Rozhovor s Petrem Horníčkem, principálem Losers Cirque Company

„Připravujeme unikátní muzikál ‚Nebesa‘

Losers Cirque Company připravuje na léto unikátní muzikál, kde se setkají ti nejlepší z nejlepších. Jen pro zajímavost – jednu z hlavních rolí si zahraje Jiří Korn a zodpovědně se na ni připravuje, přesně tak i ostatní.

Pokladli jsme pár otázek na tělo principálu souboru Petru Horníčkovi

 

Zanedlouho uvidíme muzikál „Nebesa“.  Věříte v Boha?

„Přímo v Boha ne,  protože to už je takové konkrétní označení nějaké osoby. Ale já  určitě věřím v  energieS tím jsou spojená třeba dechová cvičení, práce s energií. Pokud to mám tedy zkusit  vyjádřit, tak v něco věřím. Ale zrovna Bohem bych to nenazýval.“

Co je hlavní myšlenkou muzikálu Nebesa? Je zde nějaké vyšší poselství, třeba i takové, že všechno, co se na světě děje, je nějak dané (třeba i pandemie či válka) a my se s tím musíme smířit, nebo jde jen o zábavný příběh o andělech či dokonce  o komedii?

„No, teď je doba skutečně složitá. Proto jsme chtěli udělat  představení, které je od všeho dění  trošku odpoutáno. Základní myšlenka je taková, že mezi námi jsou skrytí andělé,  které nevidíme, a nějak nás v tom životě doprovází.  Náš  příběh vychází z toho, že andělé chodí do práce jako do korporátu každý den, jako každý z nás. Vlastně všichni účinkující jsou část představení lidé a část představení andělé, takže mají takové dvojrole. Jejich životy se prolínají – část je andělský život a část je pozemský korporát. Andělé existují právě tak, jako existuje nebe, je to takový uzavřený cyklus. Pokud dotyčný neudělá něco špatného, cestuje do nebe a zase zpět na Zemi. V příběhu je to brané  opravdu s nadsázkou, je to takové odreagování od všedních starostí.“

Jako místo konání jste vybrali Anežský klášter. Ale hra tedy nemá s vírou tolik společného, rozumím tomu dobře?

„Určitě, hra   je opravdu určena  pro široké publikum. Nezpíváme ani nehrajeme  doslova k někomu konkrétnímu.“

O jaký žánr jde?

„Je to takový novotvar, uslyšíme gospel, bude tu hodně tance i akrobacie, vlastně to není ani novocirkusové  představení ani muzikál. Je to na hranici těchto dvou světů.“

Propojujete hodně žánrů. Je to  dobré pro umělce, když muzikant  dělá tanec, tanečník dělá akrobacii, akrobat dělá hudbu….? 

„Je to dnes trend.  Na  umělce a performery bude vyvíjen čím dál tím větší tlak, aby byl každý vším a uměl všechno. V souboru tak bude méně lidí, místo padesáti bude třeba jen dvacet a ti zvládnou všechno.“

Nesníží to potom celkový výkon umělců?  Možná ne každý je úplně multifunkční a ovládá všechno!

„No, ne každý může dělat všechno, tanečníci se dnes učí nějakou akrobatickou dovednost, hudebník se učí tancovat, vlastně je to normální, že v muzikálu lidé umí i tancovat i zpívat. Dalo by se říci,  že je to spíše tak,  že např. pro akrobatickou disciplínu musíme třeba více posilovat. Myslím si ale, že vývoj k tomu směřovat bude. Nechci říct,  že by vyloženě jeden performer skládal hudbu, zpíval, tancoval a akrobatil, ale tahle multifunkčnost bude podle mě čím dál víc vyžadována. Někteří akrobaté  pilují své umění, aby uměli sólové  skladby, (to propojení mě baví). Ale musí to být samozřejmě na vysoké úrovni. Pokud někdo nezazpívá dobře, tak zpívat jednoduše  nemůže a musí jenom tančit či dělat akrobacii.“

Jsme coby diváci zvyklí, že v muzikálu každý  tančí,   zpívá, hraje. Ale Vy si už berete ty naprosté umělecké  špičky do svého cirkusu. a všechno tohle propojit je už na úrovni geniality.  Je toto vůbec možné?

„Nooo… To je právě to, co jsme se rozhodli, že vyzkoušíme. Uvidíme, zda lidé,  které jsme vybrali,  tohle zvládnou, sami jsme zvědaví, jak to dopadne.

To je vždy na projektu to krásné. Nejen to, že vytváříme autorskou  věc a že scénář vznikl od nás, ale stejně tak jsme  se rozhodli, že vyzkoušíme, zda akrobaté zvládnou toto propojení. A pokud se ukáže, že ne,  tak budeme vše upravovat, protože je to autorský projekt.“

Vy se také chystáte využít titulky a nechat muzikál v anglickém znění. Co třeba diváci, kteří anglicky nerozumí a budou tedy rozmrzelí?

„To je jinak, rozhodli jsme se černošské písně nepřekládat,  protože v češtině to celé opravdu jinak  zní. Čeština je jinak zpěvná a  je lepší nechat písně v originálu. Pro   děj jako takový to nemá zásadní význam. Zpěv pouze doprovází tanec a ostatní výrazové  prostředky.  Snažíme se tu a tam něco dodat česky, aby divák úplně porozuměl. Ale pracovali jsme vlastně vždy tak, že naše vystoupení je obrazová záležitost a je na divákovi, jak si to vyloží. Je celkem jasné, že se nějaký anděl do někoho zamiluje, tomu divák porozumí a dále vyrozumí z herectví, o co jde.“

Tak my se už moc těšíme a přejeme Vám, ať vše dobře dopadne!

Foto: Archiv Losers Cirque Company

Foto: František Ortmann

Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s prvním sólistou Finského národního baletu Michalem Krčmářem

„Jako umělci musíme jít příkladem, dávat naději, vzdělávat, pomáhat a naslouchat“

„Na úvod  mého rozhovoru bych rád poděkoval Vaší redakci za možnost mého vyjádření k tyranské situaci na Ukrajině. Neexistují slova, jakými bych popsal, jak se většina lidí a umělců cítí, když vlastně jediné, co můžeme dělat, je přihlížet. Vždy se dá udělat alespoň trochu, alespoň něco málo, a pokud tak učiní každý, bude to mít ohromující váhu a dopad. Tím jsem si jistý. Většina z nás má dvě možnosti. Neudělat nic nebo udělat něco. Bohužel, to se nedá říct o lidech na Ukrajině. Jako například můj bratr Martin jel na Slovensko-ukrajinské hranice dobrovolně pomáhat a já jsem se pro začátek rozhodl, že se na každém představení budu klanět divákům s vlajkou Ukrajiny a sociální média zaplavovat s anti válečnými příspěvky… Jako umělci máme velké slovo, musíme jít příkladem, dávat lidem naději, lepší pocit, vzdělávat, pomáhat a naslouchat lidem. Nyní je velká potřeba,  abychom byli jednotní, silní a spolu proti krutosti zaujali jasné postavení. V mých myšlenkách jsem s nezlomným duchem lidu Ukrajiny, ale také se statečnými jedinci v Rusku, kteří dávají jednoznačně najevo, že jsou proti utlačování, okupování a zabíjení v této nesmyslné válce.

Děkuji.“          

Zhiyao Chen a Michal Krčmář Louskáček choreorafie Wayne Eagling Foto Roosa Oksaharju

První sólista Finského národního baletu v Helsinkách, držitel ceny Edvarda Fazera, udělované Finskou kulturní nadací,  Michal Krčmář, jehož práce byla oceněna také italskou kulturní nadací Premio Capri Danza Internazional za mezinárodní taneční zásluhy, si zatančil řadu nádherných rolí, hostuje na mnoha místech. Příležitostně se věnuje choreografii, učí na baletních školách a jeho domov je tam, kde jsou jeho žena a dcerka šťastné a je to jedno kde, důležité je, že jsou spolu.

Michal Krčmář jako Prince ve Spící krasavici Choreografie Javier Torres Foto Roosa Oksaharju

V dětství jste se věnoval hodně sportu – hokej, fotbal, cyklistika a díky hokeji jste se v osmi letech dostal k tanci. Jak jste v jednom rozhovoru přiznal, hned na první hodině Vás zaujal. Čím Vás tak dostal, že jste jej již od jedenácti let studoval na taneční konzervatoři?

„Bylo to především díky tamější pedagožce Janě Kitnarové (Čižinské). Na Základní umělecké škole Nad Alejí v Praze 6, kde jsem začínal, mě od první chvíle podporovala a chválila. V té době jsem o tanci nevěděl absolutně nic. Jen jsem opakoval, co mi ukazovala, a já okoukával, jak starší děti tančí. Ona viděla, že mi vše jde instinktivně, s cítěním pro muziku. Okamžitě se mi zmínila o Taneční konzervatoři hl. m. Prahy.

Takže zásadní vliv měla baletní pedagožka, její kladný přístup a povzbuzovaní. Kdyby můj první baletní pedagog byl někdo, kdo jen křičí a shazuje sebevědomí, tak bych se na další hodině určitě neukázal.

Bohužel,  můžeme si to říct otevřeně. Svět baletu byl a je plný takových negativních lidí. Většinou jsou to ti, kteří neuspěli ve vlastní kariéře, a tak si svojí frustraci vybíjí na studentech a tanečnících. Měl jsem skutečně štěstí, že mě někdo při mých prvních dnech baletu nasměroval tímto kladným, vřelým a hlavně profesionálním směrem, kterým se i já jako pedagog, držím dodnes.

Musím zmínit, že mi sportovní zázemí hodně pomohlo s baletními prvky, jak v klasické technice, tak v moderní. Zní to až zvláštně, ale zejména mé zkušenosti z bruslení a hokeje často užívám každý den při své práci. Je důležité, aby si děti mohly vyzkoušet co nejvíce věcí, koníčků, sportů, jelikož jako dospělý tanečník je více možností z čeho dále čerpat. Dokonce i z karate, které jsem jako malý navštěvoval, stále čas od času něco využiji.“

Michal Krčmář jako Mr. Hyde Foto Mirka Kleemola

Již ve druhém ročníku TK jste tančil v malém valčíku baletu Šípková Růženka v ND a ve třinácti klasické sólo v Louskáčkovi. Během studií jste obdržel několik cen na mezinárodních soutěžích. Začínal jste jako sólista v Bohemia Baletu, byl jste v baletu Státní opery v Praze. V roce 2011 jste se stal prvním sólistou Finského národního baletu v Helsinkách. Jak jste se tam dostal? Někde jste řekl, že jste vždycky chtěl tančit v zahraničí.

„No vidíte, na ten valčík jsem málem zapomněl. To musí být víc než 20 let. Tenkrát jsme ho tančili bok po boku s mým nejlepším přítelem Milanem Františákem, se kterým jsem v úzkém kontaktu dodnes. Pamatuji, že tam byl i Adam Zvonař. To už ani není možný (smích….)

Je pravda, že jsem si vždycky chtěl zkusit vycestovat. Poznat, jaké to je, pracovat v zahraničí, třeba pouze na pár měsíců nebo jednu sezónu. Nenapadlo mě, že se do Prahy už nevrátím. Je to pěknou řádku let, co jsem pryč a jsem nakonec spokojený, i když jsem se už nevrátil. Miluji Prahu, miluji Státní operu a doufám, že si tam ještě někdy zatančím. Je to jeviště, které pro mě skutečně moc znamená. Je to scéna, kde se ze mě stal tanečník. Díky mému angažmá v baletu Státní opery Praha, jsem se dostal do Helsinek. Bylo to také díky Nikole Márové (se kterou jsem ve Státní opeře tančil Labutí jezero) a manželům Němečkovým, kteří mi dali výborné reference. Díky nim a tvrdé práci jsem byl v roce 2010 pozván do produkce Louskáčka do Finského národního baletu jako hostující sólista. Po dvou odtancovaných představeních prince jsem dostal nabídku pracovat zde nastálo. Po čtyřech měsících jsem byl nominován na prvního sólistu.

Bylo toho tenkrát hodně. Nikdy bych se do Finska nedostal, kdyby mi tehdejší šéfová baletu Hana Vláčilová nevyšla vstříc a můj pedagog Jurij Slypyč za mě nezaskočil do představení během mé absence v Praze.

V té době mi odchod ulehčila nejistota politického postavení ke kultuře, ignorace a nevzdělanost tehdejších hlav Ministerstva kultury. Často na to vzpomínám. Díky tomu jsme se stali přáteli například s Radimem Dolanským a dalšími, se kterými jsme bojovali proti nekompetenci, ale neuspěli.

Když se tak zamyslím, na ty lidi co o nás rozhodovali, praskly obrovské skandály, skončili s ostudou a žalobami na krku a my jsme pořád na našich uměleckých postech a děláme, co milujeme.“

Michal Krčmář a Martin Nudo Choreografie Lucas Jervies Foto Roosa Oksaharju

Již v roce 2015 jste se stal Etoile neboli Hvězdou Finského národního baletu a o rok později jste byl oceněn cenou Edvarda Fazera, kterou uděluje Finská kulturní nadace jednomu tanečníkovi, jehož práce je velkým přínosem pro baletní soubor. Co to pro Vás znamená?

„Není to lehké každé ráno vstát, jít na baletní sál, prokousat se tréninkem, zkoušet jednu hlavní roli za druhou, odtancovat je, aby se člověk za svou práci nemusel stydět a to vše během roků, které doslova utíkají před očima. Je to velká zodpovědnost, sebedisciplina a konstantní práce.

Znamená to pro mě moc a jsem velice vděčný za to, jak je mé úsilí oceněné. V srpnu 2021 jsem si letěl dokonce vyzvednout uměleckou cenu na Capri za mezinárodní taneční zásluhy, což bylo pro mě velké překvapení. Myslím, že si takové uznání ani nezasloužím. Díky mé manželce jsem se naučil italsky a taky jsem začal v Itálii pravidelně hostovat a vyučovat. Jsem moc rád, že má práce byla oceněna také italskou kulturní nadací „Premio Capri Danza Internazional“.

Maria Kochetkova a Michal Krčmář Foto Roosa Oksaharju

Hostujete také na různých scénách doma (NdB) i v zahraničí (Estonském národním baletu, Finské národní opery, Teatro San Carlo), tančil jste po celém světě v Portugalsku, Itálii, Německu, Japonsku, Rusku, Rakousku, Slovinsku, Francii, Slovensku, Polsku, Kolumbii, Kambodži, Maďarsku, Číně… A spolupracoval s řadou zajímavých osobností. Na koho rád vzpomínáte? Je někdo, s kým byste rád pracoval?

„Je spousta skvělých choreografů a pedagogů, na které moc rád vzpomínám. Jsou i tací, které už nemusím v životě vidět a z velké části se na takových lidech shoduje skoro většina mých kamarádů a kolegů. To je asi v každé profesi. Choreografové, které si rád připomínám, jsou například: Val Caniparoli, John Neumeier, Alexei Ratmansky, Lucas Jervies… a věřím, že snad i oni si užili práci se mnou, tak jako já s nimi, jelikož atmosféra s nimi byla vždy velice přátelská a profesionální.

Moc rád bych se někdy sešel, poseděl a popovídal s Mikhailem Baryshnikovem, nebo Carlosem Acostou.“

Hanako Matsune a Michal Krčmář Labutí jezero Choreografie David McAllister Foto Roosa Oksaharju

Ztvárnil jste řadu rolí – byl jste Princ Désiré a Modrý pták ve Spící krasavici, princ Siegfried v Labutím jezeře, Solor v Bajadéře, Basil v Donu Quijotovi, Vronský v Anně Karenině, Albret v Giselle, princ v Louskáčkovi, Oberon ve Snu noci svatojánské, Spartacus, Onegin… Jaké role rád ztvárňujete? Splnil jste si své taneční sny nebo máte ještě nějaký nesplněný?

„Samozřejmě mám své zamilované postavy jako je Basilio, Solor, Spartacus, Onegin  nebo Des Grieux. Jsou ovšem i balety, které dělám s menším nadšením. Vlastně každá role je zajímavá a dává možnost k mému osobnímu ztvárnění určitého charakteru.

Na Vaši otázku mohu odpovědět: Ano, splnil jsem si své sny a stále plním, v některých případech i několikanásobně. Jelikož si stále dávám nové sny, cíle a to je vlastně klíč k úspěchu.“

Corsaire – Maria Kochetkova – Michal Krčmář – Anna Marie Holmes Foto Mirka Kleemola

Začátkem března jste se vrátil z týdenního pobytu v Dubaji, kde jste v Abú Dhabí tančil na gala Roberto Bolle and Friends. Jaké to bylo, být součástí takového velkého mezinárodního tanečního projektu?  Co jste si z účasti odnesl?

„Samozřejmě to byla skvělá zkušenost. S Robertem jsem v kontaktu už nějakou dobu, ale stále jsme nemohli najít vhodné termíny pro spolupráci. Bohužel pandemie na tom měla také veliký podíl. Nakonec jsem obzvláště rád, že to klaplo pro tato  vystoupení. První představení jsme měli v Abu Dhabi v nádherném „Emirates Palace“ s úžasným zázemím a servisem. Druhé, stejně jako první, bylo reprezentováno Italskou ambasádou na expu „Italy Expo 2020″. Měl jsem čest si promluvit a povečeřet se zajímavými lidmi a ambasadory. Českého ambasadora Pana Slavíka nevyjímaje. Celou krátkou túr jsme zakončili symbolem míru při pokloně na Dubai Expo 2020. Dostali jsme se do zpráv a článků v médiích po celém světě. Ne pouze díky přítomnosti Roberta a dalších velkých tanečních umělců, ale díky jednoznačnému postoji vůči utlačování a zabíjení. Byl to velice silný moment také díky tomu, že na jevišti s námi byla hvězda „Staatsballett Berlin“ Iana Salenko, která je původem z Kyjeva a její rodina tam stále je. Hrdě stála na jevišti s ukrajinskou vlajkou přes ramena. Náš kolega Alessandro Quarta hrál na své housle Ukrajinskou Národní hymnu a my všichni jsme nad hlavami drželi cedule s nápisy „PEACE“ (mír). Organizátoři Dubai Expo 2020 s tímto nesouhlasili a také nám před představením nedali k tomuto gestu oficiální svolení, jelikož Rusko bylo také na Expu. I přes „zákaz“ jsme my všichni zúčastnění umělci jednohlasně zvolili naši podporu ukázat na kamery celému světu. Je to krátký čas, který má umělec na jevišti během svého vystoupení, ale měl by stoprocentně sloužit k vyjádření jeho pocitů. Proto bylo představení druhého března 2022 mnohonásobně důležité. Tančil jsem Grand Pas z baletu Don Quijote, které je pro mě jedno z nejoblíbenějších, při kterém nemusím na jevišti předstírat/hrát,  kdo jsem. Byla to nádherná show po boku špičkových baletních hvězd. A hlavně jsem mohl dát najevo svůj názor a hrdě splnit svou uměleckou povinnost. Vše bylo podtrženo reakcí obecenstva, které nám skládalo své díky během dlouhých minut potlesku ve stoje.“ (Celé vystoupení z Dubai Expo 2020 je možné shlédnout na Youtube.com)

archiv Michal Krčmář- Roberto Bolle and Friends Dubai Expo

Příležitostně se věnujete choreografii, jako bylo např. představení Slepé snění pro domovy důchodců v Helsinkách a někde jste řekl, že Vás láká i režie. Máte v těchto oborech nějaké vzory? 

„Je nesčetně choreografů, kteří mě ovlivnili a stále ovlivňují. Pomáhá mi to najít svůj „styl“. Je to proces, který nemá konec a stále se vyvíjí. O choreografii bych mohl mluvit hodiny, ale na co se podle mého názoru v dnešní době často zapomíná, je promyšlená režie.

Režie mě skutečně fascinuje a největší inspiraci si beru z kinematografie. Filmy jsou můj velký koníček. Sledovat práci velkých režisérů od Miloše Formana, přes Sergia Leoneho, Quentina Tarantina, až po Christophera Nolana nebo podle mého názoru režisérku s velkou budoucností Bryce Dallas Howard. Z každé generace režisérů a filmů jsem se něco přiučil, co mi pomáhá ztvárnit role určitým způsobem, dle daného kontextu a vykreslených situací. Přemýšlet nad nimi jako interpret, ale i jako režisér, mi dává mnohem větší rozhled, možnosti, prostor pro improvizaci a celkový přehled, jak vytvořit daný charakter na jevišti.“

 

archiv Michal Krčmář z nového baletu Sibeluis (generálka)

Když jste končil taneční konzervatoř, snil jste o tom, že budete baletním šéfem. Později Vás to přešlo. Co dnes? Čím je  balet pro Vás stále tak okouzlující?  

„Našel jsem určitý pocit svobody v mé profesi, která mi dává schopnost dělat mou práci ještě lépe než v minulosti. A to je osvobodit se od pocitu, že musím balet dělat až do tanečního důchodu. Uvědomuji  si, že jestli budu chtít zítra skončit, tak to bude správné rozhodnutí a udělá mě a mou rodinu šťastnější. Chodím do svého zaměstnání, protože je to má vášeň, láska a velký koníček. Až přijde den, kdy to tak cítit nebudu, tak se chci prostě sebrat a odejít. Zkrátka si myslím, že je pak lepší skončit. Když jsem si uvědomil tohle, tak jsem objevil určitou „uměleckou svobodu“. V mé profesi musím poslouchat jen jeden hlas a to instinkt v mém srdci a ne mého uměleckého šéfa nebo pedagoga. Ti by zde měli být pouze jako podpora k dosažení mého nejlepšího výkonu.

Často mi připadá, že se dnes hodně baletních šéfů dostane na svůj post a je jim jedno, že jsou nerespektováni nebo jsou do konce odmítáni, v některých případech absolutní amatéři. Hlavně, že jsou tam, kde jsou. Ano,  je pravda, že dříve jsem snil o tom být umělecký šéf baletního souboru, ale ne za každou cenu. Dnes to vidím jinak. Pokud bych si nebyl rozhodně jistý, že mohu pro určitý soubor a tanečníky udělat to nejlepší a pokud bych byl nechtěný, tak proč se do takové pozice tlačit? Ani nevíte, kolik úžasných potencionálních šéfů v baletních kruzích je a přeci tuto práci nechtějí dělat, jelikož chtějí svůj klid. Problém vždy je a bude ego. Já také se svým egem bojuji, ale čím jsem starší a zkušenější, tak víc a víc nacházím svůj klid a mír, kam ego už nepatří.

Správný šéf se obklopí lidmi, kteří jsou mnohem lepší a moudřejší, než je on/ona sám. Vytvoří tým profesionálů, kde naslouchá názorům specialistů a mluví jako poslední a po hromadném zvážení určí cestu, kterou se vydat. Někdy přemýšlím o tom být umělecký šéf, ale pro mě je nejdůležitější rodina a čas pro ni.“

archiv Michal Krčmář – Roberto Bolle Michal Krčmář Dubai Expo

Řadu let žijete ve Finsku. Vaše manželka Stafania Cardaci, která je také tanečnice FNB, pochází ze Sicílie a máte dcerku Sofii. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš?

„Můj domov je tam, kde má dcera a žena jsou šťastné a oni jsou šťastné, když jsme všichni spolu a je vlastně jedno, kde to je. Vím, že kdybych se rozhodl změnit angažmá a nastoupil třeba do souboru v Německu nebo Anglii, tak by neváhaly ani vteřinu a následovaly by mě. Ve Finsku jsme zatím spokojeni. Čeká nás další změna vedení, tak uvidíme. V naší rodině žijeme „hlavně dnes a na zítřek moc nekoukáme“.

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Ve chvílích volna dost často učím na baletních školách a o delších prázdninách mířím okamžitě k moři na pláž, kde mohu být pořád. Sedět na pláži, spát na pláži, hrát fotbal, volejbal, sledovat západy a východy slunce. Podle mě, pro tanečníka je nejlepší volno na pláži u moře.“

Děkuji za rozhovor

archiv Michal Krčmář -Roberto Bolle Friends Abu Dhabi Emirates Palace

archiv Michal Krčmář – Roberto Bolle and Friends Dubai Expo

 

Foto: archiv Michala Krčmáře a uvedení fotografové 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletním tanečníkem, choreografem a uměleckým šéfem ProART Martinem Dvořákem

„Tanec je pro mě životní filozofie“

„Tanec je pro mě životní filozofie, cesta, způsob vyjadřování, cítění, bytí,“ přiznává Martin Dvořák umělecký šéf ProART Company a ředitelem ProART Festivalu, který coby baletní tanečník vytvořil řadu pozoruhodných rolí doma i v zahraničí. Působí také jako choreograf a učitel tance a jógy. V letošním roce připravuje projekty PSOTA a Píseň pro Viktorku s poezií Jaroslava Seiferta.

Již v šesti letech jste začal tancovat ve folklorním Pištělákově souboru písní a tanců. Jak jste se dostal k baletu, který jste od svých deseti let studoval na Taneční konzervatoři v Brně?

„S tancem jsem začal na ZUŠ v Brně – Žebětíně, Pištělák přišel až potom. Byl to krásný čas. Ale k baletu jsem poprvé přičichnul v osmi letech v baletní škole I. V. Psoty, o kterém nyní připravuji představení. Je to opravdu velká osobnost československého baletu a vůbec československé kultury minulého století s mezinárodním významem a mám pocit, že stojí za připomenutí. Možná i nějak splácím dluh za ty své baletní začátky. Mezi mé oblíbené profesory patřili Jarmila Vondrová, Vladimíra Kartouzová, Karel Janečka, Olga Skálová a Jiří Kyselák.“

Již během studií jste vystupoval na scéně ND v Brně a první angažmá jste získal v pražské Laterně Magice. Pak jste byl tři roky (1998 – 2001) v Pražském komorním baletu – Balet Praha a se souborem vystupoval po světě. V té době jste byl nominován na cenu Thálie za roli Svědomí v baletu Hirošima Ludvíka Vaculíka. Od roku 2001 jste pracoval zejména v zahraničí – Vídeň, Bern, Innsbruck… Byl jste prvním sólistou v baletu Landestheater Linz a vytvořil řadu pozoruhodných rolí. Jak na toto intenzivní taneční období vzpomínáte? Splnil jste si všechny Vaše taneční sny?

„Vzpomínám na ně s láskou a vděkem. Byl to intenzivní čas umělecky i lidsky. Pracoval jsem se spoustou choreografů na desítkách rolí a představení. Něco mi bylo bližší něco méně, ale vše mě obohatilo, posunulo. Zásadní pro mě byla Vídeň. Značně inovativní způsob práce, současná hudba, improvizace, nový pohybový slovník. Interpretačně pak byla mým vrcholem éra s Jochenem Ulrichem v Innsbrucku a Linzi. A co mi nenabídli choreografové (bylo jich více než padesát), jsem si nabídnul já sám. Pár snů ještě zbývá… Uvidíme, co se naplní.“

V roce 2009 jste se vydal na dráhu svobodného umělce a spolupracujete s různými světovými soubory. Mezitím jste založil festival Tanec Terezín, spoluzaložil občanské sdružení ProART, kde působíte také jako umělecký šéf ProART Company a ředitel ProART Festivalu. Co bylo impulsem k založení těchto festivalů?

„Vždy jsem měl potřebu se umělecky dál rozvíjet a realizovat nezávisle na ostatních. Paralelně ke své mezinárodní interpretační kariéře jsem proto spoluzaložil s Alenou Pajasovou ProART ve snaze nabídnout lidem umělecké vyžití nejen na poli tance, ale i dalších scénických umění. ProART Company pak ve svých multižánrových projektech tvoří určitý most mezi jednotlivými obory, jakými jsou tanec, divadlo, zpěv, literatura. Doba se radikálně proměnila od dob našich začátků. Není to lehké, ale zatím mám energii k tomu potřebnou. Až dojde, budu muset skončit. Umělecká tvorba je ale zatím mým jediným profesním posláním, které se pro mě otevírá. Pokud se to v budoucnu změní, budu následovat volání odjinud. Zatím vnímám svou práci jako službu společnosti, řekněme kulturně-sociální. Nejsem ale mainstream. Svítím tam, kam není moc vidět😊

V roce 2020 jste se představil v roli Perského prince v opeře ND v Praze v Turandot a na představení jste se podílel také jako choreograf. Co Vás na práci choreografa baví, a máte nějaký vzor? Sám jste spolupracoval s celou řadou mezinárodně uznávaných choreografů? Připravujete nové představení?

„Opera je pro mě vrcholnou symbiózou hudby, divadla, tance, výtvarného umění. Rád spolupracuji s režiséry a zpěváky nebo vytvářím choreografie pro tanečníky sám. Je to inspirující a naplňující práce. Být v kolektivu, vnímat energii lidí a pracovat s ní, vycházet z ní, tvořit. Rád bych vytvořil i nějakou režii opery, ale nikdo mě zatím neoslovil a já asi nejsem ten typ, který klepe na dveře v divadlech. Uvidíme. Co má přijít, přijde. V letošním roce sám připravuji mj. projekt PSOTA a Píseň pro Viktorku s poezií Jaroslava Seiferta. Snad se mi naskytne nějaká další zahraniční nebo kamenně-divadelní spolupráce. Je to vždy existenční injekce.“

Jste autorem a moderátorem diskusního večera v brněnské vile Tugendhat – Setkání ve skleněném pokoji. V roce 2021 jste uvedl ve Werichově vile v Praze sérii rozhovorů V obýváku u Wericha. Čím vás Jan Werich tak zaujal, že jste mu věnoval právě tento projekt? 

„Pro svou moderátorskou činnost jsem nebyl inspirován panem Werichem, spíš domy Tugendhat a Werichovou vilou, kde se ve své době konaly společenské aktivity a události, které sbližovaly lidi a obohacovaly jejich duševní a názorový potenciál. To je i mým cílem – zpovídat osobnosti veřejného života jinak, netradičně, autenticky, do hloubky. Tlachání je všude plno.“

 Mezinárodní kritikou jste označován za tanečního chameleona. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný?

„Tak ta mezinárodní kritika byla ke mně vždy o poznání vstřícnější než ta tuzemská, kde jsem někdy i narazil, ale i to se postupně mění. Myslím, že tak jako zraje i má práce, zraje i názorové smýšlení tuzemské kritiky. A to je oboustranně dobře. Každý umělec má svůj subjektivní pohled, svůj svět, své vyznání. Pro mě je důležité, aby umění ctilo řemeslo, bylo poctivé a ne do sebe zahleděné. Mělo přesah a hloubku. I komedie může mít více rovin. Trochu vysoké nároky, vím… A co se týče toho chameleonství… prostě jsem uměl odlišovat styl, být všestranný. Nejen technicky, ale především obsahově. A na tom jsem stavěl a stavím profesně dál. Tanec je pro mě životní filozofie, cesta, způsob vyjadřování, cítění, bytí.“

Co Vás přivedlo ke studiu hatha jógy v Indii?

„Vlastní potřeba. Prohloubení toho, na čem jsem pracoval. Poznání, ze kterého čerpám dodnes.“

Díky své profesi jste procestoval řadu zemí, poznal různé kultury. Co pro Vás znamená domov, kde je ten Váš? 

„Domov je místo, kde mohu být sám sebou. Momentálně takové místo hledám. Žiju dost kočovným způsobem života, ale všeho do času.“

 Jak rád trávíte chvíle volna?

„Svůj volný čas trávím hodně v přírodě, v tichu. Se sebou samým, s rodinou. Hodně se vzdaluju dnešní společnosti a jejím normám, ale vím, že v tom nejsem sám. A to je dobrý pocit.“

Martin Dvořák

 

Narodil se 23. ledna 1978 v Brně, kde také v roce 1997 absolvoval Taneční konzervatoř. V roce 2013 vystudoval pohybový výzkum na Anton Bruckner Privat Universität v Linzi a rok předtím studoval hatha jógu v Indii.

Své taneční umění předvedl na řadě scén doma i v zahraničí. Tančil v Laterně Magice v Praze, Pražském komorním baletu, ve Vídni, Bernu, Innsbrucku, Linzi, Londýně a německých městech. Od roku 2009 působí jako svobodný umělec. Je uměleckým šéfem ProART Company a ředitelem ProART Festivalu. Publikuje na portálech – Opera PLUS, Harmonie, Taneční aktuality. Vyučuje tanec a jógu.

211129_Ludwig B._derniéra_1

Foto: Archiv Martina Dvořáka

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor se zpěvákem Janem Protheus Macků

„Žiji trojí život! Dokud je tu láska a úcta, budu mít sílu jako buldozer!“

Jan „Protheus“ Macků je frontmanem, zpěvákem a textařem skupiny Dymytry a vystupuje pod jménem Protheus. Letos se vydává na sólovou dráhu a koncem léta mu vychází první sólové album. Druhou profesí Jana „Protheus“ Macků je pedagogická a vědecká práce na Fakultě Lesnické a dřevařské CZU. A jak sám přiznává: „Žiju trojí život. Metal, věda a rodina. Někdy je to vyčerpávající.“

V dětství jste chodil na hodiny klavíru, ale nakonec Vás díky kapele Sepultura oslovil rock a metal. V 7. třídě ZŠ jste se spolužáky založil kapelu Vatoma a o rok později punkovou Majsedum, v níž jste hrál také na bubny. Jak jste vnímal, že Vaší maminkou je operetní subreta a tatínek je bubeník? Jak Vás to ovlivnilo? Čím jste chtěl být?

„Od narození jsem vyrůstal v muzikantské rodině, ale doma se moc nehrálo a nezpívalo. O dost let později jsem pochopil, že když člověk opravdu hodně hraje a zpívá v práci, je pak doma rád za trochu ticha. Rodiče mě k muzice vedli každý podle svého, táta trochu tlačil na pilu, chtěl ze mě mít bubeníka. Mamka naopak nechávala věcem volný průběh a jen z vpovzdálí dohlížela. No a je ze mě zpěvák 🙂

 Váš tatínek chtěl, abyste šel na konzervatoř. Vy jste si vybral gymnázium a pak lesnickou školu, po vzoru Vašeho dědečka, který Vám vštípil lásku k přírodě, k lesu a k lesárně Vás dovedl on. Nelitoval jste svého rozhodnutí, že jste nešel na práva, jak chtěli Vaši rodiče nebo na konzervatoř? Byla to správná volba? 

„Život nás vede správnými cestami. Jen to málokdy vidíme. Všechno, co jsem dělal a dělám, má smysl a dělám to rád. Nikdy jsem nelitoval, právník by ze mě stejně byl mizernej, byl bych moc slušnej 🙂 Jsem rád tam, kde jsem.“

Jenže zpěv a hudbu máte v genech a láska k tvrdé muzice Vám zůstala a od roku 2003 se věnujete zpěvu. Zpíval jste v kapele Dolores Clan a od roku 2006 jste ve skupině Dymytry, kde vystupujete jako zpěvák pod jménem Protheus, což je Vaše přezdívka z dětských let. Skupina vystupuje v maskách a s tímto nápadem jste přišel Vy. Proč jste vybrali hmyzí masky?

„My si hmyzí masky nevybrali. Vytvořil je maskér Kuba Žid, který celý život žije mezi různou havětí a hmyz je jeho vášeň. Od nás přišlo jen zadání „chceme se odlišit od miliardy dalších začínajících kapel.“ A to byl taky jediný důvod. Tenkrát fakt v každé druhé garáži byla kapela a prorazit nebylo nikdy jednoduchý.“

Kapela Dymytry založila hudební styl psy-core, který nemá žádná pravidla a všechno je dovoleno. Skupina vydala několik alb, má za sebou řadu turné.  Jak se Vám daří v současné covidové době? Máte nějaké koncerty nebo připravujete nové album?

„Celé dva roky tohohle šílenství jsme hráli společně s kapelou Traktor vlastní tour „Monster Meeting“. Žádné festivaly (až na asi dvě výjimky). Což nás paradoxně celkem zachránilo. Festivaly, hlavně ty s mezinárodní účastí to odnesly hůř. Ale samozřejmě i my jsme to pocítili. Taková je prostě doba a musí se bojovat. Osobně odhaduju, že hůř teprve bude, protože všechno to šaškování a předražené nákupy krámů, co jsou k ničemu, bude muset někdo zaplatit. Momentálně dokončujeme další řadovou desku, opět pod taktovkou světového producenta Kohleho Kohlmannslehnera.“

Věnujete se také psaní textů, které sám zpíváte a kromě toho jste napsal také texty pro kapelu Arakain (např. Ve vlasech tvých), Jana Toužimského nebo Lucii Bílou (společný duet Zvon volá nás). O čem rád píšete? Píšete na hudbu nebo nejdříve máte text a až pak přijde hudba?

„Rád píšu text do hudby. Text považuju za svébytnou formu, nikoliv za formu poezie. Písnička není zhudebněná básnička. Inspirace je všude kolem nás dost. Slovy klasika „pořád se něco děje“. Ať už píšu pro Dymytry, pro sebe nebo pro kohokoliv, nechám na sebe působit muziku a slova se většinou samy začnou skládat do sebe.“

Letos se chystáte na sólovou dráhu a koncem léta budete vydávat svou první sólovou desku. Co Vás k tomu vedlo jít na sólo a jak se Vám pracuje na Vaší sólové desce?

„Jsem v Dymytry už pomalu dvacet let. Prošli jsme si za tu dobu vším možným a samozřejmě i nějaká ta ponorka se vyskytla. Abych se z těch nekonečnejch kopáků a kytarovejch riffů nezbláznil a abych tam mohl dál fungovat, cítil jsem potřebu udělat si něco po svém. Deska je v podstatě hotová už skoro dva roky, žel současná situace zapříčinila, že ji budu vydávat až letos na svoje narozeniny, to je na začátku září. A hned v zápětí  vyrazím na pár (doufám velkých) koncertů po celé ČR. Muzikanty jsem si vybral podle svého srdce a musím říct, že to bude hodně dobře šlapající mašina. Musím samozřejmě zatím dávat přednost domovské kapele, takže veškeré plánování je hodně zapeklitá věc, ale já miluju výzvy.“

 Na své alma mater působíte jako pedagog a také se věnujete výzkumu ochrany lesa proti suchu a podílel jste se na vývoji několika strojů. Co Vás na této práci naplňuje a jak Vás vnímají Vaši studenti coby zpěváka tvrdé muziky?  

„Na Fakultě Lesnické a dřevařské CZU se snažíme jednak vychovat mladé lesníky k lásce k tomuhle poslání a ta se musí zakládat na znalostech, a taky se snažíme přinést nové poznatky ve vědě. Já mám to štěstí, že jsem se svým týmem dostal grant na výzkum možností ochrany lesa před suchem a to mě teď naplňuje maximálně. Studenti samozřejmě většinou vědí, že jsem zpěvák Dymytry, ale já jim hned na začátku jasně říkám, že to jsou dva odlišné světy a na fakultě se věnujeme lesařině, ne metalu.“

Jak se Vám daří skloubit Vaše dvě profese pedagoga a zpěváka?

„Odpověď je jasná a stručná: je to hodně, ale fakt hodně náročné. Časově, energeticky a často i fyzicky. Nebýt mojí rodiny, asi bych to už musel trochu přibrzdit. Naštěstí dělám to, co mě baví a to člověku dodá sílu a energii.“

Co Vás vedlo k vymyšlení aplikace pro mobilní telefony VeryHero?

„Pomocí VeryHero jsem chtěl motivovat mladé lidi k přemýšlení nad světem ve svém nejbližším okolí. Naše západní civilizace je hodně bezohledná a materialistická. Na Vánoce pošleme ‚pade‘ smskou na děti v Ghaně a máme pocit, že jsme si na rok koupili odpustku. Já chtěl motivovat lidi pomáhat každý den okolo sebe. Myšlenka to byla fajn. A tři roky intenzivní práce a ani tak jsem to nedokázal prosadit mezi lidi. Třeba někdy časem. Mohl jsem mít místo toho hezký auto, ale tak zkusil jsem udělat něco víc… „

 V jednom rozhovoru jste řekl: „Žiju trojí život. Metal, věda a rodina. Někdy je to vyčerpávající,“ Umíte vůbec odpočívat? Jak rád trávíte vzácné chvíle volna?

„Je to vyčerpávající pro mě i pro moji rodinu. Ale dokud nám bude přát zdraví a budeme k sobě cítit lásku a úctu, budu mít sílu jako buldozer :)“

Jan „Protheus“ Macků:

Narodil se 8. 9. 1983 v Českém Brodě jako syn operetní subrety Gally Macků a dlouholetého bubeníka Orchestru Karla Vlacha Rudolfa Výborného. Vyrůstal v Nasavrkách a poté v Praze.

Vystudoval Fakultu lesnickou a dřevařskou České zemědělské univerzity (obor Technika a mechanizace v lesním hospodářství) s tituly inženýra a doktora. Zde na Katedře lesnických technologií se věnuje vědě, výzkumu a pedagogické činnosti.

Souběžně se věnuje také hudbě a je frontman, zpěvák a textař skupiny Dymytry a vystupuje pod jménem Protheus.

S manželkou Kristýnou má syny Jana a Vojtěcha.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín