Rozhovor s hercem a tanečníkem MICHALEM SLANÝM

Na tanečních soutěžích jsem neměl rád porotu!

 

 

 

 

1. Vy jste divadelní i televizní herec, ale také jste nějakou dobu závodně tancoval. Jsou divadelní představení s tancem  náročnější, nebo herce naopak víc baví?

„Musím teď mluvit za sebe – mě to baví více. Když je v představení pohyb, je to samozřejmě všeobecně pro herce náročnější, ale mě to prostě baví, mám pohyb v sobě. Tančil jsem závodně asi 5 let, standardní tance a latinsko-americké tance, ty mě bavily nejvíce.“

2. Vyhrál jste někdy? 

Ano, také jsem vyhrál.

3. Je pro Vás obtížné nacvičit taneční číslo pro divadelní představení,  pokud jde o tanec, který neznáte, nebo Vám to jde všechno „samo“?

„Pohyb mi všeobecně jde dobře, ale jsou různé druhy tance, např. jsme jednou dělali argentinské tango, nebo flamenco, to jsem musel „nadřít“.

4.  Jak dlouho se asi tak celé představení připravuje?

„Představení se nacvičuje asi 2-3 měsíce, takže jsem cvičil  asi 2 hodiny denně.“

5. Chtěl jste být tanečníkem nebo hercem? Proč zvítězilo herectví?

„Tanec mě moc bavil, jednou do našeho tanečního klubu přišel pár, který studoval  herectví na JAMU. Zaujalo mě, že  tam mají  obory jako  herectví, tanec, zpěv, žonglování, šerm, jízdu na koni. To se mi hrozně líbilo, tak jsem se rozhodl, že to zkusím a přihlásil jsem se.

Já jsem se ke všemu většinou dostal náhodou.  Pokračoval jsem v tanci ještě nějaký čas, ale měl jsem vždycky raději exhibice než soutěže. Na soutěžích vás hodnotí porotci a ti samozřejmě nemusí být vždy objektivní. Neměl jsem rád porotu. Běžně se stávalo, že porotci „nadržovali“ svým oblíbeným párům.   Nevím, jaká  je situace  v závodním tanci dnes, ale když jsem závodil já, stávalo se běžně, že pár, který jel  z Brna do Ostravy, neměl šanci na vítězství.  Porotci byli většinou z okolí Ostravy a  nám bylo jasné, že budou upřednostňovat páry z Ostravy a tak se  i většinou stalo. Nevyhrávali jsme, vyhrávali Ostraváci.

Mrzelo mě, že závodní tanec bývá nespravedlivý. Když hrajete fotbal a padne gól, je to jasné, kdo vyhrává, ale tanec?“

6. Je těžké v současné době být hercem? Doporučil byste tuto práci mladým lidem?V čem je to těžké?

„Dnes je mnohem těžší  být hercem.  Dříve byla konzervatoř – JAMU, DAMU. Ze  400 uchazečů vybrali  10. Ti  většinou vystudovali tuto talentovou školu a  šli rovnou do praxe,  práce pro ně bylo dost.  Kdo vystudoval JAMU, byl dobrý herec, předpokládalo se to. (Není to samozřejmě stoprocentní pravda, ale většinou to byli opravdu dobří herci.)

V současné době  je to ale tak, že z běžné modelky nebo  miss se stává herečka nebo  zpěvačka, protože ji někdo obsadí do filmu a nikoho nezajímá jestli na to má vůbec talent.

Četl jsem rozhovor s jednou mladou „herečkou“ z populárního seriálu, která řekla, že hraní  ji  baví, ale v divadle by hrát nemohla, protože se „strašně“ stydí a měla by „strašnou“ trému. Tak to mě moc pobavilo.  Já si myslím, že opravdový dobrý herec se většinou pozná na jevišti. Kdo je dobrý v divadle, je dobrý herec.

            Teprve když „ustojíte“ dvouhodinové vystoupení v divadle, jste VÝBORNÝ herec. 

Jestli bych doporučil stát se hercem?  Nevím. Dnes je to opravdu těžké, je to těžší než dříve, nerozhoduje umění, kvality herce, rozhoduje jen to, zda Vás někdo obsadí, je jedno, jestli umíte hrát nebo ne.“

Já jsem hrál asi 8 let v Národním divadle. Hrál jsem krásné, velké role, ale  neobjevoval jsem se moc v seriálech nebo filmech, tak vlastně  jako bych vůbec neexistoval.

Dříve bylo Národní divadlo bráno jako vrchol kariéry herce.  Ale dnes to nikoho nezajímá, nejlepší jsou herci ze seriálů a nemusí umět ani hrát.“

7. Jste hodně vytížený? Máte rodinu? Jak se dá propojit práce herce a rodina?

„Zatím to mám jednoduché, nemám děti, žiju jen s přítelkyní. Ale myslím, že se to dá zvládnout dohromady. Znám manželství dvou herců, jde to. Musí se zapojit  babičky, chůvy….

8. Hrál jste v Expozituře, je to seriál o zločinu. Jak snášíte záporné  postavy? Baví Vás, nebo je nemáte rád, přemýšlíte o nich v soukromí?

„Herci mají většinou  raději záporné role, je to pestřejší. Hrál jsem schizofrenického mladíka ve filmu „Škodná“. Byl to vrah, který zabil několik lidí, ale pocházel z dobré rodiny, maminku hrála Táňa Medvecká. Režie Petr Kotek, stejně jako režie  Expozitury.“

„Pro herce je výzva hrát zápornou  roli, dobrý herec hraje vždy raději zápornou postavu. Ale já si role nepřenáším do soukromého života, neběhám po parku a nezkouším přepadat kolemjdoucí, to ne.“ (smích)

Ale stalo se – přenesla se mi role do života – že mi paní v pekárně nechtěla prodat rohlíky, protože jsem „zlej“ na jejich idol – na Jitku Čvančarovou v seriálu „Ordinace v růžové zahradě.“

Nemohl jsem jí vysvětlit, že je to jen role a že já nejsem „takový.“  Diváci mají rádi „hodňouse“, jsou sladký, ale herci mají raději „potvory“, protože jsou barvitější.

9. Platí v dnešní době stále pravidlo, že jsou herci „zaškatulkovaní“ a vybíráni pro určité role nebo se situace změnila?

„Asi to platí pořád. Určitý typ hraje hodného a nemůže hrát „padoucha“. Málokdy se setkáte s tím, že by vám chtěli dát hrát protiúkol. Prostě podle toho, jak vypadáte, vás většinou obsadí. U filmu nechtějí nikoho přestrojit, vyberou rovnou ten typ člověka.

Přitom mě na herectví baví, že se člověk může proměnit a být jiný. Jednou mě ale potkala proměna,  byl jsem obsazen do role hlavního hrdiny Nickyho Wintona ve filmu „Nickyho rodina.“  Pamatuji si, že jsem měl vousy, kotlety a krátké  vlasy, když jsem se setkal s režisérem Matějem Mináčem  měl jsem hrát postavu ze 30. let.  Ale pan režisér si to dokázal představit, tak jsem tu roli dostal.  Dokázal jsem se přizpůsobit  a  vypadal jsem jako z 30. let.

Herci se  rádi proměňují, jsou také naštvaní, že nemohou dostat jiné role.“

Nicky Winton

10. Ale člověk se musí chtít  měnit, ne?  Někdo by se nechtěl měnit (třeba já bych nechtěla být někdo jiný …)

„Ano, musí chtít, ale mě to právě baví – velká proměna.

Těžší jsou ty úkoly, které musíte zvládnout. Třeba hrát homosexuála a líbat se s partnerem je nesmírně těžké, pokud jste heterosexuál.“

Navíc reakce lidí jsou různé, když Vás pak potkají, že …

„Je to těžký, to je daň tomu herectví. Ten herec by pak měl dostat jinou roli, kladnou, aby si napravil u diváků svou reputaci.

11.  Čeho  byste ještě chtěl ve své kariéře dosáhnout?

„Rád bych si zahrál v nějakém pěkném filmu.  Hrál jsem v divadle roli schizofrenika ve hře  „Slyšet hlasy.“ To byla krásná role, tu bych si chtěl zahrát i ve filmu.“

Ať se Vám to vyplní ….

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s choreografkou a tanečnicí MONIKOU REBCOVOU

“Moje nejvroucnější přání je tančit africký tanec!” říká Monika Rebcová

 

 

 

1. Vystudovala jste Středočeskou lidovou konzervatoř scénického tance a  Akademii  múzických umění, taneční katedru. Přesto jste absolvovala v zahraničí neuvěřitelné množství kurzů. Proč? Co chybělo školám v Čechách? 

„Jela jsem studovat moderní tanec. V zahraničí jsem se naučila všechno.  Tady v Čechách bylo v době „železné opony“zakázáno všechno to, co přicházelo ze západu, z USA, z Londýna, z Francie. Musím zmínit dvě jména – Ivana Kubicová a Jan Hartman, kteří měli za komunistického režimu oficiální povolení vycestovat, vystupovali v Londýně (GENTY), ti mě opravdu něco naučili. Jinak jsem se v Čechách nenaučila nic.

Později jsem mohla cestovat, umělecká škola UKA umožňovala studentům vyjet. Studovala jsem v USA, v Anglii, ve Francii.“

2.   Byla jste někde v zahraničí  nespokojená nebo Vás to všude bavilo?

„Bavilo mě to moc, všude.“

3. Co to znamená, když se řekne „kontaktní improvizace“?

„Moderní tanec ve spolupráci s partnerem. Improvizace je technika, jako každá jiná, je to cvičení, neznamená to, že si každý dělá, co ho napadne. Jsou  to pohybové vazby, až přejdou do svalové paměti, pak přichází improvizace. Jsou různé úrovně, začátečníci, mírně pokročilí, pokročilí, studovat můžete mnoho let.
Technika se vyvíjí. Je to mnoho let práce, v neposlední řadě pro lektora.“

4. Tančíte klasický, moderní i africký tanec. Který Vám podle Vašeho názoru přináší největší radost?

„Všechny tři  druhy tance. V každém mém životním období  jsem upřednostňovala některý z těchto tanců. Skvěle se doplňují, vyučuji je, udržuji si tělo v kondici, tvořím nové choreografie, variace,  vymýšlím tréninky.“

5. Proč byste doporučila  africký tanec?

„To je především radost z pohybu. Klasický a moderní tanec mi ji nedal. Stále jsem se kontrolovala, kde mám ruku a nohu, jestli jsem neudělala nějakou chybu, po představení jsem měla depresi, že jsem nebyla dokonalá a ještě jsme to schytali od choreografa jako skupina. Kromě toho, africký tanec dal  mému projevu dynamiku, rychlost. Nic se s ním nedá srovnat, také je v něm živočišnost a sexualita.“

6. Co říkají afričtí tanečníci na evropský tanec?

„Podle afrických tanečníků je umělý a pokrytecký.“

7. Tančila jste někdy s africkými tanečníky v Africe, v buši ? A chtěla byste?

„Já tančím v Africe v buši každý rok.“

8. Pina Bausch byla velká umělkyně. Měla jste tu čest tančit s ní na jevišti, když jste studovala v Berlíně?

„Ne, jen s její asistentkou. Pina byla můj velký vzor v minulosti. Ovlivnila mě při tvorbě pro skupinu Monika Rebcova Dance. Sledovala jsem Pinu Bausch.
Ale ona představuje německý expresionismus a já mám ráda minimalismus, takže jsem šla dál svou cestou.“

9. Co všechno děláte v současné době?

„9. října 2011  mělo premiéru po 10-ti letech v divadle PONEC  mé taneční vystoupení s názvem Africké smíření. Jsem také  produkční skupiny Monika Rebcova Dance a BATOCU, což je skupina 10-ti afrických tanečníků, ze Senegalu, Quinee, Pobřeží slonoviny, také 4 tanečnice z Japonska, Kuby.“

10. Učíte na HAMU, vedete soukromé hodiny, vystupujete v divadlech, na firemních večírcích. Jak to jde dohromady s rodinou a dětmi? Nemáte výčitky, že není dost času se jim věnovat? A chtějí děti také tančit, nebo mají k tanci spíše záporný vztah?

„Mám velké výčitky, moc to nejde, děti zanedbávám. Děti jsou ale naštěstí umělecky založené, chodí se mnou do divadla, syn fotí a natáčí, tančí hip hop a break dance, dcera stepuje, zpívá a hraje na klavír, často se mnou i tančí.“

11. Neměla jste někdy pocit, že jste „přetrénovaná“? Pokud ano, jak jste relaxovala?

„Ano, byla jsem velice vyčerpaná v minulých letech. Přiletěla jsem domů a dělala jsem 4 věci najednou, úkoly s dětmi do školy, uklidit, sbalit věci na trénink atd. I teď mám někdy doma chaos, přijdu se domů jen vyspat. A děti vyžadují Vaši pozornost, víc a víc, musíte jim dát nějaký mantinel. než vás úplně pohltí.

Šest let jsem byla sama – 3 zaměstnání, 2 děti…málem jsem přišla o rozum.  Ale teď jsem se vdala  a to je moje relaxace. Manžel pochází ze Senegalu, pomáhá mi, je to samostatný, vzorný člověk. Vstává brzy, bere děti do školy, pro něj jsou to cizí děti, stará se o ně, nemusím mu o nic říkat. Oplácím mu to, vyřídila jsem mu přechodný pobyt atd.“
..
12.  Co odpovídáte lidem, kteří Vám tvrdí: „Tančit můžeš do 40-ti let a pak konec. Musíš umět něco, čím se uživíš.“

„Hm. To jsou dva pohledy. Buď to děláte pro radost, jako koníček, to je pak jiná situace, to není práce. Nepředstavuji si, že budu učit tanec do 70-ti let, hraji také na hudební nástroje, doprovázím hudbou hodiny jiných pedagogů. Ale – pokud nebudu na vozíčku, tak se budu snažit učit, proč ne. Ale chci asistentku.
Africký tanec je sprint, hodinu a půl, nedá se to vydržet. Ukážu, předvedu,  ale dál to skupina už  opakuje s asistentkou.

Ale já teď už nevystupuji. Měla jsem tančit sólo KIZOMBA o angolském národním tanci a vzdala jsem to. Myslela jsem původně, že chci vystupovat, že mi to udělá radost, ale mám pocit, že  nejsem perfektní.“


13. Je snadné být profesionální tanečnicí v ČR?

„Profesionálové se v Čechách neuživí, nemohou si např. našetřit peníze do budoucna, na bydlení, cestovat, neustále ztrácí a jsou chudší než ostatní, kteří služebně postupují, berou vyšší plat.  Učím na AMU za 70 Kč na hodinu, to je méně než má dělník z Ukrajiny. Když vyjdu z domu, už dotuji AMU.  Tahle země mě nic nenaučila, nedala  a nezaplatila mé dovednosti. Sestra mi občas říká: „Sedni si do kanceláře!“ To jsem zkusila a už to nikdy nechci.

Moji hudebníci z Afriky se ani nemohou vrátit domů, protože nevydělají na letenku.“

14. Co si přejete letos od Ježíška?

„Samozřejmě zdraví, ale nejlepší dárek by byly peníze. Chci zase v lednu letět do Afriky, chci cestovat, splatit dluhy, chci studovat africký tanec a hudbu….“

Přeji Vám, ať se můžete dál zabývat africkým tancem a děkuji za rozhovor 

Eva Smolíková 

Primabalerina TAMARA ROJO

„Jsme na jevišti proto, abychom vyprávěli příběhy. A pokud už to děláme, musíme to dělat dobře.“

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Baletky netěší jejich bolest. Nejsme masochistky.

Primabalerina  anglické společnosti  “The Royal  Ballet” hovoří o své profesi,  je právě tak herečka jako tanečnice, ale nenávidí sledování záznamů svých představení.  Balet “Black Swan” (Černá labuť) byla urážka její profese.

Představte si to privilegium. Sledovat úplně sami nácvik představení “Romea a Julie” v Covent Garden v podání dvou největších světových baletních hvězd – Carlose Acosty a Tamary Rojo.

Příští týden budou tančit v 02 aréně před více naž 10.000 lidí. Ale v tomto okamžiku nacvičují s baletním mistrem Alesandrem Agadzhanovem.

Rojo, 37-letá španělka, která je jednou z nejzářivějších světel královského baletu a zároveň uchazečkou o místo umělecké ředitelky v příštím roce.  Její tři inscenace mají běžet společně: právě skončila svou roli v “Manon”, v Covent Garden připravuje “Romea a Julii” a dále hostuje u English National Ballet´s Strictly Gershwin v Albert Hall, kde pracuje dalších 8 hodin po ukončení zkoušky zde v Covent  Garden. Interview  s Rojo je možné pouze na cestě autem, je velmi rychlá a chytrá. Zbytečně neodbíhá od tématu.

Acosta, svalnatý, magnetický, potí se a těžce dýchá, občas se nechá unést a vykřikne po provedení nějakého úžasného souboru skoků. Rojo je štíhlá, bledá, ženská, určitě ne zpocená, ani nevykřikuje. Rojo se snadno může vydávat za -náctiletou Julii.  Rojo je skvělá herečka – když hraje mrtvou, její tělo leží naprosto bezvládně, ani známky, že by dýchala,  sdílíte Romeovu jistotu, že je mrtvá.

Po tréninku Rojo popadne veliký kufr naplněný tanečním oblečením a doplňky a nasedá do auta. Drží si šálek s kávou, odmítá poslechnout řidiče a dát kávu do držáku na nápoje: “Já beru odpovědnost”, říká Rojo pevně. Někdy bývá Rojo velmi netrpělivá, ale je čas na interview.  Když přišla poprvé do Anglie tančit pro Scottish Ballet, bylo jí dvacet. Neznala ani slovo anglicky, ale hovořila anglicky  plynule za čtyři měsíce.

swanlake2

Prozraďte tajemství svého hereckého umění!

„Musíte použít Vaše skutečné pocity, pokud se chcete spojit s publikem. Nemůžete předstírat.  Lidé někdy říkají, že jsem velká umělkyně. Já si to nemyslím. Myslím, že vždy hledám skutečné pocity  a lidé to vědí. Používám můj soukromý život, mé vzpomínky, mé emoce, abych zahrála své role.  Pokud jste čestní a upřímní  ke svému publiku, oni to cíti. Vím, kdy jsem  hrála špatně, protože jsem nebyla upřímná.”

Proč je pro Vás herectví právě tak důležité jako tanec?

“Jsme na jevišti proto, abychom vyprávěli příběhy.  Vyprávíme je pohybem. Balet sám znamená pohyb. Je přirozené pro lidstvo, že chce slyšet příběhy. A pokud to už děláme, musíme to dělat dobře.”

Budete schopná komunikovat s 10.000 lidí v 02 aréně?

“Bude to vzrušující, něco nového, co jsem nikdy před tím nevyzkoušela. Ale doufám, že to funguje také.  Zatím nevím, zda budu muset hrát jinak pro díváky, kteří mě budou vidět na obrovském plátně, než pro diváky, kteří mě vidí zdálky na jevišti. Budu muset zjistit, jak blízko se dostanou do detailů. Ráda bych ale zabránila “němému filmu.”

Proč děláte tento experiment?

“Snažíme se rozšířit naše publikum.  Oslovit lidi, kteří nikdy ani nepomysleli na to, že by se jim mohl líbit balet. A tohle je skvělá příležitost změnit vnímání, což je těžké, když jste v budově opery.”

Lidé si myslí, že balet je staromódní umění.

“Pokud ale změníte prostředí a formu, přijdou lidé s otevřenou myslí.”

Ale možná, že představujete  opravdu  staromódní umění.

“Ne, nepředstavujeme. Je to umělecká forma plná velmi mladých lidí. Balet je velmi živý, neustále v pohybu  a neustále se vyvíjí.”

Pomohl film “Black Swan”, který získal Oscara pro Natalii Portman, coby velkou hvězdu citově přetékajícího Labutího jezera, zpopularizovat balet?

“Byl to špatný film, plný všech možných klišé. Dialogy směšné, situace neuvěřitelné,  postavy spíše parodující, celý film byl pro mě nemožný jen sledovat. Také vím, že pro některé matky, které přemýšlely o tom, že nechají své děti dělat balet, to znamenalo vzít je odtud rychle pryč. Takže dokonce přesto, že jsme mohli mít o 200 lidí více v opeře, v důsledku tohoto filmu, dlouhodobě za něj zaplatíme svou cenu.”

swanlake3

 

Proč jsou ve filmu  tyto  scény – narušená balerína,  extrémní  konkurence rivalů, panovačná matka, monstrózní umělecký šéf?

„Říkám lidem, že to není tak. Pokud ano, pokud Vás někdo nutí pracovat takto, utečte pryč.  To není cesta k úspěchu,  to je cesta k …. “

… slovo šílenství se nabízí samo. Cesta ztratit sám sebe.

“Navíc,  přála bych  si, aby byla ve filmu ukázána  skutečná tanečnice. Je to urážka předstírat, že někdo může být prima balerina za 12 měsíců. Je to nemožné. Je to skoro, jakoby se film pokoušel říct, že to, co dělají skuteční tanečníci nemá žádnou hodnotu, protože někdo to dokáže za pár měsíců.”

Ale nejsou některá z klišé pravdivá – ctižádostivé matky, například?

“Existují jistě extrémně ctižádostivé matky, ve světě modelingu a herectví, různých Miss, ale postava ve filmu je nepřijatelná.”

Co poruchy příjmu potravy? Natalie Portman tráví velkou část filmu zvracením…

“Existují poruchy příjmu potravy, to jistě, ale jsou jistě i v jiných povoláních, možná i větší procento, kdo ví.”

Film The Red Shoes (Červené boty) s Moirou Shearer, jako dívkou toužící stát se prima balerinou, je také portrét posedlosti.  Není to zvláštní shoda okolností?

“To bylo dávno. Společnost se změnila. Jsem si jistá, že tehdy bylo více pravděpodobné, že ředitel vás mohl nutit žít takový způsob života. Dnes ředitel nemá právo zasahovat do vašeho soukromého života.”

face

Potřebují filmaři a – možná i my ostatní – věřit, že baletky dávají tanci přednost před životem?

“To je romantický pohled a chápu to. Je hezké, zvenčí si myslet, že takhle to chodí.  Ale pravda je taková, že baletky jsou praktické,  nohama na zemi a disciplinované.”

Co žárlivost?

“Jistěže soutěživost a žárlivost mezi hlavními tanečníky jsou skutečné. Samozřejmě, že existuje konkurence, ale ta je, alespoň v mém případě, velmi zdravou konkurencí.”

Říká se, že ROJO je v silně konkurenčním vztahu s ALINOU COJOCARU, rumunkou, která je principálkou současně s ROJO u  “The Royal Ballet” posledních 10 let. Je na tom něco pravdy?

“Máme se vzájemně moc rády. Já opravdu obdivuji Alinu a učím se od ní po celou dobu. Jsou to fanoušci, kteří by rádi viděli  válku mezi námi. To jsou špatní lidé, mají vlastní problémy. Chtějí být buď pro tu osobu anebo proti. Ale to se netýká nás dvou.  Tanečníci jsou jako fotbalisté. A jejich fanoušci je přijdou povzbudit a pokřikovat na druhé straně.”

Rojo, ve svých 37 letech, stejně jako fotbalista, se blížíte  ke konci své taneční kariéry. Čtyřicet let je předěl pro baletní hvězdy a je nepravděpodobné, že by poté hodně tančily.

“Od začátku jste si vědomi krátkého trvání a křehkosti vaší kariéry.  Už na počátku kariéry může dojít k úrazu, můžete si poškodit  kotník a může vám být 12 let. A od té doby jste si velmi dobře vědomi, že to nikdy nedokážete, a dokonce pokud to dokážete, může to být za dva roky pryč. A tato kariéra je víc než jen práce. Není to -“ o.k., najdu si jinou práci.” Chcete tanci věnovat celý svůj život. Je to jako vztah, jako láska vašeho života, která vás opustí. Způsobí to hodně žalu.”

Truchlí se stále, i když je to jednou provždy pryč?

“To je problém pro všechny umělce, všechny prima baleriny. Buď nechtějí jít do důchodu vůbec, nebo pocítí prázdnotu. Já teď hodně přemýšlím o tom, že budu uměleckou ředitelkou a připravuji se na to.”

Požádáte o místo umělecké ředitelky v “The Royal Ballet”, které bude brzy volné?

„Nemohu na to odpovědět, je mi líto. Mohlo by to být trochu brzy, vzít takovou roli.”

Jaké bylo Vaše dětství a co říkali rodiče na to, že se chcete stát baletkou?

“Byla jsem jediné dítě dvou vysoce úspěšných rodičů – otec byl průmyslový inženýr, matka finanční ředitelka. Zamilovala jsem se do baletu v pěti letech, když se moje třída ukryla před deštěm ve školní tělocvičně.  Okamžitě jsem věděla, že balet je to jediné, co chci dělat. A moji rodiče mi udělali ze života peklo, hodně jsem plakala. Později mě nechali, za předpokladu, že neutrpí mé známky ve škole.”

             „Španělsko má malou tradici v klasickém baletu, ale já jsem studovala soukromě v Madridu, stala jsem se profesionální tanečnicí v malé španělské taneční skupině a v roce 1994, když mi bylo 19 let jsem vyhrála Grand Prix v Paříži v mezinárodní baletní soutěži. To bylo poprvé, kdy  jsem si pomyslela, že jsem v tomto oboru dobrá. Zajistilo mi to místo sólistky v Skotském baletu. Tam jsem byla 6 měsíců, než si mě všiml anglický národní balet. Tam jsem tančila 4 roky, ale Královský balet mě přesvědčil, abych tančila tam.“

Umíte si představit, že byste nebyla baletka?

„Umím si to představit, protože jsem takový perfekcionista, takže jsem asi mohla bývala dělat i jiné věci. Ale měla jsem to štěstí, že jsem našla své poslání, ve kterém jsem dobrá. Někdy mám pochybnosti, někdy, když se dívám na své video, téměř umírám, protože v mé mysli jsem milionkrát lepší, než ve skutečnosti. A někdy si říkám – stojí to opravdu za to? Mám jen jeden jediný život a já jsem jej věnovala tanci. Ale na druhou stranu, co je lepší? Možná, že jsem měla hledat lék na rakovinu, ale možná, že bych nikdy nenašla nic. A přinejmenším, mohu dávat radost lidem, coby tanečnice.”

Býváte  někdy vyčerpaná?

“Ne, když tančím. Ale když přijdu domů,  najednou nemůžu ani mluvit. Přítel říkává –  “jdi do postele.”

Je vaše manželství dobré nebo špatné?  Co děti? Netoužíte po dětech?

“Nevím, na manželství byste se měli zeptat jeho. Já mám stále čas na děti, nebo bych si mohla později nějaké adoptovat. Nedělám si starosti o děti v tuto chvíli.”

Co bolest? Dá se bolest tanečníků vydržet?

“Já se teď vyhýbám operaci kolena, kterou potřebuji, protože by mě zastavila v tanci po dobu šesti měsíců. Nedá se soustředit jen na ten fakt, že stále snášíme bolest. Jsou různá zranění, stejně jako u každého sportovce. Vedeme tento život, patří to k tomu, ale nejsme masochisti.  Lidé by si neměli myslet, že pro umění se musí trpět. To je jen další klišé.”

 Stephen Moss

 Eva Smolíková

Foto: http://www.tamara-rojo.com/

Rozhovor s orientální tanečnící LAYLOU ABDEL

„Někdy mě mrzí, že jsem odešla, ale nemohu se vrátit.“

Orientální tanečnice LAYLA ABDEL

1. Vy jste se na nějakou dobu odmlčela. Proč?

„Odešla jsem z profesionálního tanečního světa před 3 lety. Nevyhovovalo mi to. Tanec se stal pro mě  rutina. Vedla jsem 3-4 kurzy denně, o víkendech semináře a jezdila jsem po celé ČR. Když se z lásky stane nucená práce, není to ono. Myslím, že k tomuto poznání došla spousta tanečnic. Obdivuji profesionály, kteří dokážou a zvládají  učit  několik hodin denně, několik let.“

2. Studovala jste tanec v Německu. Proč ne v Čechách?

„V Čechách nebyl. Byla jsem jedna z prvních tanečnic, vlastně jsme břišní tanec v Čechách zavedly.  V 18-ti letech jsem odešla učit se břišní tanec, věděla jsem, že chci být někde, kde se to naučím, líbil se mi, z pohádek, seriálů a tak. A v Německu jsem měla možnost.“

… „ale když z té pohádky je tvrdá dřina, to není nic pro mě. Já stále učím, ale když jdu učit, jdu si zařádit, jsem šťastná. Nesmí to být ale stále, jen občas.“

3. V Německu jsou lepší  podmínky vést taneční školy než v Čechách. Nelákalo Vás tam zůstat?

„Já jsem se hodně chtěla vrátit domů. Byla jsem tam 5 let, ale … prostě jsem chtěla jít domů.

Měla jsem nabídky dělat semináře v Německu, ale neláká mě to. Nikdy jsem nechtěla být slavná tanečnice, neláká mě to. Jsem uzavřenější typ člověka, jsem introvert.  Na jevišti jsem otevřená, diváci mě sledují, ale… nesmí se ke mně divák dostat příliš blízko.“

4. Jste spíše sólová tanečnice nebo vystupujete raději ve skupinách?

„Skupiny se mnou odmítají tančit. Já zapomenu během prvních vteřin choreografii, prostě tančím a  holky mi pak nadávají, že mají nacvičenou choreografii a Layla tančí něco úplně jiného a ony jsou „za blbce“. Každý vidí, že Layla to zatančila jinak.“

5. Jak dlouho tvoříte choreografii? Patříte k těm typům umělců, kteří o ní přemýšlí ve vaně, v metru, ve snu, prostě všude a tvoří mnoho dní?

„Ne, nepatřím. Udělám choreografii za  10 až 20 minut, přímo na místě. Začnu tančit a řeknu holkám – „Co jsem to dělala? Tak to opakujte“. Předvedu figury  ještě několikrát a holky to „chytí“. Ty holky, které mě znají, už jsou na mě zvyklé. Také mám někdy připravenou choreografii, vím přesně, co budu učit. Zopakuji ji třeba v několika kurzech. Pak ale mám vystoupení, „vběhnu“ na jeviště a prostě tančím. Nejsem schopná  si svou choreografii pamatovat, „pletu to“.

6. Takže choreografie příliš  neuznáváte a raději tančíte spontánní tanec?

„Já je uznávám, učím je, ale nejsem schopná je při vystoupení tančit. Umím 10 vteřin a tím to končí, všechno zapomenu.“

7. Kolik hodin denně (týdně) věnujete tréninku? V současné době, kdy už nejste v profesionálním světě a kolik hodin  jste věnovala v době, kdy jste byla profesně na vrcholu?

„Tenkrát asi 25 hodin týdně, teď tak 3 týdně.“

8. Zdokonalujete  ještě sama sebe, chodíte na nějaké semináře?  Je důležité se stále vzdělávat?

„Já jsem 4 roky intenzivně chodila denně 1-2 hodiny do taneční školy a ještě na semináře. V Čechách jsem ještě 2 – 3 roky jezdívala se školit na semináře, ale pak jsem  zvolila  svůj styl a už se mi nechce nikam chodit.“

„Některé holky tady v Čechách jsou tak precizní, kladou přesně ruku tam, kde má být, snad na cm přesně. Preciznost vyžaduje léta školení.  Při tréninku se mě holky ptají, kde mám ruce, kopírovaly na 1 cm přesně moje ruce.  To jsou „dříči“, ale zase to někam dotáhnou.

Já vůbec nevím, kde mám ruce, přiběhnu na jeviště a tančím.“

9. Máte za sebou vystoupení,  které třeba nebylo úspěšné, nebo bylo nějak jinak „nestandardní“?

„Vzpomínám si na festival a vystoupení v Praze.  Diváci byli takoví nemastní, neslaní, když tanečnice vystupovaly.  Já jsem přiběhla na jeviště, zbořila jsem při tanci mikrofon a to byl aplaus! Lidé říkali – to byla ale energie!!!!“

Umím si to představit.  Také jste mě poněkud strhla, kladu úplně jiné otázky ……

10. Patříte mezi nejznámější jména pokud jde o   břišní tanec. Kolik asi tanečnic prošlo  kurzy Layly Abdel? Kolik lektorek jste vyškolila?

„Jeje, půl Moravy snad.  Tanečnice na určité úrovni ke mně snad chodily všechny. Kurzy se nedají spočítat. V každém bylo tak 15 – 20 lidí, kurzy byly 3, tak asi 100 lidí za měsíc, ale někde byli ti samí lidé, to se nedá spočítat. Za mých 7 aktivních let, skoro 8 let to vůbec nedovedu odhadnout. Spousta se jich stále ozývá.“

11. Máte pocit nějaké prohry v taneční oblasti  a jak se s tím vyrovnáváte?

„Prohra?  Někdy mě mrzí, že jsem odešla z tanečního světa.  Ale nechci a nemůžu se vrátit. Chybí mi potlesk, uznání, vím, že tančím dobře, tedy no…., přinejmenším tančím ráda a diváci mi chybí. Ale i když to děláte jenom pro sebe, nebo pro Vaši rodinu, je to taky dost.“

12. Je rozdíl mezi českým a německým publikem?

„Já to opravdu nemohu porovnat. Tančila jsem v Německu  na velkých show ve skupině, kterou vedl EHAB ATIA, tam jsem byla součástí souboru. V Česku přišli diváci na moji show. Na Vaši akci přijdou Vaši příznivci a dají Vám to najevo. České publikum bylo tedy mnohem vřelejší, v tom byl rozdíl.“

13. Úspěšná tanečnice je atraktivní povolání. Setkáváte se se závistí?

„Ano, závist, zášť, podrazy.  Nezvládám to, proto jsem odešla z profesionálního světa.  Obklopuji se už jen lidmi, které mám ráda.“

„Když jsem byla těhotná, jedna moje vyškolená lektorka, která  byla hodně ambiciózní,  mi stále říkala – „já budu stejně lepší než ty“.  „Ty jsi teď těhotná, já budu první.“

Následovaly podrazy …. Byla jsem z toho tenkrát strašně nešťastná, nemohla jsem se nijak bránit. Ale nedávno přišla ke mně a řekla – „Ty jsi stejně nejlepší.“

„Ke mně chodily na školení holky, které byly hodně ambiciózní, tlačily na mě. Udělat další choreografii, další vystoupení. Strašně mě to vysávalo. Byl to také důvod, proč jsem se rozhodla skončit.“

14. Takže  vy se nesnažíte „drát“ dopředu?

„Ne, neumím „žít s vlky“. Nikdy jsem také  nebyla na žádné soutěži. Nevím, jak vůbec může někdo hodnotit taneční vystoupení.“

Myslím, že může.  Ale je to potom už sport, taneční sport, ne umění. Umění se nedá objektivně hodnotit. Jsem ráda, že také zastáváte tento názor.  (Eva Smolíková)

15. Vy už nechcete nikdy vystupovat?

„Ale ano, mám v úmyslu opět připravit  taneční vystoupení s názvemPouštní růže, spíše ale uvažuji o roce 2012. Říká se, že tento rok je  magický, takže mě to láká. Když tak o tom teď přemýšlím, asi to bude jaro roku 2012. Obvykle nacvičuji tento program 2-3 měsíce. Holky jsou připravené, není to problém.“

„Před lety, když jsem skončila s tancem, vypla  jsem stránky, nezbylo nic. Ale moje vystoupení  Pouštní růže v roce 2009 v Brně bylo vyprodáno. I  když jsem už nepracovala. Sjížděly se autobusy z tanečních škol. Z celé Moravy, z Ostravy. A to bylo pro mě krásné, protože jsem neměla  svou taneční základnu a své diváky.“

Prostě jméno LAYLA ABDEL má stále váhu.

16. Zvete velké taneční osobnosti na svou show?

„Když dělám svá vystoupení, nezvu obvykle jen známá jména, tyto lidi vidíte všude. Chci dát prostor také těm dobrým, charismatickým, ale méně známým lidem. Je mi jedno, jak vypadají, jestli mají kila navíc nebo ne. Když krásně tančí, uznávám  je.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN