Taneční osobnosti – rozhovory – 12. stránka

Rozhovor s baletním mistrem, výtvarníkem a bývalým vedoucím souboru Laterny Magiky Pavlem Knolle

„Mám rád nové výzvy a rád potkávám nové lidi“

Začínal v dětském sboru Boráček, pak vystudoval Taneční konzervatoř a po té nastoupil do Laterny Magiky, kde byl 35 let a posledních deset let jako vedoucí souboru a baletní mistr. Dnes působí Pavel Knolle hlavně jako výtvarník scény a kostýmů a v této pozici se podílí na projektech taneční skupiny DEKKADANCERS a spolupracuje s různými divadly.

Od mala jste hodně sportoval, dělal sportovní gymnastiku, orientační běh, jezdil na kole, byl jste neustále v pohybu, ale s tancem jste se setkal až ve svých třinácti letech. Jak k tomu došlo?

„Upřesnil bych, že s tancem jsem se potkal již dříve, v dětském souboru Boráček u nás na severu. Ostatně to zapříčinilo, že mě na jedné přehlídce oslovila skvělá paní profesorka z konzervatoře, Míla Urbanová, která náhodou seděla v porotě a pozvala mě, abych se přijel ukázat na konzervatoř. Přijel jsem, prošel jsem a poprvé si obul piškoty a stoupl k baletní tyči vedle svých nových spolužáků, kteří tu studovali již 4 roky.“

Pavel Knolle – příprava inscenace Popelka – ND Brno – foto Zuzana Kernová

Tanec Vás tak zaujal, že jste z Nového Boru odjel do Prahy a studoval jej na Taneční konzervatoři. Nelitoval jste svého rozhodnutí? Volil jste správně? Vy jste také rád maloval, kreslil a chodil na keramiku …

„Na začátku se mi ukrutně stýskalo. Každou chvíli jsem chtěl utéct zpátky k rodině a kamarádům. Nebylo to pro samotného, třináctiletého kluka úplně jednoduché odejít do cizího prostředí bez rodičů a kamarádů. Nakonec jsem neutekl, vydržel celé čtyři roky studia a dokonce bych řekl, že jsem si školní dobu dost užíval. Vlastně si myslím, že kdyby existovala hypotetická možnost rozhodnout se znovu a to i se zkušeností, kterou mám za sebou, volil bych stejně. Co se týká malování, to jsem nikdy nemusel opustit, naopak je to věc, kterou jsem i díky svému studiu a práci mohl kombinovat a rozvíjet.“

Po škole jste nastoupil do souboru Laterny Magiky v Praze, kde jste tančil jako sólista ve většině představení (Odysseus, Kouzelný cirkus, Minotaurus, Hra o kouzelné flétně, Past, Graffiti, Casanova …) V Laterně Magice jste byl 35 let a posledních deset let jako vedoucí souboru a baletní mistr. Jak na tuto plodnou dobu vzpomínáte? Splnil jste si své taneční sny?

„Byla to krásná doba. Nikdy jsem se tam nenudil. Tančil jsem skoro každý večer a tančil všechno, co bylo na repertoáru. Potkal jsem skvělé lidi, kteří posouvali vnímání divadla a byli mi velkou inspirací. Laterna byla divadlo s obrovskou vizí a navíc bez problému ty vize financovat. V době, kdy nebylo standartní pracovat s choreografy ze západní Evropy, tady se to dělo. To všechno jsem navíc užíval s lidmi, kteří se u práce uměli bavit. Legrace je totiž v mém životě základní potřeba. To, že jsem nakonec dostal šanci se 10 let spolupodílet na vedení tohoto souboru a navíc být jako spoluautor a výtvarník několika laterňáckých projektů, byl opravdu splněný sen.“

Pavel Knolle – foto Pavel Hejný

Spolu s choreografem Davidem Slobašpyckým jste po listopadu´89 založili zájezdový soubor Pražský festivalový balet, s nímž jste se zúčastnil několika zahraničních turné (USA, Portugalsko, Turecko, Čína). Co Vás vedlo k založení tohoto souboru?

„Po revoluci, když se všechno otevřelo, tak jsme byli plní pocitu, že všechno můžeme a hlavně, že to chceme udělat jinak a daleko lépe než se v Čechách děje. Chtěli jsme tvořit jako za hranicemi v Evropě, spolupracovat s tanečníky a choreografy z venku. Využili jsme svých kontaktů na tanečníky a choreografy z Brna, z Vídně, z Tel-Avivu, vytvořili přes prázdniny celovečerní program a vyzkoušeli si ve vlastní produkci odehrát několik představení v Praze a následně v Londýně. Upozorňuji, že nám všem bylo maximálně 25 let a měli nulovou zkušenost. David Slobašpyckyj byl obrovský hnací motor a spolu s naším nasazením jsme to dokázali. V následujících letech se to prostě a krásně nabalovalo. Noví, skvělí tanečníci, nové programy, nová prestižní pozvání na festivaly a zájezdy. V té době o nás psali jako o novém baletu pro novou Evropu. Byli jsme první soubor, který dokázal fungovat bez jakékoli státní podpory.“

Láska k výtvarnému umění Vám zůstala. A dnes působíte hlavně jako výtvarník scény a kostýmů. Spolupracujete s různými divadly. A za kostýmy k představení Klíče odnikud Jihočeského divadla v Českých Budějovicích jste získal Cenu Asociace tanečních umělců ČR. Co Vás přivedlo k tomu dělat právě divadelní kostýmy?

„Na začátku to byla právě spolupráce na projektech Pražského festivalového baletu. Většinu všeho jsme si zařizovali a vytvářeli sami, takže návrh loga souboru a návrhy kostýmů, to všechno bylo něco, co jsem si tady vyzkoušel poprvé. V zápětí přišla první celovečerní choreografie Davida Slobašpyckého vytvořená pro ostravské divadlo, kde jsem už navrhoval celou výpravu. To byl začátek, jen taková příležitostná radost vedle mé kariéry interpreta. Dnes je to jedna z mých hlavních pracovních činností, i když si stále snažím udržet rozmanitost v tom, co právě dělám. Já prostě rád sedím na více židlích, rád pokouším nové výzvy a potkávám nové lidi.“

Od roku 2017 spolupracujete s taneční skupinou DEKKADANCERS, kde působíte hlavně jako výtvarník a začalo to Poslední večeří, pokračují Návštěvníci, HornyBach 18+, A. I., Proměna, Muž z Malty – one man show, Stabat Mater, Strašidlo cantervillské. Nemáte někdy chuť opět stát na scéně a zatančit si s kluky z DEKKADANCERS?

„Dobrá otázka, kdo by neměl chuť být s nimi na jevišti. Doufám, že si to přečtou :)“

Pavel Knolle – děkovačka Muž z Malty – DEKKADANCERS

Během své taneční kariéry jste byl nejen tanečníkem, ale také jste zkusil asistenta choreografie, vyzkoušel režii (Cube, Zahrada). A co pedagogická činnost, neláká Vás?

„Vlastně i to jsem si vyzkoušel. V Laterně jsem občas dával trénink. Hodně jsem se věnoval repetování představení a to považuji také za pedagogické vedení. Předávat zkušenosti a vést interpreta mě moc baví. Nevím, jestli jsem úplně typ na učení dětí a studentů, ale ladit formu hotového tanečníka pro představení je moc hezká práce, kterou jsem dělal rád.“

Pavel Knolle – zkouška – CUBE, Laterna magika – foto Serghei Gherciu

S dcerou Annou, která kráčí ve Vašich tanečních šlépějích, jste během covidové doby v březnu 2021 online provázeli dvoudílným programem Taste Ballet Ostrava (Baletní hostina z Ostravy), který mohli diváci shlédnout na YouTube a v sítích NDM. Byla to Vaše první spolupráce. Jak se Vám spolu pracovalo?

„Ostravský balet, je další moje srdcovka. Vytvořil jsem pro ně výpravu pro Balady, spolupracoval na projektu Roztančené mosty, nikdy neváhám tam s nimi něco nového spáchat. Moderování byla speciální kapitola, bylo to moje další poprvé. Smět udělat něco v době covidové byl zázrak, navíc něco tak smysluplného a zábavného s lidmi okolo ostravského baletu a jako bonus se svojí dcerou? Nádherná příležitost. Měli jsme na to po odvysílání krásné ohlasy. Nevím, co více si přát … jen houšť a větší kapky :)“

Jak rád odpočíváte?

„Mám dvě polohy odpočinku. Buď hodně aktivně na kole, na lyžích, miluji badminton a saunu nebo jen tak několik hodin ležím a bez řečí koukám do zdi, to bych řekl, umím excelentně.“

Pavel Knolle – DEKKADANCERS – foto Pavel Hejný

Děkujeme za rozhovor

Pavel Knolle

Narodil se 8. ledna 1967 v Novém Boru. Vystudoval Taneční konzervatoř v Praze. Jako tanečník byl od roku 1985, 25 let v Laterně Magice a v letech 2010 – 2020 vedoucím souboru. Spolupracuje s DEKKAANCERS. Dnes působí více jako výtvarník scény a kostýmů.

V roce 2002 byl nominován na Cenu Thálie za výkon v duetu Les Bras de Mer v inscenaci Graffiti.

S manželkou, bývalou tanečnicí Kateřinou má dvě dcery – Josefínu a Annu a starší Anna je členkou baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.

Foto: Serghei Gherciu, Pavel Hejný, Zuzana Kernová

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí a choreografkou Věrou Kvarčákovou

„Snažím se vybalancovat, jak být mámou a tanečnicí současně“

Vše začalo bruslením, ale když se dostala do baletní přípravky v NDM, propadla kouzlu tance a divadla a toto okouzlení u Věry Kvarčákové trvá stále. Jak sama přiznává, v současné době se snaží vybalancovat být maminkou, tanečnici i choreografkou.

Baletu se věnujete od dětství. Jak jste se k němu dostala?

„Moje dvě starší sestry se od mala věnovaly krasobruslení, moje maminka byla trenérka a dodnes je mezinárodní rozhodčí krasobruslení, takže jsem od mala vyrůstala v tomto prostředí a začala velice brzy taky bruslit, v rámci tzv. suché přípravy jsme měli i lekce baletu a já už od pěti let chodila do přípravky NDM, tady jsem propadla kouzlu tance a divadla. Když jsem byla přijata na konzervatoř, ukázalo se, že na tréninky krasobrusleni už nezbývá čas.“

Věra a Jeremy – foto Sasha Onyshchenko Kravetz Photographics

Během studií na konzervatoři jste vystupovala v sólových rolích v baletech Louskáček a Labutí jezero v Národním divadle moravskoslezském v rodné Ostravě. Pamatujete si ten pocit, když jste stála poprvé na scéně? Když jste slyšela, že tleskají zrovna Vám?

„Ano, už v baletní přípravce jsem měla příležitosti tu a tam vystupovat v malých roličkách, divadelní prostředí je magické, vůni zákulisí si pamatuji dodnes… ovšem ve třetím ročníku na konzervatoři připravoval baletní soubor NDM Louskáčka v choreografii pana Slavického a vybírali opravdu hodně děti z konzervatoře, já dostala roli malé Klárky. Mám na toto období krásné vzpomínky, víc než na potlesk, si hlavně vzpomínám na ten úžasný pocit tančit po boku tanečníků, které jsem do té doby obdivovala jen z hlediště. O rok později přišla příležitost tančit pas de quater v Labutím jezeře, za tyto roky studia, kdy jsme mohli jako studenti spolupracovat se souborem, jsem velice vděčná, skutečná praxe v souboru už tak brzy během studia mi dala drahocenné zkušenosti, byla to taky veliká motivace, v té době bych nejradši byla už jen v divadle.“

Věra Kvarčáková – foto Martin Chamberland

Po studiu vedla Vaše cesta na rok do baletního souboru J. K. Tyla v Plzni, pak jste byla v ND Brno a v roce 2010 jste se stala členkou baletního souboru Ballet de l’Opéra national du Rhin ve Francii. Pak jste přijala angažmá do Les Grands Ballets Canadiens v kanadském Montrealu. Od roku 2019 jste sólistkou National Theater v německém Mannheimu. A také spolupracujete se švýcarským souborem Snorchel Rabbit. Na těchto scénách jste jako tanečnice vytvořila řadu rolí např. Amorka v Donu Quijotovi, Hermie ve Snu noci svatojanské nebo Ingrid v Peer Gyntovi. Ztvárnila jste hlavní roli Dívky ve světové premiéře baletu Stephana Thosse Dívka a smrt. Jaké role ráda ztvárňujete? Je Vám bližší klasika nebo současný tanec?

„Miluji jak klasický balet, se kterým jsem vyrůstala, jeho estetiku a čistotu, tak současný repertoár, který nabízí možnosti odkrýt individuální schopnosti tanečníka, jeho nezaměnitelnost, jedinečnost i zranitelnost. Většinu kariery jsem strávila v souborech s hodně rozmanitým repertoárem, člověk se stále učí a setkává s novým, tohle mě baví…Odpověděla bych tedy tak, že nejraději mám, když můžu byt u zrodu choreografie, spolupracovat s choreografem a ostatními tanečníky na tvorbě, tento kreativní proces je nesmírně obohacující.“

Od roku 2017 se věnujete choreografii a spolu s kolegou, francouzským tanečníkem Jeremy Galdeanem tvoříte choreografické duo a Vaše společná choreografická kreace pro Les Grands Ballets Canadiens nazvaná DOMA, byla velice úspěšná nejen v Kanadě, ale uvedlo jí také Joyce Theatre v New Yorku v rámci sezony Martha Graham Company. Dalším Vaším společným dílem je Solo pour Trois. V National Theater Mannheim v červnu 2021 měla premiéru Vaše nová choreografická kreace FOMO a na festivalu Quartiers Danses v Montrealu byla v září 2021 oceněna jako nejlepší představení festivalu. Jako choreografové jste byli pozvání do Stuttgart Balletu. Co Vás na choreografii baví a co připravujete nového?

„Na choreografii je pro mě fascinující samotný proces tvorby, sdílení nápadů, momenty, kdy se myšlenky a obrazy z hlavy snažíte zachytit tak, aby se následně mohly zhmotnit před Vašima očima, anebo spontánně vznikne něco, co jste vůbec neplánovali. Chvíle kdy dokážete tanečníky strhnout na vaši stranu a cítíte kolektivní vůli ke vzniku něčeho jedinečného, pocítíte štěstí, že toho můžete byt součásti.

Pravé teď v Montrealu připravujeme s kolegou Jeremym na residenci v Boston Dance Theater, na červen 2023 chystáme novou kreaci s tanečním souborem National Theater Mannheim a v následující sezóně se budu vracet sem do Kanady, spolupráci chystáme taky s dalšími soubory v USA a Belgii a snad i v České republice.“

Věra Kvarčáková – foto Martin Chamberland

Jste více tanečnice nebo choreografka?

„Zatím se cítím vice jako tanečnice, do nedávna jsem pracovala na plný úvazek jako tanečnice a choreografii dělala ve volném čase, ale asi se to pravé teď překlápí. Když se nám narodila dcera, měla jsem poprvé pauzu od tancování a mohla přijmout choreografické příležitosti, které dřív nebyly v mých časových možnostech. V současné době se snažím vybalancovat být maminkou, tanečnici i choreografkou, s úžasnou podporou a pochopením mé rodiny se to zatím daří :)“

Spolupracovala jste s řadou významných a světově proslulých choreografů jako jsou např. Uwe Scholz, William Forsythe, Johan Inger, Maurice Béjart, Thierry Malandain, Jiří Kylián, Mats Ek, Ohad Naharin, Douglas Lee, Cathy Martson, Jean Christoph Maillot. Který z nich Vás nejvíce ovlivnil? Na koho ráda vzpomínáte?

„Měla jsem opravdu ohromné štěstí tančit v dílech světově uznávaných tvůrců a s některými z nich se i osobně setkat. Na setkání s Mats Ekem nebo Ohadem Naharinem, a mimo jiné jeho nádherný duet Passomezzo, opravdu nezapomenu. A i přesto, že jsem osobně nepotkala pana Jiřího Kyliána, práce na jeho baletech s jeho asistenty byla výjimečná, jsou to žijící legendy tance a jejich pohybový slovník ovlivnil nejen naši choreografickou tvorbu.

„Velmi mě také ovlivnil choreograf Stephan Thoss, se kterým jsem měla možnost se několikrát setkat již v souboru ve Francii, tak potom v Montrealu a následně jsem přijala nabídku do jeho souboru v Mannheimu. Pan Thoss má schopnost vytáhnout ze svých tanečníků to co ani oni sami nevědí, že to dokážou, že je to v jejich schopnostech. Jeho energie a vášeň pro umění je podmanivá a nakažlivá. Role Dívky a taky hlavní postava v baletu Reve byly pro mě opravdovou výzvou nejen fyzicky, za celou délku představení neopustí postava jeviště a trvá dvě hodiny. Díky panu Thossovi také dnes tvoříme s Jeremym, vytvořil pro nás duet v baletu Dívka a smrt (přeskočila tady nějaká jiskra:)) A po této příležitosti jsme spolu tančili spoustu rolí především v současném repertoáru, ale třeba i pas de duex v Louskáčkovi, no a hlavně jsme poté vytvořili společný duet Doma, který odstartoval naši choreografickou spolupráci.“

Věra Kvarčáková – foto Jean-Laurent Ratel

Působíte také jako pedagog v Braswell’s Art Center ve švýcarské Basileji a jste také lektorkou jógy. Jak se cítíte v roli pedagoga? A co Vás přivedlo k józe?

„Role pedagoga je obohacující a náročná (opravdu hodně, hodně u učení mluvím a na to jsem nebyla zvyklá). Učím jak amatéry, tak i studenty, kteří se chtějí stát profesionály, snažím se předat lásku a vášeň k tanci a umění, to mi předali i moji pedagogové, u kterých jsem studovala na Janáčkové konzervatoři v Ostravě, zejména paní Kuklová, na kterou velmi často vzpomínám. Pokud je tam vášeň a nadšení, věřím, že pak se dostaví i motivace a disciplína. A pak taky předat své aktuální zkušenosti ze světa tance, pracovala jsem v různých zemích a typech souborů, vím sama, jak bylo po skončení studia těžké se zorientovat. Dnes už trochu vím, jaký typ tanečníků, který soubor preferuje, a na co by měli byt připraveni, aby dokázali uspět…tyhle informace bych jako absolvent velice ocenila a proto se svým studentům snažím poradit a pomoct jak nejlíp dokážu.

K józe jsem přišla asi před 10lety a odjela na měsíční intenzivní kurz do Indie prohloubit si znalosti přímo v prostředí, odkud jóga pochází… pro mě osobně je to skvělá kompenzace jak zharmonizovat tělo a mysl, flexibilitu a silu…“

Díky působení v zahraničních souborech jste procestovala řadu zemí. Do rodných Čech se pravidelně vracíte, ale stále pracujete v zahraničí. Co Vám říká slůvko domov? Kde se cítíte doma Vy?

„Mám skvělou rodinu a do Ostravy se stále vracím domů. Naše první choreografie s Jeremym se jmenuje DOMA. Myšlenky a nápady jsme čerpali z vlastních zkušeností, mnoho umělců cestuje po světě a snaží se najít, vytvořit si nový domov… domov není jen místo odkud pocházíme, je to pocit… doma je tam, kde se cítíme v bezpečí a šťastní… je to pocit, že někam patříme.

Pro mě osobně je doma s mou rodinou anebo taky v tanečním studiu a na jevišti, když tančím nebo tvořím. Tenhle domov jsem našla ve Francii i v Kanadě, kde jsem potkala, úžasné inspirativní a přející umělce. Přátele, díky kterým jsem dostala odvahu začít a pokračovat i s choreografií. Moc bych si přála vrátit se domů do Česka i jako tanečnice nebo choreografka. Na jedné spolupráci v Česku už začínám pracovat a velmi se na tuto příležitost těším, bude krásné se vrátit domů i profesně.“

Věra Kvarčáková – foto Jean-Laurent Ratel

Je Vám práce také koníčkem? Jak ráda trávíte volné chvíle?

„Naprosto, miluju svoji práci a jsem neskutečně vděčná, že můžu většinu svého času trávit obklopena inspirativními lidmi a v kreativním prostředí, věnovat se tomu, co mě naplňuje a dělá šťastnou a navíc je to moje profese. Kéž by více lidi mohlo mít tak nádhernou práci, která je baví a dává jim smysl. Proto vnímám zodpovědnost, tenhle pocit předávat dalším lidem, tanečníkům, studentům, divákům nebo účastníkům lekcí taneční terapie, které se taky věnuji.

Volné chvíle trávím především se svou rodinou, moji dcerkou a manželem, v přírodě, na horách a na skalách, doma u klavíru, rádi chodíme na výstavy, koncerty, představení tance, cirkusu nebo činohry.“

archiv Věra Kvarčáková

Věra Kvarčáková

Pochází z Ostravy, kde vystudovala Janáčkovu konzervatoř (2000 – 2007).

Jako tanečnice začínala v baletním souboru Divadla J. K Tyla v Plzni (2007 – 2008), pak byla v letech 2008 – 2010 v baletu ND Brno, v letech 2010 – 2014 působila ve francouzském souboru Ballet de l’Opéra national du Rhin, 2014 – 2019 byla demi-soliskou kanadského souboru Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Od roku 2019 je sólistkou baletu National Theater v německém Mannheinu. Spolupracuje švýcarským souborem Snorchel Rabbit a jako pedagog působí v Braswell’s Art Center ve švýcarské Basileji. Od roku 2017 se věnuje také choreografii a spolupracuje s Jeremy Galdeanem, s nímž vytvořila choreografické kreace DOMA, Solo pour Trois a FOMO.

Je lektorkou jógy, kterou studovala v Indii a taneční terapie, kterou studovala u Cirque du Soleil, v The Canadian National Centre for Dance Therapy.

Foto: Sasha Onyshchenko Kravetz, Catherene Lee, Jean-Laurent Ratel, Martin Chamberland

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor se slavným choreografem Václavem Kunešem

„Sabbatical“? Krátce o kreativní pauze a vyhoření

Václav Kuneš, slavný český choreograf a tanečník, kterého si čtenáři pamatují coby porotce ve StarDance a znají ho především jako uměleckého ředitele souboru 420 people, se rozhodl dát si 7 měsíců naprostou pauzu od své kreativní práce, tedy takový sabbatical. Co se stalo? Jde o vyhoření??

Václav Kuneš v posledních dvaceti letech jel na ‚plný plyn‘ a není divu, že vyžaduje oddych. V roce 2004 se vydal na dráhu nezávislého tanečníka a choreografa. Spolupracoval např. s japonským choreografem Saburo Teshigawarou, v letech 2005–6 tančil v New National Theater Tokio. Současně spolupracoval s Jiřím Kyliánem jako asistent choreografa. Připravoval nastudování řady jeho děl, např. ve Finském národním baletu, Basel Ballet, baletu milánské La Scaly, Oper am Rhein v Düsseldorfu, Baletu Národního divadla v Praze, aj.

Vystupoval na scénách v mnoha státech Evropy, v Jižní Americe, Asii a Austrálii. Pravidelně byl hostem světových gala představení (např. Roberto Bolle & Friends gala´s).

Co by měl podle vás člověk udělat, když se dostane do stavu, kdy svoji práci již vnímá pouze jako povinnost a ne radost? Je pauza jediné možné východisko?

„To se samozřejmě nestane ze dne na den. A dnů, kdy je práce prostě jen práce, je mnoho tak či tak. A je to tak v pořádku. Je vlastně daleko víc věcí, které prostě prací být musí, ta tvořivá část je třešnička na dortu, která ale stojí za to. A je důležité umět tyhle věci balancovat. Tak jako všechno ostatní v životě.

Řekl bych tedy, že odpočinek je určitě na místě. Jak dlouhý, od čeho přesně a čeho tím chcete dosáhnout, je ale čistě každého věc. Někomu třeba stačí jednou za rok ‚vypadnout‘ do hor, k moři, na chatu a vypnout. Jen si ten čas udělat, respektive ‘dovolit si’ si ho vzít.“

Myslíte si, že je v kreativním průmyslu pauza nutná, aby mohl člověk stále tvořit dál a podávat skvělé výkony?

„Opravdu záleží na nastavení každého z nás. A to se nemusí vztahovat pouze na kreativní průmysl. Zároveň každý případ je svým způsobem originál, i když příznaky jsou si potom velmi podobné. Také má každý jiné důvody, jinou kombinaci jevů, zážitků, osobního života, práce, smutků, a to vše v návaznosti na určitou životní etapu.“

Proč zrovna 7 měsíců? Má to nějaký větší význam?

„Nemá. Je to čistě praktické, v kontextu fungování souboru a nutnosti ‘mít práci’ v jeden moment.“

Co si konkrétně od pauzy slibujete?

„Nekladu si žádné velké cíle, nedělám si nějaký striktní plán – toho všeho jsem si za těch bezmála 30 let užil až moc. Chci trávit jednoduše čas doma s rodinou, jezdit na chatu, jet za dcerou, koukat na filmy a seriály, najít si nějaké nové impulsy (ano, je to velmi vágní, ale smysl mi to dává).
Určitě dojde na nějaké bilancování.“

Jakým způsobem bude nyní fungovat 420PEOPLE? Nestrachujete se, jakým směrem se bude soubor během vašeho sabaticalu vyvíjet?

„Ne. Nutnost pauzy jsem detailně komunikoval se značným předstihem, téměř 10 měsíců. Ano, těch 10 měsíců bylo potom na doraz, zároveň jsem ale měl pomyslnou čáru, ke které jsem měl namířeno, a to pomáhalo. Vše jsme dodělali tak, jak jsme měli. Nedokážu ještě posoudit, jestli to netrvalo příliš dlouho, všechny projekty dopadly víceméně výborně, ale nějakou daň si to asi vzalo. Zároveň jsme s kolegyní Sylvou Šafkovou naplánovali premiéry časově tak, jak je soubor zvyklý. Obě premiéry připravuje právě Sylva. Je to pro všechny vlastně dobrá změna. První ji čeká už brzy. 11. března uvádí inscenaci Why things go wrong.
A mám samozřejmě velkou oporu v nejužším týmu, kterému jsem opravdu vděčný za to, že to všechno jede dál. Máme přeci jen nějakou zodpovědnost za nemalý okruh lidí.“

Po dvouletém útlumu kvůli epidemii se kultura hodně rychle opět rozjela. Připadá Vám také, že je na umělce v současnosti mnohem větší nápor? Pokud ano, dá se to nějakým způsobem regulovat, aby člověk nedošel právě do stavu vyhoření?

„Myslím, že to není tím, že by najednou byl nějaký větší tlak – když pominu tedy ten ‘doháněcí’, kdy se, jak jen se otevřela divadla, doháněly všechny premiéry. Nebo to možná neumím vidět ze širšího úhlu. Já sám jsem v roce 2022 dotahoval například premiéru v Německu, která měla původně mít premiéru na den přesně, když se u nás poprvé zavřely hranice…
Takže jsem absolutní většinu roku 2022 strávil ve své vlastní tvůrčí bublině, nedokázal jsem si uhlídat ten balanc.

Jinak samozřejmě vyhořet může úplně každý. Já jsem si dlouho tuhle možnost nepřiznával a nepřipouštěl, říkal jsem si, že když to zvládají ostatní, tak přeci já to musím zvládnout taky. Srovnávání se a s tím spojený nějaký falešný tlak, který jsem si vytvářel sám, to jo. Ale že by byl na umělce nějaký všeobecný společenský tlak, to asi ne. Jistě, může mrzet slabší návštěvnost, všeobecně jiný, nový způsob ‘konzumace’ kultury (on-line) nebo třeba potřeba diváka ‘jen se bavit’ – chápu. Společnost je unavená, agresivita a vulgarita stoupá (prezidentské volby) a potřeba hledat nové zážitky jde zatím stále jaksi mimo živé umění. I když i zde zůstávám optimistou, že se to pomalu znovu objeví. Tentokrát to bude z nových, jiných potřeb. Lidé si k živému umění nachází novou cestu. To je povzbudivé.“

Taneční magazín přeje Václavu Kunešovi, aby si odpočinul a znovu nastartoval svůj motor, který ho žene dopředu

Foto: Archiv Václava Kuneše

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Rozhovor s Eliškou Jirsovou, tanečnicí 420people a Dekkadancers

„Ráda propojuji zpěv a tanec“

K tanci se dostala v dětském věku a sama se našla v současném tanci, který vystudovala na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Kromě tance Eliška Jirsová také zpívá a velice ráda uplatňuje propojení tance a zpěvu. Je tanečnicí v company 420people, také spolupracuje s DEKKADANCERS a působí jako lektorka tance.

Jak jste se dostala k tanci?

„K tanci jsem se dostala, když se moji rodiče rozvedli, tak jsem se přestěhovala s mamkou z Vamberka do Týniště nad Orlicí, kde vedla taneční studio trenérka Jiřina Bednářová. Jmenovalo se Smot Art a mamka mne tam přihlásila. Já jsem tam vůbec nechtěla, protože jsem se styděla a říkala jsem ji, že tohle já dělat nebudu, protože se na mne koukají lidé a mne to vadí a asi tak za týden, už jsem v tom studiu tančila o sto šest a zjistila jsem, jak moc mne to baví. Takže to byla moje cesta k tanci.“

Na Janáčkově konzervatoři v Ostravě jste vystudovala současný tanec. Proč právě současný tanec? Nelákal Vás klasický balet?

„Abych pravdu řekla, jak jsem začala v tom studiu Smot Art, tak tam jsme okrajově balet dělali a to mne neuchvátilo. Já jsem vždycky byla více orientovaná na divadlo, show, nechci říci kabaret, ale ta trenérka dělala výrazový tanec a to mne moc bavilo. Když jsem přišla na konzervatoř, tak jsem tam potkávala hubeňoučké baletky a říkávala jsem si, když jsem byla v prváku, že bych také chtěla být baletka, ale velmi brzo jsem pochopila, že to není cesta, kterou bych chtěla jít a doteďka jsem vděčná, že jsem šla na současný tanec.“

Kromě současného tance se věnujete také jazz dance/modern jazz, street dance, house dance, lidový tanec a muzikálový tanec. Čím Vás zaujala právě tato směs tanečných stylů?

„Řekněme, že mým hlavním tanečním stylem je současný tanec neboli contemporary. Klasický tanec nebo balet, lidový tanec, to jsem měla na konzervatoři, takže do jisté míry se dokážu pohybovat i v těchto vodách, nicméně to není moje nejsilnější stránka.

Já jsem nějakou dobu působila v ostravském Národním divadle moravskoslezském, kde jsem dělala muzikál a také jsem tak před rokem pracovala na mezinárodním projektu, který byl pro začínající umělce a to bylo založeno na urban dancers, kde jsme vlastně v tom projektu tančili lacking, breaking, puppinn, hip-hop, haus a zároveň i současný tanec a tak jsem nějak všechno propojovala a vzniklo z toho takové fusion. A kromě tance také zpívám a řekla bych, že jsem samouk a díky tatínkovi mám k tomu blízko a jsem moc ráda, že mne choreografové z company kde pracuji, dovolí uplatnit jak zpěv, tak i tanec. Takže se snažím propojovat zpěv a tanec, protože si nemyslím, že tyhle dvě věci se můžou objevovat nejenom v muzikálech, ale také, řekneme v jiných odvětvích.“

Jako tanečnice vystupujete v projektu La Fabriky a 420people Poprvé a naposledy a v hudebně-tanečním projektu 420people a Orchestra BERG nazvaném INspiraCe. Jak se Vám tančí v těchto projektech?

„Představení Poprvé a naposledy je řekla bych tak lehce kabaretní a zde právě tančím i zpívám a to je pro mne dar, že můžu dělat věci, které mám ráda a je to pro mne příjemný pocit. Je to takové odlehčenější. Watcher, to je také představení ve kterém tančím a také od 420people, je to hodně fyzické, čistě taneční. Je to něco úplně jiného, ale dělá mi to radost, že to můžu tančit. Pak je tady INspirCe, kterou choreografovala Sylva Šafková. To je také moc krásný taneční kousek a orchestr BERG to jsou všestranní muzikanti, takže je radost tančit na krásnou hudbu. V minulosti jsem dělala ještě představení pro 420people Pantera, a to byl úplně jiný zážitek, ačkoli se pořád bavíme o současném tanci. Každý ten kousek je originální a krásný a chovám k tomu pozitivní emoce. Kromě 420people jsem v nedávné době začala pracovat i s company DEKKADANCERS a s nimi právě dělám Poslední večeři, kde také mohu tančit i zpívat a v budoucnu plánujeme něco dalšího, ale to teď nemůžu prozrazovat.“

Působíte také jako choreografka. Co Vás na této profesi baví?

„Úplně bych se nestylizovala do role choreografky, nicméně pracuji ve studiu Contemporary, prostor pro tanec a vedu většinou kroužky pro děti, tak tady můžu využít svoje choreografické schopnosti a nikdy jsem nestavěla choreografii pro nikoho jiného, než pro sebe. A tak jsem si vždycky stavěla svoje sólo a musím říct, že mi vyhovuje být v roli performera. Zatím nemám nějaké tendence nebo nutkání, abych tvořila vlastní věci. Nechci říci, že nechci, ale zatím na to nebyl vhodný prostor abych se cítila se k tomu vyjádřit.“

Jste také lektorkou tance. Co Vás přivedlo k tomu, že jste začala sama učit? Učíte malé i velké tanečníky?

„Řekla bych, že to přišlo úplně přirozeně, protože jsem se přestěhovala po ukončení konzervatoře do Prahy a samozřejmě, že když jste OSVČ, tak není úplně jednoduché žít jenom čistě z představení. Protože se občas může stát, že se představení zruší. Pořád je to takové nestabilní. A učit mi přišla skvělá věc, skvělá příležitost a jsem za to velice vděčná a vedu lekce v našem Studiu Maiselovka. Tam chodí i netanečníci, lidi starší než já, jsou to muži i ženy a je to pro mne velká radost učit i netanečníky. Protože tělo, nechci říci, že taneční těla jsou zkažená, ale přece jen, když tam přijde „civilista“, který nikdy netančil, tak to tělo je netknuté jakoukoliv technikou, takže je krásné pozorovat tu přirozenost. Ve studiu Contemporary učím improvizaci a contemporary fusion. Na tom učení vidím jedno velké plus a to je to, že když dětem nebo dospělým vysvětluji nějaké prvky, tak si je sama uvědomuji. Díky tomu, že vysvětluji, tím si vše také stále připomínám, což je pro mne fajn a vnímám to jako plus.“

Jak ráda odpočíváte?

„Já nesmírně ráda trávím čas se svojí rodinou, se svým přítelem, protože při mé práci jsem dost izolovaná. Za prací jsem se přistěhovala do Prahy a všichni moji milí, mí blízcí mi zůstali v mém rodném městě. Takže při každé vhodné příležitosti utíkám z Prahy a jedu za svoji rodinou. Moc ráda vařím, peču pro moje blízké a ráda chodím na procházky do přírody. Samozřejmě nepohrdnu dobrým filmem a pohodou, nějakou dobrou knížkou a čajem.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: archiv Elišky Jirsové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín