Rozhovor se zpívající herečkou LUCIÍ ČERNÍKOVOU

„Nejvíc mě baví vždy to, co právě dělám“

Hraje a zpívá v Semaforu, v muzikálech, koncertuje s Bohemia Big bandem, moderuje TV dětský pořad Kouzelná školka, kde namlouvá Fanynku a vrátila se ke své seriálové roli barmanky Dorky v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2 a kromě toho je Lucie Černíková maminkou dvou holčiček. Spolupráce s manželem, hudebníkem Lukášem Pavlíkem na písni Plout ve dvou, kterou otextovala, jim vynesla cenu v hitparádě Česká dvanáctka na ČRo, kde se udržela dvanáct týdnů.

Jak vzpomínáte na své dětství prožité v Rakovníku, v rodině kde hudba byla na denním pořádku, jelikož Váš tatínek má vlastní kapelu Merkur a starší bratr Michal se hudbě také věnuje?

„Dětství jsem měla opravdu krásné. Brácha nás zásobil gramodeskami a později kazetami a cédéčky. Díky němu jsem se dostala k širokému spektru hudby. Taťka mě občas brával zpívat s jeho kapelou. Doma jsme zpívali a muzicírovali spolu. A maminka mě vždy ve všem nadšeně podporovala.“

Od mala jste směřovala k múzickému umění, přesto jste nejdříve vystudovala rakovnické gymnázium a až pak jste šla na konzervatoř do Prahy a přitom jste začala zpívat s Bohemia Big bandem. Spolupracovala jste i s jinými bigbandy, co Vás na tom láká?

„Je v tom obrovská síla. Miluju ten pocit stát na pódiu se záplavou úžasných muzikantů a nechat se unášet proudem jejich energie.“

Co Vás přivedlo ke psaní písňových textů?

„Napsala jsem jich zatím jen pár. Měla jsem potřebu si to vyzkoušet, protože přece nejlíp rozumím sama sobě já. Loni jsem vypustila do světa i svůj první videoklip s písní, kterou jsme složili spolu s manželem a já ji otextovala. Píseň Plout ve dvou získala cenu v hitparádě Česká dvanáctka na Českém rozhlase, za to, že se tam dvanáct týdnů udržela. To mi udělalo radost.“

Od devatenácti let působíte v Semaforu. Někde jste přiznala, že jste v 16 letech napsala dopis Jiřímu Suchému, který Vám sice odepsal, ale až po třech letech Vás pozval na konkurz do hry Pokušení svatého Antonína, který jste vyhrála. Je pro Vás také výhra být součástí tohoto dnes již legendárního divadla?

„Jednoznačně. Semafor se mi stal takovým divadelním domovem. S velkou pokorou předávám dílo Jiřího Suchého divákům a děkuji, že můžu být u toho. Laskavý a chytrý humor, spousta krásných písniček, to je můj šálek kávy.“

Hostujete také na dalších scénách a hrála a zpívala jste v řadě muzikálů (Kráska a zvíře, Bídníci, West Side Story, Ať žije rokenrol, Kat Mydlář, Jago). Co Vás na muzikálu baví? Je to ona směs herectví, zpěvu a tance?

„Přesně tak. Muzikály jsou velká hudebně dramatická díla a dát to všechno dohromady, aby spolu ten velký ansámbl fungoval, to je vždycky velká dřina, ale hlavně zábava.“

Známou jste se stala díky seriálu Ordinace v růžové zahradě rolí barmanky Dorky, ke které jste se po letech opět vrátila. Jak se Vám role hraje a je Vám něčím blízká?

„Jsem ráda, že jsem se s ní po té dlouhé době opět potkala a budu se těšit, jakým směrem se bude dál vyvíjet. Dorka je hodná holka a vždy to myslí s ostatními dobře.“

Jste maminkou dvou holčiček a sama se věnujete také práci pro děti a v televizním pořadu Kouzelná školka Vašim hlasem mluví Fanynka. Jak jste se do Kouzelné školky dostala, a baví Vás práce pro děti, která není vůbec lehká?

„Čím jsem starší, tím více mě baví a spatřuji v ní velký smysl. Byla jsem tenkrát pozvána na hlasový casting, kde si mě na hlas Fanynky vybrali. Po několika letech přišla nabídka Kouzelnou školku i moderovat. Takže už se stalo i to, že jsem si jako Fanynka a Lucka povídala sama se sebou.“

Cítíte se více herečkou nebo zpěvačkou? Je Vám z toho něco bližší?

„Mně vždy nejvíc baví to, na čem právě dělám. To, že to může být takto pestré, je velice zábavné, Vše má ale jeden společný cíl, potěšit nebo pobavit diváka či posluchače.“

A co chvíle volna. Jak ráda odpočíváte?

„Odpočinek je mi teď s dětmi vzácností, nicméně ráda sáhnu po knížce, zrelaxuji na zahradě, zatančím si nebo pustím hezký film.“

Lucie Černíková:

Narodila se v Rakovníku 19. 12. 1981, kde také vystudovala gymnázium a pak herectví na konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Otec Josef Černík má kapelu Merkur, starší bratr Michal Černík se věnuje malování a psaní.

Vystupuje v Divadle Semafor. Působí jako zpěvačka v Bohemia Big bandu.

TV – Horákovi, Přešlapy, Poslední sezóna, Proč bychom se netopili, ORZ, Modrý kód…

S manželem, hudebníkem Lukášem Pavlíkem mají dcery Sofii a Elenu.

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvačkou, herečkou a režisérkou HELENOU DYTRTOVOU

„Před kamerou bych klidně stála denně“

Helena Dytrtová patří mezi naše přední dabingové herečky a režisérky. Věnuje se také úpravě dialogů, zpívá s vlastní kapelou a na scéně HD v Karlíně hraje sestru Mary Theresu v muzikálu „Sestra v akci“, což je její srdeční záležitost. A tu a tam si střihne také roli před kamerou.

Jste nejmladší ze čtyř sourozenců. Vyrůstala jste v rodině zanícených ochotníků a Váš tatínek založil ve Vlčkovicích ochotnický spolek. Zpívala jste v dětském sboru a věnovala se sportu. Jaké bylo období Vašeho dětství? Chtěla jste být herečkou?

„Když jsem přišla na svět já, už zdaleka nebyli zanícenými ochotníky, ale fotky z té doby a šminky se mi moc líbily. Dětství? Myslím, že mě bavilo všechno možné. Lyžování, fotbal, hokej, atletika, zpěv, kreslení, psaní básniček, čtení před celou třídou, čeština a hlavně zvířata. Měla jsem možnost občas jezdit na ušlechtilé kobylce a mou doménou byli psi. Ovšem nikdy mi nebylo dovoleno psa mít a už vůbec ne alespoň poníka. Prožívali jsme seriály jako třeba ,Bella a Sebastian´. Třídním šaškem a organizátorem jsem byla od jeslí. Doma jsme museli všichni pomáhat od nejstaršího až po nejmladšího. Zahrada, příprava dříví, úklid uhlí, každou sobotu se vynesly boty na zídku u domu a už jsme, přesně podle návodu našeho otce, čistili. Také jsme dostávali řemenem a museli klečet. To do hezkého dětství nějak nepatří. Jakmile byla příležitost, byli jsme v lese, kde jsme budovali různé posedy a obydlíčka, měli jsme zemljanku a chaloupku s garáží na dvě minikáry, které jsme s kamarády sami sestrojili. Takže spíš než herečkou jsem chtěla být ,kluk´. Pak přišlo rozhodování, kam po ZŠ. Chtěla jsem na zemědělskou školu a dále pokračovat až k ošetřovateli exotické zvěře. Ovšem talentové zkoušky na SPgŠ proběhly dříve a nakonec jsem studovala v Litomyšli.“

Vystudovala jste střední pedagogickou školu v Litomyšli, působila v MŠ v Těchoníně, poté jako skupinová vedoucí SSM na základní škole v Jablonném nad Orlicí a když bylo zapotřebí, tak jste také učila. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Úžasná doba, dá se říci, že nás nic netrápilo, kamarádi, kytary, písničky u táboráku, pořádání táborů se skvělou partou, dokázali jsme si všechno sehnat a táhli za jeden provaz. Jistě, že jsem cítila zodpovědnost za svěřené děti, ale pro mne to byla přirozenost. Dodnes se potkáváme a myslím, že i dávno odrostlé ,děti´ rády vzpomínají. V mládí jde všechno, když chcete. V té době jsem potkala kluky z kapely Olympic, jejich zásluhou se dostala do zákulisí všeho dění a už to jelo. Jen díky velké toleranci mé první chápající ředitelky, jsem nebyla nijak exemplárně trestána a po čase odjela dobýt tu ,velkou Prahu´.“

V 17 jste začala zpívat s kapelou Metronom, dostala jste se do finále soutěže Mladá píseň Jihlava, zpívala ve skupině Tutti. A pak jste studovala zpěv na konzervatoři v Praze. Poté přišly muzikály a již nějakou dobu vystupujete v HD v Karlíně, v muzikálu „Sestra v akci“. Jak se cítíte v roli sestry Mary Theresy?

„Musím to uvést na pravou míru. Kapela se jmenovala Akcent a byla to pro mne velká zkušenost a škola. Mladá píseň Jihlava byla soutěž mladých zpěváků, v podstatě bych ji přirovnala k dnešní SuperStar, tam jsem se prozpívala až k čtvrtému místu v bývalém Československu. Muzikál ,Sestra v akci´ v HDK je srdeční záležitost. Skvělé představení, skvělé obsazení, parta, úžasný pocit z toho, že tam mohu být. Svou roli vnímám jako součást nás všech ,sester´, kde máme každá nějaký ten úkol a pod vedením Lucie Bílé (Mary Clarence), je to velká zábava, která, jak doufám, jen tak neskončí.“

Velký prostor ve Vaší umělecké dráze má dabing, který jste si poprvé „ochutnala“ při dabování bulharského filmu Školní léta žáka Puži. Od té doby je Vaše filmografie velice bohatá. Jak jste se do dabingu dostala?

„Zřejmě to tak mělo být. Nejdříve mě oslovila redakce ČST k namluvení nepatrného komentáře, pak se naskytlo pár postsynchronů a jednoho dne jsem se objevila v televizi na takzvaný ,dabingstreet´, kde pobíhal, tehdy mně ještě neznámý asistent režie a ptal se, jestli jsem z konzervatoře. Odpověď zněla, že ano, on na to, že už mám půlhodiny zpoždění. Upozornila jsem ho, že to je omyl, ale po krátké domluvě jsem stála za mikrofonem. Ovšem je omyl se domnívat, že to bylo až tak jednoduché. Ta cesta vedla dále pěkně od píky, sbory, malé úlohy a tak postupně dál. Důležitou roli hrála jistá všestrannost a to nejen co se týče práce s hlasem, pohotové čtení textu s pochopením jeho smyslu, ale nakonec určitě i zpěv. Později jsem se stala také hlasatelkou zpráv, což mě velmi bavilo. Je to vzrušující, když víte, že jdete přímo do éteru. Vstávala jsem ve čtyři ráno, sloužila soboty, neděle, ale když se pak do režie dovolala moje spolužačka z České Lípy s tím, že mě poslouchá každý den, byla to velká satisfakce.“

V dabingu působíte také jako režisérka a pracujete i na úpravě dialogů. Která z těchto profesí je Vám nejbližší?

„To se nedá oddělovat. Úprava dialogů je velice náročná a důležitá práce a je jedno, jestli upravuji dětský seriál nebo drama. Vždycky se snažím, aby se kolegům, i těm mladým a nejmladším dobře mluvilo, jde o práci s českým jazykem, hledání takových výrazů, aby se co nejvíce blížily k originálnímu znění a byl zachován smysl díla. Samozřejmě hodně záleží na zdatnosti překladatele. V režii si pak tzv. ověřím, jak se to povedlo, ale i tam je normální, že na místě něco změníme nebo opravíme. Velkými pomocníky jsou naši mistři zvuku. Více uší více slyší, více očí více vidí. Prostě bez týmové práce to nejde.“

Před kamerou působíte málo, přesto jste se objevila v TV – „Nevěsta pro Paddyho“, „ORZ“, „Kriminálka Anděl“, „Dabing Street“, „Modrý kód“. Bavilo Vás to před kamerou?

„Jednou větou, před kamerou bych klidně stála denně.“

V dabingu spolupracujete i se svými dětmi Pavlínou, Pavlem a Helenou. Jak se Vám spolu pracuje?

„Skvěle. Oni mě respektují, já je a musím říct, že se kolikrát moc nasmějeme, protože je znám od jejich narození 🙂 a máme svůj rodinný humor, historky, průpovídky a vtípky. To byste museli zažít. Když je potřeba, pomohou i s přípravou mé práce.“

Díky dceři Pavlíně jste babičkou. Jak se cítíte v této roli?

„Dvojitou. Pocity nepopsatelné. Jsou, v jistém smyslu, mým pokračováním. Pozoruji, jak se vyjadřují, ať už pohybem, zájmem o věci, hudebním nadáním. Pravdou je, že bych se jim chtěla věnovat více. Takže se těším do důchodu. Jestli mě tam tedy vezmou. 🙂 „

A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„V poslední době na chalupě, kde máme silné kořeny. Ráda houbařím, pozoruji přírodu, suším seno do krmelce, zajdu za kamarády, zpívám s vlastní kapelou, píši texty, a když se nám doma sejde volno ve stejném termínu, navštěvujeme oblíbená místa anebo se dívám na filmy pro pamětníky a uvědomuji si, jak je vše pomíjivé a proto mě nejvíce baví chvíle, kdy se všichni sejdeme u velkého stolu, bavíme se, zpíváme a s humorem sobě vlastním jsme spolu.“

Helena Dytrtová:

Narodila se 12. 1. 1962 jako Helena Horníčková v Jablonném nad Orlicí. Známá je také pod jménem Helena Hanson.

Vystudovala SPgŠ v Litomyšli a zpěv na pražské konzervatoři.

Známá je z muzikálů Divadla Ta Fantastika – „Excalibur“, „Láska je láska“, „Elixír života“, „Obraz Doriana Greye“, „Dáma s kaméliemi“. Vystupuje v HD v Karlíně v muzikálu Sestra v akci.

Děti: dcery Pavlína Kostková – Dytrtová, Helena Němcová a syn Pavel Dytrt působí také v dabingu.

Díky dceři Pavlíně je babičkou.

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Náš aktuální rozhovor s PETROU DOTLAČILOVOU, editorkou unikátního „Speciálního vydání“ TANEČNÍCH AKTUALIT

„Publikum je hlavním tématem nejen letošního ,Speciálu´ TANEČNÍCH AKTUALIT“

Odborný internetový časopis TANEČNÍ AKTUALITY po roce opět publikuje své tištěné číslo. Třetí „Speciální vydání“, které nahradilo desetiletou tradici „Ročenky“, obsahuje původní články autorů na dané téma v širším kontextu aktuální české taneční scény. O čem se budete moci dočíst v jeho letošním čísle, nám prozradí jeho editorka PETRA DOTLAČILOVÁ.

Ta absolvovala italianistiku na Filozofické fakultě UK a taneční vědu na Akademii múzických umění, kde získala doktorát. Pracovala na výzkumném projektu „Ritual design for the ballet stage“ na Univerzitě v Lipsku. Studovala na Univerzitě ve Stockholmu, kde letos obhájila disertační práci na téma divadelního kostýmu 18. století. Tamtéž spolupracuje na projektu „Performing Premodernity“, kombinující akademický a umělecký výzkum opery i divadla pozdního 18. století. Vedle badatelské práce se DOTLAČILOVÁ věnuje kritické reflexi baletu, současného tance a nového cirkusu. Mimo portál TANEČNÍ AKTUALITY publikuje v odborných periodikách a časopisech.

Jakému čtenáři je váš „Speciál“ určen?

„Každému, kdo se zajímá o tanec a divadlo a chce si o tom přečíst i něco víc než ,jen´ recenze či rozhovory, zajímá jej širší kontext jednotlivých děl, osobností a organizací a možná i určitý teoretický přesah. Na druhou stranu, svým formátem a jazykem jsou články dostupné běžnému čtenáři. Nevyžadují například zkušenost s akademickými texty a diskurzem. V tomto se snažíme být přístupní a otevření.

,Speciál´ rozhodně není určen pouze nebo primárně lidem takříkajíc ,z oboru´. Myslím, že si ho se zájmem přečtou jak aktivní umělci a kulturní manažeři, tak amatérští tanečníci a běžní diváci, které zajímá tanec a další pohybové žánry. Publikace je navíc opět dvojjazyčná, česko-anglická, takže si v ní počtou i zahraniční čtenáři.“

Co je hlavní myšlenkou letošního „Speciálu“?

„Letos jsme se zaměřili na téma ,Tanec a publikum´. A vytyčili jsme, v rámci něj, rozličné perspektivy, kterými jsme chtěli reprezentovat šíři tohoto tématu. Například pohled umělce, který o svém publiku přemýšlí, co mu chce sdělit, jak s publikem komunikovat, jak s ním pracovat. Nebo perspektivu manažerů divadel a festivalů v rámci kulturního marketingu. Dalším příkladem je samotná pozice diváka, takový pohled dovnitř, co se v nás vlastně děje, když se díváme na tanec, nebo nové možnosti virtuální doby.“

Proč se letošní „Speciál“ zaměřuje právě na publikum? Souvisí to nějak s aktuální situací?

„Už loni jsme hledali téma, které je aktuální, ale zároveň má hlubší přesah než analýza trendů jedné sezóny – což ale v obsahu každého ročníku naleznete také. Právě ten přesah vidím jako přidanou hodnotu každého ,Speciálního vydání´.

Publikum se v českém prostředí řeší čím dál tím více v různých podobách. V umělecké tvorbě stále častěji vidíme různé alternativní formy práce s divákem, který je například více zapojen do samotného představení, přejímá aktivnější roli; nebo se tvorba některých umělců svou formou i obsahem zaměřuje na konkrétní skupiny publika, například na děti. Pokud jde o kulturní marketing, tak v posledním roce zesílila debata o ,prodejnosti tance´. O tom, jak získávat nové diváky, jak s nimi komunikovat. Zde je potřeba specifické know-how, které se zejména v nezávislém sektoru dosud podceňovalo. Často proto, že na něj zkrátka nebyly prostředky. A nakonec publiku, jeho složení a individuálnímu prožitku, se v posledních desetiletích stále více věnuje i teoretický výzkum. Zatímco dříve byla přítomnost diváka v divadle brána jako samozřejmost a zkoumaly se spíše samotné divadelní formy, nyní – možná z důvodu konkurenčních uměleckých i zábavných forem, často digitálních či jinak „virtuálních“ – se obrací pozornost na specifický prožitek a přínos živého umění.“

Reaguje také toto tištěné vydání na letošní specifickou situaci s koronavirem?

„Když vznikala koncepce letošního ,Speciálu´, po koroně nebylo ještě ani vidu, ani slechu. Ale celá pandemie a s tím spojené zavření divadel, myslím každého, přimělo přemýšlet o tom, co pro něj vlastně znamená být divákem v divadle, naživo, co je přenosné obrazovkou a co není. Takže svým způsobem toto naše téma získalo ještě na větší aktuálnosti.“

Editorka speciálního vydání TANEČNÍCH AKTUALIT a aktérka tohoto rozhovoru Petra Dotlačilová (na snímku Barbory Škrobákové)

Čím se letošní „Speciál“ liší od toho loňského? Jsou v něm nějaké novinky?
„Kromě tématu, které je každý rok jiné, je to možná přítomnost trochu více teoretického článku o kinestetické empatii, jehož autorem je Josef Bartoš. Anebo také perspektiva choreografky Jany Bitterové a její konkrétní práce s publikem. Tuto pestrost forem i pohledů bych ráda zachovala i do dalších let. Naprostou novinkou je pak obálka, pro kterou vůbec poprvé v historii ,Speciálního vydání´ (i dřívější ,Ročenky´) vznikla fotografie na zakázku. Oslovili jsme fotografa Michala Hančovského a choreografa Václava Kuneše, který se stal modelem, tváří letošního vydání. A v říjnu se měl stát i jeho kmotrem.“

Jakým způsobem ovlivnila nynější pandemie koronaviru obsah „Speciálu“?

„Koncept článků vznikl již před pandemií, ale většina autorů aktuální dění ještě stihla zapracovat. Nejvýraznější dopad byl samozřejmě na úvodní shrnující reportáže sezóny z pohledu baletu, současného tance, pantomimy a nového cirkusu. Nejprve to vypadalo, že autoři texty odevzdají dříve. Protože už nedoufali, že se v květnu divadla opět otevřou. Spousta odsunutých premiér se odehrála již v červnu a červenci, a tak jsme na ně nakonec čekali do poslední chvíle. A myslím, že skvěle vystihují letošní situaci. …i když to znamenalo trochu více letní práce pro redaktory, překladatele i grafičku. A tím i jisté zpoždění s vydáním.“

Jak tedy a kde bude probíhat křest „Speciálu“, vzhledem k současným opatřením?

„Původně jsme plánovali křest na 20. října, v rámci zahájení Bazaar festivalu v divadle Ponec. Vzhledem k opětovnému zavření divadel v říjnu jsme se rozhodli termín posunout na ,klidnější´ dobu. Jelikož tento rituál bychom rádi uskutečnili naživo, ne virtuálně. Kmotrem Speciálu bude, jak již jsem předeslala, Václav Kuneš.“

Děkuji za rozhovor.

Konkrétní odkaz na speciální objednání „Speciálního vydání“ TA: https://www.tanecniaktuality.cz/publikace/objednavka-specialniho-vydani uality.cz/

Foto: Barbora Škrobáková a archiv

Michaela Grossmanová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvačkou i moderátorkou HEIDI JANKŮ

„Nikdy neříkej nikdy“

Zpívání je pro sympatickou Heidi Janků nejen prací, ale jak sama přiznává, také její největším koníčkem. Na scéně se stále cítí jako ryba ve vodě. Za svou kariéru nazpívala řadu písní a stále nezapomenutelný zůstává její megahit „Když se načančám“.

Jednou jste přiznala, že jméno Heidi Vám dala maminka podle filmu Heidi, děvčátko z hor se Shirley Templovou v hlavní roli…

„Ano, to je pravda. Maminka tento film viděla, když byla mladá a od té doby měla v hlavě myšlenku, že pokud jednou bude mít holčičku, musí se jmenovat Heidi. Podle toho zfilmovaného příběhu. Jsem ročník 1962. A v těchto letech se muselo na různých úřadech cizí jméno, které nebylo v českém kalendáři, povolit. Maminka mi říkala, že s tím bylo docela běhání, ale nakonec se jí to povedlo. A já tak mám ve svém rodném listě jméno Heidi. I když… Až postupně jsem se dozvěděla, že Heidi jméno jako takové není, je to zdrobnělina jména Adelheid.”

Pocházíte z Ostravy, kde jste vyrůstala s bratrem v muzikantské rodině. Jaká jste byla holčička, co Vás bavilo?

„Tím, že jsem vyrůstala s bráchou a bratrancem – oba byli starší – chtěla jsem samozřejmě dělat všechno, co oni. Jako holka jsem si nejraději hrála s autíčky, vláčky, ,lozila´ po stromech – prostě klučičí zábavy. Až později jsem zatoužila po panence. Ale měla jsem jen jednu, brzy jsem se vrátila k autodráze a podobným hrátkám. No a od malinka mě bavilo zpívat. Zpívala jsem všude, doma, ve vlaku, když jsme jezdili na chatu, v lese. Prostě všude 🙂

Navštěvovala jste LŠU (klavír, sborový zpěv). S cimbálovkou Lučina jste ve dvanácti letech nahrála v ostravském rozhlase své první nahrávky. Již tehdy jste se rozhodla být zpěvačkou?

„Rozhodnutí je jedna věc. A to, jestli se to povede, je věc druhá. Ano, zpívání mě bavilo hodně a jak říkám, zpívala jsem všude, kde to šlo. Nicméně mě ani ve snu nenapadlo, že to dotáhnu. Původně jsem si myslela, že skončím jako zpěvačka v baru. Ale i to by mě bavilo, i když je to náročnější než to, co dělám teď.”

Vy jste studovala na gymnáziu a přitom zpívala v různých skupinách, jako byla například Proměny s Jiřím Helekalem a k tomu působila v divadelním sboru Aproximace. A jako profesionální zpěvačka jste začínala ve skupině Proto, s níž jste vystupovala v Německu. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Na začátky se vzpomíná vždycky dobře, protože vytěsníte to nehezké a vzpomínáte i na krušnější chvilky s úsměvem. Pro mě to byla doba poznávání branže, světa, ale i sebe samotné.”

Pak přišla Vaše kariéra sólové zpěvačky a plodná spolupráce s Ivem Pavlíkem, který se stal také Vaším manželem. Bylo to výhodou nebo to mělo i stinné stránky?

„Pro mne to byla výhoda. Ivoš byl vystudovaný pedagog a věděl, jak mne vést. No a já byla lačná se všechno naučit. Vždycky říkával, že ho to baví, protože jsem jako houba, která vše nasákne 🙂 Byli jsme jako z ,Pygmalionu´. Věřím, ale že ne pro každého je dobré to spojení, kdy jste s mužem a manažerem 24 hodin denně. Je to asi individuální.”

Nazpívala jste řadu písniček třeba „Náš dívčí internát“, „Já jsem já“, „Kuře na grilu“, „Dík za tvůj kus ráje“, „Když se načančám“, kterou máte nejraději?

„To se asi nedá říct´. Každá má svou historii a své místo v mém repertoáru. Ale určitě jsem vděčná za megahit ,Když se načančám´. I ostatní jsou sice víceméně známé, ale tu ,Když se načančám´ zná snad každý 🙂

Vydala jste řadu alb, stále koncertujete. Jakou hudbu ráda posloucháte?

„Takový ten střední proud si pouštím nejčastěji, i proto, že nejvíc hudbu poslouchám v autě. Nicméně mám ráda evergreeny, swing i dobrý melodický rock.”

Působíte také jako moderátorka TV pořadu „Dámská jízda Heidi“. Baví Vás moderování? Jak se ze zpěvačky stává moderátorka?

„Asi to logicky vyplynulo. Svoje koncerty i různá vystoupení, třeba ta dětská, jsem si vždycky moderovala sama. A čím jsem starší, tím raději s lidmi pod jevištěm komunikuju 🙂 . Tím chci říct, že mluvím ráda. Televizní moderování má samozřejmě spoustu úskalí a specifik, které jsem se musela naučit. Musím přiznat, že mě to moc bavilo. Ale myslím, že moje TV kariéra už nadobro skončila, i když já se řídím heslem: ,NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY´.”

A co odpočinek a koníčky? Jak ráda odpočíváte?

„Vždycky jsem říkala, že mým největším koníčkem je zpívání. To stále platí, protože na jevišti se stále cítím jako ryba ve vodě. Nicméně mi přibyl další koníček – můj dvouletý knírač Eda. Tomu se teď věnuji hodně, hlavně proto, aby poslouchal, protože knírači mají docela tvrdou hlavu. Ale pomalu se to lepší!”

Heidi Janků:

Narodila se v Ostravě 23. listopadu 1962 jako Heidi Hantlová, v muzikantské rodině.

Moderátorka TV pořadů – „Intim Night“, „Nikdo není perfektní“, „Aféry – neuvěřitelné životní příběhy“, „Paparazzi“ nebo „Dámská jízda Heidi“.

V roce 1985 byla vyhlášena osobností roku v Televizním klubu mladých, vyhrála Intertalent a ve Zlatém slavíku obsadila 3. místo.

V 90. letech vystupovala v muzikálech – „Jeptišky“, „Anděl s ďáblem v těle“, „Sněhová královna“, „Babička“, „Popelka“.

Příjmení Janků má po svém prvním manželovi Zbyňku Janků a od roku 1992 byla provdaná za hudebního producenta Ivo Pavlíka až do jeho smrti v roce 2017.

Foto: archiv Heidi Janků

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN