V neděli 24. listopadu proběhla v Hudebním divadle Karlín premiéra pohádkového příběhu pod názvem Kapeska. Diváci sledovali osudy královských rodů Popelky, Zlatovlásky, Honzy a Královny přírodních sil – Kapesky. Kromě nich bylo v příběhu ještě nepřeberně pohádkových postav, velmi atraktivní (a také sehrálo svou téměř hlavní roli) bylo Peklo. Král temných sil, zkráceně Kates, se snaží ovládnout svět a královně Kapesce jde dokonce o holý život. Monstrum, které jí přichází vstříknou t jed do žil je opravdu působivé.
Královna Kapeska – Martina Pártlová
Král Kates – Ernesto Čekan
Působivé monstrum
Královna Kapeska je volným pokračováním divácky oblíbeného muzikálu Kapka medu pro Verunku, který vidělo více než 120 000 diváků. Muzikály jsou velmi populární, ale jak to bývá, je jich už poměrně hodně. Jak zaujmout? Je důležitý vtipný, svižný nebo dobrodružný příběh, skvělá hudba i texty, samozřejmě perfektní kostýmy, dobrý zvuk a pochopitelně báječní herci, zpěváci, a tanečníci, a to pokud možno vše v jedné osobě. Samotní režiséři přiznávají, že vytvořit takový muzikál, je opravdu to nejtěžší. Když se ale povede, je to současně i to nejlepší.
Představitelé všech království
Příběh jako takový, odhaduji, je velice vhodný pro rodiny s dětmi, výborné odpolední představení pro všechny. Děti sledují kostýmy, poslouchají líbivou hudbu (zpívá např. Jiří Zonyga) a současně se také do jejich podvědomí dostává myšlenka, že přírodu je třeba chránit a to hned, není-li už pozdě. Dospělí se sice možná dívají s pousmáním, ale nicméně kostýmy jsou tak ohromující, že musí nadchnout malé i velké.
Miroslav Hrabě
Pohádkové bytosti
Felix Slováček ml. a Tereza Krippnerová
Michaela Sejnová
Ráda bych vyzvedla Evženii Rážovou, kostýmní výtvarnici celého díla, i dospělý se skutečně nenudí celou dobu a má co pozorovat. Pro tanečníky pak je jistě zajímavé, že choreografii připravila Petra Parvoničová. Výpravné dekorace také diváka uzemní, vše je doplněno videoprojekcí. Některé momenty (např.když rozkvete příroda na plátně) jsou vskutku až ohromující.
Za vznikem „Kapesky“ stojí manželé Alena a Jan Pixovi, texty písní Kristýna Pixová, hudba Tomáš Beran, režie Juraj Čiernik. Mezi herci jistě najdete své oblíbené, například Martinu Pártlovou, Davida Gránského, Felixe Slováčka ml., a mnoho dalších osobností.
Závěr premiéry
Závěr
Celý tým
Není divu, že do divadla zavítali i hvězdní hosté, potkali jsme např. zpěváka Petra Janu, Janu Švandovou, Felixe Slováčka a Lucii Gelemovou, Michaelu Kuklovou a další.
Anička s růžovou kytarou za růžovými sny ▐ Jako na houpačce ▐ Trefná vzpomínka na Mistra i Mistrál ▐ Moravský bard z „Kabinetu“ Národního divadla do „Paměti“ ▐ Duchaňová mentálně i multiinstrumentálně ▐ Dámské kalhotky v růži ▐ Bude ze Zimmermanna Jára Cimrman? ▐
V pátek 22. a v sobotu 23. listopadu jste měli mít na paměti jít do Studia Paměť. Přesněji do jeho nonkonformního, poněkud v retro duchu vybaveného, sálku. Ano, totiž právě tam, blízko obchodního domu Bílá labuť a ještě blíže věži Petrského kostela i stejnojmenného náměstí, se odehrávala (po dva dny) premiéra. Koho? No přece, jak již TANEČNÍ MAGAZÍN s dostatečným předstihem avizoval, populárního divadýlka „ANIČKA A LETADÝLKO“!
Jaká bude zbrusu nová hra, v programu deklarovaná jako „modlitba za ticho“? Hned úvodem musím předeslat, že v následující prodloužené hodině jsme si toho ticha – spolu s nabitým sálkem – mnoho neužili. Spíše jsme tleskali na otevřené scéně, smáli se a popadali za břicho.
I toto ryze české (či českomoravské?) divadélko už jde s dobou. Po „hezky českých“ titulech „Jana je panna“, „Sólo pro Bedřicha“, „Království“, „Automat slast“, „Ocasem tygra“ či progresívního „Píčus není kretén“, jsme se tentokrát (s ostatními diváky) dočkali světového názvu – „Small talk“. Tak, prostě tak…
Kdo se to zde obnažuje?
Proč vůbec uvažuji o kategorizaci Aničky a jejího letadýlka jako divadla českomoravského? Určitě nikoli proto, že se na Moravě letadla konstruují a vyrábějí v Kunovicích. Ale sama Anna Duchaňová, ač původně s prvními divadelními zkušenostmi z Prahy, dlouho na Moravě vystupovala. Dokonce i ve slavné Huse na provázku. (A ani to, kupodivu, na ni nezanechalo trvalé následky!!!) To naopak, Aniččin protihráč (či spoluhráč?) z této nové inscenace, Václav Zimmermann je přímým moravským rodákem. Detailně z Provodova.
Shoda náhod způsobila, že Zimmermann se v této premiéře ve Studiu Paměť představil zrovna v době, kdy na prknech pražského Národního divadla vdechnul život postavě studentského vůdce z listopadu roku 1989 Martina Mejstříka. Tuto roli obdržel ve zbrusu novém titulu „Sametová revoluce: Kabinet“. I ve „Small talk“ zaujal. Nejen tím, že zde měl rolí hned devatero. Je všeobecně známo, že divadlo Járy Cimrmana – navzdory svým letitým tradicím – hledá nově profesionální herce. Objeví se, po výkonu ve „Small talk“, po již angažovaném Ondřeji Vetchém, v hledáčku Zdeňka Svěráka i Zimmermann? Myslím, že nejen jméno jej k tomu přímo předurčuje…
Že by Apači?
A co žena z názvu divadélka – Anička Duchaňová? Ta z větší části nesla na svých bedrech to, co je tomuto souboru vlastní – aby bylo zbrusu nové představení dostatečně ulítlé. A to se zdařilo na více než sto procent.
„Small Talk“, mimo světového názvu, zaujal, jak již tomu u „letadýlkového“ divadla Duchaňové Aničky bývá, nejen jeho běžným standardem – gejzírem nápadů. A tradičně rovněž hudebně dramatickým, až muzikálovým, jevištním ztvárněním. Tentokrát však frontmanka „divadýlka-letadýlka“ Duchaňová překvapila navíc také svým multiinstrumentálním muzikantským rozpětím. Mimo vlastní (již kultovní) růžové kytary se zhostila hned několika dechových nástrojů (že by trochu po vzoru Jitky Molavcové?). A obzvláště její „rusalkovské“ sólo, s jazzovými rify, na saxofon doslova zvedlo diváky ze sedadel. Laici žasli a odborníci se divili. Dlužno podotknout, že Václav Zimmermann Aničce zdatně přitruboval na trubku. A za tím vším stál v pozadí hudební supervizor – Michal Němec, duše známé kapely Jablkoň.
Anička a její růžová kytara
Pokud jsme u hudby, musím pochválit i nápadité písně. Opět si nezadaly jejich velmi originální skutečně napadnuté texty. Z hudebního světa byly v představení i mírné narážky na Karla Gotta. Pár taktů z některých hitů. Odkazy na jeho dávné eskapády. Nevím a nemohu posoudit, zda tak byly již předem napsány v původním scénáři? Anebo šlo o aktuální reakci na Mistrův nedávný skon? Každopádně, do této inscenace sedly. Nepůsobily v ní nikterak pracně naroubovaně nebo nepatřičně drze, upoceně či dokonce samoúčelně.
Růžové brýle nemusí být vždy růžové
Ke Gottovu životu se tak trochu vážou v inscenaci samotné i jevištně převlékací prvky. Kreativní byla, na první pohled poněkud minimalistická, scéna Martiny Zwyrtek. Hravě a rošťácky na ní spíše působí nápadité a nečekané rekvizity. Různé čelenky, nerůžové růžové brýle, dámské kalhotky „zakuklené“ v růži i mikrofon a popelník zároveň z kuchyňského cedníku, respektive napařovacího zařízení. Působivá je i závěrečná scéna s loutkovými plyšáky u hrubé cihlové zdi. Ta silně evokuje tu zeď, od níž odlézali ve válce z Londýna naši exiloví výsadkáři k atentátu na Reinharda Heydricha. Jak již tento krátký výčet naznačuje, představení „Small Talk“ je plné kontrastů, proměn, zvratů, black-outů, nonverbálních souvislostí i nečekaných point. Cítíte se jako na houpačce. Tím však nechci vůbec říci, že by se někdy, za tu více než hodinu letu, letadýlko dostalo do nebezpečných turbulencí!
Duchaňová i Zimmermann tentokrát nesli tíhu celé inscenace sami. Pouze v duu. A dokázali si poradit i s náročnou dramaturgií Petra Poly. Ten se zároveň objevil i v „zapultové“ roli Mistra zvuku. Ale odtud vlastně i trochu nenápadně celé představení řídil. Jako sportovní trenér při utkání. Myslím si, že mohl být se svými „svěřenci“ spokojen. Nakonec, to potvrdil i dlouhý, táhlý potlesk (obvykle spíše zdrženlivějšího) premiérového publika.
Václav Zimmermann začínal v moravské vísce u Zlína hrát v souboru se sympatickým názvem ProLiDi. Je vidět, že divadlo pro lidi skutečně zvládá s bravurou. Ale nikdy při tom neklesne pod hladinu dobrého vkusu i elegantního nadhledu. Určitě také proto byly protentokrát lehce stravitelné i narážky na Karla Gotta. Speciálně navíc v této, pro jeho stoupence a fanoušky, smutné době. O Anně Duchaňové je už dávno známo, že stále hledá nové cesty a letové trasy svého letadýlka. Nemusí to být vždy a za každou cenu let nadzvukovou stíhačkou. Ale taky nikdy nesklouzne do útrob takových nespolehlivých létajících strojů, jakými nedávno byly Boeningy 737. Tak jaké a do které destinace nám – s Petrem Polou – přichystá letenky příště? Po „Small talk“ se nezbývá než těšit.
»Small Talk«
devítidílná modlitba za ticho
„Small Talk“, takzvaná řeč, která neurazí a nevadí, byla patrně vynalezena proto, aby zbavila lidské bytosti tíhy mlčení. Vystupuje mrtvá dvojice populárních herců a živá Rusalka.
Hrají: Anna Duchaňová, Václav Zimmerman
Tvůrčí tým: Anna Duchaňová, Petr Pola, Václav Zimmerman
Studio ALTA a Produkční platforma ProFitArt uvedou premiéru sóla »Roselyne« o marném hledání svého místa v životě
Holešovické Studio ALTA uvede 29. října premiéru sólového představení tanečnice a performerky Cécile Da Costa s názvem Roselyne.
Žena jménem Roselyne hledá své místo; své místo v místnosti, své místo v očích ostatních, své místo v životě. Chce být neviditelná. Nechce rušit. Pochybuje. Vždy se za něčím schovává. Našla svou rostlinu.
Roselyne může být odrazem našich pochybností, rozhodnutí, která jsme neudělali, možností, kterých jsme nevyužili. Je naprosto nedokonalá, stejně jako my ostatní.
„Cítím se vinna. Nepamatuju si proč. Možná jsem udělala něco špatného nebo něco málo dobrého, nebo něco, co jsem měla udělat, ale neudělala jsem to. Možná, že ta vina tu byla už přede mnou. Nejhorší je necítit se provinile, nejhorší je, zkoušet vzpomenout si proč.“
Partneři: Studio ALTA, Divadlo Drak, Cirqueon, Uhelný mlýn, Tanec Praha, Nultý bod.
Cécile Da Costa je v Praze žijící zpěvačka, performerka a choreografka francouzsko-portugalského původu. Vystupovala v představeních divadla Farma v jeskyni, jehož byla pět let členkou, nyní působí již několik let jako performerka a choreografka ve Spitfire Company. V Čechách, Francii, Polsku nebo Řecku vede workshopy fyzického divadla. Ve své práci hledá „hlasy, které mohou pohybovat tělem a těla, která mohou pohybovat hlasem“ .
Za své sólové představení „Vypravěč“, v režii Petra Boháče, získala ocenění Tanečnice roku 2018 nebo nominaci na Total Physical Awards in Fringe 2017, v tomto multižánrovém představení oscilují tělo a hlas mezi bojem a křehkostí. „Roselyne“ je její první autorská inscenace.
Nové hudebně-taneční vystoupení 420PEOPLE »PANTHERA« inspirovala slavná kniha Sapiens. Co k tomu říká choreograf Václav Kuneš i další tvůrci?
Tvůrci nejnovějšího představení PANTHERA nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE se inspirovali bestsellerem Sapiens, který pojednává o úchvatném a zároveň děsivém příběhu lidstva. Plná emocí, a především otázek je také samotná PANTHERA, která má premiéru 10. a 11. 9. 2019 v pražské La Fabrice. Těšit se můžete na skvělé taneční výkony a hudbu Jana Šikla, složenou tanečníkům takříkajíc „pod nohy“. Za choreografií stojí Václav Kuneš, zakladatel souboru, známý také z populární TV soutěže StarDance.
„Proč jsme ze všech různých druhů lidí zůstali nakonec my, kteří o sobě rádi říkáme, že jsme pány tvorstva, i když si doslova pod rukama ničíme vše, co nám naši předchůdci zanechali?“ To je hlavní myšlenka nejnovějšího představení PANTHERA, jehož premiéru netrpělivě očekávají všichni příznivci umění nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE.
„Po představení The Watcher jsem si říkal, že téma lidského těla a jeho schopností mě stále zajímá. Shodou okolností jsem se dostal ke knížce Sapiens – stručné dějiny lidstva od izraelského historika Y. N. Harariho, kde mě zaujala teorie o tom, že by vedle nás žilo třeba ještě dalších 5 druhů ,lidí´. Vždyť my ,sapiens´ kolikrát nejsme schopni tolerovat ani rozdílné barvy pleti či vyznání,“ přibližuje okolnosti vzniku a hlavní téma nového emotivního představení PANTHERA choreograf Václav Kuneš, umělecký šéf souboru 420PEOPLE.
Hudba „pod nohy“ a překvapivé rekvizity
„Po minulé sezoně, kdy každé naše představení bylo s živou hudbou, bude PANTHERA jinak. Autorem hudby je Jan Šikl, se kterým jsem již několikrát spolupracoval jak u nás, tak i na představeních v Japonsku či Holandsku. Jeho hudba mi často připomíná filmovou hudbu, a to se mi právě k celkovému vyznění představení PANTHERA velmi hodí. Zároveň mít hudbu složenou takříkajíc ,pod nohy´ – je prostě skvělé,“ říká Václav Kuneš a dodává, že posledních pár premiér si také neumí představit bez kostýmů a stylingu Olo Křížové.
Václav Kuneš
„Velmi jsme si sedli i po lidské stránce a pro mě je důležité vědět, že se kostýmy budou dotvářet až do posledních okamžiků tak, aby co nejlépe vystihovaly i ty nejposlednější změny před premiérou.“
Scénografie se u představení PANTHERA ujal Hynek Dřízhal, který podle Václava Kuneše dokáže vždy jeho téma posunout ještě někam jinam, a dá tak aktérům příležitost pohrát si i se scénou, což prý vůbec nebývá zvykem. „A je rád, a já také, když té scéně umíme vdechnout život,“ popisuje dobře fungující spolupráci choreograf. A na otázku, zda se při představení PANTHERA uplatní i nějaké zajímavé rekvizity, Václav Kuneš odpovídá: „O rekvizitách zatím nebudu mluvit, budou mít důležité místo a nechte se překvapit.“
420PEOPLE, soubor současného tance, do jehož názvu si tvůrci vepsali českou telefonní předvolbu, založili Václav Kuneš a Nataša Novotná na přelomu roku 2007/2008 po návratu z působení v jednom z nejprestižnějších světových souborů tanečního divadla – Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána. Společná vize vybudovat v Praze svůj vlastní soubor současného tance dala vzniknout značce 420PEOPLE, která v současné době působí na české i mezinárodní scéně již 11 let. Soubor 420PEOPLE je spojením výjimečné interpretační úrovně, profesionality, promyšlené hravosti a odvahy, se kterou přivádějí na jeviště svých představení slovník současného tance, improvizaci jako součást tvorby a netradiční dialog s divákem formou diskuzí a dalších aktivit. Více se dozvíte na www.420people.org
