Rubrika: Herecké, pěvěcké, ostatní osobnosti – rozhovory

Zajímavé rozhovory se známými osobnostmi.

Rozhovor s hercem MICHALEM HOLÁNEM

„Nic víc na téhle planetě mít nemůžete, než šťastnou rodinu a dobré přátele“

 

 

 

1. Vy jste začínal v černém divadle, v divadle na Vinohradech a také už několik let  dabujete. Diváci Vás znají ze seriálů „Kobra 11, Star Trek, Hvězdné války III, Doktůrci -Scrubs“, kde  jste daboval hlavní postavy. Byl jste rád, že jste dostal možnost dabovat postavu  Bena Jägera (Tom Beck) v Kobře 11?  Baví Vás detektivky?

„Byl jsem velmi potěšený, když jsem dostal nabídku dabovat v Kobře 11. Já jsem Toma Becka daboval už předtím v několika  německých romantických filmech.  Mám rád charismatické, vtipné, drsné i romantické typy lidí, to všechno v sobě Tom Beck má, takže ho dabuji  rád a dobré detektivky mě baví.“

2

2. Co říkáte na „bouračky“ v Kobře 11?

„Já jsem Kobru 11 nějak pravidelně nesledoval, ale občas jsem se „mrknul“. Na bouračky jsem se jako kluk rád podíval,  ale připadalo mi šílené, kolik aut se tam během chvilky rozbije… Říkal jsem si, proč mi nějaké radši nedají…:)“

3

3. Máte stejně kladný vztah i ke „Star Treku a Hvězdným válkám“?

„Pokud jde o Star Trek nebo Hvězdné války, tak to jsem  „úplně mimo“…., nikdy jsem ty filmy  nesledoval, vůbec jsem nevěděl, o co jde.

Zažil jsem docela vtipnou situaci, když jsem šel  se svým kolegou Oldou Hajlichem na sraz  fanoušků Startreku – „startrekářů“. Ti všichni tím filmem opravdu žili. Kladli nám různé otázky a my jsme odpovídali. Abychom věděli nějaké bližší informace, režisér Ivan Holeček nám posílal během debaty např. takovéto sms: „Hele, máš ženu a ta se jmenuje…a tak podobně.   Ti fanoušci byli hrozně fajn a rád na ně vzpomínám.“

V seriálu a ve filmech „Šmoulové“  dabuji  Nešiku, takové  tˇulpase mám opravdu rád, vlastně celkově všechny různé šílené postavičky. Miluji sitcomy a moc rád dělám animované pohádky. Jedna z mých nejoblíbenějších pohádek, které  jsem dělal, je Ratatouille, tam jsem daboval kuchaříčka Linguiniho, nebo Rio-papouška Blua a další..“

4. Vy jste v dabingu úspěšný. Jaké dovednosti musí mít herec, který chce úspěšně dabovat? Jaká jsou úskalí dabingu?

„Je těžké propojit v jednu chvíli text, který poprvé vidíte, vložit  do svého hlasu  emoce a mluvit souběžně s dabovanou postavou. Tohle člověk musí mít zkrátka v sobě. Musíte se umět sžít s postavou. Můžete  být i sebelepší herec, ale dabing vám  prostě nepůjde.

Dnes se běžný dabing do televize a na dvd dělá tak, že dostanete do ruky scénář, jdete rovnou do studia, kde vám režisér řekne něco k postavě a k ději a jdete na věc. Všechno se jede na první pokus, dokud se nezarazíte,  nebo vás režisér nezastaví s nějakou připomínkou… Opravdu kvalitní dabing se dělá jen u filmů do kin. Tady  vám pouští vždy minimálně jednou každou vaší repliku dopředu a samozřejmě je pak znát i výsledek..

Takhle by to šlo dělat u všeho, ale je to stejné, jako dnes pomalu v každém oboru,  není na to dost peněz a honoráře se snižují… Za jeden den pak zajetí dabéři nadabují třeba 7 dílů seriálu v jednom studiu, ve druhém studiu  třeba 10 dílů, ve třetím studiu dva i tři filmy a pak jedou na upoutávky, nebo na reklamy a pak ještě třeba na představení.  A to je opravdu „záhul“..

Jsou dabingoví herci, kteří jsou oblíbení u diváků a jako herci jsou geniální. Např. někdo je vhodný pro roli vojevůdců,  jiný pro komické role, atd.   Dále jsou univerzální hlasy, které mohou dabovat ledaskoho. Mnoha svým kamarádům z herecké branže jsem dohodil  sem tam nějaký dabing, ale pomalu nikdo u toho nezůstal, protože to v sobě prostě neměli. Ale zase jsou úžasní třeba před kamerou, nebo v divadle..

Nejtěžší na tom všem je, že v dabingu musíte být stoprocentně  soustředěný po celou dobu výkonu, nemůžete  povolit, protože to je  hned poznat na výsledku a jak jsem již zmiňoval, při takovém množství seriálů, dokumentů, filmů, které za den uděláte,  je to někdy opravdu náročné…  Ale pokud  je dobrá  parta lidí a ještě děláte dobrou věc, která vás baví , tak je to moc příjemná práce a já osobně ji miluju a děkuju „tam nahoru“, že mi bylo dáno ji dělat…

4

5. „Ordinace v růžové zahradě“ byla svého času velice populární. Jak vnímáte svou postavu doktora Kaňky? Pronásledovaly Vás ctitelky?

„Hrál jsem tam vlastně před 4 roky, teď jsem se tam jen na chvilku vrátil.  Tehdy jsem získal trochu sociální fobii. Kamkoliv  jsem v ČR přijel, slyšel jsem: „Hele, doktore, pojď mě vyšetřit!“  Slýchával jsem to v hospodě, venku, od mužů i žen a v tu dobu toho bylo opravdu dost. Teď mě spíše někdo  osloví slovy: „Hele, nebyli jsme spolu na horách nebo na táboře?“  Anebo: „Že vy jste někde hrál“..  A  tak podobně.

„Ordinace“ byla fajn. Scénáristka byla úžasná, dialogy v té době „šly  krásně do pusy“ a seriál měl  děj… Teď mi to připadá už „přepálené“. Stále  se někdo s někým schází a rozchází, některým postavám se úplně nesmyslně během několika dílů změní charakter, který má postava už  nějakou dobu,  atd.

Právě natáčím seriál „Policie Modrava“, scénář je podle mého názoru moc dobrý, a konečně je to opravdu český seriál, navíc podle skutečných příběhů ze Šumavy.“

6.  Také jste hrál v černém divadle. Je to pro herce těžší?

„Černé divadlo je náročnější pokud jde o pohyb, je to hra s rekvizitami a mimikou,  i zkoušení je těžší.   Všechno musí být přesné, všechny pohyby, vše  je naprogramované, každý pohyb musí sedět do zvuků a  hudby.“

1

7. Berete své vztahy vážně? Věříte na lásku? Nebo si říkáte, že život je neustálá změna…

„Věřím, že všechno je tak, jak má být. Jsem romantický typ. Měl jsem dva vážné krásné vztahy, ten druhý trval pomalu šest let. Chodil jsem s Káťou  Langerovou, je to úžasná holka, pro kterou udělám vždy cokoli a moc si jí vážím jako člověka..!!

Ale byl jsem úplně „sestřelený asi miliardou šípů od Amorka“!  Kátě jsem čestně řekl,  že jsem se zakoukal do někoho jiného…  Moje současná přítelkyně se jmenuje  Annamaria Macichová, jsme spolu přes rok a je to nádherný človíček s velkým srdíčkem. Je to pro mě velká  osobnost. V jádru  jsme si dost podobní, ale hlavní je, že ji moc miluji.

Věřím strašně moc na lásku.  Lidé říkají, že  je to jen chemie, ale já věřím, že láska může vydržet  celý život….“

5

8. Odhadnete člověka?

„Mám velmi silnou intuici, od malička vidím do lidí, podívám se jim do očí a hned vím, jaký ten člověk opravdu je. Nepřipustím si do mé blízkosti ani  do mého soukromí jen tak někoho.  Mám svůj okruh blízkých přátel a s nimi jsem opravdu šťastný. A tito lidé, přesně tak jako moje rodina, kterou miluji, mě znají přesně takového, jaký  jsem.“

9. Je pro Vás důležitá rodina nebo kariéra?

„Kariéra je určitě na druhém místě, i když to tak mnohdy nevypadá, protože v práci trávím hodně času. Ale my si  s Annoumarií všechno vynahradíme a užijeme si sebe jak to jen jde… Jsem šťastný, že dělám to, co mě baví. Díky bohu, že to můžu dělat a že díky tomu dosahuji svých snů. Za to jsem opravdu velmi  vděčný a  jsem šťastný.

Kamarádi jsou pro mě také moc důležití.

Děti zatím nemám, ale  když to přijde, udělám pro ně maximum a rozhodně jim dám přednost  před kariérou, o tom není pochyb. Nic víc na téhle planetě člověk mít nemůže, než šťastnou rodinu, opravdové přátele a každý by měl rozdávat kolem sebe úsměv, dobrou náladu a hlavně lásku…to je nejvíc!!!“

10. Jaký typ dovolené si vybíráte? Aktivní odpočinek nebo lenošení?

„Miluji potápění, šnorchlování, vyhledávám krásná místa, kde nejsou přeplněné pláže.. Musím pořád chodit a něco hledat na pláži nebo  pod vodou a objevovat něco nového.. 🙂  to mě moc baví “

11. Ulovil jste během potápění něco, třeba chobotnici?

„Ano, asi půlmetrovou chobotnici. Jen jsem si s ní hrál, dokud na mě nezačala vypouštět její obranné látky…. A také jsem ulovil hromady dalších zajímavých potvůrek a věcí..“

12. Líbí se Vám  adrenalinové sporty?

„Ano, líbí se mi. Uznávám lidi, kteří je dělají, beru je trochu jako takové „šílence“, v dobrém slova smyslu. Ale já sám tyto vyloženě adrenalinové sporty  nedělám, mám nějaký pud sebezáchovy.“

13. A líbí se Vám tanec?

„Vždycky jsem miloval tanec…  Když zazní hudba,  potřebuji se hýbat, šaškovat, to je ono, to mě baví. Choreografie moc nemusím. Nemám rád ten proces, kdy se musí choreografie nadřít. Ale jakmile ji už umím, pak mě to baví hodně. 🙂 “

 

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

Náš rozhovor s herečkou EVOU LEIMBERGEROVOU

„Tanečníkům trochu závidím“

 

 

 

 

V okamžiku, kdy zvonil můj telefon, byla Eva Leimbergerová právě na cestě z Prahy do Francie. Ale už další den byla zase v Praze, takže našemu setkání nic nebránilo. Pro Evu je přirozené být stále na cestách. Jak se daří této české světoběžnici?

1. Co Vás přimělo opustit Prahu? A proč zrovna Francie?

„Poprvé jsem jela do Francie studovat na Pařížskou státní konzervatoř. Na roční stáž po ukončení DAMU. A před 2 lety jsem  odešla podruhé. Udělala jsem casting na jednu divadelní hru, tak  jsem se rozhodla, že se do Paříže odstěhuji.

Jsem takový nadšenec, snadno se pro věci nadchnu. Teď jsem byla týden v Londýně a už jsem si to tam začínala zamilovávat a už by se mi tam chtělo zůstat déle….. Když člověk odejde jednou,  tak zjistí, že podruhé už to není zas tak obtížné.“

2. Jak se vám hraje ve francouzštině?

„Začátky byly krušné, hlavně první tři měsíce ve škole, byla jsem jak malé dítě, které sbírá všechna slova, ale moc nemluví. Pak jsem se vrátila po Vánocích z ČR a najednou jsem mluvila plynně. Často mi lidé říkají, že jazyk nemůžu tolik cítit, protože to není moje mateřština. Je pravda, že nemám takovou slovní zásobu jako v češtině, ale role se učím tak jako tak, scénář je daný. A když vím, co říkám, můžu to i cítit. Naopak bych řekla, že je to někdy v cizím jazyce lehčí.

Francouzi jsou zvyklí na to, že herci mají jiný přízvuk, i v divadle, je to díky velkému množství přistěhovalců. U nás je kladen důraz na dobrou mluvu daleko více.

Já jsem pro Francouze „Východoevropanka“. Přízvukem, ale hlavně fyzicky. Pokud je ve filmu role Ukrajinky, Polky atd., a bohužel jsou to většinou prostitutky nebo uklízečky… (smích), tak jsem hned první na ráně. Jsem zařazená do takové „škatulky“, ale
říkám „zaplať pánbůh za škatulku – není nás v ní moc, takže to má i své výhody“.

3. Ale Francouzi neradi studují cizí jazyky, říká se, že vůbec
nechtějí mluvit jinou řečí….

„Francouzi mají tak „narostlou pusu“, nebo lépe řečeno, díky francouzštině, která má specifickou výslovnost, jsou zřejmě dost nepřizpůsobiví jinému jazyku. Spíše bych řekla, že cizi řeč znají, ale stydí se mluvit.“

5

4. Nebojíte se, že přece jen během představení „selže pamět“ ? Nevzpomenout si na
slovíčka by asi byl „malér“…

„Mívala jsem spíš strach, že se mi třeba trémou v mozku něco stane a já najednou začnu mluvit česky. Říkala jsem si: „Naučím se text na sto procent a prostě nezapomenu.“ V
češtině bych dokázala text nějak nahradit, ale ve francouzštině jsem si tím ze začátku vůbec nemohla být jistá… Naštěstí mám zatím dobrou paměť a myslím, že mi dost pomáhá i hudební sluch.“

5. Ale co kdyby se to opravdu stalo a nemohla byste si vzpomenout…

„No, to se prostě stát nesmí. V žádném případě.

Teď už znám jazyk zase o něco lépe, myslím, že bych se z toho nějak „vymluvila“.

Ale první hra, ve které jsem hrála, byla „La Troade“ od Roberta Garniera, psaná francouzštinou ze 16. století. Krkolomné a složité to bylo i pro Francouze samotné. Navíc samé dlouhé monology. Tam jsem se bála, že mi něco vypadne a nedám to dohromady.

Také jsem pracovala s hercem, který je sice Francouz, ale žije v Londýně, hra byla francouzsko-anglická, na zkouškách se mluvilo všelijak, místy jsem z toho měla hlavu jak „balón“. Ale tyto šoky jsou asi pro člověka to nejlepší. Nejvíc posílí a nejvíc naučí.

Odjet do Paříže, to pro mě znamenalo šok, nikoho neznáte, všechno si musíte vybudovat od začátku.“

6. Proč jste dělala konzervatoř zrovna ve Francii?

„Maminka vždy ráda cestovala a ráda se učila jazyky, mluví francouzsky a v tomhle jsem asi po ní. Baví mě jazyky a chtěla jsem studovat v zahraničí. Francouzská konzervatoř je vlastně vyšší odborná škola, v 15-ti letech bylo brzo, později jsem nechtěla ukončit studium na DAMU v Čechách, takže jsem šla studovat do Francie až později.“

4

7. Jsou pro herce větší možnosti v Paříži nebo u nás?

„Paříž je větší a příležitostí je víc, ale pro víc herců. Ten poměr herci-práce bude asi stejný. Jezdí tam castingoví režiséři i z Londýna, jsou hodně propojení s Los Angeles, New Yorkem… v tomhle je Praha asi ještě trochu pozadu.“

8. Váš život je plný cestování – probudit se tady a večer být zase ve Francii. Musíte se neustále přizpůsobovat cizímu prostředí. To je přece náročné, ne?

„Já se přizpůsobuji dobře. Však víte, shodou okolností, když jste mi volala, tak jsem byla na cestě do Paříže, ale během dvou dnů jsem byla zase zpět, naštěstí jsem tentokrát jela s mámou a  v řízení auta jsme se střídaly…..“

9. Auto je auto, ale letadlo? Není to únavné?

„Letadlo pro mě znamená hodinu a půl cesty. Já všude spím, sednu a usnu. Probudím se, když letadlo „bouchne o zem“. Někdy mi to přijde stejné, jako kdybych ráno jela do práce. Kdybych bydlela v Brně, tak budu dojíždět úplně stejně a ještě ta doprava bude možná obtížnější.“

10. Ale musíte být na letišti dvě hodiny před odletem. To přece krade vzácný čas…

„No, teď nedávno jsem tam byla 45 min před odletem, ale na to už člověk musí mít nervy.“

11. Jste spojována s filmem „Posel“. Byl pro Vás významnější než ostatní filmy?

„Ano. Měla jsem v něm jednu z hlavních ženských rolí. Také ho režíroval Vladimír Michálek, a s ním se pracovalo krásně. Mrzí mě, že ten film prošel bez nějakého většího povšimnutí.“

3

12. Mám pocit, že všechno v současné době prochází bez většího povšimnutí… Lidé jsou nějak apatičtí…

„Možná nikdo z nás nebyl až tak mediálně známý, snad kromě Matejě Hádka. Máte pravdu, že lidé jsou lehce apatičtí. Všeobecně moc nemají zájem o nové, je lepší to staré, známé a vyzkoušené, takže chtějí i své známé herce, které už viděli ve třech seriálech a četli o nich ve všech bulvárních novinách.“

13. Co děláte, když zrovna netočíte? Jak relaxujete, pokud vůbec nějak?

„Moc ráda cvičím jógu. Mám i instruktorský kurz. Ten jsem ale nedělala jen s vidinou předcvičování, ale protože jsem se chtěla dozvědět o józe více do hloubky a komplexně, což na běžných lekcích většinou není možné.“

Také jsem nedávno objevila Zumbu. Tedy spíš skvělou instruktorku Zumby. Musím říct, že takovou energii a radost, jakou jsem díky ní z tance cítila, jsem snad nikdy nezažila, takže Zumba = můj nový koníček.

Baví mě plavání, interiérový design…spousta věcí. Samozřejmě cestování. A moji přátelé.

14. Myslíte, že odchod do Francie ublížil Vaší kariéře nebo prospěl?

„Myslím, že mi Francie určitě neublížila. A jestli ano, tak to stejně nikdy nezjistím. Nevím, jak by to vypadalo, kdybych tady zůstala. Myslím, že mi hodně prospěl odchod ze stálého angažmá na volnou nohu.“

Když jsem byla zaměstnaná v divadle, trochu jsem „zlenivěla“. Role jsem dostávala bez toho, aniž bych se o to musela nějak výrazněji snažit. Na druhou stranu člověk v angažmá kolikrát hraje věci, které by raději nedělal, kdyby si mohl vybrat. Angažmá je časově velmi náročné, nezbývá moc času na další aktivity – natáčení filmu, reklamy atd. Někdy je nemožné skloubit natáčení, které trvá celý den, divadlo, kde ráno zkoušíte a večer hrajete. Došlo mi, že v tomto způsobu života bylo pro mě více mínusových položek. Takhle jsem aktivnější, samostatnější, musím se prostě snažit. Sice nemůžu s určitostí říct, kdy a jestli
vůbec budu mít nějakou práci, ale zatím to docela vychází.

Když jsem natáčela film „Posel“, zažila jsem ten luxus, že jsem jen točila. Většina herců musela různě odjíždět hrát představení, do Prahy nebo jinam po celé republice. Je to nutné, protože všichni potřebujeme vydělat peníze. Ale člověk si pak při natáčení musí nechat nějakou rezervu energie, protože ví, že ji večer ještě bude potřebovat, aby odehrál představení. Nemůže hrát naplno.

V Americe jsou herci natolik dobře zaplaceni, že si mohou dovolit věnovat se jen jedné roli – jednomu filmu. Můžou absolvovat dva měsíce kurz baletu, jízdy na koni, zpěvu, nechat se zavřít do psychiatrické léčebny… cokoliv, prostě se na roli dokonale připravit…ale u nás to zatím bohužel tak není.“

15. Možná si diváci ani neuvědomují, co všechno takový herec musí umět, že?

„Jak který… sem tam se říká, že se herec všechno naučil, pak se ukáže, že na to měl dabléra. Ale aspoň část by herci určitě měli umět.

Nedávno jsem hrála keramičku a měla jsem zaplacené hodiny točení na kruhu. Kdyby přišlo na to, abych se učila parkurové skákání, tak budu šťastná. Je to nové, kde jinde bych dostala příležitost se to naučit? To mám na herectví ráda. A kdyby mi to nešlo, v nejhorším je tu „záskok“.

2

16. Jací jsou Francouzi jako partneři? Jsou opravdu galantnější k ženám, jak se často říká?

„Nechci to zobecňovat, mám spoustu galantních kamarádů i v Čechách. Můj partner je Francouz, poznali jsme se v Čechách. On má Čechy rád, mluví o nich hezky. Galantní je, uznává starou školu, že žena je žena, je krásná, šikovná, všechno zvládá. Tohle jsem u svých bývalých partnerů neměla, necítila, nebo se o tom nemluvilo.

Češi jsou dost nespokojený národ, pořád si na něco stěžujeme, to je běžné. Ale negativně naladěných lidí je spousty a všude. U Francouzů je stěžování bráno jako národní sport. A člověk se tím buď nechá strhnout anebo ne. Já jsem se už trochu naučila nebýt zničená negativitou mého okolí. Ale vím, že když jsem unavená a chybí mi energie, tak nemám sílu tyhle vlivy odrážet.“

Chápu Vás. Lidé si neuvědomují, že ničí život nejen sobě, ale i těm druhým…..

Nejlíp je mi na jihu Francie, lidé jsou vstřícní, otevření a nic není problém. Nemusí vás znát a klidně vás vezmou k sobě na víno…

Idylické…..

17. Cítíte, že jazyková bariéra ve vztahu je spíše problém, nebo je třeba i lepší, když si tak do hloubky nerozumíte?

„Už mám francouzštinu snad natolik dobrou, že umím vyjádřit všechno, ale když jsem unavená, tak jsem pomalá, což mého přítele zlobí. Na to ale odpovídám: „Dobře, tak pojďme mluvit česky…. Spíš je to občas zdroj humorných situací ….“

18. Jde vůbec nějak vyjádřit hluboké emoce v jiném jazyku? Někdy to nedokážeme ani česky…..

„Ano, to možná problém je. Hluboké pocity se mi skutečně těžko vyjadřují i v mateřštině. Ale mám pocit, že právě tím, že v cizí řeči moc nedokážu svoje myšlenky „pentlit“, tak všechno řeknu rovnou, jdu k jádru věci. V češtině bych to zaobalila, aby to třeba nebylo tak bolestivé, ve francouzštině to řeknu bez příkras, protože to prostě jinak neumím. Může to být někdy nepříjemné, kamarádi mi občas říkali, že jsem hrozná a krutá, ale na druhou stranu je to osvobozující. Pro všechny zúčastněné strany. Člověk aspoň ví, na čem je.“

19. Je pro Vás pohyb důležitý, musíte ho mít, nebo raději polenošíte?

„Všeobecně cítím k pohybu obdiv a musím ho mít, už od malička. Dělala jsem moderní gymnastiku, od 6-ti do 15-ti let, chodila jsem také na balet, na konzervatoři byl stále nějaký tanec, aerobik, na DAMU jsme také měli akrobacii, tance, jevištní pohyby. Od roku 2003 jsem členkou Originálního pohybového divadla „Veselé skoky“, což je také samý tanec a „pohyby“ (smích).

Poslední představení „Chabrus line“ jsem s nimi už nedělala, byla jsem ve Francii, ale když je třeba, tak tam hraji. Myslím, že členem divadla není jediný čistý tanečník, všichni jsou herci. Těší mě, že jsou lidé, kteří viděli všechna naše představení, dokonce i víckrát.“

1

20. Jak zvládají herci předmět „akrobacie?“

„Už si nevzpomínám, jestli si někdo něco zlomil, sem tam byly pády, to ano. Já jsem díky gymnastice dost ohebná a zvyklá na různé krkolomnosti, takže to šlo.“

21. Proč jste se vlastně dala na herectví, když milujete pohyb?

„V moderní gymnastice jsem nějak cítila, že jsem dosáhla svého vrcholu a dále už bych se asi nezlepšovala, navíc jsem chtěla dělat i jiné věci. Byl tam také stálý tlak na to, abychom
nepřibíraly na váze. Svou roli také sehrála moje výška. Když mi byly 3 roky, nevzali mě do sportovní gymnastiky (tam jsem chtěla chodit původně, protože tam chodil můj starší bratr). Trenéři totiž vyhodnotili, že budu příliš vysoká a nevešla bych se jim do bradel. Pro balet, který miluji, bych asi taky byla moc vysoká. (Eva měří 175 cm.) Když vidím tanečníky, trochu jim závidím.“

22. Nemrzí vás to?

„Ne nemrzí. Mně se tanec do života stále nějakým způsobem vrací…“

Teď nedávno jsem zkoušela tanec na vzdušných šálách. Uf, už jen vyšplhat po šálách byl pro mě výkon, nakonec to šlo, ale dřina to teda byla veliká…“

23. Vy se teď vydáte na dovolenou do St. Tropez. Budete ležet na pláži nebo aktivně sportovat?

„Válení na pláži nevydržím moc dlouho.

Už jsem se dívala, jestli mají v St. Tropez nějaké kurzy zumby. Takže dovolenou strávím třeba tancem.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

Rozhovor s moderátorkou, herečkou a zpěvačkou EMMOU SMETANA

„Přistupuji k lidem bez předsudků“

 

 

 

1. Váš životopis by stačil naplnit životy ještě nejméně dvou nebo tří  lidí.  Jak to časově zvládáte? Nemáte pocit, že by člověk měl někde „ubrat plyn“?

„No,  je mi 25 let, energie mám snad dost na to, abych  se aspoň snažila věnovat těm činnostem, které mě naplňují. Pokud pracujete s nadšením, tak práci nevnímáte jako práci, ale jako koníčka. Na druhé straně mě  ale rodina a přátelé nevidí tolik, jak by si přáli.

A mám méně spánku, než potřebuji.“

2. Kolik hodin spánku potřebujete při tak nabitém  denním programu?

„Zrovna já mám smůlu. Optimálně totiž potřebuji tak 11-12 hodin spánku, to je pro mě akorát. Méně než 8 hodin pro mě znamená, že  jsem „na hraně použitelnosti“  a 6 – 7  hodin je málo. Někomu to stačí, ale já se trošku motám a hůř vnímám…“

1

3. Paříž,  Štrasburk, Berlín, Praha. Všude jste strávila kus života. Cítíte se někde doma? Kam patříte povahou?

„Já to cítím takto:  pokud jsem někde déle než týden,  jsem  tam doma. Okamžitě si všude zvyknu, nikde mi to nepřipadá cizí. Když jsem v Praze, stýská se mi po Paříži. Žila jsem tam od 2 do 6-ti let a pak znovu, když mi bylo 21, mám to v podvědomí silně uloženo. V okamžiku, kdy  letadlo přistává v Paříži, toužím tam zůstat. Ale za 14 dní, maximálně za 3 týdny se mi zase začne stýskat po Praze. Být chvíli tady a chvíli tam mi naprosto vyhovuje.

V každém případě jsou pro mě zásadnější lidé  než místo. Jsem doma i v Praze, je tu celá má rodina.  Jsem pracovně vytížená a vše tak rychle utíká….. Obvykle  bych po dvou  letech jela dál, ale teď zůstávám. Takže teď mám domov tady.“

3

4. Může být takový všestranný  a světa znalý člověk šťastný s Čechem?

„A proč ne? Já patřím do první evropské generace, což zní jako klišé a špatně se tomu věří. Ale v podstatě to znamená, že absolutně nevěřím na jednobarevnou příslušnost. Stejně jsme všichni zglobalizovaní. Nebo vy snad nechodíte do fast foodu, nepoužíváte při vaření sojovou omáčku?

Dost jsem cestovala, jsem obyvatel staré Evropy, to vím jistě, a když o tom tak přemýšlím, tak v Evropě jsem doma všude. Uvědomila jsem si to zejména, když jsem byla v Turecku a v Africe.  Můj muž je napůl Čech, napůl Izraelec. A vařím mu všechno možné, včetně takzvaně cizích jídel – hodně střídám  asijskou a středomořskou  kuchyni, a předevčírem jsem např. dělala mexickou večeři.“

5. Váš partner je tedy zčásti cizinec.  Jsou  mezi vámi problémy ohledně národnostních zvyků, postojů, názorů?

„Člověk potřebuje žít s člověkem, který ho pochopí. Logické souvislosti určitě v lásce hledat nelze. Láska v mém pojetí není racionální. A pro mě nikdy  nebylo a není  kritérium, odkud kdo je.

Národnostní, duchovní nebo dokonce kulturní rozpory mezi námi nejsou. Ani jeden z nás se nehlásí k žádné víře, čili ani v tomto se žádný rozkol nekoná. Navíc si celý život zakládám na tom, že k lidem přistupuji bez jakýchkoli rasových či jiných předsudků. Můj přítel Jordan má maminku Češku, do  9-ti let žil  v Čechách, od 9-ti do 18-ti let žil v Izraeli. Já jsem měla opačný osud, do  10-ti  let jsem byla ve Francii (v Paříži a ve Štrasburku)  a mezi 10-ti až 18-ti lety v Čechách.“

5

6. Vy máte  talent pro hudbu. Přesto jste se ale maximálně věnovala studiu.  Myslíte, že zpěv  by Vás nenaplňoval? Nebo jste opravdu cíleně a ctižádostivě šla za povoláním svých snů? Které to je povolání? Moderování?

„Jsem dcerou hudebního producenta,  vyrostla jsem vedle člověka, který byl na vrcholu v hudební oblasti (tvořil např. s Vladimírem Mišíkem nebo Petrem Novákem, jako umělecký ředitel pařížského rockového klubu spolupracoval například s Iggy Popem, Manu Chao, Pretenders, Police…). Takže kudy se vydat dál? Nechtěla jsem být vnímána jako dcera Jiřího Smetany.  Ve zpěvu jsem si nikdy úplně nevěřila, takže jsem ho vždy brala jako koníček, už od svých 9-ti let skládám písničky.

Na druhou stranu mě vždy upřímně zajímala politika. Ale zase ten samý pocit –  nechtěla jsem být jen dcera známé tváře sametové revoluce, Moniky Pajerové. Studovala jsem proto ve Francii, chtěla jsem zůstat tam a nebýt ničí dcera nebo neteř. Dopadlo to ale jinak, že…

Myslím, že pokud  člověk není zrovna jednostranný talent, (jako třeba Jordan,  on je prostě muzikant a herec, případně do budoucna filmař, a nic jiného nepřipadá v úvahu),  ale má více  zájmů, pak je lepší mít „diplom v kapse“.

V případě, že herečky z DAMU  nedostanou roli, je to pro ně katastrofa. U mě se v takovém případě nic neděje. Tak  roli nedostanu … budu dělat něco jiného. Mám zkrátka určité záruky, zadní vrátka, a to je pocit k nezaplacení. Klidně ale podpořím třeba jednou své děti, pokud je bude zajímat jen jedna oblast, dejme tomu hudba. Nicméně budu je varovat v tom smyslu, že jdou do rizika.“

2

7. Co vás nejvíce těší na uvádění zpráv a co  je na této práci naopak  nejtěžší? Vy se vracíte domů  kolem půlnoci, máte vůbec někdy volno?

„Kdyby člověk jen moderoval, tak  to jde. Před vysíláním potřebuje tři  hodiny na přípravu, nalíčí se, obleče, připraví si zprávy, odříká zprávy, odlíčí se a jde domů.

Jenže já mám tuto práci spojenou s profesí reportérky. To znamená, že  jsem celý den v terénu, podílím se na tvorbě zpravodajství, zpracovávám si  svobodně všechny informace, je to moje dílo. Sděluji něco lidem, novinky. Na to jsem pyšná.

Večerní noviny mě zase těší  v tom, že vlastními slovy, výrazy, gestikulací, tónem, sděluji hlavní události dne. Doslova si na ně „sáhnu“,  přepíšu si je. Je to výzva – osobní interpretace. Ze  začátku  jsem si nevěřila,  první „kamerovky“  byly hrozné.

Ale už na moderátorském kurzu  z Vás udělají takřka profíka. Člověk cítí, jak se to má správně dělat, sám sebe slyší u stolu, nervozita odchází. A také  pozná sám, jestli to dělá dobře. Kdyby ne, asi by na obrazovce  moc dlouho nevydržel. Poprvé jsem měla srdce v krku. Celý první měsíc jsem mívala sevřený žaludek. Ovšem  tělo si zvyká na stres a je čím dál odolnější, to je  pud sebezáchovy, takže nervozita postupně zmizela.“

8. Někteří lidé tvrdí,  že chytrá a krásná  žena si  nemůže  najít partnera. Ale Vy jste dokladem toho, že to jde, že?

„Nevím, proč se to říká, mám se dobře. Mám krásný život a pro sebe ideálního partnera, každému bych to přála.“

6

9. Vy jste s partnerem už 5 let, plánujete rodinu?

„No tak …. plánujeme, že jednou budeme mít rodinu. Jsme strašně mladí, chceme cestovat.  Tím, že jsme se našli, jsme již ta jednotka…. Děti třeba přijdou za 3-5 let, to je jedno. Oba jsme hodně pracovně vytížení. To bude chtít správnou dobu, to ucítíme. Mám odjakživa silnou intuici, a i díky tomu jsem se mnohdy ocitla ve správný čas na správném místě. Jako tomu bylo nedávno v případě konkurzu do hudebního představení Lucie v HD Karlín, kde jsem vyhrála hlavní roli. Takže toho volného času bude ještě míň…A přesto se na to moc těším.“

10. Co třeba  film?  Nebude se  Vaše kariéra ubírat tímto směrem?

„Chci  také pokračovat v herectví, to jsem neopustila. Snad by se daly obě profese  skloubit dohromady. Třeba mi někdo nesvěří charakterní  roli, protože budu zařazena jako moderátorka. Co se filmu týče, míč je na straně režisérů.“

4

11. Když máte náhodou volno, jak relaxujete?

„Odpočinu si při spánku, je to spíše hluboké kóma. Strašně moc jím, chodím na procházky s Jordym, mám ráda jeho úsměv a smích, ten mě nabíjí. Také potřebuji  přátele, a odjakživa si doma tancuju. Jen tak, svobodně, pro sebe, choreografie nemusím.“

 

Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková

Rozhovor s fotbalovým trenérem PETREM ULIČNÝM

„Ve sportu jste více dole než nahoře“

 

 

 

Petr Uličný má za sebou nejvíce startů ze všech trenérů v ČR, Olomouci zachránil prvoligový fotbal, když porazil Spartu (Sparta proti  Olomouci) ve finále Českého poháru 2012 a právě po  tomto okamžiku odchází. Proč?

 

1. Odešel jste z prvoligového fotbalu. Nechybí Vám adrenalin, kterého je při zápasech požehnaně?

„Chybí. Byly to nervy, stresy, frustrace, zklamání, euforie, adrenalin.

Je mi 63 let, mám za sebou nejvíce startů ze všech trenérů v ČR. Je to náročné, zejména na srdce. Mladých trenérů je hodně, nechávám jim prostor.  Odcházím na vrcholu kariéry,  takže je to vlastně dobře.

Mám v sobě „40 let nahromaděné námahy“, mám nemocné srdce, bojím se infarktu. Léčím se a jsem pod dohledem lékaře.“

cc

2. Čím si vyplníte volný čas? Nemůžete přece najednou zůstat v nečinnosti….

„Vyplním si ho různými akcemi. To jsou oslavy, třeba 40-tiny, 50-tiny, 60-tiny i 70-tiny všech mých kamarádů.  Láďa Melon slavil  70 let.

Účastním se a  těším se na různé akce v Kroměříži. Na jedné jsem zpíval s Pavlem Bobkem. Miluji písničky ze 70.let, snad i lidovky.

Roku 1967 jsme tančili tzv. „Holanďana“, i tanec mě moc baví.

Také miluji tenis, čtyřhru.  1x-2x týdně chodím hrát tenis,  mám ale špatné koleno.

Navíc mám hodně vnoučat, ty určitě naplňují  můj volný čas.“

4

3. Vy jste ale také známý jako bavič, že?   Diváci Váš humor nejednou ocenili…

„Ano, jsem i  bavič. Ale humor nesmí být moc násilný, musí to vycházet z atmosféry, kluci rádi poslouchají mé životní příběhy. Prošel jsem 9-ti kluby, takže se vyskytnou veselé příběhy s hráči.“

4. Je náročnější fotbal nebo tenis?

„V tenisu každý hraje za sebe, fotbal je kolektivní sport.  Měl jsem  celý život na starosti 20 lidí, kteří musí táhnout za jeden provaz. U tenisu to nejde, ale pokud je hráč dobrý, „sbírá smetanu“ sám.  Také kondička je odlišná. Fotbalista toho musí spoustu naběhat, ale tenisté cvičí zejména údery. Říká se ovšem, že v tenisu rozhodují také nohy.“

2

5. Jsou fotbalisté opravdu tak hloupí, jak se říká? Jací doopravdy jsou?

„Ale to říkají holky, že fotbalisti jsou paka….

Někteří z nich mají peníze, tak možná se tak chovají, ale není to pravda všeobecně. Jsou mezi nimi  inženýři, ale třeba i „paka“, to je v každé profesi, je to namíchané jako všude.“

6.  Zakazoval jste sex před zápasem?

„Já jsem nebyl „až takový“ na ně.  Na soustředění opravdu nemůžu dovolit, aby měli  ženský na pokoji, ale doma jsem jim nic nezakazoval. Naopak, někdo sex potřeboval, aby ho to uklidnilo.  Řekl bych – sex  nezakazovat.“

7. Je těžší úděl být  hráč nebo trenér?

„Byl jsem hráč, studoval jsem Fakultu tělesné výchovy v Praze, takže jsem si udělal licenci být trenérem. Ach, to byly krásné časy …. jako fotbalista. To jsem byl mladý, chodili jsme do hospod, na zábavy… bavili se…. (jsem už 42 let ženatý a mám své povinnosti).

Nebyl to tenkrát „profi fotbal“, tu éru my jsme nechytli. Já jsem byl zaměstnaný v ČKD, ale do práce jsme nechodili. Cestovali jsme do zahraničí, ale nikdo nemohl dostat zahraniční angažmá jako fotbalisté dnes. Byl to hezký život. Moje vítězství bylo, že dělám práci jako koníčka, to málokdo má. Ale také platí –  „sportem k trvalé invaliditě“. Nese to svá zdravotní rizika.

Hráč hraje za sebe, trenér má  těžší úděl,  má tým.

Také jsem byl předčasně vyhozený z angažmá, pak si přestanete věřit, zda jste doopravdy dobrý. Musí vás někdo koupit.  Když prohrajete, už Vám to vyčítají, když prohrajete 4x za sebou, tak Vás obvykle v ČR vyhodí. Tolik si musíte věřit, že si Vás znovu někdo koupí.“

3

8. Jak jste tyto tlaky snášel?

„Těžko. Už si nevěříte, jestli jste dobrý nebo ne, chvilku tu práci nemáte, byl jsem  také chvilku na dně, několikrát mi zavolali, tak jsem šel do Ružomberka, do Prahy, různě po ČR, mám toho za sebou opravdu hodně. Životnost trenéra u nás je rok, většinou.  Ferguson je v oboru 20 let, u nás to tak není… Ta práce znamená  hrozný stres, to je síla. Proděláváte  nemoci ze stresu, tlak působí ze všech stran.“

9. Je to takové vlnobití, že? Jednou nahoru, jednou dolů…

„Ano. Ale  přesně je to takhle: 1x nahoru a 2x dolů…“

10. Takže sport je takové nepravidelné vlnobití?

„Ano, jste více dole než nahoře, určitě.“

ab

11. Stalo se také, že jste sestoupil z ligy?

„Sestoupil jsem 1x v životě, trénoval jsem Opavu. Měl jsem 50 let, nepřipustil jsem si, že bych spadl z ligy.  Největší radost  pro mě byla,  když jsem porazil Spartu v Plzni ve finále Českého poháru (hrála Sparta s Olomoucí), byl to prostě obrovský úspěch.“

12. Která akce nebo cena Vás potěšila nejvíce?

„Petr Salava mě pozval v roce 1999 na akci „Fotbalista roku“ do Teplic,  kde jsem zpíval s  Pavlem Bobkem píseň „Veď mě dál, cesto má“…

1

Dále ocenění na akci v Prostějově, kde jsem dostal cenu „Osobnost Olomouckého kraje za rok 2012“ a  Tomáš Berdych tam dostal cenu „Sportovec olomouckého kraje“. To je  prestižní cena za sport, darovaná hejtmanem.“

5p

13. V Čechách je spousta dobrých  trenérů, že? Čím to? Předává se umění z hráče na hráče?

„Ano, zejména Olomouc má nejvíce trenérů, jsou zde legendy jako Karel Bruckner, Milan Máčala, který je v arabských státech.  Hráči se sebevzdělávají, bohužel nemají všichni práci.  Dá se uživit v první lize, možná trochu ve druhé lize, ale profi trenérů u nás je asi 500. Z toho 300 – 400 trenérů  nemá práci.

Fotbal je kolektivní sport, člověk musí mít talent, ale musí tento dar ještě  vylepšit i charakterem, věnovat se fotbalu se vším všudy. Chce-li někdo být profi hráč, musí tomu věnovat všechno. Vzdělávat se, ale zároveň i věnovat všechen čas tréninku, životosprávě, musí to také mít rád.“

14. Je tedy fotbalový trenér „záviděníhodná“  profese nebo ne?

„Jsme trošku herci, protože na nás chodí diváci, ale musíte být v 1. lize. Ve 2. lize je to tak na přežití, ve 3. lize musí mít trenér ještě další zaměstnání. Vyvolených je jen pár. Vážím si toho, že jsem byl v 1. lize mezi těmi vyvolenými.  Žil jsem krásný život mezi trenéry a hráči.“

bb

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková