Adaptace kultury na virtuální prostředí

Inspirace pro taneční i divadelní soubory. „Show must go on/off-line“ je název cyklu mezinárodních on-line diskusních setkání s českými a zahraničními hosty z oblasti scénických umění. V rámci akce „Zelené čtvrtky“.

Hlavním svorníkem pro jeho jednotlivé díly je udržitelnost a scénická umění, kterou moderátoři Martina Pecková Černá, Ondřej Škrabal, Alice Koubová, Katarína Figula, Jiří Šimek a jejich hosté z řad divadelních a tanečních umělců, kurátorů, kulturních manažerů i teoretiků nahlédnou v jednotlivých dílech z různých úhlů pohledu.

Jedním z nich je citlivost a responze oboru scénických umění vůči stavu životního prostředí a diskusi o potenciálu udržet kvalitu života současné civilizace i pro další generace. Jakkoli se zdá, že kritická potřeba sociální změny, diskutovaná v oblasti ekologie, ekonomie, politiky a kultury byla v posledních měsících přehlušena pandemií SARS-CoV-2, v oblasti scénických umění vyvolává chaos způsobený různými pravidly. Třeba pro zachování sociálního odstupu, zhoršující se ekonomickou situací i nepředvídatelným chováním publika.

Dalším tématem jsou obavy o udržitelnost samotného oboru. A jeho obrannou reakcí je rychlá adaptace divadelní a taneční tvorby na virtuální prostředí. Je tato hybridní existence v reálném i virtuálním časoprostoru slepou uličkou pro obor, který je založen na živém kontaktu s publikem, nebo pro něj otvírá i nové možnosti a světy? Zůstanou již diváci navždy doma? Jak na tuto krizi reagují umělci, pořadatelé kulturních akcí, poskytovatelé veřejné podpory nebo vzdělávací umělecké instituce? Existují náznaky, že se blíží světlo na konci tunelu?

Zárodky adaptačních strategií scénických umění na globální proměnu paradigmatu se budeme snažit mapovat s našimi hosty.

On-line setkání pořádá Oddělení mezinárodní spolupráce IDU jako součást programu „Propagace českých scénických umění do zahraničí a spolupráce v rámci evropských projektů Create to Connect -> Create to Impact a PACE.V4“. Tematicky jsou navázána na hlavní téma letošní Noci divadel v ČR, jímž je udr-život-elnost. Webináře probíhají na platformě Zoom v anglickém jazyce, tlumočení není zajištěno. Během setkání mají diváci možnost pokládat hostům otázky, záznamy budou zpětně dostupné na YouTube kanále IDU.

V prvním díle cyklu se Martina Pecková Černá se svými hosty zaměří na otázky z dotazníkového šetření Divadlo a ochrana životního prostředí, které bylo realizováno v rámci Noci divadel v České republice na jaře 2020. V něm těsná většina souborů uvedla, že se aktivně, avšak zároveň spíše nahodile, snaží snižovat environmentální dopady své činnosti.

S hosty diskuse budeme hovořit o aktuálních trendech v divadelním či tanečním provozu. Též o oblasti mobility, výroby, propagace a o tématu udržitelnosti v uměleckém obsahu či o komunikaci s publikem. A to v českém i zahraničním kontextu. Neopomineme důsledky pandemie SARS-CoV-2, které zásadním způsobem proměňují podmínky pro tvorbu v oblasti scénických umění. V neposlední řadě zároveň výrazně ovlivňují její prezentaci.

Setkání probíhají vždy každý čtvrtý čtvrtek v měsíci od 15 do 17 hodin (vyjma 17. 12. 2020).
Setkání se uskuteční na platformě ZOOM, není nutné si předem stahovat aplikaci.
Po vyplnění registračního formuláře Vám přijde e-mail s odkazem na přístup do webináře.
Registrujte se pokud možno 15 minut před začátkem akce, abyste se nezdrželi přihlašovací procedurou.
Webinář se koná v anglickém jazyce.

Uzávěrka přihlášení se do webináře je do 24. 9. 2020 zde.

IDU

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Bleskový rozhovor s KATEŘINOU BROŽOVOU

„Mám já ten tanec zapotřebí?“

Známí tanečníci Martin Šimek a Tereza Řípová opět v roce 2020 rozjíždí svůj autorský projekt Roztančené jeviště – aneb Souboj divadel Praha. Čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU asi není třeba nic dále vysvětlovat.

Zeptali jsme se jedné z letošních účastnic soutěže na její pocity…

Kateřina Brožová

Jaký máte všeobecně vztah k tanci?

„Blízký. Líbí se mi to, obzvláště, když to někdo umí na profesionální úrovni. Je to potom opravdu veliká radost dívat se.

Já jsem měla poměrně velkou část svého života možnost sledovat profesionální tanec z trošku jiného úhlu, protože moje maminka byla sólistkou baletu ND. Balet mě provázel životem docela dlouhou dobu. Pamatuji si to od dětství, když jsem pozorovala kariéru mojí maminky a sama jsem chodila do baletu jako maličká. Později, když maminka učila na konzervatoři, tak jsem chodila na její hodiny i vystoupení, na to mám velmi krásné vzpomínky.“

Proč jste se tedy nerozhodla pro tanec, ale pro herectví?

„Protože tanec mi maminka nedoporučovala. Je to opravdu velká dřina. Abyste v této profesi prorazila tak, že se třeba stanete sólistkou, musíte mít velký talent a velké dispozice. A ty dispozice jsou dané i tělesnými parametry, např. já jsem vysoká. Maminka mě rozhodně do tohoto netlačila, radila mi spíše dělat tanec jen pro radost a asi to tak mělo být. Tatínek byl sólovým houslistou, umění bylo každodenní součástí mého života. Byla jsem často v divadle a vyústilo to nakonec v hereckou profesi.“

Věnovala jste se během života ještě tanci nebo ne?

„Spíše nárazově, dělala jsem jazz dance, aerobik, ale vlastně tanci jako takovému jsem se nevěnovala. Když jsem byla přijatá na školu, tak potom v rámci studií ano, ale samostatně ne. Ale není tajemstvím, že jsem byla jedna z prvních soutěžících úplně první řady taneční soutěže Let´s Dance na Slovensku.“

Máte na soutěž vzpomínky spíše negativní nebo pozitivní?

„Já mám negativní vzpomínky na bulvár. A celkově negativní v uvozovkách také proto, že jsem byla ve velkém časovém presu, zároveň jsem během nacvičování tanců přebírala roli Dolly (muzikál Hello, Dolly!), v Čechách jsem natáčela ,Pojišťovnu štěstí´, navíc jsem měla svá představení v divadle, takže sice jsem to všechno zvládla, ale sáhla jsem si opravdu na dno. Velikou oporou mi byl tanečník Matěj Chren, který měl vždy vymyšlenou dokonalou choreografii a uměl mě tak skvěle vést, že jsem se všemu velmi rychle přizpůsobovala. Ale bylo to i tak těžké. Myslela jsem si, když mám taneční dispozice po mamince a taneční ruce, tak mi to přece půjde snadno, ale soutěžní tanec je opravdu sportovní disciplína, je to obrovský stres.“

Je tedy těžké tančit jiný taneční styl než ten, který člověk vystuduje?

„Říká se, že každý styl tance má své základy v baletu. Třeba studium moderního tance obsahuje jednu baletní přípravu. Základ tam je, ale já netvrdím, že každý tanečník musí nutně absolvovat balet. Určitě to jde i jinak.“

Jaký taneční styl je Vám nejbližší?

„Určitě ten, který vychází z potřeby vyjádřit se, tzn. asi improvizace. Je mi to, myslím, nejbližší. Na škole nás trápili se „špičkami, patami“, člověk je tak nucen se přizpůsobovat něčemu, co mu není úplně vlastní. A za to jsme potom hodnocení. Ale tanec coby vyjádření emocí a citů je pro mě na té nejvyšší příčce.“

Máte zkušenosti ze Slovenska, věděla jste tedy teď, do čeho půjdete. Co jste si myslela v prvním okamžiku, když Vám bylo nabídnuto zúčastnit se projektu Roztančené jeviště?

„Říkala jsem si: ,Mám toto zapotřebí?´ (Smích) Ale později jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, že nejde přece o půlroční práci, jde o dva tance. Je to „hrozně fajn“ projekt, líbí se mi to. Potkám se s báječnými lidmi, navíc projekt probíhá v mém domovském divadle, byla jsem oslovena jako reprezentant mého divadla, takže všechno toto byly okolnosti, které sehrály svou roli při mém konečném rozhodování.“

Jak vůbec vnímáte soutěže všeobecně? Jste soutěživý typ? Jde Vám také o výhru?

„Ale vůbec nejsem soutěživý typ. A současně mám za sebou celkem nedávno právě soutěž ‚Tvoje tvář má známý hlas‘, což je ještě těžší než taneční soutěž.“

V čem konkrétně?

„V první řadě naučit se vůbec danou píseň, perfektně. Máme na to strašně málo času, je to obrovský stres. A jak říkám, já opravdu NEJSEM soutěživý typ, já mám hroznou trému, bylo to úplně šílené. Ale současně to bylo i krásné, takže mám protichůdné pocity.

Teď to budu brát tak, že se zúčastním, a když to náhodou vyjde, tak to bude skvělé! 🙂 “

Držíme palce!

Text a foto: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Premiéra v AKROPOLI v exportní verzi

Sólo pro dvě Sáry. █ Příliš mnoho angličtiny. █ Bez Šimka na pódiu. █ V rytmu i v nápadité scénografii. █ V síti Brexitu anebo v síti vlastní branky? █

Když jsem šel k sálu AKROPOLIS do kopce prudkou žižkovskou Krásovou ulicí na novou premiéru souboru s hezky českým názvem „Ufftenživot“, pouze jsem kroutil hlavou, proč se také jeho nejnovější divadelní kus nejmenuje česky. (Slůvko „také“ uvádím záměrně, jelikož již jedna z incenací tohoto divadla nesla „světový“ titul – „Keep Calm“.) Až jsem potkal auto polepené reklamou instalatéra, který se jmenoval Šírer. Aha, řekl jsem si, on by byl teprve slavný a úspěšný, kdyby se jmenoval „Shearer“!

Premiéra „WHAT’S HAPPENING“ proběhla v půli posledního měsíce roku 2019 v paláci Akropolis. A vyznačovala se tím, že tentokrát se na jevišti neobjevil jeden z tahounů a tradičních hlavních herců souboru – Jiří Šimek. Trochu to vypadalo, jako by hrál jeho slavný a legendární jmenovec Miloslav Šimek bez Jiřího Grossmanna. Anebo později Luďka Soboty, posléze Jiřího Krampola anebo na sklonku kariéry Zuzany Bubílkové…

Stranou pozornosti obou Sár nezůstala ani mobilní technika…

Show dvou hereček se shodným křestním jménem probíhalo nezvykle v arénovitém prostoru jinak tradičního hlediště AKROPOLE. Jednalo se o velmi zdařilou performanci na pomezí absurdního divadla, scénické grotesky, maňáskového divadla – a zejména skvělou parodii! Obě Sáry v sobě nalezly ty nejlepší odstíny tradiční české hravosti a komiky. Skvrnou na vyznění celého programu bylo nadužívání angličtiny. Vesměs jsme všichni pochopili, že jde o parodii. Aktuální reakci na Brexit. Ale všeho moc škodí. A hlavně, nešlo pouze o kolorit či „vatu“ představení. Anglické dialogy mnohdy, bohužel, i souvisely s vyzněním inscenace. Pro koho byla „anglická verze“ určena? Pro pár náhodných zahraničních studentů z nedaleké Švehlovy koleje? Proč se v sále jménem AKROPOLE nehrálo třeba v řecké verzi?

Inscenace se zahraničním názvem je plná jiskřivých nápadů, kontrastů, kreativních filmově televizních dotáček i dalších scénických efektů.

Kytky a kožichy byly hlavními motivy části inscenace

Mezi silné momenty představení patří kožichová parodie. Není pouze prvoplánovou karikaturou moderátora Leoše Mareše, který si tím vlastně udělal vlastní úvodní osobní image. Její hlavní linií je zcela jistě quasi parafráze na ekologické aktivistky. Ta se později přenese i v karikování feministek a sufražetek. Zdařilé jsou i jemné parafráze na lesbické umělkyně. Ty však určitě nikdy nesklouzly pod obecnou hladinu a míru vkusu.

Naopak, mezi slabší místa „WHAT’S HAPPENING“ patří dost zdlouhavé parafráze na děti květin, čili hippies. Teprve ve vlastním závěru této nekonečné scény přijde oživení komunálnější parodií na ty, kteří si udělali „živnost“ z dalšího využití pohřebních květin.

Velkým kladem sledované premiéry se zahraničním názvem je interakce s diváky. Ať již formou ankety v úvodu anebo pak závěrečným zapojením části hlediště do dění na jevišti. To trochu připomínalo legendární show zpěváka Josefa Laufera z dob, kdy býval ve vrcholné formě.

Obě hlavní protagonistky byly výborné. Jejich vystoupení je určitým scénickým celkem, proto nehodlám zde na tomto místě rozebírat jejich výkony individuálně.

Obě a jediné protagonistky jménem Sára. Vlevo Sára Šimek Arnstein a po jejím boku Sára Jan Märc

Ještě před závěrem bych vyzdvihl i kreativní hudební dramaturgii Pavla Jana. Hudba dodávala vlastní inscenaci nejen rytmus a gradaci, ale skýtala též oběma protagonistkám improvizační možnosti.

Rovněž nápaditá výtvarná práce kostymérky a scénografky v jedné osobě Natálie Rajnišové si zaslouží hlubokou poklonu.

Těsně po „anglické“ premiéře v AKROPOLI, proběhla i zahraniční premiéra téhož „kusu“ v Berlíně. Konkrétně v tamějším divadle ACUD. Patrně v německé jazykové verzi?

Chválíme tyto úspěchy v zahraničí. Za to jistě patří souboru „Ufftenživot“ i jeho managementu velké uznání. Je jim však nutno předcházet vstříc nadužíváním zahraničních dialogů?

Nesmyslným nadužíváním cizího a zejména (na rozdíl od němčiny) nám historicky vzdáleného jazyka se jinak zdařilá inscenace tak trochu zachytila do vlastních sítí. To, co mínila parodovat, se stalo až nadbytečným balastem a nepohodlným břemenem.

Snažil jsem se hodnotit vyváženě klady i zápory inscenace, ale nejen pro mne, (jak se později neslo parterem i kuloáry) byly nadužívané nečeské dialogy velkou skvrnou na vyznění celého večera.

Věřím, že jsem však nebyl příliš kritický. Nakonec, jedna z protagonistek i autorek Sára Arnstein ke kritickému nazírání přímo vybízí: „Chápeme divadlo jako zážitek a prostor pro sdílení, ve kterém se dá vrátit k něčemu, na co už jsme dávno zapomněli, na naši přirozenou spiritualitu, která je utlučená dnešním konzumním, kapitalistickým a rychlým způsobem života. Snažíme se vytvářet zážitky, které diváka vybízí k vlastnímu kritickému pohledu, k rozšiřování obzorů a novému pojmenovávání toho, co je kolem nás. Absurdita a nekonzistence světa je pro nás inspirací.”

Doufám jen, že ta výše uvedená, citovaná „pojmenování“ jsou míněna v rodném jazyce? Věřím, že příště uchystá talentovaný i provokativní soubor i nějaký titul s hrdě českým názvem. Těším se na to.

„Ufftenživot“ nám i tentokrát nadělil plnou hrst nápadů, náruč nových divadelních spojení, propojení i kontrastů. I velký batoh důvodů k zamyšlení. Ta nejpalčivější byla určitě spjata s národní identitou. Je totiž dost smutné, když hra, která je prezentována z převážné většiny v cizím jazyce, je podporována ryze českými a vlasteneckými institucemi. Věděli vůbec, jaký kus vlastně podporují? Co se tak příště obrátit třeba na British Council‎?

»WHAT’S HAPPENING«

Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc

Dramaturgie: Jiří Šimek

Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová

Hudební spolupráce: Pavel Jan

Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk

Vizuál, fotografie: Marek Bartoš

Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum

Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP

Premiéra: 16. 12. 2019, Palác Akropolis

Foto: Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Výzva ze Studia ALTA

Vyzývají Jiří Šimek a Sára Arnstein z uskupení Ufftenživot za přispění Petra Šavela a Marie Gourdain. Připojte se i vy!!! Máte šanci, stačí zde v článku kliknout na odkaz.

Obecným důvodem, proč dnes potřebujeme divadlo, tanec a živé umění, je to, že odolávají a vždy budou odolávat digitalizaci, protože bez živých lidí a jejich setkání nemůžou existovat. Divadelníci, tanečníci, performeři a umělci, zabývající se sdíleným okamžikem, jsou odborníky na komunikaci a sdílení tady a teď. A právě proto dnes divadlo získává historicky důležitou roli.

Díky našemu neustálému připojení je naše společnost čím dál víc fragmentována, ztrácíme společný základ, ať už ideový, vizuální, nebo jazykový… Divadlo je veřejná služba, nástroj pro balancování, společný zážitek, setkání, rituál, reflexe, katarze, místo, kde odkládáme „chytré” telefony a sdílíme spolu, jsme spolu, cítíme spolu. Právě společně prožité sdílené okamžiky jsou nevyhnutelným předpokladem k tomu, abychom jako jedno lidstvo dokázali čelit moderním výzvám, jakou je globální ekologická krize. V tomto divadelním rámci zastávají speciální postavení umělci nezávislí, tvůrci nepodléhající institucím, protože jsou těmi nejsvobodnějšími, nejnepoplatnějšími, ale zároveň také nejzranitelnějšími a nejohroženějšími. V nezávislých podmínkách mohou vznikat myšlenky, ideje a zážitky, které si až do jejich vzniku nedovede nikdo představit.

Studio ALTA je v celé ČR jedno z ojedinělých míst, které systematicky podporuje právě takové tvůrce a živé umění. Na základě otevřené soutěže jim poskytuje náhradní domov pro realizaci jejich děl. Zároveň jde o pomyslnou bránu pro zahraniční nezávislé tvůrce z celého světa. Toto místo, tato instituce, je pomyslný kotel, ve kterém se setkávají nezávislí umělci z celé ČR a z celého světa, děti a matky z dětských kroužků, zástupci neziskových organizací – pořádající v prostorách „Obýváku” konference a různorodé prezentace, návštěvníci kavárny – pracující, popíjející, oddychující, výtvarníci se svými výstavami, nebo lidé z coworkingu, kteří zde mají svoje kanceláře. Všichni tito lidé nalézají ve Studiu ALTA dočasný domov. Toto všechno vzniká a funguje jen kvůli tomu, že po tom byla, je a bude poptávka, která je uspokojována pro hodnoty jako je reflexe, tvorba, kreativita a sdílení. Ne pro vydělávání peněz. Dohromady toto místo generuje nevídané podhoubí, z něhož vzkvétají nové myšlenky, inscenace, soubory, a především silná komunita, která stojí na skutečných, nikoliv digitálních vztazích. Tato jedinečná komunita existuje díky nasazení týmu Studia ALTA, který pracuje déle než dekádu za podmínek, které nejsou, vzhledem k jejich společenskému přínosu, důstojné. Nyní, mávnutím kouzelného proutku, má vše přijít vniveč. Ano, Studio ALTA se přesune do prostoru v Invalidovně, ale opět do nedůstojného prostředí, jehož úprava do provozuschopnosti ( to znamená funkční divadelní sál, vyhřáté zkušebny s kvalitní podlahou, sprchy, záchody, kanceláře, místo k setkání a tak podobně) vytvoří ještě enormnější nároky na tým Studia ALTA než doposud, což může vést k tomu nejhoršímu, k většímu vyčerpání, ke konci i k rozpadu celého týmu – a tak ke ztrátě tolik důležitého ekosystému, mezinárodního uzlu, komunity, divadla, zkušebny a prostoru pro setkání, který nemá obdoby.

Tuto výzvu iniciovali (zleva) Sára Arnstein s Jiřím Šimkem z populární skupiny Ufftenživot

Pokud jako zvolení reprezentanti české společnosti dbáte o zdraví jednotlivců a společnosti jako celku, pokud věříte, že zdravá společnost je ta, která šlechtí představivost, a to proto, aby byla schopna sebereflexe a sebekorekce, apelujeme na vás jako nezávislí divadelníci – Pomozte týmu Studia ALTA najít místo, které bude důstojné a umožní mu navázat na doposud vynikající práci, mnohokrát v minulosti potvrzenou, ať už cenou české divadelní DNA, nebo neustálou grantovou podporou MK ČR, MHMP a mnohých dalších organizací. My, nezávislí umělci, jsme ze své podstaty jen potenciál toho, co můžeme být, poskytovat nebo sdílet, pokud nebude prostor a místo pro náš společný rozvoj, kterým pro nás Studio ALTA je. Pokud se otočíte zády k ALTĚ, otočíte se zády k nám všem, a poté už nebude téměř žádného místa, kde najdeme zastání.

Autoři: Jiří Šimek a Sára Arnstein z uskupení Ufftenživot z. s.

Za přispění Petra Šavela a Marie Gourdain.

Všichni níže podepsaní souhlasí s tímto dopisem a tento souhlas stvrzují svým podpisem.

Petici můžete podepsat zde.

TANEČNÍ MAGAZÍN