Taneční osobnosti – rozhovory – 32. stránka

Rozhovor s akrobatem PETREM HORNÍČKEM (vítězem soutěže Česko-Slovensko má talent)

„Jakmile začnete u akrobacie přemýšlet, je to riziko“

Vaše poslední hra „Walls and Handbags“, která měla premiéru v srpnu, pojednává o chlapci, který si plní své sny z dětství. Je to Váš příběh? Také jste si něco vysnil a během života plnil?

„Ve hře „Walls and Handbags“ si malý chlapec vysní svých pět kamarádů a tato myšlenka se prolíná celým představením, jsou zde určité dětské hry, které jsme my všichni kluci zažívali ( všichni účinkující). Všechno, co si malé dítě dokáže ve své hlavě vysnít a představit, jsme se pokusili ztvárnit.“

Věříte svým snům? Jste snílek?

„Jsem snílek. Kdybych nebyl, tak bych tuhle práci vlastně nemohl dělat.“

Kdy je reálné, aby si člověk vyplnil své sny? Někdy to nejde ať děláme, co děláme…

„Myslím, že každý člověk má spoustu snů. Vlastně jsem nikdy nesnil o tom, že bych dělal v divadle a byl akrobat. Postupem času, podle toho, kam osud člověka zatáhne, kam naše cesty v životě jdou, tak jsem se vlastně dostal k divadlu. 15 let jsem dělal bojové umění, když jsem byl menší, představoval jsem si, že jsem bojovník v Číně a že tam trénuji. Od bojového umění je cesta k akrobacii velmi blízká, takže jsem se jen trošku pozměnil, ale v základu se stále točím kolem toho, co mě jako dítě bavilo a o čem jsem snil. Řekl bych, pokud člověka něco baví a chce to dělat, nedělá to jen pro peníze, může se tím živit. Na druhé straně je sa mozřejmě také třeba zaplatit složenky.“

Dnes se ve společnosti hodně propaguje, aby si lidé šli za svými sny, každý si přece může splnit, co chce. Někdo může snít o tom, že rozpoutá nějakou slušnou světovou válku. Kde je hranice našich snů?

„Jsme různí lidé, sny jsou opravdu rozdílné a spousta lidí může mít takové podivné sny. Inspirací jim mohou být i různé filmy, protože dnešní filmy obsahují hlavně násilí. Měli bychom uznávat nějaké morální hodnoty i v našem snění.“

Umění a chorografie je přece jen trošku něco jiného než bojové umění. Jak jste přešel od boje k umění?

„Dělal jsem čínské bojové umění, které vychází často i z pohybu zvířat, je velmi rozmanité, není to jako karate, kde jsou sestavy. Čínské bojové umění má stovky stylů, takže škála možností je tak obrovská, že tělo a mozek jsou připraveny na jiné pohyby, pohybová paměť je širší než je u člověka běžné.“

Říká se, že v tomto posledním představení – „Walls and Handbags“ jste předčili i své schopnosti. Kam až musí dnešní akrobaté zajít, aby se prosadili a uspěli? Jsou případy, kdy se artisté vážně zraní během vystoupení, dokonce i zabijí. Jak se na tento problém díváte Vy? Šli byste do nebezpečných akrobacií?

„Řešili jsme otázku, co je reálné pro představení z hlediska udržitelnosti. Natrénovat něco na premiéru vyžaduje určitý čas a všichni jsme v ten okamžik připraveni. Ale hrát něco dlouhodobě, to potřebuje být v kondici. Vybíráme věci, které dokážeme zvládnout na sto procent a riziko je minimální. Během představení a zkoušek se všichni vzájemně hlídáme, pokud někdo dělá něco nebezpečného, všichni ostatní jsou kolem, aby mu mohli nějakým způsobem pomoct.“

„Takže by se mohlo stát, že během šňůry akrobaticky náročných představení je už člověk vyčerpaný a udělá chyby?“

„Jsou dny, kdy je volno. Ve „Walls and Handbags“ máme dvě či tři místa, která jsou hodně nebezpečná a jdeme to rizika. Já sobně ne, ale jsou tam jiní, kteří do toho jdou. Ty těžké věci vyvolávají v člověku strach, který je ale vlastně na druhou stranu tím motorem, který hranici strachu posouvá. A člověk tak překonává sám sebe.“

Pravda. Přesto se artisté někdy zabijí. Kdy má člověk zabrzdit a neriskovat?

„To musí vědět ten člověk sám.“

Ale on to vždycky neví…..

„Neví. Většinou se udělá nějaká základní banální chyba, na které všechno ztroskotá. Důvod je i to, že člověk začne přemýšlet v danou chvíli, nějaká myšlenka proběhne hlavou a je zle.“

Je to stejné i u bojovníka? Když přemýšlí, prohrává? Říká se, že A.S. Puškin byl zastřelený v souboji právě proto, že začal přemýšlet a dostal strach. Může to tak být?

„Ano, je to tak. Člověk ty věci musí dělat instinktivně, musí je mít jako rutinu. Všechno musí být rutina. Jakmile člověk začne přemýšlet, tak to většinou nese riziko. Dělám tři roky sportovní lukostřelbu a to je stejný princip, jakmile člověk začne přemýšlet, tak už nestřílí tak, jak by měl.“

Kolik času obětujete tréninku? Jak vypadá Váš denní program?

„Náš první projekt jsme dělali rok a půl. Rok jsme jenom trénovali akrobatické věci, které jsou tam obsažené. To byla taková delší příprava, spousta z nás neuměla akrobatické prvky, takže jsme se museli učit, právě proto, aby to bylo bezpečné. Dalšího půl roku jsme připravovali choreografie, režii , dramaturgii, vlastně se vytvářelo celé představení.

Pro „Walls and Handbags“ jsme se připravovali půl roku, většinou ty dva poslední měsíce jsou hodně intenzivní, pracuje se na tom tak 7x v týdnu, 6-8 hodin denně.“

Když se rozpomenete na soutěž „Česko-Slovensko má talent“, ve které jste zvítězili, co bylo na této soutěži dobré a na co nevzpomínáte rád?

„My jsme s kolegou dlouhou dobu trénovali jen v tělocvičně, dělali jsme silovou akrobacii, jen tak pro zábavu. Do soutěže nás přihlásil kamarád, pořád jsme to brali jako zábavu, i to, že se s tím ukážeme divákům. Tady v ČR v té době vůbec neznali silovou akrobacii, bylo to něco nového. Co se týká soutěže samotné, já jsem vystupoval už před tím s bojovým uměním, takže jsem byl zvyklý. Ale kolega studoval vysokou školu a tohle prostředí vůbec neznal, pro něj to bylo o dost těžší. Vyrovnal se s tím skvěle, nebylo na něm nic poznat. Ta soutěž nám pomohla hodně, lepší start není, je to přechod z nuly hned k profesionalitě, na jednou jsme byli známí. Na základě této soutěže se spousta klientů do teď ozývá a zve nás na firemní večírky, takže soutěž a vítězství pro nás měly obrovský přínos. To, co jsme dělali jako koníček, se pro nás stalo i prací. Nejsme závislí jenom na tomhle, ale protože nás to baví a děláme to rádi, tak je dobré, že to můžeme dělat i jako práci. Samozřejmě mnoho lidí nás může vznímat jako komerční duo, ale hodně věcí, které děláme, nejsou komerční. Je to přesně to, co jsme spolu nacvičili v tělocvičně a co nás bavilo.“

Přesto se stává, že milovaný koníček se stane nenáviděný v okamžiku, kdy je z něj opravdu výdělečná činnost. Co dělat?

„Pokud se to dostane do tohoto stádia, je nejlepší skončit. Myslím, že u mnohých lidí to přesně takhle je, třeba i se sportem. Chodíte 15 let do tělocvičny a v určitou chvíli je zle. A třeba se tito lidé ani nikdy nevrátí, někdy i proto, že na ně trenér vyvíjel silný tlak.“

Skončil byste s akrobacií, kdyby došlo k tomuto syndromu vyhoření?

„Nejsme závislí na této činnosti, můžeme kdykoliv udělat přestávku.“

Jaká další činnost je Vaším zdrojem obživy?

„Studoval jsem textilní fakultu, chtěl jsem dělat kolem módy a dělal jsem…“

Navrhujete módu?

„Já nenavrhuji, na tom pracovala návrhářka. Založili jsme novou skupinu Losers Cirque Company, pod kterou spadají obě představení – The Loser(s) a Wall and Handbags. Tato company nás pracovně zaměstnává nejvíce a máme velké plány. V roce 2016 bude nová premiéra Heroe(s), jednáme se zahraničními festivaly a chceme skupinu ještě více rozšířit. Snad se nám všechny plány podaří realizovat.“

Je těžké vydělávat si akrobacií?

„Je to těžké. Vystupujeme na různých akcích a show, je toho mnoho, co ještě chceme dělat v ČR, také se chceme dostat do zahraničí. Postupně se vše vytříbí a mně zůstane jen role producenta a manažera. Mnozí mi říkají, že si to nedovedou představit, ale já ano.“

Máte v tom nabitém programu čas na své končíky, máte-li vůbec nějaké jiné koníčky kromě Vaší práce?

„Někdy je hodně těžké si zorganizovat čas, nejsou jen tréninky a vystoupení, ale také spousta schůzek, řeším různé jiné věci. Můj nový koníček je sportovní lukostřelba. Ale i ta zabírá dost času. Když člověk hodně chce, zaměří se třeba na lepší organizaci času a jde to.“

Máte také nějaký klidný koníček, třeba četbu?

„Poslední dva roky jsem nečetl, ale před tím jsem četl hodně. Měl jsem potřebu relaxovat jinak.“

Když je artista na dovolené, lehne si a opaluje se? Nebo musí mít pohyb?

„To je pro mě samotného zajímavá otázka. Je vždy určité období, kdy jsem byl třeba u moře a vůbec jsem se nehýbal. Ale naposledy v Portugalsku jsem začal zkoušet surf. Jindy zas jen odpočívám. I aktivní odpočinek by měl být jiný, než to, co děláme normálně.“

Byl jste někdy zraněný a uvažoval o tom, že se sportem musíte skončit?

„Tak vážně ne. Za 25 let jsem prošel různými sporty, některá zranění se s věkem ozývají. Člověk musí udržovat své tělo, dělat nějaká rehabilitační cvičení, mít fyzioterapeutku, správně jíst i odpočívat. Potom se dá až do vysokého věku dělat to, co děláme s kolegou, doufám.“

Ale bez dobrého zdraví by to nešlo, že? Říkat si, že člověk přece něco překoná, tady asi neplatí…

„Pro akrobacii musíte být zdraví. Jsme na sebe opatrní, děláme jen ty čísla, o kterých víme, že je zvládneme a nezraníme se.“

Vyhledáváte adrenalinové sporty?

„Já už nemám ambice úplně všechno vyzkoušet. Děláme akrobatické létání, což je hodně nebezpečné, ale děláme to už nějakou dobu, mám zkušenosti. Nedělám nic, co neznám, nevezmu silnou motorku a jedu… Rád lyžuji, to také dělám od dětství, celý život se hýbu. Celkově se dá říct, že sporty jsou pro mě jednodušší, tělo si rychleji najde jak na to. Na surfu jsem nikdy nestál, ale dokázal jsem se hned poprvé postavit a jet. Mé tělo je nějak připravené, má rovnováhu, je silově připravené, takže se naučím techniku a jde to.“

Kdyby na Vás čekaly doma dvě malé děti, dělal byste tyto rizikové věci?

„To je otázka. Na to nedokážu odpovědět. S rodinou se celý náhled na svět změní. Ta opatrnost bude ještě větší.“

Posunul jste si tedy záměrně dobu, kdy založíte rodinu?

„To ne, zatím nebyla příležitost. Měl jsem dlouhodobý vztah, ale nikam jsme se neposunuli, takže vztah skončil rozchodem. Teď se cítím být v takovém stavu, že by rodina už měla přijít.“

Omezil byste pracovní aktivity?

„Nevím. Organizace času by byla mnohem složitější a musel bych nějaké aktivity potlačit. Připravuji nový projekt, pokud by v tu doba přišla rodina, nemohl bych být na jevišti, ale jen v pozadí. Když by to bylo možné, zase bych se na jeviště vrátil. Pořád se chci hýbat, ale projekt vyžaduje moc času.“

Máte ještě nějaký sen, nebo jste si už všechny splnil?

„Všechno, co jsem si chtěl vyzkoušet, to jsem si vyzkoušel, poslední touha byl surf. Chtěl bych se na něm ještě zdokonalit. Také jsem se chtěl naučit dobře jezdit na koni. Obvykle člověka něco napadne v okamžiku, kdy to vidí a zatouží to také zkusit.“

Foto: Eva Smolíková, Petr Horníček management

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s tanečníkem a hercem MARKEM ZELINKOU

„První setkání s Marií bylo rozpačité, ale spolupracuje se mi báječně“

Tanec s hvězdami tanečního nebe na České televizi je už ve své sedmé sezóně a my jsme „odchytli“ Marka Zelinku, který spolu s Marií Doležalovou přinesl do soutěže nezvyklou originalitu, aby nám pověděl o Stardance, o Marušce i o své divadelní tvorbě.

Marku, jak ses dostal ke společenskému tanci?

„Ve dvanácti letech jsem viděl Hříšný tanec a sám jsem se rozhodl, že se chci tanci věnovat. Řekl jsem mámě, ať mi najde taneční klub a ona ho našla. V té době jsem ještě dělal karate, ale to už pro mě „vyšumívalo“, nefungovalo to tak, jak jsem si představoval, tak nějak – z mého vlastního rozhodnutí – začal tanec.“

Lákaly Tě spíše latinsko-americké nebo standardní tance?

„Já jsem v té době vůbec nevěděl, ale asi mě víc lákala latina. Je dobré, že jsme v klubu všichni od začátku dělali standard i latinu, ale postupně se to samo vykrystalizovalo – i já jsem to tak cítil – dělal jsem více latinské tance.“

Co považuješ za svůj největší taneční úspěch?

„V tanci určitě Blackpool v Anglii, což je největší taneční soutěž. Být tam a relativně dobře dopadnout – v kategorii do 21 let skončit ve čtvrtém kole – považuji za úspěch, protože jsme, tehdy s Vandou Dětinskou, porazili spoustu skvělých párů a byl to v celé té atmosféře úžasný zážitek. Nebyl to sice můj největší úspěch co do výsledku, ale z hlediska zážitku to bylo skvělé.“

Na Blackpoolu se jako na jedné z mála tanečních soutěží tančí na živou hudbu. Na tu teď máš možnost tančit i ve Stardance. Poštěstilo se Ti to ještě jindy? Jak to je vůbec ve světě závodního tance s živou hudbou?

„Určitě se to přihodí, asi ne moc, ale já jsem na živou hudbu tancoval víckrát. Krásná byla třeba pohárová soutěž v Chebu, která probíhá dodnes, to mi říkal Honza Onder. Mají tam takový malý band, který hraje k tanci a je perfektní. Na živou hudbu se tancuje skvěle.“

Teď ke Stardance – jak se Ti vlastně tancuje s Marií? Na mě jako na diváka to působí, že musíte mít velmi dobrý vztah.

„S Marií se spolupracuje naprosto báječně. Naše první setkání bylo dost rozpačité, ale pak jsme se hned potkali neoficiálně, na kafé, mimo studio, takže jsme rychle zjistili, že to je ideální spojení. Oba jdeme s tím, co tomu druhému vyhovuje, opravu si sedneme, já můžu dávat svoje nápady, které by možná nikdo jiný nechtěl realizovat, ale Marie do toho jde. Jednak ji to baví a jednak chce taky hodně trénovat, což mi vyhovuje. Já totiž potřebuji víc času – experimentovat, zkoušet nové věci, a nakonec se třeba vrátit zpátky k prvnímu nápadu, ale projít si tím vývojem, což děláme.“

To je vidět i na Vašich choreografiích, které jsou hodně netypické a hravé. Přiznám se, že jsou mi moc sympatické, což asi i mnoha divákům. Porota ale nereaguje tak dobře a za odvážné nápady Vás spíš kritizuje. Jak to vnímáš Ty? Mohlo by se podle Tebe tímto směrem posouvat i celé tancování nebo to bereš spíš jako své osobní vyjádření?

„Myslím, že originalita by v tanci měla být. Mě s Marií to hlavně opravdu baví. Ona je herečka a já v současnosti dělám také divadlo, asi i proto nás baví jít touhle cestou, kombinovat věci, které se v první chvíli zdají nespojitelné. Co se týče porotců, občas kvůli tomu mají negativní postoje. Ale zpětná vazba od dalších lidí – našich známých nebo diváků – je dobrá. Říkají nám, že takový pár – v tom, co děláme – ve Stardance ještě nikdy nebyl. Pro porotce je to asi nezvyklé a je to také těžší uchopit, ale já si říkám: proč ne. Pro mě je pak ten tanec mnohem naplněnější. Naví ;c by ty věci nešly dělat, pokud by Marie netančila dobře. Kdybychom na tom nebyli s tancem dobře, tak bych si tam nedovolil tyhle prvky dávat, protože by byly pouze trapné. Porotci nám sice říkali, že někdy netančíme, ale podle mě – když jsem viděl záznamy z vysílání – tančíme pořád :-).“

Jak vnímáš Stardance ve srovnání s profesionálním tancováním? Jsou tam paralely nebo rozdíly?

„Vnímám to z víc úhlů pohledu. Paralely tam jsou, ale spíše se to dost liší. Stardance vlastně není jen taneční soutěž. Jde tam totiž i o to, jak člověk baví nebo nakolik je známý jako celebrita. Další věc je, že v těch párech se potkávají lidé z různých oborů a někteří si sednou víc, někteří míň. Myslím si především, že Stardance je více zábava – vůbec jsem to nečekal a vlastně mě celý ten projekt hrozně baví. A když to přirovnám k divadlu, tak je to vlastně každý týden premiéra – premiéra jednoho krátkého kusu. Sleduje ji hodně lidí a člověk tak má motivaci, aby to bylo opravdu připravené a dobré ;. Udělat pro to maximum a dát do toho všechno, tak, aby to bavilo diváky, o to jde. Samozřejmě je tam porota, která má docela velkou váhu, ale mně osobně přijde nejdůležitější, aby to bavilo nás a skrz nás naše diváky: vždyť proto se na to lidé dívají. ..“

Jak se tedy stavíš k tomu, že tuhle soutěž mohou rozhodovat i diváci?

„Beru to jako pozitivum. Když člověk uváží, jak probíhají klasické taneční soutěže, kde je třeba deset porotců, každý má svoje zájmy, páry, se kterými trénuje, je tam určitá politika, dohody, kontakty, známosti, a ve výsledku je to hodnocení strašně neobjektivní. Kdyby rozhodnutí, kdo má vyhrát nebo postoupit dál, bylo na divákovi, dopadlo by vše úplně jinak. Stává se, že neustále vyhrává pár, který je už známý: jednou podá lepší výkon, vyhraje, podruhé podá mnohem slabší výkon, ale vyhraje stejně, protože už ho všichni znají a je to vlastně v něčem nesmyslné. Proto mi divácké hodnocení ve Stardance přijde správné. Samozřejmě se skrze to může ukázat i náš národ: jak vnímá kvalitu tance nebo jak vnímá osobnosti, komu lidi fandí, koho by třeba volili, co mají rádi. Můžou ocenit snahu. Marek Eben říká, že každá osobnost, která šla do tohoto boje, má jiný odrazový můstek. Vedle sebe tam stojí lidé, jejichž věkový rozdíl je v některých případech skoro čtyřicet let, mají různou výšku, jsou z různých oborů. V tanci jsou kategorie jasně dané věkově. Ale tady je nesmírně těžké jejich výkony porovnat a myslím, že je právě správné, že hodnotí diváci. Byl jsem vlastně dokonce překvapený, že tu divá ;ci nemají větší slovo.“

Když jsme u těch diváků, ty jsi zvyklý pro ně nejen tančit, ale i hrát. Jak ses vůbec dostal k divadlu?

„Tak na jedné straně jsem si ke konci své taneční kariéry, pokud to tak můžu nazvat, uvědomoval, že je na tanec třeba čím dál víc prostředků, které jsem neměl, a na druhou stranu jsem si uvědomil, že už mě to tolik nenaplňuje. Chtěl jsem větší svobodu a větší možnost se realizovat. Soutěžní tanec je totiž v některých ohledech docela omezený a z mého pohledu se teď bohužel stává mnohem víc sportem než uměním. Staví se hodně na výkonu a efektu, dřív to bylo mnohem víc o napojení těch tančících lidí, o příběhu a choreografii, zajímavých momentech, a teď už bohužel dost párů vypadá jeden jako druhý. Jeden tančí trošku líp, má jinou rychlost, druh&yac ute; se liší v drobnostech, ale v podstatě tančí stejně. Je to škoad. Necítil jsem to tak a skončil jsem, hledal, co bych mohl dělat jiného. Naštěstí jsem se po asi ročním hledání toho, co by mě vlastně naplnilo, dostal k herectví. Jak už jsem říkal, dělal jsem karate, tancoval, zkoušel různé hudební nástroje, studoval fyzioterapii, a tohle všechno se nakonec v divadle snažím využít, minimálně v pohybovém výrazu z toho hodně čerpám. Můj skvělý kolega Martin Talaga, se kterým spolupracuji, dělal folklórní tance. Všechny tyhle věci se snažíme v divadle zpracovat a využít pro to, co se chceme sdělit, aspoň v autorském divadle, které ponejvíce dělám.“

Je tedy nějaké konkrétní představení, které by čtenáři mohli vidět?

„Právě s Martinem máme společné autorské divadlo – říkáme si [PLAY] boyz – a hrajeme představení SYNovial s prvky nového cirkusu, klaunérie a tance. Hrajeme v La Fabrice, letos ještě 30. listopadu nebo 14. prosince – na to bych určitě všechny rád pozval.“

S Marií děláte oba divadlo. Nedomluvili jste se na nějakém společném projektu?

„Zatím jsme se konkrétně nedomlouvali, i když trošku jsme se o tom bavili, že bychom možná mohli spolu něco udělat. To propojení by určitě bylo zajímavé, ale je to budoucnost, kterou budeme řešit po Stardance. Každopádně myslím, že by nás to oba bavilo.“

Máš nějaké hobby mimo tance a divadla?

„Musím říct, že tanci a divadlu se teď věnuji stále a dost mě to baví, takže je to zároveň i moje hobby. Kromě toho dělám ještě akrobacii na balančním žebříku, což je trochu jiná disciplína, která mě také naplňuje a chceme ji zapojit v novém představení naší skupiny [PLAY] boyz. Mimo jiné jsem ten žebřík měl na castingu do Stardance. Asi si museli myslet, že jsem blázen, ale možná také proto mě vzali :-). Každopádně teď na další koníčky nemám čas, ale to co dělám, mě opravdu baví, takže je to tak nejlepší.“

Díky za rozhovor

Alexej Byček

Rozhovor s Mistryní světa ve stepu SÁROU BUDLOVSKOU

„Vždycky se mi trénovat nechce, ale nechtěla bych místo toho sedět u tabletu“

Rozhovor s Mistryní světa ve stepu Sárou Budlovskou

Sára, dcera Andrei Myslivečkové, zakladatelky věhlasného stepařského studia, je Mistryně světa ve stepu. Jak vidí stepařské umění v ČR a jaké má plány do budoucna?
Sáro, kolik ti bylo let, když jsi začala tančit?

„Já jsem tancovala úplně od malička, ale takový nějaký začátek byl asi ve 4 letech. Mým vzorem byl starší bratr, který se věnoval stepu. Napodobovala jsem ho ve všem…“

Je správné začít tančit tak brzy? Může step poškodit zdraví nebo je prospěšný?

„Všechno určitě nese své klady i zápory, každý sport i každý tanec je pro zdraví trošku náročný. Ale je to lepší než pořád sedět shrbený u počítače.“

Dařilo se ti vyhrávat soutěže. Kolik máš na svém kontě medailí nebo vítězství?

„Na Mistrovství světa jsem byla jednou první, také třetí a mnohokrát čtvrtá.“

Kolik soutěží máš za sebou?

„Jéé…. Tak to bude určitě hodně. Zpočátku jsem jezdila podporovat bratra, později jsem se sama účastnila. Vsadím se, že mám za sebou více než 15 Mistrovství republiky.“

Absolvovali jste i nějaká výběrová kola před Mistrovstvím?

„Obvykle jsme se naučili základy, sestavičky, poté přišly přehlídky, když jsme byli šikovní, tak následovalo Mistrovství.“

Jaký je rozdíl mezi stepařským uměním v ČR a v zahraničí? Cítíte, že mezi zahraniční konkurencí dobře obstojíte, nebo jsou nějaké nedostatky?

„ Step v Česku je rozšířený, nás stepařů je opravdu hodně, je v tom síla. Ale podíváme-li se na některé Mistry světa z jiných zemí, tak musím říct, že jsou úžasní.“

Kdo tě zaujal nejvíce a proč?

„Zaujali mě Švýcaři, jsou obecně dobří, dále to záleží spíše na osobě než na tanci samotném. Zaujali mě způsobem, jakým stepují, ale i tím, jak své umění prodávali.“

Přibliž více, co Tě fascinovalo na Švýcarech?

„Znám osobně některé kluky, hrají si s rytmem, což dokáže i dost Čechů, ale oni jsou vyloženě takoví „showmani“, mají to v sobě.“

Zkus se ohlédnout za těmi roky tréninků. Chtělo se ti cvičit nebo bys raději také zůstala lenošit a sedět u televize?

„Když máme v sobotu trénink v 9 h, tak se mi moc nechce, to je rozhodně pravda. Ale poznávám tam i spoustu nových lidí, můžeme si povídat, na soustředěních hrajeme hry, takže je to dobré. Nechtěla bych místo toho sedět třeba u tabletu.“

Je prostor věnovat se také jiným aktivitám, vyvíjet se i v jiné oblasti, pokud se věnuješ tanci závodně? Nebo jsi tak vytížená, že nic jiného dělat nelze?

„Čas si určitě najdu, školu zvládám, „zaplať pánbůh“, zatím jsem na základní škole, občas sice chybím, ale zase mezitím vidím něco jiného, myslím si, že mi to bude dobré i do života.“

Slýchávám příběhy dětí ze středních škol, které se musely svého koníčku vzdát, protože škola je už neuvolnila do soutěží či soustředění. Jak vidíš svou situaci?

„Já se svého koníčku rozhodně vzdát nechci, protože mě to neskutečně baví a baví mě i spolupráce s lidmi. Doufám, že si čas vždycky najdu.“

Jak jste řešili situaci ve Vašem studiu TS Andrea, když škola neuvolnila žáky pro trénink?

„Snažili jsme se vyhovět časově lidem, kteří měli problémy se školou. Pokud přesto občas chyběli, sestavy jsme je doučili.“

V případě, že by trenéři nebyli vstřícní, museli by tanečníci skončit?

„Záleží na tom, na jaké úrovni se tančí. Pokud člověk nestíhá vůbec žádné tréninky, tak asi přijde chvíle, kdy musí zvážit své priority. Také je tu možnost nezávodit, pokud nestíhám školu, ale můžu chodit na kurzy.“

Dodržují tanečníci ve Vašem studiu životosprávu?

„Záleží to na jednotlivém člověku, ale každý by měl mít aspoň trošku kondici. Pokud je sestava těžká, musíme ji nějak „udýchat“, abychom nefuněli a nezkolabovali.“

Jak si vylepšuješ kondici?

„Já vlastně ani nevím. Sám tanec člověka vytrénuje. Když přidáte nějaký sport, je to dobré pro zdraví. Ať už tanec nebo sport, jde o pohyb.“

Vybíráš si zdravé jídlo?

„No, moje stravovací návyky nejsou dobré a tanec zvládám. Hamburgery od McDonalda nejím každý den, to není zdravé pro nikoho. Ale nějaké správné stravovací návyky nemám, to ne.“

Chodíš někam na masáže?

„To je spíše vedlejší aktivita. O nohy bychom sice měli pečovat, také dbát na to, abychom zbytečně neriskovali a nezlámali si nohy, ale na masáže chodit nemusíme.“

Mohou ze stepu bolet nohy? Mohou se potíže projevit později?

„Já si myslím, že step zdraví spíše pomáhá. Když mám dlouhý trénink, tak mě nohy bolí, ale když později na táboře běháme, tak mám pocit, že mi tanec pomáhá, mám trošku výdrž.“

Vyrovnáš se dobrým běžcům díky tanečnímu tréninku, i když běh netrénuješ?

„To si nemyslím. Když trénujete běh, tak jste mnohem lepší. Ale určitě jsem lepší než člověk, který jenom sedí na gauči. Nohy jsou přece jen vytrénované.“

Chceš zůstat závodně tančit nebo budeš raději učit?

„Dlouhou dobu jsem jezdila na závody a připadá mi to všechno stejné. Vždy přijedu, soustředím se, následuje vystoupení. Nevadilo by mi, kdybych nezávodila, nelpím na tom.“

Jsi odchovaná tancem, kam by ses po škole chtěla ubírat dál?

„Přemýšlela jsem o tom, že bych ráda pomáhala mámě ve studiu, to se vždy hodí, baví mě to a baví mě práce s dětmi. Ale dívala jsem se i po školách, které s tancem nesouvisí.“

Co by tě přitahovalo?

„Lákalo by mě být učitelkou na jakékoliv škole, ale třeba by mě bavilo i psát.“

Myslíš, že bys třeba v budoucnu měla zaměstnání a současně vedla kurzy?

„To asi ne. Ale třeba psát a pomáhat ve studiu by dohromady šlo.“

Děkujeme za rozhovor

trio juniorek Sára a spol.

Jak vidí současnou situaci majitelka TS Andrea, Andrea Myslivečková?

Zeptali jsme se…

Andreo, co je pro Vás důležité, coby pro trenérku a majitelku taneční školy?

„Pro mě je hrozně důležité mít zpětnou vazbu a tu mám právě díky tomu, že moje dcera se věnuje stepu. Je pro mě nutné se zamyslet nad faktem, že děti začínají tančit ve stále nižším věku a mají úspěchy v soutěžích, ale také je to brzy přestává bavit. Chci je udržet u toho, aby je to i po deseti letech bavilo, protože mě samotnou už soutěže úplně nenaplňují. Je to rok co rok stejné. Musíme jim dát nové impulsy, nejde jen o honbu za medailemi. Nelze brát tanec jen takto. Ale to jsem si uvědomila až ve zralém věku.“

Kudy se budete ubírat?

„Chci svým členům nabídnout festivaly, divadelní představení, ukázat jejich umění i jinde. Soutěž znamená jednu choreografii. Jednu skladbu jim pouštíme 3/4 roku. Sára říká: „Já už tu písničku nemůžu ani slyšet.“ Z toho vyplývá, že jim soutěž nepřináší jen pozitivní vzpomínky. To je pro mě signál nabízet dětem něco jiného než jen soutěže.“

Je tanec perspektivní pro mladé talenty? Mohou se děti později věnovat tanci na plný úvazek?

„U nás není reálné, aby všichni uspěli.“

Takže svůj zájem musí ztratit, když přijde rodina či práce?

„Život tanečníka je jepičí, to je známé. Pro mě má smysl pedagogika. Na světě se občas najde někdo jako byla Maja Plisecká, ale takto vyvolených je málo.“

vyhlášení „Radost z druhého místa“

Foto Archiv TS Andrea

Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková

Náš rozhovor s mimem ALEXEJEM BYČKEM

„Když člověku záleží na tom, co dělá, výsledky jsou nejlepší“

Alexej Byček, mim, režisér, produkční skupiny Mime Fatale

1. Vy tvoříte v oblasti tance, pantomimy a pohybového divadla již řadu let. Jak jste začínal?

„Oba rodiče jsou profesionální hudebníci, maminka se pohybuje v operních kruzích v Národním divadle. Nasměrovalo mě to k umění. Od dětství jsem se věnoval klavíru, pak jsem se „obrátil“ k pohybu a začal tančit latinsko-americké tance, později jsem se dostal k pantomimě.“

2. Bavily Vás latinsko-americké tance? Proč jste skončil?

„Určitě bavily, ale netrvalo to tak dlouho. Tančil jsem asi 4 roky, přičemž jsem se nikdy před tím tanci nevěnoval. Dalo mi to solidní základ, který jsem mohl využít při studiu na pražské AMU. Kvůli tomu jsem také s latinou skončil – studium bylo fyzicky dost náročné, už jsem neměl čas. Moje taneční umění tak přešlo plynule do pohybového divadla.“

3. Lákalo Vás víc pohybové divadlo než závodní tance?

„Ano, je to jiný způsob projevu. V latině se často „řeší“ sportovní projev versus umělecké vyjádření. Já jsem v tom neviděl rozpor. Latina je sice hodně bohatá, pokud jde o výraz, ale celá technika znamená přesun z jedné nohy na druhou, takže pro mě bylo zajímavé hledat i jiné možnosti. U pohybového divadla se umělec soustředí na drama a na emoce, jde více o vyjádření děje. To vnímám jako podstatnější a mě to ve výsledku oslovuje víc než samotný tanec, ačkoliv tanec samozřejmě obdivuji. V současné pantomimě jsou určité prvky taneční techniky, ale její jádro leží v herectví.“

4. Jaký rozdíl si má divák představit pod pojmy „pohybové divadlo“ a „pohybové divadlo spojené s pantomimou?

„Pohybové divadlo chápu jako širší pojem, který zahrnuje pantomimu, fyzické a taneční divadlo, částečně i nový cirkus, který je teď u nás dost na vzestupu. Jádro vyjádření spočívá v pohybu. Pantomimu u nás lidé znají buď v klasické formě, například díky tvorbě Ladislava Fialky v divadle Na zábradlí, anebo v klaunských podobách, které předváděli Boris Hybner, Ctibor Turba a Bolek Polívka. Později ale zájem o toto umění upadl. Něco se muselo změnit, lidé se tolik neztotožňovali se starší poetikou a nastal posun pantomimy do moderní podoby, která je mnohem více spjatá s herectvím, psychologií. Samozřejmě se stále objevuje i banální až přisprostlý humor, který ale nemusí být v pantomimě nutně prvoplánový a může pobavit i inteligentního diváka. Obecně věřím, že pantomima je znovu na vzestupu a že lidé začínají přicházet na chuť její novým možnostem. Zjišťují, že nejde jen o tahání imaginárního lana, ale o bohatý a magický svět.“

5. Je dobře, že lidé jdou často až za hranice svých možností? Artisté se mnohdy také zabijí nebo zmrzačí. Stojí to za to?

„Jestli to stojí za to, to je na zvážení těch lidí, kteří tato vystoupení dělají. Občas k vidění jsou, někdy je to asi oprávněné, mám na mysli divadelně, umělci chtějí něco vyjádřit, např. oslovit svědomí, přimět k něčemu diváky, nebo nějakým jiným způsobem oslovit něco bytostně lidského či citového. Takové prostředky mohou posloužit velmi dobře, i když vedou až k sebeobětování herce. Druhá stránka je ta, že tyto výstupy podle mě často probíhají zbytečně. Občas se dějí, i když dramaturgie není dost silná a propracovaná, aby to stálo za to, aby intenzita a nebezpečí výkonu odpovídala dopadu na diváka. Jsou umělci (třeba i v populárním Cirque du Soleil), kteří na to doplatili životem, zdravotně nebo v rodině atd. Určitě to ale nemůže nikdo zakazovat. Odráží to dobu, vyjádření i hledání umělců by mělo být svobodné.“

6. Prožíváme sice dobu svobodného vyjádření, ale občas jsou vystoupení vulgární, násilnická. Je to dobře?

„Je to trend. Umění zdrsnělo. Pokud lidé cítí nějakou krizi, ať už vnitřní nebo vnější, vyprahlost, vyhořelost, vždycky se to na divadelních vystoupeních zračí. Zajímavé to bylo například v souvislosti s válkou ve Vietnamu. Peter Brook tehdy nechal na konci představení US upálit živého motýla. Byl z toho skandál a až později se provalilo, že se jednalo o srolovaný papírek. Ten šok byl ale potřeba. Dnes se o něj hodně umělců snaží a já myslím, že to odráží pocity lidí. Denně slyšíme samé negativní zprávy, řešíme konflikty, lidé se asi chtějí vymezit, vyjádřit. Myslím, že je to opravdu duchem doby, který umělci ve svých dílech odráží, ne tím, že by byli sami až tak masochističtí. Někteří ale používají drsnost jako svou značku, jdou až „na dřeň“, nezastaví se před ničím. Obdivuji výkony v představeních skupin Farmy v jeskyni nebo Spitfire company, ale myslím (zejména v druhém zmíněném případě), že dramaturgicky ne vždy naplní to, co chtějí člověku říct.

7. V červnu, přesněji 4.června v holešovickém Studiu ALTA, bude mít premiéru Vaše představení „Heydrich“, které je o životě této nechvalně známé osobnosti. Je to kontroverzní téma. Nebudete podezřelý z propagandy?

„Dá se říci, že je to také vyjádření se „až na dřeň“, je to o lidském svědomí. A určitě to není propaganda. Na pražském Magistrátu i Ministerstvu kultury tento projekt získal podporu, což svědčí o tom, že můj koncept pochopili.
Je to velmi silné téma, které má velké nároky na herecké vyjádření. Nejde o to vylíčit biografii, spíše ukázat pozadí totality, které se prolíná do každé doby. Lidé často odsuzují 2. světovou válku, ale neznají příčiny, vidí jen důsledky. Co se odehrávalo v hlavách bývalých vůdců, proč to všechno vzniklo? A pak také, co se odehrává v hlavách dnešních „dobyvatelů“, kteří nejsou jen politici nebo členové bezpečnostních složek, ale také PRisté, manažeři, ředitelé nadnárodních korporací. Všichni můžeme být manipulovatelní, zkorumpovatelní, je to v každém z nás. Myslíme si, že už se tehdejší události nemůžou opakovat, a přitom je v dnešní době kolem sebe často přehlížíme. Zamyšlení nad manipulací je velmi důležité téma. Každý člověk může zvážit sám u sebe, jestli se také nenechává ovlivňovat.
Právě pro takovéto sdělení podle mě stojí za to jít i fyzicky na hranici, protože může diváky oslovit v něčem, co je pro ně bytostně důležité. Mimochodem úžasné představení o manipulaci je „Konec Clementine“, které hrají v Akropoli.“

8. Vy jste produkční skupiny Mime Fatale. Přibližte jejich tvorbu.

„Tato skupina sestává z pěti mimek a drží se spíše populární linie. Jejich první hra „Na Plechárně“ byla pantomima o pěti prostitutkách, pokud jde o prostituci, projevovala se komická stránka, se kterou kontrastovaly tklivé osobní příběhy. Další představení „Push the Button“, které hrajeme v NoDu, je o dívkách, které propadly počítačovým hrám. Holky se zde proměňují na vraždící virtuální monstra a v beatboxovém doprovodu propojují pantomimu s virtuální realitou. Nejnovější dílo „Balkán“ je inspirované cikánskou a balkánskou hudbou. Je to živelná oslava, plná obrazů z cikánského života (inspirovali jsme se knihou Aglaji Veteranyi „Proč se dítě vaří v kaši“, o cikánské rodině, která utíká z Rumunska).“

9. Je těžké zvládnout pantomimu?

„Pantomima vyžaduje nějaký trénink, intenzivní práci, ať už na škole jako pražská AMU nebo jinde. Současná pantomima stále v mnohém vychází z té klasické, taneční schopnosti se k ní hodí. Pak je zde technika mime corporel Étienna Decrouxe, vytvořená ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století. Tvrdil, že jde o geometrii ducha. Je to dobré na zvládnutí určitých hereckých a tělesných principů, ale samostatně na jevišti jen těžko použitelné. Důležité k rozdílu mezi tancem a pantomimou je, co říkal Marcel Marceau: „Tanec je o pohybu, pantomima o postoji. Postoj nese gesto a myšlenku.“
Podstatná pro pantomimu je také schopnost imaginace. Tady je důležité, jak vyjádřit nehmotný, neviditelný předmět, který má váhu a tvar. Takže toto jsou asi hlavní nároky, přičemž při současném vývoji je pro pantomimu velmi důležité herectví. Úspěšní mimové byli zároveň i dobří herci a to platí i naopak.“

10. V čem my Češi vynikáme a v čem jsme horší než ostatní národy?

„Je to propojené. Na Západě jsou umělci v některých ohledech na jiné úrovni, jsou dobrých deset nebo dvacet let napřed. My je postupně doháníme, ale současně se tvoří i svébytné věci a čeští umělci vyjíždí prezentovat svá díla do zahraničí. O některých byl natočen seriál ČT „Děti sametu“, to je šest krátkých dokumentů o umělcích, kteří začali tvořit po revoluci. U souborů fyzického a tanečního divadla je například zajímavé, že tvorba Miřenky Čechové a Spitfire company má značný úspěch v USA, pro Američany je tato „evropská“ tvorba velmi poutavá. Myslím, že to plyne také z různosti tradic – tady nejsme tolik fixovaní na komerční a populární úspěch, takže se svými představeními například právě v Americe můžeme působit exoticky. Samozřejmě jsou i další skupiny, které Česko úspěšně reprezentují (ačkoli nejsou složeni jen z českých umělců), Farma v jeskyni, Teatr novogo fronta a jiné. V Čechách se stal celkem rychle populární nový cirkus. Zájem o pantomimu ještě neroste tak rychle, ale i ten postupně ožívá.“

11. Máte čas na poezii a klavír?

„Čas mám, není ho sice moc, ale zvládnout se to dá. Dělal jsem večery „Poezie beze slov“, bylo to propojení pantomimy, klavírních skladeb a básní. Mimové (moji kolegové také) píší často poezii, pantomima je asi propojená s básnickým myšlením.“

12. Jaké máte koníčky?

„Klavír, je to moje velká láska od útlého dětství. Částečně se hudbou také živím, občas vystupuji, rád improvizuji. Při tvorbě představení s hudbou hodně pracuji, vždyť rodiče mám hudebníky.“

13. Povedete své děti k umění?

„Moje žena je mimka. Mám nevlastního syna, kterému je 12 let. V některých představeních už účinkoval, chodí na lekce akrobacie, ale rozhodnutí je na něm, do ničeho ho netlačíme, je to spíš jedna z možností. Moji rodiče mi vždy kladli na srdce, ať hlavně nejsem umělec. Nějak to tak ale dopadlo. Tíhnul jsem k tomu. Každopádně není dobré někoho k umění násilně tlačit, může to na jeho tvorbě být znát. Když člověku záleží na tom, co dělá, a dělá to ze srdce, výsledky jsou nejlepší.“