PETR KELLNER bez servítků, bez kávy i bez ztráty kytičky

Brněnské divadlo FESTE uvádí v bývalých mrazírnách nadmíru aktuální titul. Po Havlovi, Klausovi a Pithartovi tentokrát na scéně miliardář. U něj, ke tradičně aktuální politické tematice, protentokrát FESTE přidalo i tu ekonomickou. Představení s dlouhatánským názvem určitě nezklamalo.

Ambiciózní a zejména aktuální divadlo FESTE z Brna se zaobírá tematicky širokým záběrem. Snaží se jít s dobou. Rovněž nadmíru aktivně reflektuje politické dění. Prostě, jak lze vše tak trochu frázovitě nazvat: „hodlá stát na křižovatce dějin“. To výmluvně dokumentuje například tituly „Moc bezmocných“ Václava Havla, „Pýchou osamělosti“ na motivy románu „Osmašedesátý“ Petra Pitharta či současnou premiérou „Eichmann v Jeruzalémě“.

Před necelými deseti lety FESTE rozbouřilo (nejen divadelní) vody inscenací „Pohřbívání“ o Václavu Klausovi. Autorem námětu a scénáře byl Roman Sikora. A právě k aktuální spolupráci s ním se FESTE opět vrátilo. Tentokrát s inscenací spíše na ekonomicko-politickou notu. Její název „Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem“ mluví za vše.

A jelikož jsem výše uvedené zajímavé tituly neviděl, ale „Kellnera“ ano, podělím se nyní o své čerstvé pocity z netradičního prostředí a posléze s dojmy z představení v kratší recenzi.

TROCHU JAKO V BÝVALÉ ALTĚ

Divadlo samotné se odehrává v docela inspirativním prostředí „Industria“. To vyrostlo v někdejším areálu brněnských mrazíren. Kromě divadelního sálu a výstavních prostor, obsahuje i místa pro grafické počítačové experty, tiskárny 3D a šicí dílny. Tam se prý i v nedávné době počínající koronavirové karantény šily roušky. Prostě je zde, jak se, nyní tak módně, nazývá – tvůrčí HUB.

Nedílnou součástí „Industrie“ je i milá nonkonformní kavárnička. Škoda, že se před divadlem nepodávala káva… Údajně by prý rušil kávovar??! Ale čaj zde nabízeli. To nebylo možné alespoň připravit kávu v konvici? Anebo v džezvě? Nebyly k dispozici ani, v jídelním lístku inzerované, tousty. Zřejmě by rušil i touster?

To, že je areál ve velkém industriálním prostoru, má za důsledek, že do něj musíte vcházet osobní (pozor, nikoli dopravní!) vrátnicí. To tak trochu připomíná bývalý pražský holešovický prostor Studia ALTA. Tam se obdobnou vrátnicí pouze vycházelo večer po 22. hodině. Tady se vchází a vychází. Vždy a za každých okolností.

NAPOVĚDĚLA I NÁPOVĚDA

Jak odpovědět na „3 B“? Je totiž otázkou, zda je Petr Kellner osobností burzovního, buržoazního či spíše bulvárního světa? Nicméně autor Roman Sikora mu – v průběhu večera – přidal další „2 B“ – a to „bizarnost“ a „buble-gumovost“ A tak, pokud zde Petr Kellner nemá všech „pět P“, má alespoň minimálně „pět B“…

Když jdete na operu, tak vás povětšinou teprve výpravný divadelní program uvede do (často nesrozumitelného) děje. U „Opravdového interview s opravdovým Petrem Kellnerem“ neměl program tuhé desky. Ani několik stránek. Byl pouhým listem. Ale dostatečně kvalitně uvedl diváka do ekonomického dění bouřlivých devadesátých let minulého století. Jako správná tiskovina svého druhu seznámila i s obsazením a celým autorským a inscenačním týmem. Zde musím velmi pochválit i za jmenovité uvedení nápovědy. Bohužel, toto jinde nebývá standardem. Ale i takové (pouze zdánlivé) detaily něco o divadle napovědí.

TAJEMSTVÍ DESETI KUFRŮ

Režisér Jiří Honzírek je současně i autorem scénické podoby „Kellnera“. A zde bych hned úvodem velmi pozitivně kvitoval jeho nápad s deseti kufry. Nejde zde pouze o prvoplánový symbol „prvobytně pospolného podnikatelství“ devadesátých let. Kufry se stávají nositelem rekvizit i děje. Zároveň jsou zde však i nezastupitelným scénotvorným prvkem.

Je slučitelná pozice režiséra se scénografem? Jiří Honzírek není ani prvním a ani určitě posledním tvůrcem, který na těchto dvou pomyslných židlích sedí. Nedokážu zhodnotit, zda to spíše inscenaci obohacuje… Či jej kreativní práce s prostředím scény odvádí od režijních nápadů? Těžko posoudit. Jednoznačně bych však uvedl, jak je dobré, že ve FESTE neslučují práci scénografa s kostýmním výtvarníkem. Tento nešvar vznikal patrně za minulého režimu, „aby se ušetřilo“…

Kufry dodávají inscenaci také další významy. Například ten, podle již zavedeného výrazu, původně z orientačního běhu – „kufrování“. Jedná se o bloudění či zabloudění. Postavy Kellnera i jeho protihráčky zde totiž tak trochu bloudí světem. Světem byznysu. Světem politiky. Světem morálky i cti.

Jinak je dominantním prvkem scény obrovská kulisa s letadlem.

KLOBOUK DOLŮ

Scénář a jeho režijní zpracování nepostrádají nadhled. Chválím však, že představení samo nesklouzlo na bulvární úroveň nějaké frašky. Či anekdoty.

Opravdu musím smeknout svou kšiltovku před hereckými představiteli „Opravdu živého interview s opravdovým Petrem Kellnerem“.

Ondřej Novák i pouze zdánlivě v menší roli přihrávající Vanda Klestilová nezklamali. Dokázali odstínit jemné valéry barev pestrého scénáře i naplnit inscenační nápady režiséra Honzírka. Zejména na Ondřeje Nováka v titulní roli, když musel v rychlých „kontrapunktovních střizích“ přecházet do rozličných hereckých poloh. Byl zde výrazově i pohybově dokonalý. Dokázali, spolu s Klestilovou, diváky nenásilně vtáhnout do oné „hry na miliardáře“.

Neměl bych opomenout ani vynikající scénickou hudbu Maria Buzziho. Nebyla pouhým podkreslujícím či náladovým prvkem. Svými bohatými kompozičními i aranžérskými postupy hnala představení dál, respektive mu přidávala gradaci.

KELLNER Z MASA A KOSTÍ

Jelikož se „Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem“ odehrává v prostorách bývalých jatek, musím závěrem napsat, že se celému tvůrčímu týmu podařilo vykreslit miliardáře z masa a kostí. Opravdu se jim zdařila ta autentická opravdovost. A nejen za to mu patří (zcela evidentně nejen moje) poděkování i uznání.

A tak snad v předsálí pouze chyběla zmíněná káva? A na scéně možná přebývalo to letadlo? Mně osobně se zdá zjednodušení Kellnerových finančních operací na bázi onoho již zprofanovaného „letadla“ být hyperbolou až příliš nadsazenou… A zjednodušující.

OPRAVDU ŽIVÉ INTERVIEW

S OPRAVDOVÝM

PETREM KELLNEREM

Původní scénář: Roman Sikora

Hrají: Ondřej Novák, Vanda Klestilová

Režie, scéna, úprava textu: Jiří Honzírek

Dramaturgie: Kristýna Břečková

Kostýmy: Marie Jirásková

Hudba: Mario Buzzi

Light design, zvuk: Judita Mejstříková

Produkce: Veronika Starova

Nápověda: Jana Nosková

Asistentky produkce: Barbora Tučková, Alica Priehradníková

Scéna: Industria, Masná 9 (bývalý areál mrazíren), Brno

Premiéra: 24. června 2020

Psáno z první reprízy 20. 7. 2020 v Brně.

Foto: Divadlo FESTE

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

„Jak vidět a stvořit film?“

Nemáte vystudovánu FAMU a chcete točit či napsat nebo režírovat film? V tom případě jsou tu pro Vás kurzy „Free Cinema“!

Chcete se naučit pracovat s kamerou, svítit filmovou scénu, stříhat, ovládat barevné korekce, psát literární a technický scénář, režírovat. Anebo se zdokonalit ve filmové analýze a dějinách? Free Cinema otevírá již osmý ročník celoročních filmových kurzů Jak vidět a Jak stvořit film. Filmař musí být komplexní osobnost – proto se pro formát našich kurzů osvědčil intenzivní roční cyklus, během kterého dostanete prostor najít si své místo na filmové mapě.

Lektory kurzů jsou respektovaní pedagogové FAMU a filmové vědy, ale také filmoví tvůrci a pedagogové nastupující generace. Za všechny můžeme jmenovat filmového režiséra Tomáše Janáčka, experimentální filmaře Květu Přibylovou a Františka Týmala, kameramana Ondřeje Belicu, scénáristu Marka Grajciara, dramaturga a pedagoga Jiřího Forejta, zvukaře Martina Blaubera a Vojtu Gamana, producenta Petra Horáka, šéfy známých pražských kin Jiřího Flígla nebo Davida Havase, ale také osobnosti formátu Martina Čiháka, Davida Čeňka a Vladimíra Hendricha.

Každý rok se do kurzů zapojí silná umělecká komunita autorů rozdílného věku, kteří jsou schopni pomoci si navzájem při práci na svých autorských filmech. Část našich absolventů se každoročně dostává na filmové školy, část si splní sen a někteří po absolvování zkrátka pokračují ve filmové práci. Chcete vkročit do řečiště filmové tvorby? Kurzy „Free Cinema“ mohou stát na začátku Vaší cesty.

Sdílet

Kontakt: jiri@freecinema.cz

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Vstoupíš dvakrát do stejného moře?

Jiné mezinárodní obsazení. █ Dana Pala tentokrát na „režijní židli“. █ Škrty a inovace. █ Prostor i rozlet ve studiu ALTA. █ Vrcholná reminiscence na dávné pánské záchodky zachována! █

TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil již předloni na první premiéru „La Mar“ v Praze 7, Holešovicích, v komorním divadélku populárního pražského Cross Clubu, obsáhlou recenzi. Připomeňme si alespoň její důležité pasáže: „Výkon Dany Paly, a zejména italského tanečníka Enrico Paglialungy, byl strhující. Vše bylo podřízeno stylu a náladě téměř hodinového představení. Nástup interpretky z hlediště. Nekomplikovaná, ale výrazná scéna. Výstižné kostýmy Nguyen Šetlíkové. Světelný design Michala Hōr Horáčka (který byl i prvním fotografem a autorem plakátu tohoto projektu). A v neposlední řadě i skvělá hudba Jiřího Lukeše.

Právě hudební doprovod se stal nedílnou součástí představení. Nebyl pouhým podkreslením, nýbrž i dynamizoval děj. S minimalistickým prostředím konvenovala převážně konkrétní hudba a zvuky (nikoli vzniklé elektronicky, samplovaně, ale převážně reálné). Kontrastem jim pak byly výrazně melodičtější, romantizující kytarové rify.

Scéna dokázala evokovat mnohé. Podněcovala divákovu obrazotvornost. Důvěrně známé žlábky s vodou z pánských WC hospod čtvrté cenové skupiny se proměňovaly postupně v moře až ve vodu život budící. Jednoduchá síť v rámu se stávala labyrintem i pouty zároveň, aby ve finále zaobalila a svázala veškeré ty hormony mužského i ženského světa.“

Po dvou letech jsme tedy vstoupili do jiného moře. Ale opravdu jiného?

Obnovená premiéra se konala také v Holešovicích. V pouze jednu stanici tramvají (od Cross Clubu) vzdáleném renomovaném Studiu ALTA. Změnili se interpreti. Dana Pala se již plně věnovala režii a supervizi, nikoli jevištním povinnostem.

Starý a osvědčený titul, noví interpreti

Nelze jednoznačně zhodnotit, zda sevřenějšímu komornímu stylu představení „La Mar“ nenapomáhalo intimnější prostředí podkrovního divadélka Cross Clubu? ALTA a její prostor však daly snům o moři a mořských pannách Dany Paly daleko větší rozlet.

Hlavní a tou největší změnou byli oba protagonisté. Mezinárodní „bratrství“ zůstalo zachováno. Tentokráte však v opačném gardu. Čechy reprezentoval (pro)tentokrát tanečník se světovými zkušenostmi Viktor Konvalinka. A jeho „protiváhou“ byla křehká Hanna Nussbaumer. V programu je prezentována jako Australanka i Švédka zároveň. U ní nutno vyzdvihnout pravidelné smluvní angažmá ve švédském souboru Norrdans.

Nemám tak dokonalou „fotografickou hudební“ paměť, abych posoudil změny v Lukešově hudební partituře. Tedy, pokud k nim vůbec došlo? Je pravdou, že nyní na mne působila scénická muzika provázaněji. Může to být však efektem širšího a hlubšího jeviště a tím pádem plynulejších tanečních akcí?

Na snímku v popředí (modře nasvícené) ony stylizované žlábky dávných pánských WC

Stěžejní body divadelní scény zůstaly zachovány. Proplétaný rám i reminiscence na dávné pánské toalety – žlábky. Zvláště onen silný moment „koloběhu vody“ z pánských pisoárů až do moře zůstává silným momentem i v obnovené verzi. Ta WC evokují i léčbu močí – urinoterapii, která dává život něčemu novému.

Hlavní změna se týkala obsazení obou hlavních, jedinečných postav. Je polemické, zda u nich sázet na kontrasty, protipóly? Anebo se více zaměřit na jejich vzájemné souvztažnosti?

U Hanny Nussbaumer příjemně překvapil poněkud hravější a lyričtější přístup k roli, než tomu bylo minule u autorky a režisérky v jedné osobě ̶ Dany Paly. Tanečnice se severskou praxí zde prokázala smysl pro hudebnost, variabilitu i širokou škálu vnímavosti pro temporytmus inscenace. Naopak, režírující Dana Pala do ní mohla vložit vše to, co se velice složitě interpretům zároveň režírujícím sebe sama vychytává. A zároveň i své zkušenosti z minulých provedení. Dá se jednoznačně prohlásit, že ženská postava zde nyní vyzískala další odstíny i valéry. Jinou otázkou zůstává však vzájemná souhra i korelace obou (a jediných) interpretů…

Osobně pro mne ženský a mužský svět spíše reprezentovala případněji Dana Pala a Enrico Paglialunga, tedy ti minulí představitelé. Vystupovali ve větším souznění a jejich vzájemné scény napomáhaly určitému jiskření.

Viktor Konvalinka má být sice „macho-reprezentantem“, ale někdy budí na pódiu dojem, že hraje bodyguarda sebe samotného… Prostě, že má starosti sám se sebou a už nezbývá prostor k partnerským otázkám. Připomíná mnohdy spíše samočinné mužské monstrum. A už vůbec nikoli dobyvatele či ochránce křehčí Hanny…

To je však pouze můj dojem z konkrétního, premiérového, představení. Další provedení mohou přinést v tomto směru určitě jiné vztahové polohy a vzájemné korelace. Ostatně, i skvěle obsazené sportovní týmy, nabité hvězdami, se vždy delší dobu sehrávají…

Myslím, že již mnoha tituly ověnčená inscenace „La Mar“ dostala ve Studiu ALTA další rozměry, impulsy. I podněty. A to je tím nejdůležitějším.

»La Mar«

Koncept, režie, choreografie: Dana Pala (CZ)

Tanec: Hanna Nussbaumer (AUS & SWE), Viktor Konvalinka (CZ)

Set design, original light design: Michal Hōr Horáček (CZ)

Light design: František Fabian

Kostýmy: Nguyen Ha Thanh Špetlíková (VN)

Hudba: Jiří Lukeš (CZ)

Hudební motivy: José Bolaňos (ES)

Produkce: Dana Pala Creativity

Foto: Andrea Barcalová

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Stepoval vůbec někdy?

Herec Jan Vlasák září v životní roli na prknech pražského divadla Rokoko v inscenaci německého dramatika Floriana Zellera „Otec“.

Pražské divadlo Rokoko uvádí hru německého dramatika Floriana Zellera „Otec“. Na rozdíl od historického Jiráskova stejnojmenného titulu se zabývá velice aktuálním tématem – Alzheimerovou chorobou. Shodou okolností se se stejným námětem objevuje současně na českých jevištích titul „Zatmění“ (divadlo Broadway) a také „Starci na sněhu“ (divadlo Au!). V Rokoku se však jedná o ojedinělé představení s úžasnými hereckými výkony.

Spor o název choroby

Alzheimerova choroba by se asi správně měla nazývat Alzheimer-Fischerova nemoc. Popisy diagnóz a obrázky histologického vyšetření mozků šestnácti pacientů roku 1907 z pražské psychiatrické kliniky v Kateřinkách, ve stejné době jako jeho německý kolega Aloysius Alzheimer, totiž publikoval židovský rodák ze Slaného Oskar Fischer. Fischerovo dílo a jeho zásluhy ale byly plně doceněny až o desítky let později.

O mládí Oskara Fischera se toho ví jen málo, Narodil se v německy mluvící rodině správce na statku a maturoval na gymnáziu ve Slaném. Absolvoval studia medicíny v Praze a ve Štrasburku. Lékařskou praxi posléze vykonával v české metropoli. Zde patřil mezi početnou německy mluvící menšinu židovského původu. Právě z toho důvodu byl lékař, mezi jehož pacientky patřila i Charlotta Masaryková, za okupace transportován do Terezína, kde 28. února 1942, tedy před více než 75 lety, zemřel.

Ani Aloysius Alzheimer to ale s popisem nově objevené choroby neměl snadné. Podle dobových dokumentů tehdy na setkání psychiatrů v Tübingenu z roku 1906 žádný z kolegů nepoložil Alzheimerovi doplňující otázku, rychle se přešlo k jinému tématu a také regionální list „Tübinger Chronik Ma“ věnoval objevu v obsáhlé zprávě z kongresu jednu krátkou větu. Alzheimer se zklamán vrátil na psychiatrickou kliniku do Mnichova.

Tehdy dvaačtyřicetiletý německý psychiatr líčil případ své pacientky Auguste Deterové, která předtím zemřela ve věku 55 let „zcela dementní“, jak to Alzheimer formuloval. Pitva ukázala, že v mozku zemřelé bylo mnoho bílkovinových usazenin a odumřelých nervových buněk. „Bláznivý lékař s mikroskopem“, jak se Alzheimerovi říkalo, tak zjistil základní mechanismus nejtěžší a nejčastější formy stařecké demence: ukládání jednoho druhu bílkoviny v mozkové kůře vede k odumírání nervových buněk. Proč se bílkovina tak masivně usazuje, není zcela jasné dodnes. Proto je také Alzheimerova nemoc stále neléčitelná a průběh lze pouze o několik měsíců až let zbrzdit.

Herecký koncert

Německý mladý dramatik Florian Zeller (narozen 1979) se se svými tituly už zabydlel na českých jevištích. Nejen v Chebu na prknech Západočeského divadla, ale také ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti nebo na Kladně.

Scénář „Otec“ patří k Zellerovým špičkovým dílům. Nejen svou aktuální tematikou, ale rovněž velmi citlivým uchopením zdánlivě velmi atraktivní problematiky.

V Rokoku se – pod režijní taktovkou Petra Svojtky – jedná v pravém smyslu slova o herecký koncert Jana Vlasáka v titulní roli. Dokázal vpravdě geniálně odstínit jemné i silnější nuance jednání a valéry vnitřních pocitů člověka propadajícího stařecké demenci. Není divu, že si na závěr – spolu s dalšími kolegy na jevišti – zasloužil od zaplněného hlediště ovace ve stoje. Jen pro zajímavost a korelaci s tematikou TANEČNÍHO MAGAZÍNU uvedu jeden z vrcholů představení, kde otec vzpomíná, jak tančil a stepoval. Samozřejmě, že se jedná o jeho fikci a blouznění.

Rovněž Veronika Gajerová a Aleš Procházka v tomto dramatu nacházejí skvělé příležitosti. Lze dokonce říci, že Aleš Procházka se v Zellerově dramatu doslova herecky nalezl. Více než zdatně jim však sekundují Lenka Zbranková a Zdeněk Vencl (pozor, zde si jej nepleťte s jeho jmenovcem, moravským hercem i dramatikem Romanem Venclem!).

Do hry jsou epizodněji do jisté míry začleněni i členové jevištního technického personálu pod vedením jevištního mistra Karla Jarošíka. Jmenovitě Luděk Blažek, Josef Kratochvíl, Antonín Šebesta, Jan Marhoul, Ondřej Mestek a zdejší novic Radek Štěpán z Kroměříže.

Hudba burcuje, ale…

Výraznou složkou představení je autorská hudba Vladimíra Nejedlého. Nepostrádá nápady, jak v melodické lince, tak v instrumentaci. Její výchozí a hlavní téma je však pohříchu spíše někde mimo. Hudba burcuje, pulzuje, avšak nevystihuje plně téma představení. Spíše jsem si připadal, jako by se zde řešila hyperaktivita? Tedy syndrom ADHD a nikoli Alzheimerova choroba.

Naopak s tématem i polohou inscenace plně konvenují střídmé, ale účinné kostýmy Zuzany Ježkové a scéna Ondřeje Nekvasila a Zuzany Ježkové. Jednoduché, až funkcionalisticky chladné aranžmá jeviště, s nápaditými zadními projekcemi na slogany charakterizující vypjaté dialogy vše výrazně umocňují.

Výraznou složkou představení je i kreativní práce se světelným parkem v podání Marka Suchardy a Filipa Jukla.

Stranou nesmí zůstat ani výtečný překlad Michala Zahálky i dramaturgie Jiřího Janků.

Představení „Otec“ na prknech divadla Rokoko patří k tomu nejlepšímu, co pražská divadelní scéna na počátku sezóny 2017/2018 nabízí. Určitě stojí za shlédnutí. Nebo i za porovnání s dalšími inscenacemi s totožnou tematikou jmenovanými hned v úvodu této recenze.

Foto: MDP, Michael Tomeš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN