Rozhovor s nezávislou pole dance tanečnicí JOSEFINOU CARUSO

Má síla není vidět, ale je ve mně!

 

 

 

 

1. Pole dance zažívá v poslední době obrovský boom. Podléhají staré, mladé, hubené i podsadité tanečnice. Přitom je to snad původně tanec „lehkých žen“ z nočních klubů. Proč je tedy tak přitažlivý?

„Možná nejpřitažlivější na tomto tanci je, že se po několika hodinách naučíte více naslouchat svému tělu.  Tanec je neuvěřitelný „odbourávač stresu“.  Během hodiny tance  je žena  ráda, že zkoordinuje ruce, nohy a nemá tedy vůbec čas myslet na něco jiného.

Samozřejmě jinak působí i to, když se vidí v zrcadle, posiluje to sebevědomí. Navíc posiluje všechny svaly v těle, i ty, o kterých běžně neví. Myslím si, že toto jsou takové nejdůležitější faktory.

Výhoda  pole dance spočívá i v tom, že pokud jste začala tančit „latinu“,  dáváte do svého tance prvky „latiny“, pokud jste začala s břišním tancem,  přidáváte prvky břišního tance, atd.

Pokud nemáte vyloženě ambice chodit na soutěže pole dance, tak si do toho tance dáváte prvky  jakéhokoliv tance, přizpůsobujete si choreografie sobě.  Tím vlastně vzniká originální taneční projekt.  Což je pro ženy také zajímavé.“

2.Souhlasím. Dnes asi většina kreativních tanečníků spojuje tance do různých fúzí, málokdy málokdo se drží přesných pravidel….ale přesto, tyto pocity  přináší  i jiné druhy  tance…..

„Ale tady je to trošičku jiné, na té tyči posilujete vlastní vahou těla,  vytvoříte si i nějakou vlastní sílu a z toho mají ženy radost…

Nezáleží na tom, s jakou kondicí začínáte, ale už třeba po 7 lekcích je poznat, že máte v pažích větší sílu. Ne, že máte sílu jako Rambo, ale třeba víc unesete.

Navíc  tanec je kreativní. Každý člověk je samozřejmě jiný, má jiné kvality, ale  tanec se přizpůsobí výšce, váze, proporci, zkrátka všemu.

Když to tedy vezmu po té sportovní stránce, samozřejmě máme předepsané prvky, které učíme. Nesmí se dělat žádné lascivní pohyby, to je ale sportovní stránka.

Jinak rekreačně samozřejmě existují semináře, které jsou založené více na emoční stránce, na vlnivých pohybech, které jsou jednodušší. Jsou pro ty ženy, které začínají a chtěly by své dovednosti  především využít pro partnera, třeba jako nějaký dárek.“

3. Není ta přitažlivost a kouzlo tance u tyče  v tom „zakázaném“?   Ten tanec byl utajený  veřejnosti, zároveň obdivovaný i opovrhovaný.  Není to v tom?

„To já takhle nedokážu vůbec říct. Většina holek se „chytne“ hned po té první lekci, protože to je úplně něco jiného než ostatní tance.“

4. Vy jste také tančila jako striptérka v nočním podniku. Jak muži vnímají tanec u tyče tam?

„Čím méně předvádíte, tím lépe. O umění nejde. Jde o ty lascivní pohyby.  Holka, která se snaží tančit, je ve velké nevýhodě. Já jsem se snažila tančit pole dance, proto jsem si nikdy moc nevydělala. Bylo to méně ženské, víc jsem se nadřela než ostatní holky. Ale bylo to ve mně, neuměla jsem být jiná. Pokud seděl v publiku inteligentní chlap, pak mě ocenil, ale to bylo málokdy.“

5. Jak jste se ke striptýzu vlastně dostala, když to nebyl až tak váš „šálek kávy“?

„Musela jsem živit postižené dítě, to je spousta peněz a můj partner se nestaral. (Moje dcera před nedávnem zemřela).“

6. Vy jste velmi silná duševně. Na pohled jste ale  štíhlounká, vy tedy říkáte, že máte takovou sílu i fyzickou?

„Ano.  Není to vidět, ale je to ve mně.“

7. Je dobré třeba  pro porod ženy, aby  takto posilovala svou kondičku?

„Já jsem začala tančit až po prvním dítěti, pak jsem ještě rodila 2x a bylo to super. 🙂

Měla jsem zpevněné svaly pánevního dna  a pro mě to bylo lepší. Hlavně mé tělo se velice rychle zregenerovalo a vrátilo se do té původní formy, v jaké bylo před porodem.

S mým nejmladším dítětem jsem prakticky tančila do porodu. Syn je teď 11-měsíční.“

8. Tančila jste až do porodu na tyči?

„No, to zrovna moc ne, spíše nějaké praktické věci, ne otočky. Prostě tam, kde nebylo tolik třeba zapojovat břicho. Ale byl to určitě pohyb, který přispěl k tomu, že jsem odcházela z porodnice s původní váhou.  Jenom prsa jsem ještě nějaká měla, teď už nemám.“ 🙂

9.  Rozumím, mám stejnou zkušenost,  jen s jiným druhem tance.

„Tohle možná platí u většiny sportů, nebo mám-li mluvit za sebe, u většiny tanců.  Tanečníci mají tělo vytrénované jinak než třeba atleti. Mají vytrénované jiné svaly. Když se podíváte na tanečnici nebo na oštěpařku, je to  rozdíl, že.  Ta tělesná konstrukce je prostě jiná.“

10. Určitě ano. Dokonce příliš tvrdé svaly prý brání porodu, nebo dokonce zapřičiňují předčasný porod.

„Chce to nějaký přirozený pohyb, břišní tance byly  původně  vytvořeny jako  tance pro rodičky.  A tančily  se  hlavně proto, aby uvolňovaly porodní bolesti ženám.“

11. Tanec na tyči stojí také spoustu modřin a odřenin, ne?  Být hlavou dolů na té tyči, je asi dost těžké…

„Ano, je to také o překonávání sama sebe.

Adrenalin, překonat sám sebe a další cíle.

Prvky se samozřejmě rozdělují do různých pokročilostí od úplných začátečníků až po  Master class, kde už se dělají naprosté „šílenosti“. Tanec zvyšuje Váš  rozsah, síla postupně nabývá.  Nejsem zastáncem toho, že by se to mělo někam hnát, tělo si vždycky řekne.  Překonáváte navíc strach, protože někdo má vnitřní bloky k postoji, kdy je hlavou dolů.

Některé sedy a stoje, které se drží stehny, mohou ze začátku být nepříjemné. Ale čím se dělají častěji, dá se říci, že se stehna „omačkají“ a  už nebolí. Také záleží na tom, jakou má kdo kůži, jakou má srážlivost krve, záleží spíše na jednotlivci, není dáno, že musíte nutně mít modřiny.“

12. Není člověk třeba zděšený, když přijde do první hodiny?

„Ne, není. Když se začíná, začíná se tím, jak se ta tyč drží, jak se u ní stojí, jednotlivými  krůčky a jednoduchými spiny, (spin – tzn. točení).

Pokračuje se hlavou dolů, většinou to záleží na složení té skupiny. Určitě nikoho nenutím:  „Rychle, pověš se hlavou dolů!“  Takhle to není. A prvek hlavou dolů, ten úplně první, vlastně přichází třeba po dvou měsících.

Začínáme tak, aby docházelo ke zvyšování síly v rukou, máme propracovanou svou vlastní metodiku, podle které učíme. Je zaměřená tak, abychom se  postupně dostávali „podvozkem nahoru“,  když to tak řeknu.“  🙂

13. Dostat se hlavou dolů je závislé jen na síle v rukou?

„Ne.  Koordinujete sílu v rukou a břišní svaly. Rukama tahnete horní čast těla až po pás a břichem táhnete spodní část těla.

Chvilku to trvá, než dojde k propojení rukou s břišními svaly, než vás začne tělo poslouchat. Nesmí se povolit ramena, je to stejné,  jako kdyby se člověk přitahoval na hrazdě. Při jednom  ze základních invertů, kterému my v hantýrce říkáme helikoptéra,  je důležité ramena nepovolit, protože jinak nejste schopni spodní část těla  vytáhnout nahoru.“

14. Není problém s tréninkem? Každá žena nemá doma tyč a prostor, že?

„Problém to není. Ten, koho to více „chytne“, má možnost přijít na volné tréninkové hodiny. Třeba naše studio to umožňuje. Ženy si přijdou procvičit ty prvky, které chtějí zdokonalit. Lektor je sice přítomen, ale hodinu nevede. Kdo má vyšší ambice v tomto sportu, řeší se to buď více kurzy, nebo individuálními lekcemi.“

15. A cena?

„Individuální lekce se pohybuje mezi  Kč 500-600,- za 90 minut.  Jednotlivá hodina  v kurzu vychází na  Kč 170,-.“

16. V současné době se vede diskuse o tom, zda  pole dance bude v olympijských hrách nebo ne.  Co si myslíte Vy? Jste pro?

„Já si určitě myslím, že si to zaslouží. Je to neuvěřitelně všestranná záležitost.  Hodnotí se spousta kritérií, je to tanec, síla. Např. technika prvků, schopnost propojovat prvky do různých kombinací,  flexibilita, je to taková gymnastika na tyči. Je to akrobacie i gymnastika dohromady. Takže pokud je na olympijských hrách gymnastika , navíc pokud se do olympijských her dostal snowboarding a skateboarding, tak si myslím, že  pole dance by tam své místo určitě měl mít. Navíc po celém světě je spousta výborných tanečnic.“

17. Vy byste tam vyslala své svěřenkyně?

„Kdyby byly na soutěžní  úrovni, tak určitě.

Navíc další problém je v tom, že naše země je dosti konzervativní. My pojem „tanec u tyče“ necháváme raději pro  ty jisté určité noční podniky, raději tedy pole dance musíme česky nazývat „tanec na tyči“.

Výuka pole dance v Čechách začala velmi pozdě, první kurzy se začaly vyučovat někdy v roce 2008.  Takže za tyhle čtyři až pět let, je to stále začátek, je to tady stále jaksi „v plenkách.“  Je tu pár nadaných slečen, pár dobrých tanečnic, ale pořád to není taková ta špička, která je ve světě k vidění.

Další problém je, že se nedá vyučovat  mládež.   Jako u každého sportu, jako např. u gymnastiky, platí i tady, čím dříve se začne, tím více se dá s tělem pracovat.  Je škoda, že  naše nejlepší slečny začínají třeba až kolem 25-ti let.“

18. Proč se nedá vyučovat mládež?

„Nevím. Nikdo to nedělá, ale není to zakázané.

U nás by veřejnost přijala velmi  špatně, kdyby někdo chtěl učit mládež tanec na tyči. Jsme hodně konzervativní. Navíc, když řeknete učím pole dance, nikdo neví, o čem je řeč.  Lidé se diví, co to vůbec pole dance je.  Když řeknu tanec na tyči, tak řeknou: „aha, hm, hm.“

Ukážete lidem pár prvků, říkají pohrdavě: „No, jo,no.“

Pak jim ale řeknete: „Tak si to vyzkoušej! A  na to pak řeknou: „Aha, ono to není tak jednoduché!“

Setkávám se opravdu se zvláštními reakcemi.

Já jsem už s myšlenkou učit mládež koketovala. Chtělo by to spolupráci s trenéry jiných odvětví, jako je gymnastika, balet apod.  Dobrý trenér propojí všechno  dohromady. Je to hodně komplikované a není to pro jen tak někoho. Chtělo by to člověka, který má zkušenosti s výukou dětí. Je  rozdíl učit dospělé, je rozdíl učit děti.“

19. Jak byste hodnotila soutěž  v pole dance, podle čeho?

„Technika, flexibilita, provedení prvků, např. provaz ve vzduchu, síla, celkový dojem, umělecký dojem, choreografie, kostým, make-up, výběr hudby, výraz, komunikace s divákem.

Záleží hodně na porotě, tanec je opravdu velice  individuální, to připouštím. Pro někoho je nepřípustné  „otočit zadkem“, pro někoho to tam patří a musí to tam být. Myslím, že pohyby, které přirozeně vyjadřují erotično, do tance prostě patří. Pokud někdo tvrdí, že ne, popírá tanec jako takový.

Chtěla bych, aby MISS Pole Dance (o tuto soutěž se teď snažím) byla celková záležitost. Dívka třeba neudělá některé prvky, nepředvede provaz ve vzduchu, ale cítí hudbu, tančí překrásně. Tak to je vpořádku. Někdo udělá krásné prvky, dokonalé, ale je úplně mimo hudbu, vůbec ji necítí.

Je pravda, že jsou takové dva tábory: tanec jako sport a tanec jako umění.

Další komplikace v Čechách je, že každý klub chce být první a vzájemně si nefandí a nespolupracují. Vlastně si šlapeme po zádech, veřejnost se na pole dance šklebí a dostává z tohoto umění jen polovinu.“

Já mám trošku pocit, že přece jen se lidé zajímají o tanec pouze povrchně, není to oblast, do které by chtěli nějak hlouběji proniknout, všeobecně.

„Ano, ale zasloužilo by si to přece jen větší pozornost. Je to tak náročné fyzicky, že odučíte pár hodin týdně, ale už nemáte čas a sílu na svůj vlastní trénink. Např. učíte 2-3 hodiny po sobě, každý kurz potřebuje jiný přístup, dělá jiné prvky.  Já si raději dám pokročilé nejdříve, abych nebyla tak vyčerpaná na začátečníky. Protože s těmi  jedete „do zblbnutí“ pořád dokola to stejné. Takže já jsem paradoxně více unavená ze začátečníků.“

20. A trendy do budoucna?

„Veřejnost není dostatečně informovaná, starší generace je hodně konzervativní.  Co je nejhorší, jakmile někomu něco nevyjde, ihned slyšíte komentář: „Co na to leze?“  Toto se hned tak nepředělá.

Přála bych pole dance lepší vyhlídky.“

Já také.

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

 

Rozhovor s tanečnicí ADÉLOU Aster SRNCOVOU

„Když mi bylo 14 měsíců, bylo rozhodnuto: Budu tanečnice! „

1. Jste tanečnice tělem i duší. Jaký styl tančíte nejraději?

 Mám velmi ráda improvizaci, moderní a výrazový tanec.

 2. Jak to všechno začalo….?

Již mnohokrát jsem na tuto otázku slyšela odpověď. Bylo mi 14. měsíců, na přelomu roku 1988 a 1989, rodina slavila Silvestra a já se hodinu před půlnocí probudila. Přinesli mě z postýlky do obýváku a posadili na koberec za zvuku klasické hudby. Tehdy jsem všem přítomným předvedla svůj první, téměř hodinový, taneční výstup.

A tím bylo v podstatě rozhodnuto 🙂

V pěti letech jsem začala navštěvovat hodiny baletu v přípravce Národního divadla a současně účinkovat v dětských tanečních rolích. Byl to krásný čas pod vedením Dagmar Špryslové a Nadi Sobotkové. V roce 1999 mne přijali na Taneční konzervatoř hlavního města Prahy, kterou jsem v roce 2007 ukončila maturitou a absolutoriem. Ředitel konzervatoře, Mgr. Jaroslav Slavický, založil tehdy při škole taneční soubor Bohemia Balet, díky kterému mají dodnes studenti možnost veřejného vystupování i v celovečerních titulech velkých choreografických osobností. Zatancovala jsem si v choreografiích Jana Kodeta (Frida), Libora Vaculíka (Stmíváníčko), Jiřího Kyliána (Večerní písně) …

3. Kde ještě Vás mohli diváci vidět?

V šesti letech moje úplně první účinkování v divadle Domovina v roli Pradlenky, při výročí Jiřího Suchého (Černé divadlo Jiřího Srnce). Následovala mnohá televizní taneční vystoupení, např. v choreografii Vlastimila Harapese (tehdejší ředitel baletu ND) Menuet od Bockeriniho, hudební a televizní pořady L. Bílé a M. Kocába a videoklipy, např. „Zatím, co ty spíš“ (J. Černý), „Za kyslík“ (M. Kocáb)…a mnohá jevištní improvizovaná vystoupení s živou hudbou (Juraj Filas, Varhan Orchestrovič Bauer, Sylvie Bodorová, Sasha Shonert, Shahab Tolouie…)

4. To je tedy tanec moderní a improvizace, co výrazový tanec?

S obrovským nadšením jsem tančila Saracénský tanec (z baletu Raymonda A. K. Glazunova) při absolventském vystoupení, s Martinem Šintákem (nynější sólista baletu divadla J. K. Tyla v Plzni), v nastudování prof. Nelly Danko. Výrazové a charakterní prvky na jevišti jsou mi velmi blízké.

5. Vy jste nyní také členkou Černého divadla Jiřího Srnce, že?

Jsem za tuto zkušenost velmi ráda. Účinkovat na světových jevištích vzdálených kontinentů a současně spolupracovat se zakladatelem ČD Jiřím Srncem, též mým tatínkem, je nesmírně vzrušující a obohacující záležitost. Jaroslav Slavický (Bohemia Balet), nám dal v roce 2007 k dispozici osmý ročník na taneční konzervatoři a možnost vytvořit balet „Kuchyňská revue“ s hudbou Bohuslava Martinů a libretem Jarmily Kröschlové (premiéra Stavovské divadlo, 2008). Národní divadlo Brno nám též později otevřelo možnost k uskutečnění celovečerního představení, triptychu Bohuslava Martinů, opět ve spolupráci s Bohemia Baletem. S již nastudovanou „Kuchyňskou revue“ došlo k vytvoření nových dvou částí, dadaistické opery „Slzy nože“ (s brněnskými operními pěvci) a „Podivuhodný let“ (balet s objekty a projekcí). To vše s živým brněnským orchestrem, pod taktovkou Jakuba Kleckra (premiéra divadlo Reduta, Brno 2009).

6. Jakým způsobem se podílíte na spolupráci?

V Černém divadle Jiřího Srnce, mimo to, že tančím a hraji v představeních, tak spolupracuji na přípravě a realizaci inscenací, které vyjíždějí do světa a stejně tak těch na domácí scéně. V současné době hrajeme v Praze v divadle Broadway.

Ve výše zmiňovaných, na hudbu Bohuslava Martinů, jsem byla přizvána především k pohybové spolupráci. K té jsem byla též vybídnuta při realizaci Legend magické Prahy, nyní uváděných na Nové scéně Národního divadla v Praze (2011).

7. Jaké země jste navštívila a máte nějakou zajímavou vzpomínku?

Moje první cesta do světa s divadlem byla do německého Aachen (1989), byly mi dva roky.  Rodiče mě i mého staršího bratra vzali s sebou na premiéru ČD J.S.  Alice in Wonderland,. Moje maminka tehdy tančila titulní roli a tatínek se mnou v náručí na vše dohlížel z pozice režiséra. Toto je vzpomínka, na kterou si ovšem moc nepamatuji, znám ji především z vyprávění.

Od roku 2007 jsem s ČD J.S. navštívila Střední a Jižní Ameriku, s Bohemia Baletem Rusko a Čínu a v dobách studií na TKP Jižní Koreu.

8. A máte nějaký zážitek třeba z Jižní Ameriky?

Nemohu zapomenout na vodopády Iguazú na řece Paraná, které se rozkládají na rozhraní Brazílie a Argentiny. Ten největší se jmenuje Charchanta del diablo (Ďáblův chřtán). Stojíte tam se zatajeným dechem a uvědomujete si tu obrovskou sílu přírody.

9. Jak by se takový vodopád dal vyjádřit pohybem, máte nějakou představu?

Napadá mě, že bych ze všeho nejraději tancem vyjádřila duhu, která nad vodopádem září v nekonečném množství odrážejících se kapiček vody do slunce.

10.  Když improvizujete, máte svou choreografii přece jen trošičku připravenou, nebo je opravdu vše spontánní? A jak je to s hudbou?

Největší síla života je v přítomném okamžiku, nachází se tam jak minulost, tak budoucnost. Na improvizaci mě fascinuje právě pocit této skutečnosti, neohraničených možností. Když improvizuji, nikdy nic nepřipravuji, nechávám se vést hudbou a snažím se jí předjímat.

11. Máte nějaké plány do budoucna?

Na dnešek se mi zdálo o miminku, tak třeba to 🙂 ale jinak plánů mám plnou hlavu, těším se na příští rozhovor s Vámi, kdy vám třeba některé uskutečněné odvyprávím.

Už se těším a děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s tanečníkem MARIO ČERMÁKEM

„Hrál jsem a hrát budu!“

 

 

 

 

„Hrál jsem a hrát budu!“

Mario Čermák  se narodil v Děčíně. Původně začínal se sportovní gymnastikou, později se věnoval baletu. Mario hrál na klavír, absolvoval několik koncertních vystoupení. Zajímal se o letectví, uvažoval o dráze vojenského pilota, ještě v době studií na Taneční konzervatoři Praha.

Zúčastnil se taneční soutěže v Helsinkách, postoupil do druhého kola. Konzervatoř absolvoval v r. 1991, v r. 1992 se stal členem baletního sboru ND, sólovou smlouvu získal v r. 1998. K jeho doméně patří charakterní role: Liftboy – smrt v „Isadoře Duncan“, Baghíra v „Mauglím“, Hilarion v „Giselle“, Abdérachman v „Raymondě“, Rudovous v „Labutím jezeře“. Prac. poměr v ND ukončil v r.   2004.

Mario Čermák – vlevo

1. Jak Vaše kariéra začala?

„Studoval jsem taneční konzervatoř  v předrevoluční době, obor klasický tanec.  Jednou za čtyři roky se otevírala lidovková speciálka – „Soubor písní a tanců“.  Adepti byli pečlivě vybíráni. V té době byl o tyto školy velký zájem, protože profese tanečníka nabízela velké uplatnění. Komu se poštěstilo stát se umělcem ND, měl na tehdejší dobu možnost dobrého finančního zabezpečení, „rentu“, tzv. výsluhu let, také poznávat  svět formou divadelních zájezdů .  Navíc umělci dělali obor, který milovali a byli za něj placeni. Dnes tito lidé   studují něco, pro co není uplatnění. Studenti to ví, spousta z nich to  vzdá a nechce se věnovat baletu, umění.“

„Úroveň konzervatoře díky tomu dost klesá dolů. Kdysi bylo třeba okolo 40 studentů v ročníku, studium dokončilo  7 lidí, byla to tvrdá ruská škola, nesměla být z ničeho známka  4, jinak  studenti končili. Dnes školy dodržují tabulkové počty žáků, jsou tam lidé, kteří na to nemají talent.  Absolventi mají tvořit elitu, ne kvantitu.“

„Pokud se studenti neuplatní v zahraničí, uplatní se  v ČR jen velmi těžko. Soubor Národního divadla  je dosti  zredukován, umělci nejsou adekvátně ohodnoceni, spíše podhodnoceni, nejsou peníze. A proč  také tančit ? Když zaplatíte nájem, nezůstane vám nic.“

2. Pokud tedy v současné době student přece jen dokončí konzervatoř, co  dál?

„Začátky jsou těžké. Absolvent může získat angažmá    ve velkých kamenných divadlech v ČR. Nejprestižnější je ND.   Nebo může působit v soukromých produkcích různých divadel, ať už muzikálových nebo operetních. Nebo se vydat vlastní uměleckou cestou, znám spoustu tanečníků, kteří se snaží rozvíjet a zakládat různé soubory a dělat projekty. Týká se to především současného moderního tanečního divadla. Tato cesta je asi nejtěžší, vyžaduje skutečné umělecké odhodlání pro věc. Já jsem například začal působit  v souboru baletu Národního divadla pod vedením uměleckého šéfa Vlastimila Harapese.“

Absolvent konzervatoře může také v dnešní době rovnou zkusit štěstí v  zahraničí. Tam jsou možnosti neomezené. Ale je otázkou, do jakého souboru se dostane, jaké kvality tento soubor je, je-li skutečně ohodnocen tak, jak si představoval. Nehledě na to, že na konkursy do renomovaných souborů a divadel se na jedno až dvě  uvolněná místa hlásí desítky i stovky uchazečů. Je to nepředstavitelná konkurence.

Ale dnes se přece hraje zahraniční repertoár i v ČR, tak nemusí absolventi do zahraničí….

„Ono je důležité, jaký zahraniční repertoár a od jakého autora. Dnes se mohou v ND hrát díla zahraničních  autorů, ale jsou na to peníze? Lehce se  řekne  – „tohle je dílo anglického  choreografa“. Ale my nevíme, jak to vlastně má vypadat, nemáme porovnání.  Málokdo ví jezdí do zahraničí.  Málokdo ví, kdo představuje tu špičkovou kvalitu, kterou bychom si tu představovali.“

3.Proč naše taneční divadlo není srovnatelné s kvalitou renomovaných divadel v zahraničí?

„Možnosti za hranicemi  jsou úplně jiné, ceny lístků  jsou odlišné, mecenáši jsou bohatší, sponzoři štědřejší, také zájem o divadlo a umění  je větší. Znalost divadelních her a celkový rozhled je v zahraničí na vyšší úrovni.  Ale diváci v  ČR chtějí  také svou  kvalitní kulturu. Mrzí mě, že v současnosti  na tom náš národ není dobře, rodiny si nemohou dovolit zaplatit více než Kč 3.000,- za lístky pro rodinu.“ Dostáváme se do bludného kruhu.

4.Jak jste prožíval svoji kariéru Vy?

„Nastoupil jsem do ND v  době, kdy působil umělecký šéf  Vlastimil Harapes. Byla to podle mého názoru  zlatá éra baletu ND. Také  on dělal nepopulární kroky – omladil soubor, byl nepraktický na praktické věci.

Ovšem co se týkalo dramaturgické  vize, profesionálních zkušeností, které předával,   to byla jednoznačně pro mě ojedinělá  škola, která mi dala umělecký směr do budoucna. Čerpám z těchto zkušeností dodnes. “

„Za jeho působení se dostala ke slávě většina dnešních baletních superstar.“

5. Když se řekne v hovoru „baletˇák“, tváří se lidé různě, pošklebují se,  mají  špatný přístup k tomuto povolání.  Co na to říkáte ?

„Vím, o čem se mluví, zženštilost, nebo problém gayů – já mám spoustu takových přátel, díky tanci.“

„Potýkal jsem se s tím často – byl to úkol mé práce – tento mýtus vyvrátit.

Já jsem měl štěstí, protože jsem se vypracoval do rolí charakterních. To znamená  více hraní, více výrazových prostředků, více divadla.“

Chtěl jsem, aby se řeklo: „Jo, na tom jevišti stálo kus chlapa“.

Mario Čermák – vpravo

6. Co zevnějšek? Je důležité, jak vypadáte, když chcete tančit v baletním souboru?

„Ano, to je nesmírně důležité. V baletu panuje  nekompromisní výběr  tanečníků. Je důležité, jak vypadáte, jak působíte, vaše technika, musíte také mít charisma.

7. Co váha? Jsou tolerována kila navíc?

„Ne, nesměli jsme mít kila navíc. I  za éry Vlastimila Harapese – stalo se, že vytáhl váhu, vážily se baletky i tanečníci. Existují tabulky, kde je dáno, kolik máte vážit, je udána  výška, poměr rukou, nohou,  atd.“

„Je  dobré být hubený. Pokud máte kila navíc, ubližujete i sám sobě.  Jste těžší, pomalejší, dýchavičný.  Kluci to přeženou s posilováním, nevejdou se potom ani do kostýmů.“

„Je mi 38 let, mám za sebou přes 70 premiér (ani to nepočítám),  22 divadelních sezón. Ale od té doby, co jsem odešel z ND, jsem začal přibírat na váze, je to problém, VZKAZUJI MLADŠÍM GENERACÍM.

Jste pomalejší, pohyb stojí více dřiny.   Nedávám  to na sobě znát, samozřejmě. Hraji v muzikálech a  tady je lepší  nebýt vyloženě vychrtlík.“

8. V zahraničí si baletky nechávají zmenšovat prsa, aby byly dokonalé. V Čechách jsou také tyto přísné požadavky?

„Balet má tradici, balet je striktní a požadavky jsou nekompromisní.“

„Na druhou stranu  v neoklasice nebo v moderním tanci je ženskost výhrou. Je těžké posuzovat  tanečníky.

Soubor v Čechách se snaží být vyvážený, mít od každého typu někoho.“

9. Proč jste odešel z ND?

„Vážně jsem si poranil  kotník, špatně  se to hojilo, dodnes  zranění  cítím.  Měl  jsem dojem, že   můj výkon už nebude tak dobrý. Také vedení ND  se změnilo, soubor šel novým směrem.  Nemohu říct, že bych s tím směrem nesouhlasil,  věci se měnit mají.

„Ale řekl jsem sám – odcházím, nechtěl jsem slyšet – odejdi.“

„Mělo by to patřit k etice tanečníka, aby ucítil změnu,  změnu své   kariéry. Taneční kariéra má  jepičí život, stojí to i hodně slz. Ale 22 sezón není málo.“

10. Nejde kariéru prodloužit? Co třeba Maja Pliseckaja?

„Maja Pliseckaja je legenda.  Tančila i   stará, ale viděli jste půvab, charisma.  „Netrhala“ už žádné výkony, ale vystupovala ještě v 60-ti letech. Bohužel vrcholově to ale nejde navždy.  Když jsem byl na jejím představení, zaslechl jsem tenkrát některé mladé ambiciózní baletky, které  říkaly: „Vždyť nic neumí!“  Podle mého názoru nepochopily o čem je umění a jak vypadá osobnost.

„A další příklad – moje  kolegyně Tereza Podařilová, primabalerina ND. Je už  v divadle asi 24 sezón, má rodinu, děti. Odrodí dítě a jde tančit. Je inteligentní. To je důležité. Také oplývá obrovským charisma.  Toho si velmi vážím, protože duše stojí nahá na jevišti.“

11. Co říkáte na soutěže? Tam přece nehraje roli  žádná  krása ducha.

„Baletní soutěže   jsou bezduché. Kde  se jen soutěží, je to bezduché a hloupé. Divadelní tanečníci by měli  přece jen rozdávat emoce, pocity.“

„Soutěžit by se mělo tak do 18-ti let. Soutěže jsou vhodné jen pro největší technické talenty. Porovnává se, kam až jde technika tance, balet se neustále vyvíjí, není zakonzervovaný.  V tomto případě jsou  soutěže dobré.“

„Já jsem měl štěstí, nemusel jsem tupě ztvárňovat techniku, já jsem hrál slavné charakterní role,  např. Rudovouse v „Labutím jezeře“ , Abderachmana v „Raymondě“,  ve hře  „Malý   pan Friederman“ jsem hrál malého pana Friedermana, charakterní vícerole ve  hře „Isadora Duncan“. ( Mimochodem Isadora byla emotivní tanečnice, žádná technika v jejím tanci nebyla, tu si vymyslela. Tančila dokonce i „Internacionálu“ před V. I. Leninem.

12. Takže emoce mají přednost před technikou?

„Záleželo mi na tom, abych tančil a hrál. Nejkritičtějším divákem jsou děti. Hrál jsem v baletu „Broučci“. Když jen  tančíte, děti zívou a usnou, chtějí domů. Když hrajete a tančíte, když ztvárníte Broučka, děti jsou nadšené, pláčí, smějí se. Prostě prožívají příběh s vámi.“

Hrál jste asi dost dobře…

„Měl jsem s hraním problémy. Říkali mi: „Moc hraješ, moc přehráváš.“ Ale já jsem to tak cítil.  Měl jsem vždy dobré obecenstvo, které mě podpořilo. Vlastimil Harapes mě v tom podporoval, dával mi šance, vybíral mě do charakterních  rolí, kde se především hraje.“

„Však jsem také měl vedle sebe nějaké vzory!  Má dlouholetá  přítelkyně i životní partnerka, člověk, který mě vedl,  Taťána Juřická, ( byla nejlepší „Odetta“ v ČR). Byl to zážitek, vidět ji tančit. Tančila a hrála zároveň, vždy věděla, proč tančí.  Získala  2 Thálie.  Předčasně nás opustila, když si vzpomenu na ty dny, zapláču si.

„Zaplatila nejvyšší daň za svou oddanost k divadlu, za svou citlivou duši. Taťána byla názorným příkladem, že čistá primabalerina může  také  hrát.  Je možné  spojit  profesionální tanec a zároveň profesionální  herectví.“

Mario Čermák – vlevo

13. Líbí se Vám současná baletní představení?

„Někdy jsem  zklamaný, když jdu na balet. Nebo spíše  zděšený tím, jak se tam nic neděje. Ani kapka emoce,  ani kapka duševna. A toto baletu škodí nejvíc.  Pak tomu lidé nerozumí a řeknou: „Už nikdy na balet nepůjdu!“  Když balet nechce nic říct, musí přesvědčit diváka, že to tak mělo být. Divák musí odcházet s pocitem : „Aha, oni nechtěli nic říct!“

„Někdy jsem měl depresi  po  svém představení, lidé doslova řvali  nadšením, zaplavily mě květiny, ale  vydal jsem  ze sebe  tolik emocí, že jsem se vyčerpal“.

14. Jaké je to v muzikálu? Cítíte totéž?

„Muzikál je show. Show nemá s hereckou divadelní duší až tak nic moc  společného.“

„Když jsem jako  sólista baletu odcházel, v té době se u nás  říkalo: „Do  muzikálu nikdy   v životě!“  Ale  já jsem si to zamiloval. Je to jiné, hrajete na jinou strunu.“

15. Co máte raději, balet nebo muzikál?

„Muzikál nebo  balet,  nedělám v tom rozdíl. Je to stejné. Muzikály v Čechách chyběly. Teď je „přemuzikálováno“.

„Muzikál je  velice těžká práce. Nelze pomlouvat muzikály. Zvlášť  ne české.  Jsou to soukromé produkce.  Producentům jde o to, aby byly lístky  vyprodáné, samozřejmě.  Některé produkce, zejména  jejich přístup – nechci jmenovat,  se mi nelíbí. Dělají z tanečníků „košťata“ a devalvují trh práce.“

„Je těžké prodat muzikál, divadla se musí uživit,  to je jasné. Každá show má svou celebritu, která  musí být nějak ohodnocena. Ale každá celebrita vám řekne, že cvičí třeba 3 měsíce zdarma. Soubory  i sólisté tančí, zpívají a hrají. U nás se dělí na zpěváky, herce a tanečníky. Tanečníci mají nejvíce  práce a jsou nejméně ohodnoceni. Stejně jako tanečník  hrajete, někdy zpíváte a jste nejméně ohodnoceni.“

16. Zpívá se alespoň s playbackem?

„Zpívá se většinou bez playbacku. Člověk zpívá, tančí, hraje… je to těžké. V Čechách  je už  dost lidí, kteří hrají, tančí, zpívají, umí akrobacii.  A něco za to chtějí. Ale produkce si raději vezme  amatéry „z ulice“.  Amatér  zahraje  také dobře, je šťastný, že je na jevišti.  A proto za to  nechce žádný honorář.“

„Herci v souboru  dostanou plat  Kč 1.300,- za představení.  Někdy se stane, že dostanou Kč 500,-. To není ani na zaplacení sociálního pojištění. Já mám štěstí, že spolupracuji s produkcemi, které se snaží dělat vše proto, aby nás adekvátně ohodnotili. Rozdíl mezi profesionálem a amaterém je tento:

 Profesionál horko těžko dosáhne toho, aby zvládl řemeslo , aby se mohl vůbec poprvé  postavit na jeviště.

 Amatér hraje  i zadarmo, jen aby mohl stát na jevišti.

17. Moc se o Vás nepíše, nemluví.  Říkáte dokonce, že jeden z Vašich známých  maže z internetu všechny zprávy o Vás. Proč?  Nechcete popularitu? 

„Vždy jsem měl svůj vlastní názor, každou roli jsem si tvrdě vydobyl prací.  Ale viděl jsem i různé druhy chování, jak někteří získávají role……

Paradoxně – ti nejlepší herci, tanečníci bývají skromní, ani nechtějí, aby se o nich psalo.“

Zprávy o umělcích patří vždy k těm nejžádanějším…

„Jiné je to v šoubyznysu. V této oblasti  je nutné, aby se o hercích psalo.  (Hrál jsem v muzikálu „Mona Lisa“ s Ivetou Bartošovou.  Iveta už opustila divadelní svět, ale píše se o ní nejvíce.). A proč se nepíše o mě?  Nepotřeboval jsem to. Když se zeptáte na Maria Čermáka v kterémkoliv divadle, tak mě všude znají. Řeknou vám: „Dnes nehraje, ale ukáže se“.

Řekl jsem si, že si budu dělat slávu sám, svojí prací. Mladí lidé berou jako čest, že mě vidí, chtějí ode mě radu.  A tomu já říkám sláva. Ale úcta je pro mě víc než sláva. Nechci žádné fotky na facebooku, nemám ani PC.

18. Vyhýbáte se technice?

„Jsem antiglobalista. V současné době  lidé přestávají chodit do divadla. Lepší je přece sedět doma, koupit si dobré jídlo a pohodlně se dívat z křesla.“

 Ale herci  snad musí občas dělat rozhovory…

„Když hrajete v úspěšném seriálu, stanete se celebritou,   rozhovory dávat  musíte.

19.Trváte tedy na tom, že o slávu nestojíte… A rozhovory dávat nechcete.

Pokud jsem jako bývalý člen baletního souboru  na fotce mezi činoherní elitou   Švandova divadla na Smíchově, kde momentálně hraji i činohru, a vedení mě tam nechá, je to pro mě čest. Tohle je pro mě sláva. Tohle je pro mě čest.

A pro mě je čest, že jsem s Vámi mohla udělat rozhovor.

Děkuji

Eva Smolíková

Rozhovor s tanečníkem CARLOSEM

„Chci cestovat a vidět své žáky kteří pokračují v tanci“

 

 

 

 

Výuka Fit-Brasil:

Výuka Capoeira děti:

Capoeira II. Roční páskování:

1. Pocházíte z Brazílie (Salvador Bahía – severovýchod). Proč jste se rozhodl učit tanec právě  v ČR? Co Vás přitahovalo?

Láska. Zamiloval jsem se do slečny (Veroniky). Ne do ČR.  🙂

Ale na druhou stranu – viděl jsem ČR jako nový, otevřený trh. Přišel jsem před pěti lety, ČR je  otevřená novým možnostem.

2. Vrátil byste se zpět do rodné země, nebo je ČR  volba napořád?

Zatím jsem se nesžil s prostředím – jiný jazyk, jiné klima. Teď tu sice jsem, ale navěky jistě ne. Ideálně si to představuji tak, že 6 měsíců budu v Brazílii a 6 měsíců v ČR. Jsem vyloženě letní typ, v zimě  trochu trpím.

3. Vy učíte sambu, mambo, salsu a capoeiru. Představte capoeiru. Je to spíše sebeobrana, je to tanec?

Capoeira je především kultura, v rámci toho  existuje tanec, bojové umění, terapie. Jednoduše je to životní styl.

4. Ubránil by se člověk capoeirou při přepadení?

Capoeira byla využívána v dávných dobách jako sebeobrana. Byl to tanec, kterým se otroci bránili otrokářům, bránili svá území. Od pradávna to byla sebeobrana, rozhodně se člověk ubrání.  Každý ji využívá po svém, někdo pro boj, pro sebeobranu, někdo jako tanec.

5. Co zranění při tanci? Stává se to?

To ano, zranit se dá lehce.

6. Jaký je zájem mezi Čechy? V ČR  přece jen není žádná tradice v takových tancích.

Čechům tohle jde dobře, jsou sportovně nadaní a pohybliví, věnují se sportům letním i zimním. Za komunistického režimu zde byly spartakiády – takže lidé mají pohyb v sobě. Když se člověk nebo tedy Čech pro něco nadchne, dokáže se naučit cokoliv, i kulturu naprosto cizí.  Od té doby, co se otevřely hranice i jiným kulturám, Češi mají zájem zkusit i něco netradičního.

Pro Čechy není těžké naučit se pohyb, ale problém je, že  při učení chybí spojení hudby se sportovním pohybem. Capoeira je určitá filozofie – vyžaduje  i  porozumění kultury. A to je pro  zdejší lidi těžké, ale capoeira bez hudby není možná.

7. Chodí hodně dívek? Je to spíše bojový tanec, je vůbec vhodný pro křehké dívky?

Je převaha žen, které se zajímají o capoeiru – ženy, ale i muži hledají své místo ve   společnosti.  Toto je klub bojového umění, ale je tu vysoké procento žen.

Dříve bylo každé bojové umění převážně pro muže. Ale novým pohledem na společnost a změnou sociopolitické situace  ženy  chtějí svá práva a snaží se je využívat.  Navíc capoeira má v sobě  umělecký prvek, což je pro ženy zajímavé mnohem více než třeba karate.

Jediná obava lidí – a ta je daná komerčními médii – to jsou bitky a  akrobacie. To, co je vidět na internetu nebo v televizi,  je  normálnímu člověku nemožné. Ale capoeira je především hudba, filozofie, tanec, je to mnohem víc než akrobacie a boj.

Jednoduše se dá říct – capoeira má mnoho tváří, když mi tedy nejde akrobacie, mohu se věnovat hudbě, hře na nástroje.V capoeiře se zkrátka najde kdokoliv.

8. Kolik let tréninku je třeba, než člověk zvládne akrobatické prvky, které capoeira obsahuje?

To se nedá jednoznačně říct. Záleží na každém člověku, na jeho schopnostech. A není důležité, jak dlouho tančí, ale jak často.

Každý přijde do kurzu s jinou „výbavou“.  Běžný člověk z ulice,  který chodí  1x  týdně do posilovny je na tom jinak, než Brazilec, který cvičí 3x týdně. Pak za tři měsíce obdrží svůj první pásek (po první zkoušce).

9. Vaši tanečníci mají vytrénované postavy. Jsou třeba postavy, které se na capoeiru nehodí? Řeknete někomu, že se pro tento tanec nehodí ?

V capoeiře není tato diskriminace.  V životě jsou výzvy, tady také. Pokud člověk chce, tak všechno  dokáže. Tančí i handicapovaní. Dokáže to každý, je jedno, že je hubený, tlustý…

10. Je právě doba karnevalu ve Vaší rodné zemi. Jezdíte na karneval do Brazílie? Není Vám líto, že tam teď nejste?

Samozřejmě, že tam jezdím. Je mi to líto, že tam teď nejsem.

Navíc v mém rodném Salvador Bahía je jiný karneval, náš vlastní. V Riu de Janeiro lidé sedí a dívají se na masky, kostýmy. Ale v Salvador Bahía je to jiné, lidé jsou součástí karnevalu, tančí, je to jedna velká  párty, trvající několik dnů.

11. Jste profesionál. Kolik hodin denně musíte věnovat tanci, nebo kolik chcete věnovat tanci?

Pohyb je moje práce, musím se věnovat pohybu. Denně 4 hodiny učím  a sobě se věnuji 1,5 hodiny ve fitnes klubu.

12. Cvičíte nebo tančíte někdy jen sám pro sebe, pro svou vlastní radost?

Veronika: Carlos zpívá a tančí pořád. Vstává z postele a už tančí!!

Dělám to, co mě baví. Tančím na hodině, tančím na různých workshopech, na tanečních akcích, které mě obohacují. Ve svém volném čase také vyhledávám tanec.

13. Děláte si všechny choreografie sám?

Ano, rozhodně  sám.

14. Kde berete inspiraci?

V Brazílii, doprovázím svým tancem akce, které jsou aktuální. Např. jakmile je stanoven hit karnevalu, hned začnu připravovat novou choreografii. I žáci mě inspirují. Ptám se jich, co by chtěli tančit…

15.  Stalo se Vám někdy, že jste neměl energii, byl jste vyloženě unavený a nechtělo  se Vám tančit a  učit? Co potom?

Jsem jako každý, také cítím únavu. Zvlášť v zimě. V zimě se mi skoro nechce vycházet ven, nejraději bych hodiny nedával vůbec. 🙂

Snažím se dobíjet energii tancem. V každé skupině ale probíhá výměna energií. Když přijdu na hodinu unavený a jsou tam lidé, kteří chtějí tančit, tak mě dobíjí energií. Když tam jsou „lajdáci“, tak samozřejmě ne.

16. Čeho ještě chcete dosáhnout v tanci? Vlastně všechno máte, zdá se.

Přál bych si ve své práci pokračovat. Vytvářet skupiny, které se zajímají o capoeiru, chtěl bych cestovat a vidět své žáky, kteří pokračují v tanci. Jsem nositelem této filozofie. Trénoval jsem žáky v Japonsku, také v Brazílii mám svou školu a nechci zanedbávat své žáky.

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková