Milovníkům baletu MICHALA ŠTÍPU rozhodně představovat nemusíme. Elegance, přirozenost, ideální tělo a půvabná tvář. Tolik superlativů by v mnohém člověku vyvolalo představu, že Michal musí být protivný a příliš sebevědomý. Tak to je hluboký omyl. Michal je příjemný společník, milý, skromný (i přesto, že si je vědom svých hodnot), vtipný a skutečně nejedné ženě při pohledu na něj srdce zaplesá. Ideál. Je i jeho osud ideální? Michal se ochotně podělil s TANEČNÍM MAGAZÍNEM o své životní zkušenosti.
K baletu Vás přivedla Vaše maminka. Bavilo Vás to, nebo jste tančil jen z donucení?
„Chodil jsem od malička s mámou do divadla a pohyb mě opravdu velice zajímal, bylo to ve mně. Když mě máma dala do baletní školy, tak mě to moc bavilo. Na konzervatoři je to už něco jiného, přísný režim, školu jsme měli od sedmi do šesti hodin, někdy od osmi hodin a skutečně celý den jsme pracovali, takže musím říct, že člověk opravdu žádné dětství nemá. Tanec mám natolik rád, že mně všechno vykompenzoval. Kdo je na konzervatoři z nějakého donucení, nebo si není úplně jistý svým zájmem, pro toho je to kruté.“
Nenapadlo Vás v té době, že byste raději dělal nějaký sport jako jiní kluci?
„Sport je stejná dřina jako tanec, nebo alespoň si to myslím, nemohu úplně srovnávat, ale pořád tam musí být výkon, musíte trénovat. A pro mě stát na jevišti je něco, co se nedá popsat. Původně jsem se chtěl věnovat zpěvu nebo hrát. Když jsem se začal věnovat tanci, tak se mi vlastně herectví splnilo, sice trošku v jiném slova smyslu, ale pořád platí, že balet herectví obsahuje.“
Na tanečníka mnoho lidí nahlíží tak, že dělá nemužné povolání (Přitom musíte neustále zvedat své ženské protějšky, takže co může být mužnějšího?) Cítil jste se někdy urážený nebo zraněný těmito názory?
„Určitě, můžu rovnou zrovna říct, že jsem to měl z první ruky. Můj táta balet neuznával, to byl přesně tenhle případ. Odrazoval mě a nebýt mámy, tak bych se tanci asi nikdy nevěnoval. Až po několika letech, kdy se začaly dostavovat úspěchy, teprve začal na balet nahlížet nějak jinak. A ve škole je to kruté – kluk, který dělá balet… Nevím, jestli je dnes situace lepší, ale za mých mladých let tomu tak nebylo. U dívky je to jiné, tam se tanec nějak předpokládá.“
Takže jste si to protrpěl…
„Protrpěl je silné slovo. Ale prožil jsem to se vším všudy.“
A přesto nevzdal…
„Nevzdal. Mě to opravdu těšilo a musel jsem kvůli baletu i měnit školu, protože v té době se ještě ve školách ,směnovalo, čímž myslím střídavé ranní a odpolední vyučování. A já jsem tedy musel chodit na školu, která ,směnování´ neměla, abych mohl hodiny baletu navštěvovat.“
Co vlastně pro Vás bylo na celé té taneční kariéře to nejtěžší?
„Musím říct, že v mém baletním životě jsem měl neuvěřitelné štěstí. Pár měsíců po nástupu do divadla jsem začal dostávat sólové role. Nejtěžší je vždy si svou roli obhájit a stále všechny přesvědčovat o svých kvalitách.“
Co mělo největší podíl na Vašem úspěchu? Talent? Dřina? Štěstí?
„Od každého trošku. I talent musíte mít, i muzikálnost, ale hlavně štěstí. Nesmírně záleží na tom, kdy přijdete do divadla, kdo je šéf, jaký má repertoár, jestli dává přednost mladým, zda se typově pro něj hodíte… Já jsem měl zrovna štěstí, protože v té době právě končila jedna éra tanečníků, takže jsem byl „novou vlnou“, zkrátka, hodil jsem se. Snažil jsem se dělat nějaké konkurzy i mimo Českou republiku a musím říct, tedy spíše se pochlubit, že jsem se dostal kamkoliv, kam jsem dělal konkurz. Přesto jsem nějak cítil, že kořeny mám v České republice. Spíše jsem si „namastil ego“, že na to mám, abych odešel do zahraničí, ale raději jsem zůstal. Po několika sezónách v Brně jsem začal hostovat v Národním divadle v Praze, to byl pro mě úplně nový svět. Všechno bylo jinak než v Brně. Praha pro mě představovala ,Zlatou kapličku´, byla to taková meta České republiky. Nemůžu říct, že jsem byl šťastnější. V každém období bylo něco. Kdybych zůstal v Brně, tak bych možná stejně tak tančil hlavní role, ale nezatančil bych si takové role jako v Praze. A Praha pro mne znamenala opravdu štěstí. Ať už šlo o choreografy, které si Brno nemohlo finančně dovolit , a díky tomu, že jsem tančil s takovými známými jmény, tak jsem se dostal i do zahraničí, což byl pro mě dar.“
Opravdu byste neodešel do zahraničí?
„Uvažoval jsem o zahraničí, ale pak jsem se vždy zalekl a zůstal. Nejsem asi typ člověka, který by z rodného hnízda vylétl kamsi daleko.“
Prožíval jste také nějaké strasti?
„Myslím si, že strasti teprve přijdou, až začne člověk myslet na to, co bude dělat dál na sklonku své kariéry. A já už začínám přemýšlet…“
Tanečník také musí být stoprocentně zdravý, že?
„To určitě.“
A co taková „běžná“ artróza?
„To už mám…“
Znamená artróza konec taneční kariéry?
„Bolí to, ale překonávám ji. Samozřejmě v normálním životě by to tolik nevadilo, ale v baletním světě je to jiné.“
Cítíte úbytek sil?
„To ano. Kolem dvaceti, pětadvaceti let až do takových dvaatřiceti, jsem věděl, že pokud vynechám trénink, tak po prázdninách ,naskočím´ velmi rychle. Ale teď už vím, že mi to nějakou dobu trvá a stojí to víc sil. Věřím tomu, že toto cítí všichni lidé, kteří se nějak pohybují, třeba sportovci, je to asi stejné.“
Takže shrnuto, začátek byl hladší. A co tedy plánujete dál?
„Dobře, připusťme, začátek trval vlastně plus mínus dvacet let. No, teď velice záleží na tom, kdy si člověk řekne „dost“. Určitě už přemýšlím o tom, co budu děla dál. Musí také přijít i ta příležitost, čeho se člověk může chopit. Nejhorší situace nastává, když tanečníci, kteří nemají prakticky žádnou možnost další tvorby nebo jakékoliv práce, chtějí zůstat na jevišti za každou cenu. Toho bych se opravdu rád vyvaroval. Nechci být tanečník, kterého musí z jeviště ‚vyhánět‘, pro mě je lepší odejít z vrcholu, později je to velice smutné.“
Nevidíte budoucnost v tvorbě choreografií či ve výuce?
„Jak se realita nebo osud vyvine, to zatím nevím, samozřejmě už učím a rád bych se tomu věnoval i dál. Rád bych učil na taneční konzervatoři, myslím si, že bych dokázal žákům předat své vědomosti, chtěl bych se věnovat pedagogické praxi. Co se týče choreografie, letos na jaře jsem měl možnost udělat choreografii pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a velice mě to bavilo. Vybral jsem si výborný tým, který se vzájemně doplňoval, byl jsem z toho nadšený. Viděl jsem tu práci i z druhé strany, jinak, než kdybych jenom tančil. Tanečník nevidí tolik do práce choreografa, co všechno to obnáší. Zjistil jsem, že to není čistě jen o tanci. Choreografii bych se rád věnoval, něco už mám rozplánované, tak uvidíme. Bylo by fajn dostat nabídku pozici šéfa nějakého souboru. Ta nabídka samozřejmě musí nejdříve přijít a také být akceptovatelná, abych ji mohl přijmout.“
Dělal jste rovněž modeling, ale ta situace je tam skoro ta samá, je to zkrátka práce mládí…
„Ano, to je pravda. Jednu dobu jsem se modelingu hodně věnoval, ale samozřejmě bylo moc práce v divadle, takže jsem už neměl tolik času.“
Bavilo Vás to?
„Bavilo. Vypnul jsem, dělal jsem něco jiného než balet. Takový ten exhibicionismus, který v baletu musí být, na molu byl ten samý a bez námahy. Předvedl jsem se, bylo to fajn. Jde-li o věk, tak se člověk může věnovat fotomodelingu, tam ten věk zase nehraje takovou roli. Ale v modelingu jako takovém asi ano.“
Věnoval byste se modelingu i teď?
„Kdyby přišla nějaká nabídka, tak bych se tomu rozhodně nebránil. Ale je pravda, že jsem proto zatím vůbec nic neudělal…“
A co zpěvu?
„Já si myslím, že už jsem starý na to, abych začínal ve zpěvu. Nebo lépe řečeno, abych něco dokazoval. Asi bych se naučil nějak zpívat, to připouštím, ale aby ze mě byla nějaká popová hvězda, to tedy ne…“
Mohl by to být jen koníček…
„To ano, ale já potřebuji něco, co mě uživí, ne koníček. Nevidím ve zpěvu perspektivu. Určitě je to práce, která by mi nahradila balet, kdybych ho už nedělal. Ale také na zpěv musí být talent a člověk musí být v něčem výjimečný. Také může skončit ve sboru, nebo být profesionál. Já jsem typ člověka, který v daném oboru vynikat chce. A nemyslím si, že bych byl takový talent, aby mě to uspokojilo, kdybych dnes začal zpívat.“
Stále útočíte na nejvyšší příčky?
„Celý život, už od konzervatoře Vás učí, že musíte být ve všem nejlepší, dokonalý, mít dokonalé pohyby.. takže, je těžké být jiný. Vyrůstat v tomto oboru je fajn, ale horší je, když z toho vyjdete. Všichni po Vás chtějí dokonalost celý život, takže jaká další práce vás dostatečně uspokojí?“
A návrhářství?
„To ne. Baví mě sice bytový design, ale ani tomu bych se nevěnoval. Neumím vůbec malovat a to je pro návrháře velice důležité.“
A založit rodinu neplánujete?
„Ne. Já mám šest psů a tím pádem mám šest dětí. Je to velice těžké skloubit rodinu s divadlem. V souboru je spousta tanečníků, kteří jsou spolu od rána do večera, to je taková velká rodina. Někdy je to fajn, ale někdy je to na duševní kolaps. Jste neustále v té samé společnosti a pokud už máte nějaký vztah a rozejdete se, musíte dál pracovat společně jakoby se nic nestalo a pak to může být někdy těžké.“
Hrajete spíše romantické role. Jste v reálném životě také romantik a umíráte pro lásku, nebo jste spíše chladnější typ, který city tolik neprožívá?
„Musím říct, že spíše dříve jsem k lásce přistupoval jinak než teď. Byl jsem opravdu vždycky romantický a jsem dodnes, to ano, ale dříve jsem ke vztahům přistupoval automaticky, vlastně jsem měl štěstí na lásku do určité doby.“
Po vystoupení býváte obvykle v obležení fanynek. Jste rád obletovaný, nebo byste už raději šel domů?
„Jak kdy. Někdy je člověk tak vyčerpaný, že je rád, že jde domů a někdy mě to představení tak strašně nabije energií, že si rád posedím nebo konverzuji.“
Máte dokonalou postavu. Dáváte si pozor na jídlo? Co takhle hamburger před vystoupením?
„Před vystoupením nic takového. Když mám představení, tak jím maximálně do jedné hodiny. Je lepší tančit s prázdným žaludkem, člověk se necítí těžce. Lépe se pohybujete, i když máte hlad. Ale jinak jím všechno. V našem souboru se nikdo nijak moc v jídle neomezuje. Pro někoho je to možná těžší, protože má horší spalování, pro někoho je to lehčí. Člověk s horším spalováním se už musíte; trošku hlídat. Záleží na vrozených dispozicích a na těle každého tanečníka. Balet je umění mladých a estetika je velice důležitá. Tlustý princ, to by asi moc neprošlo, i když znám i takové případy. Ale stále platí jedna věc, jdete-li na balet, chcete vidět něco jiného než je běžný život a tím je právě balet výjimečný.“
Nemáte občas pocit, že v současnosti se už balet přehání, baletky třeba občas stojí svému partnerovi i na hlavě a podobně…
„To jsou už trošku artisti, no.“ Ale je to krásné, když je to vkusně udělané.
Jak se na to díváte? Je dobré smíchat balet s artistickým uměním?
„Já teď odpovím z pohledu diváka. Už jsem vlastně říkal několikrát, že je moc důležité, pokud jdu na nějaké představení, abych odcházel s pocitem, že jsem něco prožil. Je mnoho tanečníků, jak u nás, tak v zahraničí, kteří představení odtančí brilantně, ale prožitku tam moc není. Raději od techniky nepatrně ustoupím, ale potřebuji příběh a emoce trošku prožít. Představení je něco jiného, než to, co v životě prožíváte, proto vlastně jdete do divadla. Nevadí mi moderní díla, nebo zmodernizovaná, ale všechno má své hranice. Mám-li jít na představení, které znamená jen současnost, kterou právě prožívám, tak sem chodit nemusím, já chci vidět něco jiného.“
Balet na špičkách se sice uznává jako nejvyšší forma umění, ale také nejtěžší a pěkně to bolí. Přemýšlel jste někdy o jiném směru v baletu? Nebylo by třeba přínosné, aby se netančilo na špičkách?
„Ale v tom je právě balet tak výjimečný!! Tenhle obor nemůže dělat každý, jen pár lidí, proto je tak mimořádný a prestižní.“
Stojí takové utrpení za to?
„Stojí. Je to opravdu bohužel jepičí, tedy velmi krátký život. A záleží hodně na štěstí. Není to jen na dispozicích a talentu, což je také samozřejmě důležité, ale štěstí sehrává nejdůležitější roli. I když v dnešní době už se věci změnily. Dříve po úrazu menisku tanečník končil, dnes jde život dál, jako kdyby se nic nestalo. Jednoduše, když vcházíte na jeviště a něco vás bolí, neříkám, že o tom nevíte, ale je to jiné, nevnímáte to.“
Co myslíte, proč tanečníků v Čechách spíše ubývá?
„V současné době je úroveň tance na velmi vysoké úrovni a stále se vyvíjí. Hranice jsou otevřené a kdo je opravdu hodně dobrý, tak se snaží dostat do zahraničích souborů. Podmínky jsou tam stále lepší než u nás, i přesto, že se v ČR finanční situace zlepšuje, stále se to nedá srovnat. Ale nápor, který je u nás na tanečníky kladený, je stejný jako v zahraničí.“
Zhodnotíte-li výkony českých umělců a výkony umělců v zahraničí, jsou Češi lepší, stejní, horší?
„Co se týče Ruska, které bylo dlouhou dobu na vrcholu, tak zůstalo stát a ‚svět šel dopředu ‘. Ale neplatí to úplně doslova, protože francouzská a ruská škola jsou velice rozdílné. Neviděl jsem naživo Bolshoi Theatre, ale viděl jsem záznamy a divil jsem se, že takoví tanečníci tam vystupují, a to myslím v negativním slova smyslu. Jsou tam i hvězdy, to je v každém zahraničním divadle, ať už v Pařížské opeře, v Londýně, v Americe. Když budu brát v úvahu moderní tanec, jakýkoliv jiný soubor zatančí moderní tanec a ruský soubor stále bude tančit klasiku. Nechci ‚házet všechny do jednoho pytle‘, ale i některé ruské hvězdy, se kterými jsem měl možnost být na jevišti, tančily jen klasiku. Nevím, jestli je to tím, že nechtějí nebo nedokáží ‚povolit ledy‘. Možná je to jejich ruskou školou. V Brně na konzervatoři moderní tanec, jak ho známe v Praze, nebyl. Byl jsem často zaškatulkovaný do klasiky, a když jsem přišel do divadla v Praze a dělal jsem něco moderního, tak jsem to vůbec nechápal. Takže školou je to určitě také.“
Nemrzí Vás, že nemáte moc volna a svůj život jste vlastně musel propracovat?
„No, já jsem s odpočinkem opravdu ,na štíru´. Když nejsem v divadle, tak učím, když neučím, tak se věnuji tvorbě choreografií, když netvořím choreografie, tak se věnuji zahradě. Zahradu se snažím stále budovat, kopu, ryji, takže té energie ze sebe vydávám strašně moc a je fakt, že to na sobě už cítím, potřebuji zvolnit. Já jsem v současné době nesmírně vytížený. Příští sezonu nastupuji na vysokou školu, budu dojíždět do Brna, protože tam je dálkové; studium, tady v Praze mi dálkově studovat neumožnili. Na konzervatoři učit mohu, vyšší odborné vzdělání mám, ale přesto je lepší mít vysokou školu. Pracovní doba v divadle nepřeje studiu, zkrátka nastoupíte v deset hodin a pracujete do šesti hodin. Pokud máte představení, tak pracujete do dvou hodin a potom večer, protože před představením potřebujete nabrat síly. Takže vlastně nemáme možnost žádné rekvalifikace. Jste tady od rána do večera, jednoho dne skončíte, klidně vám řeknou : „tak jdi“, ale vy nemáte nic a nemáte kam jít. Myslím si, že tohle je velmi zlé pro tanečníky. V zahraničí je to přece jen jiné, výdělky jsou vyšší, tanečníkům odebírají z platu nějaké peníze a až skončí kariéru, jdou na rekvalifikační kurz. V Čechách nic takového není. Některé instituce se už snaží něco obdobného vybudovat, ale výsledek je zatím nulový. Politici nemají zájem. Důchody pro tanečníky se zrušily. A přitom tanečníků není tolik, aby právě jejich důchody stát zruinovaly. Je to kultura, tanečníci se jí věnují celý život, zničí si tělo a nemají nic.“
Máte ještě nějaký pracovní sen, který si chcete splnit?
„Jsem typ člověka, který nemá moc rád překvapení, i když tohle také neříkám přesně. Jednoduše, když mám všechno naplánované a vím dopředu, co mě čeká, je to pro mě fajn. Ale pokud prožívám nejistotu, tak to je to pro mě strašné. Takže já bych už rád měl jasno, co vlastně budu dělat, a rád bych měl stanovený jasný cíl, ke kterému bych se vůbec propracoval. Až se toto usadí, tak teprve budu moci tvořit další věci.“
Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí
Foto: archiv Michala Štípy
Eva Smolíková
TANEČNÍ MAGAZÍN
Ctibor Turba
