Impozantní prostory. █ Tak trochu „studený odchov“. █ Lucia Kašiarová v červené barvě. █ Ambasadoři i ti další. █ Též nové sídlo Centra choreografického rozvoje SE.S.TA. █ Tudy kráčela i filmová historie. █ Kavárna s ambicemi. █ A co dál? █
Jak je již pravidelným čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU známo, Studio ALTA ke konci února 2020 opustilo, po jedenácti letech, své již tradiční industriální prostory v holešovické ulici Bubenská. A od počátku května 2020 působí v historické budově karlínské Invalidovny. Tam získalo od Národního památkového ústavu do zapůjčení její západní křídlo. Program a náplň v současných prostorách zajišťuje ALTA ve spolupráci s Národním památkovým ústavem a neziskovou organizací „Iniciativa pro Invalidovnu“. Poslední květnovou středu zde byla uspořádána tisková konference, spojená s prohlídkou celého prostoru rozlehlé budovy.
Již při vstupu do západního křídla čtvercového areálu (100 x 100 metrů!) Invalidovny jsme si nemohli neuvědomit, že za tak krátkou dobu zde proběhly desítky úprav. Interiéry si vyžádaly citlivé stavební i instalační rekonstrukce, aby zde vůbec všichni mohli pracovat a tvořit. Elektrické rozvody, alespoň provizorní podlahy, základní hygienická zařízení… Pouze zásadní řešení vytápění historické budovy se ukázalo velkým problémem. V letních měsících je teplotní stav v barokní budově ještě snesitelný… Za zimních měsíců budou muset být divadelní (i kancelářské) prostory vytápěny lokálně, individuálně.
Přítomné v novém prostoru uvítala šéfka Studia ALTA Lucia Kašiarová. Stylově – v červených kalhotách i teniskách. Seznámila přítomné s nejbližšími plány a výhledy studia i dalšími aktivitami v Invalidovně. Nebudeme je nyní jmenovat a probírat detailně, neboť korespondují s naším nedávno publikovaným článkem: https://www.tanecnimagazin.cz/2020/05/20/studio-alta-zaha…nske-invalidovne/.
S Invalidovnou a jejími prostorami bude bytostně propojen i fotograf, režisér, výtvarník, scénický výtvarník i světelný designér Michal Hσr Horáček. A jeho Hσr Gallery. O něm TANEČNÍ MAGAZÍN v minulosti referoval zejména ve spojitosti s divadlem Dany Paly. Tento vskutku renesanční umělec přítomné seznámil se svými nejbližšími plány, v nichž integruje (jak jinak, že?) výtvarné i divadelní umění.
Jižní průčelí Invalidovny s hlavním vchodem
Potom již přišli ke slovu takzvaní ambasadoři ALTY. Lukáš Karásek v kostce představil plány souboru „tYhle“. Nejen mne zaujal jeho ambiciózní projekt pod pracovním názvem „Obývák“. Tento někdejší student Pierra Nadauda z brněnské JAMU jím bude reflektovat na své i naše nejbližší interiérové okolí. Zpravodajská čest velí ještě doplnit, že významnými členy „tYhle“ jsou scénografka, režisérka a performerka Marie Gourdain. Francouzka, od roku 2010 žijící a tvořící v Praze. A také její kolega ze země Galského kohouta Florent Golfier, performer a transformer. Že by francouzský profesor zanechal v Lukáši Karáskovi tak trvalou stopu?
Lucia Kašiarová vtipně a věcně zareagovala na projekt „Obývák“ slovy, že teprve v karanténě z důvodů koronaviru si uvědomila, jak na nás působí ten nejbližší interiér.
Jiřího Šimka jsme měli tu čest nedávno vidět v televizi v britsko-francouzko-českém filmu o atentátu na Heydricha „Anthropoid“. V tomto snímku režiséra Seana Ellise výborně ztvárnil klíčovou roli Karla Čurdy. Na konferenci byl však v roli zástupce souboru „Ufftenživot“. Toto divadélko si zasloužilo, jak věrní čtenáři uznají, již množství kladných recenzí TANEČNÍHO MAGAZÍNU. Šimek krátce, věcně přítomným přiblížil nejbližší divadelní i multimediální aktivity souboru, jehož další oporou je Sára Arnsteinová.
Dlužno ještě podotknout, že Lukáš Karásek i Jiří Šimek zdůraznili, jak si nové role ambasadorů ALTY oni i celé jejich skupiny váží.
Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA se podílí na řadě tanečních aktivit širokého domácího i mezinárodního významu. Koneckonců, je i partnerem TANEČNÍHO MAGAZÍNU. Jeho představitelka, hraběnka Marie Kinski, seznámila auditorium konference s nejbližšími plány. Zdůraznila výhodu užšího propojení s ALTOU. Mimochodem, již v jejích holešovických prostorách SE.S.TA organizovala své tradiční Kulaté stoly a diskusní programy. Hraběnka ještě přítomné pozvala na letošní ročník KoresponDance ve Žďáru nad Sázavou (14. – 16. srpna). Letos se spíše oprostí od své tradiční internacionality. Podpoří domácí soubory v onom nelehkém boji se současnými omezeními. V jejich duchu bude také muset uzpůsobit svůj návštěvnický řád a režim kulturního programu. A právě pražská zahajovací „ochutnávka“ KoresponDance proběhne 11. srpna v prostorách i exteriérech Invalidovny.
Marie Kinski, šéfka Centra choreografického rozvoje SE.S.TA a předsedkyně Vize tance v jedné osobě
Invalidovna se neuzavře ani dalším výtvarným aktivitám. Bude je mít v gesci sdružení „3kurátorky“. O výstavách zde proponovaných seznámila novináře Kristýna Hájková. Na trio ji doplňují – v duchu názvu – ještě Alžběta Horáčková a Diana Kněžínková.
Spolupracující skupinu „Tlustá čára“ reprezentovala Ivana. Jmenovaná organizace má za cíl svou tvorbou obecně poukazovat na témata, která členy ve společnosti štvou. A zároveň integrovat do své tvorby zástupce sociální oblasti – lidi v závislosti, lidi bez domova, z azylových domů, bývalé vězně, oběti trestných činů a další. Prostě ty, kteří jsou společností častokrát vyloučeni. A možnost tvorby či sebevyjádření je jim odepřena. I přesto, že jsou ve svém nitru stejní jako my všichni. Jediným rozdílem je, že život je srazil na kolena a oni samotní nejsou schopni se postavit zpět na vlastní nohy. „Tlustá čára“ hodlá takovýmto lidem poskytovat zázemí, komunitu i motivaci něco změnit.
Při následných otázkách žurnalistů, respektive odpovědích Kočíkové na ně, bylo však zřetelné, že „Tlustá čára“ teprve své aktivity zahajuje. Třeba konkrétně při dotazu na Helsinský výbor. Prostě, tady ještě řada chvályhodných nápadů není zřejmě úplně tak zcela a do detailu domyšlena…
Po povodních v roce 2002 zůstaly stěny přízemních místností Invalidovny osekané
Ke slovu přišly i dvě reprezentantky duchovního sdružení „Karavana“. Na rozdíl od „Tlusté čáry“ měly své bohulibé aktivity do detailu promyšlené a perfektně zpracované. Všichni zde vystupující dokumentovali velmi široké spektrum aktivit a názorů, kterým bude západní křídlo Invalidovny otevřeno.
Po malém, leč zdravém, pohoštění pak následovala závěrečná, aktivní, část tiskové konference. Unikátní prohlídka nejzajímavějších prostor Invalidovny.
I v těchto chodbách se zde natáčelo…
Pod vedením vedoucího odboru Národního památkového ústavu inženýra Miroslava Indry a kastelánky Invalidovny Petry Widžové jsme zavítali do nejzajímavějších interiérových prostor rozlehlého komplexu. Bylo nám umožněno poznat, jak žili před více staletím váleční invalidé. Procházeli jsme se zde po stopách legendárního fotografa Josefa Sudka. Obdivovali zdejší kapli se zachovalými vitrážovými okny. Ale i zaregistrovali devastující stopy povodně z roku 2002. Invalidovna čelila více povodním, avšak ta nedávná byla pro ni nejhorší. V dlouhých chodbách zanechaly také stopy různé filmové štáby. Natáčel zde Miloš Forman oskarového „Amadea“. Ale také se zde točily scény do filmů „Doktor Živago“, „Malý Indiana Jones“, „Masaryk“ a mnoha a mnoha dalších. Na nádvoří u kašny zde natáčel jeden ze svých videoklipů slavný Ozzy Osborne. Prostě, tady kráčela historie. A to i ta filmová.
Šéfka ALTY Lucia Kašiarová a šéf odboru NPÚ inženýr Miroslav Indra
Proč tedy navštívit zrovna Invalidovnu? Kroměkulturního programuzde můžete navštívit kavárnu či komunitní zahrádku, anebo se zapojit do děnívlastní aktivitou či projektem. A co navíc? V ALTA kavárně se můžete osobně setkat s umělci, pracovníky z neziskového sektoru, studenty, maminkami, starými i novými známostmi, či případně sousedy.
Otevřeno je již od druhé dekády května 2020 denně:
Pondělí – pátek: 15.00 – 22.00
Sobota – neděle: 10.00 – 22.00
Pozorným čtenářům neuniklo, že Studio ALTA má tyto prostory pouze propůjčené. Ano, Invalidovnu totiž čeká zanedlouho komplexní rekonstrukce. Zub času a nestylové změny minulého režimu i filmařů udělaly své. Divadelníci a pouliční umělci byli odjakživa historicky vnímáni jako „plemeno kočovné“. To sice ano, ale… Věříme, že ALTA časem nalezne své pevné místo v Praze. To své umělecké, v tanečním a divadelním světě, našla již dávno.
Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let – dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.
Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?
„Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´. Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“
Chodil jste do tanečních? A rád?
„Ano, chodil jsem do tanečních. A proč? Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“
Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament“
Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?
„Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“
A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…
„Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“
Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?
„Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“
Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?
„Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´
S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem
Zajdete občas i dnes na balet jako divák?
„Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“
V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?
„Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“
Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská“ z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka
Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?
„Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou,tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky. Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“
Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku“ byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek
Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?
„Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“
Na který film z mládí ještě vzpomínáte?
„Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“
Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové
Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…
„Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“
Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?
„Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“
Kam jste šel odtamtud?
„Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících vGottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“
Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?
„Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“
Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?
„Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“
Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody
Ve slovenském filmu „Dubček“ jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?
„Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“
„Prezident Svoboda v civilu“, po slavnostní premiéře filmu „Dubček“ spolu s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela – hercem Zdeňkem Burešem
Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?
„Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka,která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“
Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?
„Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“
Zdědil jste po něm nějaké literární geny?
„Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“
Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?
„Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“
Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?
„Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“
Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?
„Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský. Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“
Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský
Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?
„Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“
Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi
Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?
„Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“
Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.
A to v Brně, v původním termínu mezi 12. až 14. listopadem. Tradičně na JAMU. Hlaste se do neděle 17. května 2020!
Divadelní fakulta Janáčkovy akademie múzických umění přijímá návrhy příspěvků i přihlášky na Mezinárodní divadelní konferenci. Ta se bude konat 12. až 14. listopadu 2020 v Brně. Jejím letošním tématem je »The Ever-expanding Horizons of Theatre«.
Konference poskytuje místo, kde mohou být kontrastovány různé koncepce výzkumu v oboru divadelní praxe a teorie.
Setkání se v minulosti zúčastnilo již více než sto umělců, výzkumníků a doktorských studentů z Evropy, Afriky, Severní i Jižní Ameriky a Asie. Ti všichni v Brně, před mezinárodním publikem, prezentovali svůj výzkum.
Zároveň se zde diskutovalo o společných metodologických problémech. Letošní ročník se bude věnovat neustále se rozvíjejícím a měnícím se obzorům divadla i divadelního výzkumu.
Podrobnější informace najdete v „Call for Proposals“, který je –spolu s registračním formulářem – k dispozici na: webových stránkách konference.
Termín uzávěrky pro podávání příspěvků je 17. května 2020.
Agentura DILIA jako každoročně udělí studentům Cenu Evalda Schorma za původní hru, dramatizaci či překlad. Nominace je možné, vzhledem k nastalé situaci, zasílat až do 14. dubna 2020!
Cena Evalda Schorma
za původní hru, dramatizaci či překlad
Uzávěrka nominací: 14. dubna 2020!
Cena je určena pro studenty DAMU, JAMU, FFUK, FFMU, FFUP, FPF, VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka a dalších konzervatoří za původní hru, dramatizaci či překlad.
Projekty hodnotí komise na základě nominace a cenu spojenou s finanční odměnou uděluje DILIA autorovi (kolektivu).
Nominována mohou být tato díla:
– původní hra
– překlad hry (do češtiny dosud nepřeložené)
– dramatizace
Dílo může nominovat jakákoli fyzická osoba, zejména však pedagogové a studenti výše uvedených škol a divadelní odborná veřejnost.
Nominace musí obsahovat zdůvodnění, kontakt na nominujícího a nominovaného a samotný text, který je nominován, a musí být doručena jednak v písemné formě na adresu DILIA, Krátkého 1, Praha 9, a také e-mailem na adresu spalova@dilia.cz, nejpozději do 14. dubna 2020.
Hlavní cíle:
Základním cílem je podpora a motivace mladých autorů a překladatelů v jejich autorské práci. Díky Ceně Evalda Schorma se jejich díla mohou dostat do širšího divadelního kontextu, než je samotná akademická půda. Cena Evalda Schorma se během své existence stala vedle obdobné Ceny Alfréda Radoka prestižním oceněním, uznávaným nejen v Čechách, ale i v zahraničí.
Jan Werich (vlevo) a režisér Evald Schorm (vpravo) na filmovém festivalu „Finále 1968″ v Plzni
Texty oceněné Cenou Evalda Schorma se doposud dočkaly více než čtyřiačtyřiceti divadelních provedení (například: Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Švandovo divadlo, A studio Rubín, Studio Ypsilon, Městské divadlo Zlín či Divadlo Antonína Dvořáka v Příbrami) a devíti rozhlasových inscenování.
