Štítek: Untitled

 

 

 

18. října slovenská  divadelnice Sláva Daubnerová předvedla své dílo ‚Untitled‘, které bylo inspirováno životem a tvorbou  fotografky Francescy Woodman. Mladá fotografka skončila svůj život sebevraždou, pravděpodobně z neštastné lásky. ‚Untitled‘ ale není přímo příběh této nešťastné ženy, ale spíše obrazy a útržky z jejího života a tvorby.

Sláva Daubnerová a autorské projekty, pohybové divadlo, operní režie  i klasická činohra – to vše k jejímu jménu patří. Její cesta za úspěchem nebyla jednoduchá. Dílo  ‚Untitled‘ získalo v roce 2013 ocenění Dosky za nejlepší inscenaci sezony.

„Untitled“

Ocitáme se v ateliéru, krátký záblesk  na nahé tělo rozčísne přítmí. Žena splývající s obrazci na plátně,  velice efektní moment. Poté umělkyně fotí  několik dalších snímků, sebe sama, skládá si různé předměty a neúnavně pracuje.  Pózuje, osahává se, rozčesává si vlasy, obléká se, vyzouvá, pózuje  na zrcadle,  točí se na židli a stylizuje sebe samu do svůdných poloh (Francesca Woodman nechtěla prý pracovat s modelkami, nejlépe sama věděla, jakou fotku chce vytvořit). Na plátně, které je doplňkem tohoto dílka beze slov, se objevuje nápis „Je čas na oběd.“ Žena tedy všeho nechá a odchází.

Poté, co se znovu objeví na scéně, pověsí šaty na rám, nasvítí si  zátiší a  vyfotí se ve všech možných pózách. Obléká se, svléká, převléká. Text doplňuje její pocity: „Přeji si, abych se mohla změnit já tak snadno jako mé šaty.“ Tentokrát scéna připomíná fotky Francescy Woodman, kde je zachycena  s ptačími pery.

Při dalších snímcích umělkyně  nekonečně dlouho obléká a svléká  punčochy, snad je i pere v lavoru a nekonečně dlouho věší na šňůru. Štěstí, že jeviště má nějaký konec, možná bychom pozorovali, jak se věší punčochy, ještě další hodinu.

Póza, póza, vlasy  vpravo, vlevo, záblesky fotoaparátu. Když umělkyně pózuje téměř nahá, na plátně se objeví slova „Zavolej, doufám a  telef. číslo..“. Scéna končí slovy „Nebyla jsem unikátní, ale speciální.“

Zajímavá je fotografie s liškou. A na šňůře v tomto okamžiku místo punčoch  visí kožešiny a lišky.  Dále můžeme vidět fotky s maskou a černými provazy. V okamžiku, kdy se umělkyně doslova ztratí v plátně ( z plátna vykukují  jen nohy a ta tolik diskutovaná  přitažlivá část ženského těla), musíme konstatovat, že tento moment byl vysoce efektní.

Vzhledem k tomu, že Sláva Daubnerová se většinu představení převléká, svléká či věší punčochy,  dá se bez nadsázky říci, že pánové si přijdou na své. Navíc  zobrazené fotografie Francescy, vybrané podle knižní předlohy, patřily právě k jejím  nejerotičtějším. Nicméně, berete-li na představení i ženskou část populace, která  se zrovna nevyžívá v pohledu na nahé ženské tělo,  pak bude asi lepší, zůstane-li Vaše polovička sedět v nějaké kavárně.
Pro diváka je dobré dopředu vědět, o které fotky se jedná a příběh Francescy Woodman znát. Můžete  si tak  vychutnat fotografie, které prostřednictvím Slávy Daubnerové doslova  obživnou před očima. Mnohé obrazy jsou skutečné  umělecké dílo, kterému se nedá nic vytknout.  Ale neznalý člověk se opravdu jen velmi těžko v představení orientuje, protože spíše než příběh jsou tu jen obrazy k dívání, o kterých se můžete jen dohadovat, co  znamenají. Např. ve scéně, kdy se žena svůdně plazí před objektivem v podvazcích a za ní  se objeví nápis „zavolej,  doufám a její telefonní číslo, inu, mnohý člověk  si také představí erotický časopis a děvče na telefonu, nikoliv  zoufalou fotografku čekající na svého  milého a uvažující o ukončení svého života.

Celkově se dá představení hodnotit jako velmi erotický  sled obrazů bez dějové linky. A právě zpracování životního příběhu Francescy by bylo jistě velmi zajímavé, ale o to je divák v díle „Untitled“ ochuzen.

 

Eva Smolíková

Taneční magazín