Herecké, pěvěcké, ostatní osobnosti – rozhovory – 25. stránka

Rozhovor s hercem, spisovatelem a dobrodruhem MATĚJEM DADÁKEM

„Dělal jsem reparát z charlestonu“

1. Vy jste se rozhodl jít ve šlépějích svých předků, (oba dědečci se zabývali herectvím), přesto ale Vaši bratři se nevydali touto cestou. Co zlákalo Vás?

„Nikdo z rodiny mě k tomu nijak zvlášť nevedl. Našel jsem si k tomu cestu sám ve druhé třídě, přes dětský loutkařský soubor Mraveneček. Dál už to bylo pro mě automatické, nepřemýšlel jsem o ničem jiném, nenapadlo mě dělat něco jiného, neexistovala žádná jiná volba. Věděl jsem, jak to chodí v hereckém světě a v divadlech, věděl jsem, že to není nejlehčí život, přesto jsem se dvakrát neúspěšně hlásil na konzervatoř. Naštěstí režisérka Eva Tálská zakládala v Brně Studio Dům, což byl úžasný projekt a start umělecké kariéry pro spoustu mých vrstevníků. Nakonec jsem se dostal na Jamu.“

2. Jak došlo k tomu, že jste začal psát? Není přece samozřejmé, že by herec hrál a zároveň psal scénáře a knížky.

„Herec i autor pracují s textem, jen každá z těch profesí z jiné strany. Herec interpretuje text a aby to dělal dobře, musí pochopit autorův záměr. Zkusil jsem to tedy obráceně a zcela pragmaticky si napsal roli v televizním filmu (Cizí příběh 2010). Jenže byla to dlouhá cesta – přepisování a schvalování dalších a dalších verzí, nejdřív námětu a pak scénáře. Logicky vznikaly prodlevy a já jsem se potřeboval „udržet v tempu a provozní teplotě.“ A tak jsem zkusil psát prózu. To je rozdílný typ práce, o poznání svobodnější než scénář. Když se dílo nepovede, vůbec s tím nemusíte vyjít ven, když se povede a někdo je vydá, případný úspěch či neúspěch je pouze váš. Kdežto scénář je „manuál“ pro tvůrce, jak má film vypadat, co se tam má odehrávat a autor tak ve vlastním zájmu musí být týmovým hráčem, i když scénář píše sám. Prostě se musí pokusit zaznamenat všechno maximálně sdělně a konkrétně, protože chce, aby byla jeho vize režisérem a herci pochopena. A oslovit svou prací taky musí toho, kdo to celé platí, samozřejmě. Abstrakce, která by v próze, ba možná i v divadelní hře fungovala jako zdroj představivosti, je ve scénáři tedy logicky nepřípustná, stejně jako v technickém projektu na dům nebo v notovém zápisu.“

3. Vaše první kniha Horowitz získala cenu „Magnesia Litera“. To je fantastický začátek kariéry. Čím to, že byla tak úspěšná?

„Nezískala cenu, byla nominována na „Objev roku“. A tyto nominace se dávají jedině prvotinám, takže výběr se malinko zužuje. Ale už to, že ta kniha porotu zaujala, byl úspěch, z něhož jsem měl samozřejmě velkou radost.“

4. Čím zaujala? Tématem? Zápletkou?

„Já jsem původně chtěl vydat jiný text. Netušil jsem, jak to chodí, tak jsem prostě poslal rukopis do několika nakladatelství, které se překvapivě rychle ozvaly. Ta jednání se ale protahovala a já jsem mezi tím napsal Horowitze, takže když jsme se dohodli na spolupráci s nakladatelstvím Gasset, rozhodli jsme se, že vydáme rovnou tuto knihu. Myslím, že není problém na sebe upozornit, ale je těžké pak to martyrium dotáhnout do konce. Málokteré nakladatelství riskuje vydávat debutanty.“

5. Takže není zájem o nové autory?

„Asi je, ale nakladatelé také chtějí, aby se prodaly nějaké knížky. Po nominaci na „Literu za Horowitze“ jsem si myslel, že bude jednání o případné další knize daleko jednodušší. A první fáze i byla, oslovil jsem redaktora z jednoho renomovaného nakladatelství, aby si nový rukopis přečetl. Všechno to vypadalo tak slibně. Akceptoval jsem některé připomínky k textu, považoval jsem je za prospěšné a inspirující a věnoval jsem rukopisu další intenzivní tři měsíce. A pak mi z nakladatelství sdělili, že se po zralé úvaze rozhodli vydávat jiný typ literatury. Tečka.“

6. Vám se také podařila další těžko uvěřitelná věc, napsal jste scénář a zahrál jste si i roli ve filmu. To je sen nejednoho člověka, napsat si a zahrát si roli. To je přece fantastické, jak se to podařilo?

„Já jsem vždycky potřeboval mít v práci „zadní vrátka“, abych věděl, že nejsem závislý jen na tom, co mi kdo nabídne. To mi psaní umožnilo, vyrobil jsem si pracovní místo. A měl jsem možnost ten příběh vidět nejprve z pozice autora a potom z pozice postavy. Tohle na té práci považuji za nejcennější přínos pro mě. A taky zjištění, že dokážu ty dvě profese od sebe oddělovat, což by mohlo být pro někoho těžké. I režisér Juraj Deák, který „Cizí příběh“ režíroval, neskrýval obavy, že by mohly vznikat díky tomu, že jsem autor i herec, při práci problémy. Risknul to a jeho obavy se naštěstí nepotvrdily, myslím, že spolupráce fungovala k oboustranné spokojenosti.

Když se začalo natáčet a já jsem vešel do ateliéru, byl to úžasný pocit. Najednou jsem stál v tom světě, který jsem doma u počítače vymyslel, jen tam chyběly stropy (kvůli reflektorům.) Poslední den, kdy jsme dotáčeli scény v tomto filmovém bytě, jsem seděl na posteli a říkal jsem si: „No, tak zítra to už rozeberou a přestane to tu existovat. Ale je to natočené, proto a jen kvůli tomu, že jsem to tak napsal, to tady bylo.“

7. Píšete dál?

„Píšu. Realizace dalšího scénáře pro Českou televizi, který jsem dokončil před rokem, je ve fázi příprav, probíhají castingy. Bude to komedie a věřím, že vtipná komedie.“

8. Střídáte žánry?

„Ano a rád. Teď pracuji na poněkud dramatičtějším kousku, ale vždycky bude větší zájem o komedie, které je, podle mého názoru, daleko těžší napsat. Měly by totiž být vtipné. V dramatickém příběhu člověk vystačí s tématem, pár zvraty, autentickými postavami a věrohodnými situacemi. Komedie vyžaduje toto všechno, plus humor. Může být crazy, romantická, suchá, ale měla by být vtipná. Autor se nemůže s nikým hádat: „Ale vždyť já se tomu směju!“

9. Lze psát komedii, když jste Vy sám uvnitř smutný?

„To je úplně jedno. Moje psychické rozpoložení nemá vliv na to, jaký žánr píšu. Když píšu, přemýšlím o postavách, stavím je do situací a pozoruju je, jak jednají. Tatáž situace může generovat napětí i humor (nebo obojí). Je to věc zadání a rozhodnutí.“

10. Čerpáte náměty z reálného života?

„Nejdřív vymyslím schéma, ze začátku je to čistý kalkul. Když funguje mechanismus, snažím se ho oživit, aby tam postavy jen nepobíhaly a neříkaly texty, které jsem jim napsal. A postupně se tento neživý svět dramatické konstrukce propojuje se světem živým, s postavami, které mají autentické motivace. A tam pro mě a pro příběh začíná reálný život.“

11. Jak tvoříte? Sednete si a intenzivně přemýšlíte nebo Vás něco napadne při nějaké jiné činnosti?

„Někdy to nejde vůbec, někdy nápad vznikne u stolu, někdy na ulici. Pak už je to tvrdá práce. Napadne mě třeba jen jedna situace, která pro mě nějak vystihuje téma, které zatím nedokážu pojmenovat. Kdybych to dokázal, nebavilo by mě psát. Už jenom na tom námětu strávím týdny. A pak teprve dojde na scénář. V ideálním případě scénář se smlouvou.:)“

12. Máte ještě nějaký další talent, třeba napíšete i písničky?

„To mě neláká.“

13. Je těžší napsat knihu nebo scénář?

„Jsou to úplně rozdílné kategorie. Ale tím, že je lze libovolně střídat, člověk může vždycky vidět pozitiva té, kterou se zrovna nezabývá. 🙂

14. Máte čas psát, když hrajete divadlo? Žijeme v takové uspěchané době….

„V určité fázi zkoušení nepíšu vůbec. Pak přijde doba, kdy nezkouším, netočím a jen hraju a musím se „dokopat“ k tomu, organizovat si pracovní den sám, což je bolestivý proces. Ale vždycky nakonec zase začnu, takže se všechno organicky prolíná a doplňuje. Nemám potřebu věnovat všechen čas práci, to zase ne.“

15. Vy jste byl 11. září v Americe, čistě náhodou jste nešel do WTC a viděl jste padat dvojčata. Asi málokterý Čech zažil něco takového. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Ano, měl jsem vyhlédnuté kalhoty v prodejně GAP, která byla přímo pod areálem WTC a chtěl jsem si je jít koupit, než večer odletím domů. Večer před tím jsem ale byl na rozlučkové párty s kamarády, takže jsme zaspal a nejel jsem tam. Nemyslím si, že by to spadlo přímo na mě, ale je to klidně možné. Vzhledem k přerušení letového provozu jsem zůstal v Americe o týden déle, v Činoherním klubu se kvůli tomu musela rušit představení, ale mně to v té situaci a atmosféře bylo úplně jedno, protože člověk nevěděl, co se děje, jestli bude válka, nebo jestli se podobné útoky budou opakovat. Paradoxně k těm hrůzám to byl jeden z nejkrásnějších týdnů mého života, protože lidé se k sobě chovali hezky. Byl to až určitý druh euforie.“

16. Projevila se lidská soudržnost, která by bez katastrofy nebyla, že?

„Nebyla by takhle koncentrovaná.“

17. Nebál jste se?

„Sledoval jsem televizi, titulky se hystericky měnily: útok na Ameriku, teroristický útok na Ameriku, Amerika ve válce…. Jiné informace jsem neměl, občas se muselo po ulici běžet, protože nějaký idiot zavolal na policii, že v budově je bomba, takže všechny z okolí evakuovali, na obloze nikde nic, jen stíhačky, občas vrtulník, a člověku se zdálo, že ten stroj míří na některý z těch z mrakodrapů, ve vzduchu byl pořá d prach ze spadlých dvojčat, do spodního Manhattanu se vůbec nedalo dostat, lidé nemohli do práce. A když jsem jel rok na to do New Yorku znovu…“

18. Vy jste se zas v klidu vrátil?

„Trauma zažili lidé, kteří někoho ztratili, já nemůžu říct, že to pro mě byl traumatický zážitek, spíš si pamatuji ten zvláštní euforický týden potom. Ale když jsem se tam po roce vracel, našel jsem uvnitř palubního časopisu letadla z Londýna Iránský pas s vyříznutou fotkou. To jsem se lekl hodně. Letadlo už začínalo rolovat, ještě zpomalilo, letuška běžela do kabiny… Ale nakonec jsme vzlétli. Zřejmě se to stává, nevím.“

19. Nemáte pocit, že přímo magicky přitahujete některé události, nebo spíše, že chcete být v centru dění a dějin?

„No, to nevím, ale zažil jsem v Americe i „black-out“. To bylo v době, kdy zkolaboval elektrický proud celému východnímu pobřeží. Lidé, kteří zaplatili neuvěřitelné peníze za drahé hotely na Times Square, se nedostali do hotelových pokojů, protože ty jsou všechny na čipové karty a spali na ulici společně s bezdomovci. Tyhle katastrofy stírají sociální rozdíly.“

20. To jenom dokazuje, že bez událostí, které tvoří novodobé dějiny Ameriky, prostě nemůžete být.

„Ale to se může stát kdekoli, pojedete do Keni na safari a někdo hodí granát do obchodního domu…“

21. Proč jste do Ameriky vlastně jel? Za prací, vydělat peníze?

„V divadle „Husa na provázku“ v Brně jsem dal po dvou letech výpověď a odjel jsem do USA. Našel jsem si práci, byl to úžasný pocit svobody. A souběžně s tím přišla nabídka zkoušet v Činoherním klubu, ze které vzniklo angažmá. Do USA jsem se pár let vracel každé divadelní prázdniny, část pobytu pracoval, část cestoval. Když vystoupím z letadla v New Yorku, mám pocit že jsem doma a že Praha je pro mě nutné zlo, které mi umožňuje dělat to, co bych jinde dělat nejspíš nemohl.“

22. Herectví byste v New Yorku nezkusil?

„Nikdy mě to ani nenapadlo.“

23. Je ještě jiná země, která by Vás takhle lákala?

„Líbí se mi Skandinávie, i v oblasti kinematografie. Dánů je polovina než nás, ale vznikají tam pozoruhodné filmy, mají tolik světoznámých herců a režisérů. Možná je to i tím, jak skandinávské země podporují kulturu, ale bez talentu, do kterého se peníze investují, by tak originální díla nemohla vznikat. Naše soudobá tvorba se se skandinávským zázrakem bohužel nedá srovnávat.“

24. Muzikály Vás nelákají?

„Ne, vyhovuje mi to, co dělám v Činoherním klubu.“

25. Líbí se Vám současné muzikály?

„Já na ně nechodím, jen v New Yorku jsem jich pár viděl a obdivoval jsem profesionalitu herců – všichni perfektně zpívali, hráli a tančili. Je to taková turistická povinnost, zajít si aspoň jednou na Broadway. Můj děda Stanislav Fišer v Brně v Redutě muzikály režíroval, takže některé klasické melodie znám už od dětství.“

26. Jaký vztah máte k tanci?

„Na JAMU jsem dělal reparát z charlestonu…“

27. Přijal byste nabídku tančit ve Stardance?

„To bych nepřijal, protože za prvé bych vypadl hned v prvním kole, za druhé nejsem ten správný typ do takového pořadu.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s hercem VÁCLAVEM KRÁTKÝM

„Když mi někdo říkal, jak tančit, štvalo mě to.“

1. Diváci Vás znají především z detektivek nebo válečných filmů. (např. Policie Modrava, Ruka, Krev zmizelého, seriál Letiště, Kriminálka Anděl). Co je asi to „něco“ ve Vás, co Vás předurčilo pro tyto filmy?

„Tak to vím úplně přesně. V minulém životě jsem byl určitě policista a v předminulém číšník. Protože jinak si nedokážu vysvětlit, proč bych byl do těchto rolí obsazován. I když teď jsem si v jednom seriálu zahrál pěknou roli lesního dělníka. Tak jsem v jednom z dalších minulých životů musel být asi kůrovec nebo motorová pila. Ale naštěstí i v divadle mám zajímavé charakterní role. Zahrál jsem si například – medvěda, vlka, motýla, lva, lachtana a koníčka dokonce 2x. Takže v dalším minulém životě, jsem musel být pěkné zvíře. To, co mě tedy předurčuje k mým rolím, jsou mé minulé životy!“

2. Hrajete raději „záporáky“ nebo prince?

„Samozřejmě radši hraji záporáky. Pár jsem si jich naštěstí zahrál. Ale to vám řekne každý herec, že taková postava je daleko zajímavější než kladný hrdina. A jelikož jsem ve svém minulém životě určitě nebyl princ, tak jsem si ho taky nikdy nezahrál. Samozřejmě, že každý herec si chce ve svém hereckém životě alespoň jednou prince zahrát, „ nejlépe toho dánského“. Ale popravdě řečeno, já ty prince nemám moc rád, tedy kromě zpěváka Prince.“

3. Proč nemáte rád romantické prince?

„Když se řekne princ, naskočí mi husí kůže a vybavím si krásného, statného týpka s úsměvem na rtech, který přijede na bílém koni, políbí Sněhurku a hotovo. A je ruka v rukávě. A co ti chudáci trpaslíci, kteří se o ní starali, jak k tomu přijdou? Nedostanou nic. A princ to má zadarmo, jenom proto, že je to princ, tak slízne smetanu. Proto je nemám rád. To radši budu trpaslíkem nebo zlou královnou.“

4. Úplně teď ve Vás vidím tu zlou královnu… Ta podoba! 🙂 A co třeba Pavel Trávníček? To je dobrý princ,ne?

„Určitě. Pavel Trávníček nebo Jan Čenský. Z nich to princovství přímo vyzařuje. Ale nezávidím jim to.“

5. Opravdu nechcete být nikdy hodný a romantický hrdina, Vy jedna zlá královno?

„Ne…. Ano…. Nevím…. Těžká otázka…. Chci být hodný a zlý i romantik a buran. To je složitý. Je to jako energie Jing a Jang. V každém dobrákovi se skrývá zlo a někdy ten nejhodnější člověk dokáže nejvíce ublížit. A každý zloun má v sobě nějaké dobro a dokonale vás překvapí, když je na vás najednou hodný. Takže radši budu zlý, abych o to mohl být víc hodný.“

6. Co Vás přivábilo k herectví?

„O tom občas také přemýšlím….

Asi to bylo takto: V jedné z mých dalších reinkarnací jsem byl prkno z jeviště národního divadla. Ale to jsem nevěděl, že jsem prkno z národa. Prostě jsem byl prkno. Každý den jsem si hověl ve tmě a teple, ale pak vždy někdo rozsvítil a začali po mě dupat, stavět na mě různé věci, židle, trůny atd., vrtali do mně, třeba jednu dobu ke mně vrtali pořád dveře, kterými někdo neustále vcházel a odcházel. Já jsem vám byl tak rozvrtanej, že jsem byl rád, když mě pak zatmelili. A přišli další lidé a ti po mě dupali, křičeli, zpívali, tancovali, občas mě něč ím polili. Potom se zhaslo a byla zase tma a teplo. A já si říkal: „Krucinál, co to tam ti lidé dělají? Já až budu jednou člověk, tak musím zjistit, o co jde. Když se to potom stalo, tak jsem se v mládí náhodou dostal do divadla. Bloudil jsem po té budově, až jsem se dostal na jeviště. A když jsem tam vlezl, zatočila se mi hlava, omdlel a praštil jsem se o jedno prkno, projely mnou všechny vzpomínky na národ. A já jsem najednou věděl, že chci být taky hercem, abych mohl dupat, křičet a tančit po těch prknech, co znamenají svět.“

7. Jednou jste řekl, že taneční divadlo byla pro Vás zajímavá životní kapitola. Máte kladný vztah k pohybu?

„Ano, k pohybu mám kladný vztah ve všech jeho polohách a formách. A nejdůležitějším pohybem je dostat se každé ráno z polohy ležmo do polohy vzpřímené a v tom se pohybovat celý den. Tanec jsem se začal učit na diskotékách.“

8. Byl jste „pařič“?

„Ve svém určitém období jsem byl „pařič“. Strašně mě bavilo hýbat se, ale nebavilo mě chodit do tanečních… Když mi někdo říkal, jak tančit, štvalo mě to. Pokud jsem cítil potřebu třeba i spadnout na zem, tak jsem to chtěl udělat. Ale teď už diskotéky nevyhledávám a dívám se na to s odstupem.“

9. Jak se díváte na tanec dnes?

„Tanec je pro mě určitá svoboda, uvolnění, nemám na mysli choreografii. Ve sportu jsou pravidla asi přesně daná, kdežto v tanci můžete zkoušet rozsah atd. Pohyb je svoboda. Tanec má také pravidla, ale pokud to někdo nedělá profesionálně, tak to nemusí být geniální.

Občas mi vadí na tanečnících, že mají kamenné obličeje. Viděl jsem tanečníky, kteří opravdu všechno prožívali, bylo vidět i to, co si myslí. Vím, že je náročné „nadýchat tu choreografii“, v půlce už nemůžete, je těžké přidat pocit, výraz, prostě člověk „má dost.“ Ale párkrát jsem zažil krásná vystoupení, vím, že to jde a pak je to krásné o to víc.

Když člověk tančí s někým, je v tom ještě další rozměr – partnerský vztah.

Tango je pro mě nejsmyslnější tanec, co znám.

V dnešní době je klasický nebo výrazový tanec na okraji, populární jsou komerční skupiny, nebo x-faktor. Ale přínos do života je tanec určitě.“

10. Někteří mladíci se tanci vyhýbají, protože by nepůsobili mužně. Mnozí by se jim smáli. Také slýchávám názor, že tanec „dělá“ jen žena.

„To je trapný, přežitý názor. Znám spoustu tanečníků, kteří jsou úplně normální, mužní. Vždyť se může zkombinovat sport i tanec, ale záleží na tom, co komu později půjde lépe a v čem bude dobrý.

Proč by chlap nemohl tančit? Když holky vidí pěkného tanečníka, tak jsou rády. Nejen chlap se rád podívá na hezkou tanečnici, ale i opačně. Tak ať ti chlapi tančí pro ženské, a ať pro ně něco dělají!!!“

11. Souhlasíte s tvrzením některých mužů, kteří vykřikují, že všechny muže zajímá pouze sexy tanec, např. holky u tyče atd., a na jiné tance se dívat nebudou?

„To není pravda.

Nedávno jsem viděl flamenco, tanečnici s kytaristou, to jsem zíral. Tolik smyslnosti, napětí. I malé detaily v tanci hrají roli.

Jindy zase nastane situace, kdy člověk některým tancům nemůže rozumět, je to příliš složité, to je také pravda.

I takový tanec u tyče, stejně jako třeba moderna, je náročná disciplína. A záleží na tom, jak kdo dokáže tuto náročnost ocenit.

Když člověk tvrdě pracuje od rána do večera a pak se touží jednoduše pobavit, pak jsou holky u tyče asi to pravé. Ale znám dost lidí, kteří tvrdě pracují a umí ocenit i složité tance, ovšem také znám spoustu lidí, kteří tu hloubku hledat nechtějí a život si zjednodušují.“

12. Jak se díváte na dnešní společnost?

„Dnešní doba je strašně zrychlená. Spousta lidí pořád někam spěchá a už se nedokážou zastavit. Přitom někdy stačí, sednout si na lavičku do parku a jenom být. Pořád se honíme za úspěchy a penězi. Ale spíš záleží na tom, po čem člověk touží a jaký má cíl, protože možnosti máme. Ať už v oblasti umění, sportu, vědy. Rozhodnete se studovat sysly v Tatrách, můžete.“

13. Chce to jen finanční prostředky….

„Samozřejmě. A když opravdu něco chcete, tak se prostředky vždycky najdou.“

14. Máte představu, kolik lidí chodí v Praze za kulturou?

„Určitě ne tolik, aby to uspokojilo veškerou kulturní nabídku. Takže když si tu otázku obrátím. Kolik a jaké kultury je v Praze lidem nabízeno? Odpověď zní hodně a ne vždy příliš kvalitní. Proto bych byl radši, kdyby jí bylo méně a kvalitnější. Pak za kulturou bude chodit daleko více lidí.“

15. Herci také rádi čtou. Jaké knížky máte rád?

„Nejradši čtu vkladní knížky. Hlavně, když je tam hodně čísel, před tou desetinou čárkou. Ne, naštěstí moje maminka pracovala celý život v knihovně jako knihovnice. Tak jsem vyrůstal obklopen knihami a to doslova. Měl jsem postel z knížek, přikrýval jsem se knížkami, místo židle knížky atd. Tak jsem četl vše, co bylo po ruce. Bulgakova, detektivky, matematické tabulky, korán atd. A od té doby čtu rád vše. A těžko se mi vyzdvihuje nějaký žánr, který mám nejradši, ale nejhůře se mi čte telefonní seznam.“

Ano, telefonní seznam je náročná literatura, v tom Vám naprosto rozumím.

16. Co byste upřednostnil, akrobacii nebo takové milé taneční vystoupení?

„Přitažlivé je obojí. Takže upřednostním tanečně akrobatické vystoupení.

V dnešní době se mi to těžko rozděluje….

…ale když bych si měl vybrat, jestli akrobacii nebo tanec….. tak pokud se budu dívat na hezký holky, tak se budu raději dívat na tanec!“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s operní zpěvačkou MARTOU FÍLOVOU – ŠIMŮNKOVOU

„Operní zpěvák je sám pěšák v poli“.

Marta Filová – Šimůnková, bývalá operní zpěvačka, kterou si diváci pamatují v roli Pamíny v Kouzelné flétně, (Národní divadlo), nebo Rusalky (divadlo v Ústí nad Labem), vystupovala několik let jako sólistka HD Karlín a byla stálým hostem ND, dnes učí techniku zpěvu a pomáhá léčit i poškozené hlasivky.

Jak vzpomíná na svou profesionální dráhu?

1. Jaký je život operní hvězdy?

„Je plný práce a dřiny, od rána do večera člověk myslí na to, jestli má hlas, přemýšlí jaké činnosti si může dovolit, aby neohrozil hlas.

V divadle není mikrofon, který lehce pomůže i nemocnému hlasu, zesílí hlas, menší nedostatky mikrofon vyčistí…. V opeře nepomůže nic, tam musí být člověk opravdu stoprocentní, psychicky i fyzicky v pořádku.“

2. Jaké činnosti si nemůžete dovolit?

„Nesmí se jíst zmrzlina, nesmí se opalovat, opalování způsobuje překrvení hlasivek. Ve velkých letních vedrech či v mrazu se nedá zpívat, to je pro zpěváka „katastrofa“.

Nelze jít nakupovat či sportovat a pak jít zpívat, mám teď na mysli hlavní či těžké role, kdy na Vás závisí celé představení.

Člověk nesmí mluvit moc nahlas, rozčilovat se, nesmí se nechat „rozhodit“ problémy v rodině … atd.“

3. Vnímala jste svůj život jako „těžký úděl“ nebo „úspěšnou a záviděníhodnou profesi?“

„Byl to úspěch. Jezdili jsme s Karlínským divadlem se slavnou operetou Johanna Strausse „Netopýr“ a zažívali jsme obrovské ovace, navíc to v té době byla jediná šance dostat se do západních zemí. Brala jsem to jako výjimečný život plný dřiny. Dnes se více píše o hercích a zpěvácích, tehdy jsme nebyli oceňováni za tu dřinu. Zpěváci hlavních rolí měli stejné platy jako by byli poslední zřízenci divadla. V zahraničí dovedli zpěváky tehdy finančně ocenit.

V západním Německu jsme měli těžké podmínky. Ujeli jsme autobusem 800 km, potom nás čekalo vystoupení. Byl to velký rozdíl, zpívat hlavní postavy a ostatní postavy. Naši kolegové se mohli bavit, my ne. Podmínky pro nás byly tak těžké, že někteří z nás odcházeli. Fyzicky i psychicky mě tento život vyčerpal. Jsou lidé, kteří jsou na to stavění, aby vydrželi tuto pěveckou dráhu, jsou různé cesty.“

4. Musí profesionální zpěvačka ještě studovat zpěv?

„Musí se trénovat. Já jsem chodila 1-2krát týdně k profesorce na hodiny zpěvu.

Když člověk zpívá nejtěžší role, musí o hlas pečovat, musí trénovat a stále se učit.“

5. Kolik hodin jste věnovala tréninku?

„4-5 hodin trval trénink a zkoušky v divadle, 1 hodinu jsem zpívala, před představením jsem už musela mít klid a připravovala jsem se na vystoupení. Většinou jsem dopoledne zkoušela a odpoledne jsem studovala nové věci.“

6. Spousta lidí namítne, že to přece není takový problém zazpívat píseň, když máte talent, ne?

„Jistě. Něco jiného je ale zazpívat si lidovou nebo popovou píseň, něco jiného je zpívat těžkou, klasickou operu. Ta vyžaduje dlouhé studium a techniku. U táboráku zvládne samozřejmě zpívat každý, ale ne každý může zpívat vážnou hudbu.“

7. Může si zpěvák zničit hlasivky?

„Někdy hlasivky ten nápor nevydrží, to se může stát. Záleží na dispozicích, na správné volbě oboru a rolí. Mnoho lidí ukončilo předčasně svoji kariéru, protože si vzali těžkou roli, která neodpovídala jejich hlasivkám. Např. Mozartovy opery, to jsou lehké hlasy, tzv. soprán lyrický. Verdiho opery, to je tzv. soprán dramatický. Když lehký hlas vezme těžkou roli, může si zničit hlasivky, přetáhnou se.“

8. Je možné si tréninkem rozšířit rozsah a posílit hlas? Nebo je určitá dispozice člověku daná?

„Je možné něco změnit. Při dobrém cvičení a tréninku, pokud má člověk určitý talent, je možné rozšířit rozsah. Pravidlo to samozřejmě není, hlasové dispozice k tomu musí být.“

9. Může si rockový zpěvák, který občas spíše křičí než zpívá, poškodit hlasivky?

„Tento způsob zpěvu určitě není přirozený, hlas se křičením zákonitě musí poškodit. Záleží ale do jaké míry. V této hudbě určité poškození nevadí, chrapot je žádaný. V klasické hudbě je to naopak. V rocku je drsný hlas „IN“. Dnes existuje mnoho škol, kde se učí rockový i popový zpěv.“

10. Může zpěvák zvládnout klasiku a současně rock i pop?

„Pokud člověk ovládá svůj hlas, pokud šikovně zachází s hlasem, může zvládat obojí. Musí ovládat dechovou techniku.“

11. Jmenujte nejlepší popové zpěvačky současnosti …

„Celin Dion, Mariah Carey – to je doslova pěvecká akrobacie, fenomén… Také Whitney Houston byla geniální.“

12. Panuje mezi operními zpěvačkami rivalita?

„Bohužel ano, obrovská rivalita. Hlavní roli může zpívat jen jedna, maximálně dvě. Je to nesmírný boj o hlavní role, zpěvačky, které tyto role nedostanou celkem logicky nemají radost. Kamarádství mezi sólistkami je spíše výjimkou. I na konzervatoři se už projevuje jeden velký rozdíl – herci jsou skupinoví, loajální, my zpěváci jsme „těžce“ individuální. „Sám pěšák v poli“.

13. Je pravda, že dobrý operní zpěvák musí být plnoštíhlý? Může mít i hubený člověk silný hlas?

„Může. Je nesmysl, že „v sádle je hlas“, to se říkalo dříve.

Ale světové operní hvězdy jsou opravdu plnoštíhlé, spíše se dá říci, že v mohutnějším těle hlas více rezonuje, má se o co opřít.“

14. Porovnejme operu a pop. V čem je opera těžší?

„Popová hudba je něco jiného, mikrofon naplní sílu hlasu. Operu člověk musí uzpívat sám, musí překřičet celý orchestr bez mikrofonu.“

15. Popoví zpěváci jsou ale více uznávaní, více populární, lépe zaplacení. Není to nespravedlivé?

„Někdy ten pocit mám.“

16. V současné době učíte a pomáháte technicky zvládnout klasický, popový i rockový zpěv. Jak se Vám daří v této oblasti?

„Právě mám velkou radost z toho, že ke mně chodí lidé, kteří zpívají v kapelách, nebo sólově, někteří z nich dokonce vystupovali v soutěži „Česko hledá superstar“ nebo „Česko-Slovensko má talent“!

Jsem opravdu ráda, že mohu své zkušenosti předávat dál.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s herečkou DAGMAR ČÁROVOU

„Nic není zadarmo.“

Jméno Dagmar Čárová slyšíme v televizi velmi často poté, co zazní slovo dabing. Tato skvělá herečka a dabérka propůjčila svůj hlas např. Sandře Bullock, Jodie Foster či Emmě Thompson.

Vystupuje v divadle, její nejoblíbenější hra je „Tančírna“ a právě dotočila filmový seriál „Policie Modrava“.

1. Co Vás baví víc, dabovat nebo hrát divadlo?

„To jsou dvě neslučitelné disciplíny, které se ale doplňují. Je určitě vhodné mít divadelní zázemí, ve většině případů je to znát. Když si herec projde divadlem a vše si ochutná sám na vlastní kůži, v dabingu se to zúročí, pak je dabing kvalitní.“

2. Musíte měnit hlas během dabování? Která postava byla nejtěžší a v čem spočívá obtížnost dabingu?

„Záleží na temporytmu a žánru. Největší oříšek pro mě anebo spíše „hozená rukavice“ byla Emma Thompson ve filmu „Chůva“. V tomto filmu jsou zlobivé děti a jejich otec si pro ně najde na inzerát chůvu. Přijde doslova čarodějnice, dokonce tak i vypadá. Postupně se ale tato zlá osoba mění a mění se i ty děti. Až je nakonec milá a hodná a stává se jejich maminkou. Emma Thompson tyto své povahové rysy vyjadřovala i mluvou.

Bylo těžké přizpůsobit se její mluvě, protože měla od maskérů deformovanou pusu. Emma měla vycpané velké tváře, což samo o sobě deformuje mluvu. Takže my jsme zkoumali, jak to udělat, aby moje řeč byla podobná a hlasově odpovídala výkonu Emmy. Navíc Emma je dˇábelsky dobrá herečka. Tak jsem se zakousla do tužky, a mluvila jsem přes tužku. Zkoušeli jsme, jestli se to podobá tomu, co Emma říká a nakonec to dopadlo dost dobře. Lidé si mysleli, že ji daboval ze začátku někdo jiný, než jsem začala mluvit mým hlasem.“

To jsou tedy úskalí. Něco takového divák ani netuší…

3. Posuzujete nějak sama sebe, když později posloucháte film? Máte svůj hlas ráda?

„Na dobrý film se ráda podívám, protože ho většinou nevidím celý, když ho vytváříme. Obvykle svou práci nijak neposuzuji. Pokud je tam nějaká těžká scéna, která nám „dala zabrat“, tak se ráda podívám, jak to vyšlo v celku. Člověk je ve studiu sám a postupně se přidávají kolegové, nakonec se dabing míchá. Tak na to bývám někdy zvědavá. Na telenovely se nedívám, to je pro mě takový spotřební materiál. Na druhou stranu, svého diváka mají také, tak proč je nedělat?“

4. Vy umíte hodně cizích jazyků. Pomáhá tato znalost v dabingu? Je důležité znát cízí jazyk?

„Asi to není důležité. V dabingu existuje mnoho odvětví, někde se jazyky využijí a jinde ne. Někdo překládá, někdo text upraví a herec text reprodukuje. Dobrá úprava se musí krýt s „klapancemi“, lipsingem, na samohlásku nesmí být něco jiného. Např. v němčině se dává sloveso na poslední místo, takže není možné si říct „Aha, teď bylo podstatné jméno, tak já je tam dám také!“ V němčině to vůbec takhle „nefunguje“, celá věta by byla špatně. Znalost jazyka je možná výhoda v dokumentech, ty nejsou synchronní, tam je dobré se aspoň orientovat v cizím jazyce.“

5. Kolik umíte cizích jazyků?

„Umět, to je příliš silné slovo, to nechávám jiným. Já se spíše orientuji tak ve 4 až 5ti jazycích.“

6. Je velký zájem o dabing ze strany mladých lidí? Nebo je to spíše tak, že každý chce být herec a občas dabovat?

„Já myslím, že je velký zájem o dabing. Ale mladí lidé jsou přesvědčeni, že dabing znamená rychlou cestu k velkým penězům. A to je veliký, ale obrovský omyl. Tato práce vyžaduje velikou pokoru, to je na prvním místě a také hodně proto udělat. Když si na ulici řeknete, že je přece tak jednoduché klapat na ten obraz a můžete to jít hned dělat, zjistíte, že úplný opak je pravdou.

Ale zájem o tuto práci je. Při dabingu lidé přijdou k zajímavým filmům, k premiérovým filmům.“

7. Co by měl člověk umět, když chce být dobrý dabér? Zdá se to snadné….

„Dnešní doba je doba zrychlená, je tudíž zrychlená i v dabingu. Dříve se dabing dělal pomalu, na práci bylo dost času, teď je vše tisíckrát rychlejší.

Starší kolegové, zvyklí dělat dabing, ho teď odmítají, nestojí jim to za ty nervy a soustředění. Ale klobouk dolů před tím, kdo si to přizná. Je pravda, že schopnost maximálního soustředění je „alfa omega“ této práce. Musíte číst i sledovat obrazovku několik hodin bez přestávky, někdy to není ani přeložené, jsou to „nervy“. Musíte občas i improvizovat. A je také pravda, že spousta lidí nechce brát začátečníky, protože to zdržuje a času je strašně málo.“

8. Dabujete společně s Petrem Olivou, Vaším partnerem. Oba jste na jednom pracovišti. Nekazí to Váš vztah?

„Ne, každý to má tak, jak si to zařídí. Pomáháme si vzájemně.“

9. Váš vztah s Petrem Olivou je záviděníhodný už mnoho let. Jaký máte recept na šťastné soužití?

„Nic není zadarmo, nic není z nebe. Je důležitá vzájemná tolerance, pokora jeden k druhému i k práci, k vnímání světa.“

s Petrem Olivou, hra „Ve stejný čas za rok zas“

10. Baví Vás také natáčení filmů?

„Právě jsem dokončila filmový seriál „Policie Modrava“, těšilo mě to. Toto tradiční natáčení, které dnes v naší zrychlené době už neexistuje.

U této filmové práce všechno zapadalo do sebe, režisér byl bezvadný, tak jsem si říkala: „To je fajn, to je moc prima, že dělám tuhle profesi.

Dnes je zvykem na jedno „klapnutí“ točit 3 listy scénáře. Někdy chybí i režisér, člověka takové natáčení netěší.“

11. Herectví je tvořivé. Dovedete si sebe představit, že děláte jednotvárnou a nudnou práci?

„Svoboda duše a tvořivost, to miluji na hereckém povolání. Ale jednotvárnou práci si dovedu představit, to určitě ano, kdyby přišly zlé časy, tak ano.“

12. Jaké výhody a nevýhody oproti angažmá zažíváte teď, když jste na „volné noze“?

„Je to lepší v tom, že si organizuji práci sama, když se mi to hodí, můžu cestovat atd.

Nevýhoda je nejistota. Nevíte, kdo kdy zavolá, jestli vůbec zaplatíte složenky. Angažmá znamená, že máte peníze, ale není čas. Jsem velmi ráda, že můžu hostovat v divadle R.B.“

ze hry „Vějíř Lady Windermeerové“ – v titulní roli

13. Co pro Vás znamená tanec?

„Tanec je pro mě osvobozující, mám ráda pohyb. Dělala jsem gymnastiku a akrobacii. Na představení „Tančírna“ jsme se důkladně připravovali a nacvičovali tanec.

„Tančírna“ byla jiná na Slovensku, v Budapešti, pokaždé je toto představení jiné. V Maďarsku po skončení představení diváci aplaudovali, vstávali, chtěli tančit s herci.

„Šéfová“ divadla R.B. a současně autorka scénáře Hanka Gregorová se snažila dívat na české dějiny s nadhledem, aby divák neodcházel ubitý, že jsme naši minulost promarnili. Pro Čechy je typická závist, málokdo by přiznal, že jsme malinko přízemnější… Ale určitý nadhled se Čechům líbil. I na Slovensku naši „Tančírnu“ ocenili, bylo mi najednou líto, že jsme se odtrhli od Slováků.

Je milé, že existuje fanklub mladých lidí, kteří chodí často do divadla právě na „Tančírnu“. Také tu byli žáci gymnázia, kteří šli do divadla povinně, byli jsme připraveni na jakékoliv reakce, ale studenti seděli jak přikovaní. “Tančírna“ má lidem co říct.“

14. Báječně vypadáte. Dodržujete zdravou životosprávu?

„Ne úplně doslova, ale dodržuji. Pohyb musím mít. Mám dva psy, běhám s nimi venku. Pro představení potřebujete fyzičku, mám osvědčené cviky, které cvičím každý den. Pokud si je zacvičím, jsem spokojená.“

foto – rodinný archiv

15. Které země Vás nejvíce okouzlily? A kam byste ráda jela?

„Miluji Francii, to asi každý, kdo tam strávil pár dní. Oslovila mě svou tolerancí, uměním, přátelstvím, krásnou přírodou, drsnou i romantickou. Ale všude je něco. Celý svět bych projela, já bych mohla cestovat pořád. Jsem ráda ve styku s lidmi.

Kam bych chtěla jet? Chtěla bych pobýt v Austrálii.“

16. Konverzujete s místními?

„Určitě. Nastuduji si základní fráze, všichni kolem mě také a konverzujeme.“

17. Rozumíte domorodcům, když Vám odpoví?

„To se vždycky dá, to lidské se dá sdělit docela snadno.

Když má člověk chuť a vůli, to se vždycky projeví.“

18. Jaké máte koníčky?

„Lyžování, tenis, plavání, potápění, vášnivě čtu. Ve Francii jsem si všimla, že lidé čtou velké knihy, dokonce i v metru. Tahají je s sebou všude. Kniha má jednoduše svoji vůni, není to žádná technika. Uznávám navigaci, ale mapy jsou mapy.“

19. Máte ráda adrenalinové sporty?

„Dříve ano, ale od té doby, co je syn záchranář, už ne. Člověk by si měl vážit života.“

foto – rodinný archiv

20. Nechtěla jste někdy být profesionální tanečnice, třeba jen na chvilku?

„Tanec jsem vždy měla ráda, ale cítila jsem, že je to součást herectví. Nikdy mě ani nenapadlo být tanečnicí. Věděla jsem, že na profesionální kariéru nemám.“

foto – rodinný archiv

21. Chcete stále hrát nebo se už těšíte na důchod?

„Ideální je zůstat duševně i fyzicky svěží do vysokého věku. Dnes byste lidem, kterým je 50-60 let, řekla o dvacet let méně. Samozřejmě, že kondička jde rychle dolů, když přijde nemoc.

Herec nechce ztratit kontakt s lidmi. Herec se bojí, že přijde důchod.“