Rozhovor s moderátorkou, herečkou a zpěvačkou EMMOU SMETANA

„Přistupuji k lidem bez předsudků“

 

 

 

1. Váš životopis by stačil naplnit životy ještě nejméně dvou nebo tří  lidí.  Jak to časově zvládáte? Nemáte pocit, že by člověk měl někde „ubrat plyn“?

„No,  je mi 25 let, energie mám snad dost na to, abych  se aspoň snažila věnovat těm činnostem, které mě naplňují. Pokud pracujete s nadšením, tak práci nevnímáte jako práci, ale jako koníčka. Na druhé straně mě  ale rodina a přátelé nevidí tolik, jak by si přáli.

A mám méně spánku, než potřebuji.“

2. Kolik hodin spánku potřebujete při tak nabitém  denním programu?

„Zrovna já mám smůlu. Optimálně totiž potřebuji tak 11-12 hodin spánku, to je pro mě akorát. Méně než 8 hodin pro mě znamená, že  jsem „na hraně použitelnosti“  a 6 – 7  hodin je málo. Někomu to stačí, ale já se trošku motám a hůř vnímám…“

1

3. Paříž,  Štrasburk, Berlín, Praha. Všude jste strávila kus života. Cítíte se někde doma? Kam patříte povahou?

„Já to cítím takto:  pokud jsem někde déle než týden,  jsem  tam doma. Okamžitě si všude zvyknu, nikde mi to nepřipadá cizí. Když jsem v Praze, stýská se mi po Paříži. Žila jsem tam od 2 do 6-ti let a pak znovu, když mi bylo 21, mám to v podvědomí silně uloženo. V okamžiku, kdy  letadlo přistává v Paříži, toužím tam zůstat. Ale za 14 dní, maximálně za 3 týdny se mi zase začne stýskat po Praze. Být chvíli tady a chvíli tam mi naprosto vyhovuje.

V každém případě jsou pro mě zásadnější lidé  než místo. Jsem doma i v Praze, je tu celá má rodina.  Jsem pracovně vytížená a vše tak rychle utíká….. Obvykle  bych po dvou  letech jela dál, ale teď zůstávám. Takže teď mám domov tady.“

3

4. Může být takový všestranný  a světa znalý člověk šťastný s Čechem?

„A proč ne? Já patřím do první evropské generace, což zní jako klišé a špatně se tomu věří. Ale v podstatě to znamená, že absolutně nevěřím na jednobarevnou příslušnost. Stejně jsme všichni zglobalizovaní. Nebo vy snad nechodíte do fast foodu, nepoužíváte při vaření sojovou omáčku?

Dost jsem cestovala, jsem obyvatel staré Evropy, to vím jistě, a když o tom tak přemýšlím, tak v Evropě jsem doma všude. Uvědomila jsem si to zejména, když jsem byla v Turecku a v Africe.  Můj muž je napůl Čech, napůl Izraelec. A vařím mu všechno možné, včetně takzvaně cizích jídel – hodně střídám  asijskou a středomořskou  kuchyni, a předevčírem jsem např. dělala mexickou večeři.“

5. Váš partner je tedy zčásti cizinec.  Jsou  mezi vámi problémy ohledně národnostních zvyků, postojů, názorů?

„Člověk potřebuje žít s člověkem, který ho pochopí. Logické souvislosti určitě v lásce hledat nelze. Láska v mém pojetí není racionální. A pro mě nikdy  nebylo a není  kritérium, odkud kdo je.

Národnostní, duchovní nebo dokonce kulturní rozpory mezi námi nejsou. Ani jeden z nás se nehlásí k žádné víře, čili ani v tomto se žádný rozkol nekoná. Navíc si celý život zakládám na tom, že k lidem přistupuji bez jakýchkoli rasových či jiných předsudků. Můj přítel Jordan má maminku Češku, do  9-ti let žil  v Čechách, od 9-ti do 18-ti let žil v Izraeli. Já jsem měla opačný osud, do  10-ti  let jsem byla ve Francii (v Paříži a ve Štrasburku)  a mezi 10-ti až 18-ti lety v Čechách.“

5

6. Vy máte  talent pro hudbu. Přesto jste se ale maximálně věnovala studiu.  Myslíte, že zpěv  by Vás nenaplňoval? Nebo jste opravdu cíleně a ctižádostivě šla za povoláním svých snů? Které to je povolání? Moderování?

„Jsem dcerou hudebního producenta,  vyrostla jsem vedle člověka, který byl na vrcholu v hudební oblasti (tvořil např. s Vladimírem Mišíkem nebo Petrem Novákem, jako umělecký ředitel pařížského rockového klubu spolupracoval například s Iggy Popem, Manu Chao, Pretenders, Police…). Takže kudy se vydat dál? Nechtěla jsem být vnímána jako dcera Jiřího Smetany.  Ve zpěvu jsem si nikdy úplně nevěřila, takže jsem ho vždy brala jako koníček, už od svých 9-ti let skládám písničky.

Na druhou stranu mě vždy upřímně zajímala politika. Ale zase ten samý pocit –  nechtěla jsem být jen dcera známé tváře sametové revoluce, Moniky Pajerové. Studovala jsem proto ve Francii, chtěla jsem zůstat tam a nebýt ničí dcera nebo neteř. Dopadlo to ale jinak, že…

Myslím, že pokud  člověk není zrovna jednostranný talent, (jako třeba Jordan,  on je prostě muzikant a herec, případně do budoucna filmař, a nic jiného nepřipadá v úvahu),  ale má více  zájmů, pak je lepší mít „diplom v kapse“.

V případě, že herečky z DAMU  nedostanou roli, je to pro ně katastrofa. U mě se v takovém případě nic neděje. Tak  roli nedostanu … budu dělat něco jiného. Mám zkrátka určité záruky, zadní vrátka, a to je pocit k nezaplacení. Klidně ale podpořím třeba jednou své děti, pokud je bude zajímat jen jedna oblast, dejme tomu hudba. Nicméně budu je varovat v tom smyslu, že jdou do rizika.“

2

7. Co vás nejvíce těší na uvádění zpráv a co  je na této práci naopak  nejtěžší? Vy se vracíte domů  kolem půlnoci, máte vůbec někdy volno?

„Kdyby člověk jen moderoval, tak  to jde. Před vysíláním potřebuje tři  hodiny na přípravu, nalíčí se, obleče, připraví si zprávy, odříká zprávy, odlíčí se a jde domů.

Jenže já mám tuto práci spojenou s profesí reportérky. To znamená, že  jsem celý den v terénu, podílím se na tvorbě zpravodajství, zpracovávám si  svobodně všechny informace, je to moje dílo. Sděluji něco lidem, novinky. Na to jsem pyšná.

Večerní noviny mě zase těší  v tom, že vlastními slovy, výrazy, gestikulací, tónem, sděluji hlavní události dne. Doslova si na ně „sáhnu“,  přepíšu si je. Je to výzva – osobní interpretace. Ze  začátku  jsem si nevěřila,  první „kamerovky“  byly hrozné.

Ale už na moderátorském kurzu  z Vás udělají takřka profíka. Člověk cítí, jak se to má správně dělat, sám sebe slyší u stolu, nervozita odchází. A také  pozná sám, jestli to dělá dobře. Kdyby ne, asi by na obrazovce  moc dlouho nevydržel. Poprvé jsem měla srdce v krku. Celý první měsíc jsem mívala sevřený žaludek. Ovšem  tělo si zvyká na stres a je čím dál odolnější, to je  pud sebezáchovy, takže nervozita postupně zmizela.“

8. Někteří lidé tvrdí,  že chytrá a krásná  žena si  nemůže  najít partnera. Ale Vy jste dokladem toho, že to jde, že?

„Nevím, proč se to říká, mám se dobře. Mám krásný život a pro sebe ideálního partnera, každému bych to přála.“

6

9. Vy jste s partnerem už 5 let, plánujete rodinu?

„No tak …. plánujeme, že jednou budeme mít rodinu. Jsme strašně mladí, chceme cestovat.  Tím, že jsme se našli, jsme již ta jednotka…. Děti třeba přijdou za 3-5 let, to je jedno. Oba jsme hodně pracovně vytížení. To bude chtít správnou dobu, to ucítíme. Mám odjakživa silnou intuici, a i díky tomu jsem se mnohdy ocitla ve správný čas na správném místě. Jako tomu bylo nedávno v případě konkurzu do hudebního představení Lucie v HD Karlín, kde jsem vyhrála hlavní roli. Takže toho volného času bude ještě míň…A přesto se na to moc těším.“

10. Co třeba  film?  Nebude se  Vaše kariéra ubírat tímto směrem?

„Chci  také pokračovat v herectví, to jsem neopustila. Snad by se daly obě profese  skloubit dohromady. Třeba mi někdo nesvěří charakterní  roli, protože budu zařazena jako moderátorka. Co se filmu týče, míč je na straně režisérů.“

4

11. Když máte náhodou volno, jak relaxujete?

„Odpočinu si při spánku, je to spíše hluboké kóma. Strašně moc jím, chodím na procházky s Jordym, mám ráda jeho úsměv a smích, ten mě nabíjí. Také potřebuji  přátele, a odjakživa si doma tancuju. Jen tak, svobodně, pro sebe, choreografie nemusím.“

 

Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková

Rozhovor s fotbalovým trenérem PETREM ULIČNÝM

„Ve sportu jste více dole než nahoře“

 

 

 

Petr Uličný má za sebou nejvíce startů ze všech trenérů v ČR, Olomouci zachránil prvoligový fotbal, když porazil Spartu (Sparta proti  Olomouci) ve finále Českého poháru 2012 a právě po  tomto okamžiku odchází. Proč?

 

1. Odešel jste z prvoligového fotbalu. Nechybí Vám adrenalin, kterého je při zápasech požehnaně?

„Chybí. Byly to nervy, stresy, frustrace, zklamání, euforie, adrenalin.

Je mi 63 let, mám za sebou nejvíce startů ze všech trenérů v ČR. Je to náročné, zejména na srdce. Mladých trenérů je hodně, nechávám jim prostor.  Odcházím na vrcholu kariéry,  takže je to vlastně dobře.

Mám v sobě „40 let nahromaděné námahy“, mám nemocné srdce, bojím se infarktu. Léčím se a jsem pod dohledem lékaře.“

cc

2. Čím si vyplníte volný čas? Nemůžete přece najednou zůstat v nečinnosti….

„Vyplním si ho různými akcemi. To jsou oslavy, třeba 40-tiny, 50-tiny, 60-tiny i 70-tiny všech mých kamarádů.  Láďa Melon slavil  70 let.

Účastním se a  těším se na různé akce v Kroměříži. Na jedné jsem zpíval s Pavlem Bobkem. Miluji písničky ze 70.let, snad i lidovky.

Roku 1967 jsme tančili tzv. „Holanďana“, i tanec mě moc baví.

Také miluji tenis, čtyřhru.  1x-2x týdně chodím hrát tenis,  mám ale špatné koleno.

Navíc mám hodně vnoučat, ty určitě naplňují  můj volný čas.“

4

3. Vy jste ale také známý jako bavič, že?   Diváci Váš humor nejednou ocenili…

„Ano, jsem i  bavič. Ale humor nesmí být moc násilný, musí to vycházet z atmosféry, kluci rádi poslouchají mé životní příběhy. Prošel jsem 9-ti kluby, takže se vyskytnou veselé příběhy s hráči.“

4. Je náročnější fotbal nebo tenis?

„V tenisu každý hraje za sebe, fotbal je kolektivní sport.  Měl jsem  celý život na starosti 20 lidí, kteří musí táhnout za jeden provaz. U tenisu to nejde, ale pokud je hráč dobrý, „sbírá smetanu“ sám.  Také kondička je odlišná. Fotbalista toho musí spoustu naběhat, ale tenisté cvičí zejména údery. Říká se ovšem, že v tenisu rozhodují také nohy.“

2

5. Jsou fotbalisté opravdu tak hloupí, jak se říká? Jací doopravdy jsou?

„Ale to říkají holky, že fotbalisti jsou paka….

Někteří z nich mají peníze, tak možná se tak chovají, ale není to pravda všeobecně. Jsou mezi nimi  inženýři, ale třeba i „paka“, to je v každé profesi, je to namíchané jako všude.“

6.  Zakazoval jste sex před zápasem?

„Já jsem nebyl „až takový“ na ně.  Na soustředění opravdu nemůžu dovolit, aby měli  ženský na pokoji, ale doma jsem jim nic nezakazoval. Naopak, někdo sex potřeboval, aby ho to uklidnilo.  Řekl bych – sex  nezakazovat.“

7. Je těžší úděl být  hráč nebo trenér?

„Byl jsem hráč, studoval jsem Fakultu tělesné výchovy v Praze, takže jsem si udělal licenci být trenérem. Ach, to byly krásné časy …. jako fotbalista. To jsem byl mladý, chodili jsme do hospod, na zábavy… bavili se…. (jsem už 42 let ženatý a mám své povinnosti).

Nebyl to tenkrát „profi fotbal“, tu éru my jsme nechytli. Já jsem byl zaměstnaný v ČKD, ale do práce jsme nechodili. Cestovali jsme do zahraničí, ale nikdo nemohl dostat zahraniční angažmá jako fotbalisté dnes. Byl to hezký život. Moje vítězství bylo, že dělám práci jako koníčka, to málokdo má. Ale také platí –  „sportem k trvalé invaliditě“. Nese to svá zdravotní rizika.

Hráč hraje za sebe, trenér má  těžší úděl,  má tým.

Také jsem byl předčasně vyhozený z angažmá, pak si přestanete věřit, zda jste doopravdy dobrý. Musí vás někdo koupit.  Když prohrajete, už Vám to vyčítají, když prohrajete 4x za sebou, tak Vás obvykle v ČR vyhodí. Tolik si musíte věřit, že si Vás znovu někdo koupí.“

3

8. Jak jste tyto tlaky snášel?

„Těžko. Už si nevěříte, jestli jste dobrý nebo ne, chvilku tu práci nemáte, byl jsem  také chvilku na dně, několikrát mi zavolali, tak jsem šel do Ružomberka, do Prahy, různě po ČR, mám toho za sebou opravdu hodně. Životnost trenéra u nás je rok, většinou.  Ferguson je v oboru 20 let, u nás to tak není… Ta práce znamená  hrozný stres, to je síla. Proděláváte  nemoci ze stresu, tlak působí ze všech stran.“

9. Je to takové vlnobití, že? Jednou nahoru, jednou dolů…

„Ano. Ale  přesně je to takhle: 1x nahoru a 2x dolů…“

10. Takže sport je takové nepravidelné vlnobití?

„Ano, jste více dole než nahoře, určitě.“

ab

11. Stalo se také, že jste sestoupil z ligy?

„Sestoupil jsem 1x v životě, trénoval jsem Opavu. Měl jsem 50 let, nepřipustil jsem si, že bych spadl z ligy.  Největší radost  pro mě byla,  když jsem porazil Spartu v Plzni ve finále Českého poháru (hrála Sparta s Olomoucí), byl to prostě obrovský úspěch.“

12. Která akce nebo cena Vás potěšila nejvíce?

„Petr Salava mě pozval v roce 1999 na akci „Fotbalista roku“ do Teplic,  kde jsem zpíval s  Pavlem Bobkem píseň „Veď mě dál, cesto má“…

1

Dále ocenění na akci v Prostějově, kde jsem dostal cenu „Osobnost Olomouckého kraje za rok 2012“ a  Tomáš Berdych tam dostal cenu „Sportovec olomouckého kraje“. To je  prestižní cena za sport, darovaná hejtmanem.“

5p

13. V Čechách je spousta dobrých  trenérů, že? Čím to? Předává se umění z hráče na hráče?

„Ano, zejména Olomouc má nejvíce trenérů, jsou zde legendy jako Karel Bruckner, Milan Máčala, který je v arabských státech.  Hráči se sebevzdělávají, bohužel nemají všichni práci.  Dá se uživit v první lize, možná trochu ve druhé lize, ale profi trenérů u nás je asi 500. Z toho 300 – 400 trenérů  nemá práci.

Fotbal je kolektivní sport, člověk musí mít talent, ale musí tento dar ještě  vylepšit i charakterem, věnovat se fotbalu se vším všudy. Chce-li někdo být profi hráč, musí tomu věnovat všechno. Vzdělávat se, ale zároveň i věnovat všechen čas tréninku, životosprávě, musí to také mít rád.“

14. Je tedy fotbalový trenér „záviděníhodná“  profese nebo ne?

„Jsme trošku herci, protože na nás chodí diváci, ale musíte být v 1. lize. Ve 2. lize je to tak na přežití, ve 3. lize musí mít trenér ještě další zaměstnání. Vyvolených je jen pár. Vážím si toho, že jsem byl v 1. lize mezi těmi vyvolenými.  Žil jsem krásný život mezi trenéry a hráči.“

bb

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

Náš rozhovor s hercem JIŘÍM MÁDLEM

„Byl jsem bouřlivák“

1. Jméno Jiří Mádl je nerozlučně spjato s filmem „Snowboarďáci“. Jaký máte vlastně vztah ke snowboardu? Je to Váš oblíbený sport, nebo ho už nemůžete ani vidět?“

„Vůbec se mnou nemá nic společného mimo ten film. Ale už 9 let se mě na to
lidi ptají. Jsem vůči všem zimním sportům naprosto indiferentní. “

2

 

2. Na konkurs do filmu „Snowboarďáci“ Vás vlastně poslala maminka. A tak
se z nadějného hokejisty stal herec. Jste rád, nebo litujete?

„Nelituji. Potkávám spoustu zajímavých lidí. Herectví je sice v mnoha věcech
hodně těžké povolání a nezřídka dřou herci bídu s nouzí, ale když se něco
podaří, je to nenahraditelné.“

3

 

3. Jste spíše nesmělý nebo naopak? Jak jste prožíval nápor fanynek po úspěchu „Snowboarďáků“?

„Nebylo to zas tak nečekané. Spíš to narůstalo. Nikdy jsem nebyl úplně
nesmělý, ani jsem nikdy nesršel sebevědomím. Aspoň si to myslim. Často byl a
je větší tlak na lidi kolem mě než na mě.“

4. Jste spíše typ „bouřliváka“ nebo upřednostňujete stálý vztah?

„Byl jsem bouřlivák. A to hodně a dlouho. Teď jsem strašně šťastnej s mojí
Evičkou. “

5. Nepomýšlíte na založení rodiny?

„To ne.“

6. Vy také rád cestujete. Jaké země Vás lákají nejvíce a proč?

„Jakékoliv. Byl jsem v Indii, v Americe, v Rusku a všude možně po Evropě. Láká
mě Island a Aljaška. Ale země, kterou mám téměř nekriticky rád, je Itálie.
Asi i proto, že tam jezdím pravidelně od malička. “

1

7. Máte rád sport, to je známá věc, ale co tanec?

„Taky, ať je jakýkoliv. Vždycky tak kolem jedný, druhý ráno jsem nejlepší tanečník v regionu. Měl jsem rád taneční a chvilku jsem i na nějaký tanec
chodil. A hlavně jsem do svých deseti let imitoval Michaela Jacksona. “

8. Je nějaký taneční styl, který se Vám vyloženě nelíbí a raději byste utekl, než se na něj díval?

„Nelíbí se mi břišní tance a jakékoliv orientální. Prostě mě to nebaví a ani
mi to nepřipadá moc sexy. “

4

9. Jak moc je pro Vás důležitá hudba?

„To hodně. Hudba je pro mě to nejhůře uchopitelné a tudíž nejvyšší umění. Nic
se mě nedotýká tak jako správná hudba.“

5

10. Vy sám skládáte písničky, kde berete inspiraci? Potřebujete sedět někde v tichu a tvořit, nebo naopak Vás něco napadne třeba na cestách?

„Už neskládám hodně dlouho. Klidně bych ještě něco napsal, ale neni pro koho
a myslim, že ani o to nikdo nemá zájem. Lákájí mě scénáře, ale texty jsou už
asi minulostí. Ale ať píšu cokoli, potřebuji ticho a klid. “

11. Někdy se o Vás také psalo jako o herci-neherci. Přesto jste ztvárnil komediální i vážné role. (Nejnovější film Colette, který se dostane do kin tento rok, je z válečné doby). Jak se cítíte Vy sám, jako herec nebo neherec?

„Jako herec. To označení platilo asi ještě po prvním filmu, když jsem byl
objevenej jako kluk z ulice. Ale když mě to už i živí, tak si myslim, že už
jsem herec, byť nestudovaný.“

6

12. Co Vám nejvíce vadí na společnosti v současné době?

„Lacinost chování. Mám pocit jakoby po 20 letech euforie ze svobody
vyvstávala napovrch taková nálada, jako že už toho „intelektu, svobody,
lidských práv apod.“ bylo dost a chce to zase trošku hodit zpátečku k
lidovosti. Myslim, že byl měly vést společnost intelektuální elity, ale sílí
k nim odpor. To je vždycky nebezpečné. Rád bych to rozvedl, ale to sem asi
ani nepatří. “

13. Je pro Vás důležitý úspěch? Toužíte po slávě, nebo spíše po běžném spokojeném životě?

„Toužim po uznání a respektu, uznávám. Ale například nikdy pro mě nebyly tak
důležité peníze a statky. Pouze jako prostředek k dosažení vzdělání, zkušenosti nebo tak podobně.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Rozhovor s herečkou KATEŘINOU MACHÁČKOVOU

„Tančila jsem „domorodce“ a pořádně jsem si zařádila!“

 

 

 

1. Cítíte se být více spisovatelkou, herečkou, nebo režisérkou? K čemu vás to vábí nejvíc?

„Spisovatelka určitě nejsem, vydala jsem 3 knížky. (Cestopis z Bora Bora – „Útěk z ráje“ a dvě knížky o tátovi – „Zápisky z blázince“ a „Téma Macháček“).  Od dětství mám vztah k divadlu, herectví. Vidím sebe jako herečku, možná dramatizátorkou.“

1

2. Co byste jako dramatizátorka ráda ztvárnila na jevišti?

„Když něco čtu, třeba  román, pokud je inspirativní, mám tendenci jej  vidět i na jevišti.“

4

Kateřina s Helenou Štáchovou a Pavlem Dostálem

3. Jaký žánr čtete  ráda?

„Poslední dobou „jedu“ v  severských detektivkách. Říkám,  že si čistím “kazety v hlavě“, přečtu za víkend i dvě  pětisetstránkové knížky a k tomu mám rozečtené nějaké tematické knihy, často týkající se práce, na které zrovna pracuji. Detektivky mi dokonale pročistí hlavu. Tyto příběhy  mají nejen napínavý příběh, ale vypovídají i o lidech, a také  o prostředí severských zemí.

Dánský seriál „Zločin“, který právě běží na ČT 2,  je  ukázkově hraný,  snoubí v sobě napětí a také vypovídá něco o prostředí.  (Na BBC běžel nedávno kriminální seriál podle literární předlohy švédského spisovatele a dramatika Henninga Mankella, s ústřední postavou policejního inspektora Kurta Wallandera s Kennethem  Branagh v hlavní roli. Původní román, který byl napsán hercem a producentem,  ztvárňuje   novodobý typ hrdiny, který se trápí existenciálními problémy, detektivní zápletka není dominantní.)

Tyto detektivky mi možná uhranuly, protože od mládí miluji romány  F.M. Dostojevského, a to jsou vlastně detektivky s úžasnými psychologicky propracovanými hrdiny. Takoví „Bratři Karamazovi…“

4.  Nepokusíte se tedy nějakou takovou knížku ztvárnit na jevišti, režírovat?

„Asi už nemám  sílu režírovat, je to strašně náročné. Herci, lidé, divadlo, všechno zpohodlnělo.  Není tu žádná  disciplína, pokud je člověk trošku pedant, je to nezvladatelné. Nikdo po nikom nic nevyžaduje,  vše jde bez velké námahy, všechno je  rychlé.

Pokud jde o diváky, zhoršil se jejich vkus. Jednoduché seriály komerčních televizí, kde se vše polopatě sdělí divákovi, vykonaly své.  Film režiséra  Františka Vláčila „Holubice“ považuji za  geniální. Tam se řeklo snad osm vět, ovšem všechno  bylo sděleno, a na vysoké umělecké úrovni, za součinnosti kamery, hudby…  Dnes se všechno říká naplno, aby to lidé pochopili. Herci nehrají to, co je pod texty. Režírovat něco z děl, která bych chtěla režírovat,  by bylo obtížné.“

gsd

Kouzelník z Lublinu, divadlo

5. Nemáte pocit, že současné tvorbě vévodí obhroublost?

„V západní Evropě se to drsné nosí, u nás  to diváci ještě nepřijímají, ne v klasickém divadle. Lidé v Čechách mají rádi určité tabu.  Televize ale diváky  zdeformovala, čeština spěje k zjednodušení,  vše spěje k zploštění života. Tento  vývoj nám  vezme estetické cítění. Už před  20-ti lety  Václav Klaus neblaze vytěsnal kulturu na okraj zájmu, „když se maluje, taky jde knihovna na balkón…“. Kultura bohužel upadá, je spíše v troskách, přitom kultura a umění by mohlo zvýšit morální úroveň populace.

Divadlo by mělo mít vysloveně obrodnou funkci, jako  třeba  v době  národního obrození. Člověk, který má rád divadlo, vyznává nějaké hodnoty, nebere život jen naturálním způsobem, nebere jen to zlé, má větší šanci v dnešním světě obstát. V současnosti  je  navíc tendence  stálé divadelní soubory rušit,  divadla by měla být soukromá, komerční, většinou produkující jednotlivé projekty. Divadlo by ale nemělo být jen komerční záležitostí, mělo by být i posláním…“

6.  Jaký máte vztah k tanci?

„Jako dítě jsem chtěla být baletka. Milovala jsem ruský balet, styl Galiny Ulanové. Uznávám  klasiku i moderní tanec, miluji jakýkoliv druh umění, které není samoúčelné a má nějaký obsah nebo  sdělení. Navíc balet na nejvyšší úrovni v provedení talentovaných tanečníků s vysokou technikou… to je silný emocionální zážitek… Ale třeba období Pavla Šmoka a jeho Komorního baletu bylo úžasné.  A  často ti lidé ani nebyli školení. Nebo Hesovo UNO?“

Galina Ulanova – balet

 

taneční skupina UNO

UNO – úvodní znělka

7. Pak jistě obdivujete také čínský  balet, dnes dosahuje špičkové úrovně, až neuvěřitelných výkonů…

„Jistě. Čína mě zajímá, ale bohužel jsem tam nebyla. Byla  jsem ve Vietnamu, v Kambodži,  v Japonsku a ve Francouzské Polynésii.  Viděla jsem ale jen komerční produkce, což je něco úplně jiného, než vidět běžná představení.

Čína, Japonsko – to je stylizace.  Afrika, Jižní Amerika, Tichomoří – to je živočišnost.

Viděla jsem  úžasný čínský  balet, kde baletka tančí partnerovi na hlavě. Rozum zůstává stát, je to tak na zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Ale i tato neuvěřitelná taneční figura  je zároveň také naplněna emocí, má obsah.  Stejnou  hodnotu mají i daleko jednodušší formy, v tanci je důležité sdělení. I  pouliční umělec vám něco předá.“

6

Peer Gynt, Divadlo pod Palmovkou (1998), s Jiřím Langmajerem

 

8. Kam se budou výkony ubírat dál?

„Tohle vezme nějaký konec, někdo spadne, zmrzačí se  a pak to zas začne „od piky“. Ne, spíš se dojde k tomu, že lidé objeví, že síla je vlastně v jednoduchosti, možná i větší…“

7

„Svatá hříšnice 1969“

 

9.  Představte si, že jste agentura a vybíráte tanec … Kdybyste si měla vybrat taneční styl, jaký byste volila?

„Nevím. Muselo by to zajímat lidi, pro které bych ho vybírala,  do prostor, které bych měla k dispozici, opravdu nevím, to není tak jednoduché. Vybrala bych cokoliv, co „rozohní“ ty lidi.“

10. Tančila byste třeba na rytmy  bubnů či tance hula hula?

„Jsem už v letech, ale asi bych to zkusila. Tančila jsem „domorodce“  s Honzou Révaiem v inscenaci „Bouře“  a pořádně jsem si zařádila. Nemám ale ráda, když mě svazují kroky. Spíš preferuji výrazový tanec.“

3

Na Tahiti

 

11. Chodíte ráda do společnosti?

„Dříve ano, teď jsem spíš samotář.“

12. Čím to? Proč přišel takový zvrat?

„Psala jsem knížky.  Mám teď  prostě takové období, jsem raději s knížkou nebo  poslouchám muziku.“

2

13. A jaký druh hudby posloucháte?

„Široké spektrum, snad kromě dechovky. Miluji Queen. Ale hlavně opery, barokní hudbu nebo Beethovena.“

14.  Vaše maminka byla operní pěvkyně. Netáhla vás dráha zpěvačky, nebo operní pěvkyně?

„Maminka zpívala, byla také klavíristka, to ano, ale neměla trpělivost mě učit. Nezpívala jsem s ní, to bych ji rušila. Mámin bratr byl houslista, určitě hudební vlohy  máme v rodě, jsem muzikální, ale zpěvu jsem se nevěnovala.“

15. Rozmlouvala jste Vašim dětem, aby se dali na uměleckou dráhu?

„Vysloveně jsem nechtěla, aby syn dělal divadlo. Je to trápení, není to povolání pro chlapy. Většina mužů v divadle  jsou takoví  „narcisti“,  podle mého názoru muži najdou šťastnější uplatnění v jiných oborech.

Být v divadle, znamená trápení,  většina lidí u divadla se trápí,  všechno příliš prožívají. Třeba mají vlohy, ale nedostanou příležitost hrát, je tady  tolik věcí, které nemůžete ovlivnit.  Minutí se s rolí, partnery, režisérem… Také finanční stránka. Z divadelního  platu jsem kdysi vyžila i zaplatila byt, ale teď herci nemají ani na nájem. Chtěla jsem syna  ušetřit tohoto trápení.“

16. Jak vzpomínáte na seriál  „Život na zámku“?

„Báječné. Je málo „plnokrevných“ ženských rolí pro herečky po čtyřicítce. Maximálně role manželky, co podá večeři, to je všechno. Tato postava  měla své problémy, svůj milostný život atd.

Od té doby jsem takovou roli nedostala.  Říkávám žertem, že jsem ji ztvárnila tak dokonale, že už si mně v jiné nedokáží tvůrci představit…“

8

Život na zámku, s J. Čenským a T. Töpferem

 

17.  A jak vzpomínáte na operu „Rusalka“, zpívala jste také?

„Ne, jen jsem hrála, zpěv byl už předem nazpívaný. Byla to starší, úžasná nahrávka, Rusalku nádherně zpívala Milada Šubrtová a dirigentem byl slavný Zdeněk Chalabala.“

18. Jak vypadá ideální den podle představ  Kateřiny Macháčkové a je takových v roce hodně?

„Ideální den  je málokdy. Je buď strašně moc práce, nemůžete si ji užít a vychutnat, mnohdy ani dotáhnout a potom zase není nic, takže ideálních  dnů moc není. Kdyby byl, byl by spojen s prací, nebo nějakou tvořivostí, zkoušením v divadle, krásně odehraným  představením  a zároveň být u toho zdravý.“

19. Vzala byste taneční roli?

„To záleží na postavě, mám  už věk, ale klidně bych hrála i stařenku, která tančí. Herectví znamená také kus pohybu – práce s rukama, držení těla, jaká je postava, takové je i herecké umění.“

9

Pythagorejci

 

20. Co byste odpověděla, kdyby Vaše dvouletá vnučka chtěla být tanečnice?

„Neměla bych proti tomu nic, miluji tanec, zvlášť balet.

Já jsem kdysi nemohla být baletkou, protože mě maminka ve třetí třídě po odhlášení se ze školní jídelny vykrmila na tlouštíka, který se při přeskoku zastavil před kozou, nesvedl kotoul vzad a při šplhu se na laně škrtil… To byl vtip. Nelituji ničeho, divadlo mi vše vynahradilo.“

21. Je pro Vás úspěch důležitý?

„Je úspěch a úspěch. Důležité je, aby byla odezva u publika. Od kritiky už je mi to jedno, jen zamrzí, že vlastně nejde o kritiku, jen o prezentaci recenzentova ega.“

 

Přeji Vám mnoho úspěchů u publika a děkuji za rozhovor

Eva Smolíková