Taneční osobnosti – rozhovory – 30. stránka

Rozhovor s EVOU VLKOVOU, prezidentkou Czech Dance Organization

„My Češi máme schopnost pro něco se nadchnout!“

Od roku 2015 jste prezidentkou CDO. Co se změnilo a co chystáte dále?

„Já jsem nekandidovala sama, ale v týmu tří lidí. Byla to taková naše vize a podmínka. Vzájemně se doplňujeme, každý umí něco jiného a dohromady tvoříme celkem konstruktivní celek. V podstatě tradice ctíme, naší tradicí jsou taneční tour, což je výkladní skříň CDO. Na těchto projektech pracujeme. V letošním roce jsme se snažili dát jim novou tvář, posunout marketing, kvalitu soutěží a reklamu. Chceme do organizace přijmout co nejvíce tanečníků, to vyžaduje, aby podmínky pro tanečníky byly optimální. Proto také vzděláváme trenéry. Snažíme se tradici rozvíjet v moderním duchu a některé věci dělat trošku jinak, počínaje webovými stránkami, facebookem, programy udělat trošku trendy, pokud si mohu dovolit užít toto slovo. To jsou naše vize.

Samozřejmě také chceme rozšiřovat členskou základnu, nebo aspoň zájem o naše produkty, protože u nás mohou tančit i nečlenové. Určitě si přejeme, aby naše soutěže přitáhly i obchodní značky a byly dostatečně atraktivní.“

Je v Čechách dostatečně velká základna lidí, kteří se zajímají o tanec? Často se říká menšinové umění… Jak je to tedy z Vašeho hlediska?

„Nevnímám tanec jako menšinové umění. Možná jsme menšinoví v tom, že nepatříme mezi první čtyři sporty, které probíhají v televizi. Navíc tanec je stále na pomezí umění a sportu. Tanečník sice dělá umění, ale trénuje leckdy více než vrcholový sportovec, takže ke sportovní aktivitě rozhodně dochází. I když je to sport spojený s estetickým vjemem a tudíž je vnímán jako umění. Domnívám se, že Česká republika vůbec je považována za národ, který hodně tančí. Kurzů jsou spousty, tanečních škol také a tanec určitě není na posledních místech zájmových kroužků.

Nejpřirozenějším projevem zdravého člověka je pohyb. Pokud se navíc spojí s hudbou, je tu přirozenost jasná. Každá maminka se nejprve pokusí dát svou holčičku v 6-ti letech do nějakého tanečního kroužku. Teprve později zkouší tenis či základní uměleckou školu a podobně.“

Jaký byly Vaše taneční začátky? Co Vás přitáhlo k tanci?

„Svým způsobem mě vlastně přitáhlo to, že jsem se tanci nikdy pravidelně nevěnovala, (když jsem byla malá). Asi ve druhé třídě jsem začala dělat balet, ale moje matka prohlásila, že mě nestíhá vodit na balet a současně na klavír, takže rozhodla, že balet nebude. Byla to osudová chyba. 14 let jsem hrála na klavír, nicméně nějaké taneční kroužky a kluby jsem navštěvovala. Na střední škole jsem se tanci věnovala rekreačně, ale po ukončení studia mě kamarádka, která se tanci vážně věnovala, vzala na konkurs, kde hledali lektory tance. Jsem specializovaná na malé děti, střední pedagogickou jsem měla vystudovanou, s dětmi to umím a tanec mě vždy bavil, takže jsem nějak začala. „Rozkoukala jsem se, uviděla jsem první soutěžní choreografie, první soutěže a motivovalo mě to. Hned jsem se do soutěží také pustila a začala jsem se věnovat jenom tanci.“

Které styly Vás zajímají a které se Vám zase naopak nelíbí a proč?

„To, co mě uchvátilo hned napoprvé, to byly asi diskotékové či hiphopové formace, takže současná pop music, samozřejmě čím více jsem do tance pronikala, začala jsem obdivovat krásy baletu, moderny a jazzu. Jazz miluji. Chvilku jsem také dělala swing a rock ´n ´roll. Kdybych měla říct, co nemám moc ráda, tak snad břišní tance u malých dětí. Tam si vždycky říkám, že opravdu nevím, zda tu krásu, poslání a smysl v tomto věku vidím.“

V současné době byla často řešena v médiích otázka, zda je pro malé děti vhodné, aby byly namalované a vyzývavě oblečené jako dospělé ženy. Je to dobrý trend?

„Nemyslím, si že je to trend, který je běžný, nebo se může aplikovat v běžném životě, to vůbec ne.

Tanec je estetická záležitost. Líčení patří k tanci, tanec je vlastně extravagantní a exhibicionistické umění, snad z toho důvodu by mohlo být omluvitelné, že už děti v prvopočátcích přidají k tanci i líčení. Nicméně, všeho s mírou. Vždy je třeba zapojit vkus a rozum, měli by pomoci trenéři a rodiče.“

Jsou kostýmy při hodnocení důležité?

„Kostýmy jsou nezbytnou součástí choreografie, chcete-li vyjádřit určitý děj, tak kostýmy tomu musíte uzpůsobit. A chcete-li být skutečně viditelní a originální a mít na sobě extravagantní modely, opět je to estetický vjem, který přenáší emoce na diváky. Kostým je výtvarná záležitost, která je nedílnou součástí tanečníka. A pokud by se rozhodl mít téměř nahé tělo, stále dochází k estetické záležitosti, tedy samozřejmě pokud je tělo tanečníka vypracované.“

Vedete klub Beethoven, který se umísťuje dobře, velmi často soutěže vyhrává. Čím to? Tvrdá dřina, lepší nápady, či vlastnosti tanečníků, skvělá technika nebo nápaditější kostýmy?

„Dá se říct, že úspěch tkví v systematické práci a v choreografii. Ideální je samozřejmě mít silný tým, ale ten se ne vždy podaří složit. Přesto dobrá choreografie a systematická práce vytvoří celek, který může uspět. Věnujeme se diskotékovým stylům už 16 let a dá se říci, že v této oblasti patříme ke špičce. Podařilo se nám udělat hattrick, takže jsme Mistry v kategorii děti, junioři i dospělí. Dejme tomu, že se nám daří, ale všechno se točí v kruhu. Jeden rok je to takhle a druhý rok úplně jinak. Musím říct, že zatím se nám těch šestnáct daří být nahoře.“

Kolik úsilí stojí vést takový úspěšný klub jako je Beethoven?

„Dříve jsme byli velký klub, teď jsme trošku menší, vlastně i z toho důvodu, že stárneme a energie ubývá. Sice jí máme ještě dost, máme i mladé trenéry, ale nicméně už zvažujeme, do čeho se pustíme a do čeho ne, zda chceme rozšiřovat některé oblasti nebo ne. Všechno stojí opravdu hodně úsilí a síly si dnes už dobře rozložíme. Dnes jsme starší, máme nadhled a máme všechny hodnoty jinak srovnané. Ten, kdo má zájem s námi spolupracovat, tak s námi spolupracuje, dělá si vše po svém a klidněji. Nevýhoda stárnutí sice je, že člověku už méně nebude, ale zkušenosti a klid jsou k nezaplacení.“

Rodiče se také často obávají, že děti mohou u vrcholových tanečních soutěží zkolabovat. Není vlastně nic mimořádného, že někdo omdlí atd. Zabýváte se také touto otázkou?

„V podstatě bych byla ráda, kdyby všichni měli potvrzení od lékaře, že tyto věci mohou byť i jen na rekreační bázi dělat. A dále projít kontrolou u sportovního lékaře, kde se nám poodkryjí všechny zdravotní vady, ať už srdeční nebo jiné. Je to ochrana, aspoň z části. Samozřejmě také je tu nebezpečí opotřebení kloubů atd. Ideální je, když jsou trenéři odborně vzděláni a vedou tréninky metodicky správně, aby nikoho nezničili. Ale svou roli také hraje dědičnost. U tance na vrcholové úrovni musíme být na zdraví opatrní.“

Vyžadujete od trenérů v CDO, aby zdravověda byla součást jejich vzdělání? Umí lektoři poskytnout první pomoc?

„Snažíme se pořádat přednášky, tento rok byly v oblasti psychologie a bezpečnosti práce, předávali jsme vědomosti, jak šetrně zacházet s tělem a učili jsme základy správného dýchání. Tedˇ jste mě motivovala k přednášce, kde bychom si zásady první pomoci opět oživili.“

Jak jde kombinovat tanec a zameškání školní docházky? Některé střední školy už nechtějí uvolňovat žáky kvůli kroužkům a zájmovým činnostem. Důvodem může být i fakt, že zájmových činností je nadbytek. Jaké jsou Vaše zkušenosti?

„Jsem bývalý pedagog a zastávám názor, že aktivita sportovní či umělecká by měla být podporována. Pokud žáci potřebují uvolnit ze školy, protože mají zkoušky, nebo cestují na soutěž, pak já bych rozhodně patřila k těm pedagogům, kteří by byli loajální. Netolerovala bych, když dítě 4x za rok odjíždí na dovolenou s rodiči, ale vzdělání bych podpořila. Nikdy nevíte, jestli se Vám víc bude hodit to,co děláte jako zájmový kroužek, nebo to, co zrovna studujete, nebo obojí současně. Když student zvládá školu i zájmovou činnost, tak nevidím důvod, proč by to nemělo být podporované. V pří ;padě, že učivo nezvládá, tak je to samozřejmě na uváženou a je nutné najít nějakou kompromisní cestu. Setkala jsem se ve svém klubu s případy, kdy děti vůbec nemají problém s uvolněním ze školy a s podporou ze strany svých pedagogů, někdy zase prožíváme vyloženě protiklad, kdy učitelé absolutně nemají pochopení pro to, že někdo jde v době školní docházky byť i reprezentovat zájmový klub. Záleží na lidech.“

Je tanec drahý koníček?

„Záleží na tom, jakou úroveň si zvolíte. Když půjdete do tanečního kroužku jedenkrát týdně, (takové taneční kroužky či kurzy pořádá v podstatě každá taneční škola), pak si myslím, že to vůbec není drahá záležitost. Bohužel, všechno něco stojí, zadarmo je maximálně první náborový měsíc. Poté se každý už musí zaregistrovat a platit. Nicméně, na rekreační bázi tanec drahý není. Na soutěžní bázi už své oběti má, musíte cestovat po soutěžích, mezinárodních soutěžích, takže narostou náklady na cestovné, kostýmy jsou drahé, takže tanec se stává nákladnou záležitostí.“

Jsou-li tanečníci na vrcholové úrovni a cestují – li i do zahraničí, vrací se jim investice vložené do sebe samotných nebo ne?

„Jak komu. Například, dítě v 6-ti letech začne tančit v nějakém klubu, zůstává tam deset, patnáct let, dovrší 18-ti let, změní město a má možnost bud najít jiný taneční klub,či dojíždět, může se uplatnit v reklamách, zkoušet castingy do různých tanečních skupin, kde jsou už tanečníci placeni. Ale to je pouze ten nejšikovnější, jenom ten, kdo na sobě tvrdě pracuje, je výrazná osobnost a jde si za svým cílem, protože tanečníků, řeknu to opravdu ošklivě, je ‚habaděj‘.

Někteří mladí lidé by rádi chodili do kurzů, ale soutěžit se bojí. Jaké možnosti jim CDO nabízí?

„Každá škola má své podmínky. Někdy přijdete a jste rovnou zařazeni do soutěžních týmů, (ale jen do těch rekreačních, tzn. žádná náročná choreografie, žádné náročné prvky, ale skupiny se jdou reprezentovat na jeviště). Naše organizace má vytvořené tyto úrovně: rekreační tance, pokročilé a vrcholové úrovně. Někde můžete jen chodit do kurzů a nesoutěžit vůbec. Člověk se musí poptat a nebát se. U náborů je důležité, aby trenéři ‚odbourali‘ strach. Děti si nevěří, přitom by moc rády tančily. Je dobré vyzkoušet si aspoň jednu nebo dvě lekce, dál to už záleží na trenérech, aby člověku pomohli nebát se.“

Roste v České republice zájem o tanec, nebo zůstává počet zájemců zhruba stejný?

„Dá se říci, že každá škola vyprodukuje pár šikovných tanečníků, kteří si založí svoji školu nebo kroužky a takhle to jde pořád dál. Myslím si tedy, že se taneční školy spíše rozrůstají, je to v podstatě taková řetězová reakce. Lidé, kteří chodili někam tančit, se nechají inspirovat a poselství tance nesou dál.“

Jak celkově hodnotíte české tanečníky v porovnání se zahraničím? Jsme lepší? Jsme horší? Jací jsme?

„Na mezinárodních soutěžích zaměřených na umělecké disciplíny určitě patříme ke špičce. Mám teď na mysli oblast amatérského tance, ne profesionálního tance. Extraligové tance ale již dosahují absolutně profesionálních měřítek, i když se pohybujeme ve ‚vodách amatérských‘. Úroveň neuvěřitelným způsobem stoupá, to, s čím jste vyhráli před deseti lety, by dnes bylo na úrovni dětské věkové kategorie. Je to tedy spíše alarmující. Je vůbec v pořádku tato vzrůstající kvalita a náročnost? Vyvstává otázka, pokud děti tak tvrdě trénují, zda ještě v patnácti letech budou mít tanec rády. Číhá na ně nebezpečí vyhoření. Dříve jsme tanec dělali se zájmem a na soutěže se jezdilo tak 2x do roka. Od šesti let se už může jezdit na soutěže, dnes například streetový tanečník vyjede na soutěž klidně desetkrát či patnáctkrát do roka, diskotékový tanečník to samé, je to opravdu náročné.“

Dá se říci, že Češi si stojí dobře i na profesionální úrovni. V čem tkví naše síla?

„Dříve se říkalo: ‚Co Čech, to muzikant‘. Nevím, jak to nazvat, ale my Češi máme schopnost pro něco se nadchnout, to dokáže velká většina Čechů. Pak jsme „pracovité včelky“. Máme syndrom, že pocházíme z malého rybníčku, kdo chce něco dokázat, musí vydat o to více energie a síly, protože ví, že to bude těžké. Schopnost nadchnout se a začít na sobě tvrdě pracovat, ta je nám přirozená.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: archiv Evy Vlkové, Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor ze Slovenska s průkopnicí tance Vogue MONIKOU PRIKKELOVOU

„Mám ráda ,špínu´ v tanci“

Doslova si podmanila brněnský taneční festival a veletrh Dance Life Expo. A nebyla tam poprvé se svým – ve světě již léta uznávaným, ale v našich zeměpisných rovinách nikoli tak běžným – tancem Vogue. Slovenka Monika Prikkelová, známá pod uměleckým jménem MONIKA MILAN. To dostala dle mezinárodního amerického voguového housu „House of Milan“, jehož je členkou. Je taktéž aktivní členkou slovenského neformálního seskupení tanečníků „Diera Fellaz“ , s Viktorem Bukovým je spoluzakladatelkou „House of Velvet“ a minulý rok založila uměleckou agenturu „mondance, s.r.o.“. Objevila se na pódiích i v televizních přenosech a záznamech po boku takových pěveckých stál i c jakými jsou Conchita Wurst, Dara Rollins, Michal David či Helena Vondráčková i mnoha dalších. Také proto jsme pro Taneční magazín tuto aktivní pětadvacetiletou tanečnici, choreografku a lektorku vyzpovídali. Jelikož naše jazyky nejsou tak vzdálené, ponecháváme její odpovědi autenticky ve slovenské verzi.

Jak a kdy jste se nadchla pro tanec?

„Pre tanec som sa nadchla (až) keď som mala 10 rokov a navštívila som na jeden rok krúžok v družine, ktorý sa volal ,Tanečno-pohybový krúžok´. Dovtedy mi nikdy nenapadlo, že by som chcela tancovať. Bola som skôr študijný typ, chodila som na kurz nemčiny, angličtiny a na klavír. Ani neviem, čo bolo zlomovým momentom, ale od momentu ako som začala tancovať som už stále tancovať chcela. Určite má na tom zásluhu moja trénerka Lívia a vtedajšia kamarátka Dáška, s ktorou sme najbližších pät rokov vymýšľali choreografie u nej do ma na chodbe. Rodičia dnes vravia, že na návštevu reálneho tanečného krúžku som potom už nemala čas v rozvrhu. Tak na som si naň musela počkať až na nástup na strednú školu.“

Chodila jste v mládí do tanečních?

„Do reálnej tanečnej som sa teda prihlásila sama, v deň ako som nastúpila na strednú školu. Prihlásila som sa k Lacimu Strikeovi do Street Dance Academy, kde som počas nasledujúcich šiestich rokov tancovala, vystupovala a stala sa aj lektorkou. Roku 2012 sa nám cesty rozdelili, a ostala som sa vzdelávať v tanci na vlastnú päsť a najmä oveľa viac učiť.“

Co Vás na tanci nejvíce inspiruje?

„To, že sa v sekunde stanem niekym iným. Takú slobodu a vyčistenie myšlienok nedokážem pocítiť pri žiadnej inej činnosti. Tanec vnímam ako spôsob sebavyjadrenia vo forme, ktorá by nebola v bežnej spoločnosti akceptovaná. Samozrejme nie je to len o tanci (t.j. o pohybe tela) ale aj o hudbe. Len vďaka hudbe tancujeme. Takže, láske k tancu predchádza najprv láska k hudbe.“

Kdo je Vaším tanečním idolem či vzorem?

„Moje tanečné vzory sa menia, vzhliadam ku každému tanečníkovi, ktorý je niečim originálny. Mám rada živelnost a tzv. ,špinu´ v tanci. Niečo, čo Vás nikto na lekcii nenaučí v zásade nedokážete vysvetliť, že čo to je. Niečo také, čo príde len v tom momente, a Vás ako diváka to donúti pokrčiť tvár a zakričať alebo si aspoň povedať, že ,Uffff! ÁNO´ A možno aj preto na druhú stranu sa veľmi rada pozerám na baletky, ktoré sú pravým opakom toho čo som práve popísala.“

Jaký je Váš oblíbený taneční film?

„Môj prvý tanečný film, ktorý som videla je dokument o clowningu a krumpe a volá sa ,RIZE´. Originál DVD mám stále doma od svojich 14-tich rokov. Ten je dodnes mojím obľúbeným. Momentálne sa venujem najviac tanečnému štýlu Vogue, tak pre mňa je pochopiteľne stále najfascinujúcejší tanečný dokument ,PARIS IS BURNING´, vďaka ktorému som pochopila prečo Vogue vznikol.“

Jak byste porovnala taneční scénu na Slovensku s tou českou?

„Veľa tanečníkov odišlo zo Slovenska do Čiech. Máme taký interný vtip, že každý dobrý tanečník v Česku je Slovák Haha, ale nie… Je to prirodzené. V Česku je viac tanečných príležitostí a akcií než na Slovensku. Najmä v Prahe. Nájdete tam komerčné uplatnenie, aj battle, či párties. Brno má zas veľmi silnú tzv. undergroundovú scénu, ktorá sa navzájom ťahá hore. To je dobre. Na Slovensku mám pocit, že je nás už pomenej. Každ& ;yac ute; je v inom meste, má svoje vlastné projekty, občas sa spojíme, no cítim tu veľký individualizmus. Len je to taký kruh, lebo keď všetci lepší tanečníci odídu preč lebo u nás nie je toľko akcií a príležitostí, tak tu tie akcie ani príležitosti nikdy nepribudnú. Odísť je vždy dobré, ale potom je dôležité sa vrátiť, a získané skúsenosti posunúť aj našej komunitke. Nech to tu nemusí budovať stále niekto nanovo… Ale je nás pár skalných, ktorí to tu máme radi a chceme prinášať aj mladším tanečníkom akcie a vystúpenia.“

A teď již, prosím, přímo ke scéně v oblasti Vogue…

„Ak môžem porovnať voguovú tanečnú scénu u nás a v Česku, tak je nás tak málinko, že sme skôr v kontakte ako v rivalite haha. V Česku je veľa tanečníkov, ktorí sa venujú choreografiám a tam využívajú vogueové pohyby, no nie každý má za cieľ cestovať na čisto vogueové akcie. Freestyloví tanečníci sa podľa mňa v ČR stretávajú častejšie ako tí na SR. Ale ja mam pocit, že sme si veľmi podobní. Keď je príležitosť sa niekde stretnúť, vždy sa radi vidíme, pokecáme potancujeme a tešíme sa na ďalšie stretnutie. Ja si myslím, že máme peknú spoločnú komunitku. Aj keď spolu nie sme denne, vieme o s ebe a tešíme sa z toho.“

Vaše agentura „mondance“ se zabývá širokým spektrem odrůd a druhů tance, jak to lze skloubit?

„Moja agetúra ,mondance´ vznikla veľmi prirodzene. Sme partia kamarátov, ktorí sa poznajú už veľmi dlho a spojil nás najmä street dance. Už len v rámci neho vieme, že sú štýly ako hip hop, poppin, lockin, house či breakin, ktorým sme sa venovali viac aj menej. A časom si každý našiel tú svoju srdcovku, v ktorej sa zdokonaľuje a ktorá stále určitým spôsobom súvisí s pouličným tancom. Ja robím teraz najmä Vogue a Waackin, Beshiu Dancehall, Deniska fusion afrických tancov, Nika hip hop, Mirko Chicago Footwork a každý z nás m& amp; aacute; svoje skupiny ľudí, ktorých ten tanečný štýl učí, tak je nás potom spoločne veľa. Radi tvoríme spolu a učíme sa jeden od druhého. Tomuto hovorím najužší mondance team. Mondance ako agentúra však funguje aj ako sprostredkovateľ iných tanečných žánrov, takže mám spriatelené tanečné skupiny, ktoré chodia vystupovať, keď si niekto zažiada latino tance, contemporary, pole dance, akrobatov, dokonca moderátora, dja, fotografa a podobne. S každým mám vytvorený vzťah, verím v ich kvalitu a pri klientovi dám za nich ruku do ohňa. Klienti sa potom vedia spoľahnúť, že keď im niekoho odporučím ja, dostanú kvalitnú službu. Takže dá sa to skĺbiť a celkom pekne 🙂 .“

Popište, prosím, styl Vogue blíže

„Vogue mi učaroval v roku 2012 a odvtedy je to môj hlavný štýl, ktorému sa venujem. Často ho spájajú s Madonnou, lebo práve ona ho komerčne preslávila v roku 1990. Vogue je tu ale oveľa dlhšie a ešte dlho bude, lebo to nie je len tanec ale celá alternatívna realita pre LGBTI komunitu. Počiatok je v travesty show, kde sa muži prezliekali za speváčky a robili show pre ľudí. Kedysi nebolo ľahké byť súčasťou LGBTI komunity, spoločnosť ich neakceptovala a odsudzovala. Oni ale chceli byť uznávaní, slávni, krásni a bohatí ako modelky na titulných stranách časopisov. Tak sa učili ich pózy, chôdzu, šili si podobné outfity a súťažili kto v nich vyzeral l epšie.“

Můžete nás a hlavně naše čtenáře a zejména čtenářky uvést trochu podrobněji a detailněji na maličkou exkurzi do historie a rozlišení jednotlivých podstylů tohoto moderního a zajímavého tanečního žánru?

„Vogue ako tanec vznikol asi 60tych rokoch, keď spomínané pózy dali do pohybu. Inšpiráciou sú stále modelky, ich chôdza a pózy, ale aj vojaci, hieroglyfy, gymnasti či akrobati. Veľa sa pracuje s líniami a tzv. boxami (krabicami) s pridaním extrémnych polôh tela, kde môžeme vidieť populárne vykĺbenie ramien či bedier. Vogue delíme na viacero štýlov alebo teda kategórií. Ja vnímam tieto 4 ako hlavné: Runway, Old Way, New Way a Vogue Femme. V runwayových kategriach sa netancuje, ale ,len predvádza´. Súťažíte kto má lepšiu chôdzu, krajšiu tvár, vyrysovanejšie telo, lepšie tenisky, bizardnejší outfit, kto je viac sexi, kto vyzerá viac ako žena a podobne. Old way bol prvý tanečný štýl, ktorý vznikol vo väzení, kde nebolo dovolené sa biť, tak súťažili tancom (respektivo, kto urobil lepšiu pózu najprv). New way priniesla nová generácia a pridala spomínaný extrém do pohybu. Rýchle ruky, presné línie, streč, vyklbovanie sa a geometrické tvary ho charakterizujú. Vogue femme je najmladší štýl a dodnes najpopulárnejší. Môžeme ho popísať ako prehnané vyjadrenie ženskosti, kde Vás ovládne Vaše alterego a zrazu je všetko dovolené. Vogue femme je moja dominantná kategória. Prináša najviac emócii ako tanečníkovi tak aj divákovi.“

Monika Prikkelová alias MONIKA MILAN na civilním snímku, při vystoupeních a se spoluzakladatelem „House of Velvet“ Viktorem Bukovým s oceněními za festival v Berlíně.

Jaký máte názor na taneční pedagogiku na Slovensku?

„K tejto otázke sa neviem asi relevantne vyjadriť. Ja som tanec nikdy neštudovala, nemám absolvované základy klasiky, takže reálnu tanečnú pedagogiku ani nepoznám. Odpozorované mám najmä ako vyučujú tanečníci zo streetdancového prostredia. Snažím sa cestovať a chodiť na lekcie rôznych tanečníkov, nielen kvôli tomu čo učia ale aj ako učia. Je známe, že to, že je niekto dobrý tanečník, neznamená, že je aj dobrý učiteľ. Ja sa občas považujem za lepšieho učiteľa ako tanečníka, ale to by mali zhodnotiť skôr iní. Ono je potrebné vedieť koho učíte a čo tým chcete dosiahnuť. Nie každý tréner si to uvedomuje. Je iné ke ď chcete niekoho naučiť choreografiu alebo ho naučiť samostatne tancovať a premýšlať o tanci. Je iné učiť jednu lekciu, a iné mať pravidelné otvorené hodiny. Ten lektor to musí vždy zohľadniť. Ja mám svojich obľúbených lektorov, od ktorých sa snažím vždy, keď je príležitosť toho veľa odpozorovať.“

Dostáhl někdo z Vašich žáků či účastníků kursů a seminářů věhlasu v tanečním oboru?

„Myslím, že som prvá a stále jediná na Slovensku, ktorá tu učí Vogue na pravidelnej báze. Preto každý môj študent je pre tzv. mojim dieťaťom a každý jeho sebemenší úspech ma extrémne teší. Napríklad moja Rebecca Velvet skončila niekoľkokrát už vo finále na vogueových báloch u nás aj v zahraničí. Moja Saška – Alexandra Velvet bola vo Viedni vo finále a naposledy u nás vyhrala vogue femme na House Meetingu vol.2! Moje študentky aj vďaka Vogueu získali tanečné angažmá v klipoch a na vys túpeniach a to ma veľmi teší. Niektorí dokonca už vedia učiť aj iných. A v neposlednom rade to milujú ako ja a to považujem za najväčší môj úspech. Lebo len preto som začala učiť. Aby som tu mala niekoho s kým by som sa vedela podeliť o tú radosť. Je ťažké byť šťastný sám. “

Čemu se věnujete dnes aktuálně, co připravujete?

„Momentálne sa blížia Vianoce, tak len dokončujeme čo je rozrobené a chystáme s Deniskou afro-vogue show, ktorú odtancujeme na Silvestra v jednom klube v Bratislave. V januári máme druhú edíciu našej mondance tour, kde za víkend štyria tanečníci-lektori obehneme pät miest na Slovensku a v každej škole odučíme workshopy. Lebo nie každý má tú možnosť vycestovať za workshopmi, tak sa snažíme priblížiť tým ľuďom my. Víkend na to sa chystám ísť na bál do Helsiniek, tak musím začať kostýmy zháňať. Pripravujeme aj ďalšie dve edície párty Flying Shoes v KC Dunaji, kde ja ako mondance zabezečujem tanečné vystúpenia. No a pomaly začínam pripravovať druhú edíciu voguového bálu v Bratislave, ktorý by som opäť rada spojila aj s intenzívnym workshopovým víkendom, ktorý sme nazvali vogue intensive weekend. Dátum ešte nemáme stanovený.“

Kde a kdy váš soubor uvidíme v roce 2017 v Čechách?

„To zatiaľ neviem povedať. Ale pevne verím, že sa tam čoskoro uvidíme .“

Děkuji za trpělivé vysvětlení tance Vogue i za celý rozhovor

Michal Stein

Foto: Katarína Bell (www.katarinabell.com) a archív Moniky Prikkelové

Taneční magazín

Rozhovor s tanečníky TEREZOU ŘÍPOVOU a MARTINEM ŠIMKEM

„Tanec byl vždy hlavně dřina a zájem“

Vedete své taneční kurzy. Kde vlastně učíte a jak dlouho?

Tereza: „Já učím 6 let, začala jsem s přípravkou dětí v Bakově nad Jizerou, poté jsem dostala nabídku učit klasické taneční pro mládež v Mnichově Hradišti. V tu dobu jsem oslovila Martina a tím naše spolupráce začala.“

Martin: „Já jsem učil více v Praze, s Terezkou jsme ale začali učit na mladoboleslavsku, zejména Mnichovo Hradiště, Mladá Boleslav a městečka kolem. V Praze jsme rozšířili výuku.“

Které typy tanců se dají nalézt ve Vašich kurzech?

Martin: „Razíme motto „Staré tradice v novém kabátě“, snažíme se tedy, aby tradiční standardní a latinsko-americké tance zůstaly, ale pokoušíme se je nějak tematicky rozšířit. Lidé si mohou vyzkoušet třeba tango argentino, každý člověk si poté snadněji přijde na to, zda ho více baví latina, standard nebo třeba ještě něco jiného. V Mladoboleslavském divadle pořádáme pravidelně jednou měsíčně taneční večery na divadelních prknech, udělali jsme například muzikálový večer a vyučovali jsme muzikálový tanec (Chicago).“

Oba máte také bohatou taneční kariéru. Co Vás přitáhlo k tanci?

Martin: „Mě vlastně přitáhla Terezka, byla to náhoda, nebo osud. Měl jsem totiž závodně plavat, ale onemocněl jsem. Když jsem se po nemoci vrátil, bylo mi doporučeno nemít žádnou extrémní fyzickou zátěž. Terezka s mým bratrem byli o rok mladší, osudem či náhodou jsme se dostali k sobě, co je ještě zvláštnější, nikdy jsme spolu závodně netančili, já s Terezkou, ani s mým bratrem žádnou společnou závodní kariéru nemáme. Terezka znala dobře mého bratra, ale oslovila mě…Nekonkuroval jsem bratrovi, opravdu. On byl v mladší kategorii.

Tereza: „Já jsem v 8 letech z aerobiku přešla na tancování, bavilo mě to, se Šimkovými jsme se sešli v klubu v Bakově nad Jizerou. Bratr Martina se mnou chodil do třídy.“

Zavzpomínejte na Vaše sportovní úspěchy…

Tereza: „Začali jsme úspěšně. S mým tanečním partnerem jsme vždycky končili na stupních vítězů, později samozřejmě přišla různá změna tanečních partnerů, ale vždy jsme se drželi ve finále či v semifinále. Později jsem přešla k standardním tancům, byla jsem v reprezentaci, poslední rok a půl či dva jsem reprezentovala Polsko.“

Čemu vděčíte za to, že jste vždy končili na stupních vítězů?

Tereza: „Určitě dřina a zájem. Bez toho, aniž by nás to bavilo a byl to celý náš život, by to opravdu nešlo. Celý život byl skutečně jenom takový: ze školy a na trénink, nic jiného. Škola, trénink.“

Neměla jste pocit, že přicházíte o veškerý život kolem?

Tereza: „Ne, vůbec ne, mě to tak strašně bavilo, neměla jsem vůbec pocit, že o něco přicházím, naopak. Taneční svět je jiný. Lidé mi připadají vyspělejší, chovají se k sobě hezky.“

Martin: „Podobně. Vystřídal jsem asi tři taneční partnerky, poté jsem trénoval v Praze, takže od té doby jsem měl individuální studijní plán. Vůbec jsem nebyl ve škole, trénovali jsme i v zahraničí. Bez ind. výuky by to nešlo. Tanec mě nabíjí úplně jinou energií. Láska k tanci, pohybu, hudbě, to všechno patří k mému životu. Nikdy mi nevadilo, že přicházím o zbytek zážitků, nechodil jsem nikam „pařit“ každý pátek. Vidím své úspěchy, reprezentoval jsem Českou republiku. Přikládám svůj úspěch i tomu, že jsem měl výborné trenéry a zázemí. Rodina je určitě důležitá. Opravdu hodně jsme procestovali, Evropu téměř celou, také jsme měli letět do Spojených států, ale bohužel to nevyšlo, na poslední chvíli jsme letěli do Moskvy. Většinou se opravdu cestuje po Evropě, centrum latinsko-amerických tanců a standardních je totiž Evropa.“

Pokud jste byli v zahraničí, měli jste čas prohlédnout si příslušné místo?

Martin: „Ne, čas jsme si museli udělat. Zašli jsme k moři, ale až navečer. Známe vlastně halu a hotel.

Všechno se odehrává v hale, vybavuji si moc hezký kemp ve Slovinsku, kde se dá jít k moři. Ovšem… tak na půl hodiny, spíše zajdeme na jídlo. Musíme odpočívat, nemůžeme se vystavit sluníčku a být unavení, druhý den je soutěž.“

Dovolená to tedy není…

Tereza: „To ne, ale poznáte tanečníky, jdete s nimi na večeři, vnímáte, jakým způsobem se jaká země připravuje na soutěž, zda dodržují časový plán, nebo má soutěž hrozivý skluz…. Třeba Itálie – ráno přijdete v devět hodin, to už má být otevřeno, ale v deset tam ještě nikdo není. Všichni čekají a organizátoři se objeví až o půl jedenácté.“

Našli jste si přátele v zahraničí?

Tereza: „Určitě ano.“

Stále si dopisujete?

Tereza: „Už ne. Jsem s nimi spíše v kontaktu kvůli soutěžím, v této oblasti komunikujeme stále. Také v okamžiku, kdy přijedou do České republiky. Je na tom krásné, že poznáte různé národnosti a lidi s různým zázemím, ale láska k tanci nás všechny spojuje.“

Která evropská země Vás natolik nadchla, až jste ji chtěli napodobit ve svých aktivitách?

Tereza: „Jde tu spíše o styl, který se vyučuje v dané zemi. Já jsem jezdila do zahraničí zejména kvůli standardním tancům, jiný styl je v Itálii, tam je živější, rychlejší, velkolepější, v Londýně je naopak tanec ve znamení techniky, ale dnes doba celkově přinesla všechno největší, nejrychlejší, všechno se posunulo někam jinam. Velice mi vyhovovalo Polsko. Ve své době byli na vrcholu umění, umísťovali se pravidelně na nejlepších místech ve finále, skoro všechna místa byla obsazena polskými páry. Jejich styl byl někde mezi Anglií a Itálií, to mi opravdu vyhovovalo. Zůstala jsem v jejich klubu, trénovala jsem s nimi, neměla jsem partnera z Čech, ale z Polska.“

Slýcháme o vedoucím postavení polských tanečníků. Proč?

Martin: „Na východě lidé tvrdě dřou, když se dostanou k tanci, mají určitý plán, podle kterého postupují a oddají tomu celý život. Na západě je více možností, děti se mohu věnovat čemukoliv. Na východě ne. Cítíte, že musíte pracovat, protože je sto jiných, kteří čekají na příležitost, aby mohli trénovat. Lidé doslova čekají na to, až někdo odpadne, aby mohli nastoupit na jeho místo. Na západě záleží na finančních prostředcích. Pokud člověk zaplatí, může cokoliv. Česká republika se podobá západu.“

Tereza: „Tento přístup je vidět zejména u malých dětí. Maminky obvykle nechtějí, aby jejich dítě chodilo třikrát týdně na trénink, platilo se a muselo se tvrdě pracovat. Jednou či dvakrát týdně stačí, dále mají flétnu, mimo to ještě aerobik, tenis. Nechtějí dělat nic jako hlavní věc. Spíše si něco zkusit, opravdový zájem, kdy se člověk něčemu hluboce oddá a dře, chce vítězit, to tady už moc není vidět.“

Jak vidíte současnou situaci z Vašeho úhlu pohledu? Je to správné nebo ne? Pokud budou všichni dřít a budou chtít být první, také to nepůjde…

Tereza: „To je pravda, ale já mám pocit, že by děti nejraději nedělaly vůbec nic. Rodiče jim zařídí spousty kroužků, chápu i to, protože jsou sami zaměstnaní, vytížení a jsou rádi, že se jejich dítě nikde nepoflakuje a nesedí v partě. V kroužcích je tedy o děti postaráno. Vidím problém v přístupu rodičů. Dříve by řekli – Běž a uč se! Dnes řeknou – Nechce se Ti, chudáčku? Tak ne, zkusíme raději dvacet koužků za rok, ono tě třeba něco trkne. Přístup rodičů je příliš liberální a je to na škodu věci.

I dnes jsou děti, které jsou zapálené a ty vyhrávají. Ani já nejsem úplně soutěživý typ, ale snažila jsem se. V současné době mi připadá, že děti chtějí sice vyhrávat, ale neudělají proto nic. Kdyby to tak šlo samo…..“ To nás trenéry trošku trápí.

Některé děti i dnes soutěží, ale tak dva páry ze skupiny, dříve by soutěžily všechny.

Martin: „To samé vidíte i v klasických tanečních. Zavolá nám maminka a ptá se na všechny podrobnosti. Děti vůbec nejsou aktivní.

Jsme šťastní v tanečních pro dospělé, tam jsou lidé, kteří opravdu chtějí tančit.

Také je důležitá regionální základna nebo tradice a na mladoboleslavsku se stále drží. V deváté třídě se mladí přihlásí do tanečních a učí se. Čím menší město, tím více se tradice drží. Dá se říci, že je všechno opravdu trošku přesycené, lidé mají hodně možností, co dělat a času moc není.“

Pro tento podzim máte připraveny dva projekty. Představme první z nich, Roztančené divadlo, což je určitá obdoba Stardance. Jak jste přišli na tuto myšlenku, přitahovalo Vás samotné jít soutěžit do Stardance?

Martin: „Říkáme tomu takové divadelní Stardance, aby lidé snáze pochopili smysl soutěže, ale nemá to se Stardance nic společného, vlastně jsme se ani touto soutěží moc neinspirovali. Říkali jsme si s Terezkou, že by možná zajímalo ty, kteří chodí na naše divadelní taneční, jak herci tančí. Samozřejmě jsou tu podobné prvky jako ve Stardance, my také musíme obléknout herce do krásných šatů…“

Bude příští rok opět taková soutěž?

Martin: „To nevíme. Nejdříve musíme zjistit, jaký bude o tuto soutěž zájem. Choreografii sestavíme, natrénujeme s herci, časově to není vůbec jednoduché, tréninky musí být nejméně čtyři, aby to trošku vypadalo, takže závěry zatím neděláme.“

Co budete dělat, když herec přijde jen 2x a nebude umět?

Martin: „To ne, to už víme teď. Herci se snaží, nechtějí se ztrapnit a vyhledávají tréninky. Vznikla tu určitá soutěživost mezi účastníky, chtějí vyhrát, snaží se vložit do choreografie něco, aby byli zajímaví a jiní než ostatní. Je tu taková zdravá soutěžní rivalita, vtipná a příjemná.“

Někteří soutěžící vypadali, jako by neměli o tanci ani ponětí. Nemáte strach, že jim to nepůjde?

Martin: „Určitě ne, je pravda, že někdo se setkal s pohybem a někdo ne, ale naučit se může každý, jen musí chtít. V naší soutěži je to jednodušší v tom, že se tančí jen jeden tanec, vždycky se choreografie dá sestavit tak, aby to šlo. Nedáme tam prvky, které dotyčnému nesedí.“

Je v soutěži nějaký supervizor?

Martin: „Ne, kontrolujeme si vše sami spolu se šéfem Mladoboleslavského divadla.“

Očekáváte hodně velký zájem?

Tereza: „Ano, zatím zájem je. Je to nové, je to něco jiného a lidi to zajímá. Ti, kteří pravidelně chodí do divadla, se určitě přijdou podívat. Tady se setkává sport s uměním.“

Vybrali jste opravdu ten správný čas, když ve stejnou dobu diváci sledují i televizní Stardance?

Martin: „To bylo trošku cílené. Chtěli jsme, aby lidé, kteří se zajímají o Stardance, mohli současně sledovat i naši soutěž. Vědí, o co jde, nemusí k nám chodit pravidelně, soutěž není v sobotu, mohou si tipovat a sledovat vše on-line. A konečně 4. prosince se přijdou podívat na závěrečný výsledek.“

Na co se diváci ještě mohou těšit během závěrečného večera?

Martin: „Vystoupení břišních tanečnic, jsou to velmi úspěšné, mladé slečny, dále je tu pěvecké vystoupení Adama Koubka, máme připravenu jednu scénu z nového představení Kabaret z MD a další dvě skvělé show, na které se těšíme a herci také, úvodní choreografii na živou hudbu a před slavnostním vyhlášením ještě jednu společnou choreografii.“

Zatančíte něco i Vy?

Tereza: „My budeme tančit jen s herci a herečkami, samostatně ne.“

Vy ale připravujete ještě jeden podzimní projekt, o co jde?

Martin: „Jedná se o Benefiční taneční večer pro Elinku, při kterém se budeme snažit právě tancem podpořit tuto dívku, aby si mohla koupit přídavný motorek k invalidnímu vozíku. Elinka je 14-tiletá dívka, která má od narození rozštěp páteře, takže je odkázaná na invalidní vozík. Je to velmi šikovná studentka, ale zdravotní podmínky ji nutí k tomu, aby měla čtyři ošetřovatele a asistentky, ve škole musí mít pomocníky atd. Současně se ale moc snaží a my jí opravdu chceme pomoci alespoň tím, aby se mohla do školy dostat sama, nebo jít s kamarádkou ven. Maminka by na ni mohla jen dohlédnout z okna a ona by byla samostatná. Bez motorku vozík sama neutáhne.

Pojištovna uhradí jen část vozíku, motorek stojí Kč 80 000,-. Budeme se tedy snažit vytěžit i z jiných projektů a doufáme, že se vše podaří.“

Jak jste se seznámili s Elinkou?

Tereza: „Chodila jsem s její sestrou do třídy. Máme tedy osobní vazbu na tuto rodinu, proto jsme jim chtěli pomoci.“

Kde se bude tento večer konat?

Tereza: „Ve vzdělávacím centru Škoda auto, přijdou zajímaví hosté. Hlavním patronem je známý mladoboleslavský herec Matouš Ruml a zavítá k nám i Emma Smetana, o pěvecké vystoupení se postará Monika Somerová (Fantom opery), uvidíme klasické pole dance, malé děti, připraveny jsou soutěže, módní přehlídka, my dva budeme moderovat a učit takové minikurzy, aby si lidé mohli zatančit. Hrát nám bude kapela Piknik.

Plánujete nějaký další projekt po novém roce?

Martin: „Ano, ale zatím bychom většinu nechali ještě v tajnosti.“

Děkujeme a držíme palce

Eva Smolíková

Více na stránkách

www.tanecnimt.cz

Foto: Eva Smolíková

Rozhovor s ředitelkou mezinárodního festivalu TANEC PRAHA a současně Divadla pro tanec PONEC – YVONOU KREUZMANNOVOU

„Toužím pomoci umění“

Vztah k pohybu jste měla od malička. Toužila jste vždy zabývat se tancem nebo Vám byl blízký jakýkoli pohyb?

„Začínala jsem se sportem, dělala jsem sportovní gymnastiku na vysoké úrovni, trénovala jsem 5x až 6x týdně. Jedním z důležitých momentů byla návštěva hodin baletu, ty probíhaly každou středu, ale úplně klasický balet to nebyl. Dá se spíše hovořit o příjemném pojetí základů baletní techniky, kterou nám předávala Zdena Látalová. Úplně mě oslnilo, jak se dá pracovat s tělem, jak se dá cítit, vést pohyb a bylo to jednoduše něco jiného než gymnastický dril, proto mě to tolik bavilo. V 17-ti letech jsem měla těžký úraz, utrhla jsem se z horní žerdě bradel a spadla jsem mimo duchnu. Když jsem tak ležela v nemocnici, poté co mě dostali z bezvědomí, zvažovala jsem, co asi budu moci dělat. S gymnastikou byl konec, protože ta byla opravdu náročná. Brzy jsem šla za paní Látalovou a ta mi doporučila skupinu scénického tance Jiřího Rebce. Tím jsem začala tančit něco z tehdejšího moderního tance. Základy baletu jsem měla, věnovala jsem se dále grahamovské technice. A ta mě neuvěřitelně bavila. Navázání na cítění vnitřku a vůbec samotné vedení pohybu, to mi úplně proměnilo život a musím říci, že jsem se do tance zakousla úplně stejně jako před tím do gymnastiky. Znovu jsem trénovala asi 5x či 6x týdně při studiu i při práci a byla jsem opravdu šťastná. Vlastně mi to dodalo odvahu hlásit se na Akademii múzických umění.“

Vyrůstala jste ve městě nebo na vesnici? Bylo tehdy dost příležitostí věnovat se tomu, co člověk chtěl nebo byly v té době možnosti omezené?

„Omezené to bylo. Já jsem se narodila v Praze a také jsem zde vyrůstala. Možností tu bylo teoreticky nejvíce, ale pořád se dá hovořit o ‚undergroundu‘. Chodívali jsme potajmu na francouzskou či americkou ambasádu sledovat různé taneční filmy. Samozřejmě ve školách jsme se tím nechlubili a rodiče jsme tím také neděsili. Zkrátka to byl náš zájem, v době tuhých 80. let během komunismu to opravdu nebylo jednoduché.“

Takže v tuto dobu už jste se vydala směrem k modernímu tanci…

„Podvědomě jsem tím směrem šla. Celý život dělám všechno intuitivně, když mě něco přitahuje, jdu za tím. Jsem typ člověka, který pracuje na dvě stě procent, pokud se pro něco rozhodne, nedělám nic napůl a baví mě to. Jinak bych ani nevydržela takovou dobu dělat festival TANEC PRAHA. Asi je to poznání, co dokáže tanec dělat na vlastním těle, prostě mám v sobě i vášeň pro tanec, to je krásné.“

Vznikl zájem o tanec náhodou nebo jste byla ovlivněna tím těžkým úrazem?

‚Byla to náhoda, ale svou roli sehrál i fakt, že se vše stalo najednou.“

Odešla jste v mládí do Francie, proč?

„Já jsem nikdy nechtěla odejít z Čech. Nikdy. Je to možná taková má genetická „vada“. Několikrát mi nabízeli dokonce velmi výhodnou práci v zahraničí a já jsem nechtěla odejít. Můj táta, který pracoval pro UNESCO jako expert, měl s tímto také velké problémy. Stále jezdil a pomáhal v Africe, Kambodži, Číně, byl velice vzdělaný, uměl devět jazyků, měl dvě vysoké školy, ale nikdy nechtěl v zahraničí zůstat. Odjel na půl roku, na rok, ale vždycky se k nám vracel. Měl v sobě takovou zvláštní formu vlastenectví, kterou já neumím popsat, ale mám ji v sobě také. Cítím, že bych měla působit tady v Čechách, tady jsem doma a mám tu své kořeny. Chci věci změnit, pomoci je měnit, zlepšovat, to je pro mě důležité. Vlastně jsem se i přímo podílela na pádu železné opony, byla jsem velmi aktivní. Hned poté jsem šla na Francouzský institut. Vlastně i vášeň pro jazyky mám v sobě po tátovi, francouzštinu jsem studovala od základní školy, také latinu a chvilku španělštinu, zkoušela jsem zabřednout do románských jazyků. V posledním ročníku na AMU jsem byla v té úplně první vlně studentů, které pustili do zahraničí. Jezdila jsem skoro každý měsíc domů, jednou stopem, podruhé autobusem, potřetí v nějakém náklaďáku, vždy jsem se nějak vrátila. Bylo to složité, protože můj otec tragicky zahynul, máma byla už v důchodu, takže já jsem zůstala na všechno úplně sama. Musela jsem se postarat sama o sebe.“

Byla jste i přesto šťastná?

„Ano, šíleně. Byla jsem zamilovaná do Franty Kreuzmanna, kvůli němu jsem stále jezdila tam a zpět, dělala jsem svůj první nezávislý festival a věděla jsem, že chci dělat právě to. Už v roce 1990 jsem dělala tiskovou mluvčí festivalu TANEC PRAHA a věděla jsem, pokud tu práci někdo nevezme za svou, tak všechno skončí. Bylo jasné, že Pražské kulturní středisko jde do likvidace a bylo třeba vymyslet, jak udělat všechno jinak…

Honza Hartmann zakládal Tanec Praha na Pražském kulturním středisku. Pomohl mu velmi výrazně Jiří Kylián, který přesvědčil PKS, že by v Čechách měl být k vidění i tanec současný. Tehdy tu bylo pár skupin jako UNO, Unia nova, dá se říci, že tu bylo několik pokusů o současný tanec. Festival měl přinést inspiraci, motivaci a jiný úhel pohledu. Mně se to nesmírně líbilo, nebyla jsem sice u prvního ročníku v roce 1989, ale v roce 1990 už jsem nechyběla. Pracovala jsem jako „děvče pro všechno“ a uvědomila jsem si, že je třeba festival zachránit, protože to je skvělá šance.“

Do Paříže jsem odjížděla s myšlenkou, že budu studovat a uvidím, co mi to přinese. Ale hlavně budu chystat festival a Paříž je město, kde se děje úplně všechno. Za prvních 7 měsíců v Paříži jsem viděla asi 120 představení, chodila jsem opravdu na všechno, co se dalo a ne všechno jsem v té době byla ochotná „skousnout“. Estetika v Paříži byla úplně jiná, opravdu mi to dělalo problém. Vybrala jsem 5 nebo 6 představení, které jsem pozvala na festival do Čech, který jsem řídila vůbec poprvé.

Přesvědčila jsem tehdejšího primátora i ministra kultury, aby nám umožnili další existenci, tehdy to bylo dosti složité, protože se měnila legislativa. První nezávislý festival jsme dělali pod hlavičkou Divadelní obce a teprve druhý festival v roce 1992 bylo už založeno občanské sdružení Tanec Praha. Prožívali jsme těžké mezidobí, kdy zanikla PKS a Divadelní obec nás vzala ‚pod svá křídla‘. Na tento malér do smrti nezapomenou, protože festival skončil velkým deficitem, který nešel za mnou, ale za Divadelní obcí, bylo to hodně složité, ale ministr nás ‚podržel nad vodou‘. Velmi nám to pomohlo udržet kontinuitu a to bylo opravdu důležité.“

Máte tolik aktivit, funkcí a projektů… Zbývá vůbec nějaký čas věnovat se pohybu? Zacvičíte či zatančíte si?

„Rozhodla jsem se už dávno, už v době, kdy jsem začala dělat festival, že nebudu tančit s ‚profíkama‘.

Tělo samo říká, co může a co nemůže. Jednak v té době byl současný tanec skutečně ‚v plenkách‘ a kdyby nás lidé porovnávali, dočkala bych se reakcí typu: ‚A co nám chce ta Kreuzmannová říkat, vždyť to sama tolik neumí…‘ Je tu takový český zvyk pořád někoho či něco porovnávat. Já přece nejsem člověk, který se ‚cpe‘ na jeviště, jsem člověk, který chtěl umění pomoci…

Celou AMU jsem chodila s volejbalistou, naučila jsem se hrát volejbal, je to vážně super hra a krásně si přitom vyčistíte hlavu. Musíte u toho i přemýšlet a mít nějakou techniku, je to velmi variabilní pohyb, takže jsem zůstala věrná volejbalu až do teď. Hraji ho už asi třicet let, v létě i v zimě, tím si vlastně udržuji fyzickou kondici, což je pro mě skutečně důležité. A v posledních letech ( obzvláště po padesátce) člověk cítí, že potřebuje i něco jiného. Začala jsem chodit na fyzioterapii, mám svoje způsoby a určitá cvičení, kterými se snažím své tělo udržovat. Snažím se každý den udělat aspoň pár cviků, i když mi to moc nejde, zvláště ne v tomto ‚fofru‘.

Nemrzí Vás, že jste přestala tančit?

„Ne. Jsem hodně sebekritická, neměla jsem pocit, že bych zrovna já na divadelních prknech někomu chyběla nebo že bych diváky o něco ochudila. Nemám ambici vystupovat, opravdu mě to bavilo a těšilo, ale úplně mi stačí, když si jdu zatancovat po turnaji na diskotéku nebo když uděláme párty v divadle. Nesmírně ráda tancuji, to mi samozřejmě zůstalo, ale nepotřebuji vystupovat na jevišti.“

Ročně zhlédnete nespočet představení, dokážete odhadnout, kolik představení jste za život mohla vidět?

„Určitě více než 5 tisíc.“

Oslovilo či nadchlo Vás nějaké představení natolik, že Vás ovlivnilo v dalším životě? Změnilo třeba něco ve Vás nebo celkově i Váš pohled na tanec?

„Určitě. Asi první, kdo úplně změnil můj pohled na současný tanec, byl Ohad Naharin. Hned. Bylo to na počátku 90. let. Díky Ženevskému baletu jsem Ohada Naharina mohla předvést několikrát po sobě na našem festivalu. On byl pro mě úplný fenomén, zjevení. Jsem šťastná, že se nám vloni podařilo po více než 25 letech dovézt jeho hlavní soubor Batsheva Dance Company, protože do té doby jsme tu měli jen jeho juniorský soubor s jiným repertoárem. Určitě mohu říct, že Ohad změnil můj pohled na tanec. On dokáže pracovat s technicky skvěle vybavenými tanečníky, ale zároveň dokáže podtrhnout jejich osobnost. U něho jsou opravdu tak silné individuality. Najednou vidíte, že mezi tělem a hlavou je dokonalá souhra a cítění, jeho dílo je něco mezi meditací a tancem. Myslím si, že způsob, jakým jeho soubor pracuje, je extrémně zajímavý a silně poutavý. Ohad vyvinul nový pohybový slovník a mě to skutečně baví.“

Jenom on sám si vytvořil tento pohybový slovník?

„Ano, jenom on sám a tvořil ho léta. Pojmenoval ho gaga styl. Dnes Ohad nedá licenci hned tak někomu. Velmi si své dílo hlídá.

Po tomto nadšení pro způsob práce s pohybem, který ve mně vyvolal Ohad, druhý člověk, který mě úplně vykolejil, byl Lloyd Newson. Okamžitě jsem ho pozvala do Prahy, to byl rok 1995 a byl to obrovský úspěch. Jeho představení úplně zarezonovalo nejen ve mně, ale v divácích všeobecně. Tehdy bylo velmi , velmi odvážné, Lloyd se vůbec nebál takových složitých a tehdy velmi provokativních témat, jako bylo např. chování homosexuálů. Jeho dílo mě na dlouho oslovilo, pokud jde o fyzické divadlo, pochopila jsem, kam až se může jít a jak silná témata umí tanec vypovídat. Vlastně mě toto představení pomohlo vnímat druhou stránku toho, co tanec a tělo umí. Nechci říct, že by mi vadila abstrakce, naopak, já ji mám moc ráda…, ale ta díla, která jdou ještě po tématech, mají pro mě vyšší stupeň. Velmi mě to baví. Představení nemusí být narativní, to ráda nemám. Asi proto, že celou dobu, co jsem studovala AMU, museli jsme všechna libreta převyprávět a klišé všech těch gest a věcí, které patří k určitému stylu klasického baletu, mě vlastně nudí, protože jsou předvídatelná. Nic už vás nepřekvapí, zatímco u současného tance se vždy těším, až mě zase něco překvapí. Ale ani toho není moc.“

Je to důvod, proč jste toužila přivézt do Čech něco nového než předvídatelné baletní umění?

„Ano. Ale ne úplně. Já si hluboce vážím klasických tanečníků, vím, co je to za dřinu, nemám s klasikou sebemenší problém, ale mě už to prostě přestalo bavit. Myslím si, že tohle se stalo i proslulému Baryshnikovi. Dostal se na absolutní vrchol, dokázal tančit velká díla s takovým nadhledem…, ale poté se přece jen dal cestou moderny. Chtěl jít jinam, chtěl překročit hranice opakovaného klišé.“

Máte rozsáhlý přehled a dostatek zkušeností. Jak si my Češi stojíme ve světě? Máme více či méně citu, lepší či horší techniku?

„Všechno se moc a moc změnilo za posledních dvacet let, v této oblasti nastal neuvěřitelný skok, ale pozitivní. Vzpomínám si, jak jsem v 90. letech pozvala na festival Moniku Rebcovou. Bylo to takové malinké světélko na české taneční mapě, dále se čekalo na další generaci. Poté přišli první absolventi ‚Duncanu‘, kteří měli velmi zásadní význam. Petra Hauerová je nezapomenutelná ve své době, když byla na vrcholu kariéry interpretační i tvůrčí. První vstoupila do experimentů s technologiemi, přinesla úplně nové pohledy a po ní už začali ‚dankenisti‘ víc a víc přinášet tyto nové prvky. Mám velmi kritický pohled na to, jak se na AMU učí choreografie. Myslím, že výuka zůstala někde v minulém století. Říkám na rovinu, že tohle není vůbec dobré. Chybí tam impuls zahraničních pedagogů a osobností, které vás můžou opravdu inspirovat a posunout někam jinam. Šance určitě jsou, já si myslím, že u nás hraje roli spíše lenost studentů. Je také nutný větší zájem o výjezdy do zahraničí. Například ‚Erasmus‘ nabízí takové možnosti… Co bych za to dala já, kdybych byla mladá. Mohla bych si odjet studovat na celý semestr do zahraniční školy! Je to skvělé a otevře vám to oči . Já jsem sice ze Sorbonny odešla na Paris VIII, ale studium mi otevřelo pohled na tanec a to je velice důležité. Vím, že český tanec má jeden hlavní neduh – je často uzavřen sám do sebe. Lidé rádi dělají v týmu spolupracovníků, se kterými jsou zvyklí dělat a takhle jim to vyhovuje. Málokdo, neříkám, že nikdo, málokdo se snaží vyjít z této jistoty a ukročit někam trošku stranou. To je z mého pohledu asi ten největší neduh. Ale jinak máme skvělé a talentované tanečníky, každý rok se zlepšujeme a máme také čím dál lepší light design.

Důležitá je i výtvarná stránka. V Čechách se dosti podceňují kostýmy a scénografie. Je to samozřejmě otázka financí, ale mnohdy si povzdechu: „Ach, ty tepláky, už zase ty tepláky!“ To je opravdu špatně a podceňovat se to nesmí. Pokud jde o choreografii, to je těžké. Nemohu říct, že by nám tady vyrostla skutečně silná choreografická osobnost, před kterou bychom všichni smekli, ale určitě udělala kus práce Lenka Vagnerová, velký skok udělali VerTeDance a celkově velmi prospěla českému tanci práce s divadelními režiséry. Tento trend potvrzuje, že taneční divadlo má něco do sebe. Např. Petr Boháč je divadelní režisér, Jiří Havelka také, Viliam Dočolomanský a mnozí další přichází z divadelního světa, kde jsou obrovská klišé a stereotypy, které už také nemusí každého bavit. Tito lidé se najedou našli ve světě tanečního divadla. A já cítím, že tohle je velmi zdravé, líbí se to nejen mně, ale má to i velký ohlas v Evropě.

Porovnám-li českou taneční scénu se zahraničím, v rámci Evropy si vede čím dál tím lépe, opravdu. Ale chybí jí také zázemí, aby někdo, jako třeba Lenka Vagnerová, mohl dělat větší produkce. Všichni zůstávají u menších performancí, jenom VerTeDance a Farma v jeskyni si dovolí jít do větších inscenací. Těší mě, že „Farma v jeskyni“ letos vyhrála cenu, protože ta dokazuje, že se Viliamovi Dočolomanskému podařilo za ta léta držet vysoký standard komplexní inscenace. Jeho dílo není „sólo, duet či trio a navíc nemám!“ Ne, on jde do toho prostě naplno se všemi riziky‘.

Jak český divák vnímá taneční divadlo? Ocení je vůbec dostatečně?

„Nemůžeme čekat, že po padesáti letech izolace od všeho současného umění, tady budeme mít během dvaceti let diváckou obec. Takovou, jaká je třeba v Londýně nebo v Paříži. To je nereálné. Vnímám naši současnou situaci v kontextu historického vývoje. Za první republiky jsme měli silné hnutí modernistek, bosonožek. Díky Jarmile Kröschlové, Rosálii Chládkové, která odešla do Rakouska, ale i dalším, zde už také nazrávala česká současná taneční scéna vedle oficiálního trendu současného divadla. To všechno bylo uměle přerušeno v roce 1948 a od té doby až do roku 1989 profesionální současný tanec neexistoval.“

Proč myslíte, že za minulého režimu nebyl současný tanec vítaný?

„Komunisté nechtěli klást důraz na individualitu.

Vyhovovala jim ruská baletní škola, maximálně tak ještě podpořili folklor. Ale nic mezi tím. Současné umění jako celek je hodně individualistické a přináší různé názory a úhly pohledu. Určitě je tedy příznačné, že až v roce 1989 se začala dosti vyvíjet profesionální scéna. Ještě do druhé poloviny devadesátých let se nad ní ‚ohrnoval nos‘, říkalo se: „To jsou ti amatéři!“ Přežíval tu názor z komunistického období. Ale tito umělci nejsou žádní amatéři, to jsou velcí profesionálové. Než se vůbec podařilo dosáhnout nějakého uznání a respektu k současnému tanci, trvalo to dlouho. Ale jsem ráda, že se ho vůbec podařilo dosáhnout a my jsme tomu pomohli tím, že jsme sem vlastně vozili příklady špičkového současného umění. Až v roce 2004 Ministerstvo kultury otevřelo samostatný grantový program. Dá se říct, že teprve posledních deset let existují jakési podmínky pro rozvoj současného tance.“

V Čechách je určitě populární fotbal a hokej, ale o tanci se vždy mluvilo jako o menšinovém či okrajovém umění. Jsou Češi ochotni financovat taneční umění?

„Tanec samozřejmě u nás není žádný ‚main stream‘. Ano, s oblibou je nazýván okrajové umění. Zrovna nedávno mi jedna mluvčí z Lublaně tvrdila, že u nich všichni chtějí tančit, všichni chodí na současný tanec a strašně je to baví. Já bych to tak úplně neidealizovala. V Lublani jsem párkrát byla a vím, že to není úplně pravda. Ale možná takové otevření se veřejnosti můžeme podpořit ještě víc. V PONCI se o to opravdu snažíme, otevřeli jsme řadu tančíren a děláme otevřené workshopy pro děti, seniory, mezigenerační workshopy…., všechno zve veřejnost, aby se nebála a vyzkoušela si tanec, řeč těla je přenosná na každého. Ale přesto naším hlavním posláním zůstává podporovat současné profesionální umění.“

Mám dojem, že je i dost těch, kteří chtějí tančit. Mnozí soutěží a touží vyhrávat…..

„Tohle povrchní, komerční pseudoumění nemám na mysli. Míním to, co si člověk může zažít sám na sobě. Nemusí exhibovat, to je spíše sport.“

Jestli-že ročně vidíte tolik představení, nedochází po těch letech k syndromu vyhoření, může člověk ještě být z něčeho nadšený?

„No, je to ve vlnách. Nejhorší syndrom vyhoření jsem prožila v roce 2006 a 2007. Tehdy jsem předala celý Tanec Praha mladší generaci a dopadlo to bohužel tak, že město Praha škrtlo v roce 2008 skoroveškerou podporu. Tahle ‚pomsta politiků‘ je něco, co se v demokracii nemá stát. Samozřejmě, ten tým, kterému jsem Tanec Praha předala, rezignoval. Je těžké najít si nástupce. Ale teď mám skvělý tým lidí, které práce baví, právě tito lidé mi pomohli překonat syndrom vyhoření. Když jsem se v roce 2008 vrátila do vedení Tance Praha, přemýšlela jsem, jestli na to ještě mám. Ale dělala jsem dva roky poradkyni ministra kultury, to bylo opravdu nad lidské síly, protože není velký zájem ze strany resortu, aby se něco zásadně proměnilo, takže jsem si oddychla, že jdu dělat to, co mě baví a v čem se cítím dobře.“

Přivážíte do Čech projekty podle vkusu diváka, podle svého vkusu, nebo se tu snoubí obojí?

„Musím o tom díle být přesvědčená. Potřebuji, aby mě představení oslovilo, téměř vše řeším intuicí, přestože jsem racionální člověk. A řekněme si to upřímně – profesionál pozná kvalitu.

Pozná ji i divák, samozřejmě, ale někdy se nechá ošálit věcmi, o kterých my profesionálové víme, že jsou příliš laciné. Já jsem těch představení viděla za život opravdu hodně, nečekám, že to bude mít ten a ten atribut, ale chodím na představení a přeji si, aby mě někdo překvapil, aby mě něčím nadchnul. Rozumím si v tomto se spoluředitelkou Markétou Perroud, protože máme podobné cítění a není to náhodou. Ona žila v zahraničí a já zase 25 let jezdím po světě, proto se nám hodně věcí schází. Dokážeme si říci, v kterém poli tance se právě nacházíme, od abstrakce, až po ta díla, která jdou do hloubky a nesou silná aktuální témata, umíme si přesně definovat, proč je to či ono dobré a proč si za tím stojíme. Je to těžké. U řady věcí vidíte, že obsahují určitý punc kvality, ale je to lepší průměr, mírný nadstandard, který ničím nevybočí. My se snažíme dovézt to, co aspoň trošku vybočí. Myslím si, že příští ročník bude opět zajímavý, protože se zabýváme už druhým rokem kontexty různých kontinentů. Chceme divákům přiblížit, co představuje tanec pro Afričana, pro Brazilce, pro Korejku.

Když se nám všechno podaří tak, jak si přejeme, představíme příští rok v Čechách Koreu, Latinskou Ameriku i Afriku.“

Máte obrovskou výdrž. Mohl by Vaši funkci vykonávat člověk, který nemá kondičku či bývá unavený?

„To by asi nezvládl“…

Jednou jsem vysvětlovala všechny aktivity, které Tanec Praha dělá a kolegové se mě ptali, co bude až nebudu? Musím říci, že si vychovávám nástupce, aktivity se přeci dají rozčlenit. Jeden člověk může řídit divadlo, jeden festival, jiný platformu…. Musím ještě chvíli vydržet….“

Kde získáváte energii na všechny aktivity?

„Jsem hyperaktivní od malinka, šíleně hyperaktivní. A současně mám i ten pověstný „tah na branku“, ale vůbec tu nejde o ambice. Nepotřebuji být vidět, mám jen potřebu tvořit. Kdysi se něco ve mně zlomilo po smrti táty. Snažila jsem se redefinovat, co vlastně v životě chci. Bylo mi tehdy 21 let, pracovala jsem v Čedoku, studovala jsem dálkově Vysokou školu ekonomickou, která mě bytostně nebavila a rozhodla jsem se, že půjdu dělat přijímačky na AMU. V té době jsem pochopila, co chci dělat a čemu se chci plně věnovat. Baví mě pomáhat a sdílet zážitky. Vlastně mě uspokojuje, když vidím, že to, co dělám, někomu pomůže, ať už je to umělec, nebo nadšené publikum, či je to otevírání nových cest v umění. Neříkám, že bych musela odjet do Afriky a začít tam učit, to asi ne, tahle povaha nejsem. Ale těší mě posouvat věci dál a to mi stačí. Ráda jezdím do zemí, kde není umění tak vyspělé. Povzbuzuji je, aby se nebáli nezávislé tvorby a šířili osvětu dál.“

Nezlákala by Vás kariéra politika?

„Ne, určitě ne. Je to oběť, odejít z takhle vysoké profesionální pozice do politiky.“

Práce Vám vlastně zničila i partnerství. Kdybyste to všechno věděla předem, zvolila byste si svou cestu jinak? Upřednostnila byste rodinu?

„Já bych asi nebyla šťastná, kdybych pouze upřednostnila rodinu. Nejsem ten typ. Hodně jsem se věnovala svým dětem, úplně maximálně. Už jen tím, že jsem s nimi zůstala sama. V kultuře nejsou žádné velké peníze, musela jsem se hodně „ohánět“. Dá se ale říct, že jsem jim věnovala více než 17 let svého života. Ne tím, že bych s nimi byla dennodenně. Spíše tím, že jsem je zabezpečila, snažila jsem se jít jim vzorem. Nechtěla jsem, aby trpěly tím, že mají jenom matku, protože táta odešel se vším všudy, aniž by platil alimenty. Pro mě to nebylo úplně lehké. Dnes chybí mužský vzor mému ‚pubertálnímu‘ synovi a nemůžu to změnit. Rozhodně si ale nemyslím, že kdybych se vzdala Tance Praha a věnovala se rodině, tak bych žila lepší život.“

I kdybyste byla o své lásce přesvědčená, že je to ta pravá, tak byste ji neupřednostnila?

„Takovou možnost jsem také měla. Po prvním rozvodu jsem měla nádherný tříletý vztah. V podstatě jsme neměli žádný problém mezi sebou a byl to nejhezčí vztah mého života. Ale partner nebyl Čech a já jsem nebyla ochotná odstěhovat se do ciziny a žít s ním. Cítila jsem, že moje role je tady. Všeobecně se očekává, že žena půjde za mužem a já ta povaha nejsem. Já to v sobě nemám. Takže jsem vztah ukončila, jsme do teď skvělí přátelé, hrozně rádi se vidíme, ukončila jsem náš vztah možná ke své vlastní smůle.“

Stačila dětem tato pozornost, nebo si mámu neužily tak, jako ostatní děti? Necítí lítost?

„Na to nikdo nemáme odpověď, co je akorát. Moje děti vědí, že v období festivalu prostě nejsem včetně období před festivalem. Když přijde léto, tak pro ně udělám ‚první poslední‘. Jestliže s nimi jednou jsem, tak jsem s nimi intenzívně. Jak dnes samy říkají, někdy až moc. Ted už jim dávám volbu, zda se mnou chtějí či nechtějí někam jet. Kdysi jsem je všude brala s sebou, tím jsem byla známá po celé Evropě.“

Dokážete vůbec odpočívat? Jakou formu odpočinku volíte?

„Nejvíce relaxuji sportem. Potřebuji aktivní odpočinek. Dost pracuji na počítači, přemýšlím, píšu, sleduji videa, sedím v divadle, takže to všechno potřebuji vykompenzovat pohybem. Mám svá oblíbená místa v Pošumaví a na Šumavě a tam jsem docela líná… Zavřu se uprostřed lesa, udělám si oheň, dívám se na koně, na louce se pasou srnky a mně je nanejvýš dobře. Vyčistím si hlavu. Šumava je pro mě úplně to nejkrásnější místo a jsem za něj vděčná. Mám tam maličkatý domeček, ale je uprostřed přírody, tam je pro mě asi největší odpočinek. Miluji i moře, jezdila jsem na lodi a na jachtu, moře mě opravdu baví. Prakticky nikdy ale nejezdím na zájezdy. Vezmu si auto a jedeme. Zůstáváme tam, kde se nám líbí, nebo kde máme nějaké kamarády. Miluji absolutní svobodu. Rozhodnu se, kdy a kam popojedu. Jsem schopná vyjet si po celé Evropě, najít si, kam pojedu druhý den a vůbec nic neřeším dopředu.“

Dostala jste Řád francouzského rytíře. Nemáte v sobě trošku lítost, že Vás neocenily Čechy, ale jiný stát? Dokážou Vás Češi vůbec ocenit?

„Mám pocit, že to je fenomén České republiky – ‚jakmile má někdo úspěch v zahraničí, je tady ticho a raději se moc neukazujte!‘ Ale nechci to přehánět, tady snad ani nejsou žádná taková uznání. Jsem přesvědčená, že vnímání Tance Praha a PONCE je čím dále lepší. Třeba nějaké ocenění přijde za sto let.“

Neumím si zdůvodnit, proč je žena rytíř…

„Já vlastně také ne. Jsme tam jen tři ženy.“

Potěšilo Vás toto uznání, nebo nic takového ke své spokojenosti nepotřebujete?

„Bylo to milé, nesmírně si toho vážím. Součástí tohoto řádu je, že se schází společnost rytířů a legionářů. Na ambasádě tehdy proběhla krásná akce.“

Cením si zejména toho, že potkávám opravdu silné osobnosti. Např. lékařské kapacity, třeba i bývalé politiky, kteří udělali něco zásadního, je to jednoduše milá, hezká, malá společnost, z České republiky je nás málo. Je to pro mě velká pocta, že se vůbec dostanu do takové společnosti. Pan velvyslanec vždy udělá jednou za dva či tři roky akci, která je věnovaná výhradně legionářům a rytířům za jejich zásluhy. Je to pro mě jako nové nadechnutí.“