Rozhovor s tanečníky TEREZOU ŘÍPOVOU a MARTINEM ŠIMKEM

„Tanec byl vždy hlavně dřina a zájem“

Vedete své taneční kurzy. Kde vlastně učíte a jak dlouho?  

Tereza: „Já učím 6 let, začala jsem s přípravkou dětí v Bakově nad Jizerou, poté jsem dostala nabídku učit klasické taneční pro mládež v  Mnichově Hradišti. V tu dobu jsem oslovila Martina a tím naše spolupráce začala.“

Martin: „Já jsem učil více v Praze, s Terezkou jsme ale začali učit  na mladoboleslavsku,  zejména  Mnichovo Hradiště, Mladá Boleslav a městečka kolem. V Praze jsme rozšířili výuku.“

Které typy tanců  se dají nalézt ve Vašich kurzech?

Martin: „Razíme motto „Staré tradice v novém kabátě“,  snažíme se tedy, aby tradiční standardní a latinsko-americké tance zůstaly, ale pokoušíme se je nějak tematicky  rozšířit. Lidé si mohou vyzkoušet třeba tango  argentino,  každý člověk si poté snadněji přijde na to,  zda ho více  baví latina, standard nebo třeba ještě  něco jiného. V Mladoboleslavském divadle pořádáme pravidelně jednou  měsíčně taneční večery na divadelních prknech,   udělali jsme například muzikálový večer a vyučovali  jsme muzikálový tanec (Chicago).“

Oba máte také bohatou taneční kariéru. Co Vás přitáhlo k tanci?

Martin: „Mě vlastně přitáhla Terezka, byla to  náhoda, nebo osud. Měl  jsem totiž závodně  plavat, ale onemocněl jsem. Když   jsem se po nemoci vrátil,  bylo mi doporučeno nemít žádnou extrémní fyzickou zátěž. Terezka s mým bratrem byli  o rok mladší, osudem či náhodou jsme se dostali  k sobě, co je ještě  zvláštnější, nikdy jsme spolu  závodně netančili, já s Terezkou, ani s mým bratrem žádnou společnou závodní kariéru  nemáme. Terezka znala dobře mého bratra, ale oslovila mě…Nekonkuroval jsem  bratrovi, opravdu. On  byl v mladší kategorii.

Tereza: „Já jsem  v 8 letech z aerobiku přešla na tancování, bavilo mě to, se Šimkovými jsme se sešli v klubu v Bakově nad Jizerou. Bratr Martina  se mnou chodil do třídy.“

dsc_0892

Zavzpomínejte na Vaše sportovní úspěchy…

Tereza: „Začali jsme úspěšně. S mým tanečním partnerem jsme vždycky končili na stupních vítězů, později samozřejmě přišla různá  změna tanečních  partnerů, ale vždy jsme se drželi ve finále či v semifinále. Později jsem  přešla k standardním tancům,  byla jsem v reprezentaci,  poslední rok a půl či dva jsem  reprezentovala Polsko.“

Čemu vděčíte za to,  že jste vždy končili na stupních vítězů?

Tereza: „Určitě dřina a zájem. Bez toho, aniž by nás to bavilo a byl to celý náš život, by to opravdu nešlo. Celý život byl  skutečně jenom takový: ze školy a na trénink,   nic jiného. Škola, trénink.“

Neměla jste pocit, že přicházíte o veškerý  život kolem?

Tereza: „Ne, vůbec ne,  mě to tak strašně bavilo,  neměla jsem vůbec pocit, že o něco přicházím, naopak.  Taneční svět je jiný. Lidé mi připadají  vyspělejší, chovají se k sobě hezky.“

Martin: „Podobně. Vystřídal jsem asi tři taneční partnerky, poté jsem trénoval v Praze, takže od té doby jsem měl individuální studijní plán. Vůbec jsem nebyl ve škole,   trénovali jsme i v zahraničí. Bez ind. výuky  by to nešlo. Tanec  mě nabíjí úplně jinou energií. Láska k tanci, pohybu, hudbě, to všechno patří  k mému životu. Nikdy mi nevadilo, že přicházím o zbytek zážitků,  nechodil jsem nikam „pařit“  každý pátek. Vidím své úspěchy,  reprezentoval jsem Českou republiku.  Přikládám  svůj úspěch i tomu, že jsem měl  výborné trenéry a zázemí. Rodina je  určitě důležitá. Opravdu hodně  jsme  procestovali, Evropu téměř celou, také jsme měli letět do Spojených států, ale bohužel to nevyšlo, na poslední chvíli jsme letěli do Moskvy. Většinou se opravdu cestuje po Evropě, centrum latinsko-amerických tanců a standardních je totiž  Evropa.“

dsc_0908

Pokud jste byli v zahraničí, měli jste čas  prohlédnout si příslušné místo?

Martin: „Ne, čas jsme si  museli udělat. Zašli jsme k moři, ale až navečer. Známe  vlastně halu a hotel.

Všechno se odehrává v hale, vybavuji si moc hezký kemp ve Slovinsku, kde se dá jít k moři. Ovšem…  tak na půl hodiny, spíše zajdeme na jídlo. Musíme  odpočívat, nemůžeme se vystavit  sluníčku a být unavení,  druhý den je soutěž.“

Dovolená to tedy není…

Tereza: „To ne, ale  poznáte  tanečníky,  jdete   s nimi  na večeři, vnímáte,  jakým způsobem se  jaká země připravuje  na soutěž, zda dodržují časový plán, nebo má  soutěž hrozivý  skluz…. Třeba Itálie – ráno  přijdete v devět hodin, to už  má být otevřeno, ale v deset tam ještě nikdo není. Všichni čekají a  organizátoři se objeví až o půl  jedenácté.“

Našli jste si přátele v zahraničí?

Tereza: „Určitě ano.“

Stále si dopisujete?

Tereza: „Už ne. Jsem s nimi spíše v kontaktu kvůli soutěžím,  v  této oblasti komunikujeme stále. Také  v okamžiku, kdy  přijedou do České republiky. Je na tom krásné, že poznáte různé národnosti a  lidi  s různým zázemím, ale láska k tanci nás všechny spojuje.“

dsc_1014

Která evropská země Vás natolik nadchla, až jste ji chtěli napodobit ve svých aktivitách? 

Tereza: „Jde tu spíše o  styl, který se vyučuje v dané zemi. Já jsem jezdila do zahraničí zejména kvůli  standardním tancům,  jiný styl je v Itálii, tam je živější,  rychlejší,  velkolepější, v Londýně je naopak tanec ve znamení techniky, ale dnes doba celkově přinesla všechno největší, nejrychlejší,  všechno se  posunulo někam jinam.  Velice mi vyhovovalo  Polsko. Ve své době byli na vrcholu umění, umísťovali se pravidelně  na nejlepších místech ve finále,  skoro všechna místa byla  obsazena  polskými páry. Jejich styl byl někde mezi Anglií a Itálií,  to mi opravdu vyhovovalo. Zůstala jsem v jejich klubu, trénovala jsem s nimi, neměla jsem partnera z Čech,  ale z Polska.“

dsc_0949

Slýcháme o vedoucím postavení polských tanečníků. Proč? 

Martin: „Na východě lidé  tvrdě  dřou, když se dostanou k tanci, mají určitý  plán,  podle kterého postupují a oddají tomu celý život. Na západě je více možností, děti se mohu věnovat čemukoliv. Na východě ne.  Cítíte, že musíte pracovat, protože je sto  jiných, kteří čekají na příležitost, aby mohli trénovat. Lidé doslova čekají na to, až někdo odpadne, aby  mohli nastoupit na jeho  místo. Na západě záleží na finančních prostředcích. Pokud člověk zaplatí, může cokoliv. Česká republika se podobá západu.“

Tereza: „Tento přístup je vidět zejména u malých dětí. Maminky obvykle nechtějí, aby jejich  dítě chodilo  třikrát týdně na trénink,  platilo se a muselo se tvrdě pracovat.  Jednou či dvakrát týdně stačí, dále mají  flétnu, mimo to   ještě aerobik,  tenis. Nechtějí dělat nic  jako hlavní věc. Spíše si něco zkusit, opravdový zájem, kdy se člověk něčemu hluboce oddá a dře, chce vítězit, to tady už moc není vidět.“

 Jak vidíte současnou situaci z Vašeho úhlu pohledu?  Je to správné nebo ne?  Pokud budou všichni dřít a budou chtít být první, také to nepůjde…  

Tereza: „To je pravda, ale já mám pocit, že by  děti nejraději nedělaly vůbec nic. Rodiče jim zařídí  spousty kroužků, chápu i to, protože jsou sami  zaměstnaní, vytížení a jsou  rádi, že se jejich dítě nikde nepoflakuje a nesedí v partě. V kroužcích je tedy o děti postaráno. Vidím problém v přístupu rodičů. Dříve by řekli – Běž a uč se!  Dnes řeknou – Nechce se Ti, chudáčku?   Tak ne, zkusíme raději dvacet koužků za rok, ono tě třeba něco trkne.  Přístup rodičů je příliš liberální a je to na škodu věci.

I dnes jsou  děti, které jsou zapálené a ty vyhrávají. Ani já nejsem  úplně soutěživý typ, ale snažila jsem se. V současné době mi připadá, že děti chtějí sice  vyhrávat, ale neudělají proto nic. Kdyby to  tak šlo samo…..“ To nás trenéry trošku trápí.

Některé děti i dnes soutěží, ale tak dva páry ze skupiny, dříve by soutěžily všechny.

Martin: „To samé vidíte i v klasických tanečních. Zavolá nám  maminka a ptá se na všechny podrobnosti. Děti vůbec nejsou aktivní.

Jsme šťastní v tanečních pro  dospělé, tam jsou lidé, kteří opravdu chtějí tančit.

Také je důležitá regionální základna nebo tradice a  na mladoboleslavsku se stále drží. V deváté  třídě se mladí přihlásí do tanečních  a učí se. Čím menší město, tím více se tradice drží. Dá se říci, že je všechno opravdu trošku přesycené, lidé mají  hodně možností, co dělat a času moc není.“

dsc_0953

Pro tento podzim máte připraveny dva projekty. Představme první z nich, Roztančené divadlo, což  je určitá  obdoba Stardance. Jak jste přišli na  tuto myšlenku, přitahovalo Vás samotné  jít soutěžit do Stardance?

Martin: „Říkáme tomu takové divadelní Stardance, aby lidé snáze pochopili smysl soutěže,  ale nemá to se Stardance nic společného, vlastně jsme se  ani touto soutěží moc neinspirovali. Říkali jsme si s Terezkou,  že by možná zajímalo ty, kteří chodí na naše divadelní taneční, jak herci tančí.    Samozřejmě jsou tu podobné prvky jako ve Stardance, my také musíme obléknout herce do krásných šatů…“

Bude příští rok opět taková  soutěž?

Martin: „To nevíme. Nejdříve musíme zjistit, jaký bude o tuto soutěž zájem. Choreografii sestavíme,  natrénujeme s herci, časově to není  vůbec jednoduché,   tréninky  musí být nejméně čtyři, aby to trošku vypadalo, takže závěry zatím neděláme.“

Co budete dělat, když herec přijde jen 2x a nebude  umět?

Martin: „To ne, to už víme teď. Herci se  snaží, nechtějí se ztrapnit a vyhledávají tréninky. Vznikla tu určitá soutěživost mezi účastníky, chtějí vyhrát, snaží se  vložit  do choreografie něco, aby byli zajímaví a jiní než ostatní. Je tu taková zdravá soutěžní rivalita, vtipná a příjemná.“

Někteří soutěžící vypadali, jako by neměli  o tanci ani ponětí. Nemáte strach, že jim to nepůjde?

Martin: „Určitě ne, je pravda, že někdo se setkal s pohybem a někdo ne,  ale naučit se může každý, jen musí  chtít. V naší soutěži je to jednodušší v tom, že se  tančí jen jeden tanec, vždycky se choreografie dá sestavit tak, aby to šlo.  Nedáme tam prvky, které dotyčnému nesedí.“

dsc_1013

Je v soutěži nějaký supervizor?

Martin: „Ne, kontrolujeme si vše sami spolu se šéfem Mladoboleslavského divadla.“

Očekáváte hodně velký zájem?

Tereza: „Ano, zatím zájem je. Je to nové, je to něco jiného a lidi to zajímá. Ti,  kteří pravidelně chodí do divadla, se určitě přijdou podívat. Tady se setkává sport s uměním.“

Vybrali jste opravdu ten správný čas, když ve stejnou dobu diváci sledují i televizní Stardance? 

Martin: „To bylo trošku cílené.  Chtěli jsme, aby lidé, kteří se zajímají o Stardance, mohli současně sledovat i naši soutěž.  Vědí, o co jde, nemusí k nám chodit pravidelně, soutěž  není v sobotu, mohou  si tipovat a sledovat vše on-line. A konečně 4. prosince se přijdou podívat na závěrečný výsledek.“

bez-nazvu

Na co se diváci ještě mohou těšit během závěrečného večera?

Martin: „Vystoupení břišních tanečnic, jsou to  velmi úspěšné,  mladé slečny,  dále je tu pěvecké  vystoupení Adama Koubka,   máme připravenu  jednu scénu z nového představení Kabaret z MD a další dvě skvělé show, na které se těšíme a herci také, úvodní choreografii na živou hudbu a před slavnostním vyhlášením  ještě  jednu společnou choreografii.“

Zatančíte něco i Vy? 

Tereza: „My budeme tančit jen s herci a herečkami, samostatně ne.“

Vy ale připravujete ještě jeden podzimní projekt, o co jde?

Martin: „Jedná se o Benefiční taneční večer pro Elinku, při kterém se budeme snažit právě tancem podpořit tuto dívku, aby si mohla koupit  přídavný motorek k invalidnímu vozíku. Elinka je  14-tiletá  dívka, která má od narození rozštěp páteře, takže je odkázaná na invalidní vozík.  Je to velmi šikovná studentka, ale zdravotní podmínky ji nutí k tomu, aby měla čtyři ošetřovatele a asistentky, ve škole musí mít  pomocníky atd. Současně se ale  moc snaží a my jí opravdu chceme pomoci alespoň tím, aby se mohla do  školy dostat sama, nebo jít s kamarádkou ven.  Maminka by na ni mohla jen dohlédnout z okna a ona by byla samostatná. Bez motorku vozík  sama neutáhne.

Pojištovna uhradí jen část vozíku, motorek stojí Kč 80 000,-. Budeme  se tedy snažit vytěžit i z jiných projektů a doufáme, že se vše podaří.“

Jak jste se seznámili s Elinkou?

Tereza: „Chodila jsem s  její sestrou do třídy.  Máme tedy osobní  vazbu na tuto rodinu, proto jsme jim  chtěli pomoci.“

Kde se bude tento večer konat?

Tereza: „Ve vzdělávacím centru Škoda  auto, přijdou zajímaví hosté. Hlavním patronem je známý mladoboleslavský herec Matouš Ruml a zavítá k nám i Emma Smetana, o pěvecké vystoupení se postará  Monika Somerová (Fantom opery), uvidíme klasické pole dance, malé děti, připraveny jsou soutěže, módní přehlídka,  my dva budeme moderovat  a učit takové minikurzy,  aby si lidé mohli zatančit. Hrát nám  bude kapela Piknik.

Plánujete nějaký další projekt po novém roce?

Martin: „Ano, ale zatím bychom většinu  nechali ještě v tajnosti.“

 

Děkujeme a držíme palce

Eva Smolíková

Více na stránkách

www.tanecnimt.cz

 Foto: Eva Smolíková

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..