Půjdeš mi za svědka?

Daniela Šinkorová, Karel Zima (a další) v komedii v Divadle u Hasičů

1.3. 2022 Praha, Divadlo u Hasičů, začátek představení 19:15

PŮJDEŠ MI ZA SVĚDKA? – komedie
autor: Jean-Luc Lemoine
překlad a režie: Jaromír Janeček
hrají: Daniela ŠINKOROVÁ, Karel ZIMA, Jarmil ŠKVRNA, YANNA

POKUD MÁTE ZÁJEM O VSTUPENKY, PIŠTE NA E-MAIL:

office@vip-art.cz

NEJPOZDĚJI DO ÚTERÝ 1. 3. 2022 DO 11 HODIN!

Mam  pozve na svoji svatbu s Lili, se kterou již 12 let chodí, za svědka
svého nejlepšího přítele Toma, kterého několik let neviděl, protože mu
Lili zakázala se s ním stýkat, a to proto, že kdysi opustil jejich
kamarádku.
Tom přijde a s ním i jeho nová mladá přítelkyně Jasmine.
A nestačíme se divit!

Martin Novák
pro Taneční magazín

Vernisáž výstavy MARIE & VALENTÝNA

Marie Lukáčová & Valentýna Janů @ Galerie NoD

přijměte pozvání na vernisáž dlouho připravované výstavy Marie & Valentýna českých umělkyň Marie Lukáčové a Valentýny Janů, která proběhne v pondělí 28. 2. 2022 od 19:00 v Galerii NoD:

Marie & Valentýna
Marie Lukáčová & Valentýna Janů
Kurátor: Pavel Kubesa
Vernisáž 28. 2. 2022, 19:00

Výstava potrvá do 20. 3. 2022

Výstava Marie & Valentýna je kolaborativní projekt, který rozvíjí možnosti vzájemných podobností formálních a koncepčních přístupů obou umělkyň. Umělecké výstupy autorek paralelně odkazují k problematice feminismu, emancipace, ekologie a dalším společensko-kritickým tématům. Zpracování jejich témat velmi často přebírá atributy popkulturní vizuality. I přesto, že každá z umělkyň pracuje se svými specifickými výrazovými prostředky jako jsou tanec, hudba, rap či 3D animace, společným jmenovatelem jejich práce je médium videa, které převládá umělecké praxi obou. Symbióza jejich tvůrčích přístupů tak slibuje podmanivý a silný zážitek audiovizuálního charakteru.

Centrálním dílem výstavy bude dvoukanálová videoinstalace autorského uměleckého filmu. Snímek rozvíjí žánr hudebního videoklipu, prostředitcvím kterého umělkyně rozehrávají emancipační rétoriku, spočívající ve verbální deklaraci, obrazové kompozici, animaci, choreografii a autorském hudebním tracku. Zmiňované popkulturní tendence výstavy Marie Lukáčové a Valentýny Janů odkazují na čtení a zpětné zobrazení pohybu, tance a těl, které skrze skupinovou choreografii demonstrují nezřízený empowerment. Hudební film je přímo inspirován estetikou i náměty MTV videoklipů z přelomu milénia, ke kterým se obě autorky spontánně navrací a společně se tak pokouší redefinovat jejich obsah.

 

Marie Lukáčová (1991) je multimediální umělkyně, která ve své práci snoubí kritický a aktivistický apel a imaginativní, asociativní postupy vycházející ze snového jazyka a jeho symboliky. Zajímá ji postupující ekologická katastrofa stejně jako technologizace společnosti a její ekonomické mechanismy, včetně „magie“ finančních toků. Pracuje především v médiu narativního videa, které je často součástí prostorové instalace. V poslední době se její sugestivní příběhy přetavily do rapových písní, jejichž protagonistkou se postupně stala sama autorka. Marie Lukáčová je absolventkou pražské UMPRUM, studovala také na brněnské Fakultě výtvarných umění VUT a akademii Städel ve Frankfurtu nad Mohanem. Je jednou ze tří zakladatelek feministické skupiny Čtvrtá vlna, která v roce 2017 iniciovala veřejnou debatu na téma sexismu na univerzitách. V současné době vede svou Dílnu na katedře CAS při pražské FAMU. V roce 2019 byla mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého a v témže roce vyhrál její film Moréna Rex sekci Exprmntl-CZ na dokumentárním festivalu Ji.hlava. Roku 2020 spolu s Annou Remešovou získaly ocenění ekumenické poroty na festivalu krátkých filmů v Oberhausenu (DE). V roce 2021 byl její film Pole Žin uveden na mezinárodním festivalu v Edinburghu.

Valentýna Janů (1994) je česká umělkyně, která ve své tvorbě reflektuje proměny sociálních vazeb, vnímání času, vztah reality vůči jejímu zobrazování, ale také tématiku politiky identity své generace a otázky genderu. Tyto komplikované vztahy následně překládá do podoby imersivních prostředí, ve kterých často kombinuje video, fotografii, text i trojrozměrné objekty. Inspiraci nachází mimo výtvarné umění: v literatuře, v pop music a především v každodenních situacích. Janů patří mezi nejmladších institucionálně aktivní české umělkyně, je absolventkou pražské FAMU (Ateliér Postkonceptuální fotografie u Jiřího Thýna) a Akademie výtvarných umění v Praze (Ateliér intermediální tvorby II Pavly Scerankové a Dušana Zahoranského). V posledních několika letech vystavovala jak v tuzemsku (například sólová představení v Národní Galerii Praha a v Galerii Hlavního města Prahy), tak v zahraničí (včetně skupinových výstav v Kunstevereniging Diepenheim v Holandsku a na Columbia University v New Yorku). V roce 2018 byl její snímek Is Your Blue the Same as Mine? oceněn hlavní cenou Jiné Vize festivalu PAF. V roce 2021 se stala laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.

NoD, Taneční magazín

 

Koncert pro Ukrajinu

Bratislava (mimořádná slovenská zpráva)

 27. februára o 15.00 organizujeme na bratislavskom Hlavnom námestí Koncert pre Ukrajinu / Концерт для України. „Chceme ním vyjadriť solidaritu s ľuďmi na Ukrajine. Slobodné umenie sa najlepšie rozvíja v slobodných krajinách a vieme, že o to isté sa snažia aj naši priatelia na Ukrajine. Každoročne na Pohode vystupujú skvelí ukrajinskí umelci a umelkyne, prichádzajú k nám zástupcovia ich médií, mnohí návštevníci a máme tiež skvelé vzťahy s promotérmi. Chceme im aj takto všetkým odkázať, že v týchto ťažkých chvíľach sme s nimi. Mimochodom, je zrejmé, že ak by sa podobný útok týkal Slovenska, jedným z prvých cieľov by bolo trenčianske letisko, ktoré slúži aj na mnohé civilné aktivity, vrátane nášho festivalu.“ vraví Michal Kaščák.

Koncert pre Ukrajinu na  kanáli https://youtu.be/KumesOG-jNU.

FB event: www.facebook.com/events/924008728297498

Line-up Koncertu pre Ukrajinu:

15:00 Sólisti hudobno dramatického súboru Tarasa Ševčenka + Ľ. Čekovská, E. Prochác, J. Burian, R. Kákoni, I. Kocaba, R. Mrázik

15:10 Saténové ruky

15:15 Katarzia

15:20 Para

15:30 Rodion Sun Lion

15:35 Charmsove deti

15:40 Neha!

15:45 Hudba z Marsu

15:50 Braňo Jobus + Martin Valášek

15:55 Sendreiovci

16:00 Čad

16:05 B-Complex

16:10 Slovenský filharmonický zbor

16:15 Martin Geišberg + Daniel Špiner

16:20 Bez ladu a skladu

16:25 Vladimír Merta

16:30 Muzička

16:35 Funny Fellows

16:40 Polemic

16:50 Štefan Štec + Peter Kunzo

17:00 Rozpor

17:10 Lash & Grey

17:15 Miklei

17:25 Banda

17:30 Michael Kocáb + Martin Wittgruber

17:35 Spevácky zbor Technik STU + zbor Apollo + Veronika Demidovich

 

 

 

Ako môžete pomôcť:
Slovenská Magna https://donate.magna.org/sk/ukrajina/
Ukrajinský Červený kríž https://redcross.org.ua/
Slovenský Človek v ohrození https://clovekvohrozeni.sk/humanitarna-pomoc/ukrajina/
Slovensko-ukrajinská humanitárna organizácia https://smespolu.org/ako-pomoct/
Slovenská katolícka charita charita.darujme.sk/ukrajina

 

Kata Zagorski

pro Taneční magazín

Mimořádná zpráva spisovatelky a novinářky Oleny Laň

„Ukrajinci se nikdy nevzdají. Nikdy“

Krvavá cesta ruských árijců

„Jak to s vámi a s Nazarem vypadá? Jaká byla noc? Máte spojení s Mykolou? Kam je převezli?“

I já chápu, že na poslední otázku mi neodpoví, a ani můj přítel, známý západoukrajinský protikorupční novinář Mykola Saveljev, nikdy neřekne své ženě pravdu. Ale jako účastník „Teritoriální obrany“ ze Lvova poleze do samého pekla. V poslední dny se zvlášť urputně rval za obranu Kyjeva. Jako za symbol Ukrajiny, i když by klidně bez přemýšlení položil svůj život i za tu nejposlednější ukrajinskou vesnici.

Tuto noc moje kamarádka Jaryna, lvovská kulturoložka, strávila se synem ve sklepě. Spali oblečeni. Když začal letecký poplach, popadli tašku s nejnutnějšími věcmi, kočku Simbu a běželi do sklepa, přičemž nezapomněli zaklepat na dveře v přízemí. Žijí tam Indové. Co když nevědí, kam přesně mají běžet? V tom je Ukrajina CELÁ. A právě proto Ukrajina NENÍ RUSKO.

Moji přátelé ze Lvova právě jedou se dvěma dětmi do Lvova. V noci spadlo na sousední devítipodlažní panelák sestřelené nepřátelské letadlo. Do metra šli nocovat zdaleka ne všichni. Sídliště se považovala za celkem bezpečná. Paralelně s nimi se západním směrem pohybují ukrajinské tanky. Je slyšet výstřely. Podél silnice v tomtéž směru jdou lidé nalehko s batohy na zádech.

„Nejdůležitější je dát děti dědečkovi. A dál se uvidí,“ říká můj druhý přítel, spisovatel a novinář Dmitrij Siňak. „Víš co, nemůžu se zbavit pocitu, že tohle všechno, co se děje, je naprosto nereálné. Tanky, ostřelování. A KDO? RUSOVÉ? Z hlavy nemůžu dostat sousední panelák… Byly tam nejspíš děti… Je to jako noční můra.“ Ano, reálná noční můra. Ukrajinci po celém světě už v noci taky nespí, sledujeme válečnou kroniku. Charkov se ubránil? Sláva bohu! A co Černobyl? Ne?! Zamořená země… Ale stejně je NAŠE!

„A co tam u vás, ve Lvově?“ volá mé kamarádce z charkovské oblasti fotograf Oleg Vragov. Ruskojazyčný jako „poleno“, ale obrovský ukrajinský patriot. „Ostřelují to tady, ale to nic, náš sklep je dobrý. Zaběhl jsem pro sousedy. Jsou „totální vata“, ale stejně jsem je vzal. Taky to jsou lidi. A teď jsou taky vyděšení.“

Ukrajinci jsou totiž dávno pomyslně rozděleni na „banderovce“, ty, kteří podporují evropskou nezávislost Ukrajiny, a na „vatniky“ (od názvu ruského pracovního oděvu „vatnik“, od slova „vata“ ve smyslu „primitivní“). Druzí vidí budoucnost Ukrajiny s Ruskem. Není jich taky málo, ale – na rozdíl od Ruska – lidi, kteří smýšlejí opačně, než je oficiální kurs země, nezavírají. Samozřejmě pokud se nechovají jako Breivik.

Rusko se vypořádává s „jinak smýšlejícími“ lidmi bez okolků. Je překvapivé, že tam vůbec někdo vyjde na náměstí a protestuje proti válce na Ukrajině. Moskva, Petrohrad, Jekatěrinburg. Lidi tam bijou, lámou jim ruce, děvčata vlečou do policejních aut za vlasy. Před několika týdny na oficiálních kanálech, týchž, které dosud vysílají o „hrozbě ze strany Ukrajiny“ a o „osvobozující operaci“, dávali docela názorný film o mučení a mlácení vězňů v ruských vězeních. Tak názorné. Aby nikoho ani nenapadlo něco vymýšlet. A stejně, lidé překonávají pochopitelný strach, podepisují petice za mír, vycházejí na ulice, vyjadřují svůj protivojenský postoj na videoblozích.

Moje kamarádka z Karélie Lidija Pobedinskaja, herečka, scenáristka, je jednou z nemnoha, kteří celou tu dobu, ještě do válečných událostí, aktivně podporovali Ukrajinu. Chodila na náměstí s hromadnými protestními akcemi. I teď přišla, v Petrozavodsku.

„Je nás málo, schází se asi 30–40 lidí. Policie je mnohem víc. Zatím nejsou agresivní. Mého kolegu, učitele filologie, zatkli a odvedli na oddělení. Ale už ho pustili. Dřív to bylo horší. Hlavně ze strany ‚opravdových Rusů‘. Co ukazují hlavní státní kanály? Kromě osvobozujících projevů Putina například pořad o tom, JAK JE ZDRAVÉ LYŽOVAT! Leno, jak já se stydím za supervelmoc!!! Je to prostě nesnesitelné. Strašný žal na duši. Stát lotrů. Už nemůžu plakat, oči mi otekly. Včera jsem v tělocvičně slyšela rozhovor dvou ženských: „Válka, no a co, manikúra bude podle plánu.“ Kurvy! Samozřejmě jsem jim řekla všechno, co si o to myslím, ale nebylo, s kým se bavit. Nemají mozek. Ale takových je stále méně. U oklamaných lidí převažuje zmatek a šok. Herci, režiséři a spisovatelé se pohnuli. Sbírají podpisy pro mír. Jak pozdě!“

Nevím proč jsem si vzpomněla, jak tato malá, ale neuvěřitelně odvážná žena recitovala před policejním kordonem na vůbec ne poklidném veřejném shromáždění na podporu Navalného Puškinovy verše:

Příteli, věř, že přijde den,

kdy světla štěstí uvidíme,

kdy Rusko opustí už sen.

A pomyslela jsem si, že v dnešním krutém, zvlčilém Rusku by ani Puškin neprošel přes face-control skinheadů, vždyť jeho pradědem byl „černý“ Abram Hannibal, syn afrického vládce.

Ale koho v Rusku zajímají něčí kořeny? I kdyby „putinovci“ smazali Ukrajinu z povrchu zemského, nebyli by schopni smazat ukrajinskou stopu v ruské kultuře. Vliv Ukrajiny na osobnosti, které dnes oficiálně reprezentují Rusko světu, je příliš velké.

Anton Čechov se narodil v Taganrogu, v době, kdy drtivá většina jeho obyvatel mluvila ukrajinsky. Při sčítání lidu sám sebe oficiálně nazýval „Malorusem“ a vykládal, že v dětství nemluvil jinak než ukrajinsky. Předobrazem Niny Zarečné z Racka byla Čechovova blízká přítelkyně, vynikající ukrajinská herečka Marija Zaňkoveckaja. (Jen pro informaci: v letech 1924–1926 Taganrog oficiálně spadal pod Ukrajinskou SSR. Podle sčítání lidu v roce 1926 v celém Taganrožském okruhu Ukrajinci tvořili absolutní většinu, 71,5 %, Rusové pouze 21,9 %.)

V rodokmenu velikého ruského spisovatele Fjodora Dostojevského jsou tatarské kořeny, ale od 16. století jeho předci žili na Ukrajině, na Volyni, a praděd Fjodora Michajloviče byl řeckokatolickým duchovním. Ukrajinskými duchovními byli i oba jeho dědové, tamtéž, na Ukrajině, se učil v církevním semináři jeho otec. Před přestěhováním do Moskvy. Co myslíte, v jakém duchu asi mohli dítě vychovávat v takové rodině?

Další veliký ruský spisovatel Nikolaj Gogol se narodil na Ukrajině ve městě Velyki Soročynci, jeho předek Ostap Gogol byl v 17. století hetmanem Pravobřežní Ukrajiny, a jeho otec psal divadelní hry pro domácí divadlo v ukrajinštině. Sám spisovatel byl sběratelem a milovníkem ukrajinského folkloru.

Vasilij Kandinskij, představitel „ruské avantgardy“, byl jedním z prvních abstrakcionistů na světě. Narodil se v Moskvě, ale už v pěti letech se odstěhoval do Oděsy. Umělecké vzdělání získal v Kyjevě, učil se u Nikolaje Pimoněnka. Později v Moskvě studoval právo a ekonomii.

Kazimir Malevič, také „ruská avantgarda“, suprematista a kubofuturista. Umělec s polskými kořeny. Narodil se v Kyjevě, první díla vytvořil pod vlivem výmaleb ukrajinských chalup a vzorů ukrajinských výšivek. Malovat začal v Konotopu. Rovněž patří ke kyjevské škole Nikolaje Pimoněnka. Při výsleších v čekistských mučírnách v Leningradě v roce 1930 oficiálně uvedl, že je „Ukrajinec“.

A kdepak se narodil celosvětově známý konstruktér kosmických raketových systémů Sergej Koroljov? V ukrajinském Žitomiru. Právě na Ukrajině udělal svoje první letecké kroky. Studium započal v Kyjevském polytechnickém institutu, později se nechal převést do Moskvy. Na vrcholu své kariéry byl na základě falešného obvinění odsouzen a deportován na Kolymu. Konstruktérovu manželku podporovali jen nejbližší přátelé. Podle vzpomínek jeho dcery známí přecházeli od manželky „nepřítele národa“ na druhou stranu ulice, dětem zakazovali hrát si s malou Natašou. V žádném případě je neodsuzuji, byla to strašná doba. I když dnešnímu Rusku je tohle všechno taky velmi dobře známo. Je zajímavé, že s Koroljovovou rodinou zůstala jejich mlaďoučká chůva z Ukrajiny Liza Kornijenková. Nejenže jim dala všechny svoje peníze, ale kompletně na sebe převzala celý dům, přičemž šetřila na všem a prakticky hladověla, zatímco Ksenija dřela ve třech pracích a peníze posílala muži do vězení. Chůva se procházela s holčičkou výhradně v zoologické zahradě.

Mimochodem, málokdo z Rusů ví, že ukrajinský nacionalista Stepan Bandera si utvořil svůj světonázor na základě filosofických prací Dmitrije Doncova. A zejména jeho, Rusa, pokládají za duchovního otce Organizace ukrajinských nacionalistů. Dmitrij Doncov se narodil v Militopolu a byl synem kupce z Voroněže. Byl to jeden z nejvlivnějších intelektuálů Ukrajiny v době mezi první a druhou světovou válkou. Novinář, politický činitel s krajně radikálními protisovětskými názory. Rusko pokládal od přírody za despotický a anarchistický systém. Aby člověk mohl být UKRAJINCEM, stačilo podle Doncova pouze přijmout myšlenku vytvoření nezávislého ukrajinského státu. S etnickým původem člověka to nemělo nic společného.

A co je třeba pro to, aby člověk mohl být dnes „Rusem“? Nechat se prodchnout myšlenkou „nezávislého Ruska“, soudě podle všeho, očividně nestačí. Ještě je třeba zničit všechny sousedy. Je třeba proměnit ukrajinská města v krvavé bahno, ale hlavně: dobýt Kyjev. Který je „Matka ruských měst“. Vždyť Rusům se tak líbí tato perifráze z Pověsti dávných let. Akorát nikdo neobrací pozornost na klíčové slovo tohoto výrazu: MATKA. Taková chronická historická nenávist k matce!

A co říkáte na tohle? Doktor historických věd Vjačeslav Nikonov, předseda výboru ruské Státní dumy pro vzdělávání, tvrdí, že současní Rusové jsou „větev árijského plemene, která odešla z Karpatských hor a pokojně osídlila Velkou ruskou rovinu“. Opravdu? To znamená, že nejenže už několikátý rok násilně podmaňujete vlastní MATKU, ale ještě navíc bombardujete „ášram“ velikoruského národa? A proč v opačném směru Rusové nejdou pokojně? Co dělají na árijské cestě čečenské jednotky?

Známý ruský spisovatel Boris Akunin (Grigorij Šalvovič Čchartišvili) oznámil, že 24. února začala nová, děsivá epocha: „Do samotného konce jsem nemohl uvěřit, že Putin začne tuto absurdní válku. Zmýlil jsem se. Vždy jsem věřil, že nakonec zvítězí rozum. Zmýlil jsem se. Zvítězilo šílenství. Umírají lidé, teče krev. Rusku vládne psychicky nenormální diktátor, a co je nejhorší, Rusko pokorně následuje jeho paranoiu. Vím, že Putinland a Rusko nejsou jedno a totéž, ale pro svět teď žádného rozdílu není.“

A má pravdu. Matky, které v této válce ztrácejí své syny, to Rusku nikdy neodpustí. A je jedno, v jakém jazyce je budou oplakávat. Na Ukrajině žijí zástupci více než 100 národností. A nyní bojují za svou vlast bok po boku. My, Ukrajinci, chápeme, že svět za našimi hranicemi se bojí třetí světové války. Ale tvrdé ekonomické sankce, za něž je ještě možné koupit životy milionů Ukrajinců, nelze UVALIT NĚKDY POTOM. „POTOM“ pro Ukrajince nebude. Protože oni se nevzdají. Nikdy se nevzdávali.

Olena Laň

pro Taneční magazín

Olena Laň je ukrajinská dětská spisovatelka a novinářka  žijící v Praze. Narodila se ve Lvově (Ukrajina). Od r. 2009 žije v České republice. Je autorkou ekologické fantasy dilogie na motivy slovanské démonologie „Burdybáč aneb Ten, který žije v botě„. Její první část byla vydána na Ukrajině a v České republice v ukrajinštině, ruštině a češtině. Je také autorkou textů a účastníkem diplomatického projektu České republiky Ukrajinci, jak je neznáte.

Je držitelka mnoha ocenění, diplomu Za mistrovství VII mezinárodního konkursu Pohádka dnes (Německo–Ukrajina, 2019).

Posel míru – laureát Mezinárodní literární prémie světa r. 2020, která jí byla udělena Mezinárodním centrem Nezávislé velvyslanectví mírotvůrců (Německo), asociacemi Pegasův most a Fórum míru (Německo, Fankfurt–Berlín), mezinárodním Art-centrem Klasʼs Arts Center San Francisco (USA, San Francisco).

Laureát literárně-umělecké prémie P. Kuliše, která jí byla udělena Mezinárodní literárně-uměleckou akademií Ukrajiny „Za moderní zpracování ukrajinské démonologie“ (2019).

Taneční magazín vyjadřuje podporu ukrajinským občanům  a odsuzuje agresivní útok ruských vojsk

Eva Smolíková

Taneční magazín