Rozhovor s herečkou Pavlou Vitázkovou

„Herectví čerpám z tance“

 

 

1. Diváci Vás znají ze seriálu „Cesty domů“. Vaše hrdinka ale umírá. Je Vám to líto?
Prožíváte příběh s postavou?

„Mrzí mě to, že odcházím ze seriálu a nemohu se vídat s kolegy. S některými z nich jsme jezdívali do Řecka, scházeli jsme se, ale líto jsou mi jiné věci. 

Nemrzí mě smrt mé postavy, to si při herecké profesi nemůžu ani dovolit, umírám v divadle třeba každý večer..“

Rozumím, ale jednou jsem slyšela hovořit modelku, která se rozbrečela, když viděla sebe umírat na filmovém plátně… Tedy i tak je možné brát herectví.

2. Co Vám dokáže být líto?

„Těžko se srovnávám s tím, co nemůžu ovlivnit a dotýká se mě to. Třeba zdravotní záležitosti. Nebo také, když tvrdě pracuji, opravdu se dřu a po půl roce zjistím, že to bylo zbytečné. Smířím se s tím, že ne vše je v mé moci, ale to je mi líto. 

Pracovní věci a rozchody mě netrápí, život se bude ubírat jiným směrem, někdy je to i fajn, jsou to výzvy, ráda se s tím poperu.“

3

3. Na čem pracujete teď?

„Na dceři Barborce (narodila se v prosinci 2013). Některé novinářky mi říkaly: „Těžko Vám věříme, že dítě bylo chtěné, když máte takhle rozjetou kariéru!“ Ale kdybych si to dítě nepřála, tak bych je neměla. Věřila jsem, že dítě přijde, kdy bude chtít, je opravdu moc chtěné.“

4. Jaká budete matka? Ambiciozní nebo necháte dítě žít jeho vlastní život?

„Já budu taková matka, jaká bude dcera. Nebudu ji do ničeho nutit. Pokud ona bude lenoch, budu se jí snažit ukázat cestu, ale nejsem ambiciozni, ani na sebe, ani na našeho psa. Když bude dcera spokojená v lese, bude to fajn, když bude chtít umět 6 jazyků, tak ji nechám studovat.“ 

Foto_jef_Kratochvil._(24)

5. Někdy ale děti bojují s rodiči a dělají naschvály. Co kdyby chtěla Vaše dcera jen sedět u televize?

„Ještě bych jí k tomu dala chipsy. Když děti nemají komu vzdorovat, nedělají to.“

6. Byla to mezi Vámi a partnerem „láska na první pohled“?

„Jsme spolu osm let, můj partner je výborný, oceňuji jeho kvality. Já se zamilovávám pořád, když vidím nějakého šikovného kuchaře, tak ho hned miluji…., ale manželovi to klidně řeknu. Možná to byla láska na první pohled z mé strany, ano, z jeho strany ne. Teď už je to jedno.“ 

7. Myslíte, že Vám vztah vydrží ? Herecké povolání nese rychlé rozchody…

„Já nevím, netroufám si vůbec nic říct, někdy jsem si něco myslela a bylo to úplně jinak. Stačí, když oba budeme chtít, když jeden nebude chtít, pak je fajn, že to nevydrží. Nechci, aby některý z nás zůstával ze zvyku, zodpovědnosti nebo soucitu. To je takové podceňování partnera. Snad budeme upřímní, snad si dokážeme říct pravdu do očí, kdyby jeden z nás už necítil touhu ve vztahu zůstat.“

bez názvu

8. Vy jste také byla zmiňována v tisku v souvislosti se změnou barvy vlasů. Souhlasíte s tím, že blondýny jsou průraznější ve společnosti než brunety? Nebyla tato změna vlasů u vás třeba spojená s tím, že chcete teď žít rodinný život?

„Nevěřím tomu. Je to sprosté podléhání trendům. Znám holky, které jsou takové dračice a jsou tmavovlasé…, to určitě není tak. U mě to byla jen záchrana vlasů, které byly barvené.“

2

9. Nemáte někdy pocit, že už je hloupé, jak společnost nahlíží na blondýny? Všeobecně se tvrdí, že blondýny jsou hloupé, bezduché, nevhodné pro vztah, atd.?

„Já jsem se s tím snad tolik nesetkávala, ale ke škatulkování mám také náběh. To asi všichni lidé. Třeba, když vidím někoho, kdo přibyl na váze, říkám si: „Jejda, ten to vzdal, nehledí na sebe!“ Ale pak zjistím, že je nemocný….

Když vidím ženu, třeba kolem 40-ti let, krásnou, peroxidové vlasy, uměle nafouklé velké rty a dlouhatánské umělé nehty, je z toho patrná zoufalá touha zaujmout, tak si říkám“: „Ta asi nechodí do lesa a nehrabe se v hlíně“…. Myslím, že jde o tu míru, nic se nemá přehánět. Ale třeba je jen nešťastná, třeba si jen nevěří, třeba chce být krásnější pro svého manžela, který ji opouští a ona ho potřebuje. Třeba i já mám nějaký předsudek vůči blondýnám, to připouším.

A stejné je to i s muži. Pokud jsou převonění, dokonalá manikůra, tak si také říkám: „Ty jsi nešťastný, něco si dokazuješ“… a možná i on jen bojuje o svou partnerku.

Také nevím, jak dopadnu já, třeba si taky začnu píchat botox do rtů, naše společnost nás k tomu nutí. Člověk v 50-ti letech nedostane práci, když není pěstěný. „ Mladí a krásní vpřed!“, to je heslo naší doby a doba nás všechny tlačí k tomuto chování.“

10. Jaký máte vztah např. k standardním tancům? Líbí se Vám?

„Začala jsem tančit ve 13-ti letech, právě společenské tance a nebyla to pro mě dobrá volba. Bavila mě moderna a jazz, to jsou jiné filozofie. Filozofie společenských tanců je pokřivená – tuna gelu, samoopalovací krém a make-up, slyšíte slova: „zajeď si rukama mezi nohy, ať to svádí!“ Už před 13-ti lety byly tyto pokřivenosti ve společ. tancích, natož dnes.

Společenské tance představují šílenou dřinu, se společenským tancem se nedá začít pozdě, to je ovšem také pravda.

Jazz fungoval jinak. My jsme přišli na jazz v teplácích, bylo nám řečeno: „Nejmenší pohyb je pocit, nesnaž se být pěkná, nekoukej se na sebe do zrcadla! V sále byly zatažené závěsy, to byly dvě diametrálně odlišné cesty.

Kluby podporují malé čtyřleté sexy holky, ale ty ještě nemají vědět některé věci, bere jim to dětství. Když vidím namalované malé holčičky, říkám si, že to jejich matky nezvládly, své ambice promítají do svých dětí, je to hrozně smutné.

Chtěla bych, aby se dcera věnovala tanci, to ano, ale ne těmto „lesklým“ tancům.

K těmto tancům dceru určitě nepovedu… I výška ji asi bude určovat k něčemu jinému. Pro balet, pro společenské tance i pro latinu je mých 176 cm bez podpatků moc. To není hezké. V latině je všechno založeno na dynamice a mrštnosti, velká osoba nikdy nebude tak rychlá a mrštná jako malá. Obrovští svalnatí chlapi tyto tance nedělají, ne latinu.

Na standardní tance výška možná nevadí, působí to elegantně, vysoký člověk působí při tanci i impozantně a také tam není taková rychlost.

Herectví čerpám z tance, z tohoto mého období od 13-ti let, z toho, co jsem se naučila do 18-ti let, později už jsem byla v divadle. Tanec je absolutní základ všeho.“

Foto_jef_Kratochvil._(16)

11. Líbí se Vám pořad Stardance?

„Stardance miluji, na tento pořad se dívá spousta lidí, je to noblesní. Když tanečníci předvádí svůdný tanec, je to hezké, protože ho tančí dospělí lidé, ne děti. U starších lidí to beru, je to i zajímavé. Nechtěla jsem dělat standard ve 13-ti letech, teď mi to připadá krásné a elegantní.“

12. Šla byste soutěžit do Stardance?

„Do Stardance bych šla moc ráda, kdyby mi to bylo nabídnuto, to se mi strašně líbí. Mám v sobě lásku k tanci, ale nejsem moc šikovná. Viděla jsem vždy všechny díly Stardance, lidi takový pořad kultivuje. Není to úplně vrcholová forma tance, je to lidské a krásné.“

12. Líbí se Vám i vrcholová forma tance nebo spíše ten „lidský“ tanec?

„Miluji velká světová vystoupení, miluji Tanec Praha, Tanec Brno, bratry Bubeníčky. Jejich tanec je ta nejčistší forma tance, bez chyb. Miluji modernu, jazz. Nechci to sama dělat, ale obdivuji to.

V muzikálech vidím chyby, i v činohrách jsou chyby, tady je to nejčístší. Tito lidé něco dokázali, jsou „na špici“. Ráda čtu rozhovory se slavnými tanečníky, třeba s naší českou baletkou žijící v Británii. Ona sama říká, že už by to nechtěla znovu dělat, snášet takovou bolest. Já sama bych něco takového nedokázala, ale ráda se na tyto lidi dívám, obdivuji je. Je jen omezená skupina lidí, kteří umí tento vrcholový tanec.“

Foto__jef_Kratochvil._(8)

13. Měl by tedy rodič podpořit své dítě, které se vydá touto cestou nekonečné dřiny a pokusí se dosáhnout špičkové úrovně v tanci?

„Někdy se narodí dítě, které je přesně pro toto předurčené, např. být první v baletu. A jiná cesta nevede. . .“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *