Taneční osobnosti – rozhovory – 31. stránka

Rozhovor s tanečníkem jednoho z nejmodernějších stylů a šéfredaktorem MARTINEM ALTEM

„Sladěnost, vysoká rychlost, originální styl. To je Jumpstyle!“

Výbušná energie, novinka v tanci… Jak a kdy a proč se tady vzal Jumpstyle? Proč ohromil tolik mladých lidí? Odpovídá nám tanečník a šéfredaktor Bc. Martin Alt.

…když se řekne Jumpstyle, co to vlastně znamená – kde se vzal tady v Čechách? Je složité se ho naučit?

„Tanec Jumpstyle je moderní tanec, který je oblíbený především mezi mladými lidmi a vyznačuje se pravidelnými kroky do beatů hudby zvané Hardstyle. V Čechách se objevil kolem roku 2006 a to především díky videím na Youtube. Základní kroky se dají naučit poměrně snadno. Následující fáze jsou již samozřejmě složitější.“

Zdá se mi zvláštní, že si získal takovou oblibu. Čím to? Působí na mě dojmem, že mladí lidé vlastně tímto tancem předvádí svoji výbušnou energii, ukazují, co všechno v nich je. Je to tak? Může to být důvod, proč je tak oblíbený?

„Přesně tak. Jumpstyle je poměrně fyzicky náročný a pokud se dostatečná energie skloubí se správnou synchronizací, pak je to oku lahodné a díky tomu přitahuje víc a víc fanoušků.“

Proč jste se pro něj rozhodl Vy? Tančil jste před tím jiný styl?

„Před Jumpstylem jsem zkoušel ještě Melbourne Shuffle, ale právě až Jumpstyle mě zaujal natolik, abych se mu věnoval co nejvíce. Rozhodl jsem se pro něho právě z důvodů, které jsem popsal výše. Ta neskutečná sladěnost v tak vysoké rychlosti byla famózní. Navíc to byl poměrně originální styl.“

Kolik let ho už tančíte?

„Jumpstyle tančím od roku 2006, tedy 14 let.“

Jste profi tanečník nebo berete tanec jako koníček?

„Tanec beru spíše jako koníček, i když mi díky spoustě projektů zabírá poměrně dost času.“

Hip hop nebo breakdance jsou mezi mladými lidmi také velice populární. V čem vidíte hlavní rozdíl či přínos Jumpstylu?

„Rozdíl je například v hudbě. Jak jsem již říkal, Jumpstyle se tančí na Hardstyle a je mnohem rychlejší, než breakdance. Ten navíc tančí velké množství tanečníků a je zde obrovská konkurence. U Jumpstylu se opět bavíme o naprosté originalitě, díky níž si můžete vymýšlet své vlastní triky.“

Kolik lidí v ČR tento styl vlastně tančí?

„Takové číslo se stále mění. Největší rozmach byl v Čechách kolem roku 2013, kdy vznikla také nejúspěšnější edice mého projektu The Republic Of Jumpstyle. Ta má díky tomu aktuálně téměř dva miliony zhlédnutí. Proto ještě na letošní rok chystáme další díl tohoto projektu.“

Pořádáte také nějaké soutěže? Dá se Jumpstyle objektivně hodnotit? Jsou zde nějaká pravidla?

„V Čechách byla oficiální soutěž, pořádána portálem Jump4.cz. Ta již aktuálně nefunguje, ale v zahraničí je takových soutěží nepřeberné množství. Tanec se jistě dá objektivně hodnotit. Má totiž svá pravidla, takže i v případě, že si tanečník vymýšlí své vlastní triky, musí se držet určitých bodů, podle kterých je Jumpstyle Jumpstylem.“

Jsou v ČR akce, např. festivaly, kde se schází nadšenci Jumpstylu? Kde je možné Vás vidět?

„Často můžete vidět jumpery (tak se tanečníkům Jumpstyle říká) na festivalech, kde se hraje již zmiňovaný Hardstyle. I ten je v Čechách stále oblíbenější, proto ho do lineupu zařazuje čím dál více akcí a festivalů. Probíhají také meetingy tanečníků, které se konají především v Praze.“

Může být tento styl považován také za umění? Hodí se třeba do divadel?

„Určitě. Důkazem budiž Jumpstylové divadelní představení francouzských jumperů, které má nejen ve Francii velký úspěch. Na podobném projektu nyní také pracuji, právě ve spolupráci s Francouzi. Až se situaci venku uklidní, budeme na projektu dále pracovat a rád bych podobné divadelní představení uvedl v Čechách v roce 2021.“

Vedete kurzy či nějakou taneční školu? Kde?

„Letos vedu kurzy na základní škole v mém rodném městě. Často také učím tanečníky on-line, případně jsem zván do základních a středních škol, kde s mým týmem přednášíme o tomto tanci.“

V které zemi vlastně Jumpstyle vznikl?

„Tanec vznikl v 90. letech v Belgii. Ovšem přesné parametry a jméno Jumpstyle se zrodily až v roce 2003 v Holandsku.“

Kolik lidí ho asi tančí ve světě?

„To se bohužel nedá spočítat. Jedná se jistě o několik tisícovek tanečníků a číslo stále roste.“

Co plánujete v nejbližší době?

„Jakmile skončí koronavirová krize, pustím se do dalšího dílu úspěšného projektu The Republic Of Jumpstyle, který v jednom videu spojuje jumpery z nejrůznějších koutů světa. Letos k němu také vznikne oficiální hymna, o kterou se postará oblíbený český producent YLLOW. Následně se vrátím k mému týmu Czech Hardcore Jumpers, což je nejstarší český jumpstyle tým a začneme trénovat na Tour 2021, kterou chystáme po klubech a kulturních domech. Nesmím samozřejmě zapomenout na další online kurzy a přednášky na školách. Bude toho jistě hodně. :-)“

Video a foto: archiv Martina Alta

Martin Alt, Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí, dvojnásobnou mistryní ČR EVOU KREJČÍŘOVOU

„Tanec je spojení sportu a umění“

Je tanečnicí tělem i duší. Miluje všechny tance a přiznává, že je od mala soutěživý typ. Dvojnásobná mistryně ČR v latinskoamerických tancích Eva Krejčířová, vede taneční kurzy v několika pražských tanečních studiích a velice ji to baví. Již třikrát se zúčastnila televizí taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí a pokaždé si to užívala a šla by do toho znovu.

„Co tě nezabije, to tě posílí!“ je heslo, kterým se řídíte. Platí to stále?

„Říkala jsem to někde už asi dávno, ale rozhodně to pořád platí.“

Pocházíte z Hradce Králové, kde jste nejen vyrůstala, ale také v jedenácti letech se zúčastnila první taneční soutěže a od dvanácti se věnujete společenskému tanci. Co Vás přivedlo na taneční parket? Jak vzpomínáte na dětství plné drilu a tanečních soutěží?

„Ano, pocházím z Hradce Králové a tady jsem také začínala tančit. Rodiče mě od malička dávali na různé pohybové kroužky od pohybovek až po balet, až nakonec v mých asi 10letech přišla babička s letáčkem do taneční školy Krok, kde to všechno začalo. Já na soutěže a tréninky vzpomínám s láskou, protože jsem to vždycky milovala. A popravdě pro mě to byl trošku útěk, protože rodiče měli velkou firmu a my tam se ségrou musely od malička pomáhat. Takže jsem se na každou soutěž a každý trénink moc těšila.“

V Hradci jste vystudovala gymnázium, ve studiu pokračovala na Univerzitě v Pardubicích a přitom intenzívně tančila. V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec je spojení sportu a emocí…

„Ano, vystudovala jsem Gymnázium Boženy Němcové a potom Sociální Antropologii na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Tanec je rozhodně spojení sportu a emocí. Dnes už říkám, že tanec je spojení sportu a umění, a přestože je to fyzicky velmi náročný sport, pro mě je to pořád víc o umění a prožitku, tedy emocích každého jednotlivého tanečníka a o tom, jak to umíte dát dohromady s tanečním partnerem.“

Působíte jako profesionální tanečnice, učitelka tance v hradecké škole Krok, v pražském Cool Dance vedete taneční kurzy pro začátečníky i pro sportovní páry. Hostujete na dalších tanečních školách a ve studiích. Jste instruktorkou zumby i aerobiku. Baví Vás předávat své zkušenosti dále?

„To je pravda, učím jak soutěžní tanec, tak komerční lekce jako například taneční pro dospělé všech úrovní a latinu pro ženy, kde se učíme základy všech latinskoamerických tanců, trošku techniku a hlavně jak se cítit sexy a užít si tanec, i když zrovna nemám parťáka na párové tančení. Žiji v Praze, takže v Hradci učím jednou měsíčně o víkendu nebo podle dohody a v Praze učím v několika studiích, například v Tančírně Petra Čadka, Tap Academy Prague a v novém krásném studiu v centru Prahy Moving World. Vždycky mě bavilo učit, a proto jsem teď úplně šťastná, že se můžu živit tím, co mě baví. Na této práci je krásné, že mám kolem sebe pořád pozitivní emoce, dělám lidi šťastnými.“

Jste dvojnásobnou mistryní ČR v latinskoamerických tancích přes třicet let a v říjnu 2019 jste spolu s tanečním partnerem Gerardem Pérezem Raventósem obsadili 3. místo na MS v latinskoamerických tancích. Co to pro Vás znamená?

„Já jsem odmalička soutěživý typ, takže mě vyhrávat soutěže opravdu moc baví. Myslím si, že vyhrát mistrovství republiky, je snem každého sportovce a ani já to neměla jinak. Co se týká 3. místa na mistrovství světa, tak to byl neuvěřitelný zážitek a veliký úspěch vzhledem k tomu, že mám partnera ze Španělska a na tréninky jsem tam musela létat. V době mistrovství jsme spolu tančili čtyři měsíce, takže si umíte představit, jak málo jsme proti ostatním trénovali. Ale vzhledem k tomu, že mistrovství bylo v Ostravě, tak byla neuvěřitelná atmosféra, která z nás dostala to nejlepší. Letos jsme to chtěli vyhrát, jen tato situace nám to zatím dost zkomplikovala, bohužel.“

V roce 2008 jste se dostala do TV soutěže StarDance… když hvězdy tančí a spolu s Jaromírem Bosákem jste obsadili 3. místo. S Ondřejem Brzobohatým 5. místo a s Ladislavem Vízkem devátí a pak jste nahradila Kamilu Tománkovou, partnerku Ondřeje Banka a spolu jste dotančili na 2. místo. Jak vzpomínáte na soutěž? Co Vám to dalo a šla byste ještě do toho?

„StarDance sama o sobě je úžasný projekt, který neuvěřitelně pomohl společenskému tanci a jeho popularitě mezi širokou veřejností. Já si to pokaždé moc užívala a rozhodně bych do toho šla znovu. Člověk se tam naučí spoustu věcí, protože najednou máte nepopsaný list a vy ho opravdu musíte naučit vše od úplně prvních tanečních krůčků. Ale hlavně si musíte uvědomit, že tam nejste za tanečníka, mistra republiky, ale za parťáka pro osobnost, která je ztracená, dělá něco, co neumí, musí s tím do televize, a ještě na sobě má oblečení, ve kterém se necítí, a vy musíte zvládnout, aby ho to vlastně nakonec bavilo.“

Jste tanečnicí tělem i duší. Máte oblíbený tanec?

„Popravdě já miluju všechny tance! Nemám jeden oblíbenější. Je to spíš o denní náladě, někdy máte rumba den a někdy zase samba den.“

V roce 2016 jste se objevila ve filmové romantické komedii Decibely lásky a o rok později v seriálu Mazalové v epizodě Velká pohádková loupež. Byla to dobrá zkušenost?

„Jééé, tak to byla popravdě spíš sranda. Oba dva projekty bylo jednodenní natáčení a vždycky nás tam bylo víc tanečníků a myslím, že jsme si to dost užili.“

A co čas na odpočinek a koníčky? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Já odpočívám tancem. Můj největší koníček je můj pejsek, anglický mastiff Fanynka, se kterou chodím na procházky a dost často se mnou i učí. Když mám volno, tak si ráda čtu, ale protože jsem trošku blázen, tak odpočívám spíš aktivně, chodím běhat, cvičím, předloni v létě jsem se začala učit surfovat a loni si koupila skateboard. V zimě miluju lyže a snowboard.“

Jak snášíte současnou koronavirovou krizi?

„Koronavirovou krizi zvládám dobře. Hlavně díky tomu, že nemoc nepotkala nikoho z mých blízkých. Ze začátku jsem byla trošku v šoku a nešťastná, že nemůžu dělat nic z toho, co byl do teď můj život a samozřejmě existenční obavy, protože jste z minuty na minutu bez výdělku. Pak jsem si na tom našla svoje pozitiva. Odjela jsem domů do Hradce a konečně měla čas pořádně poznat malinké děti mojí ségry a trochu jí také pomoct. Celkově si užít rodiny, protože normálně se domů tolik nedostanu. Fanyka je spokojená na zahradě a já hodně sportuju. Běhám, cvičím, protahuji se a dala jsem si drobné výzvy, jako že se naučím stojku, nebo skočím salto na trampolíně. Prostě těším se na parket a všichni moji žáci mi moc chybí!“

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí VERONIKOU LÁLOVOU

„Bavilo mě bojovat o medaile, ale dnes je to už jinak“

Celé dětství protančila a dnes je šťastná, že se její koníček stal prací, o které snila. Její velkou láskou je samba, kterou se učila přímo v Brazílii a na slavném karnevalu v Riu de Janeiro již dvakrát tančila, poprvé ve skupině a letos úplně sama. Kromě toho sympatická Veronika Lálová také dvakrát tančila ve Star Dance a s hercem Zdeňkem Piškulou soutěž vyhráli. V rodném Hradci Králové vede taneční kurzy pro dospělé a v Praze pro děti.

Pocházíte z Hradce Králové, kde jste vyrůstala a již v sedmi letech jste začala tančit latinu a standard. Jaké bylo Vaše dětství plné tanečního drilu a spousty hodin na tanečním parketu?

„Ano, úplně přesně, jak říkáte. Celé dětství jsem protančila, soutěžila a dřela na parketu. Má to své výhody i nevýhody. Jsem šťastná, že díky tomu, že jsem na sobě celý život pracovala, jsem se dostala na místo, o kterém jsem snila. Mnoho dětského hraní s panenkami či flákání se s kamarády po škole jsem ale nezažila. Naštěstí nelituji, jsem spokojená, že se můj koníček stal mou prací, jak jsem si vždy přála.“

Co Vás přivedlo k tanci? Kde byl ten první impuls, který Vám řekl, to bych chtěla dělat?

„K tanci mě v podstatě přivedla babička, která mě vzala na jednu taneční soutěž v Hradci Králové, a bylo jasno. Jako malá jsem chtěla mít ty krásné ozdobené šaty. Tak jsem začala tančit. A tančím dodnes a stále si ty krásné šaty a peří užívám. Ve StarDance jsem byla jako v sedmém nebi, ty krásné róby…“

Později jste se začala věnovat párové a poté sólové salse. A stala jste se několikanásobnou mistryní republiky v párové a sólové salse. Bavilo Vás chodit na soutěže?

„Bavilo mě soutěžit a bojovat o medaile. To je jasné, to by jinak ani nešlo, kdybych neměla soutěživého ducha. Dneska tomu už je jinak, raději vystupuji a soutěžení nechávám mladším generacím.“

Tanec se stal Vaší životní láskou a karnevalová samba, jak jste jednou přiznala je Vaše vášeň, kterou jste se dokonce učila přímo v Riu de Janeiro v Brazílii. Jaká to byla zkušenost a proč právě karnevalová samba si získala Vaše srdce?

„Ano, již několikrát jsem byla v Riu. U nás v ČR není nikdo, od koho bych se mohla sambu učit, takže mi nezbylo nic jiného, než vycestovat až do daleké Brazílie. Je to úžasná zkušenost učit se tady od těch nejlepších. Přímo v Riu, kde se odehrává slavný karneval. A samba. Je rychlá, hravá a hlavně, tančí se v tak krásných kostýmech J

Vy jste si během pobytu v Riu také zatančila na slavném karnevalu. Co Vám to dalo?

„Ano, již jsem jednou tančila na karnevalu, ale ve skupině, která měla choreografii s deštníkem. Bylo to super. Ale nyní, to je úplně jinak. Tím, že jsem poctivě trénovala a snažila se, tak jsem získala velmi prestižní místo na karnevalu. Tančím v pozici Musa. Je to místo, kde tanečnice samby tančí úplně sama, ne ve skupině. Musí dobře ovládat sambu, diváci v ten moment koukají jen na ni. Mám z toho velkou radost, není jednoduché se dostat na takové místo, ještě jako cizinka. Pro Českou televizi točíme dokument o Brazílii, sambě a karnevalu.“

Další Vaší velkou láskou jsou jazyky a po bakalářském studiu na pedagogické fakultě v Liberci, obor španělština a humanitní vědy, jste šla do Prahy na hispanistiku na UK. Proč tento jazyk, čím Vás okouzlil?

„Už od malička jsem chtěla rozumět oblíbeným španělským písničkám, tak jsem se rozhodla jít jazyk studovat. Avšak přišla nabídka StarDance a od té doby jsem na studium tak trochu upozadnila. Chybí mi stále státnice z magisterského studia.“

Dvakrát jste tančila ve StarDance a v osmé řadě jste spolu s hercem Zdeňkem Piškulou soutěž vyhráli. A v deváté řadě jste tančila s olympionikem Davidem Svobodou a skončili na třetím místě. A někdy jste přiznala, že to byla pro Vás nezapomenutelná zkušenost. Jak na to vzpomínáte?

„Na StarDance vzpomínám jen v dobrém, byla to obrovská zkušenost, která mě posunula v mém životě dál. Byl to náročný čas, hodně se dřelo, ale mě to baví, takže jsem byla šťastná a moc jsem si to užila. Také jsem měla štěstí na parťáky.“

V Hradci Králové vedete kurzy samby, salsy a latiny. Jste certifikovanou lektorkou zumby, fitness a držitelka mezinárodní třídy v latinsko-amerických a standardních tancích. Jaký je zájem o tyto kurzy?

„Zájem o kurzy je, baví mě učit veřejnost. Chodí ke mně dámy, které si chtějí po práci odpočinout, naučit se nové kroky a pobavit se. Pořádám pro ně různé víkendové akce a fakt si to s nimi užívám. V Praze mám kurzy pro děti, to je zase úplně jiná práce, myslím, že je potřeba, aby se děti hýbaly, ať už jakýmkoliv způsobem.“

Umíte vůbec odpočívat a jak ráda trávíte volný čas?

„I odpočívat umím. Jsou víkendy, kdy mám tolik akcí a vystoupení, že se mi odpočinout nepodaří, ale naštěstí nemám tak pevný harmonogram v mé práci, že si to můžu vynahradit v jiný čas. Mé tělo ale relaxovat musí, to by jinak ani nešlo. Ráda trávím čas s rodinou a kamarády, miluji léto, takže se vždy těším, až vysvitne slunko a hodně času můžu tak trávit venku.“

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Bleskový rozhovor s KATEŘINOU BROŽOVOU

„Mám já ten tanec zapotřebí?“

Známí tanečníci Martin Šimek a Tereza Řípová opět v roce 2020 rozjíždí svůj autorský projekt Roztančené jeviště – aneb Souboj divadel Praha. Čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU asi není třeba nic dále vysvětlovat.

Zeptali jsme se jedné z letošních účastnic soutěže na její pocity…

Kateřina Brožová

Jaký máte všeobecně vztah k tanci?

„Blízký. Líbí se mi to, obzvláště, když to někdo umí na profesionální úrovni. Je to potom opravdu veliká radost dívat se.

Já jsem měla poměrně velkou část svého života možnost sledovat profesionální tanec z trošku jiného úhlu, protože moje maminka byla sólistkou baletu ND. Balet mě provázel životem docela dlouhou dobu. Pamatuji si to od dětství, když jsem pozorovala kariéru mojí maminky a sama jsem chodila do baletu jako maličká. Později, když maminka učila na konzervatoři, tak jsem chodila na její hodiny i vystoupení, na to mám velmi krásné vzpomínky.“

Proč jste se tedy nerozhodla pro tanec, ale pro herectví?

„Protože tanec mi maminka nedoporučovala. Je to opravdu velká dřina. Abyste v této profesi prorazila tak, že se třeba stanete sólistkou, musíte mít velký talent a velké dispozice. A ty dispozice jsou dané i tělesnými parametry, např. já jsem vysoká. Maminka mě rozhodně do tohoto netlačila, radila mi spíše dělat tanec jen pro radost a asi to tak mělo být. Tatínek byl sólovým houslistou, umění bylo každodenní součástí mého života. Byla jsem často v divadle a vyústilo to nakonec v hereckou profesi.“

Věnovala jste se během života ještě tanci nebo ne?

„Spíše nárazově, dělala jsem jazz dance, aerobik, ale vlastně tanci jako takovému jsem se nevěnovala. Když jsem byla přijatá na školu, tak potom v rámci studií ano, ale samostatně ne. Ale není tajemstvím, že jsem byla jedna z prvních soutěžících úplně první řady taneční soutěže Let´s Dance na Slovensku.“

Máte na soutěž vzpomínky spíše negativní nebo pozitivní?

„Já mám negativní vzpomínky na bulvár. A celkově negativní v uvozovkách také proto, že jsem byla ve velkém časovém presu, zároveň jsem během nacvičování tanců přebírala roli Dolly (muzikál Hello, Dolly!), v Čechách jsem natáčela ,Pojišťovnu štěstí´, navíc jsem měla svá představení v divadle, takže sice jsem to všechno zvládla, ale sáhla jsem si opravdu na dno. Velikou oporou mi byl tanečník Matěj Chren, který měl vždy vymyšlenou dokonalou choreografii a uměl mě tak skvěle vést, že jsem se všemu velmi rychle přizpůsobovala. Ale bylo to i tak těžké. Myslela jsem si, když mám taneční dispozice po mamince a taneční ruce, tak mi to přece půjde snadno, ale soutěžní tanec je opravdu sportovní disciplína, je to obrovský stres.“

Je tedy těžké tančit jiný taneční styl než ten, který člověk vystuduje?

„Říká se, že každý styl tance má své základy v baletu. Třeba studium moderního tance obsahuje jednu baletní přípravu. Základ tam je, ale já netvrdím, že každý tanečník musí nutně absolvovat balet. Určitě to jde i jinak.“

Jaký taneční styl je Vám nejbližší?

„Určitě ten, který vychází z potřeby vyjádřit se, tzn. asi improvizace. Je mi to, myslím, nejbližší. Na škole nás trápili se „špičkami, patami“, člověk je tak nucen se přizpůsobovat něčemu, co mu není úplně vlastní. A za to jsme potom hodnocení. Ale tanec coby vyjádření emocí a citů je pro mě na té nejvyšší příčce.“

Máte zkušenosti ze Slovenska, věděla jste tedy teď, do čeho půjdete. Co jste si myslela v prvním okamžiku, když Vám bylo nabídnuto zúčastnit se projektu Roztančené jeviště?

„Říkala jsem si: ,Mám toto zapotřebí?´ (Smích) Ale později jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, že nejde přece o půlroční práci, jde o dva tance. Je to „hrozně fajn“ projekt, líbí se mi to. Potkám se s báječnými lidmi, navíc projekt probíhá v mém domovském divadle, byla jsem oslovena jako reprezentant mého divadla, takže všechno toto byly okolnosti, které sehrály svou roli při mém konečném rozhodování.“

Jak vůbec vnímáte soutěže všeobecně? Jste soutěživý typ? Jde Vám také o výhru?

„Ale vůbec nejsem soutěživý typ. A současně mám za sebou celkem nedávno právě soutěž ‚Tvoje tvář má známý hlas‘, což je ještě těžší než taneční soutěž.“

V čem konkrétně?

„V první řadě naučit se vůbec danou píseň, perfektně. Máme na to strašně málo času, je to obrovský stres. A jak říkám, já opravdu NEJSEM soutěživý typ, já mám hroznou trému, bylo to úplně šílené. Ale současně to bylo i krásné, takže mám protichůdné pocity.

Teď to budu brát tak, že se zúčastním, a když to náhodou vyjde, tak to bude skvělé! 🙂 “

Držíme palce!

Text a foto: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN