1. Jste bavič, moderátor, tanečník i sportovec.  Když řekneme „bavič“, jaké to je? Je těžké bavit lidi? Nemáte obavu, že se nebudou smát?

„Slovo  bavič  je trošku zavádějící. Toto označení bylo dříve  bráno spíše jako ponižující.

Ptáte-li se ale, zda je těžké lidi rozesmát, musím říct, že je to daleko těžší, než je rozplakat.

Takže dostat se mezi ty herce, kteří dokážou rozesmát publikum, je dobré.  Je to vyšší kategorie, v herectví je „bavič“ těžký obor. Rozesmát publikum je vlastně nejtěžší.“

2. Daleko těžší než drama?

„Určitě.“

3. Říká se, že baviči jsou vlastně vážní lidé.  (Třeba Luis de Funes o sobě říká, že je vážný člověk.)  Je to pravda?

„Není to pravda. Nejsem vážný člověk, to je opravdu individuální.

Muselo by potom přece také platit, že lidé, kteří hrají vážné  role, jsou v civilu zábavní chlapíci.

Já nikoho mimo jeviště  bavit nemusím,  nepotřebuji.  Nechám  se klidně sám pobavit, a když to přijde, že bavím já, tak to přijde. Neusiluji o to.  Ale jsou lidé, kteří jsou zábavní prostě vždycky a za všech okolností.

Jiří Lábus má tento talent  prostě v sobě. Je zábavné s ním být na jevišti a někdy je  ještě zábavnější být s ním v šatně. Nedá se říct, že by existovala nějaká pravidla.“

4. Ovlivnil Vás Jiří Lábus?

„Připravoval mě  vlastně na DAMU, jeho  vliv je  naprosto jasný a daný. Jsem s Jiřím Lábusem v divadle Ypsilon už  23 let. To musí ovlivnit úplně každého, takže samozřejmě mě také .  A jsem rád.“

5. Čeho by se měl bavič vyvarovat?

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, co by bavič měl nebo neměl, nejsou  žádná pravidla.“

6. Mám na mysli třeba trapné šašky  v cirkuse, kteří sypou na lidi popcorn a  všelijak do nich strkají smetákem atd.

„Tak tohle myslíte.  To je dané mírou vkusu daného komika.

Ale nejenom jeho, ale i mírou vkusu publika,  i média, pro které pracujete. Dnes tato míra vkusu nemá hranice.

Kdyby  kdysi někdo řekl veřejně slovo „prdel“, tak se polovina národa asi  zhroutí. Ale na druhou stranu  jsme se schovávali za jakýsi  umělý jazyk, kterým nikdy nikdo nemluvil.

Lidé prostě na 90 procent sprostí jsou, baví se tak mezi sebou. Ale to ještě neznamená, že je to vulgární nebo urážlivé pro někoho.  Je to  hovorový jazyk a tomu není možné se vyhýbat.

Je pravda, že televize jé médium, které by mělo vychovávat.  V dnešní  době je to velmi  obtížné. Pokud mají hry i filmy být  pravdivé, nemůžeme mluvit jako mimozemšťané.

Něco  jiného je,  když člověk čte. Papír nemá moc rád hovorovou mluvu. Tady se jazyk většinou upravit musí.

Ale vrátím se k té Vaší otázce.

Vkus českého diváka je opravdu velmi odlišný od vkusu skandinávského, ruského nebo anglosaského diváka. Každá země měla vývoj televizní zábavy úplně jiný.  A navíc jsou většinou majitelé zahraniční. A jejich  vkus se vkusem diváka  prostě  „nekoresponduje“.  Tím nechci říct, že je horší nebo lepší, ale je jiný.  Lidé jsou prostě zvyklí na něco jiné ho.

Já si myslím, že bavíme-li se o televizní zábavě, tak tady jsme udělali obrovský krok zpátky.  Na poli televizní zábavy jsme byli ohromný  krok vpředu.  Ať  už to byly pořady jako Televarieté, Silvestr, Možná přijde i kouzelník, Abeceda. Vlastně se z nich dodnes pořád čerpá. Všechy kanály  si kupují od České televize archivní záznamy a čerpají z nich.

Televizní zábava vynikala, ale začala se nazývat „pokleslá  televizní zábava“ a začalo se s ní  v  90. letech opovrhovat.

Myslím,  že my jsme naopak měli šanci naši  televizní zábavu dostat do světa a obohatit tím televizní formu. Jenže  my jsme se vrátitli někam k první zábavě, která se vlastně dnes orientuje jenom na soutěž, show, reality show. Ale podle čísel sledovanosti je vidět, že tohle lidi nebude moc zajímat.

Pořady v minulosti připravovali  profesionálové, ale tyto soutěže jsou  založené na amatérech, nebo na lidech, kteří jsou ochotni přistoupit na pekelné sledování kamerou 24 hodin denně a na naprosto jiné hodnoty. Když si vzpomenu  na Slávka Šimka,  Jiřinu Bohdalovou,  Ivana Mládka, vždyť to byla legrace  a mělo to svoji  váhu pro  diváka. Ale nemá to váhu pro zahrani ční majitele – oni tento druh zábavy neznají.“

7. Stará dobrá televizní  zábava se už nevráti?

„My, kteří jsme ji ještě tvořili, stárneme. Televizi  ovládají pořád jedni a ti samí lidé. Takže se to pohnout prostě nikam nemůže. ČT 2 obsadili pseudointelektuálové, ale není pouze  ČT 2. Televize je veřejnoprávní, je to médium, které je na výběr. Jestliže si  lidé nevyberou, je to prostě špatné.

Umělců, kteří by mohli účinkovat v Televarieté, je ještě pořád hodně. Ale autoři? Trend byl takový, že televizní zábava je něco pokleslého, tak se jí v 90. letech všichni báli. 

Dnes se k ní  nikdo nevrací, dnes  je vše na úrovni talk show.  Navíc komponované zábavy jsou samozřejmě drahé,   nikomu se nechce do nich  investovat  peníze. Talk show,  to je jeden moderátor a 3 hosté, kteří dostanou opravdu almužnu. Vystoupení v talk show  se neplatí, dnes je to jediná platforma, kde čověk může být viděn.

Pro herce tato situace pořád ještě není katastrofální, mohou točit seriály a hrát v divadlech,  ale já si myslím, že současná situace  je největší rána pro zpěváky. Pořady typu „Možná přijde i kouzelnk“  úplně odpadly a zpěváci  nemají vůbec šanci někde se ukázat.“

8. Takže  baviči nemají na růžích ustláno. A co dramatické role? Vy jste dostal  Českého lva za roli ve filmu   „Učitel tance“.  Myslíte, že jste zahrál tu roli tak dobře proto, že jste byl se svojí postavou ztotožněn, nebo to prostě vyšlo?

„Ne, nebyl jsem s rolí ztotožněn. Sešlo se  několik věcí dohromady, jednak scénář byl  dobře napsaný, pan Hubač je fantastický. Ten příběh je vlastně o něm.

Když je něco dobře napsané, a člověk je trošku citlivý, tak se role ztvárňuje a  hraje dobře. Neříkám, že se něco hraje samo, ale jde to, baví vás to. Dokážete se do své postavy  vcítit a pokud nemáte problém s tou základní věcí scénáře, jako v tomto případě byl tanec, je to prostě super.

 Navíc film režíroval Jaromír Jireš,  to je spojení, které vám dává určitou jistotu, svobodu. Ve filmu  nebylo nějaké velké obsazení, hrál jsem se spolužákem ze školy a také s Janou Hlaváčovou. Prostě nádherně se to sešlo.

Musím se přiznat, že moc filmů jsem nenatočil,  ale v těch pár velkých filmech, které jsem natočil, se sešli dobří lidé. To je  potom radost hrát v něčem takovém.“

9. Byl byste třeba také takový, jako Vaše  postava v Učiteli tance,  kdybyste byl nemocný?

„Já nevím. To nemůžu nikdy vědět, co by to se mnou udělalo. Myslím, že kus sebe jsem tam měl.

Spíš si někdy říkám, že by bylo skvělé, kdybych se dostal do těch situací, jako moji hrdinové, které jsem hrál, kdybych se dokázal zachovat jako ti  hrdinové.

Když  jsem natáčel „Zdivočelou zemi“, stál jsem nahý, v lednu, na mrazu, jako ti skuteční vězni. Jenom s tím rozdílem, že po dokončení scény  jsem dostal deku a grog. Kdežto po poslední klapce ve filmu Učitel tance, po scéně,  kde umírám, jsem šel do šatny se odlíčit a jel jsem domů.  Bylo pro mě těžké vrátit se do reality.“

10. Máte k tanci nějaký vztah?

„Ano, mě tancování vždycky bavilo, protože je to nějaký výraz, nějaké vyjádření vztahu, nebo pocitu, navíc mě baví nejen tančit, ale hlavně se dívat na tanec spontánní. Mockrát raději, než na takové to dokonalé,  hlavně soutěžní tancování. Je to samozřejmě dřina, ale pro mě to ztrácí „šmrnc“. Je to tak dokonalé, že to je vlastně nuda. Je  to hezké, podívám se, ale radějí se podívám na „Tančírnu“, kde lidé zdánlivě jako tančit neumí, ale  přitom tančí nádherně. Takový tanec  má nějaký cit, nějaký náboj, nejsou to stroje.“

11. Myslíte spontánní  tanec jako třeba divoké skákání na diskotékách, nebo by ten člověk měl mít trošku taneční průpravy?

„Líbí se mi jakýkoliv styl, ale  ne úplně nekoordinovaný pohyb. Člověk by trošku něco umět měl, ale vůbec nevadí, že to není dokonalé.

Je  jedno, jestli je člověk hubený, nebo silný, hlavně, že tančí  s radostí, někteří lidé jsou opravdu ladní, předvádí nádhernou práci  s tělem.  Spousta lidí zase naopak tančí dokonale, ale vůbec necítí rytmus, je prostě nudné se na ně dívat. Ale když má tanec  nějaký „šmrnc“, tak je to prostě nádhera.“

12. Ale vy jste soutěžil, že? Kde?

„Tančil jsem v Bailandu na Slovensku.“

13. To byly přece soutěžní tance…

„Ano, byly. Ale  už když mě „lanařili“,  upozorňoval jsem tvůrce pořadu, že nehodlám být dokonalým soutěžním tanečníkem. Ani to neumím a hlavně mě to nebaví.

Snažil jsem se i s mojí  partnerkou vždy ještě něco vnést do tance. A potvrdilo se mi, že je to dobrá myšlenka. 

Ze  začátku jsme dřeli rumbu a celý tanec byl  – „hlavně ty boky, budou dobře nebo ne?“ A hned v prvním  kole se rozhodovalo, jestli  nás vyhodí nebo ne.

Nevyhodili. A já jsem si řekl, že budu tvrdě trvat na svém, snažili  jsme se  vnést  třeba nějakou srandu do tance  a dostali jsme se až do finálového večera.

Lidé,  kteří dělají tanec, musí vycházet z lidí. Ne z toho, že tanec má nějaká  pravidla. Jirka Lábus není schopen zatančit ani valčík.  Ale dělal mnoho a mnoho choreografií a byly  skvělé.“

On prostě nechce pravidla.

„Ne. A s pravidly, které Vás někam tlačí,   je ten Váš tanec  hloupý, špatný. Kdežto, když je tanec přizpůsoben člověku, navíc mu  dáte nějakou volnost, přizpůsobíte choreografii jeho pohybu, jeho vkusu, jeho  výrazovým prostředkům, tak je to potom úplně skvělé, třeba i vtipné. Dotyčný zazáří jako tanečník a  ještě si lidé řeknou: “Hergot“, ten se dobře hýbe!“

Ale nemůžeme lidi uvěznit  do nějakých takových přesných pravidel.“

14. Ne, to nemůžeme.  Ale sport má pravidla. Stále ještě hrajete hokej?

„Ano, funguje to. Hraju hokej, už je to 6 let. Hrajeme, jezdíme, trénujeme.

Člověk sport potřebuje, protože potřebuje nějak vyčistit hlavu, a sport je proto ideální.  Navíc užitečný. Dostanete se mezi lidi a tím,že děláme naše exhibice charitativní, pomáháme, což  je dobré a podstatné. Proto pořád hrajeme, po České republice a snažíme se  dostat  i do zahraničí.“

15. Máte tedy v sobě nadání pro  pohyb  umělecký i  sportovní……

„Vždyky měl sport bavil. Kdybych nebyl z malého města, kde jsem si sport držel jen na  takové nižší úrovni, možná jsem skončil někde jinde, jako profesionál. Bavilo mě to a  šlo mi to. Ale stal jsem se hercem, to také  není tak špatné.“

16. Myslím, že jako herec dáváte lidem mnohem víc. Co děláte ve volném čase, pokud vůbec nějaký máte?

„Svůj volný čas se snažím věnovat rodině, děti stárnou rychle, takže se jim musím věnovat.

Ležení u vody by nikoho z nás nebavilo, my jsme takoví „akční“. Takže  ležení zatím ne.  Třeba to přijde, ale teď to ještě  není to pravé ořechové. Raději odpočíváme aktivně, děláme sport, vyhledáváme adrenalinová centra,  milujeme přírodu,  lezení,  kola.“

17. Jak vypadá běžný pracovní  den Martina Dejdara?

„V půl sedmé vstávám, pokud jsem v Praze, tak téměř na sto  procent vozím děti do školy, protože se nechci připravit o ty chvíle s nimi. Nevadí mi ani  vstávání.

 Dále  záleží na tom, co mám v programu. Pokud mám natáčení, nebo divadlo, jdu na zkoušku, to mi většinou zabere celý den.  Večer hraji  představení. Někdy mám nějakou úplně jinu práci,  třeba po celé republice. Anebo jsem doma. Je to takový normální život. Záleží na tom,  jaká práce to zrovna je.

Sportovní exhibice děláme většinou o víkendech. Pokud  syn Matěj  nemá zrovna zápas, protože také hraje  hokej, tak jede s námi.

A když mám nějaké natáčení – teď nás například čeká Česko-Slovensko  má talent, tak jsem třeba 14 dní mimo Prahu. Musím spát po hotelích, ale můj život a můj rytmus je neměnný, všichni si na to  zvykli, mají to jako standardní, takže nikoho v tomto směru už nic nepřekvapuje.

U nás doma je jedno, jestli je sobota nebo středa, protože každý den je v nějakém směru pracovní. Všichni  už si zvykli, u nás je to běžný standard.“

18. Býváte také někdy připodobňován k Vladimíru Menšíkovi.  Chtěl byste se mu podobat, je to váš vzor?

„Pokud to někdy někdo řekl, pak je to pro mě čest.  Moc neuznávám  vzory a připodobňování se k někomu, to už potom spíše zavání plagiátorstvím. Takovým  způsobem se někomu začít podobat, to by určitě nebylo dobré.

Vladimír Menšík je u mě na žebříčku oblíbenosti  herců mezi prvními pěti z  naší české herecké plejády.  Ale  já jsem se  s ním bohužel nikdy nesetkal osobně a to mě mrzí. Znám  ho vlastně jen z vyprávění, hlavně  od  Jiřiny Bohdalové. Vždycky mě to bude mrzet, že jsem neměl šanci se s ním setkat osobně a nepoznal jsem ho jako člověka.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková