Rozhovor s tanečníkem, modelem a návrhářem Jiřím Kalfařem

„V modelingu se nemůžete spolehnout na nic!“

 

 

 

 

 

1. Měl jste vztah k umění od dětství?

„Myslím, že ano. Žil jsem na vesnici, umění a Praha pro mě znamenaly útěk z běžného života. Vždycky jsem toužil po tom, abych se dostal do „velkého světa“. V 11-ti letech jsem začal studovat taneční konzervatoř. Na konzervatoř mám dobré vzpomínky, není tam žádná velká  rivalita, celý soubor se snaží. I učitele jsem měl rád. Starali se o nás, vlastně jsme je vídali více než vlastní rodiče. Své vrstevníky z vesnice jsem už nepotkával.

Chtěl jsem ale do zahraničí, najednou mi Česká republika byla malá. Měl jsem tu nejlepší rodinu na světě, podpořili mě v tom, když jsem v šestnácti letech chtěl jít studovat do Německa. Vím, co to asi pro mámy znamená.“

2. Kde přesně jste studoval?

            „Studoval jsem ve Stuttgartu na baletní akademii Johna Cranka. Studoval jsem ve třídě, kde bylo asi 20 lidí 18-ti  národností.

Ale přesně tak, jako mi byly malé Čechy, i tady jsem začal pociťovat, že chci poznat víc. Rok jsem zůstal v opeře, cestoval jsem, tančil  jsem v Itálii, ve  Španělsku, v Londýně.“

3. Pokud porovnáme balet v Čechách a v zahraničí, v čem je  největší rozdíl?

            „V zahraničí není problém být individuální, vystupujete jako jedinec. Choreograf  se snaží, aby tanec vyhovoval Vám, jedinci. V  Čechách vystupuje celý soubor,  choreografie je postavená pro všechny. Rok za rokem se opakovalo to stejné. Dnes se repertoár v Čechách mění, situace je jiná.“

4. Proč jste tedy tanec opustil a začal se věnovat modelingu? Byla to osudová náhoda, nebo jste s tancem  chtěl skončit?

            „Chtěl jsem vše dělat svojí cestou. V tanci panuje určitá  hierarchie, záleží na tom, jak dlouho tanec děláte, ne na tom, jak jste dobrý. Cestoval jsem, chtěl jsem poznat i jiné věci, nestačil mi jen tanec. A objevil jsem modeling. Časově nevyžaduje tak tvrdý trénink jako tanec,  tak tvrdou disciplínu.

Tanec je tvrdý, ale modeling je mnohem více závislý na štěstí. Být  ve správnou dobu na správném místě, jak se říká. Na castingu stojí třeba 500 kluků,  všichni vlastně vypadají stejně a vybrat mohou jen jednoho. Nezáleží ani na postavě, na životosprávě, záleží jen na tom, jak dobře vypadáte na fotce. Všichni jsou hezcí a štíhlí,  jednoduše nejvíce záleží na štěstí. Nemůžete se spolehnout na nic. Ale v těžkých chvilkách jsem měl tanec, zavřel jsem se ve studiu, tančil jsem a  tančil a dostal ze sebe  stres.“

5. Pro modeling  a  pro molo  je ale taneční průprava báječná  věc, ne?

            „Molo znamená  jen chození.  Spíše pro časopisy je pohybová průprava  výborná, protože rozumíte svému tělu.“

6. Souhlasíte s tím, že modelky mají být hubené?

            „Ano, určitě mají být hubené. Každý vytváří oblečení tak, aby „sedlo“. Čím větší velikost, tím  více práce pro návrháře, pro krejčí. Běžné velikosti jsou 34, 36. Kdyby bylo více silných žen při přehlídkách,  musíte každý model šít na míru, každý zvlášt, což je velice náročné. Proto je praktické, aby modelky byly hubené. Dnes se ale prosazují už i větší velikosti.

Některé tanečnice, které jsem potkal, byly na parketu úžasné, i když měly nějaká kila navíc. Ovšem  ze školy by je kvůli tomu vyhodili.

Já ale nejsem  zastáncem nucené hubenosti. Nechci propagovat styl: „Nejezte, buďte raději mrtví, než tlustí. Jsem pro zdravou postavu.“

7. Je hezká postava výsledkem zdravého životního stylu?

            „Ano. Já jsem svého prvního „McDonalda“ jedl  v 16-ti letech, dnes jsou lidé líní si udělat polévku.  Raději  si někam zajdou na jídlo. Ale pokud si lidé stěžují, že nemají čas, tak jen proto, že si ho na potřebné věci neudělají.“

8. Vy jste ale opustil i svět modelingu a začal jste se věnovat návrhářství. Proč?

            „Chyběla mi kreativnost, tvůrčí činnost. Chtěl jsem sám  něco vytvořit, nejen  pomáhat jiným něco tvořit, protože to nejste Vy. Jako model jsem byl jen nástroj v rukou někoho jiného.“

9. V čem pro Vás byla skvělá  ta doba, kdy jste pracoval jako model?

            „Naučíte se jazyky, komunikovat s lidmi, znát sám sebe. Člověk hodně cestuje, poznává.“

10. Je možné mít stálý  vztah ve světě modelingu?

            „Já žiji  ve šťastném vztahu už 6 let. Určitě to jde. Je ale pravda, že modeling je vhodný  pro mladší lidi, kteří nevědí, co chtějí, testují jak sebe, tak ostatní, potřebují být volní…

Mě můj vztah drží, posouvá mě dál.“

11. Nejsou některé modely absurdní?  Mám na mysli např. oblečení z plastových lahví atd. Takhle „vyfiknutý“   přece běžně nikdo  chodit nebude, nebo se mýlím?

„Já těmto modelům nerozumím.  Nechodím na takové   přehlídky. I kdybych je jako model předváděl, je to jen práce, ale neznamená to, že se s takovým oblečením ztotožňuji.“

12. Uznáváte modely Blanky Matragi?

„Líbí se mi. Ale na mě je to moc složité.  Já uznávám především jednoduchost.“

šaty Blanky Matragi

13. Jak vypadají Vaše  modely?

„Jednoduchost, kvalita, nadčasovost. To v Čechách chybí. Nechci sledovat módní trendy.  Dělám své vlastní návrhy. Když takové kvalitní oblečení  vytáhnete za rok ze skříně, můžete si ho  opět vzít na sebe. Je to určitě lepší, než sáhnout do skříně a nemůžete uvěřit, že „něco takového“ jste někdy nosila.“

15. Jak se oblékáme jako Češi?

„Češi? Nemám rád škatulkování.  Ale  všeobecně mám pocit, že starší paní obvykle vypadají elegantně. Mladé dívky  si vyjdou v teplákách a ve vytahaném tričku. Uf.

Já osobně nesouhlasím s teniskami  nebo sportovními  bundami pro běžné nošení  na ulici.  Sport patří do posilovny, do tělocvičen, do parku. (Nejvíce  mi ale vadí  zmíněné tenisky.)“

16. Někteří lidé říkají, že nemají čas přemýšlet o módě a oblečení. Prostě  si vezmou na sebe první věc, která jim  ráno přijde pod ruku. Co Vy na to?

„Každý má čas se ráno podívat do skříně a 10 minut věnovat tomu, co si obleče.“

17. Kde můžeme koupit Vaše modely?

„Mám nově otevřený butik v Dušní ulici v Praze.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *