»SIGNAL Festival« promítal slogany na pražské nábřeží Malé Strany

Celebrity i veřejnost se nyní mohly účastnit projektu, který vrhal nové světlo na temný čas

Lidé mohli odesílat převážně pozitivní zprávy, které se promítaly na nábřeží Malé Strany. Konkrétně 28. a 29. dubna od 20.30 do půlnoci, mezi Mánesovým mostem a Hergetovou Cihelnou .

Tato akce, pořádaná ve spolupráci s každoročním SIGNAL Festivalem“ lehkého umění, měla lidem nabídnout určitou podporu, zatímco svět bojuje s pandemií coronaviru. Avšak některé země se již pomalu vracejí k normálnímu životu. Prostřednictvím této akce se SIGNAL“ připojil k řadám velkých kulturních akcí, které pozitivním impulzem přispěly  k současné situaci.

Trochu v dálce vzkaz herečky Jenovéfy Bokové

Světelné zprávy se tak trochu dívaly do blízké budoucnosti a přinesly kladnou motivaci. Několik celebrit posílalo zprávy na zeď, ta však byla rovněž  otevřena i pro širokou veřejnost. Kdokoli mohl napsat zprávu na Facebookové stránce festivalu Signal Festival a organizátoři postupně vybírali některé z nich, které byly zveřejněny. Tento projekt kolektivního sdělení upozornil na sílu lidské komunikace v době krize.

A další ze světelných vzkazů, tento od výtvarnice Kateřiny Šedé

Veřejný prostor začíná ožívat téměř po dvou měsících.  A tak proces návratu k normálnímu životu bez obličejových masek a beze strachu pokračuje. S pomocí světla jsme vytvořili místo, kde lidé dnes mohou říci, co dnes říkají ostatním, aby v této těžké době zvedli své nálady,“ uvedl ředitel festivalu Signal“ Martin Pošta. Svět, ve kterém žijeme, se v důsledku pandemie změní. Věřím, že se lidé budou mít i pak na co těšit. Naše poselství přináší povzbuzení a motivaci pro nadcházející měsíce. A teď to potřebujeme nejvíce, “ ještě dodal.

Mezi zúčastněné osobnosti patřili filmový režisér Vít Klusák, herečka Jenovéfa Boková, cestovatel Ladislav Zibura, architektka Eva Jiřičná, zpěvačka Katarzia a výtvarnice Kateřina Šedá. Například herečka Jenovéfa Boková poslala zprávu „Všechno bude v pořádku, buďme k sobě milí.“

Světelné zprávy jsou podle organizátorů cestou k pozitivní budoucnosti po boji proti pandemii coronaviru.

Objevila se i trochu jadrnější přání…

Signal Festival“ se tradičně koná na podzim v pražských ulicích, kde přináší umělecká díla, která spojují scenérii města s nejnovějšími technologiemi. S jednotlivými instalacemi a doprovodným programem vždy reaguje na aktuální sociální problémy, které nechává rezonovat na velké platformě veřejného prostoru.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Tvorba léčí choreografa Travise Payneho ze smutku

Travis Payne ovlivnil pop kulturu nejvíce

 

 

 

 

Travis Payne je dvakrát nominovaný na cenu Emmy jako choreograf, ředitel a producent. Jeho choreografie, zatančené  některými z největších umělců  šoubyznysu  nejvíce ovlivnily vizuální a taneční  pohyby v současné pop kultuře.

Payne spoluchoreografoval a tančil s Michaelem  Jacksonem a jeho mladší  sestrou Janet. Pracoval s Michaelem Jacksonem více než patnáct let, od začátku devadesátých let až po rok  2009, kdy pop star zemřela.

Payne  řekl,  že pracoval s Jacksonem téměř denně při jeho posledním turné „This is it“, právě  v době Jacksonově smrti. Jeho smrt v padesáti letech je šok, říká  Payne, ale práce na turné „The Immortal World Tour“ a také to, že sdílí svět Michaela Jacksona s mladší generací mu dělá dobře a pomáhá v léčivém procesu.

Před tím, než Payne  tančí se svými  studenty, hovoří s nimi o své kariéře a odpovídá na   otázky o své práci  s Jacksonem a dalšími umělci. Dívky se chichotají a vydechnou univerzální ÓÓÓ,  když Payne  zmíní Usher. Payne také říká, že pracoval s hvězdami jako Lady Gaga, Britney Spears a TLC.

Payne radí  svým studentům, aby byli jako umělci mnohostranní co nejvíce můžou.

„Pokud máte rádi hip hop, znamená to přesně, že byste se měli učit balet, pokud jste tanečník, naučte se zpívat a pokud jste zpěvák, naučte se pohybovat.“

Payne říká, že stále hledá mladé talenty, ale nejvíce chce, aby se studenti bavili.

Jackson užíval umění jako únik  a způsob, jak plachý umělec  komunikoval se světem.

Jeho tanec a hudba byl jeho hlas. Jeviště bylo pro něj bezpečné místo.

Payne je  jedním z 10 choreografů, kteří pracují na Michaelově show „The Immortal World Tour“, které vzdává hold slavnému umělci a toto show diváci uvidí v srpnu v New Orleans.

Travis se svými studenty

Show „The Immortal World Tour“ Michaela Jacksona  odstartovalo vloni v Kanadě, letos  pokračovalo v Las Vegas,  v říjnu zamíří  do  Evropy. Stálá show v Las Vegas začne v roce  2013 v hotelu Mandalay Bay  a bude také zahrnovat výstavu Jacksonových memorabilií.

 

 

 

Taneční magazín

Rozhovor s hercem a tanečníkem MICHALEM SLANÝM

Na tanečních soutěžích jsem neměl rád porotu!

 

 

 

 

1. Vy jste divadelní i televizní herec, ale také jste nějakou dobu závodně tancoval. Jsou divadelní představení s tancem  náročnější, nebo herce naopak víc baví?

„Musím teď mluvit za sebe – mě to baví více. Když je v představení pohyb, je to samozřejmě všeobecně pro herce náročnější, ale mě to prostě baví, mám pohyb v sobě. Tančil jsem závodně asi 5 let, standardní tance a latinsko-americké tance, ty mě bavily nejvíce.“

2. Vyhrál jste někdy? 

Ano, také jsem vyhrál.

3. Je pro Vás obtížné nacvičit taneční číslo pro divadelní představení,  pokud jde o tanec, který neznáte, nebo Vám to jde všechno „samo“?

„Pohyb mi všeobecně jde dobře, ale jsou různé druhy tance, např. jsme jednou dělali argentinské tango, nebo flamenco, to jsem musel „nadřít“.

4.  Jak dlouho se asi tak celé představení připravuje?

„Představení se nacvičuje asi 2-3 měsíce, takže jsem cvičil  asi 2 hodiny denně.“

5. Chtěl jste být tanečníkem nebo hercem? Proč zvítězilo herectví?

„Tanec mě moc bavil, jednou do našeho tanečního klubu přišel pár, který studoval  herectví na JAMU. Zaujalo mě, že  tam mají  obory jako  herectví, tanec, zpěv, žonglování, šerm, jízdu na koni. To se mi hrozně líbilo, tak jsem se rozhodl, že to zkusím a přihlásil jsem se.

Já jsem se ke všemu většinou dostal náhodou.  Pokračoval jsem v tanci ještě nějaký čas, ale měl jsem vždycky raději exhibice než soutěže. Na soutěžích vás hodnotí porotci a ti samozřejmě nemusí být vždy objektivní. Neměl jsem rád porotu. Běžně se stávalo, že porotci „nadržovali“ svým oblíbeným párům.   Nevím, jaká  je situace  v závodním tanci dnes, ale když jsem závodil já, stávalo se běžně, že pár, který jel  z Brna do Ostravy, neměl šanci na vítězství.  Porotci byli většinou z okolí Ostravy a  nám bylo jasné, že budou upřednostňovat páry z Ostravy a tak se  i většinou stalo. Nevyhrávali jsme, vyhrávali Ostraváci.

Mrzelo mě, že závodní tanec bývá nespravedlivý. Když hrajete fotbal a padne gól, je to jasné, kdo vyhrává, ale tanec?“

6. Je těžké v současné době být hercem? Doporučil byste tuto práci mladým lidem?V čem je to těžké?

„Dnes je mnohem těžší  být hercem.  Dříve byla konzervatoř – JAMU, DAMU. Ze  400 uchazečů vybrali  10. Ti  většinou vystudovali tuto talentovou školu a  šli rovnou do praxe,  práce pro ně bylo dost.  Kdo vystudoval JAMU, byl dobrý herec, předpokládalo se to. (Není to samozřejmě stoprocentní pravda, ale většinou to byli opravdu dobří herci.)

V současné době  je to ale tak, že z běžné modelky nebo  miss se stává herečka nebo  zpěvačka, protože ji někdo obsadí do filmu a nikoho nezajímá jestli na to má vůbec talent.

Četl jsem rozhovor s jednou mladou „herečkou“ z populárního seriálu, která řekla, že hraní  ji  baví, ale v divadle by hrát nemohla, protože se „strašně“ stydí a měla by „strašnou“ trému. Tak to mě moc pobavilo.  Já si myslím, že opravdový dobrý herec se většinou pozná na jevišti. Kdo je dobrý v divadle, je dobrý herec.

            Teprve když „ustojíte“ dvouhodinové vystoupení v divadle, jste VÝBORNÝ herec. 

Jestli bych doporučil stát se hercem?  Nevím. Dnes je to opravdu těžké, je to těžší než dříve, nerozhoduje umění, kvality herce, rozhoduje jen to, zda Vás někdo obsadí, je jedno, jestli umíte hrát nebo ne.“

Já jsem hrál asi 8 let v Národním divadle. Hrál jsem krásné, velké role, ale  neobjevoval jsem se moc v seriálech nebo filmech, tak vlastně  jako bych vůbec neexistoval.

Dříve bylo Národní divadlo bráno jako vrchol kariéry herce.  Ale dnes to nikoho nezajímá, nejlepší jsou herci ze seriálů a nemusí umět ani hrát.“

7. Jste hodně vytížený? Máte rodinu? Jak se dá propojit práce herce a rodina?

„Zatím to mám jednoduché, nemám děti, žiju jen s přítelkyní. Ale myslím, že se to dá zvládnout dohromady. Znám manželství dvou herců, jde to. Musí se zapojit  babičky, chůvy….

8. Hrál jste v Expozituře, je to seriál o zločinu. Jak snášíte záporné  postavy? Baví Vás, nebo je nemáte rád, přemýšlíte o nich v soukromí?

„Herci mají většinou  raději záporné role, je to pestřejší. Hrál jsem schizofrenického mladíka ve filmu „Škodná“. Byl to vrah, který zabil několik lidí, ale pocházel z dobré rodiny, maminku hrála Táňa Medvecká. Režie Petr Kotek, stejně jako režie  Expozitury.“

„Pro herce je výzva hrát zápornou  roli, dobrý herec hraje vždy raději zápornou postavu. Ale já si role nepřenáším do soukromého života, neběhám po parku a nezkouším přepadat kolemjdoucí, to ne.“ (smích)

Ale stalo se – přenesla se mi role do života – že mi paní v pekárně nechtěla prodat rohlíky, protože jsem „zlej“ na jejich idol – na Jitku Čvančarovou v seriálu „Ordinace v růžové zahradě.“

Nemohl jsem jí vysvětlit, že je to jen role a že já nejsem „takový.“  Diváci mají rádi „hodňouse“, jsou sladký, ale herci mají raději „potvory“, protože jsou barvitější.

9. Platí v dnešní době stále pravidlo, že jsou herci „zaškatulkovaní“ a vybíráni pro určité role nebo se situace změnila?

„Asi to platí pořád. Určitý typ hraje hodného a nemůže hrát „padoucha“. Málokdy se setkáte s tím, že by vám chtěli dát hrát protiúkol. Prostě podle toho, jak vypadáte, vás většinou obsadí. U filmu nechtějí nikoho přestrojit, vyberou rovnou ten typ člověka.

Přitom mě na herectví baví, že se člověk může proměnit a být jiný. Jednou mě ale potkala proměna,  byl jsem obsazen do role hlavního hrdiny Nickyho Wintona ve filmu „Nickyho rodina.“  Pamatuji si, že jsem měl vousy, kotlety a krátké  vlasy, když jsem se setkal s režisérem Matějem Mináčem  měl jsem hrát postavu ze 30. let.  Ale pan režisér si to dokázal představit, tak jsem tu roli dostal.  Dokázal jsem se přizpůsobit  a  vypadal jsem jako z 30. let.

Herci se  rádi proměňují, jsou také naštvaní, že nemohou dostat jiné role.“

Nicky Winton

10. Ale člověk se musí chtít  měnit, ne?  Někdo by se nechtěl měnit (třeba já bych nechtěla být někdo jiný …)

„Ano, musí chtít, ale mě to právě baví – velká proměna.

Těžší jsou ty úkoly, které musíte zvládnout. Třeba hrát homosexuála a líbat se s partnerem je nesmírně těžké, pokud jste heterosexuál.“

Navíc reakce lidí jsou různé, když Vás pak potkají, že …

„Je to těžký, to je daň tomu herectví. Ten herec by pak měl dostat jinou roli, kladnou, aby si napravil u diváků svou reputaci.

11.  Čeho  byste ještě chtěl ve své kariéře dosáhnout?

„Rád bych si zahrál v nějakém pěkném filmu.  Hrál jsem v divadle roli schizofrenika ve hře  „Slyšet hlasy.“ To byla krásná role, tu bych si chtěl zahrát i ve filmu.“

Ať se Vám to vyplní ….

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková