Rozhovor s módní návrhářkou Natali Ruden

„Každý národ si o sobě myslí, že se obléká nejlépe.“

Natali Ruden je módní návrhařka oblékající české celebrity do nádherných a originálních výtvorů. Natali pochází z Kyjeva na Ukrajině a má syna Filipa. Vystudovala kyjevskou Akademii designu, v České republice žije od roku 1992. V témže roce se poprvé účastnila módní přehlídky. První samostatnou přehlídku v Česku měla v roce 1995.

Ve volném čase ráda chodí do divadla, miluje  operu.
Chodí do fitness a v zimě velmi ráda lyžuje, také miluje tanec.
V roce 1999 ji Masarykova akademie udělila Cenu za tvůrčí činnost. Tímto oceněním se zařadila po bok velikánů jako je Steven Spielberg nebo Luciano Pavarotti.

Velkým úspěchem je zařazení modelů Natali Ruden do stálé expozice sbírek UMPRUM v Praze a Liberci.

V roce 2006 se stala hlavní návrhářkou soutěže Česká Miss 2006. Pro finalistky soutěže vytvořila speciální kolekci večerních šatů a plavek, pro vítězku soutěžní večerní šaty na finále Miss Universe 2006 konané v Los Angeles.

Vlastní firmu Natali Ruden založila v roce 1996. Samostatné přehlídky se konaly v Londýně, Edinburghu, Torontu, New Yorku, Moskvě a Kyjevě. Proběhlo rovněž více než dvacet samostatných přehlídek v Praze, Brně a Karlových Varech.

V září 2008 otevřela v Praze butik a ateliér v Dlouhé ulici, který nabízí od nejluxusnějších toalet haute couture až po modely business linie.

Novinkou je nabídka exkluzivních dámských doplňků značky Natali Ruden. Ateliér nabízí modely na míru, a to i pro pány.

V současnosti žije Natali Ruden v Praze;  vlastní svůj butik v  Dlouhé ulici,  Praha  1.

Natali Ruden  měla slibně nastartovanou kariéru tenisové hvězdy, když takhle jednou v noci, nemohla spát a náhle ji  napadlo, že chce dělat něco jiného, totiž zabývat se kresbou a návrhářstvím

1. Když se dnes podíváte na tenisové hvězdy, nemrzí Vás, že jste nepokračovala v této dráze?

Vůbec mě to nemrzí, jsem ráda, že se mohu věnovat práci, kterou dělám.

2. Snila jste jako malá, že budete pracovat v módním průmyslu?

Rodiče mě vždycky  vedli více ke sportu, ale moje máma byla návrhářka, takže móda  samozřejmě byla vždy kolem mě. Ovšem to hlavní byl  sport.

3. Toužila jste být sportovní  hvězda?

Chtěla jsem být lepší a lepší, trénovala jsem hodně,  jsem  ctižádostivá, cílevědomá, úporná, to se projevovalo samozřejmě i ve  sportu i v další práci.

4. Milujete tanec, po této kariéře jste nezatoužila?

Miluji tanec, ale nikdy jsem o kariéře tanečnice  neuvažovala. Nikdy jsem tanec  nedělala na   profesionální úrovni, ani do tanečních jsem nechodila. Spíše teď bych se věnovala tanci, dříve ne. Právě nedávno jsem šla na nějaké hodiny tance, abych se vůbec mohla cítit sebevědomě na parketu…. Tanec  nahradí klasické cvičení a navíc mě to těší, těch důvodů pro tanec je tedy více.

5. Který taneční styl byste  si vybrala a který se Vám nelíbí?

Mně se líbí všechno, pohybově jsem dost  nadaná, naučila bych se jakýkoliv styl  a baví mě všechno,  baví mě jakýkoliv pohyb.

6. Vraťme se ale k Vaší současné profesi. Když jste studovala návrhářství, byl to těžký obor?

Je to velice zajímavá škola. Pokud má člověk k tomu nadání a talent, tak je to příjemné a hezké, pokud se v tom trošku trápí, tak je to složité. Tento obor se nedá   naučit, dá se hodně nastudovat, ale pokud nemáte vlohy, tak to nejde. Možná se mýlím, ale myslím, že pokud nemáte talent na matematiku nebo jazyky, přesto se to naučíte,  ale pokud nemáte cit na barvy, nebo výtvarný cit, to se nedá naučit.

7. Tedy platí, že pokud někdo neumí  sladit barvy,  je to nenaučitelné?

Myslím, že ano. Cit pro barvy se dá  zlepšit, naučit se co  s čím kombinovat, ale  když v člověku  není cit, tak na první složitosti ztroskotá.

8. Jak dlouho už v ČR pracujete?

Od roku 1996.

9. Jaký na Vás udělali Češi dojem, jak se oblékáme? Jaký je rozdíl proti stylu oblékání na Ukrajině? Který národ se umí lépe oblékat?

Každý národ se obléká tak, jak mu to bylo historicky dané a podle svého temperamentu. Myslím si, že ženy v Rusku a Ukrajině vynakládají velké úsilí, aby vypadaly dobře a byly stále upraveny. Líbí se mi tento styl.  Je to takový můj. V Čechách se ženy oblékají sice kvalitně, ale decentně.   U nás je to takové okázalé.

Můj styl je inspirovaný oběma národy,  zkrátka takový kosmopolitní, ne český, ani ruský, můj styl vychází z poznání obou kultur a vývoje dalších oděvů.  Chápu české ženy, ale vím i to, co by se dalo zlepšit.

Každý národ si o sobě myslí,  že se obléká nejlépe. Češi si myslí, že se oblékají dobře, Rusové také a ti ostatní si to také  myslí.

10. Takže by se styl oblékání českého národa dal shrnout slovy „opatrná móda, nikdo nechce vyniknout, každý chce být nenápadný, pokud se někdo vymyká, nesou to  ostatní spíše nelibě.“ Je to tak?

U nás jsou spíše  individualisté, kteří se snaží nějakým způsobem odlišit. Tady je to opačně. Nikdo nechce vyčnívat. Oblečení je kvalitní, decentní, ale není vidět na první pohled.

MIL_6614

11. Rusové jsou více barevní, u nás se jim lidi posmívají a my na ně zase naopak působíme nudně, že?

Občas to tak působí.

12. Francouzi jsou opravdu tak dobří v oblékání, nebo je to jen fáma? Jsou lepší než Češi?

I přestože je centrum módy teď Anglie a trendy se vyvíjí tam,  Francie je tradičně i  kulturně taková  perla. Móda je v Čechách jen taková okrajová záležitost, nevyniká ani není  podporovaná nějakým způsobem. Ve Francii jsou mladí umělci podporovaní, mohou si vybrat kvalitní školy, pro většinu lidí  je móda  národní umění Francie, na které jsou hrdí. A  je to vidět.

13. Je ve Francii větší procento talentovaných lidí než v Čechách? Je možné podporou mladých  umělců vychovat jiný postoj k módě?

Talenty  jsou všude.  Ale  historicky  je dané, že  francouzi kladli  důraz na oblečení, to je v lidech. Mají  více estetického  cítění,  to je jedna věc, za druhé mají návrhářské a výtvarné školy, které jsou  na velmi dobré úrovni. Ty  dávají možnost umělcům se rozvinout. Tady to tak není.  A potom průmysl samotný. Když mladý člověk dokončí školu,  nemá kde získat praxi, tady není kde se učit. Návrhářství  v Čechách  má složité časy. Dokonce je i těžké najít kvalitní krejčovou. Nikdo nechce být krejčovou, tato profese není dostatečně oceněna a proto jich není dost. Přitom je to pečlivá práce, která vyžaduje spoustu dovedností.

Když přijde mladý umělec ve Francii  do velkých firem, mnoho se naučí.  Vytvořit skutečně kvalitní věc, to je velice složité,  počíná to výběrem materiálu, technologií, konstrukcí, takže je to těžké.

A taky odhadnout vkus spotřebitele. A na to jsou ve Francii celé instituty. V Čechách musí umělci svým šestým smyslem něco vyhledat sami, nějakou  svoji  vlastní cestu.

14. Jak se Vám začínalo v ČR, když je situace tak  bídná, krejčové nejsou…..

Máma byla návrhářskou v kyjevském  domě módy, takže ty nejlepší krejčové jsem přivezla z Kyjeva.  V ČR  jsem za ta léta poznala několik kvalitních krejčových a konstruktérek, ale  je jich jako šafránu, spočítala bych je  na jedné ruce. Náš tým tvoří lidé, kteří mají praxi. Našla jsem je tady  v ČR.

15. Dalo by se vůbec začít, kdyby nebylo zázemí od maminky?

Bylo  by to složitější, určitě. Ale já jsem to zázemí měla a hledám  kvalitu a snažím se ji zdokonalovat. Hledám to nejlepší, co můžu mít. Dnes už mám svůj dobře fungující tým.

16. Ovlivňují vás módní trendy? Kdyby se vám nelíbily  trendy pro některý   rok,   vymyslela byste něco úplně originálního nebo byste se snažila se nějak přizpůsobit?

Já myslím, že nepodléhám momentálním trendům. Jezdím na veletrhy a  samozřejmě nakupuji materiály, které jsou módní, které jsou v módních a trendových barvách, ale  tvorba má svůj rukopis, je taková „nadtrendová“, mám svůj styl a  ten držím. Chci, aby se moje věci  daly nosit teď, za rok i za pět let, není  to sezónní záležitost.  Módní věci  na jeden  rok dělají řetězce jako je  Zara, to jsou sezónní věci a podle  toho to i vypadá,  zkrátka na jednu sezónu.  Naše věci se dají nosit  xx let.

17. Když člověk chce být originální musí sejít z něčeho, co je zaběhnuté, třeba i hezké.  Kde je hranice mezi tím, kdy je člověk originální a kdy už je nevkusný?

Žlutý klobouk a zelené sako na někom vypadá  dobře a jiný  člověk je nemožný. Jak to? Souvisí to i s osobou samotnou?

Samozřejmě, to je hodně na projevu, závisí to i na tom, co ten člověk dělá, jak se pohybuje, v jaké společnosti žije. To, co si může dovolit umělec, si už  nemůže dovolit úředník. A jestli si to dovolí, tak bude absolutně mimo. U umělců je to naopak vítané. Kdyby si umělec  vzal usedlý kostýmek, bude nezajímavý. Hodně záleží na  činnosti člověka a módní výstřelky můžou být zajímavé nebo nemusí….

18. V ČR  ale  lidé netolerují módní výstřelky, zdá se mi, že jsou skoro až agresivní.

ČR je  malý stát, malé město, tady se všechno  víc  řeší.  Ve větších městech se to tolik neřeší.

19. Jaký je Váš styl? Jste výstřední?

Já nejsem výstřední, můj styl odráží to, co dělám. Mám ráda, když je to hezké, ženské, když to podtrhne krásu, ženskost, je to  malinko sexy, ale na klasických základech. Po estetické stránce mě  hodně ovlivnila práce Yves Saint Laurenta, jeho  věci jsou neskutečně krásné, ženské, výrazné, luxusní. Mám ráda, když je oblečení luxusní.

20. Jak se díváte na módní přehlídky, když  modelky chodí v oblečení z plastu?  Je to přece styl,  který si nikdo nebude oblékat, nebo snad ano?

To je asi  dobře, dělat pořád jen klasiku, přivádí návrháře k degradaci. Občas je třeba, aby si umělec něco vyzkoušel,  něco,  co posune  hranice umění, to je  nutné. Nejvyšší meta návrháře  je  udělat něco krásného, originálního a nositelného.

Pro  začátek, kdy si návrháři hledají svůj styl, je třeba zkusit něco nového. Když dítě začíná chodit, chce osahat všechno, pochopit, co je mu blízké, třeba i šaty z kovových plíšků. Lidé nosili i plastové korzety, opravdu se  to také nosí. Na předání oscarů byl plastový korzet.

Nosit ale pravidelně šaty  z neoprénu  nebo z hedvábí, tak rozdíl pocítíte velice dobře. Ale proč ne, musí se to vyzkoušet, třeba pro nějakou další generaci. Ale my, pokud můžeme nosit hedvábí a kašmír, tak asi budeme nosti hedvábí. Kdybychom se oblékli do neoprénu nebo   plastu, asi bychom se udusili. Lidé si myslí, že si můžou dovolit všechno, ale není to tak.

V budoucnu, když budou mít lidé  na sobě přírodní materiály, bude to  ten největší luxus, co pro sebe člověk může udělat. Čím méně bude přírodních materiálů, tím budou dražší.

natalix_(1)

21. Teď ale materiály moc nevydrží, všechno se rychle rozpadá….

Na tom je postaven současný obchod. Oblečení se musí se rozpadnout, svetr se vypere a vydrží dvakrát. Další rok si musíte koupit nový. Některé firmy by neexistovaly.

22. Když se držíte kvality, není to pro Vás na škodu? Nebylo by  lepší šít z takových „rychlomateriálů“?

My máme kusové věci, máme jedinečné věci, každý si zhodnotí, jakým směrem půjde. Nemůžeme samozřejmě  konkurovat čínské výrobě, kde výrobky stojí pár korun. My máme úplně jiné vstupy, nakupuji nejdražší materiály, krejčové se nedívají na čas, na výrobcích  je hodně ruční práce. Trend,  že šaty se mohou vzít jen jednou, není  ten  správný. Pravda je taková, že šaty se mají nosit. Pro  mě je věc výjimečná, když si ji žena vezme dvacetkrát, teď jsem asi sama proti sobě, ale cítím to tak. Věci mají sloužit člověku.

23. A co třeba celebrity? Vezmou si šaty na jednu příležitost a jindy si je už vzít  nemůžou…

U celebrit je to hodně sledované,  kostýmy se schraňují,  prodávají,  ale v běžném životě to tak není.  Ženy, které nejsou celebrity, si mohou dovolit šaty nosit  po určité době, vytáhnout  je ze skříně znovu po  roce nebo po dvou. Dvoje nebo  troje krásné šaty, které se dají vždy nosit, to je fajn. Střídat šaty pro každou příležitost je  velmi nákladné. Celebrity to mají jednodušší, protože si šaty půjčují. Potom je  jednodušší je střídat.

24. Vy jste také navrhovala šaty pro  Miss 2006 a pro  Miss Universe v Los Angeles. Byl  to pro Vás spíše stres, že  šaty nebudou reprezentovány, jak si návrhář představuje nebo pocta?

Výzva, pocta, krásná práce. Myslím, že moje šaty jedné soutěžící  natolik podtrhly postavu, že měla opravdu úspěch. Byla to pro mě zajímavá a krásná práce, opravdu pozitivní záležitost.

25. Práce s celebritami je krásná. A co běžní lidé? Vynadají Vám, přešíváte oblečení?  Některé švadleny tvrdí, že  tato práce je strašná. Cítíte to taky tak?

Práce s lidmi je velmi těžká. Záleží na tom, jaký je klient. Pokud vidím nějakou nedokonalost, v žádném případě nedovolím, aby ten člověk odcházel nespokojený. To bych já nemohla spát, jsem taková perfekcionistka,  prožívám to. Stane se občas, že člověk není naladěný, ale je to natolik výjimečné, že to nijak neřešíme. Spíše s krejčovými, když potřebuji ukončenou práci v určitém termínu, když něco  potřebuji přešít, je třeba více rozkazů i diplomacie…

26. Může krejčová jít domů, když prostě skončí pracovní doba?

Ne, nemůže. To ani nejde, potřebuji tu práci dodělat, takže ti lidé to vědí.

27. Vy také děláte módní přehlídky. Spousta návrhářů  už  nemá  na přehlídky peníze. Je těžké sehnat sponzory? Upadají i módní přehlídky?

Rozhodně toto také  upadá a je velmi těžké přesvědčit firmy, aby v  dané situaci utratily peníze za něco, jako je móda. Na druhou stranu je takový trend, když je krize, není vhodné dělat obrovské přehlídky, takže  děláme menší přehlídky. Snažíme se být adekvátní době, každá přehlídka je charitativní, část peněz  jde na charitu.  Snad se časy změní a zas budeme dělat obrovské akce. Prodávat se,  je dobře, ale musí to odpovídat dané době,  pro radost všem.

28. Myslíte, že návrhářů  v ČR je dost, nebo že jste třeba jen jedna z mála?

Je jich tu tak „akorát“. Nemyslím, že by byla veliká konkurence. Na to, aby  se uživili v módě, je to odpovídající, ale také té kupní síly je málo. Např. ve Francii je mnohem více návrhářů, ale je také mnohem víc kupní síly. V ČR je klientů také málo, takže  tu nemůže být větší množství návrhářů, neuživí se. Je  to velmi složité, je nás tolik, kolik se uživí.

29. Jak vzpomínáte na svou první přehlídku tady v Čechách?

Já jsem přijela už s hotovou kolekcí.

30. Vy jste jela do ČR s tím, že se tady  budete návrhářství věnovat?

Ano, já jsem nikdy  nic jiného nedělala.  Nemůžu říct, že by mě lidé v ČR nepřijali, naopak mě  přijali a neměla jsem s tím problém.  Pro mě bylo  těžší se naučit česky, pochopit  lidi, mentalitu, pochopit jejich styl oblékání.

31. Kolik let Vám trvalo, než jste dosáhla úspěchu?

Já nevím, já jsem měla klienty hned. Je důležité  pochopit lidi, návrhář je psycholog,  nebo měl by být. Měl by umět vyplnit i ta tajemná přání. Člověk to neumí přesně  popsat….

32. Ale Vy  jste získala několik prestižních ocenění,  jedno z nich bylo  „Lady Pro 2013“, vyhlášení proběhlo  na  Pražském hradě v listopadu 2013.  To Vás asi potěšilo, že?

To hřeje člověka celý život. Moje věci jsou vystaveny ve dvou muzeích v Česku. Jsem šťastná.

33. Byla to neúnavná práce a dřina, která Vás dovedla k úspěchu?Pomohly vám tyto ocenění v další  práci? Co vám přinesly?

Určitě.

Všechno někam směřuje, samozřejmě je to pro mě uznání mé práce.  S  předáním každé ceny získáváte další a další klienty.  To je pozitivní.

34. Máte ještě nějaký cíl, kterého  byste chtěla v návrhářství dosáhnout?

Já bych asi chtěla víc volna… 🙂

Ale teď chceme rozjet sérii pánských oděvů.  Už jsme šili pro muže, ale teď chceme nabídnout velmi kvalitní obleky pro větší firmy, podle mého návrhu,  s maximálně jednou zkouškou, protože  muži neradi chodí na zkoušky.

To asi ano. Přeji Vám, ať se daří a děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *