Rozhovor se Štěpánem Pecharem, choreografem a uměleckým šéfem DEKKADANCERS

„Někdy se koníček promění v povinnost. A to je špatně“

Štěpán Pechar

V dětství se věnoval kreslení a malování. Hodně sportoval a nakonec se našel v tanci, který jej okouzlil, jak přiznal až v osmnácti letech. Začínal studiem v pražském Duncan Centru a ve dvaceti letech nastoupil do sedmého ročníku pražské taneční konzervatoře. Tančil v Laterně magice, spolupracoval s 420PEOPOLE, Lenkou Vagnerovou & Company, s Pražským komorním baletem. Krásné role tančil na scéně ND a od roku 2015 působí Štěpán Pechar jako umělecký a výkonný šéf, choreograf a tanečník DEKKADANCERS a tanec, jak sám přiznává, stále miluje. „Je to ohromná součást mého života. Je to moje povolání a velká vášeň.“  

Pocházíte z Malty, kde jste do svých osmnácti let se sourozenci vyrůstal v rodině českého lékaře, a maminka je maltská rodačka a pracovala v cestovní kanceláři. Jak vzpomínáte na toto období? Neuvažoval jste, že byste byl jako Váš tatínek lékařem?

„Na své dětství a náctiny mám jen ty nejkrásnější vzpomínky. Byl to úplně bezstarostný život. Snad největší starostí bylo vybrat pláž, kam se půjdeme koupat, nebo vyhrát plážový volejbal.

Pamatuji si na to, když mi bylo zhruba 8 let a táta nám s bráchama ukazoval záznam operace kolene a s velkým zájmem nám popisoval každý krok operace. Uznám, že mě to dost zajímalo. Táta nám také neustále kladl na srdce, že je dobré mít alespoň jednoho doktora v rodině a jistě si přál, aby alespoň jeden z jeho čtyř synů se doktorem stal. Nestal. Ačkoli naši byli celkem přísní ve výchově a trvali na tom, aby se nám dařilo ve studiu, nikdy na nás netlačili ve výběru studia a kariéry. Já jsem o medicíně jistého času uvažoval, ale odradilo mě to celoživotní studium a silné nutkání věnovat se sportu a pohybu.“

V dětství jste se věnoval kreslení a malování a k tanci jste se dostal díky lásce k jedné slečně, jak jste v jednom rozhovoru přiznal, až v osmnácti letech. A se studiem tance jste začal v pražském Duncan Centru a ve dvaceti letech jste nastoupil do 7. ročníku Pražské taneční konzervatoře. Čím vás tanec tak okouzlil, že jste mu podlehl a zapudil myšlenku studia fyzioterapie?  

„Když jsem sportoval, zajímaly mě vždy cviky, které jsou směřovány k tomu se naučit nějakou dovednost. Tedy necvičit jen sílu pro sílu, nebo výdrž pro výdrž a pružnost pro pružnost, ale cvičit sílu v nohách například pro výbušnost a pro vyšší skok, nebo cvičit zápěstí pro zlepšení stojky, cvičit flexibilitu za účelem toho dokázat udělat provaz apod. Po té fyzické stránce, tohle je přesně tanec. Učíte své tělo být připravené se naučit co nejvíce dovedností a tyto dovednosti jsou pak prostředkem vašeho vyprávění na jevišti. Navíc oproti míčovým hrám se v tanci neučíte jen určitou opakující se škálu dovedností, ale učíte se neustále nové. V podstatě s každou choreografií se učíte jiné pohyby, zkoumáte jiné principy a přicházíte neustále na nové způsoby, jak pracovat s tělem. Ta pestrost je to, čemu jsem propadl. K tomu ztvárňujete tancem role, které musíte naplnit emocemi. A vždy mě nesmírně zajímala choreografie, kde se správnou fantazií a se zájmem o tvorbu je opravdu možné snad všechno. Tanec, choreografie, divadlo…dohromady jsou nevyčerpatelnou studnou zajímavostí.“

Jako tanečník jste začínal v roce 2010 v Laterně Magice, spolupracoval jste s 420PEOPOLE, Lenkou Vagnerovou & Company, s Pražským komorním baletem a pak jste dostal nabídku od tehdejšího uměleckého šéfa baletu ND Petra Zusky. A na prknech Zlaté kapličky jste debutoval v klasickém baletu Labutí jezero. Tančil jste moderní i klasické role. Někde jste řekl, že jste si zatančil mnoho svých vysněných rolí. Na kterou rád vzpomínáte a máte ještě nějakou nesplněnou rolí, kterou byste si rád zatančil?

„Velmi rád vzpomínám na Bella Figura od Jiřího Kyliána, nebo na DECADANCE od Ohada Naharina, taky Cacti od Alexandra Ekmana. Opravdu jsem si velice užíval tyhle krásné díla tančit. Spíše než konkrétní vysněné role mám vysněné spolupráce s některými choreografy. Například moc rád bych poznal práci s Crystal Pite na některé z jejích choreografiích, nebo Akrama Khana nebo Mats Eka. Zajímalo by mě, jak přistupují k tvorbě, jak formují své myšlenky do pohybu, jak uvažují nad dramaturgií nebo režií, jak pracují s tanečníky.“

Od roku 2015 působíte jako tanečník, choreograf a umělecký šéf tanečního souboru DEKKADANCERS. V současné době se věnujte více vedení souboru. Na co se mohou příznivci vašeho souboru těšit? Připravujete nové projekty? 

„Diváci se mohou těšit na již čtvrtou premiéru v tomto roce. Pro podzim tohoto roku připravuje pro DEKKADANCERS svoji novou kreaci Ondřej Vinklát. Po spolupráci s Divadlem Bratří Formanů a s Českou filharmonií na Knize džunglí, která měla premiéru 7. 6. 2022 v Azylu, se chceme zase zaměřit na tvorbu ryze naši, ryze DEKKA. Plánujeme už také rok 2023. O všech nových projektech budeme včas informovat na našich nových webových stránkách www.dekkadancers.net, nebo na našem FB či IG.

Hodně se věnujete také chorografii (Purpurový déšť, Gone Too Soon). Poslední večeře, na niž jste jako choreograf podílel spolu s Ondřejem Vinklátem a Markem Svobodníkem, byla Oceněna nejlepší choreografií roku 2017 – Operaplus.  Máte v této disciplíně nějaké vzory?

„Je jich mnoho, například již zmiňovaní Jiří Kylián, Crystal Pite, Mats Ek, Akram Khan. Jsou mi vzorem svým přístupem a uvažováním nad choreografií, svojí nápaditostí a ojedinělostí.“

V roce 2021 měla premiéru Vaše one man show Muž z Malty a na přípravě scénáře jste se inspiroval svým dospíváním. V tomto projektu jste propojil tanec, malbu a stand-up a právě stand-up sledujete od svých devíti let a vašimi oblíbenci jsou Robin Williams a Jim Carrey. Jaké to je být na scéně sám?

„Vzrušující!“

Čím je pro Vás tanec dnes? Někde jste řekl, že tanec stále milujete…

„Samozřejmě že tanec stále miluji. Je to ohromná součást mého života. Je to moje povolání a velká vášeň.“

Je Vám práce také koníčkem?

„Do jisté míry. Všeho moc je příliš. Někdy se stane, že se koníček promění v povinnost. To je špatně! Kdykoliv se mi tohle v minulosti stalo, vždy jsem se snažil udělat vše potřebné k tomu, abych znovu nalezl chuť k práci a dostal se do stavu, kdy mě práce nesmírně naplňuje. Myslím si, že jedině tak, můžete dosáhnout opravdu výjimečných výsledků. Jsem si vědom toho, že mám se svojí prací velké štěstí v tom, že je pro mě, dost často, koníčkem.“

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Aktivním odpočinkem – volejbal, saunování, motorky, běh, kresba, fitko, cestování, čtení, kino i divadlo.“

Děkuji za rozhovor

Štěpán Pechar

Narodil se 2. září 1987 na Maltě, kde vyrůstal do svých 18 let.

Tanec studoval v Duncan Centru a na Taneční konzervatoři hlavního města Praha.

Spolupracoval s Laternou Magikou, 420PEOPLE, Lenka Vagnerová & Company, Pražský komorní balet. Byl členem baletu ND v Praze.

Působí jako umělecký a výkonný šéf, choreograf a tanečník DEKKADANCERS, kde účinkuje v – Muž z Malty, Stabat Mater, A. I., HornyBach 18+, Poslední večeře

 

 

Foto: Archiv Štěpána Pechara 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem Star Dance Martinem Prágrem

„Dřív pro mě nebylo nic než tanec. Dnes vidím i jiné věci“

Martin Prágr

Tanec jej provází od dětství a jednu dobu byl pro Martina Prágra vším. Jako tanečník vystupuje v páru Pragr and Galan a spolu se svoji taneční partnerkou Denisou Galandžárovou založili Klub Happy Dancem, kde učí tanec děti a dospělým se věnují v tanečních kurzech Tanec nebo Víno. V posledních dvou ročnících TV taneční soutěže StarDance aneb  když hvězdy tančí  se představil jako taneční partner Gabriely Koukalové a Simony Babčákové.

V sedmi letech jste ve svém rodném Hodoníně začal tančit. Velice Vás v tom podporovala maminka a v patnácti jste kvůli tanci odjel do Ostravy a začal si plnit své  sny. Co Vás ještě kromě tance bavilo?  

„Nebýt mé mámy, tak vlastně vůbec netancuji. Když jsem začínal, tak byla na nás s bráchou úplně sama, takže ona byla můj sponzor jak finanční, tak časový (jezdila na všechny závody). Když jsem šel do Ostravy, tak velkou oporou už byl i její přítel. Mě baví celkově sport od mala. Můžu hrát hokej, fotbal, plavat… ale dříve byl tanec číslo jedna 😉

V Ostravě jste potkal Denisu Galandžárovou a společně se Vám podařilo vyhrát MČR v kategorii mládež a stali jste se také vicemistry do 21 let. Zúčastnili jste se řady prestižních tanečních soutěží na mistrovství Evropy v Moskvě, Stuttgartu nebo na Mallorce na mistrovství světa. To znamená samý trénink, měl jste vůbec čas na studium?

„Bylo to jednoznačně nastavené. Pokud chci tančit, musí být výsledky ve škole, takže každou volnou chvíli jsem věnoval studiu. Škola mě bavila. Studoval jsem obchodní akademii.“

Od osmnácti let tanec vyučujete. V roce 2013 jste spolu s Denisou založili Klub Happy Dancem a Vaším  cílem je rozhýbat tancem děti z okolí Českého Těšína a Třince. Mají děti o tanec zájem?

„Náš klub není v žádném velkém městě, ale na malé vesničce. Jde nám primárně o pohyb dětí. Soutěže nejsou prioritou… Každopádně tato doba je spíše o rodičích. Musí si najít čas na své děti. Kolikrát je nechají sedět doma a nepodpoří je. Dnes každý dospělý končí pozdě večer v práci, takže děti si vlastně dělají, co chtějí a většinou je to tablet atd.“

Vedete také taneční kurzy pro dospělé v Tanec nebo Víno, kde máte kurzy společenského tance zpříjemněné ochutnávkou vín z rodinného sklípku z jižní Moravy. Jak se vám daří roztančit dospěláky? 

„Tohle je čistý relax. Po odpolední práci s dětmi, je to takový návrat mezi naši věkovou kategorii. Užívám si to.“

S Denisou Galandžárovou vystupujete jako taneční pár Pragr and Galan. Jak se Vám daří v současné nelehké době? Pořádáte taneční kurzy také on-line?   

„Těch vystoupení je samozřejmě míň. Plesy se nějaké rozjely, ale je to slabé. V covidové době jsme on-line vůbec neučili. Není to žádná obchodní schůzka, ale přeci relax na osobním kontaktu… nedovedu si představit, že někdo skáče doma u televize a já třeba před telefonem 🤷

 V roce 2019 jste se stal tanečním partnerem biatlonistky Gabriely Koukalové v TV taneční soutěži StarDance aneb když hvězdy tančí a skončili jste na 5. místě. V jedenáctém ročníku jste tančil s herečkou Simonou Babčákovou, ale kvůli zdravotním potížím Simony jste byli vyřazeni. Co Vám soutěž dala?

„Určitě mi dala vzpomínky. Můžu si do svého tanečního života zapsat a zavzpomínat na něco úplně jiného. Každá řada měla něco do sebe. Potkal jsem super lidi a prošel si úplně jiným vyčerpáním 😉… byl to takový zdravý tlak 😉

Čím je pro Vás tanec tak jedinečný? Je podle Vás tanec jako rozhovor mezi dvěma lidmi? Jste tanečník tělem i duší?  

„Pokud je na parketu více lidí (tanečníků), tak je to určitý rozhovor, který má ale svůj rytmus. To jestli jsem tanečník tělem i duší… dřív bych řekl, že to tak bylo… nic pro mě jiného nebylo, viděl jsem jenom tanec. Čím jsem starší, tak si uvědomuji, že jsou i jiné povinnosti, nebo i možnosti jak si den užít, naučit se nějaké nové věci nebo poznat lidi mimo okruh tance. Dříve to byla jedna škatulka. Každopádně představit si svůj živit bez tance nedovedu 😉

Jaký druh tance je Vám bližší? Latina nebo standard?

„Tady není o čem diskutovat 😉 Latina. Standard mě moc nikdy nebavil.“

Jak rád odpočíváte? V jednom rozhovoru jste přiznal, že jste vášnivý sportovec.

„Miluji hokej, kolo… A když se do toho přidá večeře nebo dovolenka s přáteli, tak je to úplně nejvíc relax 😉

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Martina Pragra

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Krátce s ředitelkou festivalu Tanec Praha Yvonou Kreuzmannovou

„Nejsou to lehké časy“

Jak jste připravovali festival v této nelehké době, na pozadí všeho je válečný konflikt, peníze pro kulturu určitě nepřibývají. Jak vidíte situaci nyní?

„Není to vůbec jednoduché, řekli jsme si, že už nebudeme dělat dvě fáze festivalu jako v předchozích letech,  ale zkusíme být nějakým způsobem flexibilní  tak, jako jsme celé dva roky v pandemii byli.   Zkusíme zrealizovat co nejvíce projektů,  a to nejen  v Praze, ale i v regionech, což je velký úkol a já chci říct, že moc a moc děkuji  manažerskému týmu, který odvádí vskutku neuvěřitelnou  práci.

Když do všeho toho našeho  snažení vstoupila válka, mnozí z nás, já jsem toho příkladem, okamžitě ubytovali ukrajinské umělce u sebe doma,  Začali jsme jim pomáhat a hledat pro ně  uplatnění. Jsem moc ráda,  že Duncan centrum konzervatoř nám vyšla vstříc a mohou tam docházet studentky ve věku 13- 18 let,  podařilo se nám propojit se s  různými studii, které své prostory nabídly zadarmo  pro zkoušení těchto umělců. Je pravdou, že nic není  jednoduché, teď otevřeme,  chvála Bohu, studio Krenovka a zase i tam vytváříme prostor pro jejich práci, kde by mohli nastudovat svoje díla natolik, aby je mohli uvést na Fokus Ukraine tak, jak si přejeme a v co nejlepší kvalitě.

Situace je těžká  a po rozhovoru s ministrem kultury p. Martinem Baxou si všichni uvědomujeme, že příští rok může být o hodně horší a může dojít k zásadním škrtům a budeme muset asi utlumovat  program.

Utlumovat program je možné, ale s tím,  že se to opravdu dozvíte v předstihu jednoho roku a ne, že se takovou informaci dozvíte měsíc předem, to je  prostě nefér vůči umělcům.

Takže já bych nechtěla porovnávat  letošní situaci, která byla velmi šokující,  s tím, co možná bude příští rok, protože  se na to zřejmě  můžeme připravit a můžeme jít do toho krácení, které pravděpodobně asi nastane.“

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí

Foto: Eva Smolíková

Eva Smolíková

Taneční magazín

Listy důvěrné Petra Zusky

Rozhovor s choreografem a režisérem

Choreograf a režisér Petr Zuska připravuje pro Pražský komorní balet novou choreografii Listy důvěrné. Dílo na stejnojmenný smyčcový kvartet Leoše Janáčka na premiéře živě provede Zemlinského kvarteto. Premiérový večer proběhne   22. května v Divadle na Vinohradech, otázky našeho rozhovoru se tak točí zejména kolem blížící se premiéry

Proč jste zvolil pro svou novou choreografii zrovna druhý smyčcový kvartet Listy důvěrné?

„Po pravdě to nebyla úplně moje volba, ale přání ředitelky Pražského komorního baletu Laďky Dunovské Jandové. V září zemřel její manžel, majitel souboru a jeho dlouholetý mecenáš Ivan Dunovský, bez něhož by Pražský komorní balet pravděpodobně už dávno neexistoval. Ivan měl Janáčka velmi rád, speciálně tento Opus, a tak jsme se rozhodli mu to věnovat k nedožitým sedmdesátinám.“

Petr Zuska ze zkoušek

Pro Pražský komorní balet jste před lety dělal Janáčkovy „Mlhy“. Máte Janáčka rád? Jaký máte k jeho hudbě vztah?

„Ano, Janáčka mám rád, ale pro svou tvorbu jsem téměř vždy doposud vybíral jeho klavírní lyriku. Ať už zmíněný cyklus V Mlhách – to bylo v polovině devadesátých let, později jsem přesedlal na Po zarostlém chodníčku. Nikdy jsem to nedělal celé, ale vybíral jsem si vždy několik vět a kombinoval je s hudbou jiných a nejen českých skladatelů. V průběhu mnoha let tak vzniklo asi pět nebo šest naprosto stylově a tematicky rozdílných inscenací napříč tuzemskými i zahraničními soubory, které z „Chodníčku“ čerpaly. Například v roce 2011 jsem pro Ballet Monte Carlo udělal taneční divadlo Smrt a dívka, kde Janáčka kombinuji s Franzem Schubertem, o sedm let později zase v baletu Jihočeského divadla v představení Klíče odnikud, s Requiem Antonína Dvořáka… Janáčkovo piano je mi blízké svou lyričností, smutkem, naléhavostí i jemnými, skoro minimalistickými odstíny.“

Petr Zuska – po premiéře s Pražským komorním baletem – foto Serghei Gherciu

A co Vám bylo pro choreografii Listy důvěrné hlavní inspirací?

„Nabízelo se více věcí. Od skutečnosti, že je tato skladba jakousi hudební formou milostné korespondence mezi Janáčkem a o čtyřicet let mladší vdanou ženou, se kterou měl nemanželský poměr, přes fakt, že je to poslední skladatelův kus, neb v tom samém roce zemřel, až po možnost do toho nějak zapojit esenci smrti Ivana Dunovského… Dlouho jsem si lámal hlavu, ale pak jsem na vše z toho rezignoval. Moje pojetí vychází pouze z hudby samé a z toho jaké, veskrze nedějové obrazy a nálady ve mně vyvolávala. Je to ničím nezatížená, svobodná vize. Navíc naposled jsem dělal v Estonsku Labutí jezero a v současné době jsem již v teoretických přípravách na Popelku pro Jihočeské divadlo, tak jsem si dovolil tento odskok od reality a jakékoli narace.“

Listy důvěrné ze zkoušek

Pracujete rád se stejným tvůrčím týmem, autorem hudby, kostýmů, světelného designu, nebo pro každý projekt hledáte nové spolupracovníky?

„Škála autorů hudby v mé tvorbě je opravdu široká. Pravdou ale je, že k některým se vracím častěji. Co se týče inscenačních týmů, tak když se podívám do historie, asi bych řekl, že se dá mluvit o různých obdobích, kdy to bylo více méně stabilní, aby se to pak zase na nějaké jiné období pozměnilo. Těch spolupracovníků bylo mnoho a já si vždy vybírám intuitivně, podle charakteru a stylu oné inscenace. Asi nejčastěji ze všech jsem spolupracoval s výtvarníkem scény – profesorem Janem Duškem. Od roku 2005 jsme spolu vytvořili asi patnáct kratších i celovečerních kusů jak u nás, tak po celém světě. S Honzou jsme společně prošli dlouhý kus cesty. Ač jsme rozdílní lidé, máme něco podstatného společné.“

Petr Zuska foto Jakub Fulín

A jaká je pro Vás spolupráce se Zemlinského kvartetem?

„Po několika zkouškách musím říci, že jsem nadšen. Nejen že jsou to excelentní muzikanti, kteří vytvářejí naprosto homogenní celek, jenž má barvu, dynamiku a… koule, ale zároveň jsou mi blízcí i svou bezprostředností a autenticitou jako lidé. Navíc z nich čiší respekt k faktu, že se nejedná výlučně o jejich vlastní koncert, což není u všech hudebníků vždy automatické. A jejich fyzická přítomnost na jevišti přidává celému kusu ještě další dimenzi.“

S Pražským komorním baletem se jedná už o několikátý společný projekt v řadě. V čem podle Vás tkví síla souboru?

„S Pražským komorním baletem jsem spolupracoval několikrát již v devadesátých letech, od té doby čas od času, poslední léta opět intenzivně. Soubor se během těch téměř třiceti let několikrát personálně vyměnil, střídali se různí umělečtí šéfové, vývojem prošla i estetika tance a divadla… Mám pocit, že jsou dvě zásadní věci, které jsou však napříč časem téměř neměnné. Jedna je pozitivní, ta druhá méně. Vždy to byl soubor tak trochu rodinného typu, plný nadšených lidí a výrazných uměleckých osobností, kde vznikalo něco svobodného a opravdového. V tom je dle mého jeho nesporná síla. Ač je v mnohém naprosto odlišná doba, takhle jsem to vnímal ještě za Pavla Šmoka a tak to vnímám i teď, kdy je uměleckou šéfkou Linda Svidró. Na druhou stranu tak jako tehdy, tak i dnes a téměř vždy mezi tím, se soubor potýkal a potýká s absolutně nestabilním a nedostatečným způsobem financování, čelí jakémusi nezájmu až ignoranci ze strany státního establishmentu kulturní sféry a tudíž opět a znovu bojuje o holou existenci. Tuto skutečnost považuji za absurdní a alarmující. Kromě zmíněného Ivana Dunovského má svůj lví podíl na tom, že soubor neutonul, ještě jeden člověk. Jeho dávný ředitel a manažer Jiří Opěla. Díky, pánové!“

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na premiéru!

Foto: Jakub Fulín, Serghei Gherciu 

Mgr. Johana Mravcová

pro Taneční magazín