Rozhovor s Evou Vlkovou, prezidentkou Czech Dance Organization

„My Češi máme schopnost pro něco se nadchnout!“

Od roku 2015 jste prezidentkou  CDO.  Co se změnilo a co chystáte dále?

„Já jsem nekandidovala sama, ale v týmu tří lidí.  Byla to  taková  naše vize a podmínka. Vzájemně se  doplňujeme, každý umí něco jiného a dohromady tvoříme  celkem  konstruktivní celek. V  podstatě tradice ctíme,  naší tradicí jsou taneční tour, což je výkladní skříň CDO. Na těchto projektech pracujeme. V letošním roce jsme se  snažili  dát jim novou tvář,  posunout marketing, kvalitu soutěží a reklamu.  Chceme do  organizace přijmout  co nejvíce tanečníků,  to vyžaduje, aby podmínky pro tanečníky byly optimální. Proto také   vzděláváme  trenéry.  Snažíme se tradici rozvíjet v  moderním duchu a některé věci dělat trošku jinak,  počínaje webovými  stránkami, facebookem, programy udělat trošku trendy, pokud si mohu dovolit užít toto slovo. To jsou naše vize.

Samozřejmě také chceme rozšiřovat členskou základnu, nebo aspoň zájem o naše produkty, protože u nás mohou tančit i nečlenové. Určitě si přejeme,  aby naše soutěže přitáhly i obchodní značky  a byly dostatečně atraktivní.“

Je v Čechách dostatečně velká základna lidí, kteří se zajímají o tanec? Často se říká menšinové umění… Jak je to tedy z Vašeho hlediska?

„Nevnímám tanec  jako menšinové umění. Možná jsme  menšinoví v tom, že nepatříme mezi první čtyři sporty, které probíhají v televizi. Navíc tanec je stále na pomezí umění  a sportu.  Tanečník sice dělá umění, ale trénuje leckdy více než vrcholový sportovec,  takže ke sportovní aktivitě rozhodně dochází. I když  je to  sport spojený  s estetickým vjemem a tudíž je vnímán  jako umění. Domnívám se,  že Česká republika vůbec je považována za národ, který hodně tančí. Kurzů jsou  spousty,  tanečních škol také a   tanec  určitě není   na posledních místech  zájmových kroužků.

Nejpřirozenějším projevem zdravého člověka je pohyb. Pokud se navíc spojí s hudbou, je tu  přirozenost jasná. Každá maminka se nejprve pokusí dát svou  holčičku v 6-ti letech  do nějakého tanečního kroužku. Teprve  později zkouší tenis či základní uměleckou školu  a podobně.“

Jaký byly Vaše taneční začátky? Co Vás přitáhlo k tanci?

„Svým způsobem mě vlastně  přitáhlo to, že jsem se tanci nikdy pravidelně nevěnovala, (když jsem byla malá).  Asi ve druhé třídě jsem začala dělat balet,  ale  moje matka prohlásila, že mě nestíhá vodit na balet a  současně  na klavír, takže rozhodla, že balet nebude. Byla   to osudová chyba. 14 let   jsem hrála na klavír, nicméně nějaké taneční kroužky  a kluby  jsem navštěvovala. Na střední škole jsem se tanci věnovala  rekreačně, ale po ukončení studia  mě kamarádka, která se tanci vážně věnovala, vzala na konkurs, kde  hledali lektory tance. Jsem specializovaná na  malé děti, střední pedagogickou jsem měla vystudovanou,  s dětmi to umím  a tanec mě vždy bavil, takže  jsem nějak začala. „Rozkoukala jsem se, uviděla jsem první soutěžní   choreografie, první soutěže a motivovalo mě to.  Hned jsem se do soutěží také pustila  a začala jsem se  věnovat jenom  tanci.“

Které styly Vás zajímají a které se Vám zase naopak nelíbí  a proč?

„To, co mě uchvátilo hned napoprvé, to byly asi  diskotékové či hiphopové formace, takže současná  pop music, samozřejmě čím více jsem do tance pronikala, začala jsem obdivovat  krásy baletu, moderny a jazzu. Jazz miluji. Chvilku jsem také dělala swing a rock ´n ´roll.  Kdybych měla říct, co nemám moc ráda, tak snad břišní tance u malých dětí. Tam si  vždycky říkám, že opravdu  nevím,  zda tu krásu,  poslání a smysl v tomto věku vidím.“

V současné době byla  často řešena v médiích otázka, zda je  pro malé děti vhodné, aby byly namalované  a vyzývavě oblečené jako dospělé ženy. Je to dobrý trend?

„Nemyslím, si že je to trend, který je běžný, nebo se může aplikovat  v běžném životě, to vůbec  ne.

Tanec je estetická záležitost. Líčení patří  k tanci, tanec  je  vlastně  extravagantní a exhibicionistické umění,  snad z toho důvodu by mohlo být omluvitelné, že už  děti v prvopočátcích přidají  k tanci i  líčení. Nicméně, všeho s mírou. Vždy je třeba  zapojit vkus a rozum, měli by pomoci trenéři a rodiče.“

Jsou kostýmy  při hodnocení  důležité?

„Kostýmy jsou nezbytnou součástí choreografie, chcete-li  vyjádřit určitý děj, tak kostýmy tomu musíte uzpůsobit. A chcete-li  být skutečně viditelní a originální a mít na sobě  extravagantní  modely, opět je to estetický vjem, který přenáší emoce na diváky. Kostým je výtvarná záležitost, která je nedílnou součástí tanečníka. A pokud by se  rozhodl mít téměř  nahé tělo,  stále dochází k estetické záležitosti,  tedy samozřejmě pokud je tělo tanečníka  vypracované.“

Vedete klub Beethoven, který se umísťuje dobře, velmi často soutěže vyhrává.  Čím to? Tvrdá dřina, lepší nápady, či vlastnosti tanečníků, skvělá  technika nebo nápaditější kostýmy?

„Dá se říct,  že úspěch tkví  v systematické práci a v choreografii. Ideální je  samozřejmě mít silný tým, ale ten se ne vždy podaří složit.  Přesto dobrá  choreografie a systematická práce vytvoří celek, který  může uspět. Věnujeme se  diskotékovým stylům už 16 let a dá se říci, že v této oblasti patříme ke špičce. Podařilo se nám udělat  hattrick, takže jsme Mistry v kategorii děti, junioři i dospělí.  Dejme tomu, že se nám daří, ale všechno se točí v kruhu. Jeden rok je to takhle a druhý rok úplně jinak.  Musím říct, že zatím se nám těch šestnáct  daří být nahoře.“

Kolik úsilí stojí vést takový úspěšný klub jako je Beethoven?

„Dříve  jsme byli velký  klub, teď jsme trošku menší, vlastně i z toho důvodu, že stárneme a  energie ubývá. Sice jí máme ještě  dost,  máme i mladé trenéry, ale nicméně už zvažujeme,  do čeho se pustíme a  do čeho ne, zda chceme rozšiřovat  některé oblasti nebo ne.  Všechno stojí opravdu hodně  úsilí a síly si dnes už dobře rozložíme.  Dnes  jsme starší,  máme nadhled a máme všechny  hodnoty  jinak srovnané.  Ten,  kdo má zájem s námi spolupracovat, tak s námi spolupracuje,  dělá si vše  po svém a klidněji.  Nevýhoda stárnutí sice je, že  člověku už  méně  nebude, ale zkušenosti a klid jsou k nezaplacení.“

Rodiče se také často obávají, že děti mohou u vrcholových tanečních soutěží zkolabovat.  Není vlastně nic mimořádného, že někdo omdlí atd. Zabýváte se  také touto otázkou?

„V podstatě bych byla ráda, kdyby  všichni měli potvrzení od lékaře, že tyto věci mohou byť  i  jen na rekreační bázi dělat. A dále projít  kontrolou u sportovního lékaře, kde se  nám poodkryjí všechny zdravotní vady, ať  už srdeční nebo jiné. Je to  ochrana, aspoň z části. Samozřejmě také je tu nebezpečí  opotřebení kloubů atd.  Ideální je,  když  jsou trenéři odborně vzděláni a vedou  tréninky  metodicky správně, aby nikoho nezničili. Ale  svou roli také hraje  dědičnost. U tance na vrcholové úrovni  musíme být na zdraví opatrní.“

Vyžadujete od trenérů  v  CDO, aby zdravověda byla součást jejich  vzdělání?  Umí lektoři poskytnout první pomoc?

„Snažíme se pořádat  přednášky, tento rok  byly v oblasti  psychologie a  bezpečnosti práce,  předávali jsme vědomosti, jak šetrně  zacházet  s tělem a učili jsme základy  správného dýchání.  Tedˇ jste mě motivovala k přednášce, kde  bychom si zásady první pomoci opět oživili.“

Jak jde kombinovat  tanec a  zameškání školní docházky?  Některé střední školy už nechtějí  uvolňovat  žáky kvůli kroužkům  a zájmovým činnostem. Důvodem může být i fakt, že zájmových činností je nadbytek.  Jaké jsou Vaše zkušenosti?

„Jsem  bývalý pedagog a zastávám názor, že  aktivita sportovní či umělecká by měla být podporována. Pokud žáci  potřebují uvolnit  ze školy, protože mají zkoušky, nebo cestují na soutěž, pak  já bych rozhodně patřila k těm pedagogům, kteří by byli loajální. Netolerovala bych, když dítě 4x za  rok odjíždí na dovolenou s rodiči, ale vzdělání  bych podpořila.  Nikdy nevíte, jestli se Vám  víc bude hodit to,co děláte jako zájmový kroužek, nebo to, co zrovna studujete, nebo obojí současně. Když student zvládá školu i zájmovou činnost,  tak nevidím důvod, proč by to nemělo být podporované. V pří ;padě, že  učivo nezvládá, tak je to  samozřejmě na uváženou  a je nutné najít nějakou kompromisní cestu. Setkala jsem se ve svém klubu s případy,  kdy děti vůbec nemají problém s uvolněním ze školy a s  podporou ze  strany svých pedagogů, někdy zase prožíváme vyloženě protiklad, kdy učitelé  absolutně nemají pochopení  pro to, že  někdo jde v době školní docházky byť i  reprezentovat zájmový klub. Záleží  na lidech.“

Je  tanec  drahý koníček?

„Záleží na tom,  jakou úroveň  si zvolíte. Když půjdete do tanečního kroužku  jedenkrát týdně, (takové  taneční kroužky či kurzy pořádá v podstatě každá taneční škola), pak  si myslím, že to vůbec  není drahá záležitost. Bohužel, všechno něco stojí, zadarmo je maximálně první náborový měsíc. Poté se každý   už musí zaregistrovat a platit. Nicméně,  na rekreační bázi  tanec  drahý není. Na  soutěžní bázi už  své oběti  má, musíte cestovat po soutěžích, mezinárodních soutěžích, takže narostou náklady na cestovné,   kostýmy jsou drahé, takže tanec se stává nákladnou záležitostí.“

Jsou-li tanečníci na vrcholové úrovni a  cestují – li i do zahraničí, vrací se jim  investice vložené do sebe samotných nebo ne?

„Jak komu. Například, dítě v 6-ti letech začne tančit v nějakém  klubu,  zůstává tam deset, patnáct let, dovrší  18-ti let, změní město a  má možnost bud najít jiný taneční klub,či dojíždět,  může se  uplatnit v reklamách, zkoušet castingy do různých tanečních skupin, kde jsou už  tanečníci  placeni. Ale to je pouze  ten nejšikovnější, jenom  ten, kdo  na sobě tvrdě pracuje, je  výrazná  osobnost a jde si za svým cílem, protože tanečníků,  řeknu to opravdu ošklivě,  je ‚habaděj‘.

Někteří mladí lidé by rádi chodili do kurzů, ale soutěžit se bojí. Jaké možnosti jim  CDO nabízí?

„Každá škola má své podmínky.  Někdy přijdete a jste rovnou zařazeni do soutěžních týmů, (ale jen do těch rekreačních,  tzn. žádná náročná choreografie, žádné náročné prvky, ale skupiny se jdou  reprezentovat na  jeviště). Naše  organizace má vytvořené tyto úrovně: rekreační tance, pokročilé  a vrcholové úrovně. Někde můžete jen chodit do kurzů a  nesoutěžit  vůbec.  Člověk se musí poptat a  nebát se.  U náborů je důležité,  aby trenéři  ‚odbourali‘ strach. Děti  si nevěří, přitom by moc rády tančily. Je dobré  vyzkoušet si aspoň jednu  nebo dvě lekce, dál to už záleží na trenérech, aby člověku pomohli nebát se.“

Roste v České republice zájem o tanec, nebo zůstává  počet zájemců zhruba stejný?

„Dá se říci, že každá  škola vyprodukuje pár šikovných tanečníků, kteří si založí svoji školu nebo   kroužky a takhle to jde pořád dál. Myslím si tedy,  že se  taneční školy spíše rozrůstají, je to v podstatě taková řetězová reakce. Lidé,  kteří  chodili někam tančit, se nechají inspirovat a poselství  tance  nesou dál.“

Jak celkově hodnotíte české tanečníky v porovnání  se zahraničím? Jsme lepší? Jsme horší? Jací jsme?

„Na mezinárodních  soutěžích zaměřených  na umělecké disciplíny  určitě patříme ke špičce. Mám teď na mysli oblast  amatérského  tance, ne profesionálního tance.  Extraligové tance ale již dosahují absolutně profesionálních měřítek, i když  se pohybujeme ve  ‚vodách amatérských‘. Úroveň  neuvěřitelným způsobem stoupá, to,  s čím jste vyhráli před deseti lety, by dnes bylo na úrovni dětské věkové kategorie. Je to tedy  spíše alarmující. Je vůbec v  pořádku  tato vzrůstající kvalita a náročnost?  Vyvstává otázka, pokud děti tak tvrdě trénují,  zda  ještě v patnácti  letech budou  mít tanec rády. Číhá na ně  nebezpečí vyhoření.  Dříve jsme tanec dělali se zájmem a na soutěže se jezdilo tak 2x do roka. Od šesti let se už může  jezdit na soutěže, dnes například streetový tanečník vyjede na soutěž klidně desetkrát  či patnáctkrát do roka, diskotékový tanečník to samé, je to opravdu náročné.“

Dá se říci, že Češi si stojí dobře  i na profesionální  úrovni. V čem tkví naše síla?

„Dříve se říkalo: ‚Co Čech, to muzikant‘.  Nevím,  jak to nazvat, ale my Češi máme schopnost pro něco se  nadchnout, to dokáže velká většina Čechů. Pak jsme „pracovité včelky“.  Máme syndrom, že pocházíme z malého rybníčku, kdo  chce něco dokázat, musí vydat  o to více energie a síly, protože ví, že to bude těžké.   Schopnost nadchnout se  a začít na sobě tvrdě  pracovat, ta je nám přirozená.“

Děkujeme za rozhovor

 

Eva Smolíková

Foto: archiv Evy Vlkové, Eva Smolíková

Taneční magazín

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *