Semifinálový večer ve StarDance

Rozhodlo se o finálové trojici

Devátý večer se nesl ve znamení slowfoxu a latinskoamerického paso-doble.  Každému z párů přispěchal tentokrát na pomoc jeden z porotců.  Během  týdne potom mentoroval v přípravě obou tanců.  Po sečtení hlasů poroty a diváků první dva páry postupovaly do finále. Zbylé dva páry  prošly  tak zvaným rozstřelem, každý předvedl jeden tanec a rozhodnutí o tom, kdo postoupí do finále, bylo už jen na divácích a jejich hlasování. Celkem tedy tyto páry tančily 3x za večer.

Soutěž těsně před finálovým večerem  opouští Karel “Kovy” Kovář a Veronika Lišková, na Karlovi je už znatelná únava

Zeptali jsme se na první pocity po vyřazení

Karel “Kovy” Kovář:

„V tom nejlepším odejít a pro mě je tento večer to nejlepší, co jsem mohl udělat, trochu jsem se modlil za takovýto výsledek. Vím, že z tanečního hlediska jsou tady lepší.  Já jsem prožil opravdu  svůj absolutní vrchol, všechno, co bylo v mých fyzických silách, prošli jsme všechny tance a já jsem rád, že jsem je mohl poznat tak zblízka.“

Co jste díky  Stardance získal  a co ztratil?

„Netušil jsem, že můžu s lidmi zažít takhle vřelý vztah na základě televizního pořadu.  Získal jsem nové přátele. Ztratil jsem čas a pár kil 🙂.“

Kovy a Liška

Kovy a Liška

Večer zahájila svým vystoupením sama porota a náramně to všem slušelo

“Geňa” a Tatiana

Zkouška novinářů.. kdo je kdo?

Matouš Ruml a  Natálie Otáhalová

Slowfox Matouše a Natálie byl plynulý, správné držení těla. Tomuto páru mentoroval  Zdeněk Chlopčík, který právě tento pár nejvíce kritizoval. Sám byl prý zvědavý, jestli to Matouš vůbec všechno vstřebá.  Při hodnocení ocenil plynulost a měkkost tance, prý to zvládli úžasně! A Matouš řekl, že mu Zdeněk hodně pomohl ve výrazu a  vnesl mužské prvky. Richard Genzer podotkl, že lidé si pořizují psy a těm jsou podobní a tady to vypadalo, jakoby  tančili  sourozenci Chlopčíkovi. Tatiana Drexler radila rovnější záda. Jan Tománek byl nadšen.  (body  9, 9, 10, 9)

Čaj a Rum!

Veronika Khek Kubařová a Dominik Vodička

Veronika a Dominik předvedli paso-doble ve westernovém stylu. Technicky dobré a nechybělo ani drama. Veronika místy nedotahovala pohyby.  Páru  mentoroval Jan Tománek. Ale cítil u páru už únavu.  Richard Genzer ocenil krásné ruce. Tatiana Drexler postrádala energii a řekla, že na poměry tohoto páru čekala lepší výkon, nevzbudilo to v ní žádné emoce. Zdeněk Chlopčík viděl nejistotu,  Veronika se občas ztratila v prostoru. Více  energie  a napětí bylo třeba. (body  8, 8, 8, 8).

Veronika  coby   kovboj 

Karel “Kovy” Kovář a Veronika Lišková

Slowfox Karla a Veroniky byl plynulý. Karel byl ale občas nejistý. Po technické stránce lze tanec hodnotit jako průměrný. Tatiana Drexler coby  mentor  dokázala vylepšit Karlovo postavení ramen. V hodnocení potom pár chválila, prý skoro umřela strachem, ale byli výborní. Genzer řekl, že viděl  problémy s rovnováhou. Jan Tománek litoval, že se pár pouštěl z držení a označil Karla za milého a prý by si ho jistě každý rád adoptoval.  Zdeněk Chlopčík přirovnal Karla k Hurvínkovi s hlavou vepředu. (body 8, 9, 8, 8).

Jakub Vágner a Michaela Nováková

Tento tanec nebyl technicky nejlepší, ale myšlenka dokonalá. Pár ztvárnil krádež náhrdelníku, žena byla zabitá, ale náhrdelní nakonec získal „Geňa“.  Po technické stránce byla cítit nejistota, poskakování a tvrdé pohyby.  Dalo by se očekávat i více  tance. Richard Genzer, který měl tento pár na starost, řekl, že vidět rybáře tancovat je jako vidět zebru žrát lva. Tatiana Drexler vytýkala pokrčené obě nohy, což opravdu působí směšně u muže.  Jan Tománek vytkl uskákanost. Zdeněk Chlopčík ocenil dobrou energii, ale zkritizoval  špatnou techniku. (body 8,7,7,7)

 Rybář Jakub Vágner a Michaela Nováková 

 Jakub a Míša

Matouš Ruml a Natálie Otáhalová

Dramatická hudba udělala své. Vystoupení bylo energické, po technické stránce ale kritikům vadily pokrčené nohy.  Mentor Zdeněk Chlopčík  byl spokojený. Richard Genzer ocenil “nový” prvek, tzv. Chlopčíkův periskop. Tatiana Drexler byla spokojená s dynamikou,  Jan Tománek ocenil napětí v tanci.  (body 10,10,10,10).

Natálie Otáhalová a Matouš Ruml

Veronika Khek Kubařová a Dominik Vodička

Veronika s Dominikem tančili slowfox na disco hudbu. Samotný tanec byl zdařilý,  rytmika správná. Veronika  občas ztratila trošku rovnováhu, ale nevadí.  Mentor Jan Tománek ocenil taneční výsledky během celého StarDance. Tatiana Drexler vytýkala Veronice, že visí na partnerovi a je na něj přece těžká!  Zdeněk Chlopčík si všiml, že se Veronika smála  od ucha k uchu, což znamená, že udělala chybu! Veronika řekla, že StarDance je energetická jízda, kdy síly už dávno došly a jede se na nějaký záložní systém. (body 9,8,9,9)

Karel “Kovy” Kovář a Veronika Lišková

Paso-doble Karla a Veroniky bylo technicky trošku pod průměrem, tvrdé a nedotažené pohyby, Karel trošku poskakoval.  Rytmika velmi dobrá. Tatianě Drexler se líbilo napětí od začátku až do konce a poskakování ji rušilo. Richard Genzer se vrátil ke svému přirovnání, že je to jako koprovka, ale  vejce bylo nahrazeno masem, takže o moc chutnější. Jan Tománek ocenil spoustu pasových kroků a Zdeněk Chlopčík si představoval více  energie. (body 8, 9, 8, 8)

Kovy a Liška

Jakub Vágner a Michaela Nováková

Na slowfoxu Jakuba a Michaely se dá ocenit elegance, ladnost a rytmika.  Pohyby byly občas nedotažené, ale  Richard Genzer označil Jakuba za svůj první pedagogický úspěch! Tatiana Drexler byla nadšená a řekla, že se Jakub zřejmě narodil ve fraku. Jan Tománek chtěl ale  vidět víc slowfoxu. Zdeněk Chlopčík ocenil rytmiku a eleganci, prý procítěné, lehké, jestli toto všechno „Geňa“ poradil, tak je génius! (body 10,9,9,10) Jakub řekl: „Nečekal jsem takový masakr! StarDance je nejtěžší expedice mého života!“

Hlasování diváků rozhodlo o tom, že do finále přímo postoupili Matouš Ruml s Natálií Otáhalovou a Jakub Vágner s Michaelou Novákovou. Zbylé dva páry čekal rozstřel.

Karel “Kovy” Kovář a Veronika Lišková

Ani rozstřelový tanec se Karlovi příliš nevydařil. Technické nedostatky, trošku nahrbení,  mírné předklonění  hlavy. Ke konci tance byla už na Karlovi jasně vidět  pořádná únava. Tentokrát známky nepadly,  porotci pouze slovně ohodnotili oba páry. A Geňa řekl: „Nerad rozhoduji o lidech. Já jsem i plakal“. Taťána byla také šťastná, že nemusí rozhodnout a vyzvala diváky, aby se do toho dali.

Veronika Khek Kubařová a Dominik Vodička

Veronika s Dominikem v rozstřelu zopakovali svůj valčík z předchozího večera. Velmi krásný tanec v rytmu, plně vystihující atmosféru, včetně baletních prvků, lehounký.

Během večera  jsme také zažili malé zpestření, dva vítězové z minulých let – Jan Onder a Marek Zelinka předvedli svou společnou choreografii, která obsahovala prvky cirkusu, pantomimy, herectví a tance.  Oba předvedli to nejlepší a cvičili podle Marka Ebena dlouhé měsíce. Jenže ne vždy má divák pochopení pro to, na co není zvyklý. A tak jsem slyšela i reakce typu: „Vždyť jsou jak dva magoři! Jak kdyby utekli z psychiatrické léčebny!“  Nezbývá než dodat, že životní cyklus je takový věčný koloběh. Takže poté, co vystoupíte na vrchol a předvedete již všechno, co je vůbec možné,  opět padáte dolů…..ať se snažíte sebevíc, sesunu dolů nezabráníte.

Jan Onder a Marek Zelinka. Šílenci??

Honza a Marek 

Honza a Marek 

Honza a Marek 

Honza a Marek 

Příští týden čeká na finálové páry pěkný „mazec“. Zatančí freestyle, nejlepší standard, nejlepší latinu a nejlepší tanec vůbec. Kromě toho bychom měli vidět opět nejen všechny páry, ale i kankán. Takže finále bude velké!

Štastná Veronika a manžel

 moderátoři Tereza a Marek 

Text, foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

SE.S.TA & ROUNDABOUT EUROPE = rezidence pro umělce ve dvou evropských zemích!

Pozor, pozor, pozor: lhůta pro podání přihlášek končí definitivně 15. prosince 2019!!!

V rámci Roundabout Europe 2020 bude opět spolupracovat pět open-air festivalů a pět umělců! V roce 2020 má šanci využít tuto skvělou příležitost pět nových zájemců, kteří připravují outdoorová představení, hlásit se mohou do 15. prosince 2019.

Roundabout Europe buduje už druhým rokem evropský okruh rezidencí a festivalů outdoorového umění a zaměřuje se na umělecké skupiny, které jsou ve fázi rozvoje nebo ve své tvorbě dospěly do zlomového bodu. Projekt má za sebou úspěšný rok, kdy pět různých umělců nebo skupin pracovalo na svých projektech v různých zemích.

V roce 2020 má šanci využít tuto skvělou příležitost pět nových zájemců.
Co můžete získat?

/ dvě rezidence ve dvou různých evropských zemích

/ čas a prostor pro vaši práci a výzkum

/ setkání s místním publikem a možnost prezentovat svou práci

/ možnost práce s uměleckým koučem

/ možnost zúčastnit se různých workshopů

/ jedinečný zážitek z různých zemí

Projekt Roundabout Europe zajišťuje:

/ cestovní náklady

/ umělecké koučování

/ vhodné prostory pro vaši práci

/ ubytování a diety

/ umělecký honorář

Open-air festivaly

Program Roundabout Europe byl vytvořen pěti hlavními partnery, kteří jsou všichni řediteli uznávaných outdoorových festivalů z celé Evropy: Imaginarius z Portugalska, KoresponDance festival z Česka, Out There z Velké Británie, Passage Festival z Dánska a Spoffin Festival z Nizozemska, který je koordinátorem projektu.

Festivaly se spojily, s cílem podpořit rozvoj pouličního umění a učinit z něj uznávanou uměleckou formu, která nabízí uměleckým společnostem solidní kariéru a přístup k novému publiku, sítím a trhům. Jejich cílem je podpořit umělce v profesionalitě a sebekritice a vést je k udržitelnosti a ekonomicky funkční práci, aniž by ztratili umělecké hodnoty.

Workshopy, koučování a inspirace

Každý vybraný umělec, nebo umělecká skupina, získají rezidenční pobyt ve dvou různých zemích, přičemž zvláštní důraz bude kladen na jejich konkrétní potřeby a přání. Kromě času na intenzivní práci se umělci budou moci zúčastnit několika workshopů a koučinků jak z oblasti umělecké, tak praktické. Výsledky práce na rezidencích budou prezentovány na partnerských festivalech, některé formou work in progress, jiné jako kompletní představení.

Roundabout Europe navíc není jen rezidence, koučink a workshopy, ale také skvělá příležitost získat nové kontakty. Program zajišťuje setkání všech zúčastněných umělců a producentů, a to i těch, co se účastnili prvního ročníku. Roundabout Europe tak může být zdrojem nových profesionálních vazeb i publika.

Přihlášky:
V současné době jsou přijímány přihlášky na rok 2020. Lhůta pro vyplnění online formuláře na je do 15. prosince 2019. Do konce února 2020 vyberou umělečtí ředitelé partnerských festivalů 5 umělců, respektive uměleckých skupin.

Roundabout Europe je spolufinancován z programu Evropské unie Kreativní Evropa.

Foto: SE.S.TA

Michaela Kessler

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Kdo má klíče od „JEZERA“?

V A Studiu RUBÍN aktuálně, objevně i hluboce lidsky. █ Zrcadlící „Jezero“. █ Herecké hvězdy televizního seriálu „Ulice“ v daleko závažnějších úlohách. █ Režisérka s citem i erudicí. █

V malostranském sklepení historického domu „U tří korun“ se hraje nové, autorské a progresívní divadlo již déle než padesát let. U jeho zrodu zde stál legendární režisér Radim Vašinka se souborem Orfeus. Později zde na dlouhá léta zakotvil vynikající režisér a inscenátor Zdeněk Potužil. Pod vlajkou svého tehdejšího Divadla na okraji. A v něm se sešla skvělá parta herců. V čele s Ondřejem Pavelkou, Zdeňkem Duškem, Evou Salzmannovou, Lubošem Veselým, Lenkou Machoninovou, Ivou Hűttnerovou a Radkou Fiedlerovou či Ladislavem Matějčkem a písničkářem a skladatelskou oporou Miki Jelínkem. Nezapomenutelná z té doby je mužská role Hrabalova „Pepina“, v podání hostující Zdeny Hadrbolcové. Na tomto místě také začínal proslulý recitátor Mirek Kovářík s pořady mladých básníků „Zelené peří“. V novém miléniu pak toto divadlo ovládl humor. Byla zde inscenována populární komedie Petra Čtvrtníčka s Jiřím Lábusem „Ivánku, kamaráde“, o fotbalových rozhodčích a jejich uplácení. Úspěch v tomto divadelním sklepení sklidila i tehdy aktuální satira o někdejší političce Kristýně Kočí a jejich kabelkách. Ve stejně nastaveném trendu pak pokračoval dramatik, scenárista a režisér Petr Kolečko, který se zde vydal cestou svých nadlehčených autorských inscenací. Bez zajímavosti není, že v Rubínu také původně působili Michal Dočekal a Daniel Špinar, pozdější režiséři pražského Národního divadla. Nyní se tato komorní divadelní scéna vrací – pomyslným obloukem – opět k vážným tématům.

Anita Krausová, Vojtěch Hrabák a Jakub Gottwald v přestávkovém intermezzu v baru

Úvodem přiznám, že jsem – trochu záměrně – předem nečetl podklad dramatizace, oceňovaný román Biancy Bellové „Jezero“. Chtěl jsem se nechat, bez ovlivnění původním textem, uchopit a manipulovat režijní taktovkou režisérky Lucie Ferenzové.

Když jsem šel do Rubínu, vzpomínal jsem na dávné šansonové představení slovenské herečky a zpěvačky Emílie Došekové. Odehrávalo se pod poněkud dlouhým názvem: „Nepýtaj sa, moje dcéra, kto má klúče od jazera?“. Sice tehdy nebylo v Rubínu, ale v podobném úzkém a pospolitém divadelním prostoru tehdejšího Divadla Ateliér (dnes sídle „Ypsilonky“). Vnější tematika byla poněkud jiná. Jak jsem po půldruhé hodině zjistil, předem jsem se tímto dávným večerem motivoval dobře. Nejen směrem na východ… Obě představení – i když je dělí téměř pět desítek let – měla však velmi společné a silné noty. Civilnost, řešení jen zdánlivě banálních problémů, i problematiku daleko závažnější – ekologickou. A hlavně, ono niterné člověčenství. A toho všeho se režijně Lucie Ferenzová zhostila s nesmírným citem i zkušeností. Že by, jako v úvodu zmínění její zdejší předchůdci Dočekal a Špinar, také tato tvůrkyně mířila vstříc bráně „Zlaté kapličky“?

Jakub Gottwald jako stará dáma. V pozadí Vojtěch Hrabák a Jiří Štrébl.

Tematika z Ruska také skýtala možnost poprat se a konfrontovat s tradiční ruskou divadelní tradicí. Tedy ne, že bych přímo očekával nějaké čechovovské variace…

Jezero se však na jevišti (i v baru) Rubínu stává nejen symbolem, mýtickým pojmem, ale současně něčím, co máme všichni na dosah. Co se nám zdá vzdálené, ale přesto se nás týká mnohem aktuálněji, než si myslíme.

Režisérka i dramatizátorka v jedné osobě má zkušenosti z Divadla Komedie, divadla Na Zábradlí a je také zakladatelkou tohoto divadelního seskupení jménem Kolonie. Lucie Ferencová je navíc nyní v A studiu Rubín vedena jako umělecká šéfka. Nakolik měla volnou ruku? Při dramaturgii i vlastní režijní práci?

Osobně jsem během představení cítil, že je v něm Ferencová daleko silnější jako inscenátorka a režisérka. Jako autorka dramatizace místy sklouzávala v dialozích i monolozích k poněkud efektnějším slovním spojením a divácky oceňovaným „fórkům“. Snad v duchu minulé „Ivánkovské“, „kabelkové“ i Kolečkovy éry Rubínu?  Ale bez znalosti původního textu předem, nejsem nezaujatě schopen  toto  hodnotit objektivníma očima.

Vojtěch Hrabák jako Nami  a  předseda v podání Jiřího Štrébla

V komorním prostoru Rubínu, kde jsou nám herci na dosah, neunikne žádná nejistota, přešlap či přeřeknutí. Divák má vše z první ruky. Doslova jako na dlani…

Mezi herci mile překvapil mladý, talentovaný Vojtěch Hrabák. Jediný zde nebyl zatížen rolemi několika Ustál obdivuhodně tíhu hlavní role. I přes to, že jeho úloha Namiho nebyla lineárně jednoduchá. Nevím, zda je synem tragicky zemřelého dramatika, dramaturga a divadelního kritika Martina Hrabáka? Ale každopádně má skvělý herecký potenciál. Tradičně nezklamal Jiří Štrébl. A to v několika, absolutně odlišných, rolích. Rovněž Jakub Gottwald potvrdil, také hned ve více postavách, že nezahanbí jméno jihočeského hereckého barda, spisovatele a publicisty Vladimíra T. Gottwalda (rovněž nevím, zda jsou spjati příbuzensky). A Anita Krausová obstála ve všech svých ženských hereckých úlohách v „Jezeru“ se ctí, elegancí (a v několika případech) i potřebným nadhledem.

Anita Krausová a Vojtěch Hrabák

Možná je dobře, že se v „Jezeru“ setkáváme převážně s herci z masově sledovaného nekonečného televizního seriálu TV Nova „Ulice“. Alespoň  tedy pro ty, kteří nejsou každodenními návštěvníky divadel. Hrabák zde ukazuje, že umí výrazově odstínit daleko více, než mladého, vyplašeného vyděrače. Štrébl, že není oním šablonovitým zedníkem-alkoholikem a Jakub Gottwald  naopak nikoli černobílým, schematickým ekologickým aktivistou.

Nikoli závěrem musím vyzdvihnout citlivou scénickou muziku Markéty Ptáčníkové.

Jakub Gottwald a Vojtěch Hrabák (zády), v pozadí Anita Krausová (opět v baru)

Viděl jsem druhou reprízu představení. Bylo vidět, že zřejmě oproti premiéře, vyzrálejší a patrně i usazenější.

Soubor Kolonie se v inscenaci „Jezero“ ukázal jako silný tým. Nejen herecky. A režisérka Lucie Ferenzová jako citlivá a kreativní tvůrkyně. A to není málo.

Přestávková část představení se odehrává i v baru divadla. Zde opět Jiří Štrébl v roli předsedy.

»Jezero«

REŽIE: Lucie Ferenzová

VÝPRAVA: Andrijana Trpković a Tomáš Bukáček

HUDBA: Markéta Ptáčníková

HRAJÍ: Vojtěch Hrabák, Jakub Gottwald, Jiří Štrébl a Anita Krausová

Doba představení: 105 minut

1 přestávka

Foto: Dita Havránková

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Klimatická krize à la UFFTENŽIVOT

V paláci Akropolis již v půli prosince. Tentokrát na pódiu bez Jiřího Šimka! Inspirace Alejandrem Jodorowskym. Jevištní duo dvou performerek jménem Sára. Dojde i na bublifuk!

Na začátku třetího týdne posledního měsíce roku 2019,  konkrétně v pondělí 16. prosince, se v žižkovském Paláci Akropolis uskuteční divadelní premiéra souboru Ufftenživot. Ten, jako svůj druhý projekt v tomto roce, uvede inscenaci „What’s happening“. Vznikl jako vyústění autorské spolupráce performerek Sáry Märc a Sáry Arnstein. V inscenaci, jež se pohybuje na hraně forem i žánrů, autorky – pomocí imaginativní hry – podněcují divákovu fantazii v přemýšlení nad klimatickou krizí a k zaujmutí vlastní osobní odpovědnosti.

Autorský projekt Sáry Märc a Sáry Arnstein balancuje na hraně divadelní a objektové performance, na hraně ozdravného rituálu. Snaží se působit ve jménu celého ekosystému a na hraně absolutního chaosu. Skrze otevřenou polo-improvizovanou hru vytváří performerky na jevišti obrazy, do nichž se stylizují a kontinuálně přetváří jejich počáteční význam. Inspirovány Alejandrem Jodorowskym volně putují napříč různými symboly k rozechvění divácké imaginace i osobní reakce. „Dokáže tanec, text, jevištní obraz a upřímnost zachránit svět? My bychom byly rády, ale občas nám nezbývá nic jiného než oči pro pláč a vlastní tělo jako zdroj moudrosti i útěchy, jako střelka v moři sociálně-ekologicko-kulturních témat,“ dodávají obě autorky.

Ze zkoušek v Paláci Akropolis

V inscenaci „What’s happening“ obě interpretky i autorky zároveň do sebe skládají situace, nálady, atmosféry a příběhy. Co má společného kult těla a oteplování, bublifuk a vědecká práce, včely a tanec? Kam nás může dovést hledání souvislostí? Jsme ve svém světě v bezpečí, nebo je konec světa blízko? A co když vám na vaše otázky nikdo neodpoví?

Inscenace se volným plutím asociací, hrou a přirozenou úzkostí snaží apelovat na důležitost nejen upřímné diskuze, ale i nutné přímé akce v době klimatické krize.

Projekt vznikl pod hlavičkou malého, originálního souboru Ufftenživot, který si ve svých inscenacích klade velké otázky, protože mu nic jiného nezbývá.

»What’s happening«

Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc

Dramaturgie: Jiří Šimek

Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová

Hudební spolupráce: Pavel Jan

Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk

Vizuál, fotografie: Marek Bartoš

Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum

Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP

Kateřina Sochací

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou, tanečnicí i pedagožkou PETROU JUNGMANOVOU

„Vybrala jsem si profesi, která mě naplňuje”

Petra hraje ve filmu, v televizi, v divadle. Kromě toho v rodném Kladně v Domě kultury vede taneční kurzy pro děti a dospělé. Držitelku ceny Thálie za Harry v muzikálu Babylon Petru Jungmanovou, která je maminkou dvou nadaných synů, její různorodá práce nejen baví, ale i naplňuje.

 Vyrůstala jste v Kladně, odkud pocházíte. V dětství jste se věnovala baletu. Čím jste chtěla být, co Vás bavilo? 

„Bavila mě spousta věcí! Tančit, zpívat, jezdit na koni, fandit rodičům, když měli pingpongový turnaj, jen tak si snít, dívat se na tatínka, jak hraje fotbal a přitom v tělocvičně viset na bradlech, chodit po kladině, jezdit na výlety. Ale to všechno mě baví i dnes! Od čtyř let jsem chodila do rytmiky k paní Vlastě Šeflové, na kterou dodnes s láskou a s díky vzpomínám. A pak jsem se pod jejím vedením věnovala scénickému tanci. Základy klasiky jsme také měli, ale ,špičkovkami´  jsem neprošla.”

Nejdříve jste vystudovala pedagogickou školu, rok učila na ZŠ tělesnou a hudební výchovu, zpívala ve folkové skupině Dekorace, se kterou jste vydala desku Noc svatojánská a pak šla na JAMU do Brna. Proč jste si vybrala muzikálové herectví?

„Já si ho vlastně nevybrala! Zaujatá tancem jsem hledala možnosti, jak se mu věnovat více a dál, přestože jsem neměla vystudovanou baletní konzervatoř. Po paní Šeflové se nás ujal její syn Miloslav, který mi během jednoho tréninku řekl, že se v Brně otevírá ,cosi s tancem´, ať to zkusím. Aniž bych cokoli dále zjišťovala, hned jsem poslala přihlášku na JAMU na tanečně-dramatický obor, který tam nikdy nebyl. Přesto jsem dostala odpověď, tenkrát to bylo vše na papíře a poštou, že jestli tím myslím obor muzikálové herectví, který se nově otevírá, existuje ještě možnost přijet na talentové zkoušky.”

V Brně jste zůstala a deset let jste byla v angažmá v Městském divadle, kde jste třikrát obdržela diváckou cenu Křídla pro nejpopulárnější herečku a cenu Thálie za roli Harry v muzikálu Babylon. Dnes hostujete na pražských scénách. V čem Vás mohou diváci vidět?

„V současné době hraju ve Švandově divadle v představení Kdo je tady ředitel? a v Divadle Palace v komedii Perfect Days. Bohužel, končí moje srdcová záležitost, hra Neila Simona Druhá kapitola. Ráda bych si zahrála se svými syny, tak hledám něco hezkého pro nás.”

Objevujete se také před kamerou – filmy – Den, kdy nevyšlo slunce, Duše jako kaviár, seriály – Stříbrná paruka, Místo nahoře, Místo v životě, Ulice, Labyrint, Bohéma, První republika… Čeká Vás něco nového před kamerou?  

„V létě jsem točila vtipnou komedii s režisérem Miloslavem Šmídmajerem Případ mrtvého nebožtíka. Průběžně natáčím postavu Evy Strouhalové, partnerku Martina Dejdara, v seriálu Specialisté.”

Vy jste se po letech vrátila k tanci, nejdříve v muzikálu Chicago. A pak jste v rodném Kladně v Domě kultury zavedla taneční kurzy jak pro děti, tak dospělé. Jaký je o kurzy zájem?

„Když jsem s kurzy začínala, vůbec jsem netušila, co pro mě mohou znamenat. Na baletním sále improvizujeme, trénujeme různé taneční techniky, držení těla, posilujeme, skládáme choreografie… Letos již 8. rokem přichází asi třetina žen, které tančí od začátku kurzů, zbylá část se různě mění, vrací, obnovuje, je to paráda, sál je plný. A já mám radost, že po tanečních večerech odcházíme uvolněné a ,s rohlíkem na puse´. To mě těší a naplňuje! Loni jsem poprvé zkusila i taneční setkání pro děti. Je to mazec a děti jsou úžasné! Žádné výkonnostní a závodní kurzy, ale jen pro radost!”

Co Vás vedlo k tomu zavést tyto taneční kurzy? Co pro Vás znamená tanec?

„Když jsem se po narození mých dvojčat po pauze vrátila na jeviště a začala zkoušet taneční muzikál Chicago v divadle Pod Palmovkou v režii Stanislava Moši, říkala jsem si, co udělat pro to, abych se udržovala v kondici. Chyběly mi taneční tréninky Ivanky Kloubkové, které jsme měli v Městském divadle v Brně i třikrát týdně. A začít s tanečními kurzy a vést je, byl nápad, který mi vlastně vnukly taneční kamarádky z Kladna. Tanec pro mě znamená obrovskou vnitřní svobodu, ke které bych chtěla v životě dospět.”

Taky jste se vrátila k práci pedagožky a dva roky jste učila moderní tanec na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Co Vám to dalo?

„Tenkrát mě na konzervatoř pozvala na tříměsíční záskok moje taneční profesorka z JAMU a choreografka Yvona Balášová. Byly z toho dva roky. Zkušenost to byla skvělá. Ačkoli to nikomu nevadilo, sama jsem cítila, že pro výuku tanečních profesionálů mně samotné chybí hlubší znalosti klasického baletu. Zároveň jsem si uvědomila, že se raději budu setkávat s nadšenými amatéry než s budoucími profesionály, kteří školu většinou berou jako nutnou povinnost.”

Z manželství s hercem Vladimírem Dlouhým (1958 – 2010), máte dva syny Jana a Jiřího. Táhne je to také k umění?

„Oba kluci jsou všestranní. Sportují, tančí, stepují, Janík hraje na saxofon, Jiřík na klavír. Oba mají štěstí, že hrají ve třech inscenacích v Městském divadle v Kladně a moc je to baví. Na konci minulé sezóny se všemi šesti dětmi, které v divadle hrají, nazkoušeli během pár dní manželé Hronovi čtvrthodinové představení a mně spadla brada. Všechny děti byly skvělé, koncentrované, vtipné. Jak jsem již psala, těším se, až si alespoň s těmi svými jednou zahraju.”

Máte čas na odpočinek, koníčky?  

„Jsem na volné noze, což znamená úžasnou svobodu při výběru práce, ale nese to sebou i riziko, že na koníčky bude času až moc. Vybrala jsem si ale profesi, která mě baví a naplňuje a to je pro mě podstatné. A nabídky zatím přicházejí v pravý čas.”

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Žádný strach před kamerou (ani za ní) + před tím taneční workshop

Již tento víkend tanec! Pátek třináctého prosince nemusí přinášet smůlu. Naopak, může vás naučit něčemu novému. Třeba před televizními a filmovými kamerami… Pro tanečníky i netanečníky!

Zveme vás na poslední workshopy roku 2019 ve Švandově divadle! Jelikož se jedná o speciály, nabízíme několik posledních míst. Taneční workshop i pro netanečníky již tenhle víkend! Herectvím před kamerou nás zase provede zkušený filmař z Barrandova!

TANEČNÍ WORKSHOP

Zuzana Hladká

Zuzana Hladká jako zkušená tanečnice ze světových dance kompanies a absolventka MgA. v oboru taneční pedagogika a choreografie! Již tento víkend 7. a 8. 12. 2019 u nás povede TANEČNÍ WORKSHOP a bude to fakt speciál! Cena: 1 080 Kč (9 hodin), rezervace na emailové adrese: fanturova@svandovodivadlo.cz.

Pro účast na této dílně nepotřebujete žádnou předchozí taneční ani fyzickou průpravu.

Workshop je zaměřen na experimentování a zkoumání vlastního těla vycházející z techniky současného tance. Nejdřív se sladíme na společnou energickou vlnu a vyčistíme si mysl. Pomoci různých cvičení a her budeme objevovat nové možnosti vedení pohybu, improvizace i uvědomování si těla při běžném každodenním pohybu.

Pomocí fantazie budeme odhalovat krásu individualit, ale i jednotu skupiny. Taky se podíváme na to, jak u sebe na jevišti vyvolat konkrétní pocit, jak ho interpretovat divákovi a jak ho divák může vnímat.

WORKSHOP HERECTVÍ PŘED KAMEROU

Akce!“
TERMÍNY NEJBLIŽŠÍHO WORKSHOPU (JEDNÁ SE
VŽDY O 3 LEKCE):
13. 12. 2019, 10. a 17. 1. 2020 vždy v pátek od 17.00 do 20.00

Cena: 1 080 Kč

Cílem kurzu je naučit adepty hereckého oboru, ať už amatéry nebo budoucí profesionály, základním a dle zájmu i pokročilejším řemeslným dovednostem v práci před kamerou. To konkrétně v oblasti klasického celovečerního hraného anebo specifického televizního filmu, ale také ve sférách televizního seriálu.

Pro začátečníky je důležité pochopit situační a výtvarné možnosti pro budování mizanscény, jako dekorace či reálná prostředí, kostýmy, líčení, světelná atmosféra a další aspekty. Všechny tyto prvky ve výsledku ovlivňují také hereckou práci.

Pochopení principů, řemeslných i technických, ze kterých film vzniká, umožňuje herci dodržovat řemeslné požadavky, ale při tom ho to paradoxně osvobozuje od jejich diktátu. Proto je důležité seznámit se s technickými prostředky, se kterými se herec při práci setkává a které mohou od něj vyžadovat určité respektování možností, jež technika nabízí, ale také vyžaduje.

Ivo Popek uprostřed, vlevo jeho kolega Josef Špelda a vpravo předseda Asociace českých kameramanů Marek Jícha. To vše v pražském kinu MAT u příležitosti Popkova životního jubilea.

Také těm, kteří nebudou v budoucnu pracovat jako profesionálové také v oblasti filmového a televizního herectví, absolvování kurzu umožní zcela jistě nahlížet na filmovou a televizní tvorbu zasvěceněji a více do hloubky.

Vede MgA. Ivo Popek, kameraman a režisér, pracující nejen v oblasti TV tvorby.

V případě zájmu kontaktujte: Olívia Fantúrová, Stabil: 234 651 259. Mobil: 724 840 442, mail: fanturov@svandovodivadlo.cz.

Olívia Fantúrová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Maximální vizuální zážitek za přijatelnou cenu!

Jak dostat umělecké představy do reálné podoby s co nejnižším rozpočtem? Jde to!

Dobrá správa! Vieme urobiť maximálny vizuálny zážitok za prijateľnú cenu

Pri tvorbe scén ide často o maximálny umelecký zážitok podľa predstáv umelcov a režisérov, ale hlavne klientov, ktorým je vizuálny zážitok určený (najmä firmy organizujúce eventy). Návrhy scén musia získať umelecky hodnotnú podobu, ale za prijateľnú cenu. Avšak náročnosť predstáv často presahuje technické a finančné možnosti.

Ako to robíme my?

My sme tieto požiadavky a potreby dotiahli takmer do dokonalosti. Prijateľná cena bola kľúčovou požiadavkou slovensko – českej trojice technikov, vizionárov a umelcov v podaní Juraja Málika a Stanislava Guláša na čele s Jiřím Maňákom, ktorý celú technológiu navrhol a zrealizoval. Ich spoločnosť ABERAMAX bola vybraná pre účasť na tohtoročnej prestížnej medzinárodnej prehliadke dizajnu DESIGNBLOK 2019 v Prahe.

Klientov vytvárame trojrozmerné vizuálne kompozície. S pomocou počítača náš software automaticky namodeluje všetky konštrukčné prvky. Základ kompozície tvorí nepravidelná priehradová konštrukcia pozostávajúca z nosníkov pospájaných 3D tlačenými spojkami. Takáto konštrukcia sa „obalí“ materiálom podľa návrhu. Znie to strašne odborne, ale vo výsledku ide o veľmi príťažlivú a dostupnú formu výroby unikátnych a originálnych 3D objektov takmer bez obmedzenia ich veľkosti.

Na začiatku každého procesu realizácie umeleckých predstáv je kľúčové kreatívne myslenie umelcov a návrh dizajnu. Následne však často dochádza k problému, ako umelecké predstavy dostať do reálnej podoby s čo najnižším rozpočtom a časovo čo najefektívnejšie. Návrhom tohto systému som strávil stovky hodín programovania a pokusov v mojich laboratóriách. Výsledok však stojí za to.“, hovorí Jirko Maňák.

A pokračuje: Najväčším problémom pre mňa bolo vychytať nedostatky v automatizácii výpočtov. Celé to funguje takto: Umelec alebo režisér si vymyslí ľubovoľnú scénu napr. tanečného alebo divadelného eventu. Dizajnér jeho predstavy nakreslí a navrhne vo forme 3D polygónovej siete. Tieto podklady sa presunú do našich informačných systémov. No a my vypočítame a vyrobíme všetky komponenty a poskladáme  do jednotlivých častí do výslednej vizuálnej kompozície.  Ak klient požaduje, riešime aj montáž celej vizualizácie.“

Samotná technológia v sebe skrýva nekonečne veľa možností. Na 3D tlač spojníkov je možné použiť bežne dostupné 3D tlačiarne. Z množstva materiálov vyberáme tie, ktoré majú najvhodnejšie vlastnosti pre zamýšľanú stavbu. Ako materiál na nosníky sú vhodné hlinkové profily, drevené tyče alebo oceľové rúrky, na povrchové pokrytie sa zase využíva drevo, plast, stavebný materiál alebo kov.

Podľa Juraja Málika, jedného zo spolumajiteľov spoločnosti, výhoda celého patentovaného systému je tiež v skutočnosti, že samotný 3D model môže byť vytvorený v akýkoľvek 3D modelovacom programe, ktorý dokáže exportovať súradnice uzlových bodov.

Juraj Málik zdôrazňuje: „Pre mňa je veľmi dôležitá skladnosť a prepravné možnosti nášho trojrozmerného umeleckého riešenia. Napr. našu dvojmetrovú 3D ruku vieme pohodlne poskladať do osobného automobilu. A výsledný produkt po častiach odnesie aj jeden človek. Takže každý náš klient šetrí na personáli a tiež na doprave.“

A Jiří Maňák potvrdzuje: „Pri tvorbe 3D modelu sa zachováva vonkajšia geometria aj pri použití materiálov s rozdielnou hrúbkou stien, pričom veľké́ objekty je možné rozdeliť do viacerých častí pre ľahší transport. Táto patentovaná technológia teda plne automatizuje návrh a výrobu spojníkov, nosníkov a výplne s pomocou už dostupných technológií. Výslednú skladateľnú konštrukciu je možné podsvietiť LED osvetlením, potlačiť ju nálepkami, či je dať pohyb a zvuk. Výroba atraktívnych konštrukcií bez rozmerového obmedzenia je tak veľmi rýchla.

Podľa ďalšieho zo spolumajiteľov Stanislava Guláša je technológiu možné okrem umenia využiť aj pre nasledovné oblasti:

  • architektúra,
  • interiérový design,
  • osvetľovacie telesá,
  • výstavné stánky,
  • plastické steny a pozadia,
  • kulisy,
  • sadrokartónové konštrukcie atypických tvarov,
  • sochy,
  • stropné podhľady,
  • a mnohé ďalšie.

Spájame technológie s umením a umelcami, sme nástrojom pre realizáciu umeleckých kreatívnych predstáv.“, dodáva Jirko Maňák, „Vytvárame výnimočné objekty pre vizuálny zážitok. Pomáhame firmám zviditeľniť sa a umelcom byť jedineční. Architektom a dizajnérom sprístupňujeme nové možnosti realizácie. Naša patentovaná technológia dokáže zautomatizovať inžinierske a výrobné činnosti, čím sa tvarovo náročné a atraktívne objekty dostanú do roviny bežnej dostupnosti. Váš umelecký svet pretvoríme do digitálneho 3D modelu a ten následne p renesieme do trojrozmerného objektu reálneho sveta.

Richard Schwarz, predstaviteľ spoločnosti pre obchodné činnosti uzatvára: „Celý systém je kompletne automatizovaný až po proces kompletizácie navrhnutého 3D modelu. Či už si klient ako povrchové vyhotovenie stien vyberie plexisklo, polykarbonát, preglejku, oceľ, sadrokartón, drevo alebo hliník, vždy dosiahne nevídaný umelecký a vizuálny zážitok nielen pre oči. Špecifický vizuál je neopakovateľný a absolútne originálny. Predstavivosti sa u nás žiadne medze nekladú.

Naša pridaná hodnota:

  • maximálny zážitok,
  • dostupná cena,
  • nízke personálne a dopravné náklady,
  • variabilita vo farebnosti a úžasné detaily,
  • jednoduchá a nenáročná preprava,
  • rýchlosť výroby,
  • rýchlosť inštalácie a rozloženia (niekoľko minút),
  • skladnosť,
  • nízka váha,
  • vysoká pevnosť,
  • nízka energetická náročnosť v prípade integrovaného osvetlenia (LED).

www.aberamax.com

Ing. Stanislav Guláš

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Tanec, který má úroveň – to je Roztančené divadlo

Reportáž z velkolepého finále a navíc exkluzivní rozhovor s Vojtou Drahokoupilem. Jak prožívá a porovnává všechny show, kterými prošel?

Exkluzivní taneční show

V sobotu 30. listopadu 2019 vyvrcholil IV. mladoboleslavský ročník autorského projektu dvojice Martin Šimek & Tereza Řípová – Roztančené divadlo. Organizátoři nově přesunuli projekt do ŠKODA Auto muzea Mladá Boleslav, kam se v sobotu přišlo podívat téměř pět set návštěvníků.

Společná choreografie

Když tančí profíci

Večerem  s humorem sobě vlastním provázel David Gránský spolu se Světlanou Witowskou. Diváci se dobře  bavili a rozesmáté atmosféře v naplněném sále též významně přispívala i porota, ve které  tentokrát usedli:  Naďa Konvalinková, Dana Batulková, Veronika Arichteva, Vanda Hybnerová, Martin Zounar a Biser Arichtev. Martin Zounar, Dana Batulková  a Vanda  Hybnerová spolu občas polemizovali, což vzbuzovalo u diváků široký úsměv.

Porota – Veronika Arichteva, Martin Zounar a moderátor David Gránský, zábava v plném proudu

Moderátoři večera – David Gránský a Světlana Witowská

Porota – Dana Batulková, Biser Arichtev a Naďa Konvalinková

Vanda Hybnerová se původně projektu účastnila coby tanečnice, ale zdravotní potíže jí na poslední chvíli nedovolily vystoupit. Její tanec se pohotově naučila Tereza Řípová, Zuzka Štastná a Petra Stehnová, takže Vanda měla  hned tři náhradnice.

Taneční výkony herců a hereček různých divadel, doprovázené desetičlennou kapelou byly opravdu opět na špičkové úrovni.  Samozřejmě profesionálové jsou zkrátka „profi“, takže tanec Martina Šimka a  Terezy Řípové neměl chybu a co dodat víc. A musím podotknout, že  choreografii Martina Šimka a Zuzany Štastné jsme v rámci videa pro TANEČNÍ MAGAZÍN vůbec nemohli sestřihnout, protože byla silná od začátku až do konce a to hlavní se jen těžko, těžko hledalo…!

Vítězem online tipovací soutěže se nakonec stal herec Vojtěch Drahokoupil se Zuzanou Šťastnou zastupující Divadlo Broadway.

Hlavním vítězem, který převzal putovní skleněnou trofej a jehož zvolila porota, se stal herec Václav Jílek s tanečnicí Petrou Stehnovou, kteří reprezentovali Divadlo Studio DVA. Mezi ostatními soutěžícími herci zářili také například Petr Vondráček či Eva Burešová.

Velkolepá tanečně-zábavní show byla zakončena společnou choreografií všech účinkujících a odměněna hlasitým potleskem ve stoje.

Vítěz “bere vše”…

…ale všechno pobrat nelze

Závěrečný tanec – Václav Jílek a Petra Stehnová

Nyní se autorská dvojice chystá opět do Prahy, kde proběhne finálový galavečer 15.  3. 2020 v Divadle na Vinohradech (vstupenky již v prodeji), a můžeme se jen těšit, zda se i za rok již tradičně na podzim vrátí do Mladé Boleslavi. Rozhodně si nenechte ujít!

Soutěžící páry:

Eva Burešová a Matyáš Adamec

Tereza Řípová a Petr Vondráček

Lucie Končoková a Jakub Necpál

Martin Šimek a Tereza Řípová ladně pluli sálem

Václav Jílek a Petra Stehnová

Václav s Petrou

Václav s Petrou

Jakub Necpál a Lucie Končoková

Vozit se, to se každému líbí, ale jen chvilku..

Tereza Řípová a Petr Vondráček

 

Těsně před vystoupením jsme zastihli Vojtu Drahokoupila, zpěváka, textaře a hvězdu páté řady hudební reality show  „Tvoje tvář má známý hlas“.

Zeptali jsme se…

Vojta Drahokoupil a Zuzana Šťastná

Vojta Drahokoupil:

Jak  Vám to tančí, jde to dobře, nebo to není  přímo Vaše „parketa“?

„Já mám tancování celkově strašně rád. Dělal jsem street dance kdysi dávno a tančil jsem ve skupině,  ale  street dance je úplně něco jiného. Roztančené divadlo je úplně jiná  show.   Byl  to pro mě  šok, ale jsem rád, že jsem tady. Je to jiný svět, jiná tréma. Takže je to pro mě krásné.“

Je to tedy celkově  těžší než street dance?

„No, dobře tedy,  street dance jsem se učil také úplně od základu, tohle také, ale teď mám už výhodu v tom, že jsem účinkoval v různých muzikálech a dalších rolích, takže průpravu mám. Je to už  snadnější, než kdybych sem přišel v 18-ti letech, tak tady ani nezhasnu světlaJ, takže jsem rád, že ta nab ídka přišla až teď.“

Jak Vám  to šlo s taneční partnerkou Zuzkou, měl jste trému nebo jste byli sehraní hned od počátku?

„Tak strach mám, to ano,  ale spíše se těším a to převažuje. Opravdu musím říct, že větší trému zažívám při koncertech.  To je jiné, jsem více vynervovaný, aby všechno vyšlo tak, jak má.  Tady je tréma jiná, je to minuta a půl tance, já jsem s mojí tanečnou partnerkou Zuzankou trénoval docela dost, takže si myslím, že to umíme. Teď už jde jen o to, užít si večera a já se těším.  Na tanci mám rád především to, že si př ed tím protáhnu tělo a je to. Pokud jste zpěvák,  tak pořád řešíte, jestli máte hlas, tady to vůbec není důležité.“

Považujete  tedy zpívání za těžší?

„Vlastně ano, ale nedá se to, myslím, úplně porovnávat.“

Když zhodnotíte choreografie  u Martina Šimka a  Terezy Řípové a porovnáte je se StarDance: Jak to vidíte? Co je lehčí, těžší?

„Nelze to vůbec srovnávat. Taneční styl je stejný, to ano,  ale v televizi  se  soutěžící učí těch tanců víc, tady je to méně a divadlo je s televizí celkově neporovnatelné. Tedy i úroveň tanců tady  je samozřejmě jiná, protože to  jsou dva různé světy. Ale dokážu s jistotou tvrdit,  že všichni, co jsou tady dnes večer, by obstáli ve StarDance.“

A co „Tvoje tvář má známý hlas?“  Která soutěž se Vám jeví jako obtížnější?

„No, tam  jsem by více nervózní, hrál jsem určité role,  pořad jako takový je trošku  ,mimo moji parketu´,  bylo to opravdu jiné. Tady jsem sám za sebe,  taneční partnerku Zuzku znám za dva měsíce, takže můžu směle říct, že ,Tvoje  tvář má známý hlas´ pro mě byla těžší, a to hlavně psychicky.“

Děkujeme a ať to tančí!

Vojta utíkal do šatny a samozřejmě ten večer vyhrál – stal se vítězem internetové  tipovací soutěže. Gratulujeme!

Vojta Drahokoupil a Zuzka Štastná 

 

Text: Martin Šimek, Tereza  Řípová, Eva Smolíková

Foto, video: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN