázdniny. A o prázdninách člověk přece není nervózní, že nemá práci, ale věnuje se jiným věcem. Třeba sportu, čtení, vaření, procházkám. Občas dostanu práci v dabingu, kde jsem ve studiu sama a za sklem je zvukař. Nebo jsem teď, pro Vršovické divadlo MANA, kde také hraji, natočila podcast.“
Je obecně známa Vaše taneční minulost. Kde jste prováděla vůbec první baletní či taneční krůčky?
„Od první do deváté třídy jsem třikrát týdně chodila do Lidové školy umění na obecnou přípravku, klasický balet a lidovky.“
Navštěvovala jste také obligátní taneční?
„Ano navštěvovala a ráda. Chodila jsem do ,Repré´ čili Obecního domu. A na zápis do těchto prestižních tanečních jsme, s maminkou, čekaly od pěti hodin ráno! Při lekcích, ale ani tak nešlo o to naučit se taneční kroky, jako spíš seznámit se s nějakým klukem. Bavilo mě to a byla to velká zábava – dámská volenka a moje načančaná maminka jako garde. Tuhle společenskou záležitost, sešněrovanou pravidly, jsem si kompenzovala řáděním na diskotékách. Tančila jsem třeba tři hodiny v kuse a snažila se za pochodu pochytat nejnovější trendy a styly.“
Kdo nebo co Vás tehdy později zavedlo do vyhlášeného tanečního VUSu?
„Do VUS UK mě přivedla Eva Jeníčková, se kterou jsem chodila do Lidové školy umění. Byla velmi talentovaná. Naše lektorka paní Homolová jí na jednom našem vystoupení představila Janu Hartmanovi a ten ji vzal do VUSu. A to ona mi dala vědět, když byl vyhlášen konkurz do přípravky souboru. Přijali mě. A asi po roce jsem se dostala i do základního kádru. Na tehdejší socialistické poměry to byl velmi moderní soubor, který hodně točil a cestoval do zahraničí. Točili jsme hlavně víly v pohádkách, tanečnice v zahraničních filmech nebo i ,company´ pro zahraniční hudební klipy. Největším zážitkem pro mě byla měsíční stáž v Contemporary dance school v Londýně.“
Co Vám tanec dal pro další uměleckou kariéru a i pro tu civilní?
„Tanec mi dal disciplínu, emoční otevřenost, respekt a vnímavost k tělu svému i kolegů. Na rozdíl od herectví si zde nemohu pomoci slovy. O to pravdivější a citlivější musí být emoce, kterou musím najít uvnitř sebe a přenést ji na diváka. Což je velká průprava pro herectví. Velkým přínosem je, nejen na jevišti, ale i v civilu, dobrá koordinace pohybu a ovládání těla. A v neposlední řadě je teď pro mě jednodušší ztvárnit taneční role v činoherním představení. Třeba v divadle ABC tanečnici argentinského tanga v ,Drž mě pevně, miluj mě zlehka´ anebo v ,August, august, august´ naopak tanečnici samby a konečně v ,Tančírně´ – tanečnici procházející tanečními styly od roku 1918 do 2018. Můj poslední počin, kde jsem spojila tanec s hereckou nadsázkou, byla akce ,Roztančené divadlo´ ve Vinohradském divadle.“
S Jiřím Hánou v inscenaci divadla ABC „Drž mě pevně, miluj mě zlehka“
Na jaký žánr tance se ráda podíváte v televizi či naživo v divadle?
„Na jakýkoliv, který má nápad a kvalitní provedení a tanečníci do toho jdou se zápalem, emocemi a energií na 200 %. Například se chystám (až to bude možné) na nedávno premiérované ,Bon Appetit´ v ND, které režíroval můj bývalý, velmi talentovaný kolega z VUSu Jan Kodet. A moc se těším, protože ukázky byly úchvatné.“
Jednou z Vašich prvních filmových rolí byla postava Olgy v nonkonformním snímku Oskara Reifa „Postel“. Vyhledala jste si tehdy tento poměrně netradiční projekt sama? Anebo si tvůrci zvolili Vás?
„Tento, jak hezky říkáte, ,netradiční projekt´ měl obrovské ambice. Scénář vyhrál 2. místo v soutěži v New Yorku. Za kamerou stál Igor Luther a zaštiťovaly ho velké produkce. Takže i casting byl náročný a měl několik kol. Proto jsem byla velmi překvapená, že mě nakonec vybrali. Samotné natáčení bylo soubojem mezi režisérem Reifem a kameramanem Lutherem. Film je totiž černobílý, hodně si hraje se světlem a atmosférou. Režisér i kameraman měli svoji představu, ze které nechtěli ustoupit. Tím se dokončení o pár let protáhlo. Nicméně, je to ve výsledku skvělý film, oceněný několika cenami například v Cannes, Seattlu anebo Českým lvem.“
V „nováckém“ nekonečném seriálu „Ulice“ hrajete postavu Denisy Mastné, trvale zapojené do byrokratického a politického aparátu. Jaké máte v běžném životě zkušenosti s úřady i politikou?
„S politikou nemám zkušenosti žádné a ani v tom směru nemám ambice. Co se týče byrokracie, tak mám zkušenosti asi jako každý, kdo přijde na úřad. Třeba si jdete pro razítko, ale to nedostanete, když nemáte papír od tamtoho. Ale ten nedostanete, když nemáte povolení od támhletoho a ten tamten není zrovna v úřadě a neví se, kdy bude. Anebo to má schvalovací lhůtu 30 dnů, ale když vidí, že na to spěcháte, tak se lhůta z nějakého důvodu ještě protáhne. No, jen o tom mluvím, už jsem vytočená. 🙂 “
Doma
Podstatnou částí Vaší filmové práce je i dabing. Jak Vám vyhovují současné způsoby práce? Někteří kolegové si stěžují, že se již často nenatáčejí souběžně ani dialogy, že každý herec namlouvá vše individuálně…
„Moc ráda jsem chodívala na Kavčí Hory, kde se dabing natáčel po smyčkách. To znamená stále se dokola opakovala krátká sekvence několika vět, dokud jste jí nezahráli a neřekli perfektně. A ve studiu bylo tolik lidí, kolik jich ta scéna obsahovala. Odpovídali jsme si vzájemně a mělo to punc autenticity. Když jsem dabovala náročnější dialog a nešlo mi to, tak jsem si říkala, že to třeba bude těžké i pro kolegu a nebudu v tom sama. A naopak, když šlo o komediální dialogy, tak nás to tak vyhecovalo, že jsme občas úpravci vylepšili pointu. Dneska jsem ve studiu sama, třeba i jen 15 minut a mohu jet do dalšího studia. Stejně jako zkrácená doba ve studiu se ale, bohužel, zkrátilo i finanční ohodnocení. 🙁 .“
Prý jste si oblíbila poměrně netradiční sportovní odvětví – thajský box. Co Vás, křehkou ženu, k tomuto mužnému sportu přivedlo?
„Tady Vás jen opravuji – nedělala jsem thai box, nýbrž kickbox. Hledala jsem něco, kde bych si zlepšila, po porodu, fyzičku a hrozně mě nebavily různé formy aerobiku nebo dámského posilování. Tréninky kickboxu mě vždycky úplně zničily, což mi vyhovovalo. Trénovala jsem třikrát týdně. Ale do ringu na zápas jsem si nikdy netroufla. Vzhledem k mému povolání jsem si chtěla udržet obličej bez šrámů a spokojila se jen s těmi náročnými tréninky.“
K jakým dalším sportům máte blízko? Aktivně anebo divácky?
„Na sport v TV se dívám jen, když je olympiáda nebo nějaké MS. A na živo chodím fandit synovi, který hraje profesionálně volejbal za Odolenu Vodu. Já sama jsem se sportem začala až v hluboké dospělosti. Trochu lyžuju, jezdím na kole, dělám spinning, lezu na stěně, občas se potápím… A před čtyřmi lety jsem, právě díky synovi, začala s volejbalem.“
S volejbalovým míčem
V pardubickém angažmá byl s Vámi souběžně i populární, předčasně zemřelý, Vladimír Čech. Nepřivedl, vás ostatní kolegy, k jeho milovanému minigolfu či turistice?
„Na Vláďu vzpomínám moc ráda. Kromě pardubického angažmá, jsme se potkali i v zájezdové hře ,Duchu, jsi přítomen´ a pár let jsme spolu hráli i v ABC a Rokoku. Uměl moc krásně a vtipně vyprávět o svém putování po Čechách, ale k turistice mě nepřivedl. Přivedla jsem se na cesty sama, když jsem ušla 120 km dlouhou pouť do Santiaga de Compostella. Ale co jsem díky Vláďovi zkusila je ,Woodkopf´. Jezdila jsem, s partou absolventů DAMU, na vodu. A Vláďa tam, z recese ještě s pár kolegy, založil nový sport ,Woodkopf´. Spočívá v tom, že se dva, je jedno, jestli muž či žena, postaví proti sobě s dvoumetrovou fošnou na hlavě a snaží se ji tomu druhému shodit. Nesmí se ale ani tělem, ani svou fošnou, dotknout soupeře. Vyžaduje to ,placatou hlavu´ a soustředění.“
Na civilním snímku na výletě
Co můžete prozradit ze svých současných profesních i civilních plánů, pokud tedy vůbec nyní plánovat lze…
„Teď bych řekla ,vím, že nic nevím´. Pracovní plány se posouvají, divadlo teď posílá termíny od ledna… Mám nějakou práci domluvenou na jaro a pak na červen. Spíš bych, touhle cestou, pokorně naplánovala čtenářům pár kulturních tipů.
Až to bude možné, tak vás moc ráda uvidím ve Vršovickém divadle MANA na představení ,Ta třetí´ a ,5 za 1´. Anebo v divadle ABC na ,Tančírně´, či v Rokoku na ,Čapkovi´.“
Děkujeme za upřímný rozhovor, za závěrečné divadelní tipy a přejeme hodně trpělivosti a mnoho zajímavých rolí i výzev v, ne zas tak dalekém, budoucnu.
