Nonverbal – nabitý týden

Pražská La Fabrika se předposlední květnový týden stala již podruhé centrem a pořadatelem mezinárodního festivalu PRAGUE NONVERBAL. Ona i další pražské progresívní stánky nekonvenčního a pohybového divadla přivítaly na desítky zahraničních i domácích souborů a sólistů, kteří se vyjadřují divadlem beze slov.

Druhý ročník festivalu PRAGUE NONVERBAL proběhl od 21. do 25. května v Praze. Na domovské scéně La Fabrika, ale též v Jatkách78, Alfredu ve dvoře, Studiu Hrdinů, Centru současného umění DOX a v Cross Clubu. Přinesl na čtvrt stovky divadelních prezentací, ale i filmy a důležitá kuloární setkání tvůrců.

Začneme od „A“ čili Alfredu ve dvoře. Vlastnímu zahájení festivalu předcházela na letenské scéně Alfred ve dvoře mezinárodní performace „Take Down“. V tanečně-wrestlingové řeči se v ní setkali Japonka Kazuyo Shionoiri a izraelský tanečník Dror Liberman.

 Hlavní a čestnou cenu festivalu SILENCE SPEAK LOUDERS převzala režisérka, herečka, choreografka i loutkářka Zoja Mikotová.

Taneční legenda Vlastimil Harapes se v hledišti objevila krátce po návratu z operace. A byl středem pozornosti.

Slavnostní zahájení v neděli 21. 5. v La Fabrice probíhalo pod patronací ministra kultury Mgr. Daniela Hermana. Bylo nabité. Hosty i styly. Konferenciérky Anna Polívková a Martha Issová, za tradičního živého doprovodu na klavír Zdenka Merty, elegantně zvládly propojit takřka nepropojitelné. Tak třeba Annu a Johanu Schmidtmajerovy, s Janem Cinou a Jiřím Weissmanem v půvabných tanečně akrobatických hříčkách. Škoda, že v hledišti nebyl Milan Drobný. Asi by se divil, co jde vytvořit za kreace na jeho dávný hit s textem Jiřího Grossmanna „Bambule bijou bác“. Z jiného soudku bylo vystoupení Trygve Wakenshaw. Dalším kontrastním článkem pořadu byla hudebně humorná skeč Martina Zbrožka. Zaujala i Tap Academy a mnozí další. Vyvrcholením večera bylo udílení ceny “SILENCE SPEAK LOUDERS“. Její laureátkou se stala režisérka, herečka, choreografka a pedagožka Zoja Mikotová. Brněnská rodačka, která se postupně od loutkařiny dopracovala k divadelní režii a pantomimě. Roku 1992 založila na JAMU do té doby unikátní Ateliér výchovné dramatiky neslyšících. Vedle režijní práce (Husa na provázku, Činoherní klub, Slovácké divadlo a další), pedagogické praxe a zahraniční angažmá se často objevuje v roli lektorky na řadě workshopů v naší republice i v zahraničí. S neslyšícími divadelníky spolupracuje na řadě dalších akcí mimo JAMU. Slavnostní večer zakončil krátkometrážní film Jiřího Kiliána „Scalmare“. Světový choreograf se tak po necelém roce v La Fabrice představil opět výrazným surrealistickým dílem. Jeho černobílému snímku vévodily výkony jeho ženy a „múzy“ Sabine Kupferbergové a Petera Jolesche. Dílo si vysloužilo dlouhotrvající potlesk. Na pódiu se vystřídali i slavní hosté. Kromě Jiřího Kiliána i Soňa Červená. Z hlediště jim aplaudovali mezi jinými také Boleslav Polívka, Vlastimil Harapes, Jiří Lábus, Yvona Kreuzmannová, výtvarník a balónový pilot Vratislav Hlavatý. …a mnoho a ještě více dalších person uměleckého i veřejného života.

Boleslav Polívka se účastnil slavnostního zahájení festivalu, ale také se později představil jako filmový režisér (spolu s F. A. Brabcem) své krátkometrážní hříčky “Hon”.

 Slavná herečka a zpěvačka Soňa Červená usedla vedle Jiřího Kiliána v čestné lóži při zahajovacím večeru.

Halka Třešňáková a Anna Polívková se představily v rámci festivalu v Alfredu ve dvoře.

Během nabitého týdne pak pokračovala plejáda skvělých divadelních zážitků. V La Fabrice se prezentoval britský soubor Vamos Theatre s „Finding Joy“, francouzské divadélko Compagnie Mangano-Massip s titulem „What Is Mime“, mexická herečka Gabrielle Muňoz s „Quizás“, ale také domácí mimové a klauni – Václav Strasser, Jiří „Bilbo“ Reininger a skupina Bratři v tricku nebo Martin Zbrožek.

Jatka78 patřila premiéře Rostislava Nováka ml. „Jatka číslo 5“ a Cirku La Putyka s jeho „Airground“.

V Cross Clubu se prezentovala Polka Maria Zimpelová s půvabnou hříčkou „What Do You Really Miss?“.

Alfred ve dvoře mimo zmíněné japonsko-izraelské ouvertury festivalu patřil Anně Polívkové a Halce Třešňákové s milým „Walk In Progress“.

Studio Hrdinů hostilo českou Pantomimu S. I. S výmluvným titulem „Z českých luhů a hájů přinesli jsme vám vodu“.

A holešovické centrum moderního umění přivítalo českou Farmu v jeskyni a její inscenaci „Odtržení“.

Světoznámý choreograf Jiří Kilián přijímal zasloužené ovace i jako tvůrce filmu “Scalmare”.

V La Fabrice proběhla také pražská premiéra filmové hříčky Boleslava Polívky „Hon“. Sám ji – za asistence režiséra a kameramana F. A. Brabce – také režíroval. Film byl natočen již roku 2007 na tehdy ještě hercově farmě v Olšanech u Brna. Vychází z tradiční honičky na klauny, která se – vedle kupříkladu hospodského zabíjení much – tehdy na olšanské farmě odehrávala. Mimo Boleslava Polívky a jeho dětí i hereckých kolegů ve snímku vystupují i neherci – tradiční účastníci povedených akcí v Olšanech. Samotný filmový titul měl už před časem světovou premiéru v Olšanech. Ale i v Praze se setkal s obdivem.

Prague Nonverbal se vydařil. Dokázal podchytit na vícebarevné platformě mnoho umělců, kteří si mají co říci i beze slov. Nezbývá se než těšit na ročník třetí.

MICHAL STEIN

Foto: PRAGUE NONVERBAL

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

ČESKÁ TANEČNÍ PLATFORMA už klepe na dveře

ČTP nabídne to nejlepší, co vzniklo za uplynulý rok na české taneční a pohybové scéně. Od 6. do 9. dubna 2017

ČESKÁ TANEČNÍ PLATFORMA je za dveřmi!

Letošní ČESKÁ TANEČNÍ PLATFORMA se uskuteční 6.–9. dubna 2017 a opět nabídne výběr toho nejzajímavějšího, co vzniklo za uplynulý rok na české taneční a pohybové scéně. ČESKÁ TANEČNÍ PLATFORMA (ČTP) se díky svým posledním velmi úspěšným ročníkům etablovala mezi nejvyhledávanější akce svého druhu v Evropě.

„Z nenápadného každoročního festivalu české tvorby se platforma proměnila v hojně navštěvovanou a celosvětově sledovanou akci, jejíž počet zahraničních hostů v roce 2016 poprvé překročil stovku. Úspěch akce není náhodný, odpovídá dynamickému růstu kvality i diverzity české taneční a pohybové scény,říká ředitelka pořádající organizace Tanec Praha Yvona Kreuzmannová.

Platforma představí celkem devět inscenací vybraných odbornou dramaturgickou radou ze 37 přihlášených děl, která doplní ještě tři speciální uvedenía tradičně vítězná inscenace loňské ČTP. Diváci se mohou těšit na díla Jara Viňarského a Petry Tejnorové, souboru Ve rTeDance navazující na spolupráci s režisérem Jiřím Havelkou, nebo dílo uskupení ME-SA, za které byla tanečnice Martina Hajdyla Lacová nominována na Cenu Thálie 2016. Mezi dalšími uvedenými budou soubory 420PEOPLE, Spitfire CompanyOrchestrem BERG, Cirk La Putyka, uskupení tYhle nebo sólové projekty Terezy Hradilkové a Viktora Černického.

Na podzim loňského roku se již podruhé scházela Divácká porota, která si díky evropskému projektu BeSpectACTive! vyzkoušela obdobu práce dramaturgické rady festivalu. Z jejich výběru vzešla tři díla –Švihla Terezy Hradilkové, L/One of the Seven ME-SY a Andreje Petroviče a Study mladého uskupení Holektiv. I když obě poroty hlasovaly nezávisle na sobě, v letošním roce se svým výběrem prakticky shodují. Dílo Study se odborná dramaturgická rada rozhodla zařadit v rámci sekce „Mladá krev“. Speciálního uvedení se dočká také Svěcení jara zralého tanečníka a experimentujícího choreografa Jiřího Bartovance, které vytv ořil pro a se studenty Konzervatoře Duncan Centre, a dále představení pro děti a mládež, které s profesionálním týmem vytvořila Mirka Eliášová pod názvem Momo.

I letos se bude na závěr platformy oceňovat. Mezinárodní odborná porota rozhodne o cenách v kategoriích Taneční inscenace roku a Tanečník / Tanečnice roku. České členy dramaturgické rady v jury doplní zahraniční osobnosti: Anita van Dolen (NL) zeStadsschouwburg Amsterdam, režisérka a dramaturgyně Maja Hriešik (SK), Bettina Masuch (DE) z tanzhausnrw, Anita Mathieu (FR)z Rencontreschorégraphiquesinternationales de Seine-Saint-Denis a Benjamin Perchet (IE) z Dublin Dance Festiva lu.

Z hlasování diváků pak vzejde vítěz Ceny diváka. Další porota složená z odborníků udělí Cenu za světelný design, kterou zaštiťuje Institut Světelného Designu. V porotě pro světelný design zasedne dvojnásobný kandidát Ceny Jindřicha Chalupeckého, výtvarníkRichard Loskot, světelný designer Vladimír Burian, předsedkyní poroty bud e umělecká ředitelka Pražského Quadriennale, absolventka oboru scénografie na pražské DAMU a oboru divadelní scéna na Wayne State University v Detroitu Markéta Fantová. Od loňského roku se také uděluje ocenění pro Manažera roku, iniciované panem Jiřím Opělou. Porotu, která rozhodne o jejím letošním vítězi, tvoří průkopník managementu nezávislého tanečního souboru Jiří Opěla, Manažerka roku 2016 Karolína Hejnová a taneční publicistka Jana Návratová.

I letošní doprovodný program nabídne mnoho příležitostí k setkávání, reflexi a diskusím o stavu českého současného tance a pohybového divadla. Již tradičně se uskuteční neformální burza projektů Meet the Artists, která českým umělcům zprostředkovává přímý kontakt se zahraničními i regionálními prezentry. Choreografické fórum pořádané Centrem choreografického rozvoje SE.S.TA se tento rok zaměří na práci s prostorem.

23.ročník se odehraje na osmi pražských scénách – PONEC – divadlo pro tanec, Studio ALTA, Alfred ve dvoře, DOX – Centrum současného umění, Experimentální prostor NoD, Jatka78, Divadlo Duncan Centre a La Fabrika.

Celý festival vyvrcholí v neděli 9.dubna uvedením loňské Taneční inscenace roku, kterou se stalo Odtržení souboru Viliama Dočolomanského Farma v jeskyni, a následným slavnostním vyhlášením cen letošního ročníku.

Program festivalu  naleznete  na: www.tanecniplatforma.cz

Dlužno také dodat, že  přípravy na 29. festival Tanec Praha 2017 právě vrcholí. Festival propukne 28. května a přiveze do Prahy a dalších obcí to nejlepší ze světového tance. Diváci se mohou těšit na umělce z Evropy, Asie, Afriky i Latinské Ameriky. Festival se bude konat až do 28. června. 

I letos se mohou diváci těšit na mimořádná představení, která tancem vyprávějí o světě kolem nás – komentují současnou společenskou situaci, nastavují kritické zrcadlo lhostejnosti, smazávají rozdíly mezi jednotlivými kulturami a v neposlední řadě rovněž přinášejí naději.

Mottem letošního festivalu je “Tancem proti předsudkům!” TANEC PRAHA 2017 aspiruje svou dramaturgií na prezentaci tanečního a pohybového umění jako způsobu, jak vzdorovat předsudkům a beze slov komentovat, co se týká v dnešním světě nás všech. Bez předsudků a výtvarně nekonvenčně je pojata také letošní kampaň festivalu, která prostřednictvím výrazných čistých ilustrací stylizuje základní myšlenku vybraných představení.

 

 

Katka Kavalírová

Taneční magazín

 

Rozhovor s ředitelkou festivalu Tanec Praha YVONOU KREUZMANNOVOU

„Toužím pomoci umění“

Vztah k pohybu jste měla od malička. Toužila  jste vždy zabývat se tancem nebo Vám byl blízký jakýkoliv pohyb? 

„Začínala jsem se sportem,  dělala jsem sportovní gymnastiku na vysoké úrovni,  trénovala jsem 5x  až 6x týdně. Jedním z důležitých momentů byla návštěva hodin baletu, ty probíhaly  každou středu, ale úplně klasický balet to nebyl. Dá se spíše hovořit o  příjemném pojetí základů baletní techniky, kterou nám předávala Zdena Látalová.  Úplně mě oslnilo, jak se dá pracovat s tělem, jak se dá cítit, vést pohyb a bylo to jednoduše něco jiného než gymnastický dril, proto mě to tolik  bavilo. V  17-ti letech jsem měla  těžký úraz, utrhla jsem se z horní žerdě bradel  a spadla jsem mimo duchnu. Když  jsem tak ležela v nemocnici, poté co mě dostali z bezvědomí, zvažovala jsem, co asi budu moci dělat. S gymnastikou byl konec, protože ta byla opravdu náročná. Brzy jsem šla za paní Látalovou  a ta mi doporučila skupinu scénického tance Jiřího Rebce. Tím jsem začala tančit něco z tehdejšího moderního tance. Základy baletu jsem měla, věnovala jsem se dále grahamovské technice. A ta mě neuvěřitelně  bavila. Navázání na cítění vnitřku a vůbec samotné vedení pohybu, to mi  úplně  proměnilo  život a musím říci, že jsem se do tance  zakousla úplně stejně jako před tím do gymnastiky. Znovu jsem trénovala asi 5x či  6x týdně při studiu i  při práci a byla jsem opravdu  šťastná. Vlastně mi to  dodalo odvahu hlásit se na Akademii múzických umění.“

Vyrůstala jste ve městě nebo na vesnici? Bylo tehdy  dost příležitostí věnovat se tomu, co člověk chtěl nebo byly v té době  možnosti  omezené?

„Omezené to bylo. Já jsem se narodila  v Praze a také jsem zde  vyrůstala. Možností tu bylo teoreticky nejvíce, ale pořád se dá hovořit o ‚undergroundu‘. Chodívali  jsme potajmu na francouzskou či americkou ambasádu sledovat  různé taneční filmy. Samozřejmě ve školách jsme se tím nechlubili a rodiče  jsme tím také neděsili. Zkrátka  to byl náš zájem,  v době tuhých 80. let během komunismu to opravdu nebylo jednoduché.“

20100623_9256

Takže v tuto dobu už jste se vydala směrem k modernímu tanci…

„Podvědomě jsem tím směrem šla. Celý život dělám všechno intuitivně, když mě něco přitahuje, jdu za  tím.  Jsem typ  člověka, který pracuje na dvě stě procent, pokud se pro něco rozhodne, nedělám nic napůl a baví mě to.  Jinak bych  ani nevydržela takovou dobu dělat  festival TANEC PRAHA. Asi je to poznání, co dokáže tanec dělat na vlastním těle, prostě mám v sobě i vášeň pro tanec, to je krásné.“

Vznikl zájem  o tanec náhodou nebo jste byla  ovlivněna tím těžkým úrazem?

‚Byla to náhoda, ale svou roli sehrál i fakt, že se vše  stalo najednou.“

Odešla jste v mládí do  Francie, proč?

„Já jsem nikdy nechtěla odejít z Čech. Nikdy. Je to  možná taková má  genetická “vada”. Několikrát mi nabízeli dokonce  velmi výhodnou práci v zahraničí a já jsem nechtěla odejít. Můj  táta, který pracoval pro UNESCO jako  expert,  měl s tímto také  velké problémy. Stále  jezdil  a pomáhal v Africe, Kambodži, Číně, byl velice vzdělaný, uměl devět  jazyků, měl dvě vysoké školy, ale nikdy nechtěl v zahraničí zůstat. Odjel na  půl roku, na rok, ale vždycky  se k nám vracel. Měl v sobě takovou zvláštní formu vlastenectví, kterou já neumím popsat, ale mám ji  v sobě také.  Cítím, že bych měla působit tady v Čechách, tady jsem doma a mám tu své kořeny. Chci věci změnit, pomoci je měnit, zlepšovat, to je  pro mě důležité. Vlastně  jsem se i přímo podílela na pádu železné opony, byla jsem velmi aktivní.  Hned poté jsem šla na Francouzský institut. Vlastně i vášeň pro jazyky mám v sobě po tátovi, francouzštinu jsem studovala  od základní školy, také latinu a chvilku španělštinu, zkoušela jsem zabřednout  do románských jazyků. V posledním ročníku  na AMU  jsem  byla  v té úplně první vlně studentů, které pustili do zahraničí. Jezdila  jsem skoro každý měsíc domů, jednou stopem, podruhé autobusem,  potřetí v nějakém náklaďáku, vždy jsem se nějak vrátila. Bylo  to složité, protože můj otec  tragicky zahynul, máma byla  už v důchodu,  takže já jsem zůstala na všechno úplně sama. Musela jsem se  postarat sama o sebe.“

Byla jste i přesto šťastná?

„Ano, šíleně. Byla jsem zamilovaná do Franty Kreuzmanna, kvůli němu  jsem stále jezdila tam a zpět, dělala jsem svůj první nezávislý festival a věděla jsem, že chci dělat právě to. Už v roce 1990 jsem dělala tiskovou mluvčí festivalu TANEC PRAHA a věděla jsem, pokud tu práci někdo nevezme za svou, tak všechno skončí.  Bylo jasné, že Pražské kulturní středisko jde do likvidace a bylo třeba vymyslet,  jak udělat všechno jinak…

Honza Hartmann zakládal Tanec Praha na Pražském kulturním středisku. Pomohl mu  velmi výrazně Jiří Kylián, který přesvědčil PKS, že by v Čechách  měl být  k vidění i  tanec současný. Tehdy tu bylo  pár skupin jako UNO, Unia nova, dá se říci, že tu bylo několik pokusů o současný tanec. Festival měl  přinést inspiraci, motivaci a jiný úhel pohledu. Mně se to nesmírně  líbilo, nebyla jsem sice  u prvního ročníku v roce 1989, ale v roce 1990 už jsem nechyběla. Pracovala jsem jako „děvče pro  všechno“ a  uvědomila jsem si, že je třeba festival  zachránit, protože to je skvělá  šance.“

Do Paříže jsem odjížděla s myšlenkou, že budu studovat a uvidím, co mi to přinese. Ale  hlavně budu chystat festival a Paříž  je město, kde se děje úplně všechno. Za prvních 7 měsíců v Paříži jsem viděla asi 120 představení, chodila jsem opravdu  na všechno, co se dalo a ne všechno jsem v té době byla ochotná „skousnout“. Estetika v Paříži byla  úplně jiná, opravdu mi to dělalo problém. Vybrala jsem 5 nebo  6 představení, které  jsem pozvala na festival do Čech, který jsem řídila vůbec poprvé.

Přesvědčila jsem tehdejšího primátora i ministra kultury, aby nám umožnili další existenci, tehdy to bylo dosti složité, protože se  měnila legislativa. První nezávislý festival jsme dělali pod  hlavičkou Divadelní obce a teprve druhý festival v roce 1992 bylo už založeno občanské sdružení  Tanec Praha. Prožívali jsme těžké  mezidobí, kdy zanikla PKS a Divadelní obec nás vzala ‚pod svá křídla‘. Na tento malér  do smrti nezapomenou, protože festival skončil velkým deficitem, který nešel za mnou, ale za Divadelní obcí, bylo to hodně složité, ale ministr nás ‚podržel nad vodou‘. Velmi nám to pomohlo udržet kontinuitu a to bylo opravdu důležité.“

DSC_0840

Máte tolik aktivit, funkcí a projektů… Zbývá vůbec nějaký čas věnovat se pohybu? Zacvičíte  či  zatančíte si?

„Rozhodla jsem se už dávno,  už v době, kdy  jsem začala  dělat festival, že nebudu tančit s ‚profíkama‘.

Tělo samo říká, co může a co nemůže. Jednak v té době byl současný tanec skutečně ‚v plenkách‘ a  kdyby  nás lidé porovnávali, dočkala bych se reakcí typu: ‚A  co nám chce  ta  Kreuzmannová říkat, vždyť to sama tolik neumí…‘ Je tu takový český zvyk pořád někoho či něco porovnávat. Já  přece nejsem člověk, který se ‚cpe‘ na jeviště, jsem člověk, který chtěl umění pomoci…

Celou AMU jsem chodila s volejbalistou, naučila jsem se hrát volejbal, je  to vážně super hra a krásně si přitom vyčistíte hlavu. Musíte u toho i přemýšlet a  mít nějakou techniku, je to velmi variabilní pohyb,  takže jsem zůstala věrná volejbalu až do teď. Hraji ho už asi třicet let, v létě i v zimě, tím si vlastně udržuji fyzickou kondici, což je pro mě skutečně  důležité. A v posledních letech ( obzvláště po padesátce) člověk cítí, že potřebuje i něco jiného. Začala jsem chodit na fyzioterapii, mám svoje způsoby a  určitá  cvičení, kterými se snažím své  tělo udržovat. Snažím se každý den udělat aspoň pár cviků, i když mi to moc nejde, zvláště ne v tomto ‚fofru‘.

Nemrzí Vás, že jste přestala tančit?

„Ne. Jsem hodně sebekritická, neměla jsem pocit, že bych zrovna já na divadelních prknech někomu chyběla nebo že bych diváky o něco ochudila. Nemám ambici vystupovat, opravdu mě to bavilo a těšilo, ale úplně mi stačí, když si jdu zatancovat po turnaji na diskotéku nebo když uděláme párty v divadle. Nesmírně ráda tancuji, to mi samozřejmě zůstalo, ale nepotřebuji vystupovat na jevišti.“

Ročně  zhlédnete  nespočet představení,  dokážete odhadnout, kolik představení jste za život mohla vidět?

„Určitě více než 5 tisíc.“

Oslovilo či nadchlo  Vás nějaké představení natolik, že Vás  ovlivnilo v dalším životě? Změnilo třeba něco ve Vás nebo celkově i Váš pohled na tanec?

„Určitě. Asi první, kdo úplně změnil můj pohled na současný tanec, byl Ohad  Naharin. Hned. Bylo to na počátku 90. let.  Díky Ženevskému baletu jsem Ohada Naharina mohla předvést několikrát po sobě na našem festivalu. On byl pro mě úplný  fenomén, zjevení. Jsem šťastná,  že se nám vloni podařilo po více než 25 letech dovézt jeho hlavní soubor Batsheva Dance Company, protože do té doby jsme tu měli jen jeho  juniorský soubor s jiným repertoárem. Určitě mohu říct, že Ohad změnil můj pohled na tanec. On dokáže pracovat s technicky skvěle vybavenými tanečníky, ale zároveň dokáže podtrhnout jejich osobnost. U něho jsou opravdu tak silné individuality.  Najednou vidíte, že mezi tělem a hlavou je dokonalá souhra a cítění, jeho dílo je  něco mezi meditací a tancem. Myslím si, že způsob, jakým jeho  soubor  pracuje,  je extrémně zajímavý a silně poutavý. Ohad vyvinul  nový pohybový slovník a mě to skutečně  baví.“

Jenom  on  sám si vytvořil tento  pohybový slovník?

„Ano, jenom on sám a tvořil ho  léta. Pojmenoval ho  gaga styl. Dnes Ohad nedá  licenci hned tak někomu. Velmi si své dílo  hlídá.

Po tomto  nadšení pro způsob práce s pohybem, který ve mně vyvolal Ohad, druhý člověk, který mě úplně vykolejil, byl Lloyd Newson. Okamžitě jsem ho pozvala do Prahy, to byl rok 1995  a byl to obrovský úspěch. Jeho  představení úplně zarezonovalo  nejen ve mně, ale v divácích všeobecně. Tehdy bylo velmi , velmi  odvážné,  Lloyd se vůbec  nebál takových složitých a  tehdy velmi provokativních témat, jako bylo např. chování  homosexuálů. Jeho  dílo  mě na dlouho oslovilo, pokud jde o fyzické divadlo, pochopila jsem, kam až se může jít a  jak silná témata umí  tanec vypovídat. Vlastně  mě toto představení  pomohlo  vnímat druhou stránku toho, co tanec a tělo umí. Nechci říct, že by mi vadila abstrakce, naopak, já ji mám moc ráda…, ale  ta díla, která jdou ještě po tématech, mají pro mě  vyšší stupeň. Velmi mě to baví. Představení  nemusí být narativní, to ráda nemám. Asi proto, že celou dobu, co jsem studovala AMU, museli jsme všechna libreta  převyprávět a  klišé všech těch gest a věcí, které patří k určitému stylu klasického baletu, mě vlastně nudí, protože jsou předvídatelná. Nic  už vás nepřekvapí, zatímco  u současného tance se vždy těším, až mě zase něco překvapí. Ale ani toho není moc.“

Je to důvod, proč jste toužila přivézt do Čech něco nového než předvídatelné baletní umění?

„Ano. Ale ne úplně. Já si hluboce  vážím klasických tanečníků,  vím, co je to za dřinu, nemám s klasikou  sebemenší problém, ale mě už to prostě přestalo bavit. Myslím si, že tohle se stalo i proslulému Baryshnikovi. Dostal se na absolutní vrchol, dokázal tančit velká díla  s takovým nadhledem…, ale poté  se přece jen dal cestou moderny. Chtěl jít jinam, chtěl překročit hranice opakovaného klišé.“

Máte  rozsáhlý přehled  a  dostatek zkušeností. Jak si my Češi stojíme ve světě? Máme více či méně citu, lepší či horší techniku?

„Všechno se moc a moc změnilo za posledních dvacet let, v této oblasti nastal neuvěřitelný skok, ale pozitivní. Vzpomínám si, jak jsem v 90.  letech pozvala na festival Moniku Rebcovou. Bylo  to takové  malinké  světélko na české taneční mapě, dále se  čekalo na další generaci. Poté  přišli první absolventi ‚Duncanu‘, kteří  měli velmi zásadní význam. Petra Hauerová je nezapomenutelná ve své době, když byla na vrcholu kariéry interpretační i tvůrčí.  První vstoupila do experimentů s technologiemi, přinesla úplně nové pohledy a po ní  už začali  ‚dankenisti‘ víc a víc přinášet tyto nové prvky. Mám velmi kritický pohled na to, jak se na AMU učí choreografie. Myslím, že výuka zůstala někde v minulém století. Říkám na rovinu, že tohle  není vůbec dobré. Chybí tam  impuls zahraničních pedagogů a osobností, které vás můžou opravdu inspirovat a posunout někam jinam. Šance určitě jsou, já si myslím, že  u nás hraje roli  spíše lenost studentů. Je také nutný větší zájem o výjezdy do zahraničí. Například ‚Erasmus‘ nabízí takové možnosti… Co bych za to dala já, kdybych byla mladá.  Mohla bych si  odjet studovat  na celý semestr do zahraniční školy!  Je to skvělé  a otevře vám to oči . Já jsem sice ze Sorbonny odešla na Paris VIII, ale studium mi otevřelo pohled na tanec a to je velice  důležité. Vím, že  český tanec má jeden hlavní neduh – je často uzavřen sám do sebe. Lidé  rádi dělají  v  týmu spolupracovníků, se kterými jsou zvyklí dělat a takhle jim to vyhovuje. Málokdo, neříkám, že nikdo, málokdo se snaží vyjít  z této jistoty a  ukročit někam trošku stranou. To je z mého pohledu asi ten  největší neduh.  Ale  jinak máme skvělé a talentované tanečníky, každý rok se zlepšujeme a máme  také  čím dál lepší light design.

Důležitá je i výtvarná stránka. V Čechách se dosti  podceňují kostýmy a scénografie. Je to samozřejmě  otázka  financí,  ale mnohdy si povzdechu: „Ach,  ty tepláky, už zase ty tepláky!“  To je opravdu  špatně a  podceňovat se to nesmí. Pokud jde o choreografii,  to je těžké.  Nemohu říct, že by nám tady vyrostla skutečně silná choreografická osobnost, před kterou bychom všichni smekli, ale  určitě udělala kus práce Lenka Vagnerová, velký skok udělali  VerTeDance a celkově velmi  prospěla českému tanci práce s divadelními režiséry. Tento trend potvrzuje, že  taneční divadlo má něco do sebe. Např. Petr Boháč je divadelní režisér, Jiří Havelka také, Viliam Dočolomanský a mnozí další přichází z divadelního světa,  kde jsou  obrovská klišé a stereotypy, které už také nemusí každého bavit. Tito lidé se  najedou našli ve světě  tanečního divadla.  A já cítím, že tohle je  velmi zdravé, líbí se to nejen mně, ale má to i velký ohlas v Evropě.

Porovnám-li  českou taneční scénu se zahraničím, v rámci Evropy si vede čím dál tím lépe, opravdu. Ale  chybí jí také zázemí, aby někdo, jako třeba Lenka Vagnerová, mohl dělat větší produkce. Všichni zůstávají u menších  performancí, jenom VerTeDance a Farma v jeskyni si dovolí  jít do větších  inscenací. Těší mě,  že „Farma  v jeskyni“ letos vyhrála cenu, protože ta dokazuje, že se  Viliamovi Dočolomanskému podařilo  za ta léta  držet vysoký standard komplexní inscenace. Jeho dílo  není  „sólo, duet či  trio a  navíc nemám!“  Ne, on  jde do toho prostě naplno se všemi riziky‘.

YK_seriózní

Jak český divák vnímá taneční divadlo? Ocení je vůbec dostatečně?

„Nemůžeme čekat, že po padesáti letech izolace od všeho současného umění, tady budeme mít během dvaceti let diváckou obec. Takovou, jaká je  třeba v Londýně  nebo v Paříži. To je nereálné.   Vnímám  naši současnou situaci v kontextu historického vývoje.  Za první  republiky jsme  měli silné hnutí modernistek, bosonožek. Díky Jarmile Kröschlové, Rosálii Chládkové, která odešla do Rakouska, ale i  dalším, zde  už také  nazrávala česká současná taneční scéna  vedle oficiálního trendu současného divadla. To všechno bylo uměle přerušeno v roce 1948  a od té doby  až do roku 1989 profesionální současný tanec neexistoval.“

Proč myslíte, že za minulého režimu nebyl současný tanec vítaný?

„Komunisté nechtěli klást důraz na individualitu.

Vyhovovala jim  ruská baletní škola, maximálně  tak ještě podpořili folklor. Ale  nic mezi tím.  Současné umění jako celek je hodně individualistické a přináší různé názory a úhly pohledu. Určitě je tedy  příznačné, že až v roce 1989 se začala dosti  vyvíjet profesionální scéna. Ještě do druhé poloviny devadesátých let se nad  ní ‚ohrnoval  nos‘,  říkalo se: „To jsou ti amatéři!“  Přežíval tu  názor z  komunistického období. Ale tito umělci  nejsou žádní amatéři, to jsou velcí profesionálové. Než se vůbec podařilo dosáhnout nějakého  uznání  a respektu k současnému  tanci,  trvalo to dlouho. Ale jsem ráda,  že se ho vůbec podařilo dosáhnout  a my jsme tomu pomohli tím, že  jsme sem vlastně vozili příklady  špičkového současného umění.  Až v roce 2004  Ministerstvo kultury otevřelo samostatný grantový program. Dá se říct, že teprve posledních deset let existují jakési podmínky pro rozvoj současného tance.“

V Čechách  je určitě populární fotbal a hokej, ale o tanci se vždy mluvilo jako o menšinovém či okrajovém umění.  Jsou  Češi ochotni  financovat taneční umění?

„Tanec samozřejmě u nás není žádný ‚main stream‘. Ano, s oblibou je nazýván  okrajové umění. Zrovna nedávno mi jedna mluvčí z Lublaně tvrdila, že u nich všichni chtějí tančit, všichni chodí na současný tanec a strašně je to baví. Já bych to tak úplně neidealizovala. V Lublani jsem párkrát byla a vím, že to není úplně pravda. Ale možná takové otevření se veřejnosti můžeme podpořit ještě víc. V PONCI se o to opravdu snažíme, otevřeli jsme řadu tančíren a  děláme otevřené workshopy pro děti, seniory, mezigenerační workshopy….,  všechno zve veřejnost, aby se nebála a vyzkoušela si tanec, řeč těla je přenosná na každého. Ale přesto naším hlavním posláním zůstává podporovat současné profesionální umění.“

Mám dojem, že je i dost těch, kteří chtějí tančit. Mnozí soutěží a  touží  vyhrávat…..

„Tohle povrchní, komerční pseudoumění nemám na mysli. Míním to, co si člověk může zažít sám na sobě. Nemusí exhibovat, to je spíše  sport.“

DSC_0307

Jestli-že ročně  vidíte tolik představení, nedochází po těch  letech k syndromu vyhoření, může člověk ještě být z něčeho nadšený? 

„No, je to ve vlnách. Nejhorší  syndrom vyhoření jsem prožila v roce 2006 a  2007.  Tehdy  jsem předala celý Tanec Praha  mladší generaci a dopadlo to bohužel tak, že město Praha škrtlo v roce 2008 skoroveškerou podporu. Tahle ‚pomsta politiků‘ je něco, co se v  demokracii nemá stát.  Samozřejmě, ten tým, kterému jsem Tanec Praha předala, rezignoval.  Je těžké  najít si nástupce. Ale teď mám skvělý tým lidí, které práce baví, právě tito lidé  mi pomohli překonat syndrom vyhoření. Když jsem se v roce 2008 vrátila do vedení Tance Praha, přemýšlela jsem, jestli na to ještě mám. Ale dělala jsem dva roky poradkyni ministra kultury, to bylo opravdu  nad lidské síly,  protože není velký zájem ze strany resortu, aby se něco zásadně proměnilo,  takže  jsem si oddychla, že jdu dělat to, co mě baví a v čem se cítím dobře.“

Přivážíte  do Čech projekty  podle vkusu diváka, podle  svého vkusu, nebo se tu snoubí  obojí?

„Musím  o tom díle  být přesvědčená. Potřebuji,  aby mě představení oslovilo, téměř vše řeším intuicí,  přestože jsem racionální člověk. A řekněme  si to upřímně – profesionál pozná kvalitu.

Pozná ji  i divák, samozřejmě, ale někdy se nechá ošálit věcmi, o kterých  my profesionálové víme, že jsou příliš laciné.  Já jsem těch představení viděla  za život opravdu hodně, nečekám, že to bude mít ten a ten atribut, ale chodím na  představení a přeji si, aby mě někdo překvapil, aby mě něčím nadchnul. Rozumím si v tomto se spoluředitelkou  Markétou Perroud, protože máme podobné cítění a  není to náhodou.  Ona žila v zahraničí  a já zase  25 let jezdím po světě, proto se  nám  hodně věcí schází. Dokážeme  si říci,  v kterém poli tance se právě nacházíme, od abstrakce, až po ta díla, která jdou do hloubky a nesou silná aktuální témata, umíme si přesně definovat, proč je to či ono dobré a proč si za tím stojíme.  Je to těžké. U řady věcí vidíte, že  obsahují určitý punc kvality, ale je to lepší průměr, mírný nadstandard, který  ničím nevybočí. My se snažíme dovézt to, co aspoň trošku vybočí. Myslím si, že příští ročník bude opět zajímavý, protože se zabýváme už druhým rokem  kontexty různých kontinentů. Chceme divákům přiblížit, co představuje tanec pro Afričana, pro Brazilce, pro Korejku.

Když se nám všechno podaří tak, jak si přejeme, představíme příští rok v Čechách Koreu, Latinskou Ameriku i Afriku.“

Máte obrovskou výdrž. Mohl by Vaši  funkci  vykonávat  člověk, který  nemá kondičku či  bývá unavený?

„To by asi nezvládl“…

Jednou  jsem vysvětlovala všechny aktivity, které Tanec Praha dělá a  kolegové se mě ptali, co bude až nebudu? Musím říci, že si vychovávám nástupce,  aktivity se přeci dají rozčlenit. Jeden člověk může řídit divadlo, jeden festival, jiný platformu…. Musím ještě chvíli vydržet….“

Kde získáváte  energii na všechny aktivity?

„Jsem hyperaktivní od malinka,  šíleně hyperaktivní. A současně mám i  ten pověstný „tah na branku“, ale vůbec tu nejde o ambice. Nepotřebuji  být vidět, mám jen  potřebu tvořit.  Kdysi se něco  ve mně zlomilo po smrti táty. Snažila  jsem se redefinovat, co vlastně v životě chci. Bylo mi tehdy  21 let, pracovala jsem v Čedoku, studovala jsem dálkově  Vysokou školu ekonomickou, která mě bytostně nebavila a rozhodla jsem se, že půjdu dělat přijímačky na AMU. V té době jsem  pochopila,  co chci dělat a čemu se chci plně věnovat.  Baví mě pomáhat a sdílet zážitky. Vlastně mě uspokojuje, když vidím, že to, co dělám, někomu pomůže, ať už je to umělec, nebo  nadšené publikum,  či je to  otevírání nových cest v umění. Neříkám, že bych musela odjet do Afriky a začít tam učit, to asi ne, tahle povaha nejsem. Ale těší  mě posouvat věci dál a  to mi stačí. Ráda jezdím do zemí, kde není umění tak vyspělé. Povzbuzuji je, aby se nebáli nezávislé tvorby  a šířili  osvětu dál.“

Nezlákala  by Vás  kariéra politika?

„Ne, určitě ne. Je to oběť, odejít z takhle vysoké profesionální pozice do politiky.“

Práce Vám vlastně zničila  i  partnerství. Kdybyste to všechno věděla předem, zvolila byste si svou cestu jinak? Upřednostnila byste rodinu?

„Já bych asi nebyla šťastná, kdybych pouze upřednostnila rodinu. Nejsem ten typ. Hodně jsem se  věnovala svým dětem, úplně maximálně. Už  jen tím, že jsem s nimi zůstala sama. V kultuře nejsou žádné velké  peníze, musela jsem se hodně  „ohánět“.  Dá se ale říct, že jsem jim věnovala více  než 17 let svého života. Ne tím,  že bych  s nimi byla dennodenně. Spíše tím, že jsem je zabezpečila, snažila jsem se jít jim vzorem. Nechtěla jsem, aby trpěly tím, že mají jenom matku, protože táta odešel se vším všudy, aniž by platil alimenty. Pro mě to nebylo úplně lehké.  Dnes chybí mužský vzor mému  ‚pubertálnímu‘ synovi  a nemůžu to  změnit. Rozhodně si ale  nemyslím, že kdybych se vzdala Tance  Praha a věnovala se rodině, tak bych žila lepší život.“

 I kdybyste  byla o své lásce přesvědčená, že je to ta pravá, tak byste ji neupřednostnila?

„Takovou  možnost  jsem také měla. Po prvním rozvodu jsem měla nádherný tříletý vztah. V podstatě jsme  neměli žádný problém mezi sebou a byl to nejhezčí vztah mého života. Ale partner nebyl Čech a já jsem nebyla ochotná odstěhovat se do ciziny a žít s ním. Cítila  jsem, že moje role je tady. Všeobecně se očekává, že žena půjde za mužem a já ta povaha nejsem. Já to v sobě nemám. Takže jsem vztah ukončila, jsme do teď skvělí přátelé, hrozně rádi se vidíme, ukončila jsem náš vztah možná ke své vlastní smůle.“

Stačila  dětem tato pozornost, nebo si  mámu neužily tak, jako ostatní děti? Necítí lítost?

„Na to nikdo nemáme odpověď, co je akorát. Moje děti vědí, že v období  festivalu prostě nejsem včetně období před festivalem. Když přijde léto, tak pro ně udělám ‚první poslední‘. Jestliže s nimi jednou jsem, tak jsem s nimi intenzívně. Jak dnes samy říkají, někdy až moc. Ted už  jim dávám volbu, zda se mnou chtějí či nechtějí někam jet. Kdysi jsem je všude brala s sebou, tím jsem byla známá po celé Evropě.“

Dokážete vůbec odpočívat? Jakou formu odpočinku volíte?

„Nejvíce  relaxuji sportem. Potřebuji aktivní odpočinek. Dost pracuji na počítači, přemýšlím, píšu, sleduji videa, sedím v divadle, takže  to všechno  potřebuji vykompenzovat pohybem. Mám svá oblíbená místa v Pošumaví a  na Šumavě a  tam jsem docela líná… Zavřu se uprostřed lesa, udělám si oheň, dívám se  na koně, na  louce se pasou srnky a mně je nanejvýš  dobře. Vyčistím  si hlavu. Šumava  je pro mě úplně to nejkrásnější místo a jsem za něj vděčná. Mám tam maličkatý domeček, ale je uprostřed  přírody, tam je  pro mě asi největší odpočinek. Miluji i  moře, jezdila jsem na lodi a na jachtu, moře mě opravdu baví. Prakticky nikdy ale nejezdím na zájezdy. Vezmu si auto a jedeme. Zůstáváme tam,  kde se nám líbí,  nebo kde máme  nějaké kamarády. Miluji  absolutní svobodu. Rozhodnu se,  kdy a kam popojedu. Jsem schopná  vyjet si po celé Evropě, najít si,  kam pojedu druhý den  a vůbec nic  neřeším dopředu.“

Dostala jste Řád francouzského rytíře. Nemáte v sobě trošku lítost, že Vás neocenily  Čechy, ale jiný stát? Dokážou Vás Češi vůbec ocenit?

„Mám pocit, že to je fenomén České republiky – ‚jakmile má někdo  úspěch v zahraničí, je tady ticho  a raději se moc neukazujte!‘ Ale nechci to přehánět, tady snad ani nejsou žádná taková uznání. Jsem přesvědčená, že  vnímání Tance Praha a PONCE je čím dále lepší.   Třeba  nějaké  ocenění přijde za sto let.“

Neumím si zdůvodnit, proč je žena rytíř…

„Já vlastně také ne. Jsme tam jen tři ženy.“

DSC_0311

Potěšilo Vás toto uznání, nebo nic takového ke své spokojenosti nepotřebujete?

„Bylo to milé,  nesmírně  si toho vážím. Součástí tohoto řádu  je, že se schází společnost rytířů a legionářů. Na  ambasádě  tehdy proběhla krásná akce.“

Cením si zejména toho, že potkávám opravdu silné osobnosti. Např. lékařské kapacity, třeba i bývalé politiky, kteří udělali něco zásadního, je to jednoduše  milá, hezká, malá společnost, z České republiky je nás málo. Je to pro mě velká pocta, že se vůbec dostanu do takové společnosti. Pan velvyslanec vždy udělá jednou za dva či tři roky akci, která je věnovaná výhradně legionářům a rytířům za jejich zásluhy. Je to pro mě jako nové  nadechnutí.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková,  archiv Tanec Praha

 

 

Festival Tanec Praha skončil

Letošní ročník festivalu TANEC PRAHA představil během 32 dní divákům pestrý koktejl představení. Publikum obdivovalo taneční tvorbu z celkem 14 zemí

 

 

Letošní ročník festivalu TANEC PRAHA představil během 32 dní divákům pestrý koktejl představení. Publikum obdivovalo taneční tvorbu z celkem 14 zemí, konkrétně České republiky, Belgie, Francie, Itálie, Izraele, Jižní Koreje, Kostariky, Německa,  Nizozemí, Řecka, Slovenska, Španělska, USA a Velké Británie.

Návštěvnost letošního festivalu potvrdila nemalý zájem veřejnosti o oblast současného tance s přesahy do jiných žánrů soudobého umění. Celkově festival přilákal cca 7.700 návštěvníků, z toho 5.500 v Praze a 2.200 v dalších 16 městech a obcích ČR.

Během hlavního programu v Praze se na scénách divadla PONEC, Hudebního divadla Karlín a prostoru Jatka78 odehrálo celkem 16 představení. „Diváci ocenili především různorodost a vysokou interpretační kvalitu děl, ale také objevnou choreografii, světelný design a vůbec tvůrčí počiny osobností, z nichž část je našemu publiku již známa a mohou tak sledovat vývoj evropské scény a k tomu zajímavé směřování mladých umělců ze zámoří,říká ředitelka a zakladatelka festivalu TANEC PRAHA Yvona Kreuzmannová.

Israel_Galvan_La_Curva_foto_Vojta_Brtnicky

Kulisami festivalu nebyly jen divadelní sály, další představení se konala přímo pod širým nebem, na střeše parkingu, v parcích či na náměstích. Dramaturgie festivalu nezapomněla ani na nejmladší diváky, kterým byla určena sekce TANEC PRAHA DĚTEM se sedmi představeními pro děti a teenagery v Praze, Jihlavě, Českých Budějovicích a Plzni.

„V celorepublikovém programu festivalu hraje důležitou roli česká taneční scéna, která má stále více co nabídnout. Naší snahou je propojovat ji co nejvíce se zahraničím,  je to pro nás výzvou a zároveň závazkem pro nastávající ročník, který se bude konat od 22. května do 22. června 2017“, říká Markéta Perroud, spoluředitelka festivalu.

Netančili ale pouze profesionálové. V rámci doprovodného programu se každou středu proměňovala veřejná prostranství v Tančírny pod širým nebem. Nechyběly ani tři tematické workshopy a jeden večer filmové projekce věnované hlavní hvězdě letošního festivalu TANEC PRAHA Israelu Galvánovi.

Dvěma večery v Hudebním divadle Karlín se standing ovations  28. ročník festivalu TANEC PRAHA vyvrcholil. Španělský flamencový mág Israel Galván tak excelentně zakončil pestrý více než měsíční program festivalu, který proběhl v rekordním počtu 17 měst a obcí České republiky.

V Praze proběhlo vedle 16 představení hlavního programu dalších 19 různých akcí doprovodného programu, tzn. celkem 35 veřejných produkcí a v regionech dalších 37 představení, což činí celkově 72 veřejných produkcí  během celého festivalu.

Festival TANEC PRAHA nebyl zdaleka jen doménou hlavního města. Zavítal také do Brna, Českých Budějovic, Chocně, Hradce Králové, Jihlavy, Kladrub, Nečtin, Olomouce, Ostravy, Pardubic, Plzně, Sušice a Tábora, nově i do Liberce, Malovic  a Písku. Celkově se v  regionech odehrálo 37 představení.

 

Taneční magazín

Tanec Praha vzhůru nohama!

Přípravy červnového festivalu vrcholí!

 

 

 

Přípravy festivalu Tanec Praha nejsou jednoduché. Práce je nad hlavu a není tedy divu, že ředitelka festivalu Tanec Praha, Yvona Kreuzmannová a spoluředitelka Markéta Perroud občas stojí na hlavě!

DSC_0307 DSC_0315

Foto : Eva Smolíková

Taneční magazín

PONEC vstupuje do své 15. sezony

15 dní tance, hudby, oslav od 15.9. do 30.9. 2015

 

 

 

PONEC vstupuje do své 15. sezony
Zahájí 15-ti dny tance, hudby, oslav
15|9 – 30|9 2015

„15. sezónu jsme pojali velmi symbolicky“,  říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka Festivalu Tanec Praha. „Od 15. září budeme slavit 15-ti dny tance a hudby.“

V rámci 15 dní trvající akce budou představeny hlavní dramaturgické pilíře divadla PONEC za účasti skupin současného tance, které tvoří jeho unikátní profil na poli současného umění s velkým mezinárodním přesahem. Jsou to např. DOT504, Farma v jeskyni, NANOHACH, Spitfire Company, VerTeDance, Lenka Vagnerová & Company, doplněny o improvizační večery, site-specific a další netradiční projekty a sérii koncertů.
„Rozhodli jsme se udělat tak trošku  mezinárodní  projekt, ve kterém představíme soubory divadla Ponec, ale zároveň  také zahraniční soubory. VerTeDance tančí  v září v Dánsku a my jsme pozvali do ČR dánského interpreta Edhema Jesenkoviće. Není to úplně náhodou. U zrodu  divadla  Ponec stál  dánský soubor.  Dánové předvedli velmi zajímavé  představení v době, kdy  naše divadlo ještě nebylo dokončeno, diváci leželi pod pódiem  a sledovali tanec vleže.  Zajímavostí je, že Edhem  Jesenković byl vybrán diváky,  kteří navštívili  naše workshopy, vyhrál mezi sedmi sty nabídkami.  Diváci se tentokrát podíleli na výběru samotné dramaturgie našeho divadla“, dodává Yvona Kreuzmannová.

Zeptali jsme se….

DSC_0860-001

TM: V poslední době na některých festivalech vybírali  diváci  představení, která chtějí vidět. Je  to  nový směr, kterým se také budete ubírat při výběru představení pro Festival Tanec Praha?

Yvona Kreuzmannová, ředitelka Festivalu Tanec Praha

„Podle mého názoru, diváci jsou inspirativní, ale tvůrčí proces je něco jiného.  Pokud přizvu amatéra na jeviště, nebo k výběru představení, musím dobře vědět, proč to dělám. Nesmí to být lehkovážné užití či využití diváka.  Ale nevylučuji pomoc diváka.
Myslím, že umělec je profesionál a přes určitou hranici  nelze zajít.  Nemohu delegovat své povinnosti na amatéry.  Zažila jsem také  festival, kde tvorbu vybírali  jen diváci a umělec  ji vůbec neovlivňoval,  neviděla jsem horší výsledek. Pro mě to je důkaz toho, že dramaturgický výběr musí  být nutně daný hlubokou znalostí  problematiky. V případě, že umělec pracuje  s amatéry,  je to podobné“, upřesňuje Yvona Kreuzmannová.

 

Markéta Perroud, spoluředitelka Festivalu Tanec Praha

„Je tu velká  snaha  najít si nového diváka.  Je tu touha,  aby lidé pochopili představení.  Hledají se způsoby,  jak zaujmout diváka.  Každý divák komunikuje, nevidím důvod, proč tomuto trendu nedat „zelenou“, ale musí být přesně a jasně dané, jakým způsobem. Není dobrý nápad, aby umělecká dramaturgie  byla dělána diváky“, dodává Markéta Perroud.

DSC_0865

TM: Jaká díla jsou hodnotná?

Yvona Kreuzmannová, ředitelka Festivalu Tanec Praha

„Hodnota díla spočívá v práci s interpretem. Je důležité, jak umělec vnímá téma a hudbu, jak komunikuje s ostatními interprety.  V tom je dílo pro mě nejhodnotnější.  Diváci ale mnohdy ocení spíše líbivá témata.“

TM: Co divák ocení nejvíce?

Yvona Kreuzmannová, ředitelka Festivalu Tanec Praha

„Mnohdy jsou to laciné efekty, které mně vadí a iritují.  Např. v Itálii jsem viděla, že diváci jdou po líbivosti mnohem více než po hloubce obsahu. Na našich  workshopech  byl přístup diváka jiný (ale až po diskusi, nevím, jak by hlasovali před ní).  Po sérii workshopů bylo patrné,  že i laik  je schopen  poznat kvalitního  interpreta. V první řadě nutno říci, že i laik umí ocenit  fyzickou kvalitu a techniku. Neví, proč to tak je, ale rozliší ji. Je důležité zjistit, zda diváka určité téma zajímá nebo ne. Mnoho lidí vnímá tanec jako abstraktní umění. Vůbec se neptají po obsahu díla a vnímají tanec pouze vizuálně. Menší část diváků se ptá po obsahu a chce znát emoce a vnitřek díla. Baví mě debaty s diváky a umělci, protože tyto diskuse obohatí  všechny.“

TM:  Přizpůsobí se umělci názorům diváka?

Yvona Kreuzmannová, ředitelka Festivalu Tanec Praha

„Přizpůsobit se, to je  silné slovo. Dobrý umělec se nepřizpůsobí, ale inspiruje. Například Michal Záhora se diváckými názory inspiroval.“

 

Děkujeme za rozhovor

 

Zahájení sezony

Opening začne symbolicky 15. září za účasti předního kodaňského umělce Edhema Jesenkoviće s představením M.E.N. Téhož večera VerTeDance zahájí Dny Prahy v Kodani mezinárodně oceněnou a vysoce uznávanou Taneční inscenací roku 2014 KOREKCE, která před pár týdny získala prestižní The Herald Angel Award na Edinburgh Fringe festivalu. PONEC ji pak uvede v rámci Openingu 15. sezony 20. září. Dynamický mužský kvartet Edhema Jesenkoviće se prosadil mezi Aerowaves Twenty 15, výběr dvaceti děl nejslibnějších evropských choreografických talentů roku 2015,  a v sérii diváckých workshopů projektu Be SpectACTive! v PONCI získal značnou podporu pro živé uvedení. Slavnostní zahájení sezony obohatí NANOHACH svými fragmenty z Move on a koncert indie-popové skupiny
M A Y E N.
Yvona Kreuzmannová  říká: „Zařadili jsme do programu také koncerty,  protože  dialog tance a hudby může otevřít divákům dveře k tanečnímu umění.“

Originální premiéra Michala Záhory

Hned další večer 16. září nabídne českou premiéru nového projektu Michala Záhory / NANOHACH pod názvem DEVOID (nacházející se ve stavu ztráty). Své sólo tvořil za podpory sítě Be SpectACTive! na uměleckých rezidencích v rumunském Sibiu a italském Sansepolcru, kde vedl interaktivní workshopy vycházející z osobní korespondence účastníků. Premiérovému večeru bude předcházet česko-izraelský site-specific DOGTOWN Nadara Rosana, jehož vznik podpořil Prague Pride festival. Po premiéře DEVOID proběhne moderovaná divácká debata a nebude chybět ani večerní koncert, tentokrát projekt B4, který je držitelem první ceny Vinyla za album roku Didaktik Nation Legendary Rock v roce 2011 a představuje unikátní směs elektronické hudby, krautrocku, psychedelie a jazzu.

Publiku bude během 15 dnů Openingu jubilejní sezony nabídnuto více než dvacet rozmanitých akcí zahrnujících jak kmenové inscenace etablovaných souborů, tak   koncerty skupin či interpretů, kteří jsou s tanečním světem úzce spjati a vytvářeli hudbu k četným projektům soudobého tance, fyzického a alternativního divadla či pohybového umění.

Improvizace a celonoční koncert

Večery 17. a 18. září proběhnou v netradičním pojetí. Na Volná zastavení po Praze 3 s Moving Orchestra naváže improvizační večer IQ + CreWcollective (Kateřina Dietzová a kol.). Velké zkušenosti a mistrné zvládnutí nástrojů činí z této okamžité hudby napínavou pouť náhlou inspirací s možností sledování samotného vzniku hudebního tvaru. Po té si diváci vychutnají temné hiphopery Kyklos Galaktikos, jejichž frontman Jan Burian je kromě svého hudebního působení i tanečníkem a performerem. Druhý večer patří ambientní Silent_Night #2, další ze série unikátních celonočních sleepover koncertů vznikajících ve spolupráci s Radiem Wave. „Během Silent Night běží  hudba celou noc, je  jen na Vás,  zda jí prospíte, či vnímáte, nebo protančíte a noc  končí snídaní. Tyto  akce přitahují diváky, protože  divák si plně  uvědomí, co všechno vlastně tanec  ve své  škále nabízí“, říká Yvona Kre
uzmannová.  (Silent Night jsou většinou rychle vyprodané.)

To nejlepší z českých tanečních inscenací

Mezi 20. – 27. zářím se pak představí profilové taneční soubory, kterým PONEC poskytuje zázemí jako koproducent: VerTeDance, Spitfire Company, Farma v jeskyni, NANOHACH, Lenka Vagnerová & Company.

Nejen KOREKCE VerTeDance v režii Jiřího Havelky je ověnčena úspěchy doma i v zahraničí. Spitfire Company uvádí obě inscenace Sniper‘s Lake a Animal Exitus úspěšně i venku. Viliam Dočolomanský, umělecký šéf Farmy v jeskyni a režisér vysoce ceněné inscenace Divadlo, je m.j. držitelem prestižní ceny New Theatrical Realities. A Michal Záhora z NANOHACH uspěl v zahraničí již několikrát, o čemž svědčí i v úvodu uvedená premiéra. Lenka Vagnerová působí poslední rok více v zahraničí než doma. Její La Loba nabízí vrcholný zážitek díky výkonům Andrey Opavské Tanečnice roku 2014 i osobité písničkářky Jany Vébrové s uhrančivým, poetickým projevem. Ani její koncert nebude po uvedení La Loby chybět.

Zapojte se! Be SpectACTive!

„Projekt Be SpectACTive! se zabývá aktivním zapojením publika různorodými cestami. Kromě debat a workshopů jsou to také otevřené zkoušky, tentokrát právě inscenace La Loba se strhujícím nasazením Andrey Opavské. Dalším participativním projektem je Elpida ReFestival – Old’s Cool, který pracuje s aktivními seniory, a to ve spolupráci s centrem pro seniory Elpida a Bajkazylem, který provozuje bar divadla PONEC,“ upřesňuje Yvona Kreuzmannová. „Bajkazyl vytváří také osobitou dramaturgickou řadu, přináší zajímavé prvky, vedle již zmíněných Silent Night i tzv. Postelová kina. Diváci mají šanci v prostředí divadla vleže sledovat pečlivě vybraná kanonická díla světové kinematografie i filmů s taneční tematikou,“ doplňuje ji manažer programu Lukáš Jiřička.

Opening 15. sezony tak poukazuje i na změny, které se nyní v profilaci divadla PONEC dějí, a to jak na praktické, tak i umělecké úrovni. „15 let je výzvou k reflexi vlastního fungování, směřování a nároků na činnost scény, která je jednou z vizitek Prahy a České republiky, bedlivě sledovanou diváky a partnery i mezinárodními institucemi. Svědčí o tom i přijetí PONCE / Tance Praha do prestižní sítě European Dancehouse Network,“ připomíná Yvona Kreuzmannová.

Celé zahájení 15. sezóny vyvrcholí Taneční inscenací roku 2015 Collective Loss of Memory souboru DOT504 v excelentním mezinárodním obsazení. Sérii akcí uzavře 30. září jednak Otevřená hodina Dětského studia určená těm nejmenším a po představení DOT504 pražská skupina alternativního rocku OTK, jejímž frontmanem je Ondřej Ježek, významný hudební producent, který byl oceněn mj. za hudbu k filmu Alois Nebel.

„V rámci Openingu 15. sezony bude kladen důraz na dialog tvůrců s diváky, týmu divadla s partnery a diváky, a to jak v rámci naplánovaných představení, debat  a prezentací, tak i během neformálních setkání a volných diskusí. PONEC je nejen divadlem pro tanec, ale i prostorem pro dialog uměleckých forem, publika, tvůrců  a všech, jimž je současné progresivní umění blízké a vlastní,“ uzavírá Yvona Kreuzmannová, jež stála před 15 lety u zrodu divadla PONEC.
Jen těžko bychom našli umělecký obor, který by zažil podobný vzestup v domácím i evropském kontextu jako současný tanec a pohybové umění v ČR. Velmi rychle si získává významné postavení na světové taneční scéně, ačkoli před 15-ti lety o něm takřka nikdo nevěděl.
Jeho první stálá česká profesionální scéna PONEC – divadlo pro tanec právě vstupuje do své 15. sezony.

Premiéry nadcházející sezony

Opening 15. sezony je ochutnávkou nabitého programu PONCE, který hned v úvodu října nabídne další profilové inscenace, tentokrát Miřenky Čechové působící momentálně v USA, dá prostor festivalu 4 + 4 dny v pohybu a pak už vedle série repríz uvede i premiéry zajímavých tvůrců:

17. 10. 2015 DOT504 / Paul Blackman: Záchvěvy duše (pracovní název) – PREMIÉRA
3. 12. 2015 Věra Ondrašíková:  Netykavka – PREMIÉRA
5. 12. 2015   Hana Strejčková: Mezi námi – PRAŽSKÁ PREMIÉRA – pro děti od 5 let (PREMIÉRA v rámci Japan Festu, 19. 11. v Plzni)
9. 2. 2016 Jiří Bartovanec – PREMIÉRA
19. 4. 2016 Bára Látalová: Different? – PREMIÉRA – v rámci Be SpectACTive!
jaro 2016 ME-SA / M. Hajdyla Lacová / Andrej Petrovič: LUST (pracovní název)  – PREMIÉRA
Mirka Eliášová – PREMIÉRA představení pro děti
Sezona 2015/2016 nabídne i další atraktivní události:

6.–10. 11. 2015 NANOHACH ČESKY 2015
21. 11. 2015 NOC DIVADEL & European Spectator’s Day za účasti Bridget Fiske (UK/AUS) pracující v rámci Be SpectACTive! s uprchlíky a sociálně vyloučenými skupinami na tvůrčích rezidencích v Lublani, Praze a Sibiu.

20.–25. 4. 2016 Česká taneční platforma včetně víkendového festivalu Aerowaves Spring Forward v Plzni

23. 5. – 23. 6. 2016 TANEC PRAHA 2016 – 28. ročník Mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla

Tanec dětem / Tanec školám

Změny se chystají v sekci věnované dětem a mladému publiku. K zaběhnutým představením pro 1. stupeň ZŠ bude divadlo PONEC pravidelně nasazovat i představení pro 2. stupeň ZŠ a SŠ. Od ledna 2016 bude režim dětských představení pravidelnější. „Každý měsíc připravíme třídenní blok s dětskými představeními – neděle 16:00 představení pro rodiny s dětmi, pondělí 9:00 + 11:00 stejné představení pro 1. stupeň ZŠ a v úterý dopolední představení pro 2. stupeň ZŠ a SŠ, případně i odpolední představení pro Klub mladého diváka,“ vysvětluje koordinátorka Tance dětem Lucia Račková.

Be SpectACTive!

Důležitou složkou současného profilu divadla PONEC je spolupráce s publikem, a to     i s dětmi, seniory či specifickými skupinami diváků. Tuto součást širokých aktivit rozvíjí projekt Be SpectACTive!, který nabízí nové cesty k participaci diváků na chodu divadla. Zároveň přináší skvělé příležitosti českým umělcům pracovat v profesionálních podmínkách na zahraničních tvůrčích rezidencích (uspěli Michal Záhora či Barbora Látalová) a sdílet zkušenosti s ostatními. Tanec Praha / PONEC – divadlo pro tanec se podílí na experimentu devíti evropských kulturních organizací a tří výzkumných institucí, které spojuje network Be SpectACTive! podpořený programem Kreativní Evropa na léta 2014 – 2018.

European Dancehouse Network

V září roku 2015 PONEC vstupuje do své 15. sezóny. Nejkrásnější gratulaci obdržel od prestižní sítě European Dancehouse Network. Byl přijat jako plnohodnotný člen, první a jediný z České republiky, a zároveň jeden z velmi mála ze zemí střední a východní Evropy.
Slova, která mu adresovali účastníci generálního shromáždění ve Vídni, potěší: „Po posouzení Vaší kandidatury se domníváme, že nejenže Váš projekt splňuje kritéria tanečních domů v souladu s článkem 5 našeho Statutu, ale také významně přispívá k rozvoji současného tance jako umělecké formy ve Vaší zemi a stejně tak v Evropě.“

 

 

Foto: Taneční magazín

Taneční magazín

Zlepší se finanční podmínky pro živé umění v ČR?

Česká asociace festivalů bojuje za lepší podmínky pro profesionální umění

29. června 2015 se v prostorách Poslanecké sněmovny konal seminář na téma Program státní podpory festivalů profesionálního umění.

Za účasti zástupců ministerstva kultury a financí, Parlamentu České republiky, obecních i krajských zastupitelstev, České asociace festivalů (ČAF) a v neposlední řadě také odborné veřejnosti se projednával nový program, který navrhuje systémové řešení financování zásadních festivalů napříč uměleckými žánry. Významné festivaly trápí nejen dlouhodobá podfinancovanost, ale především omezené možnosti uměleckého plánování v dostatečném předstihu, způsobené absencí víceletých grantů a komplexního programu podpory živého umění. Právě tyto problémy byly hlavním tématem semináře, v rámci něhož také proběhla diskuse zástupců ministerstva kultury s odbornou veřejností z oblasti vážné a alternativní hudby tance, divadla a ostatních žánrů živého umění. Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu Tanec Praha, říká: „Cílem nového programu je, aby festivaly mohly počítat se státní podporou a mohly uvádět špičkové světové umění. V opačném případě, pokud nejsou finance pro umění garantovány, musíme na poslední chvíli rušit některá představení. To je obrovská škoda pro ČR.“

Česká asociace festivalů, která byla založena teprve nedávno, na jaře letošního roku, sdružuje festivaly Colours of Ostrava, Hudební festival Znojmo, Jazzfest Brno, Mezinárodní hudební festival Brno (Moravský podzim), Mezinárodní hudební festival 13 měst Concentus Moraviae, Struny podzimu a TANEC PRAHA. Posláním ČAF je sjednocení zásadních požadavků svých členů vůči institucím Evropské unie, vládě, parlamentu i ministerstva kultury, regionálním a místním správám a prosazování potřebných dílčích legislativních, systémových a ekonomických změn. ČAF má zájem na dokončení práce na Programu pro festivaly Ministerstva kultury ČR pro celou oblast živého umění.

„Významné kulturní festivaly, o které v tomto Programu jde, mají zásadní přínos pro daný umělecký obor, posilují prestiž České republiky a také podporují vnímání naší země jako významné kulturní destinace,“ sdělila na úvod semináře Zlata Holušová, prezidentka pořádající České asociace festivalů a ředitelka festivalu Colours of Ostrava. Na příkladu Colours of Ostrava ukázala, že významné kulturní festivaly nejsou pouze „požíračem“ dotací, ale že se jejich konání státu vyplatí. „V loňském roce Colours of Ostrava vyprodaly ubytování nejen v Ostravě, ale i ve všech okolních městech a tržby v přilehlých obchodních centrech byly jako o Vánocích,“ uvedla.

Návrh ministerstva kultury na systémové řešení formou Programu státní podpory festivalů profesionálního umění představila Kateřina Kalistová, náměstkyně ministra kultury České republiky. Nad tímto návrhem se rozvinula diskuse a to zejména kolem dvou témat: vstupních kritérií a specifik uměleckých oborů, které budou do Programu spadat. „Program státní podpory festivalů živého umění nesmí existovat na úkor grantů v rámci Kulturních aktivit, ale naopak by jim měl ulehčit oddělením rozpočtu na velké akce mimořádného významu. I proto je žádoucí vytvořit samostatný ukazatel v rozpočtu ministerstva,“ řekla Kalistová. Ekonom Tomáš Sedláček nastínil význam špičkového umění s důrazem na fakt, že žádné modely výpočtů nezahrnou to, co je na kultuře nejcennější a neměřitelné. „Zábavní průmysl znamená zisk, ale umění je drahé a vždy bylo. V minulosti bylo dotováno např. šlechtici, kteří si platili orchestry“, dodal Tomáš Sedláček. Mgr. Marek Vrabec, viceprezident ČAF a ředitel festivalu Struny podzimu říká: „V umění se nejvíce vyplatí to, co se nevyplatí. Krátkodobě se umění nevyplatí, ale je to nejlepší investice. Každá vynaložená koruna je zhodnocena čtyřikrát.“ Kvalifikovaný odhad potřeb významných festivalů živého umění je na základě zpracovaných dat 100 milionů korun (bez filmových festivalů). Požadované navýšení tohoto ukazatele státního rozpočtu je 40 milionů korun. „Podíl živého umění na celkovém rozpočtu ministerstva kultury by měl být rozhodně vyšší, jedná se totiž o nejvíce podfinancovanou oblast ministerstva,“ uvedla Yvona Kreuzmannová. Na závěr semináře bylo schváleno komuniké, které bude předloženo zástupcům ministerstva kultury, Poslanecké sněmovny, Senátu i odborné veřejnosti.

Zeptali jsme se

Jak jste spokojena se závěrem semináře?

Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu Tanec Praha

„Je důležité, že jsme prodiskutovali detaily programu podpory profesionálních festivalů, protože tento návrh zůstal v určité fázi nedokončen a doporučení odborné veřejnosti vůči resortu ministerstva kultury jsou dnes brána velmi vážně v potaz. Věřím, že se jednotliví referenti na úrovni resortu a vedení ministerstva dohodnou na finální verzi, která ještě projde připomínkovým řízením. Naší snahou je, aby se co nejdříve tento materiál dostal do vlády, ty nejvýznamnější festivaly by tak měli šanci dostat se co nejrychleji do rozpočtu jako samostatný ukazatel už v roce 2016. Jestli se to podaří, to uvidíme.“

Yvona Kreuzmannova
Yvona Kreuzmannova

Foto: Taneční magazín

Taneční magazín

“Poslední dílo“ a festival Tanec Praha končí

„Batsheva Dance Company je taneční skupina, kterou nenajdete nikde jinde na světě“, říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu. Právě tato mimořádná skupina zakončila festival Tanec Praha

 

 

 

 

Skupina Batsheva Dance Company  zakončila 25.6.2015 festival Tanec Praha 2015. Dílo věhlasného izraelského choreografa Ohada Naharina „Last work“ (Poslední dílo) mělo světovou premiéru v červnu 2015 v Tel Avivu. Batsheva Dance Company je největším izraelským tanečním souborem, čítá 36 členů. Tato skupina  odehraje ročně 250 představení pro 75 000 diváků.

20150624_0745
Soubor poprvé hostoval v ČR, divákům se představilo 18 členů souboru. Na scéně nebyly prakticky žádné kulisy. Věčně běžící postavu v pozadí můžeme chápat jako symbol nezastavitelného času. V příběhu je nastíněno současné dění ve světě, možná se odehrává na území Izraele, možná blíž, než zatím tušíme, kdo ví. Doba plná chaosu a nejistoty. Lidé žijí svými starostmi, radostmi a povinnostmi. Do jejich osudů ale zasáhne válka, která zastaví téměř vše. Zanechává lidi samotné, zoufalé, ubité, spoutané nesvobodou. Všechno zůstává stát, život vyprchává. Jakoby i čas měl být zastaven, ale ten si jde svou cestou, stále tepe ve svém jednotvárném rytmu. Ani čas, ani život, ani pohyb nezastavíš. Nadvláda teroru má také svůj konec. Ze zničených trosek opět začíná klíčit pohyb a život. Pohyb přemůže všechno zlé, lidé  najdou  své osvobození.

20150624_0736
Choreograf Ohad Naharin  ke svému Last work říká: „Jeden nikdy neví. Říkávám svým tanečníkům – Tančete, jakoby to bylo opravdu naposledy.“
Zajímavostí je, že soubor Batsheva Dance Company založila v roce 1964 baronka Batsheva de Rothschild, která k vedení souboru pozvala nezapomenutelnou Marthu Graham.  Právě M. Graham vtiskla souboru svou nesmazatelnou stopu a ovlivnila tvorbu  Ohada Naharina. Ohad Naharin přijal roli uměleckého ředitele v roce 1990 a posunul soubor do nové éry. „Last work“  je toho dokladem.

20150624_0724
Ředitelka Yvona Kreuzmannová dodává: „Ohad Naharin je podle mě nejlepší choreograf světa. Batsheva Dance company je skupina, jakou nemůžete najít nikde jinde na světě. Všichni tančí ve stejném stylu, tzv. gaga, mají dokonale sjednocenou techniku a cítění pohybu.“

20150624_0689
Gaga je pohybový slovník, vyvinutý Ohadem Naharinem. „Tento slovník jsem vytvořil pro trénink mojí skupiny, spojuje ty nejlepší dovednosti tanečníka s jeho přirozenými pohyby a emocemi,“ vysvětluje Ohad Naharin.  „Říkám tanečníkům: poslouchej své tělo, než mu nařídíš, co má udělat.“

 

20150624_0671

Foto: VojtaBrtnický

Taneční magazín