1. Vystudovala jste Středočeskou lidovou konzervatoř scénického tance a Akademii múzických umění, taneční katedru. Přesto jste absolvovala v zahraničí neuvěřitelné množství kurzů. Proč? Co chybělo školám v Čechách?
„Jela jsem studovat moderní tanec. V zahraničí jsem se naučila všechno. Tady v Čechách bylo v době „železné opony“zakázáno všechno to, co přicházelo ze západu, z USA, z Londýna, z Francie. Musím zmínit dvě jména – Ivana Kubicová a Jan Hartman, kteří měli za komunistického režimu oficiální povolení vycestovat, vystupovali v Londýně (GENTY), ti mě opravdu něco naučili. Jinak jsem se v Čechách nenaučila nic.
Později jsem mohla cestovat, umělecká škola UKA umožňovala studentům vyjet. Studovala jsem v USA, v Anglii, ve Francii.“
2. Byla jste někde v zahraničí nespokojená nebo Vás to všude bavilo?
„Bavilo mě to moc, všude.“
3. Co to znamená, když se řekne „kontaktní improvizace“?
„Moderní tanec ve spolupráci s partnerem. Improvizace je technika, jako každá jiná, je to cvičení, neznamená to, že si každý dělá, co ho napadne. Jsou to pohybové vazby, až přejdou do svalové paměti, pak přichází improvizace. Jsou různé úrovně, začátečníci, mírně pokročilí, pokročilí, studovat můžete mnoho let.
Technika se vyvíjí. Je to mnoho let práce, v neposlední řadě pro lektora.“
4. Tančíte klasický, moderní i africký tanec. Který Vám podle Vašeho názoru přináší největší radost?
„Všechny tři druhy tance. V každém mém životním období jsem upřednostňovala některý z těchto tanců. Skvěle se doplňují, vyučuji je, udržuji si tělo v kondici, tvořím nové choreografie, variace, vymýšlím tréninky.“
5. Proč byste doporučila africký tanec?
„To je především radost z pohybu. Klasický a moderní tanec mi ji nedal. Stále jsem se kontrolovala, kde mám ruku a nohu, jestli jsem neudělala nějakou chybu, po představení jsem měla depresi, že jsem nebyla dokonalá a ještě jsme to schytali od choreografa jako skupina. Kromě toho, africký tanec dal mému projevu dynamiku, rychlost. Nic se s ním nedá srovnat, také je v něm živočišnost a sexualita.“
6. Co říkají afričtí tanečníci na evropský tanec?
„Podle afrických tanečníků je umělý a pokrytecký.“
7. Tančila jste někdy s africkými tanečníky v Africe, v buši ? A chtěla byste?
„Já tančím v Africe v buši každý rok.“
8. Pina Bausch byla velká umělkyně. Měla jste tu čest tančit s ní na jevišti, když jste studovala v Berlíně?
„Ne, jen s její asistentkou. Pina byla můj velký vzor v minulosti. Ovlivnila mě při tvorbě pro skupinu Monika Rebcova Dance. Sledovala jsem Pinu Bausch.
Ale ona představuje německý expresionismus a já mám ráda minimalismus, takže jsem šla dál svou cestou.“
9. Co všechno děláte v současné době?
„9. října 2011 mělo premiéru po 10-ti letech v divadle PONEC mé taneční vystoupení s názvem Africké smíření. Jsem také produkční skupiny Monika Rebcova Dance a BATOCU, což je skupina 10-ti afrických tanečníků, ze Senegalu, Quinee, Pobřeží slonoviny, také 4 tanečnice z Japonska, Kuby.“
10. Učíte na HAMU, vedete soukromé hodiny, vystupujete v divadlech, na firemních večírcích. Jak to jde dohromady s rodinou a dětmi? Nemáte výčitky, že není dost času se jim věnovat? A chtějí děti také tančit, nebo mají k tanci spíše záporný vztah?
„Mám velké výčitky, moc to nejde, děti zanedbávám. Děti jsou ale naštěstí umělecky založené, chodí se mnou do divadla, syn fotí a natáčí, tančí hip hop a break dance, dcera stepuje, zpívá a hraje na klavír, často se mnou i tančí.“
11. Neměla jste někdy pocit, že jste „přetrénovaná“? Pokud ano, jak jste relaxovala?
„Ano, byla jsem velice vyčerpaná v minulých letech. Přiletěla jsem domů a dělala jsem 4 věci najednou, úkoly s dětmi do školy, uklidit, sbalit věci na trénink atd. I teď mám někdy doma chaos, přijdu se domů jen vyspat. A děti vyžadují Vaši pozornost, víc a víc, musíte jim dát nějaký mantinel. než vás úplně pohltí.
Šest let jsem byla sama – 3 zaměstnání, 2 děti…málem jsem přišla o rozum. Ale teď jsem se vdala a to je moje relaxace. Manžel pochází ze Senegalu, pomáhá mi, je to samostatný, vzorný člověk. Vstává brzy, bere děti do školy, pro něj jsou to cizí děti, stará se o ně, nemusím mu o nic říkat. Oplácím mu to, vyřídila jsem mu přechodný pobyt atd.“
..
12. Co odpovídáte lidem, kteří Vám tvrdí: „Tančit můžeš do 40-ti let a pak konec. Musíš umět něco, čím se uživíš.“
„Hm. To jsou dva pohledy. Buď to děláte pro radost, jako koníček, to je pak jiná situace, to není práce. Nepředstavuji si, že budu učit tanec do 70-ti let, hraji také na hudební nástroje, doprovázím hudbou hodiny jiných pedagogů. Ale – pokud nebudu na vozíčku, tak se budu snažit učit, proč ne. Ale chci asistentku.
Africký tanec je sprint, hodinu a půl, nedá se to vydržet. Ukážu, předvedu, ale dál to skupina už opakuje s asistentkou.
Ale já teď už nevystupuji. Měla jsem tančit sólo KIZOMBA o angolském národním tanci a vzdala jsem to. Myslela jsem původně, že chci vystupovat, že mi to udělá radost, ale mám pocit, že nejsem perfektní.“
13. Je snadné být profesionální tanečnicí v ČR?
„Profesionálové se v Čechách neuživí, nemohou si např. našetřit peníze do budoucna, na bydlení, cestovat, neustále ztrácí a jsou chudší než ostatní, kteří služebně postupují, berou vyšší plat. Učím na AMU za 70 Kč na hodinu, to je méně než má dělník z Ukrajiny. Když vyjdu z domu, už dotuji AMU. Tahle země mě nic nenaučila, nedala a nezaplatila mé dovednosti. Sestra mi občas říká: „Sedni si do kanceláře!“ To jsem zkusila a už to nikdy nechci.
Moji hudebníci z Afriky se ani nemohou vrátit domů, protože nevydělají na letenku.“
14. Co si přejete letos od Ježíška?
„Samozřejmě zdraví, ale nejlepší dárek by byly peníze. Chci zase v lednu letět do Afriky, chci cestovat, splatit dluhy, chci studovat africký tanec a hudbu….“
Přeji Vám, ať se můžete dál zabývat africkým tancem a děkuji za rozhovor
Eva Smolíková