Rozhovor s herečkou a zpěvačkou EVOU VRBKOVOU

„Jsem protkaná dramatem, drama mi leze i ušima!“

 

 

1. Tančíte, zpíváte, hrajete. Co z toho  je pro Vás  nejhezčí?

„Každá činnost mi dává  něco jiného. Pohyb je důležitý, ovšem ráda také zpívám – myslím, že mi to jde víc z duše.  Zpívat vypadá jednodušeji než mluvit.

Při  mluvení  potřebuji mít na roli názor, písně jsou psané v notách.  Když při hraní lžu, diváci to poznají. Když zpívám falešně, tak taky. Je to prostě velmi zajímavá  práce. Někdy ani vůbec nesdílím názor postavy, kterou hraji. Na druhou stranu  se u těchto postav lépe „vyřádím“.

Ve svém životě bych nikdy nikoho nezabila, i když chuť by tu  občas byla….( třeba revizora….) tak si to mohu užít aspoň na jevišti či ve filmu. Dokonce mi tyhle role myslím sluší.

Ale chci hrát různé role a charaktery. Jsem teď otevřená více možnostem. Třeba i muzikálu.“

2. Když srovnáte seriál a film,  kde hrajete raději a proč?

„Film je pro mě výlet do jiné reality a moc mě to baví. Je to dobrodružství. Mám ráda dobré filmy a  dobré režiséry. Navíc je to něco, co po vás zůstane, i když už tu nebudete.

Seriálem jste více mediálně známí,  také si  vyděláte spoustu peněz.

V divadle jsem se  naučila  hrát, jsem tam ráda.  Citím  se dobře, když mohu být v přímém kontaktu s divákem.

Ve filmu  se hraje jinak. Nemůžu dělat moc velkou mimiku, je to vidět. Všechny drobné nitečky v mém obličeji jsou vidět. Všechny  detaily vyjdou na povrch.

Jako   kdyby někdo obrátil  herce naruby. A to se mi právě líbí. Kamera je blízko, je vidět i mrknutí oka.“

3. Jak Vaše herecká dráha začala?

„Já jsem k divadlu přišla přes tanec. Tančila jsem  balet, lidový tanec, španělský tanec, scénický tanec, výrazový tanec.  V osmnácti jsem si zatančila vílu v Lucerně, v Městském divadle Brno, kterou tehdy režíroval S. Moša. Tam mě to tak „zavonělo“, že jsem se rozhodla udělat vše pro to, abych se stala herečkou.

Na hodině tance jsem se tehdy dozvěděla, že  režisérka Eva Talská  přibírá nové herce.  Bylo to tzv. „Studio Dům!“ Amatérské studio vedené profesionály. Tak jsem se přes tanec dostala k divadlu. Zřejmě jsem byla ve správnou dobu na správném místě. Kdybych přišla o týden později, možná  bych svou šanci propásla….“

4. A nechtěla jste být spíše tanečnice než herečka?

„To určitě ne. Miluji atmosféru v divadle. Taková  nikde  jinde není.

Na druhou stranu trochu chápu herce či rodiče, když svým ratolestem herectví rozmlouvají.  Ale pokud herectví jejich děti  opravdu baví a mají pocit, že nic jiného dělat nemohou, tak je od toho stejně nikdo  neodradí. Je to prostě  vášeň.“

Foto: Vlado Kníž

5. Tak Vy byste doporučila herectví jako profesi mladým lidem?

„To se odvíjí od každého  jednotlivce, od jeho  touhy jít za svým snem. To nikomu brát nemůžete, ani radit, co má  dělat. Když to tak  někteří cítí, atˇ se  herectví   věnují. Nejhorší je být něčím, co chtěli vaši rodiče, ne vy.  Děti můžou být z jiného kmene, mít jiný gen ….“

6. Je role, kterou  byste nikdy nevzala?

„Napadá mě třeba role, kde bych musela čtrnáct dní v mínus padesáti běhat ve sněhu nahá.“

7. Získala jste za svou práci nějaká ocenění?

„Jednou jsem byla nominována na cenu Alfreda Radoka. Letos jsem získala Čestné uznání Trilobit a nominaci na Českého lva za roli ve filmu „Rodina je základ státu“.

8. Je to jen formální  záležitost, nebo má ocenění  pro Vás význam?

„Jistě, že to má pro mě cenu. Vážím si toho!“

9.  A  získávají ceny stále ti samí herci?

„Jak kdy, vždycky se objeví nějaká nová tvář mezi známými „bardy“.

10. Co vulgarita na jevišti? Nemáte pocit, že se to někdy přehání?

„Já takovou zkušenost s divadlem nemám. Pokud tam něco takového je, má to svoje opodstatnění, někdy to vyjde dobře a někdy se otřesu.  Ale je  pravda, že společnost hrubější je.Taky se víc pije, je víc narkomanů, rozvodů, bezdomovců, beznadějných lidí vůbec. A všichni tihle lidé čekají, že se o ně někdo postará…“

11. Co publikum?  Je lepší v Brně nebo v Praze?  Které  diváky máte raději?

„Raději?“

„Brňáci jsou dost náročné publikum, „fajnšmekři“, řekla bych. Pražské publikum se jde bavit, odpočívat. Pražáci se smějí na jiných místech, víc se smějí. Filozofové a intelektuálové se smějí  na jiných místech než businesman,  který pracuje 12 hodin denně.“

12. Tak kdo je pro herce příjemnější?

„Já mám nejraději,  když diváci  hru pochopí. A často to bývá na festivalech, jak filmových, tak divadelních. Teď jsme byli s Národním divadlem v Kolumbijské Bogotě a diváci tam reagovali snad na každou větu. Bylo to skvělé…“

13. Takže takové byste chtěla diváky všude, že?

„Chci spokojené diváky, ale třeba i pobouřené. To si nevyberete a nemůžete se líbit všem.“

14. V Národním divadle se právě hraje Radúz a Mahulena. Vy tam také máte svou roli. Zdá se, že pojetí této hry je takové netradiční, řekněme. Původní verze je spíše  „snová pohádka“, divák by čekal něco takového.  Toto představení nemá s klasikou nic společného. Co si myslíte?

„To je možné. Je to hravé, Radúz a Mahulena si hrají. Mně se to prostě líbí.  Už to bylo ztvárněné tolikrát, tak proč to neudělat třeba takhle…

Navíc mám tohle představení moc ráda. Už pro to, že to bylo mé první setkání s Národním divadlem a jeho herci.

15. Přesto divák, který tu hru  vidi poprvé, může žasnout …

„Ano, rozumím. Měla jsem tu známé a říkali mi totéž. Někteří diváci chtějí klasiku, nesedí  jim tato verze.

I klasika ale musí být udělaná nějak zajímavěji. Vždyť jinak bychom tu všichni zkameněli. Staré hry by podle mě měli mít  lehkost a přitom neztratit dramatičnost. Za touhle pohádkou v režii Zdenka Pitínského si opravdu stojím. Je krásná, navíc  máme pořád plno.“

16. Co by se hrálo v ideálním divadle podle Vás?

„Hlavně to musí být hry, které o něčem jsou. Ne  „tak nějak“  plytké hry.

Zajímavá, dobře napsaná hra, nosné téma pro současnou společnost, dobrý, osobitý, svérázný režisér, herci, kteří to zahrají a mají jiskru.

Divák nemusí všechno pochopit, nemusí být všechno doslovné a polopatické. Já mám jako divák ráda, když mám prostor si příběh sama ve své fantazii domyslet.

17.  Které režiséry uznáváte?

„Mám své oblíbence, se kterými ráda zkouším,  jsou to právě zmíněný J.A. Pitínský a Jan Mikulášek. Dávají mi svobodu, kterou při zkoušení vyhledávám.

Vladimír Morávek třeba má přesnou představu a zasadí nás do ní. Na druhé straně je rád, když herec nabízí své možnosti, když je tvůrčí.“

18. Píšete texty? Hry také?

Hry nepíšu, alespoň zatím ne…

Píšu si texty k písničkám, jednu dobu mně nic jiného nezbylo,  tak jsem vlastně začala. Píšu většinou o tom, co se mě zrovna dotkne, naštve nebo pobaví.

Jinak mi texty píše kamarádka Hedvika Haladová. Pak písně dostanou úplně jiný rozměr, to je  zajímavé.

19. Co byste ráda hrála  teď?

„Potřebuji teď trochu zlehčit, moje poslední role (a dá se říct, že i život) byly hodně dramatické. A nejde stále jen hrát drama. Chtěla bych si zahrát něco vtipného nebo tragikomického. Spustit slzy problém není, zahrát humor  je o něco těžší. A já chci teď tematicky odlehčit, ale nechci se úplně vzdát dramatických rolí. Miluji je a sedí mi.

„Drama mi snad leze i ušima, jsem protkaná dramatem“.

Minulý rok  jsem nic nového nezkoušela a chybělo mi to. Pak jsem tak nějak „ztratila nit“ a zlenivěla jsem. Příští rok budu zkoušet v nové komedii a přesouvám se tím pádem do Prahy. S divadlem Husa na provázku budu spolupracovat už jen externě.“

20. Zkoušíte někdy také  dvě hry současně?

„Nedá se to dělat dobře, je to „guláš“. Ale někdy není jiná možnost. Já jsem točila film Rodina, základ státu a zároveň  jsem zkoušela v Národním divadle. Musela jsem mít alternaci, protože v den premiéry bylo natáčení.“

21. Co dráha zpěvačky, nebudete natáčet CD?

„Ráda bych. Mám 5 písní, které chci  natočit jako promo, ráda bych také k jedné písni natočila videoklip. Navíc myslím, že v době facebooku je to nejlepší, jak dostat písničky mezi lidi.“

22. Zažila jste špatné představení?  Byla jste někdy zklamaná výkonem účinkujících?

„Výkonem snad ani ne, to naopak, ale právě tím,  o čem to představení bylo. Byla to populární taneční skupina Ultima Vez…

Brutální představení. Tenkrát  jsem si říkala, že tomu „umění“ snad už nerozumím. Šla jsem na jejich představení na  doporučení kamaráda, který mi řekl, že jsou fantastičtí, nejlepší v Evropě. Tak jsem šla a málem mě „vomejvali“. Černý igelit po celé scéně, nahá, bolestně vykřikující zmítající se těla, zvratky a to všechno doprovázela death metalová hudba.Bomba.

Tak jsem šla domů a  přemýšlela jsem o sladké písni a růžových bonbónech.

Tak tohle ne. Já myslím, že umění by mělo být harmonické a ne disharmonické, ale ani by nemělo být mimo realitu nebo přeslazené. Ale tohle bylo opravdu moc, nebyl tam žádný záblesk naděje a to mi vadilo.“

23. A nejlepší představení?

„Co se týče pohybových  představení, mám ráda samozřejmě Jiřího Kiliána. Je to asi proto, že jeho choreografie jsou hodně divadelní. Je to jako vystřižené z nějakého románu. Živě jsem jeho choreografie viděla na Nové scéně v představení „Extréme“ a to se mi velmi líbilo. Je skvělé, jak se prostřednictvím divadla či filmu máte možnost přenést úplně do jiné doby.

Dovedu si klidně představit, že by při svém vystoupení  i  promluvili a mohli by tak zahrát celé představení.“

24. Tančíte si pro radost?

„Někdy. Pohyb mám ráda.

Navíc potřebuji nechat tělo mluvit. Když je dobrá  hudba, necháte tělo, ať si dělá, co chce, tak  ono mluví. Má v sobě zkušenosti, prostě mluví. A já musím někdy vypnout hlavu. Když mám otázku, tělo mi na ni může odpovědět. Tanec je  na to skvělý.“

To je fajn, asi to půjdu hned vyzkoušet…..

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

 

 

 

Rozhovor s kaskadéry na motorkách DIORIOS

Ostří hoši na rychlých strojích také milují tanec! Show „Globus smrti“ slaví letos již 17. výročí. Diorios předvedli svou show divákům po celém světě a TANEČNÍMU MAGAZÍNU bleskově zodpověděli pár otázek.

Diorios – kaskadéři z Brazílie

Brazilec Christian Diorio, který vytvořil „Globus smrti“ ve svých 14 letech, se nebojí ani Ďábla. Jeho unikátní dílo v sobě kombinuje dokonalou jízdu a dovednost jezdců, při které se tají dech. Jeho show je jedna z těch, které vás vtisknou do sedadel a bez dechu sledujete jezdce. Globus je asi 4 metry  široký a váží 4000 kg. Jezdci se míjí rychlostí asi 50 mil za hodinu. Někdy také stojí uvnitř artistka, zatímco motorkáři jí krouží nad hlavou a kolem ní.

Diorios předvedli svou Ďábelskou dovednost po celém světě, letos slaví již 17. výročí. Z jejich vystoupení se mohli těšit diváci v jižní Africe, Japonsku, austrálii, USA, Jižní Koreii,  Kanadě, na Novém Zélandu  a v evropě. Vyhráli také cenu na druhém světovém festivalu cirkusu v Moskvě  v roce 2005.

V roce 2010  také vystupovali v Čechách během cirkusových představení Circus Circus.

 

Oscar, člen týmu Diorios během přestávky bleskově zodpověděl pár otázek.

1. Jak se Vám dnes jezdilo?

Ještě se celý třesu, mám potíže vůbec udržet tužku v ruce. Vždycky se celý třesu. Nedá se na to zvyknout.

2. Od kolika let trénujete?

Od 5 let.

3. Byly také nějaké úrazy?

Ano, těch bylo mnoho. Ale to mě neodradilo.

4. Stalo se někdy něco zlého při vystoupení?

To se stane. Zrovna nedávno, ale kamarád je už vpořádku, zase jezdí, všechno dobře dopadlo.

5. A nevyměnil byste motorky za tanečnice?  Je to méně riskantní…. možná.

(Smích)….., mám k tanci blízko, na většině představení, kde vystupuji se hodně tančí. V naší společnosti je hodně tanečnic. A …. nezatančíte mi dnes večer, když jste z Tanečního magazínu? Kam se mám jít podívat?

Tak to  určitě dnes nebude, i když ….vlastně, při troše dobré vůle…

6. Takže Vy byste hned bez váhání šel na taneční vystoupení?

Ano, dívám se moc rád.

Tak to je krásná souhra, protože tanečnice zase oceňují Vaši show. Děkuji za rozhovor.

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s JIŘÍM BEROUSKEM, ředitelem cirkusu Original BEROUSEK

? Je těžší tančit se zvířaty nebo s lidmi?

„To záleží………

Jiří Berousek – ředitel cirkusu Original berousek

1. Co vás vedlo k účasti v Talent mánii? Soutěžíte rád? Vy jste přece jednička, takže to asi nebyla touha vyhrát a dokázat si, že to dokážete. Chtěl jste pomoci zviditelnit Váš cirkus, nebo to byla jen hra pro Vás samotného?

„No, byla to reklama. Zviditelnění cirkusu Berousek, takové bychom si nemohli dovolit. Soutěžím celkem rád. Určitě to byla taky hra, byl to adrenalin. Byl to přímý přenos, takže člověk nevěděl, jak to vyjde, bylo tam hodně napětí, nevěděl jsem, co přijde.  Já jsem byl jediný, kdo nevěděl do poslední chvíle s čím tam půjde, protože pořadatelé stále měnili své požadavky. Ostatní si přece jenom připravili svůj program, ale já vážně nevěděl, co přijde a jak to dopadne.“

 

2. Cirkusoví umělci často riskují. Jak Vy se na to díváte? Hazardujete rád? Baví Vás to nebo je to pro Vás nutnost?

„Je to profese,  naše práce to  prostě obnáší, stále si uvědomujete,že toto se může stát, nebo tamto,  stát se může cokoliv.  Ale já si všechno raději dvakrát zkontroluji, nečekám, co osud přinese. Jsem hodně opatrný, já neriskuji rád.“

3. Představte si, že se zraníte. Co dál? Říká se mezi lidmi, že cirkusoví umělci nechtějí dělat jinou práci.

„Ano, zraníte se.  Polámaný  jsem a celý  „sešroubovaný“, ale může se dělat dál. Když to vážně chcete dělat, tak budete. Takoví ti, co říkají: „Ježíši, tohle mě bolí, tohle  mě bolí“:, tak třeba po úraze odejdou a dělají něco jinýho, takový lidé, řekl bych  – „bolestinkové“. Ale já jsem  tímto životem a touto prací  odkojený, takže to chci dělat celý život.  Když fakt chcete, tak budete!!!“

4. Jak často trénujete? Denně? A kolik hodin?

Každý den.

Pondělí až pátek od 8 hod do 13 hod jsou zvířata,

od 13 hod do 16 hod jsou artisté.

To je opravdu hodně.

„Musíte trénovat, nejde to jinak.“

5. Kdo je méně ochotný trénovat, lidé nebo zvířata? Co je větší dřina? S lidmi nebo zvířaty?

„To je individuální. Když budu zlý, řeknu, že narazíte na „blbce zvíře“ nebo na „blbce člověka.“

„Artisté mají artistické školy, kde se učí akrobatické výkony. Škola pro zvířata  není. To je jenom psychologie.  Učíte se znát zvířata, aby se s nimi mohlo pracovat. Ne každé zvíře je na všechno vhodné.“

6. Vybírají si artisté disciplíny podle svého nadání a vloh anebo se nějaké číslo prostě naučit musí?

„Ne,  ne podle nadání.  Artisté si vybírají  to, co je baví, co je láká a k čemu mají  vztah. Nevybírají disciplíny  podle nadání. Člověk je talentovaný na všechno, ale je třeba odkrýt ten talent. Záleží už dále jen na tom, jak trénujete. Když špatně trénujete, tak to stejně nedokážete a nikam to nedotáhnete, nenaučíte se to.“

7. Představte si taneční číslo. S kterými zvířaty by to šlo a s kterými ne?

„Každé zvíře nějak tančí. Nikdo se asi nikdy nedozví, co je zvířecí tanec. Těžko může někdo říct – „tak  to je ono, teď tančí slon,“   nebo „teď netančí“,  nebo „toto je tanec, toto už ne“. Musíte být takový zvířecí psycholog, aby to s nimi šlo. ALE – co je pro ně tanec?“

8. A Vy? Tančíte rád? Máte na to čas?

„Já ne, já nerad tancuji. Nemám čas, to je asi důvod, proč nerad tančím. Nezkouším to, nemám prostor.

9. A co diskotéka?  „Nezařádíte“ si tam?

„Tak jo, na diskotéce ano, jsme mladí, tak se určitě rádi  „vyblbnem“ na diskotéce. Ale jinak netančím.“

10. Jak se vám dařilo časově zvládnout  vystoupení v cirkuse a v Talent mánii? Nelitujete, že jste do toho šel?

„Jsme zvyklí žít v takovém tempu. Ale zároveň v té době byl Cirkusový  festival v Holandsku a Talent mánie nebyla natáčená jen v Praze. Jezdili jsme také do Bratislavy. Nebylo by to špatný, kdyby byla Talent manie „jen“  v Praze.“

11. Získali jste nějaké ocenění v Holandsku na Cirkusovém festivalu?

„Ano ,  získali jsme bronzovou medaili za drezuru koní.“

Bravo.

12. Jak si udržujete kondičku, abyste vydržel  takové temto? Máte recept? (Myslím, kdy trénovat, kdy přestat, nutíte se k tréninku?)

„My, …. jsme „profíci“, nemůžeme si dovolit přestat trénovat. Ale třeba taky odbočím a jdu dělat něco jiného, když vidím, že mi to vyloženě nejde, nebo se mi vyloženě nechce. Jdu se odreagovat, je to určitě lepší než trénovat s nechutí.“

13. Trávíte s cirkusem více času v Čechách nebo v zahraničí? Kde je lepší publikum? A v čem?

„Jak kdy. Nedá se to říct všeobecně. Dnešní české publikum je srovnatelné se západním publikem. Dříve to tak nebylo, západní publikum bylo lepší, bylo zvyklé se dívat. Češi neuměli ocenit cirkus a umělce.   V současné době  už v Čechách dovedou ocenit kvalitní program a kvalitní výkony umělců.“

14. Může to být důvod, proč  jste vynechali v letošním turné drezuru slona ze hřbetu koně, i když v programu byla divákovi slíbena?  Předvádíte ji jen v zahraničí?

„Ne, to nebyl důvod. Kůň byl na výkonnostních zkouškách pro chov.“

           

15. Kdy začínáte připravovat nové turné a na co se můžeme těšit?

„Tak to bude jednodušší, když se podíváte na naše stránky www.berousek.cz . Je tam celý nový program.“

Děkuji za rozhovor a těšíme se na setkání v cirkusové manéži.

Eva Smolíková

Rozhovor s hercem JIŘÍM KRAMPOLEM

Jaký taneční styl se líbí Jiřímu Krampolovi?

„Jakákoliv hudba, ale když někdo něco umí, když to šlape. Znám kapely, jejichž hudba je mi vzdálená, ale když je to hezký, tak mi vůbec není vzdálená, … tak se mi to líbí.“

Jiří Krampol – herec, moderátor

 

1.Bavil Vás tanec?  Věnoval jste se mu na škole, nebo jste sám někam chodil?

„Bylo mi 12 let, nacvičoval jsem Soubor písní a tanců. Bavilo mě to. Ve škole byl tanec povinný, ale byla to pro mě zábava. Měl jsem rád historické tance, charleston (s Janou Drbohlavovou, to byla krásná sestava), swing.“

2. Musel jste trénovat, nebo Vám to šlo „samo“?

„Musel jsem trénovat, odpoledne jsem trénoval.“

3. Máte nějaký taneční zážitek z poslední doby?

„Před 5 lety jsem s Terezkou Kostkovou dělal televizní pořad a tam jsem si s “profi“ tanečnicí „střihnul“ rock´n ´ roll. Když jsem to jel asi po šesté, myslel jsem že vypustím duši. ( měl jsem totiž kdysi přetržené vazy.)“

4. Tak to Vám věřím. A co balet? Šel byste se podívat na balet?

„Ano, balet se mi líbí. Obdivoval jsem Vlastimila Harapese i mnoho dalších. Nejvíce se mi líbil  Anglický balet.“

5. Chodíte si někam zatančit? Kam?

„Chodíval jsem v mládí, líbilo se mi to. Chodil jsem na čaje, jako chuligá. Tancovalo se tzv. „Holandsko“, to byla forma jive, předváděly se různé figury, kdo to uměl líp, toho obecenstvo obdivovalo.

Nedávno jsem na někoho čekal, seděl jsem dvě hodiny na diskotéce a pozoroval mladé. Vadí mi, když hudba hraje nepřetržitě. Musím chtít hudbu, ne, aby mi ji někdo vnucoval. Mladí lidé si nemůžou nic říct, protože je tam hrozný hluk, když jde DJ na cigáro, pustí totéž z videa. Není tam chvíli ticho, kluci a holky sedí vedle sebe a „mailují si“, oni si nepovídají. Skupina holek se motala na parketu mimo rytmus, kluci byli u baru a pili, ale žádný parádní tanec. Nic.“

“V Americe se v klubech tančí breakdance. Ti něco umí. Anebo Adam Chaloupka, mistr světa v elektrobugy. Paráda.“ (Syn Víta Chaloupky – Adam se stal v 10 letech Mistr republiky, Mistr Evropy a později i Mistr světa v disko tancích ( elektrobugy, breakdance a hip hop, pozn. red.).

6. Jaký styl se líbí Vám?

„Jakákoliv hudba, ale když někdo něco umí, když to šlape. Znám kapely, jejichž hudba je mi vzdálená, ale když je to hezký, tak mi vůbec není vzdálená, … tak se mi to líbí.“

Rozumím. Cítím to podobně. Když je něco hezké, je to jeden jazyk srozumitelný pro všechny. Milí účastníci všech techno párty – rozumíte?

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková