Hlaste se do 21. ročníku Open Air Programu v Hradci Králové. Přihlašovací portály jsou spuštěny od počátku prosince. Neváhejte!
Od 1. prosince 2019 do 31. ledna 2020 můžete přihlašovat svoje projekty do 21. ročníku divadelního festivalu Open Air Program v Hradci Králové. Ten je je od roku 2000 tradiční součástí Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů a utváří s ním naprosto ojedinělou, pulzující událost reflektující bohatý průřez aktuálního tuzemského i světového kulturního dění. Celé město se náhle z konstantně a olejovitě působící plochy promění v živý mechanismus, v jednu velkou propojenou performanci, prostupující městskými parky, ulicemi, zdmi a v neposlední řadě i lidmi.
Open Air Program představuje nesoutěžní přehlídku neprofesionálních divadelních těles a současné profesionální nezávislé scény a nového divadla. Divadelní program je doplněn o doprovodné aktivity jako jsou dílny, workshopy či hudební produkce.
Přihlášku vyplňte zde.
Deadline pro přihlašováni je 31. ledna 2020.
O zařazení do programu budeme informovat nejpozději do 10. března 2020.
S vašimi dotazy se vůbec neváhejte ani nestyďte obracet na emailovou adresu:info@openairprogram.cz.
Ve Studiu ALTA s francouzsko-portugalským esprítem, šarmem a energií.▐ Tanečnice se vším všudy.▐ Příjemné monodrama.▐ S dracenou jako dračice, ▐ Osvíceně na osvíceném jevišti.▐ Pořádající ProFitArt se o inscenaci ani ALTĚ nezmiňuje?▐ Neutuchající potlesk.▐
Cécile Da Costa je zpěvačka, tanečnice a performerka s francouzskými asoučasně portugalskými kořeny. Již delší dobu žije a tvoří v Praze. Nikoli nadarmo (a určitě ne zadarmo) získala – za rok 2018 – prestižní ocenění Tanečnice roku. I byla finalistkou nominací na cenu Total Physical awards in Fringe 2017.A to konkrétně za představení „Vypravěč“ v režii Petra Boháče. Nyní je tedy i choreografující režisérkou.
„Nebojím se stárnutí, bojím se, že zestárnu.“
Účastnil jsem se ve Studiu ALTA druhé reprízy, více než měsíc po premiéře. Navíc „nepoznamenaný“ předcházejícím, cenami ověnčeným, „Vypravěčem“.
One woman shov Da Costy mne velmi mile překvapilo. Šlo o velice prokomponované představení, s mistrně připraveným (vnitřním i vnějším) monologem, vyzrálou pěveckou interpretací a zejména – nadhledem.
„Proč se mne nikdo neptá, kdo jsem?“
Cécile Da Costa si pohrává na osvíceném jevišti, kde se nachází pouze polstrovaná rozkládací sedačka s (pro mne) neidentifikovatelnou květinou fíkusovitého typu. Později jsem byl poučen, že se jedná o rostlinu jménem dracena. Ale zpět k hlavní představitelce. Povídá si, jak již bylo řečeno, sama se sebou i diváky. Monology jsou svébytné, spíše neposouvající děj. Někdy mírně filosofující, častěji spíše black-autové. Nakonec – můžete posoudit sami, zde mezi mými autorskými odstavci.
„Nelze uniknout vysvětlování. Proč trávím čas vysvětlováním?“
Po delší době, kdy například i ve velmi sledovaném televizním seriálu televize Nova „Ulice“ hraje tanečnici a baletku spíše obézní herečka, se dočkáváme v podobě Cécile Da Costy postavy skutečně tanečních parametrů a zejména vzhledu. Netvrdím, že by každá tanečnice musela mít zákonitě míry a předpoklady legendární modelky Twiggy. Ale nějak si kupříkladu nedovedu tu obtloustlou herečku s krátkýma nohama, ze zmíněného televizního seriálu, představit v alespoň trochu ladné a estetické taneční kreaci. Tady tedy pro interpretku i autorku v jedné (útlé) osobě veliká poklona!
„Co se stane v den, kdy přestanu vysvětlovat? Budu muset…“
„Roselyne“ nelze automaticky kategorizovat jako taneční představení. Ano, pohybovým bezesporu je. Z druhé strany by se tato vypointová hříčka klidně mohla účastnit dávného činoherního festivalu monodramat v Chebu.
„Mám tajný úkol. Musím být neustále št´astná. Jsem z toho v neustálém stresu.“
Pořadatele musím pochválit. A to velmi. Za dokonale připravený a vytištěný divadelní program. K tomu ještě navíc za separát s překlady všech monologů interpretky!
„Nejmenuji se Veronika, Monika, Petra, Magda, Taťána, Kateřina…“
„Roselyne“ je skvělým one woman show! Nemá nevyváženou ani slabou chvilku. A že to není pouze můj subjektivní názor, dokumentoval bezmála desetiminutový potlesk po repríze. A sedm děkovaček Cécile da Costa na otevřené scéně. Tomu tak obvykle nebývá ani na premiérách.
„Jmenuji se Roselyne.“
Trochu záhadnou zůstává produkující společnost ProFitArt. Na svých www-stránkách toto představení, ani dokonce Studio ALTA, nikterak nepropaguje! Prostě, absolutně žádná zmínka. Divné. Prapodivné… Ale možná o to více, než píše a zaznamenává na web, pracuje a produkuje?
Psáno z reprízy 1. 12. 2019
»ROSELYNE«
Námět, koncept a choreografie, režie: Cécile Da Costa
Právě v sobotu 30. listopadu 2019 začala biatlonová sezóna Světového poháru 2019/2020. A zrovna v ten večer se loučila v přímém televizním přenosu se StarDance – bývalá biatlonová šampiónka! Jaká to ironie… A kde zůstala galantnost a genderové vyváženost? Zač je toho loket? Vrátilo Impérium úder?
Již osmý večer desátého cyklu populárního a nosného programu veřejnoprávní ČT začala krátkou reminiscencí na minulé charitativní pokračování StarDance. To sice nebylo vyřazovací, ale jeho body se zohledňovaly v hodnocení tohoto dílu sledované soutěže. A na programu nyní byla hned dvě soutěžní kola. V tom prvním si účastníci vybírali mezi valčíkem a rumbou. A druhé kolo pak dalo volnost jejich kreativitě ve volném, výrazovém scénickém tanci.
Již tradičně zasedly v hledišti páry vyřazené v předešlých kolech. Mezi nimi i soutěžící z mnoha předešlých ročníků, dále kulturní, manažerské i podnikatelské osobnosti… A samozřejmě příbuzní i přátelé vystupujících. Prostě, vhodná sousta pro zvídavé televizní kamery.
Moderátoři mají poněkud rozdělené úlohy, ale protentokrát pěkně pospolu
Bez mučení se přiznám, že nesleduji StarDance pravidelně. A tak, po několikaleté(!) přestávce, musím uznat, že se inovuje. Moderátoři sice zůstávají stejní, ale jejich „pracovní místa“ se proměnila. Marek Eben zůstává tím hlavním průvodcem na pódiu a Tereza Kostková je pasována spíše do zákulisní reportérky, sběratelky aktuálních dojmů. Ale k hlavnímu posunu došlo v choreografiích tanců a jejich výrazovém pojetí. Jsou nápaditější, progresívněji pojaté i s použitím dalších rekvizit. Prostě, necítíte se zde jako na soutěži „latiny“, ale na skutečném představení, gala podívané.
Orchestr Martina Kumžáka Moondance Orchestra je, se svými zpěváky, připraven. Diváci patřičně nažhaveni. A tak již k vlastní soutěži.
Vídeňský valčík nebo vídeňský ležák?
Marek Eben úvodem soucítil s únavou a enormním tréninkovým zápřahem soutěžících. Jejich jízdu soutěží přirovnal ke starému Trabantu, který ani nevěděl, kolik má v nádrži benzínu. A často musel jezdit na rezervu.
Gabriela Koukalová – Martin Prágr (rumba)
Na počátku Eben prezentoval Gabrielu Koukalovou (dříve za svobodna Soukalovou) jako neomylnou střelkyni. Což vtipně ilustroval přiložením repliky biatlonového terče na čelo porotce Chlopčíka. Projevilo se i toto pak na jeho nejnižším hodnocení?
Rumba této dvojice, na zmodernizovaně aranžovaný hit Bangles „Eternal Flame“, byla svým způsobem i trošku živočišná. A nezapřela perné hodiny tréninku. Na ten je ostatně asi Gabriela zvyklá…
Gabriela Koukalová s Martinem Prágrem měli hodně nevděčnou roli začínajícího páru
Ve slovním hodnocení uvedl Genzer, že tato jízda určitě nebyla Trabantem. Drexlerové vadil zase malý tlak na parket. Čili, že se sálem nesunuli, nýbrž spíše poskakovali. Porota se zdála býti přísnou, ale nakonec toto byla nejlépe hodnocená rumba celého večera.
(Body: Richard Genzer: 9, Tatiana Drexlex 8, Jan Tománek 9, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 33)
Matouš Ruml – Natálie Otáhalová (valčík)
Samotný divadelní úvod ukazoval, že tanečníci půjdou po výrazu. Já tedy osobně miluji spíše pivo vídeňský ležák, než vídeňský valčík. Nicméně mne nepřipadlo vystoupení slabší toho předešlého. I když, srovnávat rumbu a valčík?
Natálie Otáhalová si dala záležet s valčíkem i se svým partnerem Matějem Rumlem
Jiného názoru byla porota. Tatiana Drexler vytýkala především Rumlovi, že tak trochu předháněl hudbu. Téměř niť suchou na populárním mladém herci nenechal ani Jan Tománek, ale pak ukázal vcelku solidní sedmičku. To jsou paradoxy!
(Body: Richard Genzer: 8, Tatiana Drexlex 7, Jan Tománek 7, Zdeněk Chlopčík 6. Součet:28 )
Jakub Vágner – Michaela Nováková (rumba)
Zase jsme se dočkali, tentokrát na hudbu Stinga, až teatrálního zahájení. Jakub Vágner seděl před stolkem s fotkou své partnerky. Následný tanec spíš dokumentoval tréninkový dril. Prostě hodiny potu a krve ve zkušebně. Já ani porota jsme v projevu necítili uvolnění.
Jakub Vágner se sice cítí lépe s rybářským prutem u vody, ale i zde se však nechtěl nechat zahanbit
Zdeněk Chlopčík byl lapidární: „Jakube, nejlepší jste byl, když jste seděl.“ I tak byl, pak v bodování, ještě vcelku milosrdný. Richard Genzer Vágnerovy pohyby pánví komentoval: „Ta pánev byla, Jakube, jako když Horst Fuchs v teleshopingu předvádí pánev.“ Porota se tentokrát výjimečně bodově shodla.
(Body: Richard Genzer: 7, Tatiana Drexlex 7, Jan Tománek 7, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 28 )
Veronika Khek Kubařová – Dominik Vodička (valčík)
Tentokrát opět jiné pojetí valčíku. Provázanější a rytmičtější. Paní Kheková na parketu nezapřela, že je manželkou divadelního režiséra. Působila, že si celé číslo náležitě užívá. A její taneční partner byl tím mužským elementem, který dodal celku potřebný nadhled, eleganci i muzikální vyznění.
Jan Tománek vypíchl divadelnost celého tance. Genzer to shrnul výstižně: „Když vás pozoruju, tak mě zas začínají bolet kyčle.“ Porota se tentokrát v bodovém hodnocení tak trochu „rozpůlila“.
Porota zde, po tanci Veroniky a Dominika, reprezentovala dva shodné názorové tábory. Je vidět, že byla i správně rozsazena.
(Body: Richard Genzer: 10, Tatiana Drexlex 10, Jan Tománek 9, Zdeněk Chlopčík 9. Součet: 38 )
Karel „Kovy“ Kovář – Veronika Lišková (rumba)
Tentokrát jaksi v opačném gardu, vyzval Eben na úvod internetového mága „Kovyho“, aby zhodnotil instagramové účty porotců. Diváky si nejvíce získal charakteristikou účtu Richarda Genzera: „To je taková koprovka s vejcem.“
Jak se vyjádřit již ke třetí rumbě večera? Dá se říci, že v tanci samém Kovář již tak vtipně a s nadhledem nepůsobil… A moc mu nepomohla ani partnerka, která je spíše menší a sporé postavy. Prostě, žádná typická dlouhonohá tanečnice. Tanec tím pádem vyzníval trochu strojeně, až koženě.
Výstižný snímek dvojice Karel Kovář a Veronika Lišková při rumbě
„Kovy“ očekával reakci na kritiku internetových prezentací poroty se slovy: „To bude jako ,Impérium vrací úder´.“ Překvapivě jej však „potrestal“ bodově nejvíce Tománek, který od Kováře předem nesklidil zas až takovou kritiku.
(Body: Richard Genzer: 7, Tatiana Drexlex 8, Jan Tománek 6, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 28 )
Volně a inovativně
Již při vyhlášení této „volné disciplíny“ jsem si trochu povzdechl, kde je loňský porotce Václav Kuneš. Ten by – jako „frontman“ moderního souboru 420PEOPLE – asi tentokrát nejerudovaněji hodnotil. A možná i radil? Je však možné, že radil předem při výběru a choreografii čísel samotných? V televizních titulcích byl totiž uveden jako jeden ze supervizorů.
Jak se dalo předem čekat, téměř všechny dvojice preferovaly spíše epický příběh.Prožitek i vnitřní svět interpretů zůstávaly poněkud na druhé koleji. Je to i pochopitelné, pokud se chcete zaměřit na výraz, musíte mít zažitou choreografii. A na to je tady zatraceně málo času.
Ještě malá poznámka k jinak tradičně kultivovanému a galantnímu Marku Ebenovi. Nejen já osobně tanec považuji i za výraz vystupování na veřejnosti, chování se galantně vůči ženám. A oslovování Natálie Liškové před celým televizním národem „Liško“ nepovažuji za vhodné. Ani genderově vyvážené. Není to nikde v uřvané koncertní či sportovní aréně. A proč tedy neoslovoval Eben například třeba Dominika Vodičku „Vodo“?
S Karlem „Kovym“ Kovářem vpravo Natálie Lišková, oslovovaná moderátorem rozverně jako „Liška“
Tím nechci výborného Marka Ebena nikterak shazovat, jedná se však pouze o zdánlivě malý detail. I proto na něj upozorňuji.
Gabriela Koukalová – Martin Prágr
Oba tanečníci se představili v bílém. Měli, jako v této disciplíně i jejich následovníci, mnoho scén u země. Vleže, sedící i posouvající se. Celkové vyznění bylo, pro mne, tak trochu spíše atletické. Určitě však lehce lehkoatletické.
Tak trochu bílý sníh, který byl Gabriele Koukalové vlastní, připomínaly kostýmy první taneční dvojice
Jan Tománek ve slovním hodnocení parafrázoval Gabrielu a její popis jedné figury: „Ten ,opilý námořník´neměl chybu. V tom ostatním jich bylo dost.“ Richard Genzer to shrnul: „Moderní tanec prostě není legrace.“ Již podruhé (a naposledy) za večer vzácná bodová shoda arbitrů.
(Body: Richard Genzer: 7, Tatiana Drexlex 7, Jan Tománek 7, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 28)
Matouš Ruml – Natálie Otáhalová
Opět se, tak trochu jako vojáci v zákopech, hodně operovalo u země. Tentokrát se však jednalo o předem pečlivě vystavěný výstup se závěrečnou pointou. Matouš Ruml se zde, jako herec, cítil jako ryba ve Vltavě.
Při volném tanci měla většina soutěžících mnoho scén při zemi, jako zde Matěj Ruml s Natálií Otáhalovou
Porota byla nadšena. Její rýsující se absolutorium pokazil tradiční „zlý muž“ – Chlopčík. Richard Genzer dokonce vysekl Matoušovi poklonu: „Být to před lety, tak bych Tě po takovém výkonu angažoval do naší skupiny UNO.“
(Body: Richard Genzer: 10, Tatiana Drexlex 10, Jan Tománek 10, Zdeněk Chlopčík 8. Součet: 38 )
Jakub Vágner – Michaela Nováková
Jakub nezapřel syna významného kapelníka, muzikanta, aranžéra, podnikatele i zaníceného sportovce Karla Vágnera. Vybral si totiž za hudbu „tutovku“ Morriconeho filmový megahit ze snímku „Tenkrát na západě“. Na jejich tanci byla – oproti první části – cítit uvolněnost i větší hravost.
Jakubu Vágnerovi porota vytýká křečovitost. Zde bych to nazval spíše patosem.
Tatiana Drexler hodnotila především jevištní vyváženost i kreativitu přípravy. Jan Tománek si neopomenul rýpnout do Jakuba Vágnera, že vše je moc křečovité a snaživé, což se projevuje na výsledném dojmu. V bodování se zase tradičně projevil Zdeněk Chlopčík.
(Body: Richard Genzer: 9, Tatiana Drexlex 8, Jan Tománek 9, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 33)
Veronika Khek Kubařová – Dominik Vodička
Velmi dobrý nápad. Jevištní detektivka se Sherlockem Holmesem. Vše dobře připraveno, včetně kostýmů. Pouze někdy musel divák také detektivně pátrat, co tím chtěli tančící vyjádřit.
Veronika Khek Kubařová s Dominikem Vodičkou jako v detektivce
Drexlerová se mírně kriticky navezla do celkové dynamiky projevu. Chlopčík zase do synchronizace dvojice. Však porota jako celek vše vzala málem „i s chlupama“. Jediný proti absolutnímu hodnocení byl… Kdo jiný, než Chlopčík!
Bezmála vrcholným číslem večera bylo, když se porotce Richard Genzer dokázal vtěsnat do malého nákresu „pro vraždu“, určeném pro štíhlounkou Veroniku Khek Kubařovou
(Body: Richard Genzer: 10, Tatiana Drexlex 10, Jan Tománek 10, Zdeněk Chlopčík 9. Součet: 39)
Karel „Kovy“ Kovář – Veronika Lišková
Je vidět, že „Kovy“ Kovář je na internetu „v obraze s duchem doby“ A především s mladými. Velmi kontaktní až agresívní tanec. Oba interpreti se vyřádili. Veronika Lišková nezapřela temperament i energii.
Veronika Lišková se s Karlem Kovářem pohybovali také nízko u země. To však neznamená, že by jejich choreografie byla v něčem přízemní.
Porota byla vcelku skoupá na body. Proč? Janu Tománkovi vadilo až přespříliš energie. Drexlerové malá muzikálnost. Zdeněk Chlopčík: „Emoce nejsou všechno.“ Pouze Richard Genzer to vystihl: „Připomínalo mi to mé předešlé vztahy.“ Možná proto dal jenom sedmičku?
(Body: Richard Genzer: 7, Tatiana Drexlex 8, Jan Tománek 7, Zdeněk Chlopčík 7. Součet: 29)
Kdo hodnotí koho a co?
Tanečníky jsem si vzal na paškál. Ještě proprat porotu. Před samým závěrem musím objektivně podotknout, že jediný Zdeněk Chlopčík hodnotil soustavně „týmový výkon“. Nikoli, na rozdíl od zbylého tria porotců, pouze tanec té které osobnosti. A tanec je určitě výsledkem týmové práce dvojice. Tak by tomu mělo být i zde. Přece jeden, na vteřinku o pár centimetrů vyvýšený, loket nemusí úplně zkazit celkový dojem a vyznění…
Odborníci by možná viděli raději na odchodu tuto dvojici Natálii Otáhalovou s Matějem Rumlem. Anebo Karla „Kovy“ Kováře s Veronikou Liškovou? Diváci však rozhodli jinak…
A pak již dvojice moderátorů, která se závěrem opět sešla pospolu, tak trochu tradičně (jako týden starou žvýkačku v puse), natahovala okamžik vyhlášení vítězů. Začala tou dvojicí, jíž mnozí již před tímto dílem pasovali na outsidery – napjatým Matoušem Rumlem a nervózní Natálií Otáhalovou. Prošli! To byla úleva. A vše směřovalo ke krutému rozuzlení. Kdo tentokrát půjde z kola ven?
Konečně verdikt. Tedy nakonec, ačkoli aritmetický bodový součet od poroty by poslal do pekel „Kovyho“ Kováře se sympatickou Liškovou, končí úsměvy rozdávající Gabriela a její galantní partner Prágr. Jako sportovkyně to vzala sportovně. Vousatý spolutanečník neskrýval dojetí.
Tak takto společně s ostatními se představili Gabriela Koukalová s Martinem Prágrem naposledy
Následoval již tradičně obligátní finálový společný tanec a rozlučka.
Jak hodnotit tento díl? Určitě jako letos nejkreativnější. Což, samozřejmě, již předem předurčoval volný moderní scénický tanec. A co říci o vyřazeném páru? Budu lakonický. Bulvární noviny a časopisy v něm ztrácí své velké téma. A na závěr jsem si pod vousy, s dávným hitem Petra Spáleného, prozpěvoval: „Kdybych já byl kovářem.“, tentokrát však s velkým „K“.
Na velmi zajímavou mezinárodní výstavu. Již v první prosincový pátek!
Vážení čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU a přátelé umění,
srdečně Vás zveme na vernisáž posledního letošního výstavního projektu Galerie NoD, který připravila umělecká dvojice Ester Geislerová & Milan Mazúr ve spolupráci s kurátorem Pavlem Kubesou. Vernisáž výstavyReenactment. Ta proběhne za účasti autorů již tento pátek 6. 12. 2019 od 19.00.
Autorský sólo projekt umělecké dvojice Ester Geislerové a letošního finalisty Ceny Oskára Čepana Milana Mazúra rozvíjí jejich dřívější spolupráci a navazuje na jejich první společný projekt Tekutá mateřská láska, který byl realizován ve zlínské galerii Kabinet T v roce 2018. Umělecký jazyk dvojice charakterizují audiovizuální díla s náznakem nepokoje ve filmové řeči, kritický postoj ke zkoumanému tématu, poukazování na sociální stereotypy či environmentální uvažování. V aktuálním projektu je zřejmý výrazný scénografický sklon a důraz na práci s prostorem galerie, ve kterém rozvíjejí jeho filmově-simulační potenciál.
„Nebolo žiadne svetlo. Len vietor. Nepríjemný zvuk. Trvalo to chvíľu. Niekoľko minút? Ťažko odhadnúť, bolo to v priebehu niekoľkých mesiacov? Možno len pár hodín. Takisto priestor nebol konkrétny, taktiež náznak svetla alebo konkrétnej časti. Čierna. Snažil sa spraviť par krokov vpred. Ale nervozita a nestabilita mala dôsledok len pár metrov. Radšej zastal a čakal. Snažil sa vrátiť na miesto, ale nebol kým bol. (…)„Toto je váš nový textový blok a v něm první odstavec.
