Skupina Queenie představuje hned dva nové videoklipy
Hudební skupina Queenie, svojí tvorbou vzdávající hold britské legendě Queen, naposledy stála a hrála před živým publikem v září 2020. Jak poznamenává frontman a zpěvák kapely Michael Kluch, tak dlouhou pauzu mezi koncerty nepamatují ani ve svých začátcích roku 2006. Neznamená to však, že by Queenie zaháleli. Kapela v prosinci, ve spolupráci s videoprodukční společností lifeREPORT, natočila dva nové videoklipy k písním „Somebody to Love“ a „Friends Will Be Friends“. Nyní, po několikaměsíční postprodukci, Queenie oba klipy představují celému světu. Dále chystají, již nedávno v TANEČNÍM MAGAZÍNU avízovaný, on-line koncert „The Show Must Go Home“, který proběhne na síti v pátek 9. dubna 2021.
Údajně první hudební video vůbec vzniklo v roce 1956 nafilmováním jazzového zpěváka Tony Bennetta při procházce londýnským Hyde Parkem. Video pak bylo spojeno se skladbou „Stranger in Paradise“. V té době však byly běžnější spíše takvané „filmové písničky“, které nebyly samostatným klipem, ale součástí celovečerního filmu. kupříkladu píseň Elvise Presleye „Jailhouse Rock“ ve stejnojmenném filmu z roku1956.
Dnes, o pár desítek let později, je videoklip takřka povinnou součástí prezentace každé hudební skupiny. Queenie nevyjímaje. Kapela přitom vytvořila hned dva, a to ke svým písním „Somebody to Love“ a „Friends Will Be Friends“. „Proč dva naráz? Řekli jsme si, že když už máme pronajatý ateliér na celý den, využijeme toho. Sice jsme tím pádem ve studiu strávili přes 13 hodin, ale stálo to za to,“vysvětluje vznik videoklipů frontman Queenie Michael Kluch. Výběr obou písní také nebyl zcela náhodný. „Somebody to Love“ je mezi fanoušky Queen dlouhodobě oblíbená a mají ji rádi i členové Queenie. Píseň „Friends Will Be Friends“ z 80. let pak představuje pozdější tvorbu kapely Queen. A má navíc symbolické textové vyznění.
Pozadí vzniku obou písní
Píseň „Somebody to Love“ vyšla v roce 1976 na albu „A Day at the Races“. Jejím autorem je Freddie Mercury. A hlavním motivem k napsání písně byl prý jeho obdiv k americké soulové zpěvačce Arethe Franklin. Podobně jako „A Night at the Opera“ z předchozího alba „A Night at the Opera“ má také „Somebody to Love“ složitou melodii. Díky technice vrstvení vokálů vzbudili Freddie Mercury, Brian May a Roger Taylor dojem, že jejich tři hlasy ve skutečnosti tvoří mnohohlasý sbor. Právě díky této „iluzi“ se píseň proslavila.
Také „Friends Will Be Friends“ napsal Freddie Mercury, tentokrát spolu s Johnem Deaconem. Původně píseň vyšla na albu „A Kind of Magi“c z roku 1986. A také jako třicátý singl, který Queen vydali ve Velké Británii. Ve stejném roce vznikl i videoklip, který se natáčel v JVC Studios ve Wembley. Na něm je zachycena skupina během koncertu, který však nebyl skutečný. Pro natáčení videoklipu se tak vžilo označení „Queen’s Greatest Show Never Performed“ (nejlepší show Queen, která se nikdy nestala).
A jak to bylo u nás?
Koncertním prostředím se inspirovali i Queenie, jejichž videoklipy vznikly stejným způsobem. V ateliéru se tak sešla kapela i najatý komparz, složený z fanoušků kapely, kteří si užili soukromé vystoupení a natáčení obou klipů. A to dosyta, jelikož nahrávky zvuku byly pořízeny živě.
„Tento přístup se používal spíš v dřívějších dobách. Dnes je běžné, že se jednotlivé party nahrají zvlášť ve studiu a pak spojí dohromady. My jsme však chtěli, aby videoklipy působily živým dojmem a uvěřitelně. Proto jsme zvuk nahráli živě, kdy jsme hráli a zpívali všichni najednou. Jakmile jsme toto měli hotové, na nahraný zvuk jsme obě písně hráli tolikrát dokola, dokud jsme nenatočili potřebný počet záběrů. Fanoušci, kteří nám tvořili komparz, si s námi tedy opravdu užili,“ usmívá se Michael Kluch.
„The Show Must Go Home“
Premiéra obou videoklipů je zároveň malou ochutnávkou plánovaného on–line koncertu „The Show Must Go Home“, který kapela Queenie odehraje v pátek 9. dubna 2021. Vystoupí na stage o rozloze přes 300 m²a veškeré přípravy – stavba a demontáž, kamerové a generální zkoušky i koncert samotný – zaberou celé čtyři dny. Na realizaci akce se podílí tým 124 lidí.
„,The Show Must Go Home´bude jedinečná po všech stránkách. Troufám si tvrdit, že podobná show v českém on–line prostředí ještě nebyla. Jeviště, na kterém budeme hrát, svou velikostí několikanásobně překoná klasické koncerty. Byť jde o on–line přenos, chceme mít vše autentické a perfektně připravené, jako by lidé měli opravdu přijít za námi. Jako vždy dbáme na každý detail a snažíme se překonat nastavenou laťku,“ slibuje nevšední zážitek Michael Kluch.
A zve vás na jedinečné letní open-air koncerty, mega show v O2 areně. A oznámila SVĚTOVÉ TOUR. A má i své vlastní pivo!
„Show musí pokračovat“, slovy písně od Freddieho Mercuryho „The Show Must Go On“. To hlásí do světa dnes již legendární česká skupina QUEENIE, v čele s frontmanem Michaelem Kluchem. Jde o reakci na množící se dotazy, jak to teď vlastně kvůli (po)koronavirové krizi bude s obřími, již jednou přeloženými, koncerty v pražské O2 areně. Velkolepá show za desítky milionů korun, která je nejkomplexnější, kterou kdy připravili čeští interpreti a zároveň jedinečná v rámci tohoto žánru ve světovém měřítku, se uskuteční! Konkrétně 11. a 12. září a pak 21. prosince 2020.
Jak frontman kapely Michael Kluch a producent projektu „Queen Relived by Queenie“ Mgr. Martin Zoubek na „plovoucí“ tiskové konferenci na lodi „Bohemia Rhapsody“ uvedli, koncerty tedy budou!
„Hrát budeme ,#TheShowMustGoOn´. My již hrajeme a po posledním jednání s paní hlavní hygieničkou máme signály, že by se v září i v prosinci, při dodržení zvláštních hygienických opatření, která prostory O2 areny umožňují, naše dlouho očekávaná show měla uskutečnit. Přípravám se tedy věnujeme naplno, a navíc naše fanoušky a příznivce stále ještě zveme na letní open-air tour ,QUEENIE Pod širým nebem´,“ říká Michael Kluch, frontman kapely QUEENIE, zpěvák a také nominant Ceny Thálie 2019.
OPATŘENÍ NA KONCERTECH KVŮLI COVID-19
S ohledem na aktuální, stále nepříliš jasnou a přehlednou situaci kvůli koronavirové krizi, vedl producent projektu Mgr. Martin Zoubek řadu jednání. A to spolu s dalšími zástupci pořadatelů festivalů, koncertů, se zástupci hudebních asociací i se zástupci technických a výrobních složek z celé republiky.
Poslední jednání, které vyjednal Ministr kultury Zaorálek s hlavní hygieničkou ČR Jarmilou Rážovou, přineslo velký obrat a nové možnosti. „Paní hygienička byla našimi stanovisky a faktickými daty velmi zaskočena a slíbila, že prosadí změny, které společně vytvoříme. Byli jsme vyzváni k sepsání našeho návrhu, který bude po společné úpravě prosazovat. Ale současně nás ujistila, že si navýšení kapacit na našich akcích dovede představit. A možnost uspořádání našeho koncertu v O2 areně podporuje, jak sama řekla v nejhorším případě v rouškách. A to je fér,“ říká producent Martin Zoubek.
Ten také vysvětluje, jaká opatření jsou navržena pro zářijové koncerty „Queen Relived by Queenie“. „Sektory v hale jsou přibližně po 300 osobách a díky velkému množství vstupů a prostornému zázemí. O2 arena vypracovala plán, jak zajistit, aby se diváci z jiných sektorů nepotkávali při příchodu i odchodu. Prostory a vybavení areny také umožňují i vhodné oddělení personálu od diváků. Jsou tam připraveni dezinfikovat všechny prostory před akcí i po akci, včetně ventilace. Ta je opatřena filtry a má možnost ventilování bez vnitřního okruhu! Samotná O2 arena má také velkorysý objem všech prostor. A to díky nadstandardní ploše a vysokému stropu. Tyto informace byly sepsány do dokumentu s konkrétními daty rozměrů, kubatur a počtů diváků a ten byl předán vedoucímu resortní pracovní skupiny pro rozvolňování, panu Rastislavu Maďarovi již na začátku července. Podle slov hlavní hygieničky se k ní ale doposud nedostal“, říká producent Martin Zoubek. Návrhy těchto i dalších opatření sepsaných napříč provozovateli hudebních profesí byly Jarmile Rážové předány a bylo nám přislíbeno jednání již 18. srpna.
Akce probíhala na lodi „Bohemia Rhapsody“
Fenomenální LETNÍ TOUR a MEGAKOCNERTY V O2 areně
Již od poloviny července s velkým zájmem diváků jede QUEENIE letní turné Pod širým nebem, které se uskuteční na hradech a zámcích nebo například na pražské Křižíkově fontáně. Atmosféru těchto koncertů, kromě skvělé hudby a zpěvu, umocňuje také specifické pódium, které je přesným modelem stage ze slavného klipu Queen, „The Miracle“.
Autorem kostýmů kapely je výtvarník Roman Šolc
„Jsme nadšeni z tak velkého zájmu fanoušků a diváků na naší open-air show. Zaznamenali jsme i to, že někteří pořadatelé museli letos pro nízký prodej vstupenek své akce rušit. O to více si zájmu diváků o naše koncerty vážíme. Jsme možná jediná kapela, která tady v současné době jede souvislé tour pro tisíce lidí. Tím spíše se budeme těšit na naše příznivce v O2 areně, protože to, co tam diváci zažijí v září a v prosinci, si ani my, ačkoli jsme u všech příprav, nedovedeme ještě zcela představit. Bude to unikátní show s neuvěřitelnou stageí, obrovskou obrazovkou, světelnými, audiovizuálními i pyrotechnickými efekty hollywoodského formátu,“ s radostí vypráví frontman kapely QUEENIE Michael Kluch.
První dva koncerty (přeložené na září) se prodaly za kvartál a jak bylo řečeno v O2 areně, jako první český interpret je kapela QUEENIE vyprodala do skutečně posledního volného místa.
Samotná scéna ohromuje už jen svými čísly. Rozměry stage jsou: 21 metrů na výšku, 55 metrů na délku a nejširší bod je na 33 metrech.Techniku a předem vyrobené části scény a dekorace bude přepravovat 28 kamionů. Napoprvé bude trvat přes 40 hodin pódium postavit, ale při dalších koncertech se vše musí zvládnout během necelého dne. Autorem celé stavby je show designer Martin Hruška, který patří mezi dvacet nejvyhledávanějších světových show designerů.
Světelné efekty celé velkolepé show má na starosti light designer Lukáš Patzenhauer, který již v současné době jezdí se skupinou Queenie jejich letní tour.
Autorem kostýmů kapely pro tento projekt je proslulý kostýmní výtvarník Roman Šolc.
Na přípravě a vytvoření show spolupracuje více jak dvacet lidí a asi deset nejrůznějších dodavatelů se stovkami zaměstnanců. Na samotné instalaci a deinstalaci stage i při samotných koncertech se bude podílet více jak 300 dalších lidí mnoha profesí.
BOMBA ZPRÁVA: NABÍDKA SVĚTOVÉ TOUR
Kapela QUEENIE oznámila také jednu bomba zprávu: Jako první česká kapela dostala prestižní nabídku na světové tour ve velkých halách, které se má uskutečnit v roce 2022.
Show „Queen Relived by Queenie“ byla od začátku připravována pro světové turné. Již v průběhu příprav nabídl producentsko-pořadatelský tým tuto show několika světovým promotérům a pozval je na představení do O2 areny.
„Máme již několik vážných zájemců, kteří si chtějí show nejdříve prohlédnout, ale promotér z Jižní Koreje na nic nečekal a nabídl nám odkoupení 12 až 16 představení pro rok 2022 s tím, že v dalších letech koncertní šňůru rozšíří. Po několikaměsíčním vyjednávání jsme s ním minulý týden podepsali smlouvu! V této chvíli víme, že koncerty mají být ve velkých halách v Jižní Koreji a mají mít formát koncertů velkých zahraničních hvězd. To znamená, že zůstává zachována koncepce, kterou představíme na premiéře v Praze v O2 areně. Termíny a přesná místa budou ještě upřesněny. Vlivem důsledků koronavirové krize zatím promotér z Koreje neví, jestli bude moci turné zahájit již na jaře nebo až na podzim roku 2022. Zároveň také běží i jednání se zájemci z řad významných promotérů z Evropy i z dalších zemí,“ prozradil producent Martin Zoubek.
VLASTNÍ PIVO QUEENIE
Kapela QUEENIE v rámci „plovoucí tiskovky“ na lodi „Bohemia Rhapsody“ společnosti Prague Boats představila také nový „merch“. Jeho součástí je i jedna neobvyklá záležitost. Jde o desetistupňové pivo QUEENIE (Craft Beer by Queenie). V něm se snoubí česká pivní tradice a anglická chuť, podobně jako kapela Queenie, která hraje anglické hity, kterým dodává českou „šťávu“. Tak vznikl v pražském Pivovaru PANACZECH v Dolních Měcholupech unikátní zlatavý mok.
Speciální pivo z pivovaru PANACZECH
„Vzali jsme anglické a české slady, chmely, doplnili vzácnými plzeňskými kvasnicemi. Vybrali z nich to nejlepší a vytvořili jsme dokonalý chuťový zážitek,“ prozradil Ondřej Vrkoč z Pivovaru PANACZECH.
Jedinečné pivo Queenie je k dostání na koncertech kapely a brzy bude dostupné také ve vybrané obchodní síti. „Je to zvláštní spojení, ale ta kombinace české a anglické kultury je naší kapele vlastní, takže jsme tomu nápadu dali zelenou a on nám takhle krásně zezlátnul. Přemýšleli jsme, co má asi chuť tohoto piva symbolizovat. A je to zkrátka takový koncert,“ doplnil frontman kapely Michael Kluch.
Pan Vladimír Hrabal není pouze jmenovcem slavného spisovatele Bohumila. Ačkoli je vystudovaným hercem, tak se dá říci, že tak trochu kráčí v rodinných „pábitelských“ stopách. Mimo stabilní divadelní role založil i divadlo vlastní. Rád moderuje před rozhlasovým mikrofonem i na živých akcích. Již před desítkami let – dávno ještě, než se tomu počalo říkat talk-show – uváděl živá komorní setkání s osobnostmi „Pozvání na skleničku“. Píše divadelní i filmové scénáře. A navíc často a rád uvádí výstavy výtvarníkům či fotografům. Nejen tato práce nás velmi bytostně sbližuje. Proto jsem nemohl vynechat první větší příležitost vyzpovídat jej i pro TANEČNÍ MAGAZÍN.
Jaký máte vztah ke sportu a pohybu?
„Já byl ke sportu veden odmala. Jednak mým tátou, který byl vedoucím tehdejšího Svazu lyžařů. A taky jedním ze strýců, který byl, pro změnu, cvičitelem Svazu lyžařů. Byl Sokolem tělem i duší. Pro mne to v praxi znamenalo – být každý zimní víkend na horách. V létě jsem pak býval ,nedobrovolně nucen´ zkoušet skoro všechny druhy sportů. Vzepřel jsem se tomu až na ,gymplu´. Řekl jsem, že chci jít studovat herectví a volný čas budu věnovat přípravě. Čekal jsem, že nastane ,výbuch´, ale vzali to sportovně. V klidu. Ale to neznamená, že bych, kupříkladu na lyže, ani na pohyb jako takový, zanevřel. Naopak.“
Chodil jste do tanečních? A rád?
„Ano, chodil jsem do tanečních. A proč? Jelikož byla součástí studií na střední škole. Nejprve jsme tam chodili ze zvědavosti a pak, když už jsme si rozebrali a ,rozdělili´ taneční partnerky, jsme se i těšili. Samozřejmě, na ty partnerky.“
Vladimír Hrabal uprostřed plakátu a obalu DVD filmu „Testament“
Jako vystudovaný herec jste musel, Vy konkrétně na JAMU v Brně, absolvovat i pohybové základy. Na co si v té souvislosti nejvíce vzpomínáte?
„Na JAMU se pohybové aktivity pěstovaly. Vzpomínám si, že třeba ,pohybovka´ v prvním ročníku začínala už hned v pondělí v sedm ráno! Následoval jazzbalet, akrobacie, společenské tance… Odpoledne jsme zkoušeli v divadle. Takže když jsme po desáté večerní hodině šli na kolej, měli jsme pohybu za den až až. Byli jsme celí rozlámaní, ale bolest k tanci patří. Tedy bolest, která by vás pak neomezovala v pohybu. Ale vše bylo dobré pro tělo, které se tím neustálým pohybem a cvičením zpevnilo.“
A máte nějaký konkrétní „taneční zážitek“ z té doby…
„Z tanců jsme tam tenkrát dělali i zkoušky, abychom vůbec mohli dostat zápočet. Vzpomínám, že jsme jeden čas, s mým kolegou z ročníku Pepíkem Cardou, na výuku tanců moc nechodili. A tak jsme pak museli zkoušku absolvovat sólově, za podpory velkého gaudia starších spolužáků, kteří se chodili na zkoušky mladších kolegů dívat.“
Tak to asi tedy zrovna na tanec nemáte ty nejlepší vzpomínky?
„Je pravdou, že jsem zrovna k tancům nijak zvlášť nepřilnul. I když… Na taneční páry věnující se společenskému tanci, kterým je navíc pohyb dán od Pánaboha, to je radost se podívat… Ale já osobně mám raději tanec, nebo – chcete-li – taneční kreace na hudbu tak, jak ji sám cítím. A to se pak dovedu docela odvázat…“
Vystupoval jste někdy v divadle v nějaké inscenaci společně s baletem?
„Společně s baletem zatím ne. Ale v mnoha inscenacích hrála svou roli i choreografie a taneční čísla. Takže když to na nás vyšlo, museli jsme na sál a tance nadřít. Jak říkával legendární brněnský režisér Peter Scherhaufer, když to podle něj ještě nevypadalo tak, jak by mělo: ,Není to ono! Vem to ještě do dílny…´
S arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským Janem Bosco Graubnerem
Zajdete občas i dnes na balet jako divák?
„Zřídka, když je čas. Ale balet na moderní hudbu třeba od Queenů nebo Beatles, ale i klasiku, si docela vychutnám…“
V mládí jste točil dětské filmy v Gottwaldově, mimo jiné i s člověkem, který měl k pohybu a cirkusovému umění hodně blízko – režisérem Radimem Cvrčkem. Jak na něj vzpomínáte?
„Na ,Cvrndu´ vzpomínám jako na režiséra – kamaráda. Když jsem byl v angažmá v tehdejším Gottwaldově v Divadle pracujících, poměrně často nás obsazoval do svých filmů pro děti. A byl takový dobrák, že když za ním někdo přišel, že má hluboko do kapsy a neměl pro něj zrovna roli, tak ho ,obsadil´alespoň do komparsu. Jednou byl požádán nějakou školou na sídlišti Jižní svahy, kde tenkrát bydlel, jestli by neudělal nějaké vystoupení k Mezinárodnímu dni dětí. Obvolal tedy všechny kolegy z divadla, kterým dával práci, ale ti ,náhodou právě zrovna´ v tento termín ,neměli čas´. Požádal tedy i mne. Jestli bych pro děti něco nevymyslel. Už tehdy jsem bavil kolegy imitováním slavných osobností. A tak jsme spolu udělali v tomto duchu soutěž, jestli děti poznají, komu patří právě předváděný hlas. ,Cvrnda´ pak udělal dva skvělé klaunské výstupy. Jako odměnu jsme dostali láhev vína. Tu jsme hned vypili. A tehdy se ,Cvrnda´ rozpovídal o svých začátcích v cirkuse. Začínal tam jako ,tenťák´ – tedy ten, který staví šapitó. Bylo to báječné odpoledne. Ukázalo, že není jen výborný režisér, ale také člověk. Později, když jsem spolupracoval jako moderátor s Českým rozhlasem, jsem měl přání natočit s ním povídání. Nejen o filmu, ale i o světě zvaném cirkus, když mu část života věnoval. Stále jsem to odkládal až do chvíle, kdy už bylo pozdě… Ale věřím, že ,Cvrnda´ rozdává svými klaunskými výstupy radost všem kolegům tam nahoře za nebeskou branou.“
Vladimír Hrabal (vpravo) na archívním snímku z filmu (v rozhovoru vzpomínaného) režiséra Radima Cvrčka „Čertiská“ z roku 1989, vlevo Karol Čálik v roli školníka
Je o Vás známo, že občas točíte i reklamy, co pro Vás tento druh práce znamená?
„Reklama? To je svébytný tvar. Měli by ji dělat profesionálové. Jak za kamerou,tak před ní. Pokud mám čas, tak se na reklamní bloky dívám. Pár reklamních spotů jsem už natočil. A vždy bylo vidět, že všichni na ,place´ mají motivaci a dostávají ze sebe jen to nejlepší. Protože, kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně si je už nikdo nenajme. Jedním z reklamních spotů, kdy jsem si natáčení užíval, byl ten na Tatranky. Natočil jej švédský režisér Olavi Häkinnen. Točilo se téměř celý týden ve Vysokých Tatrách. Koneckonců, kde jinde, vždyť odtamtud pochází název ,Tatranky´.“
Jedním z hostů Hrabalova pravidelného diskusního pořadu „Pozvání na skleničku“ byl i význačný fotoreportér ve službách ČTK Vladislav Galgonek
Říkáte, že reklamy průběžně sledujete. Jaká Vás zaujala poslední dobou?
„Dnes se výborně bavím u jedné reklamy s Pavlem Liškou a Markem Danielem, kteří na nás ,nic nehrají´. Je to skvěle natočené, profesionálně zahrané. S velkým vtipem a nadsázkou.“
Na který film z mládí ještě vzpomínáte?
„Už jsme tu vzpomínali pohybové aktivity. A pohyb, myslím náročný pohyb, a kumšt, dá-li se to tak říct´, souvisí také s prací kaskadérů. Měl jsem možnost si jej užít s Jirkou Vychopeněm, svého času automobilovým závodníkem ze Slušovic. S ním jsem absolvoval ve filmu Otakara Koska ,Tobogán´ několik kaskadérských auto-kousků. Byl to dětský film, natáčený před lety v Gottwaldově na sídlišti Jižní svahy. Je o partě dětí, které tráví prázdniny ve městě na sídlišti a nudí se. Rodiče na ně nemají čas, a tak dělají, co se dá. …až se připletou do cesty zlodějům, co vykrádají byty.“
Pozvání na skleničku neodmítl ani skladatel, textař, zpěvák, scenárista, a básník Jaroslav Wykrent, autor největších hitů Marie Rottrové
Matně si vzpomínám, že už v tom filmu byla jistá předzvěst dnešní doby – dětských počítačových her…
„Myslím, že ty počítače i hry také byly z nedalekého JZD Slušovice. Ale zpátky k mé roli. Jako zloději jsme ujížděli sídlištěm, kde jsme právě vyloupili několik bytů. Jirka mě naučil několik řidičských kousků. Sjíždět autem po schodech, projíždět bariérou přepravek, nebo se na místě otočit a ujíždět dál. To vše vypadá na plátně jako samozřejmost. Něco jiného je zažít vše na vlastní kůži. Před takovými lidmi smekám a mám je v dokonalé úctě.“
Absolvoval jste různá angažmá v několika rozličných divadlech. Vzpomínáte na některá z nich víc? Proč?
„Na všechna rád vzpomínám, protože jsem s nimi strávil část života. Hned po škole jsem dostal nabídku do Prahy, ale protože mne tehdy na zkoušky na JAMU připravovali pánové Karel Novák a František Řehák, už tehdy mi říkali, že bych měl jít do Olomouce. Že tam na mne čekají pěkné role. Tehdejší lidé ze souboru činohry Státního divadla Oldřicha Stibora mne znali, protože jsem s nimi zkoušel už v době studií na JAMU. František Řehák, Karel Novák, Svatopluk Matyáš nebo Václav Babka. To byly herecké osobnosti, které znali i filmoví a televizní diváci. Byl jsem tam tedy v dobré společnosti. Protože mým koníčkem bylo už na škole imitování osobností, nevím proč, začal jsem imitovat i tehdejšího ředitele, který byl velmi ješitný, a protiprávně, ještě před vojnou jsem byl proto ,odejít´.“
Kam jste šel odtamtud?
„Nejdelší dobu – devět sezón – jsem trávil v tehdejším Divadle pracujících vGottwaldově. Tam mne, v době, kdy jsem byl na vojně, angažoval umělecký ředitel gottwaldovského divadla, výborný člověk, herec, režisér a pedagog JAMU Miloš Slavík. I tam byly skvělé herecké osobnosti: Miloš Mejzlík, Ivan Řehák, Odra Mikulášek, Hynek Kubasta, Roman Mecnarowski, Zdeněk Dvořák, Vladuna Polanská…. Divadlo bylo ale velké a mě táhly spíše malé scény.“
Podařilo se Vám nějakou takovou nalézt?
„Právě proto jsem potom uvítal následné angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. Byl jsem tam moc spokojený. Divadlo, kterým svého času prošly velké herecké a režijní persony jako Jan Kačer, Ladislav Mrkvička, Petr Čepek nebo Jiří Kodet a mnoho dalších. Hrálo se necelý metr od diváka. A to bylo skvělé. Nedalo se nic ošidit. Potkal jsem se tam také se skvělým souborem a výborným režisérem Pavlem Paloušem, se kterým jsem byl naladěn na stejnou strunu.“
Svého času jste, mimo diskusních a uměleckých pořadů, v Českém rozhlase uváděl i pořady s dechovou hudbou. Považujete ji za pokleslý žánr anebo ne?
„Každá generace má svoji hudbu. A ta je buď dobrá nebo špatná. Už když jsem byl na JAMU v Brně, kde s námi studovali výborní hráči na dechové nástroje, mnozí už tehdy hráli v legendární ,Moravance´ Jana Slabáka. Byla to pro ně nejen výborná profesní průprava, ale i cesta na profesionální dráhu. Což potvrzuje, že dechovku mohou tvořit i špičkoví profesionální hudebníci. Ve své době to byl fenomén, kterému tleskala celá Evropa.“
Zleva Adrian Jastraban jako Alexander Dubček a vedle něj Vladimír Hrabal v roli československého prezidenta Ludvíka Svobody
Ve slovenském filmu „Dubček“ jste hrál prezidenta Ludvíka Svobodu. Jak jste se na tuto specifickou roli připravoval?
„Nejprve musím říct´, že když mne kontaktovali z jedné agentury, abych přišel na casting na tuto roli, tak jsem si říkal, že je to nesmysl, abych tuto postavu hrál, protože se na ni nehodím. Neodpovídám představě ani postavě Ludvíka Svobody. Text jsem se naučil, šel na casting, kde už přede mnou bylo i několik slavných kolegů. A to mě v počátečním přesvědčení dále utvrdilo. Casting jsem absolvoval a za dva dny mi volali, že si mě pan režisér vybral. Točilo se pár měsíců na Slovensku, v Bratislavě. S výborným štábem, skvělými kolegy a báječným režisérem Laco Halamou. Tady vzdávám hold maskérům, za perfektní práci a um. A tak se mi, nejen se slovenskými kolegy, těžko loučilo. A vím, že jsem tam získal spoustu kamarádů. Kdyby od nich někdy přišla nabídka, neváhal bych ani minutu. Bratislava – to je moje ,srdcovka´.“
„Prezident Svoboda v civilu“, po slavnostní premiéře filmu „Dubček“ spolu s hlavním kameramanem Peterem Kelíškem, režisérem filmu Laco Halamou a představitelem politika Františka Kriegela – hercem Zdeňkem Burešem
Zatoužil jste, třeba jako malý kluk, být prezidentem ve skutečnosti?
„Ne, nikdy. Měl jsem spoustu obvyklých dětských přání od popeláře, přes řidiče autobusu, tramvaje, mašinfíry… Později jsem byl přesvědčen, že bych mohl být hercem nebo dokonce režisérem. V naší rodině byli ochotníci, strejda, maminka,která mi fandila a podporovala mě. Už v dětství jsem byl divadlem naprosto okouzlen. A to natolik, že když mi ještě na základní devítileté škole nabídli, abych se stal ,mluvičem´ v loutkovém (konkrétně maňáskovém) divadle, byl jsem přesvědčen, že divadlo je ta správná cesta. Po absolutoriu dramatického oboru na tehdejší LŠU a gymnáziu jsem byl rozhodnut jít na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. A ,ihned napodruhé´ se to podařilo.“
Jak již jsem úvodem nastínil, jste příbuzným slavného spisovatele. Jak na něj vzpomínáte?
„Až tak mockrát jsme se nepotkali. Vždycky záleželo, v jakém byl rozpoložení… Když byl dobře naložen, tak dokonce říkal, že jsem jeho adoptivní syn. Nakolik to myslel vážně, to nevím. Protože v jeho hospodě ,U Tygra´ bývávalo tehdy veselo… Když měl dobrou náladu, podělil se s kamarády a přáteli o všechno, jídlo, historky… Pokud však byl více ,opivněn´, nešel pro ostřejší slovo daleko. A aniž si to třeba uvědomil, ranil i tím slovem.“
Zdědil jste po něm nějaké literární geny?
„Možná? Snad? Rád píšu, zatím spíš do šuplíku. Mám rozepsanou jednu hru a pohádku, v které bych si rád zahrál i jednu roli, ale prozatím mi chybí čas.“
Co Vás od psaní – mimo hraní a moderování – odvádí?
„Jsem totiž také velkým sběratelem tužek a propisek. Ta sbírka mi za ta léta poměrně narostla, mám mezi nimi i vzácné a zajímavé kousky, ale ze všeho nejraději píšu obyčejnou dřevěnou tužkou. Každá z nich má jinou barvu, jiný design, takže přes tužky se dostávám i k obrazům a výtvarnému umění, které je mojí další velkou láskou. Takže jsme – obloukem – zase u toho psaní.“
Máte i své vlastní divadlo Lafayette. Proč vzniklo?
„Trochu bych Vás opravil. Spíše bych řekl divadelní spolek. Agenturu Lafayettte. Jsem jejím spoluzakladatelem. Jde o volné sdružení herců, muzikantů, výtvarníků, scenáristů a novinářů, mající vztah k Olomouci a Olomouckému kraji, odkud pocházím.“
Proč tedy u atmosféry Olomoucka ten exotický název?
„Název jsme zvolili podle premiéry první hry o generálu Lafayettovi (konkrétně: ,Lafayette – Hrdina dvou světadílů´), kterou napsal jeden ze zakladatelů, dramatik Jan Sulovský. Vystudoval na DAMU dramaturgii a, vedle své někdejší profese redaktora Českého rozhlasu, se věnoval a věnuje psaní her o historických osobnostech, spjatých s Olomoucí a Olomouckým krajem. Napsal pro nás, od roku 1997, na třináct her. Ty se každoročně hrají na místech, se kterými jsou spjaty. Převážně při Dnech evropského dědictví, které probíhají v září. Podařilo se je zařadit do rámce projektu Olomouckých lafayettovských slavností. Při nich diváci mohou, po představení, umocnit svůj zážitek navíc komentovanou prohlídkou toho kterého historického místa. Divadlo v autentických historických kulisách se tak každoročně stává lákadlem nejen pro milovníky divadelního umění, ale také historie.“
Představitelka císařovny Marie Terezie Vendula Fialová a vedle ní vpravo v rozmáchlém gestu Vladimír Hrabal jako František I. Štěpán Lotrinský
Co aktuálně máte na repertoáru a co připravujete?
„Poslední premiérou byla hra ,Mo(u)drý abbé´. Inscenace o jedné z předních osobností českého národního obrození Josefu Dobrovském. Hra byla uvedena k 230. výročí působení Josefa Dobrovského ve funkci rektora kněžského semináře na Klášterním Hradisku v Olomouci a zároveň ke 190.výročí jeho úmrtí.“
Vladimír Hrabal uváděl vernisáž nejedné výstavy světoznámému fotografovi Jindřichu Štreitovi
Jaké tituly v dohledné době připravujete v rozhlasových studiích? A máte i nějaké nové filmové nabídky?
„Možná bych měl nejprve říct´, že rádio miluju. Je to něco, jako láska na první pohled. Dlouhá léta jsem moderoval. Jak na jednom soukromém rádiu, tak na vlnách Českého rozhlasu Olomouc. A posléze jsem uváděl také po několik let ,Hosta do domu´ na Českém rozhlase – Dvojce. Později jsem začal spolupracovat i na rozhlasových hrách. Původně zejména s režisérem a pedagogem Michalem Burešem. A nyní natáčím poměrně často s Jardou Kodešem. Výborným člověkem, skvělým režisérem, který měl vždy kolem sebe prima lidi. Vždycky se těším na spolupráci s ním. Myslím si, že v karlínském studiu pod jeho režijním vedením vznikla nejedna pěkná rozhlasová inscenace. Jak často říkám: ,…rádio – to je pro mne pohlazení po duši´. Pokud se ptáte na filmové nabídky, nějaké jsou… Ale protože jsem pověrčivý, zatím je veřejně prozrazovat nebudu.“
Tak Vám budeme držet palce i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.
