A nejen to z titulku, také mnoho dalších překvapení vás čeká ve vile, kde žil Jan Werich, básník Vladimír Holan, ale také kdysi buditel Josef Dobrovský.
Kalendářní léto už nezadržitelně končí, ale vy si ho na pražské Kampě můžete ještě užívat plnými doušky.
S divadlem KAŠPAR se v Praze přeneseme k francouzské řece Loiře na stanový dětský tábor v inscenaci „Mikulášovy prázdniny“ v režii Filipa Nuckollse
Představení „Mikulášovy prázdniny“v podání divadelního spolku Kašpar a věhlasné představení „Jonáš a tingl tangl“pod taktovkou režiséra Jakuba Špalka můžete zhlédnout na zahradě Werichovy vily hned v první půli září
A podruhé divadlo KAŠPAR alegendární semaforské představení „Jonáš a tingl tangl“ v režijním pojetí Jakuba Špalka
K významnému jubileu paní Medy Mládkové na odpoledne 8. září připravili dramaturgové sestřih rozhovorů s paní Medou a večer můžete zhlédnout projekci filmu „Za Werichem na Kampu“. Vzkaz můžete paní Medě zanechat v knize přání. Oslavy budou probíhat také v Museu Kampaa v Museu skla – Portheimka.
Čtrnáctého září již po páté přijďte prožít nezapomenutelný večer a skvěle si zatančit na „Swingu na Kampě“.
Při tančení (nejen) swingu to kolem Werichovy vily prostě žije
Ve druhé polovině září si nenechte ujít výstavu „Lístek do Nového světa“s autogramiádou knihy Dobrodruhy proti své vůli a pořad „V+W ve válce“: pásmo vzpomínek, filmových ukázek i Ježkových písniček, které připomene působení Jiřího Voskovce a Jana Wericha po jejich odchodu do amerického exilu během 2. světové války.
V hořko-sladkém dokumentárním divadelním představení „Fialky a Mejdlíčka – dětství pod rudou hvězdou“ se 23. října díky vzpomínkám pamětníků můžete přenést do doby dětí před šedesáti lety, kde sice voní cukrové fialky a na jazyku se rozplývají sladká mejdlíčka, ale také svítí rudá hvězda.
Dokumentární představení „Fialky a mejdlíčka – dětství pod rudou hvězdou“ přináší do Werichovy vily soubor TisiciHRAn
Na listopad pro Vás dramaturgie připravuje například dopolední matiné s Jiřím Vejvodou pod názvem „Americký Ježek“.
Je zkrátka z čeho vybírat.
Aktuální program naleznete ZDE. A pokud nestihnete některou z připravovaných akcí, přijďte třeba jen na prohlídku expozice.
Milovníkům baletu MICHALA ŠTÍPU rozhodně představovat nemusíme. Elegance, přirozenost, ideální tělo a půvabná tvář. Tolik superlativů by v mnohém člověku vyvolalo představu, že Michal musí být protivný a příliš sebevědomý. Tak to je hluboký omyl. Michal je příjemný společník, milý, skromný (i přesto, že si je vědom svých hodnot), vtipný a skutečně nejedné ženě při pohledu na něj srdce zaplesá. Ideál. Je i jeho osud ideální? Michal se ochotně podělil s TANEČNÍM MAGAZÍNEM o své životní zkušenosti.
K baletu Vás přivedla Vaše maminka. Bavilo Vás to, nebo jste tančil jen z donucení?
„Chodil jsem od malička s mámou do divadla a pohyb mě opravdu velice zajímal, bylo to ve mně. Když mě máma dala do baletní školy, tak mě to moc bavilo. Na konzervatoři je to už něco jiného, přísný režim, školu jsme měli od sedmi do šesti hodin, někdy od osmi hodin a skutečně celý den jsme pracovali, takže musím říct, že člověk opravdu žádné dětství nemá. Tanec mám natolik rád, že mně všechno vykompenzoval. Kdo je na konzervatoři z nějakého donucení, nebo si není úplně jistý svým zájmem, pro toho je to kruté.“
Nenapadlo Vás v té době, že byste raději dělal nějaký sport jako jiní kluci?
„Sport je stejná dřina jako tanec, nebo alespoň si to myslím, nemohu úplně srovnávat, ale pořád tam musí být výkon, musíte trénovat. A pro mě stát na jevišti je něco, co se nedá popsat. Původně jsem se chtěl věnovat zpěvu nebo hrát. Když jsem se začal věnovat tanci, tak se mi vlastně herectví splnilo, sice trošku v jiném slova smyslu, ale pořád platí, že balet herectví obsahuje.“
Na tanečníka mnoho lidí nahlíží tak, že dělá nemužné povolání (Přitom musíte neustále zvedat své ženské protějšky, takže co může být mužnějšího?) Cítil jste se někdy urážený nebo zraněný těmito názory?
„Určitě, můžu rovnou zrovna říct, že jsem to měl z první ruky. Můj táta balet neuznával, to byl přesně tenhle případ. Odrazoval mě a nebýt mámy, tak bych se tanci asi nikdy nevěnoval. Až po několika letech, kdy se začaly dostavovat úspěchy, teprve začal na balet nahlížet nějak jinak. A ve škole je to kruté – kluk, který dělá balet… Nevím, jestli je dnes situace lepší, ale za mých mladých let tomu tak nebylo. U dívky je to jiné, tam se tanec nějak předpokládá.“
Takže jste si to protrpěl…
„Protrpěl je silné slovo. Ale prožil jsem to se vším všudy.“
A přesto nevzdal…
„Nevzdal. Mě to opravdu těšilo a musel jsem kvůli baletu i měnit školu, protože v té době se ještě ve školách ,směnovalo, čímž myslím střídavé ranní a odpolední vyučování. A já jsem tedy musel chodit na školu, která ,směnování´ neměla, abych mohl hodiny baletu navštěvovat.“
Co vlastně pro Vás bylo na celé té taneční kariéře to nejtěžší?
„Musím říct, že v mém baletním životě jsem měl neuvěřitelné štěstí. Pár měsíců po nástupu do divadla jsem začal dostávat sólové role. Nejtěžší je vždy si svou roli obhájit a stále všechny přesvědčovat o svých kvalitách.“
Co mělo největší podíl na Vašem úspěchu? Talent? Dřina? Štěstí?
„Od každého trošku. I talent musíte mít, i muzikálnost, ale hlavně štěstí. Nesmírně záleží na tom, kdy přijdete do divadla, kdo je šéf, jaký má repertoár, jestli dává přednost mladým, zda se typově pro něj hodíte… Já jsem měl zrovna štěstí, protože v té době právě končila jedna éra tanečníků, takže jsem byl „novou vlnou“, zkrátka, hodil jsem se. Snažil jsem se dělat nějaké konkurzy i mimo Českou republiku a musím říct, tedy spíše se pochlubit, že jsem se dostal kamkoliv, kam jsem dělal konkurz. Přesto jsem nějak cítil, že kořeny mám v České republice. Spíše jsem si „namastil ego“, že na to mám, abych odešel do zahraničí, ale raději jsem zůstal. Po několika sezónách v Brně jsem začal hostovat v Národním divadle v Praze, to byl pro mě úplně nový svět. Všechno bylo jinak než v Brně. Praha pro mě představovala ,Zlatou kapličku´, byla to taková meta České republiky. Nemůžu říct, že jsem byl šťastnější. V každém období bylo něco. Kdybych zůstal v Brně, tak bych možná stejně tak tančil hlavní role, ale nezatančil bych si takové role jako v Praze. A Praha pro mne znamenala opravdu štěstí. Ať už šlo o choreografy, které si Brno nemohlo finančně dovolit , a díky tomu, že jsem tančil s takovými známými jmény, tak jsem se dostal i do zahraničí, což byl pro mě dar.“
Michal Štípa jako sólista v baletu pražského ND „La Bayadère“ (premiéra 2014)
Opravdu byste neodešel do zahraničí?
„Uvažoval jsem o zahraničí, ale pak jsem se vždy zalekl a zůstal. Nejsem asi typ člověka, který by z rodného hnízda vylétl kamsi daleko.“
Prožíval jste také nějaké strasti?
„Myslím si, že strasti teprve přijdou, až začne člověk myslet na to, co bude dělat dál na sklonku své kariéry. A já už začínám přemýšlet…“
Tanečník také musí být stoprocentně zdravý, že?
„To určitě.“
A co taková „běžná“ artróza?
„To už mám…“
Znamená artróza konec taneční kariéry?
„Bolí to, ale překonávám ji. Samozřejmě v normálním životě by to tolik nevadilo, ale v baletním světě je to jiné.“
Cítíte úbytek sil?
„To ano. Kolem dvaceti, pětadvaceti let až do takových dvaatřiceti, jsem věděl, že pokud vynechám trénink, tak po prázdninách ,naskočím´ velmi rychle. Ale teď už vím, že mi to nějakou dobu trvá a stojí to víc sil. Věřím tomu, že toto cítí všichni lidé, kteří se nějak pohybují, třeba sportovci, je to asi stejné.“
Takže shrnuto, začátek byl hladší. A co tedy plánujete dál?
„Dobře, připusťme, začátek trval vlastně plus mínus dvacet let. No, teď velice záleží na tom, kdy si člověk řekne „dost“. Určitě už přemýšlím o tom, co budu děla dál. Musí také přijít i ta příležitost, čeho se člověk může chopit. Nejhorší situace nastává, když tanečníci, kteří nemají prakticky žádnou možnost další tvorby nebo jakékoliv práce, chtějí zůstat na jevišti za každou cenu. Toho bych se opravdu rád vyvaroval. Nechci být tanečník, kterého musí z jeviště ‚vyhánět‘, pro mě je lepší odejít z vrcholu, později je to velice smutné.“
Nevidíte budoucnost v tvorbě choreografií či ve výuce?
„Jak se realita nebo osud vyvine, to zatím nevím, samozřejmě už učím a rád bych se tomu věnoval i dál. Rád bych učil na taneční konzervatoři, myslím si, že bych dokázal žákům předat své vědomosti, chtěl bych se věnovat pedagogické praxi. Co se týče choreografie, letos na jaře jsem měl možnost udělat choreografii pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě a velice mě to bavilo. Vybral jsem si výborný tým, který se vzájemně doplňoval, byl jsem z toho nadšený. Viděl jsem tu práci i z druhé strany, jinak, než kdybych jenom tančil. Tanečník nevidí tolik do práce choreografa, co všechno to obnáší. Zjistil jsem, že to není čistě jen o tanci. Choreografii bych se rád věnoval, něco už mám rozplánované, tak uvidíme. Bylo by fajn dostat nabídku pozici šéfa nějakého souboru. Ta nabídka samozřejmě musí nejdříve přijít a také být akceptovatelná, abych ji mohl přijmout.“
Dělal jste rovněž modeling, ale ta situace je tam skoro ta samá, je to zkrátka práce mládí…
„Ano, to je pravda. Jednu dobu jsem se modelingu hodně věnoval, ale samozřejmě bylo moc práce v divadle, takže jsem už neměl tolik času.“
Bavilo Vás to?
„Bavilo. Vypnul jsem, dělal jsem něco jiného než balet. Takový ten exhibicionismus, který v baletu musí být, na molu byl ten samý a bez námahy. Předvedl jsem se, bylo to fajn. Jde-li o věk, tak se člověk může věnovat fotomodelingu, tam ten věk zase nehraje takovou roli. Ale v modelingu jako takovém asi ano.“
Věnoval byste se modelingu i teď?
„Kdyby přišla nějaká nabídka, tak bych se tomu rozhodně nebránil. Ale je pravda, že jsem proto zatím vůbec nic neudělal…“
A co zpěvu?
„Já si myslím, že už jsem starý na to, abych začínal ve zpěvu. Nebo lépe řečeno, abych něco dokazoval. Asi bych se naučil nějak zpívat, to připouštím, ale aby ze mě byla nějaká popová hvězda, to tedy ne…“
Mohl by to být jen koníček…
„To ano, ale já potřebuji něco, co mě uživí, ne koníček. Nevidím ve zpěvu perspektivu. Určitě je to práce, která by mi nahradila balet, kdybych ho už nedělal. Ale také na zpěv musí být talent a člověk musí být v něčem výjimečný. Také může skončit ve sboru, nebo být profesionál. Já jsem typ člověka, který v daném oboru vynikat chce. A nemyslím si, že bych byl takový talent, aby mě to uspokojilo, kdybych dnes začal zpívat.“
Stále útočíte na nejvyšší příčky?
„Celý život, už od konzervatoře Vás učí, že musíte být ve všem nejlepší, dokonalý, mít dokonalé pohyby.. takže, je těžké být jiný. Vyrůstat v tomto oboru je fajn, ale horší je, když z toho vyjdete. Všichni po Vás chtějí dokonalost celý život, takže jaká další práce vás dostatečně uspokojí?“
A návrhářství?
„To ne. Baví mě sice bytový design, ale ani tomu bych se nevěnoval. Neumím vůbec malovat a to je pro návrháře velice důležité.“
A založit rodinu neplánujete?
„Ne. Já mám šest psů a tím pádem mám šest dětí. Je to velice těžké skloubit rodinu s divadlem. V souboru je spousta tanečníků, kteří jsou spolu od rána do večera, to je taková velká rodina. Někdy je to fajn, ale někdy je to na duševní kolaps. Jste neustále v té samé společnosti a pokud už máte nějaký vztah a rozejdete se, musíte dál pracovat společně jakoby se nic nestalo a pak to může být někdy těžké.“
Hrajete spíše romantické role. Jste v reálném životě také romantik a umíráte pro lásku, nebo jste spíše chladnější typ, který city tolik neprožívá?
„Musím říct, že spíše dříve jsem k lásce přistupoval jinak než teď. Byl jsem opravdu vždycky romantický a jsem dodnes, to ano, ale dříve jsem ke vztahům přistupoval automaticky, vlastně jsem měl štěstí na lásku do určité doby.“
Po vystoupení býváte obvykle v obležení fanynek. Jste rád obletovaný, nebo byste už raději šel domů?
„Jak kdy. Někdy je člověk tak vyčerpaný, že je rád, že jde domů a někdy mě to představení tak strašně nabije energií, že si rád posedím nebo konverzuji.“
Máte dokonalou postavu. Dáváte si pozor na jídlo? Co takhle hamburger před vystoupením?
„Před vystoupením nic takového. Když mám představení, tak jím maximálně do jedné hodiny. Je lepší tančit s prázdným žaludkem, člověk se necítí těžce. Lépe se pohybujete, i když máte hlad. Ale jinak jím všechno. V našem souboru se nikdo nijak moc v jídle neomezuje. Pro někoho je to možná těžší, protože má horší spalování, pro někoho je to lehčí. Člověk s horším spalováním se už musíte; trošku hlídat. Záleží na vrozených dispozicích a na těle každého tanečníka. Balet je umění mladých a estetika je velice důležitá. Tlustý princ, to by asi moc neprošlo, i když znám i takové případy. Ale stále platí jedna věc, jdete-li na balet, chcete vidět něco jiného než je běžný život a tím je právě balet výjimečný.“
Nemáte občas pocit, že v současnosti se už balet přehání, baletky třeba občas stojí svému partnerovi i na hlavě a podobně…
„To jsou už trošku artisti, no.“ Ale je to krásné, když je to vkusně udělané.
Jak se na to díváte? Je dobré smíchat balet s artistickým uměním?
„Já teď odpovím z pohledu diváka. Už jsem vlastně říkal několikrát, že je moc důležité, pokud jdu na nějaké představení, abych odcházel s pocitem, že jsem něco prožil. Je mnoho tanečníků, jak u nás, tak v zahraničí, kteří představení odtančí brilantně, ale prožitku tam moc není. Raději od techniky nepatrně ustoupím, ale potřebuji příběh a emoce trošku prožít. Představení je něco jiného, než to, co v životě prožíváte, proto vlastně jdete do divadla. Nevadí mi moderní díla, nebo zmodernizovaná, ale všechno má své hranice. Mám-li jít na představení, které znamená jen současnost, kterou právě prožívám, tak sem chodit nemusím, já chci vidět něco jiného.“
Balet na špičkách se sice uznává jako nejvyšší forma umění, ale také nejtěžší a pěkně to bolí. Přemýšlel jste někdy o jiném směru v baletu? Nebylo by třeba přínosné, aby se netančilo na špičkách?
„Ale v tom je právě balet tak výjimečný!! Tenhle obor nemůže dělat každý, jen pár lidí, proto je tak mimořádný a prestižní.“
Stojí takové utrpení za to?
„Stojí. Je to opravdu bohužel jepičí, tedy velmi krátký život. A záleží hodně na štěstí. Není to jen na dispozicích a talentu, což je také samozřejmě důležité, ale štěstí sehrává nejdůležitější roli. I když v dnešní době už se věci změnily. Dříve po úrazu menisku tanečník končil, dnes jde život dál, jako kdyby se nic nestalo. Jednoduše, když vcházíte na jeviště a něco vás bolí, neříkám, že o tom nevíte, ale je to jiné, nevnímáte to.“
Co myslíte, proč tanečníků v Čechách spíše ubývá?
„V současné době je úroveň tance na velmi vysoké úrovni a stále se vyvíjí. Hranice jsou otevřené a kdo je opravdu hodně dobrý, tak se snaží dostat do zahraničích souborů. Podmínky jsou tam stále lepší než u nás, i přesto, že se v ČR finanční situace zlepšuje, stále se to nedá srovnat. Ale nápor, který je u nás na tanečníky kladený, je stejný jako v zahraničí.“
Michal Štípa na scéně pražského ND v baletu „Vertigo“ (premiéra 2016)
Zhodnotíte-li výkony českých umělců a výkony umělců v zahraničí, jsou Češi lepší, stejní, horší?
„Co se týče Ruska, které bylo dlouhou dobu na vrcholu, tak zůstalo stát a ‚svět šel dopředu ‘. Ale neplatí to úplně doslova, protože francouzská a ruská škola jsou velice rozdílné. Neviděl jsem naživo Bolshoi Theatre, ale viděl jsem záznamy a divil jsem se, že takoví tanečníci tam vystupují, a to myslím v negativním slova smyslu. Jsou tam i hvězdy, to je v každém zahraničním divadle, ať už v Pařížské opeře, v Londýně, v Americe. Když budu brát v úvahu moderní tanec, jakýkoliv jiný soubor zatančí moderní tanec a ruský soubor stále bude tančit klasiku. Nechci ‚házet všechny do jednoho pytle‘, ale i některé ruské hvězdy, se kterými jsem měl možnost být na jevišti, tančily jen klasiku. Nevím, jestli je to tím, že nechtějí nebo nedokáží ‚povolit ledy‘. Možná je to jejich ruskou školou. V Brně na konzervatoři moderní tanec, jak ho známe v Praze, nebyl. Byl jsem často zaškatulkovaný do klasiky, a když jsem přišel do divadla v Praze a dělal jsem něco moderního, tak jsem to vůbec nechápal. Takže školou je to určitě také.“
Nemrzí Vás, že nemáte moc volna a svůj život jste vlastně musel propracovat?
„No, já jsem s odpočinkem opravdu ,na štíru´. Když nejsem v divadle, tak učím, když neučím, tak se věnuji tvorbě choreografií, když netvořím choreografie, tak se věnuji zahradě. Zahradu se snažím stále budovat, kopu, ryji, takže té energie ze sebe vydávám strašně moc a je fakt, že to na sobě už cítím, potřebuji zvolnit. Já jsem v současné době nesmírně vytížený. Příští sezonu nastupuji na vysokou školu, budu dojíždět do Brna, protože tam je dálkové; studium, tady v Praze mi dálkově studovat neumožnili. Na konzervatoři učit mohu, vyšší odborné vzdělání mám, ale přesto je lepší mít vysokou školu. Pracovní doba v divadle nepřeje studiu, zkrátka nastoupíte v deset hodin a pracujete do šesti hodin. Pokud máte představení, tak pracujete do dvou hodin a potom večer, protože před představením potřebujete nabrat síly. Takže vlastně nemáme možnost žádné rekvalifikace. Jste tady od rána do večera, jednoho dne skončíte, klidně vám řeknou : „tak jdi“, ale vy nemáte nic a nemáte kam jít. Myslím si, že tohle je velmi zlé pro tanečníky. V zahraničí je to přece jen jiné, výdělky jsou vyšší, tanečníkům odebírají z platu nějaké peníze a až skončí kariéru, jdou na rekvalifikační kurz. V Čechách nic takového není. Některé instituce se už snaží něco obdobného vybudovat, ale výsledek je zatím nulový. Politici nemají zájem. Důchody pro tanečníky se zrušily. A přitom tanečníků není tolik, aby právě jejich důchody stát zruinovaly. Je to kultura, tanečníci se jí věnují celý život, zničí si tělo a nemají nic.“
Máte ještě nějaký pracovní sen, který si chcete splnit?
„Jsem typ člověka, který nemá moc rád překvapení, i když tohle také neříkám přesně. Jednoduše, když mám všechno naplánované a vím dopředu, co mě čeká, je to pro mě fajn. Ale pokud prožívám nejistotu, tak to je to pro mě strašné. Takže já bych už rád měl jasno, co vlastně budu dělat, a rád bych měl stanovený jasný cíl, ke kterému bych se vůbec propracoval. Až se toto usadí, tak teprve budu moci tvořit další věci.“
V létě to ve městech i na venkově žije open-air festivaly. Množství diváků na nich prožívá neopakovatelnou atmosféru. Taneční festivaly zůstávaly poněkud stranou. Ačkoli speciálně tanec bourá jazykové i kulturní bariéry a je kosmopolitním prostředkem dorozumění. A právě takové možnosti tance v praxi dosvědčuje a naplňuje festival KORESPONDANCE.
TANEČNÍ MAGAZÍN se letos poprvé vypravil do Ždáru nad Sázavou na již šestý ročník festivalu KoresponDANCE. A jak následující řádky dosvědčí i ten jeden den prožitý na zámku a v jeho okolí na vlastní kůži stál za to.
Děti, kreativita a léto
Samotné akci v krásném prostředí zámku i v jeho malebném okolí však již předcházela tradiční oblíbená předehra festivalu. Tam všude totiž probíhal od pondělí 9. července do soboty 14. – dětský tvořivý tábor. A je velice dobře, že se ve Ždáru nad Sázavou myslí i na ty nejmladší. To samozřejmě festivalu přidává na přidané hodnotě.
Na děti – nejen na účastníky tohoto tábora – se ve Ždáru nad Sázavou hodně pamatovalo. Řada výtvarných dílniček, tvořivých koutků a množství zajímavých prodejních stánků. To všechno mohlo a mělo zaujmout i ty nejmenší.
Pochopitelně i dětem patřily prohlídky Santiniho skvostu architektury, zámku i procházky kolem Konvektského i Branského rybníku.
Všude to žilo
Jedním z klíčových projektů letošního KoresponDANCE bylo vystoupení mexického souboru Foco alAire, společné se seniory z Vysočiny. Řada odborníků i laiků očekávala obdobné spojení s netajenými rozpaky. Páteční večer však potvrdil, že i takto odvážná spolupráce je životaschopná.
Americkou kulturu prezentoval na KoresponDANCE – český interpret. Jeden z nejúspěšnějších českých tanečníků street-dance Wahe. Spolupracoval již se špičkou hip-hopové scény, kterou jsou: KRS One, Big Daddy Kane nebo 50 Cent. Pro KoresponDance si Wahe, společně s uskupením Bachtale Kale Phrala, připravil street-dance představení plné funkových a soulových rytmů. Svým způsobem reflektoval vývoj a styl společenských tanců z Ameriky šedesátých až devadesátých let minulého století. Tomuto projektu patřil podvečer ve finální den festivalu – v neděli.
Evropskou scénu naopak zastupovala street-akrobatická špička světa nového cirkusu Barely Methodical Troupe. Ti jsou známi jako laureáti několika mezinárodních cen. Jim patřila sobota v amfiteátru poblíž kempu Pilák. Tam kempovala i přespávala řada návštěvníků i hostů festivalu.
Naopak až z Mexika nás přiletělo pobavit již v úvodu zmíněné Foco alAire producciones – uskupení multitalentovaných umělců. Pražští příznivci KoresponDANCE se s nimi seznámili již při „ochutnávce“ na zámku v Troji koncem června. Jejich pestré kreace si již podmanily řadu světových festivalů. A ve Žďáru nad Sázavou jim – kromě zmíněné spolupráce se seniory z Vysočiny – patřilo i sobotní dopoledne.
V Praze se v areálu Trojského zámku prezentovalo rovněž ghanské uskupení Ghana Dance Ensemble. Na KoresponDANCE jim patřilo sobotní dopoledne. A téhož dne po poledni se jeho sólisté objevili v rolích lektorů workshopu na „Pivovarském dvoře“ v rytmu podmanivé africké hudby.
K vrcholům nedělního večera patřilo představení Gobi Dance Company „Volitant“. V čele s velkou osobností Ritou Góbi, jíž již dost dobře znají pravidelní návštěvníci pražské Alty i dalších pražských nonkonformních scén.
K vidění byly i další hvězdy oboru. Kupříkladu Kristián Mensa, Jiří Lösl, Mara Serina a mnoho i ještě více dalších. Na KoresponDANCE to prostě žilo!
Poučení, prezentace i zábava
Na KoresponDANCE můžete buď strávit příjemně rekreační druhý prodloužený víkend prázdnin či dovolených. Anebo se jej také aktivně účastnit. Dlužno podotknout, že těch, kteří si zvolili tu druhou alternativu, bylo nepoměrně více.
Co si aktivní či teoretičtí vyznavači tance mohli zvolit? Měli možnost vybírat z přepestrého menu. Čekaly na ně tvořivé ateliéry pro publikum, nepřeberné množství workshopů, prezentace dlouhodobého projektu „Škola tančí“. Ale nikoli okrajovým se stal i výtvarný ateliér. Ten opět – jako již poněkolikáté – potvrdil, že soudobý tanec je syntézou pohybového i výtvarného kumštu.
Sobotní festivalový program například nekončil závěrečným představením. Pokračoval na KoresponDANCE Afterparty. Tempo určoval tanečník, choreograf, herec a hlavně skvělý DJ, J. K. Sanchez spolu s choreografem a tanečníkem Wahem. Umělci, producenti, produkce a zejména diváci festivalu, se stávali hlavními hvězdami festivalové párty. Prostě, zábava bez hranic. Hranic států, náboženství, ale také tanečních či hudebních stylů.
Vyvrcholením vzdělávacích aktivit byly prezentace a již tradiční „kulaté stoly“. Je podnětné, že na KoresponDANCE se tyto akce nestávají platformou úzkého kruhu (stále stejných) teoretiků a badatelů. Naopak, jsou demokraticky přístupny každému.
Pivo, palačinky, ryby i jazz
Festival nežil jenom tancem. Každá obdobná akce je i rejem stánkařů různých kvalit i charakterů. Musím uznat, že tamější stánkaři byli vybráni dobře. Nesetkal jsem se zde pouze se „zlatokopeckými“ manýrami. Naopak, i tak prozaický stánek, kterým je prodejce bezpečnostních zámků, si vymyslel a připravil interaktivní soutěž pro děti.
Stánky s pivem čepovaly správnou míru. Palačinky chutnaly (jen toho špenátu v těch slaných mohlo být za tu cenu poněkud více – a listového!). K dispozici byli i prodejci nejrůznějších suvenýrů. Ochutnat jsme mohli i kvalitní moravská vína. Dokonce i ta přívlastková!
Kromě tanečních a výtvarných programů na účastníky čekaly komentované prohlídky zámku, Santiniho architektury a vycházky s průvodci kolem místních rybníků.
Jistou raritou zdejšího ždárského zámku jsou i ohromné rybí sádky. Zde si můžete zdejší ryby i vlastnoručně ulovit. Prut vám propůjčí za 30,- Kč. A pokud budete chtít, tak vám na závěr i váš úlovek očistí či naporcují.
Závěrem nesmíme zapomenout ani na hudební programy. Na nádvoří zámku střídal folkové kapely soubor ve stylu hudby etno, aby následoval jazz v tradičnějším kabátku. A právě Old Timer Jazz Band pod vedením zkušeného trumpetisty Josefa Krajníka patřil ke špičce toho, co bylo v oblasti hudby na letošním KoresponDANCE uvedeno.
Myslím, že sobotní návštěva TANEČNÍHO MAGAZÍNU na KoresponDANCE potvrdila, že tento festival je něčím víc. Není pouhou honičkou z představení na workshop. Je neformálním setkáním i inspirací zároveň.
Mnoho prezentací a představení se odehrávalo na zámku na „Pivovarském dvoře“. Cestou na vlak jsem si dal přímo na náměstí skvělý tekutý produkt zdejšího minipivovaru REVOLTA. A zalitoval, proč není minipivovar (v duchu historických tradic) i na zámku? Zámku i festivalu by určitě slušel!
Možná, že se vůdčí a dobrá duše festivalu, jeho ředitelka, hraběnka Marie Kinski, nad tím pro příště zamyslí?
Motto letošního festivalu Tanec Praha „Tancem proti předsudkům“ hovoří jasně
Tancem proti předsudkům je motto letošního 29. festivalu Tanec Praha
Tento festival je výjimečný tím, že přiváží umělce téměř ze všech kontinentů – z Evropy, Asie, Afriky i latinské Ameriky. Cílem ředitelky festivalu Tanec Praha Yvony Kreuzmannové bylo propojit taneční umění celého světa a zprostředkovat tak českým divákům představení, která odráží kulturu jednotlivých zemí a svět kolem nás.
Zeptali jsme se …
Yvonna Kreuzmannová, ředitelka festivalu Tanec Praha
Před rokem jste vyslovila přání dovézt do ČR umění ze všech zemí světa. Podařilo se Vám splnit si všechny své cíle?
„Musím říct, že se to opravdu velice zadařilo a mám nesmírnou radost. Je skutečně riskantní jezdit po celém světě a vidět takové množství představení. Tak trošku jsem se bála, jestli to bude mít ten pravý efekt, zda to přinese zajímavé podněty a zkušenosti, ale jsem nadšená, opravdu. Mé cesty mi nastínily program na dva roky dopředu. Už i „ochutnávka“ představení, kterou přivážíme letos, ve své pestrosti a zajímavých tématech různých kontinentů odlišných kultur naladí diváka na příští již 30. ročník, kdy se chceme těmto tématům věnovat opětovně.“
Když zhodnotíte celý svět, která kultura Vás nejvíce oslovila a proč?
„To je hodně těžká otázka. Já mám ráda energii latinsko-amerických tanců a moc mě tam zajímají kontrasty, ty jsou obrovské. Vztah člověka k přírodě, prostota člověka, která na mě dýchne i v Africe a mezi tím to, co se děje v politice, korupce a vůbec celkově, jakým tématům se ti lidé věnují. V Mexiku mě zase do hloubky zaujala historie a navázání na tradice mexické kultury. Protože tito lidé skutečně pronikají do hloubi duše, v jejich tvorbě je určitá obrazovost a obrazotvornost, která se odráží v atmosféře jejich představení. Napojíte-li se na ni, ocitnete se v naprosto jiném světě, jako by se člověk narodil na úplně jiné planetě. Takže pro mě je latinská Amerika zajímavá a Afrika také, tam se určitě ještě budu vracet.
Vedle toho asijská kultura, Indie, Čína, Taiwan a Tibet, to jsou zase úplně jiné impulsy, které se snažím nějak postupně zpracovávat. Z asiatů jsem letos vybrala jen Korejky, příští rok chci přivézt jednu fenomenální Japonku. Těmito drobnými vstupy chci, abychom si uvědomovali hodnoty, které nás spojují napříč kontinenty. Věřím, že příští rok se mi podaří přivézt i velké korejské představení, které je absolutně rezonující.“
Nezahlédla jsem nikde eskymáky…
(Smích) …“je pravda, že jsem se ještě nevydala do úplně všech míst, Grónsko jsem vynechala a Aljašku. Ale i severské země. Spolu s mojí spoluředitelkou Markétou Perroud jsme hodně sledovaly severské země a musím bohužel říct, že jsme některými trendy zklamané.“
Jakými trendy?
„Určitá strohost vyjádření, jednoduchost přístupu. Jsem schopná poměrně rychle identifikovat, kdo je Fin, kdo Nor, kdo Dán podle určitých fenoménů jejich představení. Tvůrci se dostávají do šablon, které mi trošku nevyhovují. Chybí mi větší osobitost a originalita. Představení jsou chladnější, je to takový kalkul, proto mě baví ty kontinenty, kde se nekalkuluje a emoce jsou vyjádřeny přímo.“
Tanec Praha tímto mezinárodním tanečním putováním napříč kontinenty asi dosáhl určitého „stropu“. Budete se dále ubírat mezinárodním směrem a kam až můžete ještě dojít?
„My jsme opravdu dosáhli „stropu“, pokud jde o kvantitu. Určitě není účelem rozšiřovat festival do nekonečna a dělat vystoupení v 50-ti a více městech, to by nás už úplně pohltilo. Důležité je vydržet a klást důraz na kvalitu, ta jednoduše nepřichází sama o sobě. Letos je taková žeň, velice dobré období, kdy jsme viděli sérii představení, které nás zaujaly a můžeme plánovat s předstihem. Pamatuji si doby, kdy jsem tápala a nebyla jsem přesvědčená, že mám jít dál. Tyto krizové momenty, které zatřásly tanečním světem, mě zase donutily přemýšlet o tom, zda mám co říct a jestli mi stoj&iacu te; za to, pokusit se to vyjádřit.“
Jak hluboký dopad by mělo na diváka přivážení tolika celosvětových představení? Začali by lidé přes tanec vnímat a chápat více?
„Určitě ano. Je to cesta k tomu, abychom vnímali, že nejsme středobod vesmíru, ale že na jiných kontinentech žijí stejné lidské bytosti a jsou také silné a dokáží nás oslovit. Můžou nás donutit k nějakému zamyšlení, že se ve světě dějí mnohem horší problémy, než jaké řešíme my. Zažila jsem tanečníky z Mali, kde válka byla hodně častým tématem, utečenecké tábory nejsou jen v Evropě, jsou i na hranicích některých západoafrických zemí. My Evropané jsme někdy strašně sebestřední a zahloubaní jen do své problematiky. Otevírat se v tanci novým kontinentům pro mě znamená i otevírat se jiným kulturám a problémům, jakými se musí lidé zabývat a být tolerantnější.
Tanec nemá žádné jazykové bariéry a tím je schopen bourat všechny hranice a předsudky, které lidé mají. Proto je letošním mottem právě „Tancem proti předsudkům.“
S divadlem KAŠPAR se v Praze přeneseme k francouzské řece Loiře na stanový dětský tábor v inscenaci „Mikulášovy prázdniny“ v režii Filipa Nuckollse
A podruhé divadlo KAŠPAR a legendární semaforské představení „Jonáš a tingl tangl“ v režijním pojetí Jakuba Špalka
Při tančení (nejen) swingu to kolem Werichovy vily prostě žije
Dokumentární představení „Fialky a mejdlíčka – dětství pod rudou hvězdou“ přináší do Werichovy vily soubor TisiciHRAn
