Herecké, pěvěcké, ostatní osobnosti – rozhovory – 25. stránka

Rozhovor s textařem, scenáristou a publicistou MICHALEM STEINEM

„Texty a tanec, to je mazec!“

„TANEC a TEXTY – TO SE RÝMUJE“

Dobře známe zpěváky, víme s kým chodí či spí, jak se oblékají v soukromí a víme toho na ně mnohem více. Méně už o těch (až na pár výjimek porotců z televizních soutěží), kteří mají, vedle skladatelů, na úspěchu hitů a tím i zpěváků velikánský podíl – textařích. I proto jsem si pozvala k rozhovoru držitele Platinové desky, textaře, scenáristu, publicistu a stále více i kurátora výstav Michala Steina.

Vzor není vzorek

Není banální začínat, jak jsi se k psaní textů dostal a kdo byl Tvůj vzor?

„Vyrůstal jsem v Praze 3, na Vinohradech, na Floře. Poblíž byla dvě dětská hřiště. Jedno v místě dnešní stanice metra A. U hřbitovů. Bylo jako ony, ponuré, plné kaštanů. Stejně daleko bylo hřiště, ve Šrobárově ulici a naproti němu bydlel slavný Gottův textař Jiří Štaidl.. Jeho podpis byl také prvním úlovkem sběratele autogramů. Krátce na to tragicky zahynul.“

A kdy ses rozhodl být textařem?

„Pod vlivem Jiřího Štaidla jsem to prohlásil ve čtvrté třídě!!! A znělo to trochu komicky mezi těmi zpěvačkami, kosmonauty a ošetřovateli zvěře. Je fakt, že spolužák Jiří Hanych (první manžel Veroniky Žilkové i otec Agáty) tehdy řekl, že bude filmovým režisérem. A tím je!“

A teď už k Tvým vzorům

„Mimo Jiřího Štaidla je jím i textař hymny J. K. Tyl. A taky Eduard Pergner (pro změnu již mrtvý otec Terezy Pergnerové), píšící tehdy pod pseudonymem Boris Janíček. Zaujala mne jeho civilní témata i šansony pro Jitku Zelenkovou. A právě Eda Pergner mne k textařině dostal. Byl porotcem literární soutěže v divadélku Radar. Mé práce ho zaujaly. A vyzval mne zkusit napsat texty pro nadějného tenora Jiřího Hromádku a později mě seznámil s Karlem Černochem.“

Proč se při těch vzpomínkách usmíváš?

„Je to paradox – v té porotě byl i divadelník dr. Pavel Bošek, s nímž jsem později pracoval v redakci divadelního časopisu. Eda Pergner tenkrát bydlel na Proseku, kde teď bydlím já. A nyní v tom divadélku Radar dělávám pravidelně poroty Divadelní Miss.“

Je taneční muzika taneční? Jeden z Tvých prvních oceněných textů „S Evelýnou“, byl přímo o tanci.

„V roce 1979 jsem napsal na tango Leopolda Korbaře text o tančící dívce, která má na prsou – mapu Argentiny. Na tu dobu dost troufalé. Bez mučení přiznám, že trochu mě k tomu inspiroval jeden vtip. Nikoli o Argentině. Ale o holce v triku s mapou, tančící s klukem. Zeptá se partnera, kde bydlí. On jí to ukáže na mapě (na těle) – a ona mu dá facku!“

V současné době je nemyslitelné prodat CD s neznámými zpěváčky v počtu 20 000 kusů, a na tom „platinovém“ albu „Booong!“ je podtitul „Poslouchej, TANCUJ a zpívej…

„Myslím, že právě pobídka k tanci i krásný komiksový obal na tom mají lví podíl. I proto jsem vybojoval samotnou platinovou desku i pro výtvarníka Petra Herolda. Jinak největší porci superlativů zaslouží hudební skladatel Eduard Parma mladší.“

Eduard Parma mladší a Michal Stein oslavují v baru v Poděbradech úspěch své Platinové desky

S ním máš i jiný (nikoli platinový) titul…

„V roce 1999 jsme dostali nejvyšší reklamní ocenění – „Zlatý louskáček“ za rozhlasovou reklamu pro jistý obchodní dům se zbožím pro stavebníky a kutily.“

Eduard Parma ml. patří mezi nejúspěšnější autory moderních tanečních písní. Prozraď nám něco o něm.

„Rád s Edou spolupracuji. Ačkoli je vystudovaný dechař, později hrál na basovou kytaru. Tím má výrazný talent napsat pulsující hudbu přímo vybízející k tanci. Nakonec, jeho deska (ještě s bratrem Jindřichem) „HIPODROM“ u nás patří k tomu komerčně nejúspěšnějšímu původnímu, co na taneční scéně vzniklo.“

Michal (vpravo) v porotě literární soutěže, po pravici mu sedí scenárista, spisovatel i herec Vlastimil Venclík a dále (s kyticí) kulturní radní Prahy 2 a výtečný muzikant Ing. Jaroslav Šolc

Jaký názor máš na výraz „taneční hudba“?

„Už není používán generačně. Pod tím pojmem se kdysi mínil odpor všemu zastaralému a zkostnatělému. Prapůvodně šlo i o protiklad barytonovým kantilénám typu písně ,Tenkrát´. Později se výraz ,pop´ i ,taneční hudba´ trochu usadil na významu spíše středního proudu. A ta opravdu taneční muzika se vytratila pod výrazy ,disco´, ,techno´ či ,break´.“

Jaké žánry textuješ?

„Tím, že jsme měli s Václavem Vašákem dětský megahit ,Formule z formely´, zůstávám i věrný dětem. I ve sborové tvorbě. Tam jsem textoval Emilu Hradeckému nedávno hitík ,Internetové děti´. Ten poněkud rozčeřil poklidné hladiny spíše vážnějších a vzletnějších autorů. Rád píšu pro herce (na kontě mám nahrávky s Luďkem Sobotou, Janem Přeučilem a zpívající Arabelou Janou Nagyovou), což trochu předurčuje šanson. Ve stylu mezi výrazovějším stylem a vážnou hudbou píšu se skladatelkou a bubenicí profesorkou Markétou Mazourovou. A písničky pro střední proud mimo Edy Parmy i se Zdeňkem Bartákem mladším, Pavlem Vaculíkem, Emilem Hradeckým, Františkem Horkým i jinými.“

Rádio není plně na vině!

První úspěch jsi měl v rozhlasové soutěži „Písničky pro Hvězdu“. Jsi rádiům věrný?

„Na rádio jsem nedal dopustit. Byl jsem jím vpravdě odkojený. Bylo mi bližší než televize. Proto jsem byl rád, že jeden z mých prvních textů pro Janu Kratochvílovou hned získal vavříny v rozhlasové soutěži. Pravdou je, že dnes je rádií nespočet a být všem věrný – to bych se musel rozkrájet…“

Ta soutěž přinesla i dnes už nepochopitelný příběh.

„Ano. ,Písničky pro Hvězdu´ byly autorskou soutěží. A mimo rozhlasových dramaturgů si i autoři sami hledali interprety. Musím uvést, že to bylo roku 1979. Nebyly žádné maily! Právě jsem poštou posílal těsně před uzávěrkou – tedy o půlnoci, z pražské hlavní pošty – noty a kotoučový pásek s takzvanou ,demonahrávkou´ na soutěž ,Děčínská kotva´. Ve stejné frontě stálo více autorů. Tím, že jsem znal Zdenka Mertu, tak jsem ho oslovil, zda by (tehdy zpěvačka jeho kapely Kardinálové) Petra Černocká nezpívala moji už postoupivší píseň ,Starý strážce majáku´ (se skladatelem Josefem Markem) na ,Písničkách pro Hvězdu´. A bylo z toho druhé místo! Ten finálový koncert byl přímo v pražském Rudolfinu! Byla to tematická soutěž. Myslím, že jsem se z tématu ,Zachránci a ochránci´ dost dobře vylhal. Dále se tam zpívalo spíše o pohraničnících a policajtech. Když se pak ,Starý strážce majáku´ nahrával studiově, byl hudebním režisérem Stanislav Procházka mladší, později známý zpěvák. Jsou to ale kuriozity.“

Myslíš, že rádia, tím, že hrají více zahraniční hudby ubírají chleba českým autorům?

„To není ten hlavní důvod. Technika a moderní styl jiných médií výrazně posílají CD a tím i jejich rozhlasové šíření do propadliště dějin. Je tu však jeden velikánský problém. A tím jsou majitelé studií, aranžéři a autoři klipů. I ti si chtějí vydělat na chleba a jejich touhou je, aby písně měly jepičí život a točily se neustále nové a nové. Právě oni ovlivňují kolikrát rozhlasové dramaturgy i vyšší ,rádiové bossy´, aby raději pouštěli hodně staré hity a těm současným s novými interprety dávali minimum prostoru.“

Výtvarný svět je oázou

Co chystáš v současné době?

„Pochopitelně píši stále písničky. Ale také reklamy. Scénáře dokumentárních filmů i reklam. Rovněž dělám odpovědného redaktora knížkám. I těch vychází stále méně. A mnoha výtvarníkům chystám výstavy. Uspořádal jsem expozici grafiky i filmovému režiséru Juraji Jakubiskovi V Poděbradech, profesoru AVU Romanovi Frantovi tenisové obrazy přímo ve V. I. P. prostorách pražského ,Centrálního tenisového areálu´ na legendární Štvanici, autorce paličkované krajky Janě Křepelové jsem uváděl výstavu s paličkou na maso. Ale výstavy jsem kurátoroval mnoha dalším. Je to pro mě taková oáza a pramínek vody.“

Michal se svým jménem na čepici a příjmením v podobě stejnojmenného slovenského piva

Hodně jsi autorsky spolupracoval s již zesnulým Bohuslavem Myslíkem, bývalým kapelníkem Josefa Laufra a vedoucím pěveckého sboru u Karla Gotta. Mimo Jiřího Štaidla se tím dostaneme ke třetí mrtvé veličině, které jsi textoval hudbu…

„Nakonec se obloukem vracíme zpět Na Vinohrady, do Šrobárovy ulice. Mimo bratří Štaidlů tam, blíže Nemocnici na Královských Vinohradech, bydlel i Karel Zich. Na té vile je dodnes pamětní deska – jeho předka hudebního skladatele Otakara Zicha. S Karlem jsme připravovali písničku pro Denisu Kubovou. Tenkrát to nevyšlo. Od další spolupráce nás oddělila Karlova tragická smrt. Rovněž se zmíněným „Bobanem“ Myslíkem se skvěle spolupracovalo. Je škoda, že talentovaní lidé umírají brzy… S Bobanem jsme měli rozděláno několik námětů i pro Karla Gotta. Nakonec jsem mu nabídl píseň s mým sousedem z Proseku Františkem Horkým. Ten již Gottovi napsal hit-duet s Marií Rottrovou ,Najednou´. Tak třeba Zlatý slavík si vybere od nás i tu novou, modernější?“

Vraťme se na závěr k tanci. Jaký máš k němu vztah jako takovému?

„Do tanečních jsem nikdy nechodil. Dostatečně mne odradila populární povídka Grosssmanna a Šimka. Jinak jsem s tanečníky psal zajímavé články. S panem choreografem a režisérem Pavlem Šmokem i kdysi do autorsky kolektivní knížky o televizi. Před několika lety jsem psal profily mladých umělců do Mladé fronty Dnes. Z tanečníků neušly mé pozornosti v orientálním stylu pracující Liza Végrová, v klasičtějším stylu dcera zakladatele Černého divadla Praha Adéla Aster Srncová, vydavatelka tohoto serveru Eva Smolíková anebo taneční mág Jan Jakl. Na vernisážích mi tančila brněnská tanečnice Simona Assionne a uznávám i potomkyni slavného malíře tanečnici z Národního divadla Evu Špálovou! A o tanci píšu někdy nejen písničky!!!! 🙂 Tanec a texty, to se prostě rýmuje.“

Děkuji za rozhovor

Foto: Eduard Parma a archiv Michala Steina

Martina Rodová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečníkem, modelem a návrhářem JIŘÍM KALFAŘEM

„V modelingu se nemůžete spolehnout na nic!“

1. Měl jste vztah k umění od dětství?

„Myslím, že ano. Žil jsem na vesnici, umění a Praha pro mě znamenaly útěk z běžného života. Vždycky jsem toužil po tom, abych se dostal do „velkého světa“. V 11-ti letech jsem začal studovat taneční konzervatoř. Na konzervatoř mám dobré vzpomínky, není tam žádná velká rivalita, celý soubor se snaží. I učitele jsem měl rád. Starali se o nás, vlastně jsme je vídali více než vlastní rodiče. Své vrstevníky z vesnice jsem už nepotkával.

Chtěl jsem ale do zahraničí, najednou mi Česká republika byla malá. Měl jsem tu nejlepší rodinu na světě, podpořili mě v tom, když jsem v šestnácti letech chtěl jít studovat do Německa. Vím, co to asi pro mámy znamená.“

2. Kde přesně jste studoval?

„Studoval jsem ve Stuttgartu na baletní akademii Johna Cranka. Studoval jsem ve třídě, kde bylo asi 20 lidí 18-ti národností.

Ale přesně tak, jako mi byly malé Čechy, i tady jsem začal pociťovat, že chci poznat víc. Rok jsem zůstal v opeře, cestoval jsem, tančil jsem v Itálii, ve Španělsku, v Londýně.“

3. Pokud porovnáme balet v Čechách a v zahraničí, v čem je největší rozdíl?

„V zahraničí není problém být individuální, vystupujete jako jedinec. Choreograf se snaží, aby tanec vyhovoval Vám, jedinci. V Čechách vystupuje celý soubor, choreografie je postavená pro všechny. Rok za rokem se opakovalo to stejné. Dnes se repertoár v Čechách mění, situace je jiná.“

4. Proč jste tedy tanec opustil a začal se věnovat modelingu? Byla to osudová náhoda, nebo jste s tancem chtěl skončit?

„Chtěl jsem vše dělat svojí cestou. V tanci panuje určitá hierarchie, záleží na tom, jak dlouho tanec děláte, ne na tom, jak jste dobrý. Cestoval jsem, chtěl jsem poznat i jiné věci, nestačil mi jen tanec. A objevil jsem modeling. Časově nevyžaduje tak tvrdý trénink jako tanec, tak tvrdou disciplínu.

Tanec je tvrdý, ale modeling je mnohem více závislý na štěstí. Být ve správnou dobu na správném místě, jak se říká. Na castingu stojí třeba 500 kluků, všichni vlastně vypadají stejně a vybrat mohou jen jednoho. Nezáleží ani na postavě, na životosprávě, záleží jen na tom, jak dobře vypadáte na fotce. Všichni jsou hezcí a štíhlí, jednoduše nejvíce záleží na štěstí. Nemůžete se spolehnout na nic. Ale v těžkých chvilkách jsem měl tanec, zavřel jsem se ve studiu, tančil jsem a tančil a dostal ze sebe stres.“

5. Pro modeling a pro molo je ale taneční průprava báječná věc, ne?

„Molo znamená jen chození. Spíše pro časopisy je pohybová průprava výborná, protože rozumíte svému tělu.“

6. Souhlasíte s tím, že modelky mají být hubené?

„Ano, určitě mají být hubené. Každý vytváří oblečení tak, aby „sedlo“. Čím větší velikost, tím více práce pro návrháře, pro krejčí. Běžné velikosti jsou 34, 36. Kdyby bylo více silných žen při přehlídkách, musíte každý model šít na míru, každý zvlášt, což je velice náročné. Proto je praktické, aby modelky byly hubené. Dnes se ale prosazují už i větší velikosti.

Některé tanečnice, které jsem potkal, byly na parketu úžasné, i když měly nějaká kila navíc. Ovšem ze školy by je kvůli tomu vyhodili.

Já ale nejsem zastáncem nucené hubenosti. Nechci propagovat styl: „Nejezte, buďte raději mrtví, než tlustí. Jsem pro zdravou postavu.“

7. Je hezká postava výsledkem zdravého životního stylu?

„Ano. Já jsem svého prvního „McDonalda“ jedl v 16-ti letech, dnes jsou lidé líní si udělat polévku. Raději si někam zajdou na jídlo. Ale pokud si lidé stěžují, že nemají čas, tak jen proto, že si ho na potřebné věci neudělají.“

8. Vy jste ale opustil i svět modelingu a začal jste se věnovat návrhářství. Proč?

„Chyběla mi kreativnost, tvůrčí činnost. Chtěl jsem sám něco vytvořit, nejen pomáhat jiným něco tvořit, protože to nejste Vy. Jako model jsem byl jen nástroj v rukou někoho jiného.“

9. V čem pro Vás byla skvělá ta doba, kdy jste pracoval jako model?

„Naučíte se jazyky, komunikovat s lidmi, znát sám sebe. Člověk hodně cestuje, poznává.“

10. Je možné mít stálý vztah ve světě modelingu?

„Já žiji ve šťastném vztahu už 6 let. Určitě to jde. Je ale pravda, že modeling je vhodný pro mladší lidi, kteří nevědí, co chtějí, testují jak sebe, tak ostatní, potřebují být volní…

Mě můj vztah drží, posouvá mě dál.“

11. Nejsou některé modely absurdní? Mám na mysli např. oblečení z plastových lahví atd. Takhle „vyfiknutý“ přece běžně nikdo chodit nebude, nebo se mýlím?

„Já těmto modelům nerozumím. Nechodím na takové přehlídky. I kdybych je jako model předváděl, je to jen práce, ale neznamená to, že se s takovým oblečením ztotožňuji.“

12. Uznáváte modely Blanky Matragi?

„Líbí se mi. Ale na mě je to moc složité. Já uznávám především jednoduchost.“

šaty Blanky Matragi

13. Jak vypadají Vaše modely?

„Jednoduchost, kvalita, nadčasovost. To v Čechách chybí. Nechci sledovat módní trendy. Dělám své vlastní návrhy. Když takové kvalitní oblečení vytáhnete za rok ze skříně, můžete si ho opět vzít na sebe. Je to určitě lepší, než sáhnout do skříně a nemůžete uvěřit, že „něco takového“ jste někdy nosila.“

15. Jak se oblékáme jako Češi?

„Češi? Nemám rád škatulkování. Ale všeobecně mám pocit, že starší paní obvykle vypadají elegantně. Mladé dívky si vyjdou v teplákách a ve vytahaném tričku. Uf.

Já osobně nesouhlasím s teniskami nebo sportovními bundami pro běžné nošení na ulici. Sport patří do posilovny, do tělocvičen, do parku. (Nejvíce mi ale vadí zmíněné tenisky.)“

16. Někteří lidé říkají, že nemají čas přemýšlet o módě a oblečení. Prostě si vezmou na sebe první věc, která jim ráno přijde pod ruku. Co Vy na to?

„Každý má čas se ráno podívat do skříně a 10 minut věnovat tomu, co si obleče.“

17. Kde můžeme koupit Vaše modely?

„Mám nově otevřený butik v Dušní ulici v Praze.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s hercem STANISLAVEM ZINDULKOU

„Obrovské zaujetí a zápal je jediná přípustná droga“

1. Vy jste nedávno oslavil 80. narozeniny. Když se ohlédnete za svým životem, z čeho máte největší radost?

„Jsem šťastný, že dělám to, co jsem dělat chtěl. To je asi základní lidské štěstí (kromě zdraví, pochopitelně). A k tomu spokojený rodinný život, což se mi povedlo také. To jsou dvě věci, které mi pomáhají a jsou pro mě nejdůležitější.

Podle mého názoru by si měl každý vytyčit to, co chce v životě dělat. A jít za tím, čeho chce dosáhnout, jinak ten život nemá smysl. Z 90-ti procent to závisí na člověku, na jeho zaujetí, na jeho pevné vůli. Také tomu musí věnovat veškerou energii. Dnes mnozí mladí lidé chtějí něco dělat, ale často tomu nic nedávají.“

2. O vás se dá říci, že jste od malička hercem, to není lehká profese. Kde berete energii stále pracovat, tvořit?

„Ano, ochotnicky jsem hrál od dětství, jinak jsem hercem až od té doby, co jsem vystudoval. Už od studentských let jsem věděl, co chci dělat a intenzivně jsem se na to připravoval. Člověka nemusí vždycky potkat štěstí, ale je důležité být na ně připravený, když ho potká.

Být plný energie znamená mít maximální zájem o věc a „jet“ naplno!“

3. Co byste řekl o herectví? Je to perspektivní povolání v současné době?

„Herectví je řehole, obrovská řehole, která vám ovšem donese obrovské uspokojení.

Člověk musí pro svou práci dělat maximum, hodiny cvičit. Dnes je značná nadprodukce hereckých škol, které každý rok „chrlí“ své absolventy. Bohužel po nich není dostatečná poptávka. Uplatní se jen ti nejšikovnější, nejcílevědomější a ještě potřebují dávku štěstí.“

4. Jak vnímáte profesi tanečníka? Je perspektivnější?

„To je svým způsobem tragické zaměstnání. Velké, poctivé umění s jepičím životem. Je to smutné, vidět ty nešťastné osoby o berlích, které investovaly všechno a třeba ani nemohou chodit.“

5. Tito lidé mají zápal pro věc, obrovské zaujetí, lásku ke své profesi. A zaplatí za to. Je tedy dobré „dát do toho všechno“?

„Každé umění je velké sebeovládání a risk. Ale i tak často záleží opravdu jenom na štěstí.

Učil jsem na Brněnské státní konzervatoři. Většina absolventů uspěla, (Libuše Šafránková, Oldřich Kaiser a další). A někteří herci se „nechytili“. Člověk třeba zažije rok neúspěchu, ale nesmí ho to zlomit! I neúspěch Vám donese nezaplatitelnou zkušenost, kterou můžete zužitkovat později. Radovan Lukavský říká: „Moje chyby, to je moje perspektiva“.

Pokud jde o tanečníky, vidím chybu ve společnosti. Neumí se o jejich další perspektivu postarat. I sportovci dopadnou stejně. Zranění, nemoci. Musí odejít a nemohou svou profesi dál dělat. Ovšem mnozí sportovci jsou jinak honorovaní.

Kdybych já jako herec skončil v 60-ti letech jako řada mých kolegů, dnes bych neměl na nájem. Herecké platy jsou velmi nízké, oblastní herci živoří, nemůžou uživit rodinu, navíc si obvykle platí paní na hlídání dětí.“

6. Co byste si raději vybral, divadlo nebo film?

„Divadlo nic nenahradí. Je to umění, které živě dýchá současně s Vámi. Ten pocit je úžasný. Technika je jiná pro film, televizi, jeviště, rozhlas. To, co je na jevišti přirozené, je ve filmu přehnané a nelze to použít.“

7. Jak si udržujete kondičku?

„Být fit pro mě vždycky neznamená, že člověk musí být aktivní sportovec. Ve zdravém těle, zdravý duch, to platí. Zkoušky a hraní, to je také fyzický trénink. Já si navíc každé ráno půl hodinky zacvičím, chodím pěšky po Praze, žádné popojíždění autem.“

8. Dá se říci, že taneční role jsou také báječný trénink, nebo ne?

„Dělal jsem řadu let muzikály i operetky, byl jsem nucen tančit. Jednou jsem dostal úžasnou roli, ale podmínka byla, že se musím naučit stepovat. Ve 49-ti letech jsem se to musel naučit. A já jsem se to opravdu naučil!“

Šel jsem za Radkem Balašem (asistent stepu), on se podíval na mé svaly, zkusil, co vydržím a řekl: „To půjde.“

Chodil jsem k němu cvičit 3x týdně. Denně jsem na sobě „makal“ až do premiéry, to bylo dva a půl měsíce. Nešlo mi to a nešlo. Nohy se uvolnily až během „generálek“. Najednou mi to šlo samo. Člověk se může naučit všechno, ale chce to vzepětí v sobě. Když jsem se chtěl naučit stepovat, bral jsem si všude prkno. Např. na dovolenou, na mé cesty, prostě všude, kam jsem jel. Všude jsem trénoval, všude.

Herec často „oblafne“ diváka. Tedy mám-li být přesný, některý herec. Tanečník nikoho neošidí, klavírista také ne. Technika se musí cvičit, musí se naučit, musí se ovládat.“

9. Jak snášela Vaše partnerka herecký život?

„Na to se těžko odpovídá. Asi jsem měl štěstí, potkal jsem toho, koho jsem chtěl. Jsem 53 let ženatý. Já jsem nikdy nechtěl herečku. Herectví je sobecké zaměstnání. Když se sejdou dva sobci, to je zázrak, když jim to společně vyjde. To musí být obrovská míra tolerance. Má paní je inženýrka, má obrovský smysl pro umění, „fandí“ mu. Často se na ni spolehnu, poradí mi i v mé profesi.

Někdo se té rodině musí obětovat víc, když oba upřednostní svou profesi, je nepravděpodobné, že manželství vyjde. Má paní se obětovávala víc, já se snažím to nějakým způsobem vracet.“

10. Jak jde učení textů v 80-ti letech? Učí se člověku hůře?

„Naposledy jsem se učil narychlo 13 stránek textu. Je to trénink. I na dovolené trénuji svou pamětˇ. Neuběhnu 10 km, nemám to natrénované, ale ten, kdo trénuje, je uběhne.“

11. Vidíme, že vystoupení, kde převládá technika místo emocí v dnešním světě vítězí. Zvítězí?

„Ale kdepak. Citlivý divák si vybere. Skutečné umění jen technika nenahradí. Hra „Večery u pana Greena“ je toho dokladem. Vidím, co to s lidmi udělá. Cit, to je skutečný cíl umění, to je ten smysl. Já nechci nadržovat konvencím, ale nemám rád samoúčelnosti. Nikam to nevede.

Muži často na rozdíl od žen nechtějí chodit do divadla, pospávají tam. Ale pokud je ve hře obsažena silná emoce, najednou zpozorní a hra je „strhne.“

12. Co si myslíte o techno párty?

„Zvláštní únik do křiku. Nezazlívám to nikomu, ale je to náhražka skutečného citového života. Laciná prázdná vášeň.“

Právě zvoní telefon, pan Zindulka se jde připravit na další představení, ve kterém tento večer účinkuje, i když původně měl mít dnes volno.

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s herečkou DENISOU PFAUSEROVOU

„Zamilovávám se pořád. Jsem snílek a doufám.“

1. Zazářila jste ve hře Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (autor Arnošt Lustig, režisér Petr Kracik). To byla velká role. Povězte něco o této hře.

„Nejdříve jsem si vůbec neuvědomovala, že by tato role byla něčím jiná, nebo významná. Hrála jsem Kateřinu, příběh se odehrává za 2. světové války. Děj se odvíjí ve vlakovém vagónu, čtvrtá stěna byla odkrytá. Tuto hru mohli diváci shlédnout ve 14-ti městech ČR, premiéra byla v budově divadla Pod Palmovkou. Hrála se také na Židovském festivalu „Devět bran“ ( Česká televize bude vysílat dokument o tomto festivalu, producent Pavel Chalupa).“

2. Osudy lidí ve válce, to jsou silné příběhy. Přemýšlíte večer po návratu z divadla o své roli?

„Zjišťovala jsem si fakta o této době už na ZŠ, byla jsem se podívat v Terezíně, v Lidicích. Bylo to pro mě zvláštní, že přišla právě taková role. Opravdu to je tíživé téma. Má postava zemře, ve sprše, tedy vlastně v plynové komoře. Nejhorší na tom všem pro mě bylo vidět diváky, obyvatele Osvětimi. Nikdo se neusmíval, na konci představení si všichni stoupli, potlesk byl vlažný. Řekněme spíše pieta. Potom přišly slzy, ne aplaus.

My herci jsme si také prohlédli Osvětim. Radek Zima během hry říká: „Pánové, nebudeme si hrát na schovávanou, vedle nás je tábor, nic víc, nic míň.“ A my jsme opravdu byli vedle. Jsem hodně empatická, takže si to beru k srdci. Bylo to těžké.“

3. Jak jste snášela „nahé“ scény?

„Při výběru herců padl vstupní dotaz: „Bereš nebo ne? Budou tam nahé scény.“ Věděli jsme to. I když nejdříve hrála Anička Stropnická premiéru v podvazcích. Všichni ostatní herci byli nazí. Po konci premiéry jsme se dohodli, že bude lepší být nahé, má to větší sílu. (Osoba, která byla v koncentračním táboře mi potvrdila, že to tak bylo).“

4. Nahota má v této hře svůj hluboký a opodstatněný význam. Nebyli přesto lidé, kteří se šli jen „kouknout“ na nahé herce?

„Ano, spousta lidí chtěla kvůli tomu lístky. Ale bylo to jiné. Tato scéna je vyhrocení všeho válečného zla. Jsme zeleně nasvícení, vypadáme opravdu jako kusy masa. (S šaty odchází i lidská důstojnost). Nikdo se nezasměje, nikdo nemá žádné narážky.“

5. Neměla jste přece jen zábrany při „nahých“ scénách?

„Jen málo se bojím tyhle věci dělat, dokud je na co se dívat, dokud všechno „drží pohromadě“ a tělo dělá nějaký estetický dojem. Jednoduše zapomenu, že tam diváci jsou. Když jsme dělali zkoušky, byli jsme na jevišti sami. S námi tam byl jen osvětlovač a na jevišti byla vlastně tma. Ale když tam ti diváci opravdu byli, cítila jsem se o moc hůř.“

6. Jak se člověk cítí, když na něho nacista řve?

„Když na mě tedy nacista řval: „Svlékat, svlékat!“ , cítila jsem se jako 4-leté dítě, takové zostuzené, opravdu jsem se tak cítila. Ale když jsem hrála tuto scénu podruhé, potřetí, už jsem ji tak silně neprožívala. (Jsem zády k divákům, pak se otáčím a zakrývám si klín.)“

7. Nedávno jste natáčela film Collete. Také jste hrála Židovku, mám pravdu?

„Židovky mi zůstanou. Hraji v Collete také židovku, moje postava brzy umírá. Vagon jede do koncentračního tábora, mou postavu oddělí od zbytku její rodiny, v táboře je odváděna do plynu.“

8. Nepůsobilo to zřejmě dobře na psychiku, asi jste si pak cestou domů nezpívala….

„To každopádně ne. Kostýmy byly nádherné, propracované, věrohodné. Nejhůře působila scéna, kdy vlak dorazil na místo, otevřely se dveře dobytčáku a začali vystupovat upocení lidé, namačkaní na sebe…“

9. Začíná mi z toho být těžko. Pojďme se vrátit raději do našich životů. Jaký máte vztah k tanci?

„Miluji tanec. Ráda bych hrála nějaké pohybové divadlo, kde by byly nejen choreografie, ale i příběh. Zkoušela jsem mnoho tanců, balet, jazz dance, scénický tanec, muzikálový, flamenco, břišní, country, latinu. Ale nevydržela jsem nikde dlouho. Teď zrovna dělám flamenco. Jsem člověk, který potřebuje změnu. Nejdále jsem došla v latině, tančila jsem i závodně v souboru Fuego Říčany.“

10. Závodně? Tam přece nejde o žádné vyjádření citu….

„To ne. Ale já jsem si to nepřipouštěla, byla jsem od malička tou, co se ráda předvádí. Bylo mi jedno, jestli budu na 1. místě nebo na posledním místě. Proč jsem podala přihlášku na DAMU? Ráda se předvádím. A když ještě někoho baví se na mě koukat, tak tím lépe. Když je člověk plachý a stydlivý, je herectví těžší. Nestydět se je dar. Něco udělat v některých situacích, to je dar.“

11. Jakou hru chystáte teď?

„Kláru Walkerovou. Budu ji hrát já, věřím, že nám pomůže výborný tanečník a choreograf Radek Zima. Vždycky jej uvítáme, když potřebujeme i malou pohybovou spolupráci. Teď např. potřebujeme ztvárnit pohlavní akt a Radek je ten pravý choreograf, kterému věříme.“

12. Zamilovávala jste se do svých hereckých kolegů?

(Smích).

„Stalo se mi to, určitě to potká každého herce. Trávíme spolu hodně času, někdy i 24 hodin denně, i 14 dní v kuse. Vzniknou vztahy, sblížení se, ale s premiérou to většinou končí. Rychlá vzplanutí a rychle to končí. Záleží na okolnostech, na další práci. Přijde práce s jinými lidmi a už se třeba ti dva lidé nepotkají. Já se zamilovávám pořád, jsem takový snílek a doufám.“

13. Není to smutné?

„Vždycky věřím, že takový rychlý vztah není můj případ, vždy věřím znovu. Člověk se víc těší ze života, když vztahu věří.“

14. Teď zrovna prožíváte šťastný vztah nebo je na obzoru nějaký nový?

„Jsem dva týdny po rozchodu, takže nic.“

15. Je pro Vás kariéra důležitá?

„Kariéra je hodně důležitá. Ráda bych dělala to, co jsem vystudovala. Spousta herců o práci ani nezavadí, pracují v baru, zahradničí, aby měli co jíst, zaplatili složenky. Největší sen je dělat jen to, co jsem vystudovala – to je divadlo, film, seriály. Divadlo mě baví nejvíc. (Film je jemnější, stačí gesto a je vidět, že je člověk smutný. Ovšem v divadle je větší kontakt s divákem.)“

16. Jaké máte koníčky?

„Hot jógu. Cvičí se ve 42 stupních celsia, dochází k propojení těla s duší, k harmonii. To je zdravé pro vaše orgány i psychiku. Ráda čtu. Když můžu, chodím do divadla, třeba každý den. Dívám se na mé kamarády, hry si vybírám, chodím na doporučení.“

17. Byla byste znovu herečka?

„Ano. Určitě. Práce není jen prostředek, jak vydělat peníze. Musí mě bavit, musím si ji užívat. Má práce je mým koníčkem.“