Osvěžující Elixir hudby, tance a vtipu

Kultura v době pandemie rozhodně nezmizela

Mezinárodní centrum tance, Taneční centrum Praha, konzervatoř –gymnázium uvedlo 2. února, v době covidové, s napětím očekávané taneční divadlo pod názvem ‚Elixír‘ (připravovat představení v pandemické době je věru nelehký úkol).

Večer se skládal z několika částí – nejdříve vystoupili žáci Baletu Praha Junior v inscenacích ‚Painted Rainbow, Malé Pošetilosti , Vzpomínky‘.
‚Painted Rainbow‘ si vzalo jako hlavní téma ženu. Žena – ochránkyně domova i emancipovaná žena. Je toto možné sloučit? (choreografie: Attila Egerházi, asistent choreografie: Antonín Schneider, hudba: Jean Sibelius, Maurice Ravel).

‚Malé pošetilosti‘ řešily naše místo ve společnosti. Jak na to? Chceme někam patřit a naše maličké pošetilostičky nás možná někdy i vedou tím správným směrem. ( choreografie: Tereza Hloušková, hudba: Claudio Monteverdi, Philip Glass, Antonio Vivaldi – úprava Armand Amar), sólo Tereza Logojdová – TCP, Albert Kaše – absolvent konzervatoře).

‚Vzpomínky‘ nás vedou do světa našich okamžiků štěstí i životních krizí, hledáme odvahu a sílu jít dál, ptát se proč a jaký to má smysl. (Choreografie: Vlasta Schneiderová, hudba: Georg Friedrich Handel, buddhistická mantra, Matteo Bocelli). Doladěno i mluveným slovem – verše: Ivan Slavík, přednes – Jaromír Meduna.

Zvlášť by se dalo vyzdvihnout sólo Umírajcí labuť ( (choreografie Anna Jirmanová, asistent: Viktor Svidró, hudba: Camille Saint-Saens). Umírající labuť a slavný Saint-Saensův cyklus Karneval zvířat obsahuje zřejmě nejslavnější etudu historie tanečního umění – 13. obraz – Umírající labuť. Tvrdí se, že první interpretka Anna Pavlova toto sólo tančila 3950 krát, a to v 57 zemích světa. Je to jednoduše kultovní dílo Fokinovy reformy baletu 20. století.

Ať už přemýšlím sebevíc, myslím, že v této první části měly vystoupení jedno společné, až na výjimky. Všechny choreografie byly perfektní, pohyby tanečníků neměly žádnou chybu, precizní a dokonalé. Vytknout nelze nic. Jenže …. jakoby tu něco scházelo. Cit, pocit, emoce, prožitek. Vlastně jsem v určitém okamžiku nevěděla, zda umírající labuť umírá radostně nebo s bolestí. Je těžké, mladým tanečníkům něco vytýkat, neboť pro emotivní prožitek potřebují oni sami životní zkušenosti a tyto mladý člověk zkrátka nemá. Potom mi nezbývá než říci, že vystoupení byla zdařilá.

Ovšem ne tak tomu bylo v druhé části – s názvem Elixír (choreografie: Viktor Konvalinka, asistent choreografie: Jan Schneider, hudba: Solomon Burkem, Karpatt, Manuel, Coralie Clément, Luis Mariano) . Tak tady už nezbývá než jen pět oslavné ódy.

V první řadě je třeba zdůraznit, že pohyby byly dokonalé, propracované, absolutně padnoucí do hudby a hudbu plně vyjadřující. Celkově se dá hovořit až o rafinovaném pojetí, tu a tam se objevili jen mužští tanečníci, tedy na své si přišla ženská část publika, tu a tam se objevily ženské tanečnice, coby jeptišky, ale v některých momentech jim oblečení odhalilo na nohou podvazky, a to celé bylo dokreslené červeným světlem. Takže zase mužská část publika pookřála. Přesně jako doplnil slovem Jiří Lábus – „Mužská představivost je prevít“. Myšlenka ‚Elixíru‘ jako taková byla humorná a dalo by se řici, že i tanečníci (Balet Praha Junior, Pražský komorní balet, sólo Viktor Svidró, Albert Kaše a Dalibor Lekeš, členové Pražského komorního baletu) jí byli trošku strženi a s vervou sehráli celou inscenaci. Zápletka byla poměrně jasná, zkrátka každý chtěl uchvátit zázračný Elixír, slibující věčný život, který se do ospalé francouzské hospůdky jakýmsi způsobem vloudil. Ovšem, každý pojal cestu k Elixíru po svém a rozhodně se nechtěl dělit. Ať padouch, nebo vtělení zbožnosti v podobě jeptišek, v zásadě všichni stejní…. Momenty, kdy jeptiška ubila svého milého a z kamarádů byli nepřátelé, vyloudily úsměvy na tvářích publika. Představení doplnilo mluvené slovo, kterého se ujal Jiří Lábus, dá se říci, že nikdo lepší pro tento příběh nemohl být vybrán.

Na konci představení se diváci loučili potleskem ve stoje. V době pandemie, byl Elixír skutečně elixírem něčeho osvěžujícího, radostného, umělecky krásně zpracovaného, naplněného humorem, z tanečníků sršela energie a na jejich pohyby byla radost pohledět. Až jsem si kladla otázku, jak mohlo tak krásné dílo v době nejistoty, zda se představení vůbec podaří odehrát, vzniknout. Elixír je trošku protipólem k představení Letem světem, které bylo spíše poučné a k smíchu určitě nebylo. Obě ale patří k nezapomenutelným zážitkům a stojí za to vidět je i několikrát. Jsou vhodná pro rodiny s dětmi, i dospělé. Nezbylo mi, než vyjádřit hluboký obdiv tvůrcům.

Foto: Archiv TCP
Eva Smolíková
Taneční magazín

Dějiny násilí od poloviny února 2022

Příběh o znásilnění s O. Hesem v hl roli

Dějiny násilí, adaptaci známého autobiografického románu Édouarda Louise, hvězdy francouzské literatury, uvede 12. února v české premiéře Švandovo divadlo

Příběh mladíka, který se stal jedné vánoční noci obětí z-ná-si-lnění, režíruje Tomáš Loužný patřící k nejnadějnějším tvůrcům nastupující divadelní generace. Hlavní postavu, mladého homo-s-exuála Eddieho procházejícího trnitou cestou vzpomínek i policejního vyšetřování, hraje Oskar Hes. Muže jménem Reda, náhodného milence a násilníka, ztvárňuje Jan Grundman. Silný příběh vyprávěný z hlediska oběti je líčený jako napínavá detektivka naruby. Premiéra je 12. února ve Studiu Švandova divadla.

Víte, že o znásilnění gayů a lesbických žen se téměř nemluví?  Orientace ale není důvodem, proč by měl být tento zločin legitimní. Také předpoklad, že muž, který znásilní jiného muže, bude nejspíš gay, je mylný. U pachatelů těchto činů totiž nejde o projev touhy nebo vášně. Jde o moc, převahu a beztrestnost, které vůči svým obětem pociťují.

 

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

 

Ruka je osamělý lovec

A studio Rubín uvede inscenaci švýcarské dramatičky Katji Brunner

Odložená premiéra se uskuteční 10. února 2022 

 

Rovnost žen a mužů v západní společnosti

Pražské A studio Rubín připravilo další premiéru padesáté čtvrté sezóny Závislostí. Inscenace Ruka je osamělý lovec je pomyslným zúčtováním s rovností žen a mužů a ženské emancipace v západní společnosti. Text i samotná inscenace vrší různé, důvěrně známé obrazy a situace, na které současná dívka či žena dříve nebo později narazí. Text švýcarské dramatičky a performerky Katji Brunner zrežíroval Ondřej Štefaňák. Tři divy hrají Anita Krausová, Tereza Hofová a Magdalena Kuntová.

Foto: Patrik Borecký 

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

 

EIGASAI 2022

Festival japonského filmu vypukne 21. 2. 2022 v Kině Lucerna

Už 15. ročník japonského filmového festivalu Eigasai s podtitulem Ztráty a nálezy bude ve dnech 21. – 27. 2. hostit pražské Kino Lucerna. Letos představí zcela unikátní filmy a návštěvníkům znovu přinese také oblíbené workshopy, kde si budou moci sami vyzkoušet nejrůznější ryze japonské dovednosti.

„Japonsko je pro návštěvníky již dva roky zavřené. Snažíme se tak jeho kulturu co nejblíže představit všem zájemcům v České republice. Filmy jsme vybírali tak, aby divákům daly především naději, inspiraci, a snad i sílu současnou situaci překonat. Když něco ztrácíme, zároveň s tím k nám přichází naděje to ztracené znovu nalézt. A znovunalezeného si mnohem víc vážíme. Odtud se zrodil motiv letošního festivalu Ztráty a nálezy,“ přibližuje Ondřej Hýbl, předseda Česko-japonské společnosti, která je organizátorem festivalu.

Letos na festivalu japonského filmu uvedou jeho organizátoři 8 filmů:

S hlavní hrdinkou úvodního snímku Kapka lásky (21. 2.) se diváci budou moci do hloubky seznámit s tajemstvím výroby sake, ale třeba si i uvědomit fakt, že tradice nemají na růžích ustláno ani v Japonsku, byť se jedná o tradiční výrobu populárního alkoholu.

Snímky Jahodová píseň (22. 2.) a Doma u Moriho (23. 2.) naopak ukazují, jak podobné emoce musíme my všichni lidé umět překonat, ať již jde o odchod přítele či o developerský projekt vznikající v našem těsném sousedství.

„Já osobně bych divákům doporučil projekci nazvanou Zrozeni ke slávě (24. 2.)Jedná se o naprosto unikátní filmový počin. Jde o komentovaný časosběrný dokument z nitra tradiční kjótské rodiny, připravující čtyřleté syny kjótské rodiny Šigejama na první veřejné vystoupení. Hloubka tohoto vhledu zůstává skryta i samotným Japoncům. Nic autentičtějšího a hlubšího z oblasti japonských tradic si už asi ani nelze představit,“ dodává Ondřej Hýbl.

Snímek Hotel u jezera (25. 2.) představuje koncept proslulé japonské pohostinnosti „omotenaši“. A jakožto výsledek japonsko-taiwanské koprodukce poodhaluje těsnou spolupráci těchto dvou zemí, které se opravdu nezaslouženě nedostává oficiální pozornosti.

Krotitelka duchů (26. 2.) je pak ukázkou té nejlepší japonské „komediální duchařiny“, kterou současná japonská produkce nabízí, a snímek Sbohem ústa (27. 2.) představí japonskou nezávislou hudební scénu.

Tečkou za festivalem pak bude již kultovní anime snímek Můj soused Totoro (26. 2.), který si zájemci budou moci vychutnat na velkém plátně v původním znění. Všechny filmy budou s českými titulky a vyjma Totora půjde o jejich první a ve většině případů jediné uvedení v ČR.

Workshopy: origami, kaligrafie i výroba talismanů pro štěstí

Součástí letošního programu bude loni zrušený Japonský den v sobotu 26. 2. od 10 do 17 hodin. Půjde o workshopy v Galerii Lucerna, kde se zájemci budou moci naučit skládat origami, vyzkoušet si psaní kaligrafie štětcem nebo výrobu talismanů pro štěstí. Většina těchto workshopů bude zdarma. Kvůli omezené kapacitě je nutné si místo rezervovat. Dojde i na japonské jídlo, ale to si vzhledem k situaci budou muset zájemci odnést s sebou.

„Covid nás sice hodně omezil, ale rozhodně nezlomil. Při dodržení platných protiepidemických opatření jsme rozhodnuti zájemcům přinést tak intenzivní zkušenost, jak to jen bude možné. Japonština má krásné přísloví: Když sedmkrát upadneš, osmkrát vstaň. Toho se držíme a doufáme, že po dvou letech ztrát jak diváci, tak i my, organizátoři, dokážeme během festivalu najít nejen naše ztracené vazby k Japonsku, ale především sami sebe,“ uzavírá Ondřej Hýbl.

Informace k účasti a systém rezervací na workshopy najdete na www.eigasai.cz

Aktuální informace můžete sledovat na https://www.facebook.com/eigasaicz

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín