Rozhovor s tanečníkem MARIO ČERMÁKEM

„Hrál jsem a hrát budu!“

 

 

 

 

„Hrál jsem a hrát budu!“

Mario Čermák  se narodil v Děčíně. Původně začínal se sportovní gymnastikou, později se věnoval baletu. Mario hrál na klavír, absolvoval několik koncertních vystoupení. Zajímal se o letectví, uvažoval o dráze vojenského pilota, ještě v době studií na Taneční konzervatoři Praha.

Zúčastnil se taneční soutěže v Helsinkách, postoupil do druhého kola. Konzervatoř absolvoval v r. 1991, v r. 1992 se stal členem baletního sboru ND, sólovou smlouvu získal v r. 1998. K jeho doméně patří charakterní role: Liftboy – smrt v „Isadoře Duncan“, Baghíra v „Mauglím“, Hilarion v „Giselle“, Abdérachman v „Raymondě“, Rudovous v „Labutím jezeře“. Prac. poměr v ND ukončil v r.   2004.

Mario Čermák – vlevo

1. Jak Vaše kariéra začala?

„Studoval jsem taneční konzervatoř  v předrevoluční době, obor klasický tanec.  Jednou za čtyři roky se otevírala lidovková speciálka – „Soubor písní a tanců“.  Adepti byli pečlivě vybíráni. V té době byl o tyto školy velký zájem, protože profese tanečníka nabízela velké uplatnění. Komu se poštěstilo stát se umělcem ND, měl na tehdejší dobu možnost dobrého finančního zabezpečení, „rentu“, tzv. výsluhu let, také poznávat  svět formou divadelních zájezdů .  Navíc umělci dělali obor, který milovali a byli za něj placeni. Dnes tito lidé   studují něco, pro co není uplatnění. Studenti to ví, spousta z nich to  vzdá a nechce se věnovat baletu, umění.“

„Úroveň konzervatoře díky tomu dost klesá dolů. Kdysi bylo třeba okolo 40 studentů v ročníku, studium dokončilo  7 lidí, byla to tvrdá ruská škola, nesměla být z ničeho známka  4, jinak  studenti končili. Dnes školy dodržují tabulkové počty žáků, jsou tam lidé, kteří na to nemají talent.  Absolventi mají tvořit elitu, ne kvantitu.“

„Pokud se studenti neuplatní v zahraničí, uplatní se  v ČR jen velmi těžko. Soubor Národního divadla  je dosti  zredukován, umělci nejsou adekvátně ohodnoceni, spíše podhodnoceni, nejsou peníze. A proč  také tančit ? Když zaplatíte nájem, nezůstane vám nic.“

2. Pokud tedy v současné době student přece jen dokončí konzervatoř, co  dál?

„Začátky jsou těžké. Absolvent může získat angažmá    ve velkých kamenných divadlech v ČR. Nejprestižnější je ND.   Nebo může působit v soukromých produkcích různých divadel, ať už muzikálových nebo operetních. Nebo se vydat vlastní uměleckou cestou, znám spoustu tanečníků, kteří se snaží rozvíjet a zakládat různé soubory a dělat projekty. Týká se to především současného moderního tanečního divadla. Tato cesta je asi nejtěžší, vyžaduje skutečné umělecké odhodlání pro věc. Já jsem například začal působit  v souboru baletu Národního divadla pod vedením uměleckého šéfa Vlastimila Harapese.“

Absolvent konzervatoře může také v dnešní době rovnou zkusit štěstí v  zahraničí. Tam jsou možnosti neomezené. Ale je otázkou, do jakého souboru se dostane, jaké kvality tento soubor je, je-li skutečně ohodnocen tak, jak si představoval. Nehledě na to, že na konkursy do renomovaných souborů a divadel se na jedno až dvě  uvolněná místa hlásí desítky i stovky uchazečů. Je to nepředstavitelná konkurence.

Ale dnes se přece hraje zahraniční repertoár i v ČR, tak nemusí absolventi do zahraničí….

„Ono je důležité, jaký zahraniční repertoár a od jakého autora. Dnes se mohou v ND hrát díla zahraničních  autorů, ale jsou na to peníze? Lehce se  řekne  – „tohle je dílo anglického  choreografa“. Ale my nevíme, jak to vlastně má vypadat, nemáme porovnání.  Málokdo ví jezdí do zahraničí.  Málokdo ví, kdo představuje tu špičkovou kvalitu, kterou bychom si tu představovali.“

3.Proč naše taneční divadlo není srovnatelné s kvalitou renomovaných divadel v zahraničí?

„Možnosti za hranicemi  jsou úplně jiné, ceny lístků  jsou odlišné, mecenáši jsou bohatší, sponzoři štědřejší, také zájem o divadlo a umění  je větší. Znalost divadelních her a celkový rozhled je v zahraničí na vyšší úrovni.  Ale diváci v  ČR chtějí  také svou  kvalitní kulturu. Mrzí mě, že v současnosti  na tom náš národ není dobře, rodiny si nemohou dovolit zaplatit více než Kč 3.000,- za lístky pro rodinu.“ Dostáváme se do bludného kruhu.

4.Jak jste prožíval svoji kariéru Vy?

„Nastoupil jsem do ND v  době, kdy působil umělecký šéf  Vlastimil Harapes. Byla to podle mého názoru  zlatá éra baletu ND. Také  on dělal nepopulární kroky – omladil soubor, byl nepraktický na praktické věci.

Ovšem co se týkalo dramaturgické  vize, profesionálních zkušeností, které předával,   to byla jednoznačně pro mě ojedinělá  škola, která mi dala umělecký směr do budoucna. Čerpám z těchto zkušeností dodnes. “

„Za jeho působení se dostala ke slávě většina dnešních baletních superstar.“

5. Když se řekne v hovoru „baletˇák“, tváří se lidé různě, pošklebují se,  mají  špatný přístup k tomuto povolání.  Co na to říkáte ?

„Vím, o čem se mluví, zženštilost, nebo problém gayů – já mám spoustu takových přátel, díky tanci.“

„Potýkal jsem se s tím často – byl to úkol mé práce – tento mýtus vyvrátit.

Já jsem měl štěstí, protože jsem se vypracoval do rolí charakterních. To znamená  více hraní, více výrazových prostředků, více divadla.“

Chtěl jsem, aby se řeklo: „Jo, na tom jevišti stálo kus chlapa“.

Mario Čermák – vpravo

6. Co zevnějšek? Je důležité, jak vypadáte, když chcete tančit v baletním souboru?

„Ano, to je nesmírně důležité. V baletu panuje  nekompromisní výběr  tanečníků. Je důležité, jak vypadáte, jak působíte, vaše technika, musíte také mít charisma.

7. Co váha? Jsou tolerována kila navíc?

„Ne, nesměli jsme mít kila navíc. I  za éry Vlastimila Harapese – stalo se, že vytáhl váhu, vážily se baletky i tanečníci. Existují tabulky, kde je dáno, kolik máte vážit, je udána  výška, poměr rukou, nohou,  atd.“

„Je  dobré být hubený. Pokud máte kila navíc, ubližujete i sám sobě.  Jste těžší, pomalejší, dýchavičný.  Kluci to přeženou s posilováním, nevejdou se potom ani do kostýmů.“

„Je mi 38 let, mám za sebou přes 70 premiér (ani to nepočítám),  22 divadelních sezón. Ale od té doby, co jsem odešel z ND, jsem začal přibírat na váze, je to problém, VZKAZUJI MLADŠÍM GENERACÍM.

Jste pomalejší, pohyb stojí více dřiny.   Nedávám  to na sobě znát, samozřejmě. Hraji v muzikálech a  tady je lepší  nebýt vyloženě vychrtlík.“

8. V zahraničí si baletky nechávají zmenšovat prsa, aby byly dokonalé. V Čechách jsou také tyto přísné požadavky?

„Balet má tradici, balet je striktní a požadavky jsou nekompromisní.“

„Na druhou stranu  v neoklasice nebo v moderním tanci je ženskost výhrou. Je těžké posuzovat  tanečníky.

Soubor v Čechách se snaží být vyvážený, mít od každého typu někoho.“

9. Proč jste odešel z ND?

„Vážně jsem si poranil  kotník, špatně  se to hojilo, dodnes  zranění  cítím.  Měl  jsem dojem, že   můj výkon už nebude tak dobrý. Také vedení ND  se změnilo, soubor šel novým směrem.  Nemohu říct, že bych s tím směrem nesouhlasil,  věci se měnit mají.

„Ale řekl jsem sám – odcházím, nechtěl jsem slyšet – odejdi.“

„Mělo by to patřit k etice tanečníka, aby ucítil změnu,  změnu své   kariéry. Taneční kariéra má  jepičí život, stojí to i hodně slz. Ale 22 sezón není málo.“

10. Nejde kariéru prodloužit? Co třeba Maja Pliseckaja?

„Maja Pliseckaja je legenda.  Tančila i   stará, ale viděli jste půvab, charisma.  „Netrhala“ už žádné výkony, ale vystupovala ještě v 60-ti letech. Bohužel vrcholově to ale nejde navždy.  Když jsem byl na jejím představení, zaslechl jsem tenkrát některé mladé ambiciózní baletky, které  říkaly: „Vždyť nic neumí!“  Podle mého názoru nepochopily o čem je umění a jak vypadá osobnost.

„A další příklad – moje  kolegyně Tereza Podařilová, primabalerina ND. Je už  v divadle asi 24 sezón, má rodinu, děti. Odrodí dítě a jde tančit. Je inteligentní. To je důležité. Také oplývá obrovským charisma.  Toho si velmi vážím, protože duše stojí nahá na jevišti.“

11. Co říkáte na soutěže? Tam přece nehraje roli  žádná  krása ducha.

„Baletní soutěže   jsou bezduché. Kde  se jen soutěží, je to bezduché a hloupé. Divadelní tanečníci by měli  přece jen rozdávat emoce, pocity.“

„Soutěžit by se mělo tak do 18-ti let. Soutěže jsou vhodné jen pro největší technické talenty. Porovnává se, kam až jde technika tance, balet se neustále vyvíjí, není zakonzervovaný.  V tomto případě jsou  soutěže dobré.“

„Já jsem měl štěstí, nemusel jsem tupě ztvárňovat techniku, já jsem hrál slavné charakterní role,  např. Rudovouse v „Labutím jezeře“ , Abderachmana v „Raymondě“,  ve hře  „Malý   pan Friederman“ jsem hrál malého pana Friedermana, charakterní vícerole ve  hře „Isadora Duncan“. ( Mimochodem Isadora byla emotivní tanečnice, žádná technika v jejím tanci nebyla, tu si vymyslela. Tančila dokonce i „Internacionálu“ před V. I. Leninem.

12. Takže emoce mají přednost před technikou?

„Záleželo mi na tom, abych tančil a hrál. Nejkritičtějším divákem jsou děti. Hrál jsem v baletu „Broučci“. Když jen  tančíte, děti zívou a usnou, chtějí domů. Když hrajete a tančíte, když ztvárníte Broučka, děti jsou nadšené, pláčí, smějí se. Prostě prožívají příběh s vámi.“

Hrál jste asi dost dobře…

„Měl jsem s hraním problémy. Říkali mi: „Moc hraješ, moc přehráváš.“ Ale já jsem to tak cítil.  Měl jsem vždy dobré obecenstvo, které mě podpořilo. Vlastimil Harapes mě v tom podporoval, dával mi šance, vybíral mě do charakterních  rolí, kde se především hraje.“

„Však jsem také měl vedle sebe nějaké vzory!  Má dlouholetá  přítelkyně i životní partnerka, člověk, který mě vedl,  Taťána Juřická, ( byla nejlepší „Odetta“ v ČR). Byl to zážitek, vidět ji tančit. Tančila a hrála zároveň, vždy věděla, proč tančí.  Získala  2 Thálie.  Předčasně nás opustila, když si vzpomenu na ty dny, zapláču si.

„Zaplatila nejvyšší daň za svou oddanost k divadlu, za svou citlivou duši. Taťána byla názorným příkladem, že čistá primabalerina může  také  hrát.  Je možné  spojit  profesionální tanec a zároveň profesionální  herectví.“

Mario Čermák – vlevo

13. Líbí se Vám současná baletní představení?

„Někdy jsem  zklamaný, když jdu na balet. Nebo spíše  zděšený tím, jak se tam nic neděje. Ani kapka emoce,  ani kapka duševna. A toto baletu škodí nejvíc.  Pak tomu lidé nerozumí a řeknou: „Už nikdy na balet nepůjdu!“  Když balet nechce nic říct, musí přesvědčit diváka, že to tak mělo být. Divák musí odcházet s pocitem : „Aha, oni nechtěli nic říct!“

„Někdy jsem měl depresi  po  svém představení, lidé doslova řvali  nadšením, zaplavily mě květiny, ale  vydal jsem  ze sebe  tolik emocí, že jsem se vyčerpal“.

14. Jaké je to v muzikálu? Cítíte totéž?

„Muzikál je show. Show nemá s hereckou divadelní duší až tak nic moc  společného.“

„Když jsem jako  sólista baletu odcházel, v té době se u nás  říkalo: „Do  muzikálu nikdy   v životě!“  Ale  já jsem si to zamiloval. Je to jiné, hrajete na jinou strunu.“

15. Co máte raději, balet nebo muzikál?

„Muzikál nebo  balet,  nedělám v tom rozdíl. Je to stejné. Muzikály v Čechách chyběly. Teď je „přemuzikálováno“.

„Muzikál je  velice těžká práce. Nelze pomlouvat muzikály. Zvlášť  ne české.  Jsou to soukromé produkce.  Producentům jde o to, aby byly lístky  vyprodáné, samozřejmě.  Některé produkce, zejména  jejich přístup – nechci jmenovat,  se mi nelíbí. Dělají z tanečníků „košťata“ a devalvují trh práce.“

„Je těžké prodat muzikál, divadla se musí uživit,  to je jasné. Každá show má svou celebritu, která  musí být nějak ohodnocena. Ale každá celebrita vám řekne, že cvičí třeba 3 měsíce zdarma. Soubory  i sólisté tančí, zpívají a hrají. U nás se dělí na zpěváky, herce a tanečníky. Tanečníci mají nejvíce  práce a jsou nejméně ohodnoceni. Stejně jako tanečník  hrajete, někdy zpíváte a jste nejméně ohodnoceni.“

16. Zpívá se alespoň s playbackem?

„Zpívá se většinou bez playbacku. Člověk zpívá, tančí, hraje… je to těžké. V Čechách  je už  dost lidí, kteří hrají, tančí, zpívají, umí akrobacii.  A něco za to chtějí. Ale produkce si raději vezme  amatéry „z ulice“.  Amatér  zahraje  také dobře, je šťastný, že je na jevišti.  A proto za to  nechce žádný honorář.“

„Herci v souboru  dostanou plat  Kč 1.300,- za představení.  Někdy se stane, že dostanou Kč 500,-. To není ani na zaplacení sociálního pojištění. Já mám štěstí, že spolupracuji s produkcemi, které se snaží dělat vše proto, aby nás adekvátně ohodnotili. Rozdíl mezi profesionálem a amaterém je tento:

 Profesionál horko těžko dosáhne toho, aby zvládl řemeslo , aby se mohl vůbec poprvé  postavit na jeviště.

 Amatér hraje  i zadarmo, jen aby mohl stát na jevišti.

17. Moc se o Vás nepíše, nemluví.  Říkáte dokonce, že jeden z Vašich známých  maže z internetu všechny zprávy o Vás. Proč?  Nechcete popularitu? 

„Vždy jsem měl svůj vlastní názor, každou roli jsem si tvrdě vydobyl prací.  Ale viděl jsem i různé druhy chování, jak někteří získávají role……

Paradoxně – ti nejlepší herci, tanečníci bývají skromní, ani nechtějí, aby se o nich psalo.“

Zprávy o umělcích patří vždy k těm nejžádanějším…

„Jiné je to v šoubyznysu. V této oblasti  je nutné, aby se o hercích psalo.  (Hrál jsem v muzikálu „Mona Lisa“ s Ivetou Bartošovou.  Iveta už opustila divadelní svět, ale píše se o ní nejvíce.). A proč se nepíše o mě?  Nepotřeboval jsem to. Když se zeptáte na Maria Čermáka v kterémkoliv divadle, tak mě všude znají. Řeknou vám: „Dnes nehraje, ale ukáže se“.

Řekl jsem si, že si budu dělat slávu sám, svojí prací. Mladí lidé berou jako čest, že mě vidí, chtějí ode mě radu.  A tomu já říkám sláva. Ale úcta je pro mě víc než sláva. Nechci žádné fotky na facebooku, nemám ani PC.

18. Vyhýbáte se technice?

„Jsem antiglobalista. V současné době  lidé přestávají chodit do divadla. Lepší je přece sedět doma, koupit si dobré jídlo a pohodlně se dívat z křesla.“

 Ale herci  snad musí občas dělat rozhovory…

„Když hrajete v úspěšném seriálu, stanete se celebritou,   rozhovory dávat  musíte.

19.Trváte tedy na tom, že o slávu nestojíte… A rozhovory dávat nechcete.

Pokud jsem jako bývalý člen baletního souboru  na fotce mezi činoherní elitou   Švandova divadla na Smíchově, kde momentálně hraji i činohru, a vedení mě tam nechá, je to pro mě čest. Tohle je pro mě sláva. Tohle je pro mě čest.

A pro mě je čest, že jsem s Vámi mohla udělat rozhovor.

Děkuji

Eva Smolíková