Nový, solidární systém vstupného

Studio ALTA jinak

V roce 2021 byly všechny akce ve Studio ALTA přístupné zdarma. Pro rok 2022 zavádíme solidární systém umožňující divákům zvolit si takovou výši vstupného, jaká je v jejich finančních možnostech.

Systém “Pay what you can” (zaplať kolik můžeš) umožňuje návštěvníkům zvolit si dobrovolně výši vstupného v předem definovaných hladinách. Zároveň je vždy nabídnuta doporučená částka, která odráží běžné nastavení cenové politiky lístků na příbuzných pražských divadlech. Publikum si však může zvolit nižší nebo vyšší částku podle aktuálních finančních možností, ale také podle svého měřítka ohodnocení či ochoty přispět na kultuní služby.

“Přijde nám, že tak dlouho zavedené kategorie ‘plného’ ‘studentského vstupného’ jsou již překonány, jelikož nedostatečně reflektují aktuální situaci velké části našeho publika. Chceme tedy předvést takový systém, který nestigmatizuje ty, pro které je cena vstupného už moc vysoká – a zároveň umožní přispět události větší částkou a podpořit tak nejen umělce a umělkyně, ale i samotnou organizaci. Věříme našim divákům a divačkám, že najdeme v nových hladinách rovnováhu. 

Nejde nám však jen o systém vstupného. V naší perspektivě je Studio ALTA pečující institucí, tedy místem, které se nestará jen o ty, kteří ‘na to mají’” dodává za kolektiv Studia ALTA kurátor Petr Dlouhý.

Inspirací pro vstupenkovou iniciativu byly již obdobně fungující systémy bruselského KAAI Theater, Atelieru 210 a londýnského Battersea Arts Centre.

“Pay what you can” je spuštěn na veškeré akce v produkci Studia ALTA od února tohoto roku. Mezi první události, na které si publikum bude moci dobrovolně zvolit výši vstupného, patří dvojpředstavení This is not about me! Michaely Daškové a HEREAFTER Kateřiny Szymanski (2. února) nebo imerzivní performance/instalace Kabinet Kuriozit, skrze níž promlouvá kolektiv Studia ALTA a spříznění umělci*umělkyně do diváckého nevědomí. 10. a 11. 2. od 18:00 do 21:00 bude uvedena speciální edice Kabinetu kuriozit, která pootevře zazimované dveře Invalidovny a dovolí publiku vstoupit do jejích skrytých zákoutí. 

 

Simona Rybová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a pedagožkou Hanou Polanskou Turečkovou

„Nemiluji sebe, jak tančím, ale tanec a vše, co se jej týká“

V deseti letech začala studovat balet, který se jí stal osudem. Jako baletka začínala v ND v Brně, pak byla deset let v baletním souboru ND Praha. Vystudovala dějiny umění, choreografii a momentálně studuje kinantropologii (věda o pohybu člověka). V současné době Hana Polanská Turečková působí hlavně jako pedagog, učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. „V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět.“ A tanec je stále její životní vášní. „Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat.“

Lásku k tanci, jak jste jednou řekla, jste objevila v šesti letech, když jste začala chodit v rodné Opavě do rytmiky. Jaká jste byla holčička, co Vás ještě bavilo?  

„Asi mne bavilo celkově objevovat svět. Hodně jsem četla a chodily jsme se sestrou na ZŠ s rozšířenou výukou hudební výchovy, hrála jsem na příčnou flétnu a také jsem navštěvovala výtvarku. Nejvíc mne ale ovlivnil můj otec, který byl humanitně zaměřený (bývalý profesor na gymnáziu) a mne fascinovalo, jak se dívá na svět a jak o něm přemýšlí, neměl problém se mnou diskutovat, i když jsem byla velmi malá.“

Hana Polanská Turečková – nevěsta v baletu Labutí jezero – ND Praha – foto Diana Zehetner

Čím byl pro Vás balet tak osudový, že jste jej již v deseti letech začala studovat v Brně na Taneční konzervatoři a pak jste taneční studia ukončila na pražské konzervatoři?

„Asi jsem vždy hodně tíhla k hudbě a pohybu, u nás často zněla vážná hudba a já ji sama vyhledávala. Pak jsem doma tančila a tak mne rodiče dali i se sestrou na tanec. Sestra pak upřednostnila housle a stala se z ní houslistka. Mne tanec okouzlil natolik, že jsem vytrvala u něj.

Měla jsem od malička pocit, že skrze prožitek pohybu mohu s druhými lidmi sdílet něco, co jinak sdílet nejde, nešlo o žádné romantické představy nadýchaných sukýnek a záři jevištních světel, jak se někdy říká. A tak to mám s tancem dodnes :-), je to forma bytí, která mi pomáhá žít život plněji a skrze vztahy, které jsou součástí principů pohybů se vztahovat k druhým a ke světu.“

Hana Polanská Turečková – balet ND Praha – Giselle (víla Myrtha,- foto Diana Zehetner

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Brně a pak v letech 2000 až 2010 jste byla v angažmá v baletu v ND v Praze. Za tuto dobu jste vytvořila řadu pozoruhodných rolí. Máte některou z nich nejraději a splnila jste si své taneční sny?

„Splnila jsem si svůj sen tančit na nejvyšší profesionální úrovni u nás a všechny role měly svoje kouzlo. Tančila jsem ale také hodně ve sboru nebo různá tria, kvartety nebo jsem byla součástí současného repertoáru, kde se tolik nehrálo na hierarchie. Mne na tanci fascinovalo vše, nevadilo mi být ani poslední labuť :-). Vše mělo své pro i proti a každá věc vyžadovala zapojit jiné kvality. Bavila mne ta práce jako taková. Když si představíte, že jste profi tanečník, musíte se umět zbavit romantizujících a nerealistických představ o tom, co chcete Vy a milovat esenci toho, co tanec jako takový vyžaduje v rámci té instituce, ve které jste zaměstnán a je pak trochu jedno, co a na jaké pozici tančíte. Já to beru tak, že nemiluji sebe, jak tančím, ale miluji tanec a vše, co se jej týká, mne zajímá. Je to ale velmi komplexní a složité téma, o kterém by každý tanečník mohl napsat knihu.“

Vystudovala jste dějiny umění, choreografii a v současné době studujete kinantropologie (věda o pohybu člověka) na Fakultě tělovýchovy a sportu. Co Vás přivedlo právě ke studiu tohoto vědného oboru?

„Náhoda a životní situace:-). Věnuji se analýze pohybu a studuji u Reny Milgrom somatický program Vědomé tělo. Před covidem jsem učila svoji kamarádku, která je lékařka a ona mne představila profesoru neurologie, který si zrovna podával vědecký grant na výzkum pohybu a paměti. Na schůzce byl i pan docent z FTVS.  Když mne slyšeli mluvit o pohybu a tanci, tak mne jeden zaměstnal a druhý přesvědčil, ať podám přihlášku na doktorát u něj na FTVS. Bylo to právě včas, vše se pak kvůli pandemii zavřelo a já měla ohromné štěstí, že přišla tato nová příležitost, kde mohu smysluplně zúročit zkušenosti tanečnice a pedagožky. Co se týče vědy, věnuji se vlivu tanečně-pohybové terapie na neurodegenerativní onemocnění (obzvláště demence) u starších dospělých.“

Hana Polanská Turečková -Baletománie (Umírající labuť, balet ND Praha – foto Diana Zehetner

Svá autorská choreografická díla jste vytvořila hlavně pro Pražský komorní balet, jehož jste byla jednu sezónu jeho vedoucí. Pracujete na novém projektu, jak se Vám daří v současné coronavirové době?

„Ano, pro PKB jsem vytvořila na zakázku většinu svých děl a byly to krásné příležitosti. Také jsem hodně spolupracovala s výtvarnými umělci, především s malířem Vladimírem Houdkem, se kterým jsme právě nedávno dotočili už náš čtvrtý tanečně-vizuální film. Tyto filmy jsou např. ve sbírkách NG nebo v zahraničních sbírkách. Nejsem ale typ, který chce pořád produkovat, vlastně současná nadprodukce umění je pro mne silné téma, které chci časem sice rozpracovat ale spíše na poli teoretickém, než jako divadelní produkt.“

V současné době učíte na HAMU na katedře nonverbálního divadla. Předtím jste učila na Konzervatoři hlavního města Praha. Co Vás baví a naplňuje na práci pedagoga?

„V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět. Pracuji teď také na ZUŠ, takže mám pokryté všechny věkové skupiny od dětí přes dospívající, po mladé dospělé. Být dobrý pedagog je ale velmi náročné, zavazující a zodpovědné, neberu to na lehkou váhu. Řeším hodně nejen to, co učím, ale především jak. V poslední době se o tanečním vzdělávání více mluví a umělecké školství je vůbec rozsáhlé a důležité téma. Myslím, že dobrá cesta je růst společně se studenty, protože nové cesty, které před nás staví potřeby společnosti, teprve společně prokopáváme.“

Hana Polanská Turečková – balet Kamufláž (balet ND Praha) – foto Diana Zehetner

V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec je stále Vaší životní vášní. Platí to stále?

„Jistě, bez tance pro mne není život a to nemyslím s nadsázkou. Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat. To se snažím přenést také do sociálních oblasti např. práce s dětmi, studenty a se seniory. V hodinách, které spolu máme, tančíme a mluvíme o tanci a pohybu a to je nádherné. Pořád mám ale i nabídky účastnit se profi projektů, nemám na ně ale bohužel moc času, tak je beru spíše raritně, propojení s kolegy, ať‘ z oblasti tance nebo umění i odjinud je vždy obohacující. Tančím ale také doma s dětmi a to jsou šťastné chvíle nebo se umím vytančit sama z různých nálad.“

Působíte jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka. Je některá z těchto profesí Vám  bližší nebo Vás naplňují všechny, protože se vzájemně doplňují?

„Nejbližší je mi teď‘ asi pedagogická práce a vedení tanečně-pohybových lekcí pro seniory. Myslím, že moje největší devíza je v tom, že umím na lidi přenést svoje nadšení z pohybu a to je něco, co práci pedagoga a lektora usnadňuje. Dělat vyloženě vysoké umění nebo tančit na jevišti mne již moc neláká, užila jsem si toho hodně a nemám pocit, že bych teď‘ přispěla něčím vskutku výjimečným, ani nemám čas na promýšlení nějakého díla. Navíc mne hodně baví pracovat s neprofesionálními tanečníky, mám ráda různá těla, která nejsou moc formovaná nějakou zkušeností, fascinuje mne, jak se nádherně hýbou, když mají příležitost.“

 A co čas na odpočinek, jak jej ráda trávíte?

„Odpočinek bohužel moc neznám, ale nejraději jej prožívám v rozhovorech se svým partnerem nebo samozřejmě s dětmi a rodinou. Miluji také artové filmy, knihy, zajdu na představení současného tance a mám ráda sociální kontakty s přáteli.“

archiv Hana Polanská Turečková -variace z baletu Bajadéra – ze zkoušky

Hana Polanská Turečková

Pochází z Opavy. Balet studovala na brněnské Taneční konzervatoři a pak dva roky na Taneční konzervatoři v Praze. Vystudovala dějiny umění na Katolické teologické fakultě a choreografii na HAMU. V současné době studuje na Fakultě tělovýchovy a sportu, obor kinantropologie (věda o pohybu člověka), kde se zabývá vlivem pohybu na mozek.

Působí jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka.

V roce 1999 se stala členkou baletního souboru ND v Brně a po roce přešla do ND v Praze, kde byla do roku 2010.

Za svoji interpretační choreografickou činnost získala řadu ocenění a její tvorba je uváděna doma i v zahraničí.

Jako pedagog působila na Konzervatoři hlavního města Praha a v současné době učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. Píše teoretické články o tanci pro Operu plus.

Je matkou syna Matěje a dcery Anny Marie.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem Zbyňkem Deylem

„Chleba levnější nebude, když vyhráváme, ale baví nás to!“

Tanec, kterému se věnuje řadu let, je jak Zbyněk Deyl přiznává, jeho celoživotní koníček. Právě při tanci se seznámil se svoji manželkou Martinou. Stal se z nich úspěšný taneční pár reprezentující MZ Dance Team a stali se již třikrát mistry ČR v 10ti tancích. V roce 2021 se Hu dostali do finále mistrovství světa. Spolu vedou taneční kurz pro dospělé v rámci HobbyCentra v Praze a jejich dvě starší děti již zaznamenaly své první krůčky na tanečním parketu.

Čím jste chtěl být? Co Vás v dětství, které jste prožil v Benešově, bavilo?

„Jako každý  malý kluk jsem chtěl byt popelářem: D … ne … požárníkem jako soptik … nee, také vtip 😊 … vlastně jsem neměl jisto, čím bych chtěl být. Úplně v Benešově jsem dětství neprožíval, tam jsem se narodil a měli jsme tam chatu. Bavilo mě rybařit a v pozdějším věku to byly motorky.“

Co nebo kdo Vás přivedl k tanci, kterému se věnujete od roku 2003?

„Tancovat jsem začal v tanečních u p. Ungera. Tam jsem pak vypomáhal jako asistent a po povodních, když se tak nějak potopil kus Prahy, tak jsem hledal, kde tančit a hlavně, kde se naučit tančit tak, aby se na to alespoň trochu dalo koukat 😊

Právě tanec Vás svedl s Vaší manželkou Martinou, tehdy Červenkovou, a z Vás se stal úspěšný taneční pár reprezentující MZ Dance Team. V letech 2016, 2018 a 2019 jste se stali Mistři ČR v 10ti tancích, vicemistři ČR v LA tancích v letech 2016 a 2018. V roce 2021 jste se potřetí dostali do finále mistrovství světa. Co to pro Vás znamená?

„No… chleba levnější nebude 😊 Jsme rádi, že se nám to takto daří a hlavně jsem si splnil i dětské cíle, mít medaile jako moje maminka. V první řade je to pro nás s „Martulikem“ koníček, který v mém věku udržuje můj mozek a tělo v kondici. A tyto úspěchy??? To je pověstná třešnička na dortu 😀

Jak se Vám coby tanečníkovi daří v současné koronavirové době?

„Mám více práce v zaměstnání, než jsem měl před tím 😀   A tanečně … díky tomu, že svaz dělá vše pro to, abychom mohli jako tanečníci dál fungovat, tak se daří asi lépe, než v jiných odvětvích. Takže se daří dobře.“

Pořádáte také taneční kurzy? Pokud ano, komu jsou určeny?

„Zatím máme jediný kurz pro dospělé v rámci HobbyCentra Prahy 4, a jsou to spíše takové tančírny, kde i něco málo, teď už vlastně s přáteli, probereme.“

Čím je pro Vás tanec dnes? Máte raději latinu nebo standartní tance?

„Doplněk stravy: 😀   Ne … je to asi životní koníček (styl, kterého se rozhodně, nechceme vzdávat oba). A co máme raději? Jsme prostě desítkáři a vždy máme raději standard, když se tančí latina a latinu, když se tanci standard 😊

 V soukromí jste otcem. Už Vaše dítka objevila svět tanečního parketu?

„Objevila 😊.  Nejstarší má za sebou první on-line soutěže a teď aktuálně se chystá i s mladším bráškou na první soutěž, kterou pořádá náš klub. Nejmenší by tančil už také, ale v jeho 2,5 letech je to přeci jen ještě moooc brzo.“

Oba s manželkou jste stále aktivní soutěžící tanečníci. Jak se dá skloubit role otce s vytížeností tanečníka?

 „Co role otce … ale chudák mamka 😊 ta to má snad ještě horší. Snažíme se a všichni kolem nechápou, jak to dáváme … takže to děláme asi dobře 😀

Jak rád trávíte chvíle volna? Dočetla jsem se, že Vaším koníčkem jsou motorky a v zimě snowboard a bruslení.

„Co je to volno??? Jooo večer, když uložíme děti: D,  to si společně s „Martulikem“ sedneme a užíváme chvilky klidu … I když pokud se to dá považovat za klid … Motorka trochu zahálí… přeci jen se nás 5 na ni nevejde … takže na léto ještě navíc přibyly kola … a zima … kluci už bruslí, takže to byl takový návrat a ke snowboardu jsou tu i lyže, aby se kluci mohli učit na všem možném. Posledním koníčkem je teď ještě focení, které postupně „Martulik“ zdokonaluje a ohlasy na její tvorbu jsou jen a jen pozitivní. Takže ze mě je ještě pomocná síla z pohledu technického, aby měla to nejlepší zázemí, které můžeme pro focení vytvořit.

Děkuji za rozhovor

Foto: Archiv Zbyňka Deyla 

Veronika Pechová

“Kdo se stará o to, co není vidět?”

Divadlo X10 ve spolupráci s divadelní platformou dok.trin uvádí cyklus doprovodných akcí k inscenaci Mezní stav

Odvážnou dokumentární inscenaci Barbary Herz o vymírání hmyzu, otravě krajiny a řádném hospodáři Mezní stav uvedlo Divadlo X10 v květnu loňského roku, ale plánovaný cyklus doprovodných akcí podněcujících veřejnou diskuzi k environmentální problematice musel být kvůli pandemické situaci odložen. Nyní se vracíme k původnímu záměru a v průběhu ledna až března inscenaci doplní autorské čtení a diskuze.

První letošní uvedení Mezního stavu 20. ledna bude výjimečné přítomností básnířky Małgorzaty Lebdy, jejíž básně ze sbírky Matečník jsou poetickým východiskem inscenace. „Přítomnost autorky nebude jen formální, bude se jednat o zcela unikátní uvedení Mezního stavu,“ slibuje režisérka Barbara Herz. Během večera přečte Małgorzata Lebda verše z nové sbírky Sny uckermärkerů, která v prosinci vyšla v českém překladu Bogdana Trojaka. Kniha byla v Polsku oceněna Literární cenou Gdynia. Autorské čtení je realizováno ve spolupráci s Polským institutem.

Únorové uvedení Mezního stavu doplní diskuze o reflexi environmentální krize v umění. Diskuzi zahájí kulturní publicistka Petra Kultová vstupem o roli kulturních médií v otázce reflexe klimatické krize. Debatovat bude umělec Adam Kašpar, jehož podmanivé obrazy krajin budou po celou dobu konání akcí k vidění v prostorách Divadla X10. Svou účast na diskuzi potvrdila také Anežka Bartlová z feministické instituce Umění pro klima a další diskutující oslovujeme.

Březnový termín věnujeme hledání možných cest, jak z krize ven. Diskutovat budeme o praktické rovině našich životů a centrální otázce, jak se na individuální úrovni můžeme přiblížit zpět k udržitelnějšímu stavu světa, či zda je tato snaha na rovině jednotlivce ze své podstaty naivní. V této souvislosti se nevyhneme ani tématu environmentálního žalu. Pozvání přijali básník a psychoterapeut Adam Borzič a zástupce organizace Re-set, platformy pro sociálně-ekologickou transformaci. Zazní hlas ženy, která má silnou osobní zkušenost s kroky vedoucími k větší udržitelnosti i v rámci života ve městě, stejně jako bude přítomen zástupce nejmladší generace studentů participujících v hnutí Fridays for Future.

Autorské čtení i obě diskuze navazují na představení, ale diváci mohou přijít opakovaně, a to i jen na samotný doprovodný program. „Celý cyklus pracuje zásadním způsobem s úhly pohledu. Kompletní obraz je nabídnut tomu, kdo se odhodlá přijít znovu a vydat se další cestou. Divák je do pomyslného mezního stavu, situace vyhrocené volby stavěn několikrát. Musí se rozhodnout, čemu bude věnovat pozornost. Pokud chceme vidět svět z širší perspektivy, je v tom vždy kus práce,“ doplňuje Barbara Herz. Doprovodnými akcemi provází herec Ondřej Jiráček a akce proběhnou za účasti autorek projektu Barbary Herz a Anny Smékalové.

Environmentální témata se objevují i v dalších inscenacích Divadla X10, ale forma dokumentárního divadla, k níž se autorka Mezního stavu hlásí, je spíše novinkou. Barbara Herz své umělecké vyjádření realizuje prostřednictvím rafinované montáže zdánlivě nesouvisejících textů, teoretických fragmentů a různých forem autentické zkušenosti. Ve scénáři ožívá polyfonie více jak 20 hlasů. Jedná se o kombinaci odborných pohledů entomologů, ekologů a filosofů se sugestivními lidskými příběhy. které zachycují čtyři herci, divákům X10 důvěrně známí: Ondřej Jiráček, Jana Kozubková, Magdalena Kuntová a Jan Bárta.

Foto: Petr Chodura  

Barbora Koláčková, Šárka Kiršnerová

pro Taneční magazín