„VOID RELOADED“ nebo „VOID“? Protiklady v praxi

Když se spojí dobré nápady a (všeho) schopní, je z toho docela průrazný počin. Přesvědčte se v Ponci! Ale nevíme kdy příště???

Poslední lednový den 2019 přímo lákal do PONCE na představení s tajemným názvem „Void Reloaed“. Respektive, na divadelních programech uváděný pouze jako „VOID“. Diváci jistě nebyli zklamáni. A já (jako recenzent) rovněž.

Skupina VerTeDance má bohatou a živou historii. Její vznik se datuje letopočtem 2004. Za patnáct let své existence má na svědomí více než čtvrt stovky projektů. Jeho členky mají i řadu individuálních ocenění, jako „Tanečnice roku“, „Cena Divadelních novin“ či získávaly vavříny na domácích a zahraničních choreografických soutěžích. Jako jediné taneční společenství má VerTeDance na svém kontě nejprestižnější české a moravské ocenění ve sféře současného tance – Cenu za taneční inscenaci roku. Konkrétně se mu této slávy dostalo za tituly „Tichomluva“ (2005), „Kolik váží vaše touha“ (2012) a „Korekce“ (2014).

Již úvodní informace o inscenaci samotné se výrazně liší. Program uvádí, že na sklonku roku 2017 došlo pouze k jejímu jedinému uvedení. Naopak, v kritice Lucie Kocourkové v odborném periodiku OPERA+ se dočítáme, že „Void“ byl uveden v listopadu i prosinci 2017! Šlo tedy o předpremiéru (třeba neveřejnou) a premiéru? Anebo byla tehdejší recenzentka mylně informována?

„Void Reloaded“ má jako takové představení silný nápad i vnitřní náboj. Nepostrádá množství originálních inscenačních přístupů – jako je nástup jediného mužského protagonisty z publika – mnohdy však postrádají větší organické propojení. Vzájemnou souvztažnost.

Samotné představení má rytmus, tah i dostatečnou gradaci. Dokonce je kratší, než v programu inzerovaných padesát minut. Nehýří samoúčelnými a neefektivními nápady. Ani se neutápí v nadbytečných světelných a scénických efektech. Vše je podřízeno čtveřici hlavních protagonistů. A ta se své šance zhostila s pokorou i ctí zároveň.

Pouze zdánlivě okrajovou stopu zanechávají v divácích kostýmy. Jejich civilnost ,nenápadnost je zároveň předstupněm provokace. K pregnantním příkladům patří, když majitelka bot obnovené české produkce staré dobré domácí značky „Botas“, začíná mluvit – anglicky!!!

Silnou stránkou „Void Reloaed“ je jeho hudební složka. Není zde pouhopouhým podkresem. Ani chvilkovým navozením situace. Je hybnou složkou celého představení. Hudba zde nejen inspiruje tanečníky, ale je sama dějotvorným prvkem. To nakonec dokumentuje, její autorka Beata Hlavenková, která je – společně s Veronikou Knytlovou – uváděna jako hlavní autorka „Voidu“.

V textu divadelního programu se můžeme dočíst, že jedna z producentek, Radmila Krásenská, je fyzioterapeutkou. Kde hledat její nejzřetelnější stopu? Ve filozofii celé inscenace? V jejím tempu? Či v působnosti na diváka a jeho pozornost?

Hlavním smyslem inscenace je varování před zmatením světů, kultur, vzájemných identit i jazyků. Rádoby „světový“ název se ironicky snaží probudit lidi k tomu, co je jim vlastní. Podnítit je, aby se rozhlíželi kolem sebe, zapátrali po vlastních kořenech a nenechávali se strhnout pozlátkem okolního, pouze rádoby efektního světa. A v neposlední řadě apeluje na českou a slovenskou vzájemnost! Nutí diváky nejen k zamyšlení, ale také k tomu, aby se zastávali toho dobrého v nich. A to se tvůrcům podařilo v míře více než očekávatelné.

Samozřejmě, detailní kritik by zde nalézal ještě množství drobných chyb a nedostatků. Ale ty snad vymizí s reprízami? I když… Ta další repríza „Voidu“ je tak trochu v nedohlednu… Tak snad nikoli zase až na dva roky?

Velmi kvalitně tištěný program představení nezaujal grafickými experimenty, nýbrž informační hodnotou. Jedinou záhadou v něm je osoba producentky. Ve vnitřní části programu je uvedena Radmila Krásenská. Naopak na závěrečném shrnutí (na deskách tiskoviny) můžeme číst jméno Lucie Novákové… Jako poslední informaci se dozvídáme, že celé představení je věnováno jakési Terce. Tedy, pokud se stalo oné Terce něco hodně špatného, ba tragického, tak se za tento výkon „pozůstalých“ určitě nemusí obracet v hrobě!

____________________________________________

VOID RELOADED

Choreografie, koncept: Veronika Knytlová

Tančí : Karolína Křížková, Zdenka Josefi, Alicia Cubells, Martin Talaga
Hudba: Beata Hlavenková, Oskar Török (trumpeta), Patrick Karpentski (kytary/mix)
Light design:David Prokopič
Scéna: Františka Králíková
Producent: VerTeDance, danceWATCH – Karolína Hejnová

Koprodukce: Tanec Praha z ú! Ponec – divadlo pro tanec/ AL@&ART
Produkce: Lucie Nováková, Radmila Krásenská

Premiéra: 28. listopadu 2017 divadlo Ponec Praha – psáno z reprízy 31. 1. 2019

Další reprízy: zatím neuvedeno

Foto: archiv divadla Ponec

TANEČNÍ MAGAZÍN

HLADOVÁ ZEMĚ na Smíchově

Světová premiéra bude v březnu. Ve Švandově divadle uvedou „Hladovou zemi“, hru záhadnou, temnou i zároveň velmi vtipnou!

Mysteriózní hra mladého českého autora o generaci, která si vykopala vlastní budoucnost. Právě s tímto podtitulem připravují v pražském Švandově divadle novou inscenaci „Hladová země“. Původní hra dramatika Davida Košťáka (*1991) vznikla přímo pro smíchovskou scénu a její herce. Režisérem je Štěpán Pácl, tvůrce známý výraznou obrazivostí a smyslem pro detail. Hrají Andrea Buršová, David Punčochář, Tomáš Petřík, Denisa Barešová (v alternaci s Martinou Krátkou), Luboš Veselý, Marie Štípková, Bohdana Pavlíková a Petr Buchta. V inscenaci se objeví i čerstvá posila hereckého souboru Filip Březina, jako host vystoupí Samuel Toman. Premiéra bude 2. března ve Velkém sále Švandova divadla.

Hladová země má být dramatem s prvky tragikomedie. Vypráví o lidech z důlního města, kteří si v touze po nekonečné hojnosti a bezpracném životě nechali podrýt základy svých domů. A své obavy, sny a někdy i své zločiny raději zasunuli kamsi dospod. Jenže nic netrvá věčně, ani oblíbené slavení v místní hospodě. Do města přichází podivný cizinec a z hlubin vyrabované země je slyšet hřmění…

„Hladová země je jako obraz lidské duše bez lásky,“ říká o chystané novince režisér Štěpán Pácl, v současnosti kmenový režisér ND Brno. „V Košťákově hře je cosi mýtického a živelného. Je v ní cosi záhadného ze skotských detektivek Petera Maye, cosi temného ze skandinávských legend a cosi česky vtipného. Vzniká nový příběh, kde v dunění země volá lidský hlas po lásce. Vyslyší ho ti na povrchu? Nebo se odváží sestoupit dolů, do nitra země zjistit, co zemi schází?,“ naznačuje režisér.

Strach z míst, odkud bereme

Autor hry David Košták k tomu uvádí: „Jako dítě jsem měl strach z neznáma, které se skrývalo pod postelí. Tenhle strach ve mně v různých formách přetrvává a přetavuje se i do hry – strach z věcí, jež se noří z minulosti, strach z prázdných míst, které zůstávají tam, odkud bereme…“ Podle něj je „Hladová země“ především o tom, čím se člověk liší od stromu. „To, co je pod povrchem a nad ním, máme tendenci oddělovat, takže ztrácíme svoje kořeny a hroutíme se při prvním poryvu větru,“ míní autor, který do Švandova divadla nyní nově nastoupil i jako dramaturg. Už v roce 2017 tu ale měla ve Studiu premiéru jeho hra „Srdce patří za mříže“; v příběhu o tom, jak snadné je v dnešní době ztratit lidské srdce, David Košťák důmyslně zachytil téma transplantační turistiky v Číně a také nebezpečí z příklonu k této velmoci.

Režisér Štěpán Pácl s autorem Davidem Košťákem

Podle dramaturgyně hry Martiny Kinské je Hladová země mimo jiné působivým obrazem společnosti, která si zvykla žít na dluh a na úkor budoucích generací. „V téhle souvislosti se vynořuje i téma zamlčování nepříjemného, nevidění možných rizik, stejně jako vytěsnění a falešný výklad nepohodlné minulosti. Vše se děje pro blahobyt a pro bytí v iluzi ideálu a pohody za každou cenu,“ shrnuje Martina Kinská.

Košťákova „Hladová země“ je tak dalším z dramatických textů, které vznikly přímo na popud Švandova divadla – scény, jež v posledních letech usiluje o vytváření původních autorských divadelních her. K nim patří například „Lámání chleba“ Josefa Holcmana, „Pohřeb až zítra“ Natálie Kocábové či „Trollové mezi námi“ Barbory Hančilové.

Světová premiéra novinky od jednoho z nejvýraznějších současných mladých českých dramatiků je naplánována na sobotu 2. března ve Velkém sále, nejbližší reprízy jsou na programu 4. a 22. března.

Foto: Michal Hančovský

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Na ANIČKU DUCHAŇOVOU do VENUŠE VE ŠVEHLOVCE

Kdy? V úterý 12. února! Mimo Aničky a letadýlka vám zahrají i Ocasi!

Divadlo Anička a letadýlko

OCASEM TYGRA

12. 2. 2019 od 20 hod.

/Venuše ve Švehlovce,

Slavíkova 22,

Praha 3/

„Tygřím ocasem tygřím. Šílím. Sekám. Smekám.“

LAURA

Slavný příběh Williama Saroyana vyprávěný z opačného konce. Od ocasu.
Stačí zaměnit dvě slova a nastražit past na tygra. Kde je muž? Kdo je žena?
Tygr na svém trvá.

Hraje: Anna Duchaňová a kapela Ocasi
Tvůrčí tým: Anna Duchaňová, Martina Zwyrtek a Petr Pola
Supervize: William Saroyan v hrobě

Vznik finančně podpořili: Hlavní město Praha, Státní fond kultury

TANEČNÍ MAGAZÍN

MILENA STEINMASSLOVÁ autorsky i herecky

Dvě samoty v jednom příběhu

Jatka78 během února v Pražské tržnici uvedou nový rezidenční soubor Divadlo 6-16 a s ním i celou plejádu zvučných hereckých jmen. Jako první již 8. února v Holešovicích se svým autorským představením vystoupí Milena Steinmasslová. V minimalistické inscenaci Untitled pro dva herce (vedle Mileny Steinmasslové se na pódiu objeví Jakub Gottwald) je zapotřebí jen málo slov.

Ona je bývalá akrobatka, klaunka, které přerušila mozková příhoda kariéru. Žije mimo společnost, ve staré maringotce při okraji města zcela osamocená. On je typickým synem současného pohraničního města. Bez práce, bez vzdělání, bez příležitostí, bez jakéhokoliv zázemí. Jeho obživou jsou drobné krádeže. A tak se stane, že se jejich samoty jednoho dne zkříží. Dva lidé bez budoucnosti mají na pár chvil společnou současnost.

A i když je téma inscenace hořké, přece jen obsahuje humor. Humor jako nadstavbu myšlení. Humor jako únik před myšlením. A i když životní prostředí obou postav je velmi tvrdé, přesto si dokáží na těch pár chvil vybudovat vlastní poetický svět.

A jak vnímá představení jeho autorka a protagonistka Milena Steinmasslová?

Jaký je vlastně příběh vzniku Untitled?

„Toužila jsem zúčastnit se divadelního festivalu v zahraničí. A protože se mi honilo hlavou téma samoty, začal se rodit příběh. Samota má mnoho podob. Některé nepotřebují k svému životu slova. Takové jsou dvě samoty v našem příběhu Untitled.“

Díky vazbám Divadla 6-16 na anglickou divadelní scénu byla premiéra inscenace na festivalu Hotbed v Cambridge. Po zkušenosti s uvedením Untitled doma i v zahraničí, vnímáte jeho téma jako univerzální pro českého i zahraničního diváka?

„Ano. Samota v našem západním světě je všudypřítomná. Diváci, se kterými jsme mluvili po představeních, říkali to, co jsme si říkali my při zkouškách.“

Většina lidí Vás má zafixovanou jako herečku, u představení Untitled jste se vydala na autorskou dráhu. V čem to pro Vás bylo jiné?

„Untitled není má první práce. Napsala jsem hru – dokument ,Izolovat, ale zachovat´o souboji M. A. Bulgakova a Stalina. Tu jsme hráli dvě sezóny v Divadle v Celetné. Nejsem autorka v pravém smyslu toho slova. Jen mě nějaké téma donutí sednout si a psát.“

V představení hrajete klaunku, jak moc je Vám žánr cirkusu blízký?

„Když jsem byla dítě, k cirkusu jsem nepřilnula. Klauni na mě vždy působili smutně. Pamatuji si, že jsem je litovala. Nový cirkus miluju. A velmi obdivuji míru nasazení, kterou kolegové, třeba z Cirku La Putyka, musí dát do každého zkoušení a představení. V dětství i dnes jsem vnímala lidi v cirkusu jako nezávislé a silné. Proto klaunka.“

Na jevišti tvoříte tandem s Jakubem Gottwaldem. Jak moc se vztah obou postav během inscenace promění a vyvine?

„Velmi. Ale to bych prozradila moc.“

V dalších představeních se na Jatkách78 představí například Kryštof Rímský či Ladislav Hampl (Bull) nebo Petra Špalková a Jan Jankovský (Correspondence).

Zuzana Hošková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN