Režisérka Petra Tejnorová představí ironický vhled do ženské psyché
„Uhozené květinou“
Nejnovější autorský projekt režisérky Petry Tejnorové představí v holešovickém Studiu ALTA tři ženy: tancující herečku Vandu Hybnerovou a hrající tanečnice Lucii Kašiarovou (Tanečnice roku 2012) a Terezu Ondrovou (Tanečnice roku 2010). Lucia Kašiarová a Vanda Hybnerová spolu již vytvořily divácky velmi oblíbenou „nebeskou clownesku“ ANGEL-y. V novém projektu Uhozené květinou se opět obě potkávají, tentokrát i s dalšími přizvanými spolupracovníky, hudebníkem Jiřím Konvalinkou, který je členem kapely VLOŽTE KOČKU, která získala v roce 2013 cenu Anděl a s tanečníkem a choreografem Jarem Viňarským, který je držitelem New Yorské prestižní ceny Bessie Awards – v tanečním světě přirovnávané k filmovým Oscarům.
Inscenace Uhozené květinou vznikla formou kolektivní tvorby. Na autorství se tedy podílel celý tvůrčí tým pod vedením režisérky Petry Tejnorové. Proces zkoušení je založen na osobním přístupu těchto tvůrců, střídají se ve vnášení nápadů, improvizují, hrají hry a experimentují s příběhy a tématy.
„Když jsem byla přizvaná k nově připravovanému projektu v ALTĚ, tématem prvních úvah se stal příběh návrhářky Petry von Kantové ze hry Hořké slzy Petry von Kantové od R. W. Fassbindera. Skrze improvizace v průběhu procesu zkoušení jsme však opustili původní záměr, oprostili se od obrazu žen podle Fassbindera a dali tak vzniknout inscenaci o tématech tří konkrétních žen, která úzce souvisí s jejich osobním názorem, životem a zkušenostmi, avšak s potřebnou nadsázkou…“ říká o projektu režisérka Petra Tejnorová.
Název inscenace vychází z jednoho známého idiomu o ženách. Idiomy jsou slovní spojení, která nelze pochopit pouhým překladem jednotlivých slov, ani jejich rozborem. Idiomům se někdy podobají metafory. Podtitulem inscenace jsou pak jména tří žen: Vanda, Lucia a ona. Lucia, Tereza a ona. Tereza, Vanda a ona. Vztah tří rozdílných a zároveň v něčem podobných žen, je tématem jedné odysey, která je cestou do složité ženské psyché, nahlížené s velkou dávkou ironie, nadsázky a humoru. Představte si mozek jako kouli z drátů, kde je všechno propojeno se vším. Láska, závislost, móda, individualita, alkohol, vztahy a další. Je to jako internetová superdálnice, kterou pohání energie nazývaná emoce. Pokud vezmete událost a spojíte si ji s emocí, vpálí se vám do mozku a pamatujete si ji navždy. Ženy znepokojené, tragické, trapné, rozhozené, někdy bezmocné a zbytečně neklidné, hořké, rozechvěle křehké, dost často však zkreslené.
Petra Tejnorová:
Již během studia se její inscenace představily na festivalech v zahraničí, ale i v Čechách. Zahraniční působení vyvrcholilo vznikem dvou mezinárodních projektů, dvojdílnou divadelní road movie PAMĚŤ KRAJINY – KRAJINA PAMĚTI a inscenací Osobní Anamnéza, která vznikla v rámci projektu Cirkus totality. V roce 2008 byla Tejnorová nominována na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent a v roce 2009 získala Cenu Josefa Hlávky.
Zkoumá rozličné možnosti vztahu mezi hercem a divákem, hledá novou roli pro divadlo v současném světě, experimentuje s fyzickým a dokumentárním divadlem, divadelními konvencemi. Vytváří jak vlastní divadelní projekty, tak i pohostinské režie.
V autorských projektech klade důraz na kolektivní tvorbu, devising methods a procesuálnost – vnímání představení jako jedinečné události. V posledních projektech také vycházela z osobních příběhů, z příběhů lidí z různých kontextů, různých národností, za rozmanitého využití audiovizuálních prostředků a video dotáček. Pokud Tejnorová pracuje s textem, směřuje k uvolňování struktury dramatického textu, nefabulačním kompozicím jako jsou např. montáže, koláže apod. Zajímají ji také tzv. otevřené texty, texty původem nedramatické.
Petra Tejnorová a kol.: Uhozené květinou
Vytvořeno/devised by:
Petra Tejnorová, Jaro Viňarský, Jiří Konvalinka, Lucia Kašiarová, Tereza Ondrová, Vanda Hybnerová
Premiéra se uskuteční 11. a 12. září 2015 v 19:30 ve Studiu ALTA
Další reprízy: 16. 11. a 7. 12. 2015
Vstupenky na představení je možné rezervovat na www.goout.cz, nebo zakoupit na pokladně Studia ALTA.
„Housle Vás pohltí na celý život. Hrajete pořád a víte, že musíte a chcete cvičit dál a dál“
Vybral jste si housle sám nebo Vám je někdo doporučil?
„Můj dědeček byl kapelník a houslista, díky němu hraji na housle. Začal jsem hrát v pěti a půl letech.“
Říká se, že nejobtížnější je naučit se hrát na housle. Je to z Vašeho hlediska pravda?
„Housle jsou nástroj, který Vás pohltí na celý život. Říkám tomu „nekonečný příběh“. Hrajete pořád a stejně víte, že musíte a také chcete cvičit dál a dál. Housle mají tu výhodu, že vyjádří a vyzařují veškeré emoce, komunikují a Vy se s nimi stále seznamujete a posléze se stanou součástí Vašeho ,,Já“. Jsou instrumentální verzí lidského zpěvu. Pro mě je situace ještě o něco složitější. Dělám projekty s houslemi pěti staletí, takže během večera vystřídám několik nástrojů a každý z nich, i když pro laika vypadá podobně či dokonce stejně, je pro interpreta velmi odlišný. Je to zkrátka takový summit různých osobností, které místo mluvení hrají… 🙂
Porovnejte kytaru s houslemi…
„Kytara je nádherný nástroj, ale spíše intimní, mám na mysli akustickou španělskou kytaru. Housle mají smyčec, dokáží proto plynule ,,vyklenout“ táhlou melodii, jsou plnější ve zvuku a krásně se nesou ve velkých sálech. Oproti šestistrunné akustické kytaře mají sice ,,jen“ čtyři struny, ale umí vyjádřit obrovskou škálu emocí od největší radosti až po naprostou depresi.“
Dá se hrát na housle „stereo“?
Jak vzpomínáte na své začátky? Bylo radostné jít trénovat nebo to bylo „otravné“?
„Většinou to bylo báječné, bavilo mě to, chtěl jsem hrát, ale bylo také období v necelých 10-ti letech, kdy jsem měl ještě jiné zájmy. Vyrůstal jsem v Hradci Králové, v metropoli východních Čech, a tenkrát byl populární klukovský ,,pozemní“ hokej s tenisákem. Orlické hory byly nedaleko, tak se samozřejmě hodně lyžovalo. Toužil jsem dělat sport, takže jsem měl asi roční ,,houslokrizi“, ale najednou se dostavily první dětské houslové úspěchy a opět mě to začalo těšit a už to tak zůstalo.“
Jak Vás vnímali vrstevníci? Obdivovali Vás nebo se posmívali?
„Na škole jsem byl trochu exot, pokřikovali na mě „Vrzal, Šmidlal“. Nebo říkali: „Hele, on je „Fidlal“, s tím se nebav!“ Ale to se změnilo kolem páté třídy, kdy pan ředitel zjistil, že bych mohl reprezentovat školu. Když se v reproduktoru ozvalo „Žák Svěcený do ředitelny“, už jsem věděl, že půjdu někam hrát. Najednou mi někteří spolužáci začali závidět, že se „ulejvám“, začali si říkat, že to hraní vlastně není špatný. Chodil jsem tehdy do výběrové školy s rozšířenou výukou jazyků, kde byli většinou chytří lidé, ale chvilku to trvalo než si na moje ,,houslování“ zvykli. Mimochodem, dnes jsem s řadou mých bývalých spolužáků v častém kontaktu a máme výborné vztahy!!!“
Ucítil jste v nějakém okamžiku, že housle a hraní jsou Váš život a chcete být hudebníkem?
„Takové definitivní rozhodnutí padlo kolem mých 14-ti let. Udělal jsem přijímačky na Pražskou konzervatoř a tím jsem se dostal do Prahy. Když jdete studovat konzervatoř, tak se dost vyhraňujete, je to specifické, není to jako gymnázium. Z konzervatoře už je dost obtížné studovat školu, kde je matematika nebo fyzika. Maminka chtěla, abych šel na gymnázium, ona v Hradci Králové učila. Ale já jí stále z legrace říkal, že jsem nechtěl, aby hned věděla o nějaké mé pětce. A to byl možná jeden z motivačních prvků, proč jsem cvičil jako posedlý, abych se dostal na konzervatoř.
Tehdy to nebylo tak jednoduché, neboť existovala tzv. směrná čísla, do kterých se na studia z různých krajů musely vejít různé obory – balet, herectví, dechové nástroje, smyčcové nástroje, klavír… I houslistů se tenkrát hlásilo hodně, a tak jsem musel dosáhnout docela vysokého počtu bodů, aby mě vzali. Naštěstí se to povedlo.“
Připouštěl jste si myšlenku, že se hudbou neuživíte?
„To víte, že mi to lidé říkali, ale člověk v 15-ti letech tyto věty nevnímá. A nechce to slyšet. Z konzervatoře, která je šestiletá, jsem už po maturitě pokračoval ve studiu na Akademii múzických umění, protože jsem tehdy obdivoval pedagogické kvality pana profesora Václava Snítila, který tam vyučoval. Byl také královéhradecký rodák a šel mi dokonce za svědka na svatbu. I když nedávno zemřel, tak na něj nikdy nezapomenu. V té době jsem se dostal na letní školu slavného houslisty Nathana Milsteina do Zurychu, u něho se mi teprve otevřely oči a ,, objevily“ hudební svět. Nesmírně složité bylo dostat se tam. Ve škole se rozhodovalo, jestli mě pustí, čekal jsem do poslední chvíle na doklady, kdo to tehdy nezažil, neuvěří. Nakonec se to celé zvládlo a pobyt tam mě vlastně zachránil. Dost jsem prozřel a začal jsem chápat, jak to opravdu v hudebním světě chodí, v té době začalo uzrávat moje rozhodnutí, že dráhu sólového houslisty zkusím.“
V čem bylo zahraničí jiné oproti Čechám?
„ To, co se u nás v oblasti tzv. vážné hudby označovalo jako ,,komerce“, byla v západní části Evropy normální práce mezi agenturami, médii a interprety. Doslova jsem hltal informace, jak pracují koncertní agentury, pořadatelé koncertů, jaký je systém kontaktů s médii. Já a velká část mé generace jsme o tom tehdy nevěděli vůbec nic. Rok 1989, kdy se hranice otevřely, a já jsem mohl začít vyjíždět ven, mé dráze pomohl. Jsem rád, že tomu tak bylo, ale nebýt cesty do Zurychu, bůh ví, jak by to celé dopadlo.“
Měl jste při svém prvním vystoupení na veřejnosti trému?
„Já myslím, že ano. Poprvé jsem hrál v mateřské školce, hrál jsem dvě písničky, tuším „Ovčáci čtveráci“ a „Sedí liška pod dubem“, ale hrál jsem tak rychle, že to byla jen jedna písnička.“
Cítíte trému před koncertem dnes?
„Cítím určitou odpovědnost. Nemůže to být taková tréma, kdy je člověk zelený a fialový, to by nemohl být hudebníkem, ale zodpovědnost tu je a s přibývajícím věkem stoupá. Čím více nároků se klade na člověka, tím je to horší.“
Se dcerou Julií a duchovním Dominikem Dukou
Kolik hodin denně musí člověk hrát na housle, aby byl znatelný pokrok?
„To je velmi individuální, nedá se to přesně říct. Když jsem byl mladší, cvičil jsem třeba pět nebo šest hodin denně, dnes tak dvě či tři hodiny. Vedle tréninku musím ještě zvládat spoustu věcí, které by člověk kdysi nepředpokládal, že bude muset dělat. Jsou tu organizační věci -sólově se prezentující hudebník je také člověk, který určuje směr, vymýšlí a také realizuje projekty, na rozdíl od státem či městem dotovaných hudebních těles musí získat sponzorské či grantové prostředky na jejich realizaci. Cítím samozřejmě zodpovědnost, že je na mé práci řada lidí existenčně závislých. Nesmírně si však vážím toho, že mohu dělat práci, kterou jsem si kdysi vybral.“
Může vzít virtuóz jakékoliv housle a jít na vystoupení s tím, že vždycky bude skladba znít dobře? Nebo hrajete na speciální housle?
„Ideální je, mít tak univerzální nástroj, že se hodí na vše. Já ale nástroje střídám podle toho co a s čím hraji. Pokud hraji baroko, hraji na spíše intimně znějící dobové housle s lehkým ozvem. Pokud s klavírem, tak musím myslet na to, aby housle byly slyšet. V nástrojích je obrovský rozdíl, každé housle mají nějakou svoji charakteristiku. Třeba u starých houslí říkáme, že mají starý zvuk. Výraz „starý zvuk“ se těžko popisuje, je to zvuk, který se právě lehce ozývá, je čistý, bez doprovodných šelestů. Moderní nástroje jsou spíše razantní, ostřejší, časem také dostanou určitou sladkost, ale ten zvuk je různorodý. Samozřejmě hraji jen na mistrovské, ručně zhotovené nástroje.
Jako součást svého hraní mám také celoživotního koníčka, který se jmenuje historie a stavba houslí. Dnes jsem už i soudním znalcem s mezinárodní působností, léta se tím zabývám, dělám i projekty, kde představuji řadu nástrojů, např. projekt „Housle čtyř staletí“ nebo “ Slavné evropské housle“. Tyto projekty mám zachycené na šesti CD a DVD v anglicko-české publikaci.“
Máte strach, když chodíte s houslemi po ulicích, že je někdo ukradne, nebo je někde zapomenete? Je to přece určitý poklad…
„Strach mám. Housle jsou pojištěné. Vzácné housle se těžko prodávají, protože všichni vědí, že budou kradené. Když s nimi někdo přijde na trh, majitel je snadno dohledatelný. Ale jsou tu také nástroje, o kterých se tolik neví. Já mám ale spíše strach, abych jim něco neudělal, abych nespadl někde na náledí atd.“
Máte pojištěné své prsty?
„Mám. Ale říkám, že je mám pojištěné proto, aby se nic nestalo. Pojištění mi nic nenahradí. Já chci především hrát.“
Mnoho lidí se takovým pojistkám posmívá, co na to říkáte?
„Ano, posmívat se mohou, ale v momentě, kdy se s rukama něco stane, tak máte docela problém. Není to tak, že by člověk chtěl na něčem vydělávat, budu rád, když pojištění nikdy nevyužiji. Hraní se nedá nahradit.“
Můžete se věnovat adrenalinovým sportům? Jak to bylo v době, kdy Vám bylo …náct? Nebylo vám líto, že všechno nemůžete?
„Já jsem měl rád badminton, nebo jízdu na kole. V Hradci je rovina, tak jsem dost jezdil, samozřejmě jsem se párkrát „vybagroval“, to je pravda, ale člověk si většinou dává pozor. Adrenalinové sporty jsem nikdy nedělal. Mimochodem, nehraji ani volejbal, stačí jeden špatný úder a můžete hraní na housle zabalit. Nejsem zbytečně přecitlivělý, ale nevyhledávám činnosti, kde je veliké riziko, neřežu třeba na cirkulárce. Pokud mě někdo požádá něco těžkého odnést, to není žádný problém, ovšem jsou i takoví houslisté, kteří si navléknou rukavičky a na běžné věci řeknou: „To já nemůžu“. Člověk má strach, ale nemůžete žít stále s pocitem, že jakýkoliv úraz na špičce prstu je pro Vás „konečná“.
Jak vypadá Váš běžný pracovní den? Máte čas na běžné věci? Můžete si sednout k televizi a v klidu se dívat?
„Na televizi se dívám vhledem ke své práci opravdu málo, pokud ano, tak v jednu, ve dvě nebo ve tři hodiny ráno po příjezdu z koncertu. Takže znám takové pořady, jako jsou záznamy z poslanecké sněmovny, detektivky všeho druhu, přírodopisné pořady….
Většinou pracuji, ale musíte si v určitý moment umět poručit, člověk by neměl být totálním workholikem, což já v podstatě jsem. Jen doufám, že ne úplně totálním 🙂 Od určitého věku člověk více přemýšlí o budoucnosti, přemýšlí o odpočinku, musíte mít také chvilku volna, to je nutné. Stále však jezdím rád hrát také do zahraničí. Někdy je to adrenalin, letos jsem po návratu ze Santiaga de Chile hrál v půl osmé v Zrcadlové kapli Klementina, ale přiletěl jsem ve tři hodiny. Letadlo mělo zpoždění, málem jsem nestihl v Paříži přestoupit, to byly opravdu strašné nervy. Tyto docela náročné chvíle ale k mému oboru patří, já jsem si ho sám dobrovolně zvolil, nestěžuji si. Celý život jsem hrál sólově, nemám nadřízeného, jen sám sebe, nemám komu nadávat, jen sám sobě, vážím si všech, které mám a vůbec to všechno nepovažuji za samozřejmost. Cením si toho, že jsem byl sám sebou, nebyl jsem na nikoho odkázán. Naopak dávám práci lidem, kteří hrají se mnou. Toho si vážím obzvlášť v dnešní době, která je pro kulturu velmi, velmi složitá.
> Zároveň nutno dodat, že práce, kterou dělám, musí být také současně mým koníčkem. Hudba, při které ze sebe musíte vydávat emoce, se nedá brát jako zaměstnání, bytˇ Vás živí a jste na ní závislí. Toto povolání musíte mít opravdu rádi a musím říct, že člověk prožívá také krušné chvíle, kdy se nedaří, protože všichni jsme jen lidé. Ale okamžik, kdy stojíte před plným sálem usmívajících se fajn lidí, Vás znovu dobíjí energií a radostí.“
Máte vztah k tanci?
„Obdivuji tanečníky. To je sice nádherný, ale tvrdý obor doslova a do písmene.“
Vy jste navštívil řadu zemí. Která je Vašemu srdci nejbližší?
„To se dá těžko říct, mám velkou radost, že jsem hrál i v zemích, kam se člověk jen tak nepodívá. Indonésie, Filipíny, Chile, Brazílie, Mexiko, Jordánsko. Několikrát jsem hrál v Jordánsku, naposledy před Skalním chrámem v Petře, hrál jsem tam i s mojí dcerou Julií. Byl to pro mě úžasný zážitek. V Petře vypnuli veškeré generátory elektrického proudu, protože koncert byl akustický a generátory by rušily, takže vystoupení se odehrávalo za doprovodu tisíců lampionků, navíc naproti průrvě, kde se filmoval( a kudy běžel :-)) Indiana Jones. Jezdím pravidelně do USA, ale hrál jsem také v zemích, kam se nejezdí často a dnes se tam už nedá jet vůbec, např. v Sýrii, v Lybii v Tripolisu, v Alžírsku, což je už také problematické. Nesmírně rád hraji v zemích západní Evropy a byl jsem několikrát i v Rusku, což se mi moc líbilo, obzvlášť v Petrohradě a Moskvě.“
I dobročinné akce a autogramiády patří do jenom takzvaně volného času významného umělce
Rozumí Češi vážné hudbě?
„Jsou tu špičkové lokality, vedle velkých měst i malá městečka. Např. v červenci jsem zažil koncert v kostele v Krásné Lípě, kam přišly stovky lidí na klasickou hudbu. V Praze je možností více, ale je tu mnoho hudebníků a posluchačstvo tvoří jen určité promile lidí. Brno je velmi kulturní a pak tu jsou malá města, kde žasnete, kolik lidí má zájem o koncerty. Také jsou ale malá města, kde lidé nechodí na koncerty vůbec. Záleží na radnici, jestli je zapálená pro kulturu a chce, aby kultura ve městě žila. V případě, že jsou na radnici lidé, kteří nechtějí, kultura nemá šanci, protože bez dotací být nemůže. Lidé by chtěli žít kulturně, ale řekl bych, že v ČR kultury ubylo, zvláště koncertů je méně. Ale někdy stačí jeden zapálený jedinec-organizátor a je neuvěřitelné, co dokáže!!!“
Uživil byste se v ČR vážnou hudbou?
„ Dnes už asi ano. Hudebník také musí věřit, že jeho projekt osloví publikum. Mám trošku výhodu, že dědeček byl kapelník a houslista, nemám problém si zahrát jiný žánr, spojuji se s dalšími muzikanty, kteří dělají úplně něco jiného a získávám si širší základnu publika.“
Kombinace staré barokní hudby a nové moderní hudby je pro posluchače přitažlivější?
„Nikdy se nezavděčíte všem. Jsou lidé konzervativnějšího směru, kteří nechtějí nic moderního poslouchat, chtějí klasiku a hotovo. Jiní zase přijdou na koncert jen proto, že jim nabídnete něco speciálního, pokud ne, nepřijdou.
Na posledním koncertě „Vivaldiana“ v O2 Aréně bylo 11 tisíc lidí. Takový koncert ale znamená rok a půl tvrdé práce, kterou můj kamarád a kolega z rockové branže Michal Dvořák podstoupil, neboť je podobný workoholik jako já. Smekám před tím, co vymyslel a vytvořil. Nejdříve je tu propojení klasiky, etnické hudby a rocku, ale z těchto posluchačů se rekrutují další posluchači na čistě vážnou hudbu. Já jsem stál také o mladé publikum a jsem moc rád, že po Vivaldiannu přišli i na můj klasický recitál.“
Jste velmi ceněn za své znalosti v oboru historie a stavby smyčcových nástrojů. Jak jste se k tomu dostal?
„Ano, dělám soudního znalce s mezinárodní působností, tzn. že mohu vydávat atesty s kulatým razítkem. Touto tématikou se zabývám celý život, opět v tom má prsty dědeček, který mě začal jako mladého vodit do houslařské dílny v Hradci Králové. Tam sídlí slavný houslařský rod Pilařů. V 15-ti letech jsem přišel do Prahy a začal jsem chodit k mistru houslaři Čestmíru Musilovi. To byla zásobárna informací o staré houslařské škole! Viděl jsem rozebrané nástroje, když je restaurovali. Fascinovalo mě, že na těch nástrojích je napsáno vše. V Nerudově ulici je dům U Tří housliček, kde byla první významná houslařská dílna v Praze. U houslaře Edlingera tam pracoval jeden ze zakladatelů tzv. pražské houslařské školy Johann Ulrich Eberle a ulice v té době nesla název Loutnařská ulice (Lautengasse), protože se tam vyráběly už předtím strunné nástroje.
Tahle historie mě začala fascinovat. Samotný fakt, že hrajete na housle, ještě neznamená, že houslím rozumíte. To je jiný obor, který musíte studovat, nejlepší je mít možnost držet originály v ruce. V roce 2009 jsem udělal obrovskou dvouměsíční výstavu s názvem ,,Slavné evropské housle“ v pražském Obecním domě, kde byly k vidění housle čtyř staletí, v rámci této výstavy proběhlo pět koncertů s vystavenými nástroji, z toho dva ve Smetanově síni. Pořádal jsem i komentované prohlídky pro zájemce, kterých bylo obrovské množství. Můj koníček takřka nechtěně přerostl v nový obor. Najednou jsem byl požádán, abych dělal také znalecké posudky. Na to je třeba mít zkoušky, takže jsem jimi musel projít a dnes posudky vydávám. A chystám další houslařské projekty!“
Může se člověk jako Vy ještě nějak zdokonalovat, nebo jen udržujete to, co umíte? Máte ještě touhou něčeho dosáhnout?
„To, čeho bych chtěl dosáhnout, nelze dosáhnout ani za tři životy. Potřeboval bych se dožít 350-ti let, pak bych třeba uměl tolik, že bych začal být spokojený. Hudba je běh na dlouhou trať, nikdy nejste hotoví. Důležité je mít „zapnutý hnací motor a pravidelně doplňovat pohonné hmoty :-).“ Stará garda velkých hráčů mi kdysi říkala jednu geniální větu: „Jaroušku, pamatuj si, buď jako hráč pojedeš v super rychlíku, nebo budeš stát na nádraží, ale nic mezi tím. Buď nastoupíš a jedeš, ale pak nesmíš ani na chvilku polevit. Nebo to zkus, ale budeš jen stát na peróně. Měli pravdu! “
Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková
Foto: Naďa Murmaková, Alan Pajer, Roman Albrecht, archiv J. Svěcený
PONEC vstupuje do své 15. sezony
Zahájí 15-ti dny tance, hudby, oslav
15|9 – 30|9 2015
„15. sezónu jsme pojali velmi symbolicky“, říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka Festivalu Tanec Praha. „Od 15. září budeme slavit 15-ti dny tance a hudby.“
V rámci 15 dní trvající akce budou představeny hlavní dramaturgické pilíře divadla PONEC za účasti skupin současného tance, které tvoří jeho unikátní profil na poli současného umění s velkým mezinárodním přesahem. Jsou to např. DOT504, Farma v jeskyni, NANOHACH, Spitfire Company, VerTeDance, Lenka Vagnerová & Company, doplněny o improvizační večery, site-specific a další netradiční projekty a sérii koncertů.
„Rozhodli jsme se udělat tak trošku mezinárodní projekt, ve kterém představíme soubory divadla Ponec, ale zároveň také zahraniční soubory. VerTeDance tančí v září v Dánsku a my jsme pozvali do ČR dánského interpreta Edhema Jesenkoviće. Není to úplně náhodou. U zrodu divadla Ponec stál dánský soubor. Dánové předvedli velmi zajímavé představení v době, kdy naše divadlo ještě nebylo dokončeno, diváci leželi pod pódiem a sledovali tanec vleže. Zajímavostí je, že Edhem Jesenković byl vybrán diváky, kteří navštívili naše workshopy, vyhrál mezi sedmi sty nabídkami. Diváci se tentokrát podíleli na výběru samotné dramaturgie našeho divadla“, dodává Yvona Kreuzmannová.
Zeptali jsme se….
TM: V poslední době na některých festivalech vybírali diváci představení, která chtějí vidět. Je to nový směr, kterým se také budete ubírat při výběru představení pro Festival Tanec Praha?
Yvona Kreuzmannová, ředitelka Festivalu Tanec Praha
„Podle mého názoru, diváci jsou inspirativní, ale tvůrčí proces je něco jiného. Pokud přizvu amatéra na jeviště, nebo k výběru představení, musím dobře vědět, proč to dělám. Nesmí to být lehkovážné užití či využití diváka. Ale nevylučuji pomoc diváka.
Myslím, že umělec je profesionál a přes určitou hranici nelze zajít. Nemohu delegovat své povinnosti na amatéry. Zažila jsem také festival, kde tvorbu vybírali jen diváci a umělec ji vůbec neovlivňoval, neviděla jsem horší výsledek. Pro mě to je důkaz toho, že dramaturgický výběr musí být nutně daný hlubokou znalostí problematiky. V případě, že umělec pracuje s amatéry, je to podobné“, upřesňuje Yvona Kreuzmannová.
Markéta Perroud, spoluředitelka Festivalu Tanec Praha
„Je tu velká snaha najít si nového diváka. Je tu touha, aby lidé pochopili představení. Hledají se způsoby, jak zaujmout diváka. Každý divák komunikuje, nevidím důvod, proč tomuto trendu nedat „zelenou“, ale musí být přesně a jasně dané, jakým způsobem. Není dobrý nápad, aby umělecká dramaturgie byla dělána diváky“, dodává Markéta Perroud.
TM: Jaká díla jsou hodnotná?
Yvona Kreuzmannová, ředitelka Festivalu Tanec Praha
„Hodnota díla spočívá v práci s interpretem. Je důležité, jak umělec vnímá téma a hudbu, jak komunikuje s ostatními interprety. V tom je dílo pro mě nejhodnotnější. Diváci ale mnohdy ocení spíše líbivá témata.“
TM: Co divák ocení nejvíce?
Yvona Kreuzmannová, ředitelka Festivalu Tanec Praha
„Mnohdy jsou to laciné efekty, které mně vadí a iritují. Např. v Itálii jsem viděla, že diváci jdou po líbivosti mnohem více než po hloubce obsahu. Na našich workshopech byl přístup diváka jiný (ale až po diskusi, nevím, jak by hlasovali před ní). Po sérii workshopů bylo patrné, že i laik je schopen poznat kvalitního interpreta. V první řadě nutno říci, že i laik umí ocenit fyzickou kvalitu a techniku. Neví, proč to tak je, ale rozliší ji. Je důležité zjistit, zda diváka určité téma zajímá nebo ne. Mnoho lidí vnímá tanec jako abstraktní umění. Vůbec se neptají po obsahu díla a vnímají tanec pouze vizuálně. Menší část diváků se ptá po obsahu a chce znát emoce a vnitřek díla. Baví mě debaty s diváky a umělci, protože tyto diskuse obohatí všechny.“
TM: Přizpůsobí se umělci názorům diváka?
Yvona Kreuzmannová, ředitelka Festivalu Tanec Praha
„Přizpůsobit se, to je silné slovo. Dobrý umělec se nepřizpůsobí, ale inspiruje. Například Michal Záhora se diváckými názory inspiroval.“
Děkujeme za rozhovor
Zahájení sezony
Opening začne symbolicky 15. září za účasti předního kodaňského umělce Edhema Jesenkoviće s představením M.E.N. Téhož večera VerTeDance zahájí Dny Prahy v Kodani mezinárodně oceněnou a vysoce uznávanou Taneční inscenací roku 2014 KOREKCE, která před pár týdny získala prestižní The Herald Angel Award na Edinburgh Fringe festivalu. PONEC ji pak uvede v rámci Openingu 15. sezony 20. září. Dynamický mužský kvartet Edhema Jesenkoviće se prosadil mezi Aerowaves Twenty 15, výběr dvaceti děl nejslibnějších evropských choreografických talentů roku 2015, a v sérii diváckých workshopů projektu Be SpectACTive! v PONCI získal značnou podporu pro živé uvedení. Slavnostní zahájení sezony obohatí NANOHACH svými fragmenty z Move on a koncert indie-popové skupiny
M A Y E N.
Yvona Kreuzmannová říká: „Zařadili jsme do programu také koncerty, protože dialog tance a hudby může otevřít divákům dveře k tanečnímu umění.“
Originální premiéra Michala Záhory
Hned další večer 16. září nabídne českou premiéru nového projektu Michala Záhory / NANOHACH pod názvem DEVOID (nacházející se ve stavu ztráty). Své sólo tvořil za podpory sítě Be SpectACTive! na uměleckých rezidencích v rumunském Sibiu a italském Sansepolcru, kde vedl interaktivní workshopy vycházející z osobní korespondence účastníků. Premiérovému večeru bude předcházet česko-izraelský site-specific DOGTOWN Nadara Rosana, jehož vznik podpořil Prague Pride festival. Po premiéře DEVOID proběhne moderovaná divácká debata a nebude chybět ani večerní koncert, tentokrát projekt B4, který je držitelem první ceny Vinyla za album roku Didaktik Nation Legendary Rock v roce 2011 a představuje unikátní směs elektronické hudby, krautrocku, psychedelie a jazzu.
Publiku bude během 15 dnů Openingu jubilejní sezony nabídnuto více než dvacet rozmanitých akcí zahrnujících jak kmenové inscenace etablovaných souborů, tak koncerty skupin či interpretů, kteří jsou s tanečním světem úzce spjati a vytvářeli hudbu k četným projektům soudobého tance, fyzického a alternativního divadla či pohybového umění.
Improvizace a celonoční koncert
Večery 17. a 18. září proběhnou v netradičním pojetí. Na Volná zastavení po Praze 3 s Moving Orchestra naváže improvizační večer IQ + CreWcollective (Kateřina Dietzová a kol.). Velké zkušenosti a mistrné zvládnutí nástrojů činí z této okamžité hudby napínavou pouť náhlou inspirací s možností sledování samotného vzniku hudebního tvaru. Po té si diváci vychutnají temné hiphopery Kyklos Galaktikos, jejichž frontman Jan Burian je kromě svého hudebního působení i tanečníkem a performerem. Druhý večer patří ambientní Silent_Night #2, další ze série unikátních celonočních sleepover koncertů vznikajících ve spolupráci s Radiem Wave. „Během Silent Night běží hudba celou noc, je jen na Vás, zda jí prospíte, či vnímáte, nebo protančíte a noc končí snídaní. Tyto akce přitahují diváky, protože divák si plně uvědomí, co všechno vlastně tanec ve své škále nabízí“, říká Yvona Kre
uzmannová. (Silent Night jsou většinou rychle vyprodané.)
To nejlepší z českých tanečních inscenací
Mezi 20. – 27. zářím se pak představí profilové taneční soubory, kterým PONEC poskytuje zázemí jako koproducent: VerTeDance, Spitfire Company, Farma v jeskyni, NANOHACH, Lenka Vagnerová & Company.
Nejen KOREKCE VerTeDance v režii Jiřího Havelky je ověnčena úspěchy doma i v zahraničí. Spitfire Company uvádí obě inscenace Sniper‘s Lake a Animal Exitus úspěšně i venku. Viliam Dočolomanský, umělecký šéf Farmy v jeskyni a režisér vysoce ceněné inscenace Divadlo, je m.j. držitelem prestižní ceny New Theatrical Realities. A Michal Záhora z NANOHACH uspěl v zahraničí již několikrát, o čemž svědčí i v úvodu uvedená premiéra. Lenka Vagnerová působí poslední rok více v zahraničí než doma. Její La Loba nabízí vrcholný zážitek díky výkonům Andrey Opavské Tanečnice roku 2014 i osobité písničkářky Jany Vébrové s uhrančivým, poetickým projevem. Ani její koncert nebude po uvedení La Loby chybět.
Zapojte se! Be SpectACTive!
„Projekt Be SpectACTive! se zabývá aktivním zapojením publika různorodými cestami. Kromě debat a workshopů jsou to také otevřené zkoušky, tentokrát právě inscenace La Loba se strhujícím nasazením Andrey Opavské. Dalším participativním projektem je Elpida ReFestival – Old’s Cool, který pracuje s aktivními seniory, a to ve spolupráci s centrem pro seniory Elpida a Bajkazylem, který provozuje bar divadla PONEC,“ upřesňuje Yvona Kreuzmannová. „Bajkazyl vytváří také osobitou dramaturgickou řadu, přináší zajímavé prvky, vedle již zmíněných Silent Night i tzv. Postelová kina. Diváci mají šanci v prostředí divadla vleže sledovat pečlivě vybraná kanonická díla světové kinematografie i filmů s taneční tematikou,“ doplňuje ji manažer programu Lukáš Jiřička.
Opening 15. sezony tak poukazuje i na změny, které se nyní v profilaci divadla PONEC dějí, a to jak na praktické, tak i umělecké úrovni. „15 let je výzvou k reflexi vlastního fungování, směřování a nároků na činnost scény, která je jednou z vizitek Prahy a České republiky, bedlivě sledovanou diváky a partnery i mezinárodními institucemi. Svědčí o tom i přijetí PONCE / Tance Praha do prestižní sítě European Dancehouse Network,“ připomíná Yvona Kreuzmannová.
Celé zahájení 15. sezóny vyvrcholí Taneční inscenací roku 2015 Collective Loss of Memory souboru DOT504 v excelentním mezinárodním obsazení. Sérii akcí uzavře 30. září jednak Otevřená hodina Dětského studia určená těm nejmenším a po představení DOT504 pražská skupina alternativního rocku OTK, jejímž frontmanem je Ondřej Ježek, významný hudební producent, který byl oceněn mj. za hudbu k filmu Alois Nebel.
„V rámci Openingu 15. sezony bude kladen důraz na dialog tvůrců s diváky, týmu divadla s partnery a diváky, a to jak v rámci naplánovaných představení, debat a prezentací, tak i během neformálních setkání a volných diskusí. PONEC je nejen divadlem pro tanec, ale i prostorem pro dialog uměleckých forem, publika, tvůrců a všech, jimž je současné progresivní umění blízké a vlastní,“ uzavírá Yvona Kreuzmannová, jež stála před 15 lety u zrodu divadla PONEC.
Jen těžko bychom našli umělecký obor, který by zažil podobný vzestup v domácím i evropském kontextu jako současný tanec a pohybové umění v ČR. Velmi rychle si získává významné postavení na světové taneční scéně, ačkoli před 15-ti lety o něm takřka nikdo nevěděl.
Jeho první stálá česká profesionální scéna PONEC – divadlo pro tanec právě vstupuje do své 15. sezony.
Premiéry nadcházející sezony
Opening 15. sezony je ochutnávkou nabitého programu PONCE, který hned v úvodu října nabídne další profilové inscenace, tentokrát Miřenky Čechové působící momentálně v USA, dá prostor festivalu 4 + 4 dny v pohybu a pak už vedle série repríz uvede i premiéry zajímavých tvůrců:
17. 10. 2015 DOT504 / Paul Blackman: Záchvěvy duše (pracovní název) – PREMIÉRA
3. 12. 2015 Věra Ondrašíková: Netykavka – PREMIÉRA
5. 12. 2015 Hana Strejčková: Mezi námi – PRAŽSKÁ PREMIÉRA – pro děti od 5 let (PREMIÉRA v rámci Japan Festu, 19. 11. v Plzni)
9. 2. 2016 Jiří Bartovanec – PREMIÉRA
19. 4. 2016 Bára Látalová: Different? – PREMIÉRA – v rámci Be SpectACTive!
jaro 2016 ME-SA / M. Hajdyla Lacová / Andrej Petrovič: LUST (pracovní název) – PREMIÉRA
Mirka Eliášová – PREMIÉRA představení pro děti
Sezona 2015/2016 nabídne i další atraktivní události:
6.–10. 11. 2015 NANOHACH ČESKY 2015
21. 11. 2015 NOC DIVADEL & European Spectator’s Day za účasti Bridget Fiske (UK/AUS) pracující v rámci Be SpectACTive! s uprchlíky a sociálně vyloučenými skupinami na tvůrčích rezidencích v Lublani, Praze a Sibiu.
20.–25. 4. 2016 Česká taneční platforma včetně víkendového festivalu Aerowaves Spring Forward v Plzni
23. 5. – 23. 6. 2016 TANEC PRAHA 2016 – 28. ročník Mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla
Tanec dětem / Tanec školám
Změny se chystají v sekci věnované dětem a mladému publiku. K zaběhnutým představením pro 1. stupeň ZŠ bude divadlo PONEC pravidelně nasazovat i představení pro 2. stupeň ZŠ a SŠ. Od ledna 2016 bude režim dětských představení pravidelnější. „Každý měsíc připravíme třídenní blok s dětskými představeními – neděle 16:00 představení pro rodiny s dětmi, pondělí 9:00 + 11:00 stejné představení pro 1. stupeň ZŠ a v úterý dopolední představení pro 2. stupeň ZŠ a SŠ, případně i odpolední představení pro Klub mladého diváka,“ vysvětluje koordinátorka Tance dětem Lucia Račková.
Be SpectACTive!
Důležitou složkou současného profilu divadla PONEC je spolupráce s publikem, a to i s dětmi, seniory či specifickými skupinami diváků. Tuto součást širokých aktivit rozvíjí projekt Be SpectACTive!, který nabízí nové cesty k participaci diváků na chodu divadla. Zároveň přináší skvělé příležitosti českým umělcům pracovat v profesionálních podmínkách na zahraničních tvůrčích rezidencích (uspěli Michal Záhora či Barbora Látalová) a sdílet zkušenosti s ostatními. Tanec Praha / PONEC – divadlo pro tanec se podílí na experimentu devíti evropských kulturních organizací a tří výzkumných institucí, které spojuje network Be SpectACTive! podpořený programem Kreativní Evropa na léta 2014 – 2018.
European Dancehouse Network
V září roku 2015 PONEC vstupuje do své 15. sezóny. Nejkrásnější gratulaci obdržel od prestižní sítě European Dancehouse Network. Byl přijat jako plnohodnotný člen, první a jediný z České republiky, a zároveň jeden z velmi mála ze zemí střední a východní Evropy.
Slova, která mu adresovali účastníci generálního shromáždění ve Vídni, potěší: „Po posouzení Vaší kandidatury se domníváme, že nejenže Váš projekt splňuje kritéria tanečních domů v souladu s článkem 5 našeho Statutu, ale také významně přispívá k rozvoji současného tance jako umělecké formy ve Vaší zemi a stejně tak v Evropě.“
Soubor NANOHACH připomene svou původní českou tvorbu. Premiéra – site-specific – dílny – debaty – projekce.
NANOHACH po dvou letech opět slaví
Taneční soubor NANOHACH letos na podzim již podruhé po dvou letech připomene svoji původní českou tvorbu oslavou NANOHACH ČESKY. Tančit se bude ve třech městech – v září zahájí přehlídku v Pardubicích, v říjnu je přivítá Plzeň a v listopadu bude následovat Praha.
„Nejsme uskupením kolem jedné choreografické osobnosti. Stejně jako poprvé před dvěma lety, i letos chceme zdůraznit českou choreografickou tvorbu. Zároveň nás motivují možnosti rozšířit program mimo divadelní black boxy do atypických prostor a exteriérů. To vše také i do dalších českých měst mimo Prahu,“ vysvětluje Honza Malík z NANOHACH.
Po Ostravě a Jihlavě v roce 2013 tak komplexně představí svoji tvorbu i v Plzni a Pardubicích. Nabídnou starší i zbrusu nové inscenace nejenom v klasických divadelních prostorech, ale zatančí i v Institutu intermedií nebo na zámeckých hradbách. V Plzni, kde je program NANOHACH ČESKY v DEPO2015 součástí projektu Plzeň 2015, se vydají do koupelny bývalého depa nebo na nově zrekonstruovanou Moving Station.
„Protože akce v roce 2013 byla programově různorodá a možná i proto měla dobrý ohlas, přicházíme s podobnou představou i letos. Přehlídka a oslava tancem má ukázat rozmanitost naší tvorby, podtrhnout tvůrčí práci a realizování myšlenek domácích choreografů a ryze českou tvorbu naší produkce,“ doplňuje Honza Malík.
Oproti roku 2013 dává soubor v rámci své oslavy příležitost nastupující generaci z konzervatoře Duncan centre. Do všech třech měst přivezou 3 choreografie mladých tvůrců.
Novinky z dílny NANOHACH budou na pořadu hned dvě. Jednak nové představení Michala Záhory DEVOID, jež vzniklo na základě reálných dopisů účastníků workshopu na rezidenci v rámci mezinárodního projektu Be SpectACTive! Další novinkou bude umělecko-vzdělávací projekt Dialogy, na kterém spolupracují choreografové Lea Švejdová, Marta Trpišovská a Michal Záhora s amatérskými tanečníky z Plzně a Karlových Varů. V každém městě proběhne pohybová dílna s následnou debatou, Projekcí krátkých tanečních filmů ve spolupráci s Festivalem tanečních filmů a večerní veřejnou prezentací společné tvorby.
„Dialogy jsme zamýšleli jako rozhovor, jako setkání s lidmi, kteří se v tanci pohybují několik let. Tanec je pro ně denní potřebou, ale není přitom jejich profesí. Jde o spolupráci, umělecký dialog mezi nimi a tanečníky NANOHACH. Smyslem byla chuť poznat různé úrovně dialogu choreograf-tanečník-dospívající-dospělý. V počáteční teoretické rovině jsme netušili, kolika možností náš dialog dosáhne,“ přibližuje Honza Malík. „Nejpodstatnější je fakt, že koncepce této spolupráce je pro nás naprosto něco nového a nutno říci, že jeden z našich hlavních podporovatelů, hl. m. Praha, byl k němu slovy odborné komise velmi nedůvěřivý. Sledoval náš záměr jako jasný krok zpět. My to pochopitelně tak nevnímáme. Pokračujeme ve vlastní choreografické tvorbě, ale hledáme i nové směry a výpovědi, na úrovni jiné platformy. A ač by se to vzhledem ke spolupráci s neprofesionálními tanečníky nemuselo zd
át, stále v profesionálních podmínkách. Ve výsledku při všech podzimních závěrečných dílnách a prezentacích konkrétních choreografií je pro nás důležité lidské setkávání s naší profesí a propojování, bez potřeby rozlišovat pro koho je náš obor profesí, pro koho nikoliv. Divák bude svědkem velmi čerstvého procesu a sběru,“ uzavírá Malík.
Divákovi, který se tanci aktivně nevěnuje, jsou přístupné hlavně večerní prezentace. Těm, kteří se tancem zabývají ve svém volném čase, nabízíme vždy v jednotlivých městech celodenní program Dialogů.
