Tanec, rudá hvězda, fialky a mejdlíčka, Jonáš i tingl tangl a Mikuláš ve Werichově vile

A nejen to z titulku, také mnoho dalších překvapení vás čeká ve vile, kde žil Jan Werich, básník Vladimír Holan, ale také kdysi buditel Josef Dobrovský.

Kalendářní léto už nezadržitelně končí, ale vy si ho na pražské Kampě můžete ještě užívat plnými doušky.

S divadlem KAŠPAR se v Praze přeneseme k francouzské řece Loiře na stanový dětský tábor v inscenaci “Mikulášovy prázdniny” v režii Filipa Nuckollse

Představení „Mikulášovy prázdniny v podání divadelního spolku Kašpar a věhlasné představení „Jonáš a tingl tangl pod taktovkou režiséra Jakuba Špalka můžete zhlédnout na zahradě Werichovy vily hned v první půli září

A podruhé divadlo KAŠPAR a legendární semaforské představení “Jonáš a tingl tangl” v režijním pojetí Jakuba Špalka

K významnému jubileu paní Medy Mládkové na  odpoledne 8. září připravili  dramaturgové sestřih rozhovorů s paní Medou a večer můžete zhlédnout projekci filmu „Za Werichem na Kampu. Vzkaz můžete paní Medě zanechat v knize přání. Oslavy budou probíhat také v Museu Kampa a v Museu skla – Portheimka.

Čtrnáctého září již po páté přijďte prožít nezapomenutelný večer a skvěle si zatančit na „Swingu na Kampě.

Při tančení (nejen) swingu to kolem Werichovy vily prostě žije

Ve druhé polovině září si nenechte ujít výstavu „Lístek do Nového světa s autogramiádou knihy Dobrodruhy proti své vůli a pořad „V+W ve válce: pásmo vzpomínek, filmových ukázek i Ježkových písniček, které připomene působení Jiřího Voskovce a Jana Wericha po jejich odchodu do amerického exilu během 2. světové války.

V hořko-sladkém dokumentárním divadelním představení „Fialky a Mejdlíčka – dětství pod rudou hvězdou” se 23. října díky vzpomínkám pamětníků můžete přenést do doby dětí před šedesáti lety, kde sice voní cukrové fialky a na jazyku se rozplývají sladká mejdlíčka, ale také svítí rudá hvězda.

Dokumentární představení “Fialky a mejdlíčka – dětství pod rudou hvězdou” přináší do Werichovy vily soubor TisiciHRAn

Na listopad pro Vás dramaturgie připravuje například dopolední matiné s Jiřím Vejvodou pod názvem „Americký Ježek“.

Je zkrátka z čeho vybírat.

Aktuální program naleznete ZDE. A pokud nestihnete některou z připravovaných akcí, přijďte třeba jen na prohlídku expozice.

Foto: Werichova vila

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s prvním  sólistou Baletu ND MICHALEM ŠTÍPOU

„Prožil jsem si balet se vším všudy”.

Milovníkům baletu MICHALA ŠTÍPU rozhodně představovat  nemusíme. Elegance, přirozenost, ideální tělo a půvabná tvář.  Tolik superlativů by v mnohém člověku vyvolalo představu, že Michal musí být protivný a příliš sebevědomý.  Tak to je hluboký omyl. Michal je příjemný společník, milý, skromný (i přesto, že si je vědom  svých hodnot), vtipný a skutečně nejedné ženě při pohledu na  něj srdce zaplesá. Ideál. Je i jeho osud ideální?  Michal se ochotně podělil s TANEČNÍM MAGAZÍNEM o své životní zkušenosti.

 K baletu Vás přivedla Vaše maminka. Bavilo Vás to,  nebo jste tančil jen z donucení?

Chodil jsem od malička s mámou do divadla a pohyb mě opravdu velice zajímal, bylo to ve mně. Když mě  máma dala  do baletní školy, tak mě to moc bavilo.  Na konzervatoři je to už něco jiného, přísný  režim, školu jsme měli  od sedmi do šesti hodin,  někdy od osmi hodin a skutečně  celý den jsme  pracovali, takže musím říct, že člověk opravdu žádné dětství nemá. Tanec  mám  natolik rád, že mně všechno  vykompenzoval. Kdo je na konzervatoři  z nějakého donucení, nebo si není úplně jistý svým zájmem, pro toho je to kruté.“

Nenapadlo Vás v té době,  že byste  raději dělal nějaký sport  jako jiní kluci?

Sport je stejná dřina jako tanec, nebo alespoň si to myslím, nemohu úplně srovnávat, ale  pořád tam musí být výkon, musíte trénovat. A  pro mě stát na jevišti je něco, co  se nedá popsat. Původně  jsem se chtěl věnovat zpěvu nebo hrát.  Když jsem se začal věnovat  tanci, tak se mi vlastně herectví splnilo,  sice trošku v jiném slova smyslu, ale   pořád platí, že  balet herectví obsahuje.“

Na tanečníka mnoho lidí nahlíží tak, že dělá  nemužné povolání (Přitom musíte neustále zvedat své ženské protějšky, takže co může být mužnějšího?)  Cítil  jste se někdy urážený  nebo zraněný těmito názory?

Určitě, můžu rovnou zrovna říct, že jsem to měl z první ruky. Můj  táta balet  neuznával,  to byl přesně tenhle případ. Odrazoval  mě a nebýt mámy, tak  bych se tanci  asi nikdy  nevěnoval. Až  po několika letech, kdy  se začaly dostavovat úspěchy, teprve  začal  na   balet nahlížet nějak jinak. A ve škole je to kruté – kluk, který dělá balet… Nevím, jestli   je dnes situace lepší,  ale za mých mladých let tomu tak nebylo. U dívky je to jiné, tam se tanec nějak předpokládá.“

Takže  jste si to protrpěl…

 “Protrpěl je silné slovo. Ale prožil jsem to se vším všudy.”

A přesto nevzdal…

 Nevzdal. Mě to opravdu těšilo  a musel jsem kvůli  baletu i měnit školu, protože v té době se ještě ve školách ,směnovalo, čímž myslím střídavé  ranní a odpolední vyučování. A já jsem tedy musel chodit na školu, která ,směnování´ neměla, abych mohl hodiny baletu navštěvovat.“

Co vlastně pro Vás bylo na celé té taneční kariéře to nejtěžší?

 Musím říct, že v mém baletním životě jsem měl neuvěřitelné štěstí. Pár měsíců po nástupu do divadla jsem začal dostávat sólové role. Nejtěžší je vždy si svou roli obhájit a stále všechny přesvědčovat o svých kvalitách.

Co mělo největší podíl na Vašem úspěchu? Talent? Dřina? Štěstí?

 Od  každého trošku. I talent musíte mít, i muzikálnost, ale hlavně štěstí. Nesmírně  záleží na tom, kdy přijdete do divadla, kdo je šéf, jaký má repertoár, jestli dává přednost mladým, zda  se typově pro něj hodíte… Já jsem měl zrovna štěstí, protože v té  době právě končila jedna éra tanečníků, takže jsem byl „novou vlnou“, zkrátka, hodil jsem se. Snažil jsem se dělat nějaké konkurzy i mimo Českou republiku a musím říct, tedy spí&sc aron;e se pochlubit, že jsem se dostal kamkoliv, kam jsem dělal  konkurz.  Přesto jsem nějak cítil, že  kořeny mám v České republice. Spíše jsem si „namastil ego“, že na to mám, abych odešel do zahraničí, ale raději jsem zůstal. Po několika sezónách v Brně jsem začal hostovat v Národním divadle v Praze, to byl pro mě  úplně nový svět.  Všechno bylo jinak  než v Brně.  Praha pro mě představovala ,Zlatou kapličku´, byla to   taková meta České republiky. Nemůžu  říct, že  jsem byl šťastnější. V každém období bylo něco.   Kdybych zůstal v Brně, tak bych možná   stejně  tak tančil hlavní role, ale nezatančil  bych si takové role jako v Praze. A Praha  pro mne znamenala opravdu  štěstí.  Ať už šlo o choreografy, které  si Brno nemohlo finančně dovolit ,  a díky tomu, že jsem tančil s takovými známými jmény, tak jsem se dostal i do zahraničí, což byl pro mě dar.“

Michal Štípa jako sólista v baletu pražského ND “La Bayadère” (premiéra 2014)

Opravdu byste neodešel do zahraničí?

 Uvažoval jsem o zahraničí, ale pak jsem se vždy zalekl a zůstal. Nejsem  asi typ člověka, který by z rodného hnízda vylétl kamsi daleko.“

Prožíval jste také nějaké strasti?

Myslím si, že strasti teprve přijdou, až začne člověk myslet na to, co bude dělat dál na sklonku své  kariéry. A já už začínám přemýšlet…

 Tanečník  také musí být stoprocentně zdravý, že?

To určitě.“

A co taková „běžná“  artróza?

 To už mám“ …

Znamená artróza konec  taneční kariéry?

 Bolí to, ale překonávám ji. Samozřejmě  v normálním životě by to tolik nevadilo,  ale v baletním světě je to jiné.”

Cítíte úbytek sil?

“To ano. Kolem dvaceti, pětadvaceti let až do takových dvaatřiceti, jsem věděl, že pokud vynechám trénink, tak po prázdninách  ,naskočím´  velmi rychle. Ale  teď už vím, že mi to nějakou dobu trvá a stojí to víc sil.  Věřím tomu, že toto cítí  všichni lidé, kteří se  nějak pohybují, třeba sportovci, je to asi  stejné.” 

Takže shrnuto, začátek byl  hladší. A co tedy plánujete dál?

 Dobře, připusťme, začátek trval  vlastně  plus mínus dvacet let. No, teď velice záleží na tom, kdy si člověk řekne „dost“.  Určitě už přemýšlím o tom, co budu děla dál.    Musí  také  přijít i ta příležitost, čeho se člověk může  chopit. Nejhorší situace nastává, když tanečníci, kteří nemají prakticky žádnou možnost další tvorby  nebo jakékoliv  práce,   chtějí zůstat  na jevišti za každou cenu. Toho  bych se opravdu rád vyvaroval. Nechci být tanečník, kterého musí z jeviště ‚vyhánět‘, pro mě je lepší odejít z vrcholu, později  je to velice smutné.“

Nevidíte budoucnost v tvorbě choreografií či ve výuce?

 Jak se realita nebo osud vyvine, to zatím nevím, samozřejmě už  učím a rád bych se tomu věnoval i dál. Rád bych učil na taneční konzervatoři, myslím si, že bych dokázal žákům předat své vědomosti, chtěl bych se věnovat pedagogické praxi.   Co  se týče  choreografie, letos na jaře jsem   měl možnost udělat choreografii  pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a  velice mě to bavilo. Vybral jsem si výborný tým, který se vzájemně doplňoval,  byl jsem z toho nadšený. Viděl jsem tu práci i  z druhé strany, jinak, než kdybych jenom tančil. Tanečník  nevidí tolik do práce  choreografa, co všechno to obnáší. Zjistil jsem, že to není čistě jen o tanci. Choreografii bych se rád věnoval, něco už mám rozplánované, tak uvidíme. Bylo by fajn dostat nabídku  pozici šéfa nějakého souboru. Ta nabídka samozřejmě musí nejdříve přijít a také být akceptovatelná, abych ji mohl přijmout.“

Dělal jste rovněž modeling,  ale ta situace je tam skoro ta samá, je to zkrátka práce  mládí…

Ano, to  je pravda. Jednu  dobu jsem se modelingu hodně věnoval, ale  samozřejmě  bylo moc  práce v divadle, takže  jsem už neměl tolik času.” 

Bavilo Vás to?

Bavilo. Vypnul jsem, dělal jsem něco jiného než balet. Takový ten exhibicionismus,  který v baletu musí být, na molu byl ten samý a bez námahy.  Předvedl jsem se, bylo to fajn. Jde-li o věk,  tak se člověk může věnovat fotomodelingu,  tam  ten věk zase  nehraje takovou roli.   Ale v modelingu jako takovém asi ano.“

Věnoval byste se modelingu i teď?

Kdyby přišla nějaká nabídka, tak bych se tomu rozhodně nebránil. Ale je pravda, že jsem proto zatím vůbec nic neudělal…“

A co zpěvu?

Já si myslím, že už jsem starý  na to, abych začínal ve zpěvu. Nebo lépe řečeno, abych  něco dokazoval. Asi bych se naučil nějak zpívat, to připouštím, ale aby ze mě byla nějaká popová hvězda, to tedy ne…“

Mohl by to být jen koníček…

To ano, ale já potřebuji něco, co mě uživí, ne koníček. Nevidím ve  zpěvu  perspektivu. Určitě je to práce, která by mi nahradila balet, kdybych ho už nedělal. Ale také na  zpěv  musí být talent a člověk musí být v něčem výjimečný. Také může  skončit ve sboru, nebo být profesionál. Já jsem  typ člověka, který v  daném oboru vynikat chce. A nemyslím si, že bych byl takový talent, aby  mě to uspokojilo, kdybych  dnes začal zpívat.“

Stále útočíte na nejvyšší příčky?

Celý život, už od konzervatoře Vás učí, že musíte  být ve všem nejlepší,  dokonalý, mít  dokonalé pohyby.. takže, je těžké být jiný. Vyrůstat v tomto oboru je fajn, ale horší je, když z toho vyjdete.  Všichni po Vás chtějí dokonalost celý život, takže jaká  další práce vás dostatečně uspokojí?“ 

A návrhářství?

To ne.  Baví mě sice bytový design, ale ani tomu bych  se nevěnoval. Neumím vůbec malovat a to je pro návrháře velice důležité.“

 A založit rodinu neplánujete?

Ne. Já mám šest psů a tím pádem mám šest dětí. Je to velice  těžké skloubit rodinu s divadlem. V souboru je  spousta tanečníků, kteří jsou spolu od rána do večera, to  je taková velká rodina. Někdy je to fajn, ale někdy je to na duševní kolaps.  Jste neustále  v té samé společnosti  a pokud už máte nějaký vztah a rozejdete se, musíte  dál  pracovat společně jakoby se nic nestalo a pak to může být někdy těžké.” 

Hrajete spíše romantické role. Jste v reálném životě také romantik a umíráte pro lásku, nebo jste spíše chladnější typ, který city tolik neprožívá?

Musím říct, že spíše dříve jsem k lásce přistupoval jinak než teď. Byl  jsem opravdu vždycky  romantický  a jsem dodnes, to ano,  ale dříve jsem ke   vztahům přistupoval automaticky, vlastně  jsem měl štěstí na lásku do určité doby.” 

Po vystoupení býváte obvykle v obležení fanynek. Jste rád obletovaný, nebo byste už raději šel domů?

Jak kdy. Někdy  je člověk tak vyčerpaný, že je rád, že  jde domů a někdy mě to představení tak strašně nabije energií, že si rád posedím  nebo konverzuji.“

Máte dokonalou postavu. Dáváte si pozor na jídlo?  Co takhle hamburger  před vystoupením?

Před vystoupením nic takového.   Když mám představení, tak jím maximálně do jedné hodiny. Je lepší tančit s prázdným žaludkem, člověk se necítí těžce. Lépe se pohybujete, i když  máte hlad.  Ale jinak jím všechno. V našem souboru se nikdo nijak moc v jídle neomezuje. Pro  někoho je to možná těžší, protože má horší  spalování,   pro někoho je to lehčí.  Člověk s horším spalováním  se už mus&iac ute; trošku hlídat. Záleží na vrozených dispozicích  a na těle každého tanečníka. Balet je umění mladých a estetika je velice důležitá.  Tlustý princ, to by asi moc neprošlo, i když znám i takové případy. Ale stále platí jedna věc,  jdete-li na balet, chcete vidět něco jiného než je běžný život a tím je právě balet výjimečný.“

Nemáte občas pocit, že v současnosti se už balet přehání, baletky třeba občas stojí svému partnerovi  i na hlavě a podobně…

To jsou už  trošku artisti, no.“ Ale je to krásné, když je to vkusně udělané.

Jak se na to díváte? Je  dobré smíchat balet s artistickým uměním?

Já teď odpovím  z pohledu diváka. Už jsem vlastně říkal několikrát, že  je  moc důležité, pokud  jdu na nějaké představení,  abych odcházel s pocitem, že jsem něco  prožil.  Je mnoho  tanečníků, jak u nás, tak v zahraničí, kteří představení odtančí brilantně, ale  prožitku tam moc není. Raději od techniky  nepatrně  ustoupím, ale potřebuji příběh a emoce trošku  prožít.  Představení je  něco jiného, než to, co v životě prožíváte, proto  vlastně jdete  do divadla. Nevadí mi moderní díla, nebo zmodernizovaná, ale všechno má své hranice. Mám-li  jít na  představení, které znamená jen současnost, kterou právě prožívám,  tak sem chodit nemusím, já chci  vidět něco jiného.“

Balet na špičkách se sice  uznává jako  nejvyšší forma umění, ale  také nejtěžší a pěkně to bolí. Přemýšlel jste někdy o jiném směru v baletu? Nebylo  by třeba přínosné, aby se netančilo na špičkách?

Ale v tom je právě balet tak výjimečný!! Tenhle obor nemůže dělat každý, jen pár lidí,  proto je tak mimořádný a prestižní.“

Stojí takové utrpení za to?

Stojí. Je  to opravdu bohužel jepičí, tedy velmi krátký život. A záleží hodně na štěstí. Není to jen na dispozicích a talentu, což je  také samozřejmě důležité, ale štěstí sehrává nejdůležitější roli.  I když v dnešní době už se věci změnily. Dříve po úrazu menisku  tanečník končil,  dnes  jde život dál,  jako kdyby se nic nestalo. Jednoduše,  když vcházíte  na jeviště a něco vás bolí, neříkám, že o  tom nevíte, ale je to jiné, nevnímáte to.“

 Co myslíte, proč tanečníků v Čechách spíše ubývá?

V současné době je úroveň tance na velmi vysoké úrovni a stále se vyvíjí. Hranice jsou otevřené a kdo je opravdu hodně dobrý, tak se snaží dostat do zahraničích souborů.  Podmínky jsou tam stále lepší než u nás, i přesto, že se v ČR  finanční situace zlepšuje,  stále se to nedá srovnat.  Ale nápor, který je u nás na tanečníky kladený, je stejný jako v zahraničí. 

Michal Štípa na scéně pražského ND v baletu “Vertigo” (premiéra 2016)

Zhodnotíte-li  výkony českých umělců a výkony umělců v zahraničí, jsou Češi lepší, stejní, horší?

Co se týče Ruska, které bylo dlouhou dobu na vrcholu, tak zůstalo  stát a  ‚svět šel dopředu ‘.  Ale neplatí to  úplně doslova, protože  francouzská a ruská škola jsou velice rozdílné. Neviděl   jsem naživo Bolshoi Theatre, ale  viděl jsem  záznamy a divil jsem se, že takoví tanečníci tam vystupují, a to myslím v negativním slova smyslu.  Jsou tam i hvězdy, to je v každém zahraničním divadle, ať už v Pařížské opeře,  v Londýně, v Americe. Když budu  brát v úvahu moderní tanec, jakýkoliv jiný soubor zatančí moderní tanec a ruský soubor stále bude tančit klasiku.   Nechci ‚házet všechny do jednoho pytle‘, ale i některé ruské hvězdy, se kterými jsem měl možnost být na jevišti, tančily jen klasiku. Nevím,  jestli je to tím, že nechtějí nebo nedokáží ‚povolit ledy‘. Možná je to jejich ruskou školou.  V Brně na konzervatoři moderní tanec, jak ho  známe v Praze, nebyl. Byl jsem často zaškatulkovaný do klasiky, a když jsem přišel do divadla v Praze a dělal jsem něco moderního, tak jsem to vůbec nechápal. Takže školou je to určitě také.“

Nemrzí Vás, že  nemáte moc volna a svůj  život  jste vlastně musel propracovat?

No, já jsem s odpočinkem opravdu  ,na štíru´. Když nejsem v divadle, tak učím, když neučím, tak  se věnuji tvorbě choreografií, když netvořím choreografie,  tak se věnuji zahradě.  Zahradu  se snažím stále budovat, kopu, ryji, takže té energie ze sebe vydávám strašně moc a je fakt, že to na sobě už cítím, potřebuji zvolnit. Já jsem v současné době  nesmírně vytížený. Příští sezonu nastupuji na vysokou školu, budu dojíždět do Brna, protože tam je dálkové; studium, tady v Praze mi dálkově studovat neumožnili.  Na konzervatoři učit mohu, vyšší odborné vzdělání mám, ale přesto je lepší mít vysokou školu. Pracovní doba v divadle nepřeje studiu, zkrátka nastoupíte v deset  hodin a pracujete do šesti hodin.  Pokud máte  představení, tak pracujete  do dvou  hodin a potom večer, protože před představením potřebujete nabrat síly. Takže  vlastně nemáme možnost žádné  rekvalifikace.  Jste tady  od rána do večera, jednoho dne  skončíte, klidně vám řeknou : „tak jdi“, ale vy nemáte nic a nemáte kam jít.  Myslím si, že tohle je velmi zlé pro tanečníky.  V zahraničí je to přece jen jiné,  výdělky jsou  vyšší, tanečníkům  odebírají z platu nějaké peníze a až skončí kariéru, jdou  na rekvalifikační kurz. V Čechách  nic takového není. Některé instituce se už snaží něco obdobného vybudovat, ale výsledek je zatím nulový. Politici nemají zájem. Důchody pro tanečníky se zrušily. A přitom  tanečníků není tolik, aby právě jejich důchody  stát  zruinovaly.  Je to kultura, tanečníci se jí věnují celý život, zničí   si tělo a nemají nic.“

Máte ještě nějaký pracovní sen, který si chcete splnit?

Jsem typ člověka, který nemá moc rád  překvapení,  i když tohle také neříkám přesně. Jednoduše, když mám všechno naplánované a vím dopředu, co mě čeká, je to pro mě fajn. Ale pokud prožívám  nejistotu, tak to je to pro mě strašné. Takže  já bych už rád měl  jasno, co vlastně budu dělat,  a rád bych měl stanovený jasný  cíl, ke kterému bych se vůbec propracoval. Až se   toto usadí, tak teprve budu moci tvořit další věci.“ 

 Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí

 Foto: archiv Michala Štípy 

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

KoresponDANCE ze zámku, od sádek i z pivovarského dvoru

V létě to ve městech i na venkově žije open-air festivaly. Množství diváků na nich prožívá neopakovatelnou atmosféru. Taneční festivaly zůstávaly poněkud stranou. Ačkoli speciálně tanec bourá jazykové i kulturní bariéry a je kosmopolitním prostředkem dorozumění. A právě takové možnosti tance v praxi dosvědčuje a naplňuje festival KORESPONDANCE.

TANEČNÍ MAGAZÍN se letos poprvé vypravil do Ždáru nad Sázavou na již šestý ročník festivalu KoresponDANCE. A jak následující řádky dosvědčí i ten jeden den prožitý na zámku a v jeho okolí na vlastní kůži stál za to.

Děti, kreativita a léto

Samotné akci v krásném prostředí zámku i v jeho malebném okolí však již předcházela tradiční oblíbená předehra  festivalu. Tam všude totiž probíhal od pondělí 9. července do soboty 14. – dětský tvořivý tábor. A je velice dobře, že se ve Ždáru nad Sázavou myslí i na ty nejmladší. To samozřejmě festivalu přidává na přidané hodnotě.

Na děti – nejen na účastníky tohoto tábora – se ve Ždáru nad Sázavou hodně pamatovalo. Řada výtvarných dílniček, tvořivých koutků a množství zajímavých prodejních stánků. To všechno mohlo a mělo zaujmout i ty nejmenší.

Pochopitelně i dětem patřily prohlídky Santiniho skvostu architektury, zámku i procházky kolem Konvektského i Branského rybníku.

Všude to žilo

Jedním z klíčových projektů letošního KoresponDANCE bylo vystoupení mexického souboru Foco alAire, společné se seniory z Vysočiny. Řada odborníků i laiků očekávala obdobné spojení s netajenými rozpaky. Páteční večer však potvrdil, že i takto odvážná spolupráce je životaschopná.

Americkou kulturu prezentoval na KoresponDANCE – český interpret. Jeden z nejúspěšnějších českých tanečníků street-dance Wahe. Spolupracoval již se špičkou hip-hopové scény, kterou jsou: KRS One, Big Daddy Kane nebo 50 Cent. Pro KoresponDance si Wahe, společně s uskupením Bachtale Kale Phrala, připravil street-dance představení plné funkových a soulových rytmů. Svým způsobem reflektoval vývoj a styl společenských tanců z Ameriky šedesátých až devadesátých let minulého století. Tomuto projektu patřil podvečer ve finální den festivalu – v neděli.

Evropskou scénu naopak zastupovala street-akrobatická špička světa nového cirkusu Barely Methodical Troupe. Ti jsou známi jako laureáti několika mezinárodních cen. Jim patřila sobota v amfiteátru poblíž kempu Pilák. Tam kempovala i přespávala řada návštěvníků i hostů festivalu.

Naopak až z Mexika nás přiletělo pobavit již v úvodu zmíněné Foco alAire producciones – uskupení multitalentovaných umělců. Pražští příznivci KoresponDANCE se s nimi seznámili již při „ochutnávce“ na zámku v Troji koncem června. Jejich pestré kreace si již podmanily řadu světových festivalů. A ve Žďáru nad Sázavou jim – kromě zmíněné spolupráce se seniory z Vysočiny – patřilo i sobotní dopoledne.

V Praze se v areálu Trojského zámku prezentovalo rovněž ghanské uskupení Ghana Dance Ensemble. Na KoresponDANCE jim patřilo sobotní dopoledne. A téhož dne po poledni se jeho sólisté objevili v rolích lektorů workshopu na “Pivovarském dvoře”  v rytmu podmanivé africké hudby.

K vrcholům nedělního večera patřilo představení Gobi Dance Company „Volitant“. V čele s velkou osobností Ritou Góbi, jíž již dost dobře znají pravidelní návštěvníci pražské Alty i dalších pražských nonkonformních scén.

K vidění byly i další hvězdy oboru. Kupříkladu Kristián Mensa, Jiří Lösl, Mara Serina a mnoho i ještě více dalších. Na KoresponDANCE to prostě žilo!

Poučení, prezentace i zábava   

Na KoresponDANCE můžete buď strávit příjemně rekreační druhý prodloužený víkend prázdnin či dovolených. Anebo se jej také aktivně účastnit. Dlužno podotknout, že těch, kteří si zvolili tu druhou alternativu, bylo nepoměrně více.

Co si aktivní či teoretičtí vyznavači tance mohli zvolit? Měli možnost vybírat z přepestrého menu. Čekaly na ně tvořivé ateliéry pro publikum, nepřeberné množství workshopů, prezentace dlouhodobého projektu „Škola tančí“. Ale nikoli okrajovým se stal i výtvarný ateliér. Ten opět – jako již poněkolikáté – potvrdil, že soudobý tanec je syntézou pohybového i výtvarného kumštu.

Sobotní festivalový program například nekončil závěrečným představením. Pokračoval na KoresponDANCE Afterparty. Tempo určoval tanečník, choreograf, herec a hlavně skvělý DJ, J. K. Sanchez spolu s choreografem a tanečníkem Wahem. Umělci, producenti, produkce a zejména diváci festivalu, se stávali hlavními hvězdami festivalové párty. Prostě, zábava bez hranic. Hranic států, náboženství, ale také tanečních či hudebních stylů.

Vyvrcholením vzdělávacích aktivit byly prezentace a již tradiční „kulaté stoly“. Je podnětné, že na KoresponDANCE se tyto akce nestávají platformou úzkého kruhu (stále stejných) teoretiků a badatelů. Naopak, jsou demokraticky přístupny každému.

Pivo, palačinky, ryby i jazz

Festival nežil jenom tancem. Každá obdobná akce je i rejem stánkařů různých kvalit i charakterů. Musím uznat, že tamější stánkaři byli vybráni dobře. Nesetkal jsem se zde pouze se „zlatokopeckými“ manýrami. Naopak, i tak prozaický stánek, kterým je prodejce bezpečnostních zámků, si vymyslel a připravil interaktivní soutěž pro děti.

Stánky s pivem čepovaly správnou míru. Palačinky chutnaly (jen toho špenátu v těch slaných mohlo být za tu cenu poněkud více – a listového!). K dispozici byli i prodejci nejrůznějších suvenýrů. Ochutnat jsme mohli i kvalitní moravská vína. Dokonce i ta přívlastková!

Kromě tanečních a výtvarných programů na účastníky čekaly komentované prohlídky zámku, Santiniho architektury a vycházky s průvodci kolem místních rybníků.

Jistou raritou zdejšího ždárského zámku jsou i ohromné rybí sádky. Zde si můžete zdejší ryby i vlastnoručně ulovit. Prut vám propůjčí za 30,- Kč. A pokud budete chtít, tak vám na závěr i váš úlovek očistí či naporcují.

Závěrem nesmíme zapomenout ani na hudební programy. Na nádvoří zámku střídal folkové kapely soubor ve stylu hudby etno, aby následoval jazz v tradičnějším kabátku. A právě Old Timer Jazz Band pod vedením zkušeného trumpetisty Josefa Krajníka patřil ke špičce toho, co bylo v oblasti hudby na letošním KoresponDANCE uvedeno.

Myslím, že sobotní návštěva TANEČNÍHO MAGAZÍNU na KoresponDANCE potvrdila, že tento festival je něčím víc. Není pouhou honičkou z představení na workshop. Je neformálním setkáním i inspirací zároveň.

Mnoho prezentací a představení se odehrávalo na zámku na „Pivovarském dvoře“. Cestou na vlak jsem si dal přímo na náměstí skvělý tekutý produkt zdejšího minipivovaru REVOLTA. A zalitoval, proč není minipivovar (v duchu historických tradic) i na zámku? Zámku i festivalu by určitě slušel!

Možná, že se vůdčí a dobrá duše festivalu, jeho ředitelka, hraběnka Marie Kinski, nad tím pro příště zamyslí?

Foto: SE.S.TA

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Tancem proti předsudkům!

Motto letošního festivalu Tanec Praha „Tancem proti předsudkům“ hovoří jasně

Tancem proti předsudkům je motto letošního 29. festivalu Tanec Praha

Tento festival je výjimečný tím, že přiváží umělce téměř ze všech kontinentů – z Evropy, Asie, Afriky i latinské Ameriky. Cílem ředitelky festivalu Tanec Praha Yvony Kreuzmannové bylo propojit taneční umění  celého světa a zprostředkovat tak českým divákům představení, která odráží kulturu jednotlivých zemí a svět kolem nás.

 

Zeptali jsme se …

Yvonna Kreuzmannová, ředitelka festivalu Tanec Praha

Před rokem jste vyslovila přání dovézt do ČR umění ze všech zemí světa. Podařilo se Vám splnit si všechny své cíle?

„Musím říct, že se to opravdu velice zadařilo a  mám nesmírnou radost. Je skutečně riskantní jezdit po celém světě a vidět takové množství  představení. Tak  trošku jsem se bála, jestli to bude mít ten pravý efekt, zda to přinese zajímavé podněty a  zkušenosti,  ale jsem nadšená, opravdu.  Mé cesty mi nastínily   program na dva roky dopředu. Už i „ochutnávka“  představení, kterou přivážíme letos, ve své pestrosti a zajímavých tématech různých kontinentů odlišných kultur naladí diváka na  příští již 30. ročník, kdy se chceme těmto tématům věnovat opětovně.“

Když zhodnotíte celý svět, která kultura Vás nejvíce oslovila  a proč?

„To je hodně těžká otázka. Já mám ráda energii latinsko-amerických tanců a moc  mě tam zajímají kontrasty, ty jsou obrovské. Vztah člověka k přírodě, prostota člověka, která  na mě dýchne i v Africe a mezi tím to, co se děje v politice, korupce a vůbec celkově,  jakým tématům se ti lidé věnují.  V Mexiku mě zase do hloubky  zaujala historie a navázání na tradice mexické kultury. Protože tito lidé skutečně pronikají do hloubi duše, v jejich tvorbě je určitá obrazovost a obrazotvornost, která se odráží v atmosféře jejich  představení. Napojíte-li se na ni,  ocitnete se v naprosto  jiném světě, jako by  se  člověk narodil  na úplně jiné planetě. Takže pro mě je latinská Amerika  zajímavá a Afrika také, tam se určitě ještě budu vracet.

Vedle  toho asijská kultura, Indie, Čína, Taiwan a Tibet, to jsou zase úplně jiné impulsy, které se snažím nějak postupně zpracovávat. Z asiatů jsem letos vybrala  jen Korejky, příští rok chci přivézt jednu fenomenální Japonku. Těmito drobnými vstupy  chci, abychom si uvědomovali  hodnoty, které nás spojují napříč kontinenty. Věřím,  že příští rok se mi podaří přivézt i velké korejské představení, které je absolutně rezonující.“

Nezahlédla jsem nikde  eskymáky…

(Smích) …“je  pravda, že jsem se ještě nevydala do úplně všech míst, Grónsko jsem vynechala a Aljašku. Ale i severské země. Spolu s  mojí spoluředitelkou  Markétou Perroud  jsme hodně sledovaly  severské země a musím bohužel  říct, že jsme  některými trendy  zklamané.“

Jakými trendy?

„Určitá strohost vyjádření, jednoduchost přístupu. Jsem schopná poměrně rychle identifikovat, kdo je Fin, kdo Nor, kdo Dán podle určitých fenoménů jejich  představení. Tvůrci se dostávají do  šablon, které mi trošku nevyhovují. Chybí mi větší osobitost a originalita. Představení jsou chladnější, je to takový kalkul, proto mě baví ty  kontinenty, kde se nekalkuluje a emoce  jsou vyjádřeny přímo.“

Tanec Praha tímto mezinárodním tanečním putováním napříč kontinenty asi dosáhl určitého „stropu“. Budete se dále ubírat  mezinárodním směrem a  kam až můžete ještě dojít?

„My jsme opravdu dosáhli „stropu“, pokud jde o kvantitu. Určitě není účelem rozšiřovat festival do nekonečna a dělat vystoupení v 50-ti a více městech,  to by nás už úplně pohltilo. Důležité  je vydržet a klást  důraz na kvalitu, ta jednoduše  nepřichází sama o sobě. Letos je  taková žeň, velice  dobré období,  kdy jsme viděli  sérii představení, které nás zaujaly a můžeme  plánovat s předstihem.  Pamatuji si doby, kdy jsem tápala a  nebyla jsem přesvědčená, že mám jít dál. Tyto krizové  momenty, které zatřásly tanečním světem,  mě zase donutily přemýšlet o tom, zda mám co říct a jestli mi stoj&iacu te; za to, pokusit se to vyjádřit.“

Jak hluboký dopad by mělo na diváka přivážení tolika celosvětových představení?  Začali by lidé přes tanec vnímat a chápat více?

„Určitě ano. Je to cesta k tomu, abychom vnímali, že nejsme  středobod vesmíru, ale že na jiných kontinentech žijí stejné lidské bytosti a jsou také silné a dokáží nás oslovit.  Můžou nás  donutit k nějakému  zamyšlení,  že se ve světě dějí mnohem horší problémy, než jaké řešíme my. Zažila jsem  tanečníky z Mali, kde válka byla hodně častým  tématem,   utečenecké tábory nejsou jen v Evropě, jsou i na hranicích  některých západoafrických zemí. My Evropané jsme  někdy strašně sebestřední a zahloubaní jen do své problematiky.  Otevírat se v tanci novým kontinentům pro mě znamená i otevírat se  jiným kulturám a problémům, jakými se musí lidé zabývat a být tolerantnější.

Tanec nemá žádné jazykové bariéry  a tím je schopen  bourat všechny hranice a předsudky, které lidé mají. Proto  je letošním mottem právě „Tancem proti předsudkům.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Taneční magazín