Polský režisér po roce opět Pod Palmovkou s choreografem PRUSAKEM!

2. března bude mít v pražském Divadle pod Palmovkou premiéru FAUST v režii Poláka Jana Klaty. Ten si vybral opět – jako loni zde – za spolupracovníka jmenovce dlouholetého šéfa Baletu Československé televize Mikuláše Prusáka – Macieje Prusaka!

Divadlo pod Palmovkou muselo tomuto polskému režisérovi bezmezně věřit. Jak jeho roční tištěné divadelní programy napovídají, nasmlouvovalo s ním  předem spolupráci, aniž zatím vědělo, o jaké představení v jeho režii půjde! Teprve později z toho vznikl – FAUST!

Jan Klata na čtené zkoušce na snímku Miloše Skácela

Oceňovaný polský režisér Jan Klata tu tedy začal v lednu 2019 zkoušet Fausta. V pozici hostujícího režiséra  v Divadle pod Palmovkou inscenoval vlastní adaptaci tohoto kanonického díla, která zpracovává obě dvě části dramatické básně Johana Wolfganga Goetha. Do Libně se Klata vrací přesně po roce; v lednu loňského roku zde měla premiéru jeho inscenace Shakespearova Něco za něco, která vzbudila i mezinárodní ohlas. Premiéra Fausta proběhne  v sobotu 2. března 2019.

Režisér Jan Klata byl ředitelem Národního divadla Stary Teatr v Krakově. Režíroval s velkým úspěchem mj. ve Štýrském Hradci, Düsseldorfu, Berlíně, Bochumi, Drážďanech, moskevském MCHATu. Jeho inscenace jsou zvány na významné evropské i světové festivaly Biennale v Benátkách, festival Pařížský podzim, Světový divadelní festival v Shizuoka pod horou Fuji, WuZhen festival, festivaly v Madridu, Dublinu, Soulu, Buenos Aires, Minsku, Berlíně, Pekingu a další. Českým divákům se představil například v roce 2016 na Palm Off Festu s inscenací Nepřítel lidu, která byla vysoce ceněna jak diváky, tak odbornou kritikou.

Jan Klata – civilní portrét

Jan Klata je znám svým osobitým přístupem ke klasickým textům. Jeho výklady reflektují aktuální problémy společnosti a světa. Faust je jedním z nejdráždivějších a nejzásadnějších děl evropské kultury. Klatova inscenace se pokusí zkoumat otázku dobra a zla v současném světě. „Inscenace Divadla pod Palmovkou vzniká podle překladu Otokara Fischera. Ten je zatím posledním úplným českým překladem obou dílů této Goethovy dramatické básně. Osobitá, a radikálním scénickým jazykem se vyjadřující inscenace Jana Klaty, tak bude vyrůstat z překladu stále hodnoceného ve vztahu ke Goethově básni, jako jeden ze světově nejpřesnějších ,“ dodává podrobnosti ke zvolenému překladu dramaturg inscenace Ladislav Stýblo.

Jan Klata vedení i diváky Divadla pod Palmovkou přesvědčil již v loňském roce

Režisér Klata ještě na tiskové konferenci ocenil souznění s hereckým souborem i ostatními  spolupracujícími profesemi libeňského divadla.

K choreografické práci se vyjádřil i dvorní spolupracovník Jana Klaty, choreograf Maciej Prusak: „Práce na Faustovi tak trochu připomíná shakespearovského Hamleta. Snažím se jít netradiční cestou. Takovým klipovým stylem. Herci tady Pod Palmovkou jsou nesmírně šikovní.”

A popáté Jan Klata v Divadle pod Palmovkou

Vůbec, Divadlo pod Palmovkou v posledních letech iniciuje zajímavé mezinárodní spolupráce – ať jsou to uplynulé tři ročníky festivalu Palm Off Fest. Respektive vlastní inscenace s přizvanými zahraničními tvůrci. Fenomén hostujících režisérů ze zahraničí se neobjevuje na české činoherní scéně příliš často. „Je mi velkou ctí, že mohu v Divadle pod Palmovkou v sezóně, kterou jsme nazvali Visegrádskou, přivítat tři zahraniční režiséry. Po Eduardu Kudláčovi ze Slovenska je to nyní Jan Klata a jako poslední v této sezóně se českému publiku představí host z Maďarska, Vilmos Vajdai,“ doplňuje seznam zahraničních návštěv ředitel Divadla pod Palmovkou, Michal Lang.

FAUST

Režie a divadelní adaptace: Jan Klata

Překlad: Otokar Fischer

Výprava: Mirek Kacmarek

Choreografie: Maciej Prusak

Dramaturgie: Iva Klestilová a Ladislav Stýblo

Hrají: Jakub Albrecht, Tomáš Dianiška, Tereze Dočkalová, Vendula Fialová, Martin Hruška, Jan Hušek, Milan Mikulčík, Jan Teplý, Ondřej Veselý, Kamila Trnková, Ivana Wojtylová, Adam Vacula, Jan Vlasák

Foto: archiv Divadla pod Palmovkou a Miloš Skácel

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Stepoval vůbec někdy?

Herec Jan Vlasák září v životní roli na prknech pražského divadla Rokoko v inscenaci německého dramatika Floriana Zellera “Otec”.

Pražské divadlo Rokoko uvádí hru německého dramatika Floriana Zellera „Otec“. Na rozdíl od historického Jiráskova stejnojmenného titulu se zabývá velice aktuálním tématem – Alzheimerovou chorobou. Shodou okolností se se stejným námětem objevuje současně na českých jevištích titul „Zatmění“ (divadlo Broadway) a také „Starci na sněhu“ (divadlo Au!). V Rokoku se však jedná o ojedinělé představení s úžasnými hereckými výkony.

Spor o název choroby

Alzheimerova choroba by se asi správně měla nazývat Alzheimer-Fischerova nemoc. Popisy diagnóz a obrázky histologického vyšetření mozků šestnácti pacientů roku 1907 z pražské psychiatrické kliniky v Kateřinkách, ve stejné době jako jeho německý kolega Aloysius Alzheimer, totiž publikoval židovský rodák ze Slaného Oskar Fischer. Fischerovo dílo a jeho zásluhy ale byly plně doceněny až o desítky let později.

O mládí Oskara Fischera se toho ví jen málo, Narodil se v německy mluvící rodině správce na statku a maturoval na gymnáziu ve Slaném. Absolvoval studia medicíny v Praze a ve Štrasburku. Lékařskou praxi posléze vykonával v české metropoli. Zde patřil mezi početnou německy mluvící menšinu židovského původu. Právě z toho důvodu byl lékař, mezi jehož pacientky patřila i Charlotta Masaryková, za okupace transportován do Terezína, kde 28. února 1942, tedy před více než 75 lety, zemřel.

Ani Aloysius Alzheimer to ale s popisem nově objevené choroby neměl snadné. Podle dobových dokumentů tehdy na setkání psychiatrů v Tübingenu z roku 1906 žádný z kolegů nepoložil Alzheimerovi doplňující otázku, rychle se přešlo k jinému tématu a také regionální list “Tübinger Chronik Ma” věnoval objevu v obsáhlé zprávě z kongresu jednu krátkou větu. Alzheimer se zklamán vrátil na psychiatrickou kliniku do Mnichova.

Tehdy dvaačtyřicetiletý německý psychiatr líčil případ své pacientky Auguste Deterové, která předtím zemřela ve věku 55 let „zcela dementní“, jak to Alzheimer formuloval. Pitva ukázala, že v mozku zemřelé bylo mnoho bílkovinových usazenin a odumřelých nervových buněk. „Bláznivý lékař s mikroskopem“, jak se Alzheimerovi říkalo, tak zjistil základní mechanismus nejtěžší a nejčastější formy stařecké demence: ukládání jednoho druhu bílkoviny v mozkové kůře vede k odumírání nervových buněk. Proč se bílkovina tak masivně usazuje, není zcela jasné dodnes. Proto je také Alzheimerova nemoc stále neléčitelná a průběh lze pouze o několik měsíců až let zbrzdit.

Herecký koncert

Německý mladý dramatik Florian Zeller (narozen 1979) se se svými tituly už zabydlel na českých jevištích. Nejen v Chebu na prknech Západočeského divadla, ale také ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti nebo na Kladně.

Scénář „Otec“ patří k Zellerovým špičkovým dílům. Nejen svou aktuální tematikou, ale rovněž velmi citlivým uchopením zdánlivě velmi atraktivní problematiky.

V Rokoku se – pod režijní taktovkou Petra Svojtky – jedná v pravém smyslu slova o herecký koncert Jana Vlasáka v titulní roli. Dokázal vpravdě geniálně odstínit jemné i silnější nuance jednání a valéry vnitřních pocitů člověka propadajícího stařecké demenci. Není divu, že si na závěr – spolu s dalšími kolegy na jevišti – zasloužil od zaplněného hlediště ovace ve stoje. Jen pro zajímavost a korelaci s tematikou TANEČNÍHO MAGAZÍNU uvedu jeden z vrcholů představení, kde otec vzpomíná, jak tančil a stepoval. Samozřejmě, že se jedná o jeho fikci a blouznění.

Rovněž Veronika Gajerová a Aleš Procházka v tomto dramatu nacházejí skvělé příležitosti. Lze dokonce říci, že Aleš Procházka se v Zellerově dramatu doslova herecky nalezl. Více než zdatně jim však sekundují Lenka Zbranková a Zdeněk Vencl (pozor, zde si jej nepleťte s jeho jmenovcem, moravským hercem i dramatikem Romanem Venclem!).

Do hry jsou epizodněji do jisté míry začleněni i členové jevištního technického personálu pod vedením jevištního mistra Karla Jarošíka. Jmenovitě Luděk Blažek, Josef Kratochvíl, Antonín Šebesta, Jan Marhoul, Ondřej Mestek a zdejší novic Radek Štěpán z Kroměříže.

Hudba burcuje, ale…

Výraznou složkou představení je autorská hudba Vladimíra Nejedlého. Nepostrádá nápady, jak v melodické lince, tak v instrumentaci. Její výchozí a hlavní téma je však pohříchu spíše někde mimo. Hudba burcuje, pulzuje, avšak nevystihuje plně téma představení. Spíše jsem si připadal, jako by se zde řešila hyperaktivita? Tedy syndrom ADHD a nikoli Alzheimerova choroba.

Naopak s tématem i polohou inscenace plně konvenují střídmé, ale účinné kostýmy Zuzany Ježkové a scéna Ondřeje Nekvasila a Zuzany Ježkové. Jednoduché, až funkcionalisticky chladné aranžmá jeviště, s nápaditými zadními projekcemi na slogany charakterizující vypjaté dialogy vše výrazně umocňují.

Výraznou složkou představení je i kreativní práce se světelným parkem v podání Marka Suchardy a Filipa Jukla.

Stranou nesmí zůstat ani výtečný překlad Michala Zahálky i dramaturgie Jiřího Janků.

Představení „Otec“ na prknech divadla Rokoko patří k tomu nejlepšímu, co pražská divadelní scéna na počátku sezóny 2017/2018 nabízí. Určitě stojí za shlédnutí. Nebo i za porovnání s dalšími inscenacemi s totožnou tematikou jmenovanými hned v úvodu této recenze.

Foto: MDP, Michael Tomeš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN