Rozhovor s tanečníkem a hercem MARKEM ZELINKOU

„První setkání s Marií bylo rozpačité, ale spolupracuje se mi báječně“

 

Tanec s hvězdami tanečního nebe na České televizi je už ve své sedmé sezóně a my jsme „odchytli“ Marka Zelinku, který spolu s Marií Doležalovou přinesl do soutěže nezvyklou originalitu, aby nám pověděl o Stardance, o Marušce i o své divadelní tvorbě.

 

Marku, jak ses dostal ke společenskému tanci?

„Ve dvanácti letech jsem viděl Hříšný tanec a sám jsem se rozhodl, že se chci tanci věnovat. Řekl jsem mámě, ať mi najde taneční klub a ona ho našla. V té době jsem ještě dělal karate, ale to už pro mě „vyšumívalo“, nefungovalo to tak, jak jsem si představoval, tak nějak – z mého vlastního rozhodnutí – začal tanec.“

04 - kopie

Lákaly  Tě spíše  latinsko-americké nebo standardní tance?

„Já jsem v té době vůbec nevěděl, ale asi mě víc lákala latina. Je dobré, že jsme v klubu všichni od začátku dělali standard i latinu, ale postupně se  to samo vykrystalizovalo – i já jsem to tak cítil – dělal jsem více latinské tance.“

Co považuješ za svůj největší taneční úspěch?

„V tanci určitě Blackpool v Anglii, což je největší taneční soutěž. Být tam a relativně dobře dopadnout – v kategorii do 21 let skončit ve čtvrtém kole – považuji za úspěch, protože jsme, tehdy s Vandou Dětinskou, porazili spoustu skvělých párů a byl to v celé té atmosféře úžasný zážitek. Nebyl to sice můj největší úspěch co do výsledku, ale z hlediska zážitku to bylo skvělé.“

Na Blackpoolu se jako na jedné z mála tanečních soutěží tančí na živou hudbu. Na tu teď máš možnost tančit i ve Stardance. Poštěstilo se Ti to ještě jindy? Jak to je vůbec ve světě závodního tance s živou hudbou?

„Určitě se to přihodí, asi ne moc, ale já jsem na živou hudbu tancoval víckrát. Krásná byla třeba pohárová soutěž v Chebu, která probíhá dodnes, to mi říkal Honza Onder.  Mají tam takový malý band, který hraje k tanci a je  perfektní. Na živou hudbu se tancuje skvěle.“

Teď ke Stardance – jak se Ti vlastně tancuje s Marií? Na mě jako na diváka to působí, že musíte mít velmi dobrý vztah.

„S Marií se spolupracuje naprosto báječně. Naše první setkání bylo dost rozpačité, ale pak jsme se hned potkali neoficiálně, na kafé,  mimo studio, takže  jsme  rychle zjistili, že to je ideální spojení. Oba jdeme s tím, co tomu druhému vyhovuje, opravu si sedneme,   já můžu dávat svoje nápady, které by možná nikdo jiný nechtěl realizovat, ale Marie do toho jde. Jednak ji to baví a jednak chce taky hodně trénovat, což mi vyhovuje. Já totiž potřebuji víc času – experimentovat, zkoušet nové věci, a nakonec  se třeba vrátit zpátky k prvnímu nápadu, ale projít si tím vývojem, což děláme.“

DSC_0233

To je vidět i na Vašich choreografiích, které jsou hodně netypické a hravé. Přiznám se, že jsou mi moc sympatické, což asi i mnoha divákům. Porota ale nereaguje tak dobře a za odvážné nápady Vás spíš kritizuje. Jak to vnímáš Ty? Mohlo by se podle Tebe tímto směrem posouvat i celé tancování nebo to bereš spíš jako své osobní vyjádření?

„Myslím, že originalita by v tanci měla být. Mě s Marií to hlavně opravdu baví. Ona je herečka a já v současnosti dělám také divadlo, asi i proto nás baví jít touhle cestou, kombinovat věci, které se v první chvíli zdají nespojitelné. Co se týče porotců, občas kvůli tomu mají negativní postoje.  Ale zpětná vazba od dalších lidí – našich známých nebo diváků – je dobrá. Říkají nám, že takový pár – v tom, co děláme – ve Stardance ještě nikdy nebyl. Pro porotce je to asi nezvyklé a je to také těžší uchopit, ale já si říkám: proč ne. Pro mě je pak ten tanec mnohem naplněnější. Naví ;c by ty věci nešly dělat, pokud by Marie netančila  dobře. Kdybychom na tom nebyli s tancem dobře, tak bych si tam nedovolil tyhle prvky dávat, protože by byly pouze trapné. Porotci nám sice říkali, že někdy netančíme, ale podle mě – když jsem viděl záznamy z vysílání – tančíme pořád :-).“

05 - kopie

Jak vnímáš Stardance ve srovnání s profesionálním tancováním? Jsou tam paralely nebo rozdíly?

„Vnímám to z víc úhlů pohledu. Paralely tam jsou, ale spíše se to dost liší. Stardance vlastně není jen taneční soutěž. Jde tam totiž i o to, jak člověk baví nebo nakolik je známý jako celebrita. Další věc je, že v těch párech se potkávají lidé z různých oborů a někteří si sednou víc, někteří míň. Myslím si především, že Stardance je více zábava – vůbec jsem to nečekal a vlastně mě celý ten projekt hrozně baví. A když to přirovnám k divadlu, tak je to vlastně každý týden premiéra – premiéra jednoho krátkého kusu. Sleduje ji  hodně lidí a člověk tak má motivaci, aby to bylo opravdu připravené a dobré ;. Udělat pro to maximum a dát do toho všechno, tak, aby to bavilo diváky, o to jde. Samozřejmě je tam porota, která má docela velkou váhu, ale mně osobně přijde nejdůležitější, aby to bavilo nás a skrz nás naše  diváky: vždyť proto se na to lidé dívají. ..“

DSC_0236

Jak se tedy stavíš k tomu, že tuhle soutěž mohou rozhodovat i diváci?

„Beru to jako pozitivum. Když  člověk uváží, jak probíhají klasické taneční soutěže, kde je  třeba deset porotců, každý má svoje zájmy, páry, se kterými trénuje, je tam určitá politika, dohody, kontakty, známosti, a ve výsledku je to hodnocení strašně neobjektivní. Kdyby rozhodnutí, kdo má vyhrát nebo postoupit dál, bylo na divákovi, dopadlo by vše  úplně jinak. Stává se, že neustále  vyhrává pár, který je už známý: jednou podá lepší výkon, vyhraje, podruhé podá mnohem slabší výkon, ale vyhraje stejně, protože už ho všichni znají a je to vlastně v něčem nesmyslné. Proto mi divácké hodnocení ve Stardance přijde správné. Samozřejmě se skrze to může ukázat i náš národ: jak vnímá kvalitu tance nebo jak vnímá osobnosti, komu lidi fandí, koho by třeba volili, co mají rádi. Můžou ocenit snahu. Marek Eben říká, že každá osobnost, která šla do tohoto boje, má jiný odrazový můstek. Vedle sebe tam stojí lidé, jejichž věkový rozdíl je v některých případech skoro čtyřicet let, mají různou výšku, jsou z různých oborů. V tanci jsou kategorie jasně dané věkově. Ale tady  je nesmírně těžké jejich výkony porovnat a myslím, že je právě správné, že  hodnotí diváci. Byl jsem vlastně dokonce překvapený, že tu divá ;ci nemají větší slovo.“

Když jsme u těch diváků, ty jsi zvyklý pro ně nejen tančit, ale i hrát. Jak ses vůbec dostal k divadlu?

„Tak na jedné straně jsem si ke konci své taneční kariéry, pokud to tak můžu nazvat, uvědomoval, že je na tanec třeba čím dál víc prostředků, které jsem neměl, a na druhou stranu jsem si uvědomil, že už mě to tolik nenaplňuje. Chtěl jsem větší svobodu a větší možnost se realizovat. Soutěžní tanec je totiž v některých ohledech docela omezený a z mého pohledu se teď bohužel stává mnohem víc sportem než uměním. Staví se hodně na výkonu a efektu, dřív to bylo mnohem víc o napojení těch tančících lidí, o příběhu a choreografii, zajímavých momentech, a teď už bohužel dost párů vypadá jeden jako druhý. Jeden tančí trošku líp, má jinou rychlost, druh&yac ute; se liší v drobnostech, ale v podstatě tančí stejně. Je to škoad.  Necítil jsem to tak a skončil jsem, hledal, co bych mohl dělat jiného. Naštěstí jsem se po asi ročním hledání toho, co by mě vlastně naplnilo, dostal k herectví. Jak už jsem říkal, dělal jsem karate, tancoval, zkoušel různé hudební nástroje, studoval fyzioterapii, a tohle všechno se nakonec v divadle snažím využít, minimálně v pohybovém výrazu z toho hodně čerpám. Můj skvělý kolega Martin Talaga, se kterým spolupracuji, dělal folklórní tance. Všechny tyhle věci se snažíme v divadle zpracovat a využít pro to, co se chceme sdělit, aspoň v autorském divadle, které ponejvíce dělám.“

06

Je tedy nějaké konkrétní představení, které by čtenáři mohli vidět?

„Právě s Martinem máme společné autorské divadlo – říkáme si [PLAY] boyz – a hrajeme představení SYNovial s prvky nového cirkusu, klaunérie a tance. Hrajeme v La Fabrice, letos ještě 30. listopadu nebo 14. prosince – na to bych určitě všechny rád pozval.“

S Marií děláte oba divadlo. Nedomluvili jste se na nějakém společném projektu?

„Zatím jsme se konkrétně nedomlouvali, i když trošku jsme se o tom bavili, že bychom možná mohli spolu něco udělat. To propojení by určitě bylo zajímavé, ale je to budoucnost, kterou budeme řešit po Stardance. Každopádně myslím, že by nás to oba bavilo.“

Máš nějaké hobby mimo tance a divadla?

„Musím říct, že tanci a divadlu se teď věnuji stále a dost mě to baví, takže je to zároveň i moje hobby. Kromě toho dělám ještě akrobacii na balančním žebříku, což je trochu jiná disciplína, která mě také naplňuje a chceme ji zapojit v novém představení naší skupiny [PLAY] boyz. Mimo jiné jsem ten žebřík měl na castingu do Stardance. Asi si museli myslet, že jsem blázen, ale možná také proto mě vzali :-). Každopádně teď na další koníčky nemám čas, ale to co dělám, mě opravdu baví, takže je to tak nejlepší.“

01 - kopie

Díky za rozhovor

Alexej Byček

Rozhovor s Mistryní světa ve stepu SÁROU BUDLOVSKOU

„Vždycky se mi trénovat nechce, ale nechtěla bych místo toho sedět u tabletu“

 

Rozhovor s Mistryní světa ve stepu Sárou Budlovskou

Sára, dcera Andrei Myslivečkové, zakladatelky  věhlasného stepařského studia,  je Mistryně světa  ve stepu. Jak vidí stepařské umění v ČR a jaké má plány do budoucna?
Sáro, kolik ti bylo let, když jsi začala tančit?

„Já jsem tancovala úplně od malička, ale takový nějaký začátek byl asi  ve 4 letech. Mým vzorem byl starší bratr,  který se věnoval stepu. Napodobovala jsem ho ve všem…“

Je správné začít tančit tak brzy?  Může step poškodit zdraví nebo je prospěšný?

„Všechno určitě nese  své klady i zápory, každý sport i každý tanec je pro zdraví trošku náročný. Ale je to lepší než pořád sedět shrbený u počítače.“

Dařilo se ti vyhrávat soutěže. Kolik máš na svém kontě medailí nebo vítězství?

„Na Mistrovství světa jsem byla  jednou první, také třetí a mnohokrát čtvrtá.“

Kolik soutěží máš za sebou?

„Jéé…. Tak to bude určitě hodně. Zpočátku jsem  jezdila podporovat bratra, později jsem se sama účastnila. Vsadím se, že mám za sebou  více než 15 Mistrovství republiky.“

Absolvovali jste i nějaká výběrová kola před Mistrovstvím?

„Obvykle jsme se naučili základy, sestavičky, poté přišly  přehlídky,  když jsme byli šikovní, tak následovalo Mistrovství.“

Jaký je rozdíl mezi stepařským uměním  v ČR a v  zahraničí? Cítíte, že  mezi zahraniční konkurencí dobře obstojíte, nebo jsou  nějaké nedostatky?

„ Step  v Česku  je rozšířený, nás stepařů je opravdu hodně, je v tom síla. Ale podíváme-li se  na některé Mistry světa z jiných zemí, tak musím říct, že jsou úžasní.“

Kdo tě zaujal nejvíce a proč?

„Zaujali mě Švýcaři, jsou obecně dobří, dále to záleží spíše na osobě než na tanci samotném. Zaujali mě způsobem, jakým stepují, ale i tím, jak své umění prodávali.“

Přibliž více, co Tě fascinovalo na Švýcarech?

„Znám  osobně některé kluky, hrají si s rytmem, což dokáže i dost Čechů, ale oni jsou vyloženě takoví „showmani“, mají to v sobě.“

Zkus se ohlédnout za těmi roky tréninků. Chtělo se ti cvičit nebo bys raději  také zůstala lenošit a sedět u televize?

„Když máme v sobotu trénink v 9 h, tak se mi moc nechce, to je rozhodně  pravda. Ale poznávám tam i spoustu nových lidí, můžeme si povídat, na soustředěních hrajeme hry, takže je to dobré. Nechtěla bych místo toho sedět třeba u  tabletu.“

Je prostor věnovat se také jiným aktivitám, vyvíjet se i v jiné oblasti, pokud se věnuješ tanci závodně? Nebo jsi tak vytížená, že nic jiného dělat nelze?

„Čas  si určitě najdu, školu zvládám, „zaplať pánbůh“, zatím jsem  na základní škole, občas sice chybím, ale zase mezitím vidím něco jiného, myslím si, že mi to bude dobré i do života.“

Slýchávám příběhy dětí ze středních škol, které se musely svého koníčku vzdát, protože škola  je už neuvolnila do soutěží či soustředění. Jak vidíš svou situaci?

„Já se svého koníčku rozhodně vzdát nechci, protože mě to neskutečně baví a baví mě i spolupráce s lidmi. Doufám, že si čas vždycky najdu.“

Jak jste řešili situaci ve Vašem studiu TS Andrea, když škola neuvolnila žáky pro trénink?

„Snažili jsme se vyhovět časově lidem, kteří měli problémy se školou.  Pokud přesto  občas chyběli, sestavy jsme je  doučili.“

V případě, že by trenéři nebyli vstřícní,  museli  by tanečníci skončit?

„Záleží na tom, na jaké úrovni se tančí. Pokud  člověk nestíhá  vůbec žádné tréninky, tak asi přijde chvíle, kdy musí zvážit své priority. Také je tu  možnost nezávodit, pokud nestíhám školu, ale můžu chodit na kurzy.“

Dodržují tanečníci ve Vašem studiu   životosprávu?

„Záleží to na jednotlivém člověku, ale každý by měl mít aspoň trošku kondici. Pokud je sestava  těžká, musíme ji nějak „udýchat“, abychom nefuněli a nezkolabovali.“

Jak si vylepšuješ kondici?

„Já vlastně ani nevím. Sám tanec člověka vytrénuje. Když přidáte nějaký sport, je to dobré pro zdraví. Ať už tanec nebo sport,  jde o pohyb.“

Vybíráš si zdravé jídlo?

„No, moje stravovací návyky nejsou dobré a tanec zvládám. Hamburgery od McDonalda nejím každý den, to není zdravé pro nikoho. Ale nějaké správné stravovací návyky nemám, to ne.“

Chodíš někam na masáže?

„To je spíše vedlejší aktivita. O nohy bychom sice měli pečovat, také dbát na to, abychom zbytečně neriskovali a nezlámali si nohy,  ale na masáže chodit nemusíme.“

Mohou  ze stepu bolet nohy? Mohou se potíže  projevit později?

„Já si myslím, že step zdraví spíše pomáhá. Když mám dlouhý trénink, tak mě nohy bolí, ale  když později na táboře běháme, tak mám pocit, že mi tanec pomáhá, mám trošku výdrž.“

Vyrovnáš se dobrým běžcům díky tanečnímu tréninku, i když běh netrénuješ?

„To si nemyslím. Když trénujete běh, tak jste mnohem lepší. Ale  určitě jsem lepší než člověk, který jenom sedí na gauči.  Nohy jsou přece jen  vytrénované.“

Chceš zůstat závodně tančit nebo budeš raději učit?

„Dlouhou dobu jsem jezdila na závody a připadá mi to všechno stejné.  Vždy přijedu, soustředím se, následuje vystoupení.  Nevadilo by mi, kdybych nezávodila, nelpím na tom.“

Jsi odchovaná tancem, kam by ses po škole chtěla ubírat dál?

„Přemýšlela jsem o tom, že bych ráda pomáhala mámě ve studiu, to se vždy hodí, baví mě to a baví mě práce s  dětmi. Ale dívala jsem se i po školách, které s tancem nesouvisí.“

Co by tě přitahovalo?

„Lákalo by mě být učitelkou na jakékoliv  škole, ale třeba by mě bavilo i psát.“

Myslíš, že bys třeba v budoucnu měla zaměstnání a současně vedla kurzy?

„To asi  ne. Ale třeba psát a pomáhat ve studiu by dohromady šlo.“

 

Děkujeme za rozhovor

Juniorské_trio_Machine_Dolls

trio juniorek Sára  a spol.

Jak vidí současnou situaci majitelka TS Andrea,  Andrea Myslivečková?

Zeptali jsme se…

Andreo, co je pro Vás důležité, coby pro trenérku a majitelku taneční školy?

„Pro mě je hrozně důležité mít zpětnou vazbu a tu mám právě díky tomu, že moje dcera se věnuje stepu. Je pro mě nutné se zamyslet nad faktem, že děti začínají tančit ve stále nižším věku a mají  úspěchy v soutěžích, ale také je to brzy přestává bavit. Chci je  udržet u toho, aby je to i po deseti letech bavilo, protože mě samotnou už soutěže úplně nenaplňují.  Je to rok co rok stejné. Musíme  jim dát nové impulsy, nejde jen o honbu  za medailemi. Nelze brát tanec jen takto.  Ale to jsem si uvědomila až ve zralém věku.“

Kudy se budete ubírat?

„Chci svým členům nabídnout festivaly, divadelní představení, ukázat jejich umění i jinde. Soutěž  znamená jednu choreografii. Jednu skladbu jim pouštíme 3/4 roku. Sára  říká: „Já už tu  písničku nemůžu ani slyšet.“  Z toho vyplývá, že jim soutěž   nepřináší jen pozitivní vzpomínky. To je pro mě signál  nabízet dětem něco jiného než jen soutěže.“

Je tanec perspektivní pro mladé talenty? Mohou se děti později věnovat tanci na plný úvazek?

„U nás není reálné, aby všichni uspěli.“

Takže svůj zájem musí ztratit, když přijde  rodina či práce?

„Život tanečníka je jepičí, to je známé. Pro mě má  smysl pedagogika. Na světě se občas najde někdo jako byla Maja Plisecká, ale takto vyvolených je málo.“

panenky_medaile

vyhlášení „Radost z druhého místa“
Foto Archiv TS Andrea

Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková

Náš rozhovor s mimem ALEXEJEM BYČKEM

„Když člověku záleží na tom, co dělá, výsledky jsou nejlepší“

 

 

Alexej Byček, mim, režisér, produkční skupiny Mime Fatale

1. Vy  tvoříte v oblasti tance, pantomimy a pohybového divadla již řadu let. Jak jste začínal?

„Oba rodiče jsou profesionální hudebníci, maminka se pohybuje v operních kruzích v Národním divadle. Nasměrovalo mě to k umění. Od dětství jsem se věnoval klavíru, pak jsem se „obrátil“ k pohybu a začal tančit latinsko-americké tance, později jsem se dostal k pantomimě.“

2. Bavily Vás latinsko-americké tance? Proč jste skončil?

„Určitě bavily, ale netrvalo to tak dlouho. Tančil jsem asi 4 roky, přičemž jsem se nikdy před tím tanci nevěnoval. Dalo mi to solidní základ, který jsem mohl využít při studiu na pražské AMU. Kvůli tomu jsem také s latinou skončil – studium bylo fyzicky dost náročné, už jsem neměl čas. Moje taneční umění tak přešlo plynule do pohybového divadla.“

3. Lákalo Vás víc  pohybové divadlo než závodní tance?

„Ano, je to jiný způsob projevu. V latině se často „řeší“ sportovní projev versus umělecké vyjádření. Já jsem v tom neviděl rozpor. Latina je sice hodně bohatá, pokud jde o výraz, ale celá technika znamená přesun z jedné nohy na druhou, takže pro mě bylo zajímavé hledat i jiné možnosti. U pohybového divadla se umělec soustředí  na drama a na emoce, jde více o vyjádření děje. To vnímám jako podstatnější a mě to ve výsledku oslovuje víc než samotný tanec, ačkoliv tanec samozřejmě obdivuji. V současné pantomimě jsou  určité prvky taneční techniky, ale její jádro leží v herectví.“

03

4. Jaký rozdíl si má divák představit pod pojmy „pohybové divadlo“ a „pohybové divadlo spojené s pantomimou?

„Pohybové divadlo chápu jako širší  pojem, který zahrnuje pantomimu, fyzické a taneční divadlo, částečně i nový cirkus, který je teď u nás dost na vzestupu. Jádro vyjádření spočívá  v pohybu. Pantomimu u nás lidé znají buď v klasické formě, například díky tvorbě Ladislava Fialky v divadle Na zábradlí, anebo v klaunských podobách, které předváděli Boris Hybner, Ctibor Turba a Bolek Polívka. Později  ale zájem o toto umění upadl. Něco se muselo změnit, lidé se tolik neztotožňovali se starší poetikou a nastal posun pantomimy do moderní podoby, která je mnohem více spjatá s herectvím, psychologií. Samozřejmě se stále objevuje i banální až přisprostlý humor, který ale nemusí být v pantomimě nutně prvoplánový a může pobavit i inteligentního diváka. Obecně věřím, že pantomima je znovu na vzestupu a že lidé začínají přicházet na chuť její novým možnostem. Zjišťují, že nejde jen o tahání imaginárního lana, ale o bohatý a magický svět.“

5. Je dobře, že lidé jdou často až za hranice svých možností? Artisté se mnohdy také zabijí nebo zmrzačí. Stojí to za to?

„Jestli to stojí za to, to je na zvážení těch lidí, kteří tato vystoupení dělají. Občas k vidění jsou, někdy je to asi oprávněné, mám na mysli divadelně, umělci chtějí něco vyjádřit, např. oslovit svědomí, přimět k něčemu diváky, nebo nějakým jiným způsobem oslovit něco bytostně lidského či citového. Takové prostředky mohou posloužit velmi dobře, i když vedou až k sebeobětování herce. Druhá stránka je ta, že tyto výstupy podle mě často probíhají zbytečně. Občas se dějí, i když dramaturgie není dost silná a propracovaná, aby to stálo za to, aby intenzita a nebezpečí výkonu odpovídala dopadu na diváka. Jsou umělci (třeba i v populárním Cirque du Soleil), kteří na to doplatili životem, zdravotně nebo v rodině atd. Určitě to ale nemůže nikdo zakazovat. Odráží to dobu, vyjádření i hledání umělců by mělo být svobodné.“

6. Prožíváme sice dobu svobodného vyjádření, ale občas jsou vystoupení  vulgární, násilnická. Je to dobře?

„Je to trend. Umění zdrsnělo. Pokud lidé cítí nějakou krizi, ať už vnitřní nebo vnější, vyprahlost, vyhořelost, vždycky se to na divadelních vystoupeních zračí. Zajímavé to bylo například v souvislosti s válkou ve Vietnamu. Peter Brook tehdy nechal na konci představení US upálit živého motýla. Byl z toho skandál a až později se provalilo, že se jednalo o srolovaný papírek. Ten šok byl ale potřeba. Dnes se o něj hodně umělců snaží a já myslím, že to odráží pocity lidí. Denně slyšíme samé negativní zprávy, řešíme konflikty, lidé se asi chtějí vymezit, vyjádřit. Myslím, že je to opravdu duchem doby, který umělci ve svých dílech odráží, ne tím, že by byli sami až tak masochističtí. Někteří ale používají drsnost jako svou značku, jdou až „na dřeň“, nezastaví se před ničím. Obdivuji výkony v představeních skupin Farmy v jeskyni nebo Spitfire company, ale myslím (zejména v druhém zmíněném případě), že dramaturgicky ne vždy naplní to, co chtějí člověku říct.

04

7. V červnu, přesněji 4.června v holešovickém Studiu ALTA,  bude mít premiéru Vaše představení „Heydrich“, které je  o životě této nechvalně známé osobnosti. Je to kontroverzní téma. Nebudete podezřelý z propagandy?

„Dá se říci, že je to také vyjádření se „až na dřeň“, je to o lidském svědomí. A určitě to není propaganda. Na pražském Magistrátu i Ministerstvu kultury tento projekt získal podporu, což svědčí o tom, že můj koncept pochopili.
Je to velmi silné téma, které má velké nároky na herecké vyjádření. Nejde o to vylíčit biografii, spíše ukázat pozadí totality, které se prolíná do každé doby. Lidé často odsuzují 2. světovou válku, ale neznají příčiny, vidí jen důsledky. Co se odehrávalo v  hlavách bývalých vůdců, proč to všechno vzniklo? A pak také, co se odehrává v hlavách dnešních „dobyvatelů“, kteří nejsou jen politici nebo členové bezpečnostních složek, ale také PRisté, manažeři, ředitelé nadnárodních korporací. Všichni můžeme být manipulovatelní, zkorumpovatelní, je to v každém z nás. Myslíme si, že už se tehdejší události nemůžou opakovat, a přitom je v dnešní době kolem sebe často přehlížíme. Zamyšlení nad manipulací je velmi důležité téma. Každý člověk může zvážit sám u sebe, jestli se také nenechává ovlivňovat.
Právě pro takovéto sdělení podle mě stojí za to jít i fyzicky na hranici, protože může diváky oslovit v něčem, co je pro ně bytostně důležité. Mimochodem úžasné představení o manipulaci je „Konec Clementine“, které hrají v Akropoli.“

8. Vy jste produkční skupiny Mime Fatale. Přibližte jejich tvorbu.

„Tato skupina sestává z pěti mimek a drží se spíše populární linie. Jejich první hra „Na Plechárně“ byla pantomima o pěti prostitutkách, pokud jde o prostituci,  projevovala se  komická stránka, se kterou kontrastovaly tklivé osobní příběhy. Další představení „Push the Button“, které hrajeme v NoDu, je o dívkách, které propadly počítačovým hrám. Holky se zde proměňují na vraždící virtuální monstra a v beatboxovém doprovodu propojují pantomimu s virtuální realitou. Nejnovější dílo „Balkán“ je inspirované cikánskou a balkánskou hudbou. Je to živelná oslava, plná obrazů z cikánského života (inspirovali jsme se knihou Aglaji Veteranyi „Proč se dítě vaří v kaši“, o cikánské rodině, která utíká z Rumunska).“

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

9. Je těžké zvládnout pantomimu?

„Pantomima vyžaduje nějaký trénink, intenzivní práci, ať už na škole jako pražská AMU nebo jinde. Současná pantomima stále v mnohém vychází z té klasické,  taneční schopnosti se k ní  hodí. Pak je zde technika mime corporel Étienna Decrouxe, vytvořená ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století. Tvrdil,  že jde o geometrii ducha. Je to dobré na zvládnutí určitých hereckých a tělesných principů, ale samostatně na jevišti jen těžko použitelné. Důležité k rozdílu mezi tancem a pantomimou je, co říkal Marcel Marceau: „Tanec je o pohybu, pantomima o postoji. Postoj nese gesto a myšlenku.“
Podstatná pro pantomimu je také schopnost imaginace. Tady je důležité, jak vyjádřit nehmotný, neviditelný předmět, který má váhu a tvar. Takže toto jsou asi hlavní nároky, přičemž při současném vývoji je pro pantomimu velmi důležité herectví. Úspěšní mimové byli zároveň i dobří herci a to platí i naopak.“

10. V čem my Češi vynikáme a v čem jsme horší než ostatní národy?

„Je to propojené. Na Západě jsou umělci v některých ohledech na jiné úrovni, jsou dobrých deset nebo dvacet let napřed. My je postupně doháníme, ale současně se tvoří i svébytné věci a čeští umělci vyjíždí prezentovat svá díla do zahraničí. O některých byl natočen seriál ČT „Děti sametu“, to je šest krátkých dokumentů o umělcích, kteří začali tvořit po revoluci. U souborů fyzického a tanečního divadla je například zajímavé, že tvorba Miřenky Čechové a Spitfire company má značný úspěch v USA, pro Američany je tato „evropská“ tvorba velmi poutavá. Myslím, že to plyne také z různosti tradic – tady nejsme tolik fixovaní na komerční a populární úspěch, takže se svými představeními například právě v Americe můžeme působit exoticky. Samozřejmě jsou i další skupiny, které Česko úspěšně reprezentují (ačkoli nejsou složeni jen z českých umělců), Farma v jeskyni, Teatr novogo fronta a jiné. V Čechách se stal celkem rychle populární nový cirkus. Zájem o pantomimu ještě neroste tak rychle, ale i ten postupně ožívá.“

02

11. Máte čas na  poezii a klavír?

„Čas  mám, není ho sice moc, ale zvládnout se to dá. Dělal jsem večery „Poezie beze slov“, bylo to propojení pantomimy, klavírních skladeb a básní. Mimové (moji kolegové také) píší často poezii, pantomima je asi propojená s básnickým myšlením.“

12. Jaké máte koníčky?

„Klavír, je to  moje velká láska od útlého dětství. Částečně se hudbou také živím, občas vystupuji, rád improvizuji. Při tvorbě představení s hudbou hodně pracuji, vždyť rodiče mám hudebníky.“

13. Povedete své děti  k umění?

„Moje  žena je mimka. Mám nevlastního syna, kterému je 12 let. V některých představeních už účinkoval, chodí na lekce akrobacie, ale rozhodnutí je na něm, do ničeho ho netlačíme, je to spíš jedna z možností. Moji  rodiče mi vždy kladli na srdce, ať hlavně nejsem umělec. Nějak to tak ale dopadlo. Tíhnul jsem k tomu. Každopádně není dobré někoho k umění násilně tlačit, může to na jeho tvorbě být znát. Když člověku záleží na tom, co dělá, a dělá to ze srdce, výsledky jsou nejlepší.“

01

Foto: Archiv Alexaje Byčka

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Exkluzívní rozhovor s Národním umělcem VLASTIMILEM HARAPESEM

„ Z tance jsem propadal. Když jsem pochopil, která ruka je pravá a která je levá, řekl jsem si: „Budu nejlepším tanečníkem a hotovo.“

 

Setkat se s Vlastimilem Harapesem je snem nejednoho zapáleného tanečníka. Tento nedostižný idol, který  v období své vrcholné kariéry svou oduševnělou krásou a lehkostí tance zraňoval srdce nejedné fanynky, která v něm dodnes vidí svého pohádkového prince, je právem počítán mezi evropskou baletní elitu.  V době své taneční dráhy vynikal ideální fyzickou dispozicí, elegancí, všestranně vyspělou technikou a hereckým výrazem.  Uznání a popularita nepřišly jen tak. Skrývá se za nimi  obrovský díl pracovitosti, profesionální zaujetí, vzdělání a v neposlední řadě i široký tvůrčí obzor, který zahrnuje tanec, činohru, film, televizi a moderování. Jaký je Vlastimil Harapes? Vtipný, přísný, roztomilý i tvrdý, nezapře v sobě ani na chvíli herecký a komediální talent.  Je velmi tolerantní k veškeré umělecké tvorbě mladých talentů. Narozen ve znamení lva, vyzařuje sílu a jeho mužná postava stále budí respekt.

Bez názvu

Foto:  pas de deux z baletu „Korzár“, archiv Vlastimila Harapese

 

O malých i velkých tajemstvích baletu s Vlastimilem Harapesem

1.Kdyby  se vrátil  čas, stal byste se znovu tanečníkem?

„Ne. Už o tomto oboru  moc vím. Tím nechci nikoho odrazovat! Hlavně bych si to nezvolil z toho důvodu, že máte velmi krátký život na jevišti. Asi  20 let, je to stejné jako u sportu. To je málo.  Je mi to líto.  Nelituji svého rozhodnutí, bylo to fajn. A  nemůžu si stěžovat, že bych byl málo vytížený. Měl jsem možnost hrát v televizi a dělat spoustu pořadů,   hrát divadlo, hrát ve filmu, atd.

Nyní  účinkuji  v divadle Semafor v představení „Prsten Pana Nibelunga“. Před tím jsem dělal několik  činoherních představení, nebo muzikály a  každou středu vysílám „Noční Mikrofórum“ na stanici ČRo Dvojka.“

  2.Vzpomínáte si, kdy a jak jste zatoužil být tanečníkem?  Chtěl jste se jím stát nebo to byly nevyzpytatelné cesty osudu?

„Já myslím, že jsem nikdy tu touhu neměl. Jsem fatalista. Beru život  takový, jaký je. Neměl jsem žádné sny, že budu hrát ve filmu a budu slavný… ani mě to nenapadlo. A taky jsem pro natáčení filmů nic neudělal. Nebylo to  nikdy přes nějaké známosti. Byla to náhoda…

Ale jak se říká,  připraveným štěstí přeje. Takže jsem byl asi  připravený,  proto mě vybrali. Vždy jsem dělal kamerové zkoušky, nikdy to nebyla nabídka jako „Pojdˇte si zahrát ve filmu“. Něco je asi člověku dané. Ale divím se, že jsem dokázal, co jsem dokázal, jsem narozen ve znamení lva a u nich je znakem  určitá  pohodlnost… Na druhou stranu je tu i  touha  nebýt poslední. Nedělal jsem nic  racionálním způsobem, tak, abych si něco  naplánoval a vědomě se k tomu „pídil“, to ne.  Bylo to v podstatě štěstí. Měl jsem vhodnou postavu, to si člověk nevymyslí, i tvář hraje roli a jestli bylo něco mojí předností, vidím to zpětně, pak to bylo to, ž e jsem se  při tanci vždy  snažil o výrazovou stránku. Nemyslím si, že bych dělal nějaké technické zázraky. Na to byli jiní, kteří byli  technicky vybavení lépe, ale lidem asi jenom technika zase tolik neřekne.“

3.Vás tedy nehnala žádná touha nebo ctižádost. Přesto jste dosáhnul maxima, jaká byla Vaše životní cesta?

„Šel jsem  na konzervatoř a uvítal jsem, že na této škole se nevyučuje matematika, fyzika a chemie.  Měl jsem  představu, že hlavní obor  na konzervatoři je šerm (bylo mi  14  let). Brzy  jsem poznal, že hlavní předmět je  klasický tanec. Také jsem měl z tance  pořád známku 4, nebo 4-.  A přitom jsem se snažil. Vůbec mi to nešlo. Z hlavního oboru jsem propadal. Ještě na maturitním vysvědčení mám trojku, ale konzervatoř jsem ukončil s vyznamenáním, protože jsem pochopil, kterou ruku mám levou a kterou nohu pravou. Do té doby jsem měl  pocit, že mám obě ruce levé a obě nohy pravé.

Když jsem byl   v maturitním ročníku, to nám bylo 17 let,  natáčel se muzikál „Starci na chmelu“.    Spolužáci z mé třídy dostali hlavní role. Já  jsem dělal  jen křoví, ale z tohoto filmu vzniklo  další pozvání na kamerové zkoušky na film „Markéta Lazarová“.  Do filmu  mě vybrali a film se natáčel rok a půl. Já jsem si říkal: „No, to  je ohromné, budu slavný filmový herec, budu hvězda… (bylo mi 18 let).  Jenže film se natáčel v exteriéru a příliš dlouho, tak jsem přišel na to, že to vůbec  není ono, co jsem očekával a Bůh ví, jak ten film dopadne. Nemohl jsem tušit, že to bud e nejlepší československý  poválečný film. Ale v té době jsem nebyl spokojený, tak jsem začal znovu cvičit.  Udělal  jsem konkurz do ND a řekl jsem si programově: „Já nebudu slavný herec, já budu nejlepší tanečník a hotovo.“  A přihlásil jsem se na stáž do Petrohradu k p. A.I.  Puškinovi. Musel jsem určité   věci dohnat, které jsem zameškal natáčením filmu, a v podstatě, tedy ne, že by mě škola připravila špatně, to ne, ale v Rusku  jsem dostal rozumově návod, jak na to jít.

4.Dobře tančit, to znamená taky hrát, musíte vydat emoce ….

„Ano, musíte.  K tančení je třeba opravdu velká příprava (záleží také na tom, na jaké  úrovni chce člověk dělat tanec). Z mima nebo tanečníka se může stát herec, ale z  herce se tanečník může stát jen těžko.“

5.Upřednostňujete v tanci  herectví před technikou?

„Ano, vyjádření obsahu. Ale jedno bez druhého nejde. Pokud Vám chybí technická vybavenost, tak to herectvím nenahradíte. Záleží také na tom, jaký  je repertoár. Ale hrát prince  v „Labutím jezeře“ znamená, že  technické vybavení a zvládnutí prvků je nutné.“

6.V současné době je v baletu  běžný i  takový extrém, že tanečnice stojí princi na hlavě… Jsou to doslova akrobatické výkony. Patří akrobacie také do baletu?

„Pokud si taková akrobacie  najde své publikum, tak proč ne. Rozhodně je to obdivuhodné. Možná,  kdyby tito tanečníci nedělali akrobatické zázraky, tak si jich třeba  vůbec nikdo nevšimne. Každý touží vyniknout, každý touží být zván, být slavný atd.  Já si myslím, že to je normální touha. Ani akrobacii  každý dělat nemůže.“

IMG_4714_fotoDusanDostal_VlastimilHarapes_05-01-11

7.Jiří  Kilián   využívá ve svých choreografiích i starší herce  či tanečníky, kteří mají a mohou předat zkušenosti   mladým.  Je možné, aby se život tanečníka na jevišti prodloužil třeba  do 80-ti let?

„U starších tanečníků je  zkušenost,  to je pravda. Ale já to  rád nemám. Tanec je pro mladé lidi. Je jasné, že krále, chůvy, či královny musí hrát starší lidé, stejně jako v činohře, mladý hraje mladé a starý staré. Obráceně to nejde. Např. v Liberci  vytvořil František Pokorný    představení pro mě „Nesnadná cesta k Labutímu jezeru aneb Mistrův karambol“, kde jsem tančil už starší,  nebo jsem tančil  roli  „Saliériho“.  To sice jde,   ale tyhle role jsem nehrál v době, kdy jsem byl v úplné formě.“

8.U baletu  je estetika tak nesmírně  důležitá?

„V baletu,  kde jsou postavy dané věkově,  má starší tanečník své opodstatnění, ale mládí je mládí a ničím je nenahradíš. Jak se říká – „Hera je rodná sestra másla, ale mléko ničím nenahradíš.“

9.Kde je hranice, kdy je dobré skončit?

„Viděl jsem  Maju Pliseckou, když jí bylo 72 let. Je to celkově  neuvěřitelné,  jak to vůbec mohla dělat, i to, jak vypadala. Tančila „Umírající labuť“,  pouhé 4 minuty. Bylo to tak úžasné, že musela svoje vystoupení opakovat.

Ptal jsem se slavného Rudolfa Nurejeva (učili jsme se u stejného  pana profesora A.I. Puškina v Petrohradě), jak dlouho bude tančit. Byl jsem v Itálii na jeho představení, když mu bylo asi 50 let, (tančil prince v„Labutím jezeře“)  a jeho výkon bohužel už  z mého pohledu za moc nestál. Řekl mi: „Dokud budou lidé chodit na má představení, tak já budu tančit.“

10.Máte pro takový fenomén jako je  Maja Plisecká nějaké vysvětlení?

„ Maja  měla ideální dispozice, byla narostlá tak, jak měla být a nikdy nešla přes  svoje možnosti. To člověka ničí. Byl to zřejmě  její instinkt. Nároky strašně vzrostly v současné době, lidé jdou mnohdy přes své hranice (stejně jako ve sportu) a dosti  brzy zničí sami sebe. Naše generace ještě neměla takové fyzické  problémy. Lidé se také často diví, že mě nic nebolí. Je sice pravda, že mi  ochrnula ruka, musel jsem na operaci  a  podepřeli mi čtyři  ploténky, ale už je vše  v pořádku. “

11.Kdesi v  Rusku je baletní mistr, který učí na  kolečkovém křesle. Je to pro žáky dobrý příklad?

„Pedagog si může učit třeba na kolečkovém křesle, aniž by něco předváděl. Může pracovat  jen s profesionály,  kterým stačí vysvětlit a nemusí nic ukazovat. Když profesor ve škole chodí shrbený,  žáci budou také takoví, lidé se prostě  opičí.  Ale pokud  někdo umí přijít a ukázat správné držení těla,  je to pro žáky velmi dobré.“

12.Nejmenovaná tanečnice z La Scaly vydala skandální knihu o baletní škole. Tvrdí v ní: „Rodiče jsou přesvědčeni,   že dali  děti na prestižní školu, ale dívky  čelí hroznému  utrpení. Podvýživa, ztráta menstruace, zničený život.“  Je to v baletu opravdu tak?

„V Čechách to  tak určitě nebylo. Někdo k problémům s obezitou či bulimií inklinuje. Než bych se já omezoval v jídle, tak bych raději balet nedělal a takovou profesi bych si nevybral.  Ale když jsem přijel do Leningradu, vzpomínám si, že v  baletním institutu byly fotky úžasné tanečnice. Bylo mi řečeno, že to je absolventka, která právě zemřela.  Stále  jí říkali, že je tlustá, hladověla a zemřela.  Když se problémy s bulimií včas neukončí, organismus už nepřijímá nic, můžou Vás napíchat  v nemocnici čím chtějí, stejně je  konec. Je to více ctižádost rodičů, kteří nemají rozum. Pokud  vidí, že dítě má sklon k tloustnu tí, tak asi není nejlepší volba dávat ho na takovou školu. Vždyť je tolik jiných profesí.

A ve škole se tlak také  přehání. Během růstu mohou mít tanečníci problémy s váhou, zvlášť dívky. Ale z těchto potíží  člověk „vyroste“, postava  se úplně změní a nemusíte  mít žádné trápení s váhou.  Pamatuji si tanečnici, která  přišla z Ostravy, její rodiče byli kuchaři, děvče bylo zdravé   a nic éterického v sobě neměla. Skončila ale jako naprosto éterická bytost, velmi křehká.  Pokud je  takový extrém už ve škole, je to nezdravé. Za svého působení ve funkci šéba baletu ND jsem po nikom nechtěl, aby byl průsvitný.“

IMG_4712_fotoDusanDostal_VlastimilHarapes_05-01-11

13.Dá se ale říct, že na postavu se v baletu hodně hledí, nebo si může skákat na jevišti i „cvalík“,  když je šikovný?

„Klasický bílý balet je přísná disciplína. Je jedno, kolik měříte, ale housle musí vypadat jako housle a  ne jako basa. Estetika tu hraje velkou roli a obstojí opravdu jen hrstka lidí. Dnešní  současný tanec  dovoluje všechno, proč ne, když se lidé chtějí  chodit na něj  dívat. Třeba i postava jako byla Helena Růžičková může tančit, je to jedno. Ale estetika bílého baletu  je daná a velmi přísná. Málokterý příslušník jiné rasy může vyhovět odpovídajícím požadavkům. V Covent Garden je první sólista Kubánec (Carlos Acosta), ale to je něco jiného. Tito lidé jsou míšenci a postavu mají takovou,  jaká má být. Nechtěl jsem, aby byl někdo extrémně štíhlý, ale tanečník musí mít svoji váhu. V orchestru může sedět každý a hrát výborně, ale divadlo je na dívání a tanečník musí vypadat jako tanečník a jeho tělo musí být dokonalý nástroj.“

14.Výška tedy nevadí vůbec?

„Výška nevadí vůbec. Ale v tanci s partnerem se musí dbát na to, aby pár působil harmonicky.“

15.Někteří lidé se baletu posmívají a nikdy by na představení  nešli. Proč?

„Lidé často mluví o něčem, co vůbec neznají. Jeden příklad:  Tanečník street dance se vyjádřil, že balet ND je zastaralý. Zeptal jsem se tedy, co viděl z repertoáru ND a on odpověděl: „Nic“.

Když jsem začal hrát ve filmu, dostával jsem spoustu dopisů. A lidé se na mě přišli podívat do divadla, chtěli vědět, co to ten balet vůbec je. Následně si ho  zamilovali a začali na něj chodit.

Tuto zimu 26.12. 2014 – 5.1. 2015 jsme  v Kyjevě hráli „Popelku“, kouzelný muzikál na ledě.  Vidělo nás tam přes 35 tisíc lidí, těžko může být někdo zklamaný. Navíc tento muzikál hrajeme už tři roky.  Šel jsem do hospody na pivo a ptal jsem se číšníka, jak se mu to líbilo.

On řekl: „Já jsem nebyl nadšený. Šel jsem tam jen kvůli mé manželce,   nesnáším bruslení.“

Jen další příklad – jeden advokát mi říkal: „Já se nemůžu dívat na ty baletky na špičkách, já mám dojem, že to musí tak bolet.“

16.Někteří lidé  říkají, že tanečníci jsou zženštilí. Co tomu říkáte Vy?

„Někomu stačí,  že tanečník  má na sobě trikot a už je zženštilý. Není to pravda. To jsou konvence. Znamená to, že ti, kteří toto tvrdí, taneční obor nesledují.“

17.Souhlasíte s tvrzením, že balet je základ každého tance? Baletní prvky se začaly vkládat do latinských tanců,  show dance, standardních tanců…..

„Když zvládnete techniku klasického tance, tak si můžete zvolit jakýkoliv styl tance. Ale opačně to nejde. Balet znamená zvládnutí těla.  Proto jsou  Rusové dobří i ve společenských tancích.  Ženy mají krásné vedení paží, je to tím, že  základ mají v baletu. Totéž je krasobruslení, gymnastika.

Anna Pavlová napsala výstižnou větu: „Zvládni techniku klasického tance a zapomeň na ni.“

Je to pravdivé tvrzení. Nechci  vidět techniku na jevišti, chci vidět emoce, muzikalitu.  V jednoduchosti je krása. A někdo zase chce vidět  artistické výkony… nikomu nebráním.“

18. Nemáte pocit, že estetika  se v současné době vytrácí a lidé spíše uznávají obrácené hodnoty? Brutalita je žádaná. Balet je éterický, povznášející….  Jakou má budoucnost?

„Každá doba má svoje. To je ve  všech oborech.  Mužský tanec získal v baletu větší dynamiku v současné tvorbě a to je dobře.

Ale jinak v  tanci vlastně všichni dělají totéž. Velmi zřídka vznikne komický balet. Oblíbené jsou právě tragédie, brutalita, problémy, aktéři  si rvou  vlasy nebo rodidla. Ale na každé zboží se najde kupec, současná doba si žádá tento typ tvorby. Rozhodně je asi lehčí vyjádřit tancem problémy než dělat legraci.“

IMG_4710_fotoDusanDostal_VlastimilHarapes_05-01-11

 Foto: Dušan Dostál

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková