Rozhovor se šampiónem v bachatě i salse PAVLEM ŠIMKEM

„Mám kočku jako koníčka.“

Přes kulturní společenství ART CENTRUM BOTIČ jsem měl možnost získat kontakt na trojnásobného mistra republiky (organizace CDO) v bachatě Pavla Šimka. A od kontaktu již nebylo daleko k žádosti o rozhovor.

Titulem v bachatě však zdaleka nekončí nekončí výčet Šimkových úspěchů a aktivit: je rovněž mistrem republiky ve „skupinové“ salse, ale také přes šest let organizátorem tanečních kurzů v Čechách na Moravě i na Slovensku, ale rovněž na Kypru. Mimo toho je tento šestatřicetiletý stavební inženýr také zdatný organizátor mezinárodních tanečních festivalů, vyzkoušel si i nelehkou roli porotce mistrovství republiky salsy a bachaty (za organizaci Svaz učitelů tance). Jako své koníčky označuje: kytaru, dobré jídlo a filmy. A také kočku. My jsme se však chtěli bavit o tanci…

Čím je pro Vás tanec a pohyb obecně?

Pro mne osobně byl vždy hlavně zábavou.“

 Jak jste se vlastně dostal k tanci?

Jak se říká… za vším hledej ženu 🙂 Chtěl jsem zkrátka potkat nové lidi, což se povedlo. Potkal jsem spoustu nových přátel i mou přítelkyni a taneční partnerku. To, že bych se tomu někdy mohl věnovat profesionálně, mě tenkrát ani při nejmenším nenapadlo.“

Chodil jste obligátně do tanečních?

Chodil a ani mě k tomu nemuseli moc nutit. Můj otec chodil do tanečních dokonce dvakrát a potřetí ho údajně už nevzali. Po svatbě však už na ples nikdy nešel, což máma dodnes nelibě nese.“

Byl pro Vás někdo inspirací (ať již jedinec či taneční, respektive baletní soubor)?

V začátcích jsem získával inspiraci v klubech, kde se schází latinos. Když vidíte plný parket lidí, které spojuje radost z tance, snadno tomu propadnete.“

 Kdo byl Vaším prvním tanečním pedagogem, trenérem?

Mým prvním lektorem salsy byl Ruben. Ten zde učí, pokud vím, už čtvrt století a vychoval zde mnoho tanečníků i lektorů.“

Je někdo Vaším tanečním vzorem?

Jako lektor se věnuji především bachatě a velkým vzorem jsou pro mě tanečníci, kteří mají velkou zásluhu na tom, že bachata je čím dál tím víc populární po celém světě. Některé z nich se nám dokonce podařilo pozvat do Prahy, aby se i naši tanečníci mohli učit od těch nejlepších. Teď v únoru k nám dorazí do Prahy několikanásobní mistři světa, úžasný taneční pár z Argentiny Marcelo a Belen, na kterých si cením jejich originalitu a drive. Moc se mi líbí také například velmi muzikální španělský pár Ronald a Alba. Lektorsky jsem měl možnost zažít několikrát tvůrce bachaty sensual – Korke a Judith a jejich metodika je opravdu na velmi vysoké úrovni.“

A na domácích parketech?

V českém zastoupení je pro mne vzorem a mentorem Luděk Lužný z Brna (dlouholetý lektor a majitel taneční školy Stolárna), který mj. velmi dbá na komunikaci se studenty a obecně na vztahy v komunitě, což považuji v naší branži za jeden z pilířů úspěchu.

Vychováváte nové tanečníky, jaký máte názor na taneční pedagogiku?

Klubové tance jako bachata, salsa, zouk nebo kizomba jsou vyhledávané především kvůli zábavě. Typickým lektorem salsy či bachaty zpravidla bývá hobby tanečník, který danému tanci podlehne natolik, že začne nabité zkušenosti předávat na svých kurzech. Bývá to tak mix faktů a zkušeností nabitých na jiných kurzech či workshopech, velmi často i s ,backgroundem´ například baletu, streetu či jiných tanečních stylů. Je pak už na každém lektorovi, jakým způsobem výuku strukturuje a na co dává v daném období důraz. Otevřeně přiznáváme, že se nesoustředíme na vytváření originálního tanečního stylu, ale předáváme dál primárně zkušenosti nabité na zahraničních festivalech. Našimi klienty jsou zejména tanečníci, kteří tančí pro zábavu, hledají aktivní odpočinek, takže v nižších úrovních dávkujeme technické znalosti postupně, aby nám zbyl čas je naučit figury, které si mohou zatančit hned po hodině na party. A těch je v Praze nepočítaně.“

A na českou taneční metodiku?

Zahraniční lektoři na světové úrovni bývají velice často studenti tanečních konzervatoří nebo se od malička věnovali sportovnímu tanci. Zatím co u nás jsou lektoři většinou hobby tanečníci, kteří danému tanci podlehli, mají svá zaměstnání a výuka tance je pro ně koníčkem. Co se týká výuky samotné, lektoři k sobě časem přitáhnou ty své studenty, kterým vyhovuje jejich taneční styl, osobnost anebo způsob výuky. Já osobně se snažím o přístup ,laskavě profesorský´, s přísností to občas přeháním. Vím o tom a učím se. 🙂 Mám vedle sebe moji usměvavou partnerku Elišku, která umí náladu vždy odlehčit, abych to nebral zas tak vážně.“

A konkrétně v oblasti bachraty?

Pokud se zaměřím pouze na bachatu, je potřeba vyzdvihnout práci lektorů v regionech, kteří vzdělávají tanečníky, zvou do svých tanečních škol lektory z větších měst. Je to často nevděčná práce, ale když ho to ale baví a vytrvá, odměna se dostaví v podobě nadšené taneční komunity. Poměrně velkou část nadšenců najdete třeba v Plzni, Českých Budějovicích, Brně, Olomouci, Ostravě. Nejsou to však zdaleka jediná místa, kde se v Čechách a na Moravě bachata tančí.“

Měli jste své svěřence v nějakých tanečních či televizních soutěžích?

Ano, minulý rok jsem měl možnost pomáhat juniorskému páru Rozárce a Standovi z Kolína, kteří skončili ve své kategorii na prvním místě. Dalším pár v kategorii dospělých z České Lípy skončil na pátém místě. Moji partnerce Elišce se podařilo vyhrát na Star Gate Show na loňském Fresa Dance Festivalu. Několik našich současných či bývalých svěřenců pak vede vlastní kurzy či workshopy bachaty. Přímo televizní soutěž v bachatě žádná nebyla, ale třeba to přijde.“ 🙂

 Stavíte i sám choreografie?

Vysloveně soutěžní choreografie jako celek nestavím. Spíše jsem se zatím dostal k soutěžním párům, kde bylo potřeba zapracovat na technice či je naučit nové figury, v kterých se cítili a vypadali dobře. Bylo pak na jejich trenérech, jak pak jejich vlastní soutěžní sestavu poskládali.“

 Je složitější choreografie kolektivní než párová?

Nejvíce nás bavila choreografie pro naše studenty. Loni se nám podařilo dát dohromady dvě party lidí z našich kurzů, sedm a pět párů, s kterými jsme pak vystoupili na naši party k zakončení sezóny. Zažili jsme u toho spoustu zábavy a určitě to zopakujeme.“


Kde se k tvorbě choreografií inspirujete?

U juniorů učím figury, které znám už dlouho a vím, na co si mají dát pozor. Figury z bachaty sensual jsou pro ně často příliš náročné, a proto se soustředíme spíše na hezky provedené lehčí věci. Při stavění choreografií pro naše kurzisty vycházíme hlavně z tanečních variací z naučených na našich pravidelných hodinách, na přípravu vystoupení totiž nezbývá moc času. U mých vlastních choreografií to je pak z části invence, často vznikne něco nového náhodou, částečně figury z workshopů zahraničních festivalů od našich oblíbených lektorů či inspirace z videa na internetu. Snažíme se sledovat nové trendy a vše hned vyzkoušet.“

Máte nějaké – mimo soutěží – dlouhodobější zahraniční zkušenosti?

Zatím ne, ale třeba se to změní.“

Myslíte, že jsou zahraniční tanečníci oproti naší taneční špičce někde napřed?

Bohužel, v zahraničí jsou v těchto tancích stále napřed. Například zouk, u kterého mají tendenci končit tanečníci, kteří se nebojí techniky, je myslím u nás na docela dobré úrovni. Pro salsu či bachatu uvedu často slýchaný názor, že zde tanečníkům úroveň nabytých zkušeností pro příjemně strávený večer na taneční party postačí. S motivací to u nás není nejlepší… Není to úplně špatné, ale pořád máme co dohánět.“

Co to – podle Vás – způsobuje.

Například v Polsku, které je nám kulturně i místně blízko, je situace odlišná. Je to myslím způsobené i náskokem v pořádání mezinárodních festivalů. Můj první mezinárodní festival, který jsem navštívil před osmi lety ve Varšavě – Bachaturo, byl už v té době několikanásobně větší než největší festivaly pořádané v současné době zde. A s opravdu hvězdným obsazením. Festival Bachaturo dnes – to jsou stovky někdy i tisíce tanečníků na jednom místě několikrát v roce, navíc za velmi dostupné peníze, není pak překvapením, že Polsko z nám blízkých zemí v bachatě vede. Stále se snažíme naše kurzisty motivovat a organizovat workshopy i s hosty z jiných zemí, jestli to bude platné, ukáže čas.¨Také si myslím, že je u nás nutné pro bachatu nadchnout například středoškoláky, aktuálně jsme moc rádi za čerstvou ,mladou krev´ v řadách našich studentů. Bachata teď zažívá velkou popularitu a své fanoušky si pomalu získává.“

Co chystáte v roce 2018?

V roce 2018 se můžete těšit na pravidelné měsíční party. Aktuální probíhá 10. února v klubu JOE, s krátkým programem, show nebo otevřenými lekcemi pod taktovkou naší školy. Nebudou chybět ani workshopy s hosty z ČR i zahraničí. Naprosto zásadní akcí je pro nás pořádání prvního ročníku Prague Bachata Festivalu, který se koná 23. – 25. února v Praze. Podařilo se nám sem dostat naprostou světovou špičku, dva páry – mistři světa z Argentiny a Izraele. Máme velkou radost, že o festival je zájem i v zahraničí, na parketu se sejdou tanečnci z patnácti evropských států. V září uspořádáme již čtvrtý ročník velmi oblíbené soutěže formou ,Jack and Jill´, kdy partneři jsou k sobě náhodně losováni. Na to se velmi těším. Na soutěži je vždy skvělá atmosféra a na posledním ročníku nás mile překvapila skupina účastníků ze Slovenska.Také jsme dostali jsme několik pozvání na festivaly, kde budeme letos úplně poprvé učit. Třeba na akci Salsa Live v Ostravě. Moc rád bych si udělal více času i na výuku soukromých hodin, nicméně času moc nazbyt nebude.“

A chystáte se naopak vy do zahraničí?

Mé partnerce Elišce se loni podařilo poprvé získat pozvání na vystoupení se svoji skupinou Bachata Divas na mezinárodní festivaly. I letos se její skupina chystá za hranice.“

A co později – v nadcházející sezóně 2018/2019?

V současnosti vedeme pravidelně osm hodin výuky bachaty týdně v Praze, což je dle mého názoru nejvíce v republice. A pakliže bachatě propadne více tancechtivých zájemců, rádi bychom výuku s partnerkou Eliškou v příštím roce ,diverzifikovali´ nejen co se týká taneční úrovně, ale i kurzy odlišili podle jednotlivých stylů bachaty. Určitě bychom nadále chtěli pokračovat s kurzy, party a dalšími tanečně organizačními záležitostmi. Samozřejmě, budeme opět rádi za pozvání k učení na workshopech či festivalech nejen v naší republice. Troufám si říci, že za přispění tanečních škol, ostatních promotérů, lektorů či nadšených tanečníků je bachata na vzestupu. A může se stát – tak jak se to dle mých přátel žijících ve Španělsku už stalo tam – že i v našich podmínkách bude časem bachata oblíbenější než salsa.“

Tak vám držíme i za všechny čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU palce! 🙂

Foto: archiv Pavla Šimka

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s moderátorku i spisovatelkou MARIÍ RETKOVOU

Chodili jsme „za taneční“.

Když vyslovíte na veřejnosti jméno: „Marie Retková“, deset z devíti lidí vám zaručeně odpoví, že je to ta známá televizní hlasatelka. Ačkoli tradiční role televizních programových hlasatelů již nějaký pátek (i sobotu) neexistují. Její podmanivý úsměv i životní vitalita jsou asi „přenosné“ i po rozhlasových vlnách, kde se nyní s posluchači setkává nejčastěji. Má i další živé moderátorské povinnosti a samozřejmě i rodinu. I proto jsme – ačkoli se osobně známe dlouhá léta – tento rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN připravovali pěkně dlouho… A jelikož se známe tak dlouho, tak ji v rozhovoru nemohu jinak než tykat.

Marie Retková, tak, jak jsme ji léta znali z veřejnoprávní televize.

Jsi z hudební rodiny, jak sis utvářela od dětství vztah k umění jako takovému?

„Přišlo mi jako něco úplně samozřejmého, něco jako chleba. Otec byl muzikolog, hudební režisér, maminka zpívala v Českém filharmonickém sboru. Neuvědomovala jsem si, že vlastně žiju v bublině, a že zdaleka ne všichni mají hudbu tak ,naservírovanou´ jako já.“

Lákal Tě i tanec a balet?

„Hýbala jsem se moc ráda, byla jsem prostě ,upletená z hadích ocásků´. Ale vyloženě klasický balet si mne nezískal. Hodně to bylo dáno i tím, že jsem byla úplně jinak stavěná – nejdelší ze třídy, samá ruka samá noha – na školních fotkách vypadám, jako bych minimálně dvakrát propadla. Pas de deux s nějakým chudákem – tanečníkem si neumím představit.“

Navštěvovala jsi v mládí taneční? Pokud ano, tak kde?

„Do tanečních jsem samozřejmě chodila a celkem mne to i bavilo. Navštěvovala jsem kurzy mistra Dušana Konečného na Žofíně. Pak jsem se v jarním cyklu přihlásila i do .pokračovaček´, ale kamarád, se kterým jsme tvořili pár mezitím propadl atletice. Já zase ,basketu´, a tak jsme vlastně na dálku chodili hodně ,za taneční´. Živě před sebou vidím, jak jsme ze závěrečného parníku, ještě než vyplul, utekli a šli na Petřín.“

Vyrůstala jsi (a dodnes žiješ) v proslulé pražské dejvické čtvrti Hanspaulka, kde mají kořeny mnohé folkové, rockové kapely a osobnosti (namátkou jmenujme Ivana Hlase, bratry Tesaříky, Ondřeje Hejmu, nedávno zesnulého Petra Šabacha). Mělo na Tebe toto, tehdy alternativní, podhoubí nějaký významnější vliv?

„Vnímala jsem to jako samozřejmost. Prostě, z kdekteré garáže se ozývaly kytary a bicí a ,U Tyšerů´ se čepovalo pivo jako křen. A když se člověk spustil po schodech dolů, tak ani přes cigaretové dýmy nerozeznal, kdo to tam v rohu právě tvoří muziku. Na základku do ročníku jsem chodila s Járou Vaculíkem, který později proslul hudbou pro divadlo Sklep. Do první třídy jsme společně, neb jsme měli stejnou cestu, vodili jeho mladšího brášku Lukáše, později po mnoho let hereckého idola dívčích srdcí.“

Svěřila ses mi jednou s jednou s půvabnou historkou, jak jsi byla v pražské tramvaji ovlivněna jít na konkurs pro televizní hlasatelky. Můžeš ji prozradit i čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU?

„Tenkrát jsem byla ,na rozcestí´ a nevěděla, co dál počít. Čerstvě jsem neuspěla u zkoušek na Akademii múzických umění. Na obor operní zpěv. Upřímně, talentu poskrovnu – nedivím se teď, že mne nevzali. V tramvaji mne požádala jakási sedící babička, abych jí označila jízdenku. S úsměvem jsem tak učinila. A ta vpravdě pohádková babička vyřkla prorockou větu: ,Slečno, vy se tak krásně usmíváte, vy byste se mi líbila v televizi´. A žádala o souhlas vedle stojícího muže. Ten se mi zdál povědomý. Dala jsem se s ním do řeči, a přišla na to, že to byl Mil an Friedl, který tehdy uváděl televizní hudební pořady. Jinak byl známý z programů Divadla hudby a Lyry Pragensis. Svěřila jsem se mu, že by mne zajímalo dělat něco podobného. Slovo dalo slovo a on mi poradil, abych to zkusila vzít za nějaký konec. Abych zkusila konkurs na hlasatelku. Měla jsem tenkrát neuvěřitelné štěstí, když jsem zavolala do televize, zjistila jsem, že casting – tehdy se říkalo konkurs, konaný většinou tak jednou za pět let – právě probíhá. Zkrátka, prostě zaúřadovala ta pohádková babička z tramvaje.“

Marie Retková s manželem MUDr. Petrem Retkem a tenisovými trofejemi.

Jak tvrdá byla řehole televizní programové hlasatelky v tehdejší Československé televizi. Musely jste, tedy vlastně museli, jelikož jste měly i mužské kolegy, dělávat čas od času nějaké rekvalifikační zkoušky?

„Rekvalifikační zkoušky? Ty jsme nedělali. Ale dostali jsme od televize solidní základ, co se týče mluvy a vyjadřování. Respektive, televize nám zprostředkovala hodiny jevištní řeči na divadelní fakultě AMU, dodnes s povděkem vzpomínám na paní profesorku Annu Rottovou.“

Je Ti trošku líto, že role programových hlasatelek z obrazovek již nadobro zmizela?

„Myslím, že dneska už bychom jako hlasatelé v té podobě, jak jsme vystupovali do roku 2005, neobstáli. Ta profese by musela projít proměnou – dnes se všechno hýbe, chodí, rychle se mění… Myslím, že dnes je všechno tak, jak má být. I když je pravda, že nemine den, aby mne někdo nezastavil na ulici, v obchodě, kdekoli a nezavzpomínal a nezatoužil po hlasatelích.“

Jsi i knižní autorkou. Neláká Tě spisovatelská dráha trvaleji?

„Psaní mne vždycky bavilo a baví. Vystudovala jsem novinařinu a vlastně souběžně s hlasatelskou profesí jsem stále něco psala. Do novin, časopisů – už si ani nepamatuji, kam všude… Namátkou: Svobodné Slovo, Receptář, PharmBusiness Magazin, rozhovory pro webové stránky deprese.com. Příběhy mých kolegů z hlasatelny jsem v roce 2000 zachytila v knize ,Dobrý večer, vážení diváci´. Dnes mám už čtvrtým rokem velké potěšení moderovat pro 1. lékařskou fakultu pořady ,Křeslo pro Fausta´ ve Faustově domě . A pak vyprávění hostů z lékařského i společenského života převá ;dět do psané podoby. Teď v prosinci vyjde další knížka ,Křeslo pro Fausta´. Nejlépe se cítím u rozhovorů, ať už u mikrofonu nebo živě. V Českém rozhlase moderuji na ,Dvojce´ pořady s přestávkou už jedenáct let – ,Hosta do domu´, dnes navíc ,Noční Mikrofórum´.“

Co děláš pro svou fyzickou kondici?

„Pohyb je mou drogou. Když se den dva nehýbu, jsem nesvá. Stále – a to desítky let – hraju se stejnou partou basketbal v Sokolu Kobylisy. A miluju tenis, ten dokážu hrát až k absolutnímu vyčerpání.“

Kdysi byla „specialistkou“ na moderování tanečních soutěží Tvá někdejší kolegyně Marta Skarlandtová… Uváděla jsi i Ty nějaké taneční soutěže či festivaly?

„Hodně let jsem uváděla mezinárodní taneční soutěže v Ústí nad Labem, vlastně jsem je po letech po Martě ,zdědila´. K vrcholným výkonům na parketu jsem vždycky vzhlížela s obdivem.“

Marie Retková během utkání tenisové čtyřhry se spoluhráčkou Adrianou Sobotovou.

Chodíš na balet a moderní tanec jako divák?

„Mám moc ráda ,Romea a Julii´ Sergeje Prokofjeva, hudba a tanec, který dokáže absolutně pohltit!“

Jsi vystudovanou žurnalistkou – jakou otázku by sis dala sama sobě na závěr?

„Jak mi chutná život? – Chutná, pořád, stále je z čeho se těšit a radovat.“

 

Za rozhovor poděkoval Michal Stein

Foto: archiv autora

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor se zpěvákem PETREM JANDOU

„Tanec bych dělat nemohl“

V letošním roce slavíte 55 let skupiny Olympic. Snil jste jako kluk o tom, že budete slavný kytarista, zpěvák nebo hudební skladatel? Anebo byla všechno jen náhoda?

„Možná v takových mých 22-ti letech mně problesklo hlavou, že by  bylo fajn, kdyby se mi povedlo něco podobného, jako se poštěstilo  Beatles nebo Rolling Stones, protože jsme milovali v tu dobu celou  britskou rockovou scénu. Tehdy byla doba celkem politicky korektní,  schylovalo se k Pražskému jaru a zdálo se, že všechno bude dobré a budeme moci cestovat. Proto jsem si myslel, že bychom mohli něco dokázat a v roce 1968 jsme strávili asi rok ve Francii, byl to takový náš základní pokus o úspěch v Evropě. Ale přijely k nám ruské tanky a normalizace toto naše snažení zase zarazila. Vrátili jsme se domů jako zpráskaní psi. Od té doby sice sem tam přišel nějaký náznak velkého úspěchu, ale i přesto jsem začal dokonce své myšlení omezovat a říkal jsem si: „No, Olympic už slavný ve světě nebude, ale kdyby se mi povedlo udělat aspoň nějakou světově známou písničku…“ A za tím snem jsem si šel. Asi před 15-ti lety jsem uzavřel smlouvu s Warner Brothers a podespal jsem smlouvu na 99 písní. Byl jsem dokonce u nich v kanceláři v New Yorku, která je u Central parku a když jsem otevřel kancelář, (dodnes nevím, jestli to na mě neušili schválně), hráli tam ‚Bonsoir mademoiselle, Paris‘. Poslouchali pozorně, tak jsem si myslel, že už se něco průlomového konečně podaří, ale nepodařilo se. Takovou určitou touhu mám stále, (Olympic už v tom samozřejmě nehraje roli, jsme staří, ale naše písničky se ještě pořád hrají). Dokud budu živ, budu se pořád snažit nějakou tu písničku dostat i za hranice České republiky.“

Chtěl jste také být třeba popelářem jako spousta malých kluků?

„Popelářem jsem nikdy být nechtěl, ale chtěl jsem být lampářem. Za mých dětských časů se rozsvěcovaly plynové lampy, bydleli jsme v prvním patře a jedna taková lampa byla z pohledu našeho hudebního pokoje přesně v úrovni očí. Sedával jsem na gauči, pozoroval lampu a čekal jsem tam na lampáře, který vytáhl svou bambusovou hůl s háčkem, kterou lampy rozsvěcel. A někdy se mu to nerozsvítilo, protože ten věčný plamínek, který uvnitř hořel, třeba sfoukl vítr a já jsem bedlivě pozoroval, jak si lampář dal na svoji tyč kousek hadříku snad s petrolejem a znovu plamínek zapálil. Toto povolání se mi opravdu líbilo.“

Složil jste svou první písničku spíše během nějakého citového pohnutí nebo jste si sedl a začal cíleně psát?

„Dohodli jsme se s Pavlem Chrastinou, který si umanul, že bude textař a já jsem si usmyslel, že budu hudební skladatel, že pojedeme jeden pátek na chatu složit hit. Půjčil jsem si velkou akustickou kytaru a řekl jsem Pavlovi: „V neděli přijedeš, to už naši budou pryč a ty napíšeš text a já hudbu. Naši ‚vypadli‘, já jsem skutečně tu písničku složil, on skutečně přijel a text napsal. Původně jsme text chtěli napsat anglicky, ale to se nám ‚fakt‘ vzhledem k naší angličtině nepodařilo. Šel jsem si už lehnout a Pavel mezitím napsal text v češtině. Když jsem se ráno probudil, byl na takovém ošklivém papíru napsaný náš první text – ‚Vymyslel jsem spoustu nápadů‘. Asi za dva měsíce jsme písničku natočili, dali ji do rádia a vyhráli hitparádu. To byl opravdu dobrý start, to každému přeji. To je tedy taková historka, ale už před tím jsem samozřejmě psal nějaké etudy, hrál jsem na housle. Vždycky jsem k psaní písní měl blízko.“

Vy máte už asi 800 skladeb zapsaných u organizace OSA (Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním). Kde vlastně berete pořád inspiraci a nápady? Nemůže se hudebníkovi stát, že se vyčerpá?

„Je to zvláštní, ale můj mozek je už tak přizpůsobený, že v okamžiku, kdy se dostanu do nějaké melodie, kterou už znám,  okamžitě mi to řekne. ‚Toto ne, to už někdo má,‘ pomyslím si a hned jdu od toho pryč a zkouším to jinak. A musím říct, že mě ještě nikdo za plagiátora neoznačil a nikdo nenašel v mých písničkách něco, co vážně připomíná jinou skladbu, což se o všelijakých skladatelích říct nedá. Myslím si, že je to opravdu díky mé skvělé paměti. Nedopustím, aby se stalo, že bych něco převzal, protože to je ostuda. To potom znamená, že kradete a to je opravdu ‚blbé‘. Já nechci být zloděj.“

Někdy jsem zaslechla povzdechy skladatelů, že nové věci nemohou vznikat do nekonečna. Jak to vnímáte? Je nějaký konec?

„To by se jistě dalo matematicky spočítat, když uvážíme, že máme dvanáct půltónů, které ovšem můžeme dostat do několika variací, nehledě na to, že jsou tu ještě celé noty, půlky, čtvrtky, osminky a řekněme i šestnáctky…. , které také dokáží udělat různé věci a rovněž můžeme použít jiný akord, které s daným tónem pěkně souzní, akordů je celá řada. Myslím, že možností je opravdu dost.

Bohužel, takový ten střední pop, který je mi z hloubi duše protivný, je zásadně na čtyři stále dokolečka opakované akordy‘, duc, duc, duc, duc. Do toho úplně pitomá melodie, která se také neustále opakuje. Všiml jsem si, že na současné taneční scéně nic jiného v podstatě není, vnímám to jako hudební bídu a je mi z toho úzko. Rocková hudba, která přinesla nějaké změny, to byly hlavně 60. a 70.tá léta. V tu dobu se to trošku rozhýbalo a později šel vývoj úplně ‚do háje‘, teď jsme vážně ‚na nule‘. Pořád čekám na to, že někdo přijde s něčím jiným, zkrátka s nějakým jiným principem. Myslím tím, že např. nejdříve byla pára a poté přišla elektřina. Tak zkrátka čekám něco takového, co opět přinese změnu a hudba se začne ubírat nějakým jiným směrem. Teď je to vážně zoufalé. To, že se skladatelé vyčerpají je jedna věc, ale to, že lidé slyší pořád tu samou písničku a je jim to jedno, je druhá věc. Lidé se chtějí bavit a nechtějí o ničem přemýšlet. Nedávno bylo výročí vydání desky Beatles, to je radost si poslechnout. Nápadů měli miliony, úžasné.“

Potřebujete k tvorbě hudby klid, zavíráte se mezi čtyři stěny, nebo jdete po ulici a najednou Vás napadne skladba?

„Potřebuji klid. Ale také jdu po ulici, něco mě napadne, třeba i textařské nápady, zapíšu si je do telefonu, melodii si ‚nabroukám‘, ale většinou, když nahrávka nemá harmonii a nemá zvuk přibližně toho, jak by to mělo výsledně vypadat, tak se nápad člověku vytratí. Mohu si třeba i zapsat melodii do not, ale ‚vydolovat‘ z toho, co jsem tím vlastně chtěl říct, je později dost těžké. Jen melodie je málo. Ta musí pořád být v harmonii s rytmem, skladba je  konglomerát několika věcí dohromady.“

Je těžké skládat písničky?

„Mně to připadá strašně jednoduché. Sice jsem právě teď možná dva roky nic nesložil, snad jednu písničku. Zrovna nedělám nic, čekám, až přijde práce. Nechci psát, když nevím pro koho. Příští rok na jaře plánujeme vydat desku, tak se někdy koncem zimy pustím do práce. Zatím si natáčím motivy a nápady. Neznamená to, že bych vůbec nepracoval, tak to nemyslím“.

Jste takový český fenomén. Jak se vlastně podařilo, že se Olympic tolik let drží na vrcholu?

„Kapela nesmí ztratit pohyb, lidově řečeno ‚usnout na vavřínech‘, protože popularita velmi rychle klesá. Lidé o vás chvíli nic neví a pokud přijdou za rok na koncert a vy hrajete zase to samé, dokonce v tom samém tričku, tak si řeknou, že už příště nepřijdou. Vymýšlel jsem pořád nějaké speciální koncerty nebo zval pokaždé jiné hosty,  zkrátka vždycky něco nového. Každý rok jiný program, hlavně jinak, než minule. Pokud je to pořád to samé, je to konec kapely. Udělali jsme spoustu speciálních koncertů na různá témata v Malostranské besedě, to posluchače asi bavilo. Tradiční přístup současné kapely znamená jen udělat turné, desku propagovat, vydělat a lehnout na matrace. A toto v našich končinách jde poměrně bídně. Nehledě na to, že já jsem muzikant a mám kolem sebe muzikanty, kteří chtějí hrát. Ti nechtějí vydělat miliony za jedno turné a potom ležet roky doma a nic nedělat. Světově známé kapely hrají třeba 60 koncertů za rok, my zhruba tak 70 koncertů ročně.“

Jednou jste přiznal, že jste se cítil vyhořelý a chtěl jste všeho nechat…

„To byla taková chvilková únava materiálu, už jsem nechtěl pokračovat.“

Jak hodnotíte mladé zpěváky na české scéně? Je tu snad nějaký nový Petr Janda?

„Nikdy mě nenapadlo, abych českou scénu zkoumal z tohoto úhlu pohledu. Nevím, nikdo mě nenapadá.“

Naše scéna je přesně taková jaká je. Spousta zpěváků udělá jeden hit, pak s ním jezdí pět let po VIP akcích a večírcích a neuvědomují si, že toho vlastně dokázali jen málo. Jsou tu nové kapely, které mají nějaké hity, ale bitva o diváka je silná a nerovná. Když mladý kluk osloví 16-ti leté holky, tak je to jednoduché. Pokud má kapela dva pěkné kluky, kteří se ‚kroutí‘ na jevišti a dostanou se do povědomí publika, tak je holky mohou ‚sežrat‘. Ale těm holkám je za čtyři roky 20 let a už je to vůbec nezajímá. A přijdou jiní mladí a tato kapela už nezajímá vůbec nikoho. Takže kapely se perou o teenagerovské publikum, hlavně o holky, ale toto dlouhé trvání nemá.“

Bylo kdysi jednodušší začínat coby mladý hudebník?

„Je to složité vždycky. Já bych to nesrovnával. Tenkrát byl problém si koupit i struny, protože nebyly, natož nějaký zesilovač či mikrofon. Opravdu nemůžeme srovnávat.“

Nikdy jste nezapíral, že jste měl vztahy s mnoha ženami. Zažil jste nějaké opravdu velké citové zklamání, které Vás skutečně úplně ‚rozbilo‘? Vznikla nějaká písnička po takovém rozchodu?

„Určitě ano. Zvláštní je, že písničku ‚Nějak se vytrácíš, má lásko‘, o které si všichni myslí, že vznikla po rozchodu, tu jsem dokonce ani nenapsal. Ale v okamžiku, kdy mě žena opouštěla, přišla se podívat do studia. Sice jsme spolu ještě žili, ale já jsem byl v tu dobu hodně ‚citově napružený‘ a zpíval jsem vlastně jí. Nikdy potom už jsem to tak hezky nedokázal zazpívat. Natočili jsme tu nahrávku s Olympicem, ale to už není ono. Nahrávka, kdy jsem zpíval své ženě před rozvodem, je jiná, emoce jsou znát. Ale jinak samozřejmě jsou skladby, kdy text odpovídal skutečnosti a bylo to opravdové. ‚Snad jsem to zavinil já, vzniklo při rozchodu s mou přítelkyní Marií.“

Jak si při tolika koncertech ročně a dalších aktivitách udržujete kondičku? Jaký máte vztah k pohybu?

„Mám výborný vztah k pohybu, chodím 3x týdně na tenis a běhám jak mladý kluk. Kondička je důležitá. Mám rád pohyb a eliminoval jsem takové věci jako je kouření, vysedávání po hospodách, to už dlouho nedělám. Ne, že bych nebyl rád v hospodě, ale když se tam dříve kouřilo a já jsem už nekouřil, tak se mi do ní nechtělo. A teď zase, když se tam už nekouří, natolik jsem si zvykl, že tam taky nechodím. Řeči se tam vedou pořád stejné a vím, že ráno mě bude bolet hlava.“

Chodíte do posilovny?

„Posilovna ne, to není pro mě. To je pro moji manželku, ta je tam pořád. Neustále si kupuje časopisy s těmi ‚hnusnými chlapy’ typu Schwarzenegger a ještě mi je schválně hází na stůl. Vždycky je vezmu a otočím na druhou stranu, abych se na ty svalovce nemusel koukat“.

Jaký máte vztah k tanci?

„Bídný. Chodil jsem do tanečních, ale zběhnul jsem, strašně mě to nebavilo a to ze dvou důvodů. Muzikanti většinou neumí tancovat, to je zajímavé. Byl jsem malý a holky měly vysoké podpatky a všechny byly o hlavu větší. A já jsem se styděl. Taky jsem špatně viděl a za brýle jsem se také styděl. Takže jsem vůbec neviděl, pro koho si jdu. Několikrát jsem si vybral takovou ‚babu‘, že jsem toho pak litoval. A tak jsem se na to ‚vykašlal‘. Ale rock’n’roll jsem se naučil a umím jej dodnes, i když ho moc netančím.“

A šel byste se alespoň dívat na tanec?

„Líbí se mi balet, ale tanec…? Tanec mi připadá takový moc afektovaný. Mám pocit, že tanečníci každou chvilkou prasknou. Napružení, tak zlomení, ‚ženský‘ jsou tak prohnuté, až mám dojem, že jim musí už už prasknout páteř. Ale dívám se na ně. Obdivuji, jak se dokáží ‚vrtět‘. Dělat bych to ale nemohl. Někdy mi to připadá trošku hloupé, ten výraz v jejich tvářích, až se ti lidé pitvoří. Nevidím v takovém tanci žádnou radost, vidím jen profesionální dril. Tanečníci trénují 6 hodin denně, jsou vytrénovaní, jsou to vrcholoví sportovci na nejvyšší úrovni. Ale tanec má znamenat radost, něco příjemného a to v něm bohužel postrádám.“

Je efektivnější, když zpěváci při vystoupení tančí?

„Když umí zpěvák tančit jako Michael Jackson, tak samozřejmě ano. Ale jinak…..“

Máte nějaké nesplněné sny?

„Pořád mi zůstává ta písnička, která by byla známá i v zahraničí. A také – chybí mi syn, to je bohužel už opravdu jenom sen. Škoda, že mám jen čtyři dcery, chtěl bych mít víc dětí. Chtěl bych i 7 dětí, to se mi už asi také nesplní.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková, archiv Petra Jandy

Rozhovor s moderátorem, scenáristou a spisovatelem SLÁVKEM BOUROU

„Choreograf mně utekl do Hollywoodu.“

Slávek Boura si za čtvrtstoletí na mediální scéně vybudoval pozici zkušeného moderátora. Ať již na rozhlasových vlnách či před televizními kamerami. Se svou tehdejší partnerkou Markétou Mayerovou uváděli jak komorní „Snídani s Novou“, tak později i velká show estrádního typu. Již počátkem devadesátých let se ale také věnoval produkování rockového muzikálu. V jednání o účinkování byla i slavná německá zpěvačka evropského kalibru. A právě tenkrát jsme se, ještě než zahájil kariéru v televizi Nova, se Slávkem poznali. I proto nebudeme nic zastírat a budeme si i v tomto rozhovoru pro TANEČNÍ MAGAZÍN tykat. A jak jinak začít, než tancem:

Netajíš se veřejně tím, že tanec nepatří zrovna k Tvým hobby, jaký máš k němu postoj obecně?

„Pan Werich říkával, že tanec je předsálím lásky a já souhlasím. Tanec dokáže vyjádřit tolik emocí, co slova nedokáží. Nicméně u těch, kteří tančit umí. Já jsem přírodně z kategorie dřev. Takže, raději se dívám. Ano, jsem takový taneční voyaer…“

To znamená, že jsi ani nechodíval do tradičních tanečních?

„Do tanečních jsem chodil pár měsíců a po takzvaném věnečku jsem potupně utekl. Takže, čistě teoreticky jsem na plesech dokázal vést základní kroky a s vhodnou tanečnicí jsem se mohl tvářit průkazně, že i dřeváci to na parketu umí pořádně roztočit!“

Uváděl jsi jistě programy a pořady, kde se i Tvá osoba musela podřídit celkové choreografii a aranžmá, jak ses s tím vyrovnával?

„Od moderátora se zas toho v této kategorii tak moc nechce. A navíc, když umím improvizovat a vhodně se shodit, vypadá to na hereckou etudu… Nicméně jsem byl účasten přenádherné taneční show nebývale nadaných tanečníků, pod režijní taktovkou režiséra Procházky. S mou tehdejší partnerkou Markétou Mayerovou jsme spojovali jednotlivé taneční obrazy a krom textu, jsme museli respektovat i rytmus a přesnou choreografii. A ta to bylo náročné jak pro mne, tak i pana režiséra. Ale nakonec vše dopadlo skvěle. Diváci byli nadšeni. Hlavně díky oněm tanečním číslům. Prostě, parádní představení. Choreografii vedl skvělý tanečník a choreograf Honza Crha.“

Podílel ses na přípravě muzikálů… Podle čeho, dle jakých kritérií, jsi vybíral choreografa?

„Oslovil jsem právě zmíněného Honzu Crhu a ten vytipoval několik choreografů, ze kterých jsem já a režisér muzikálu vybírali. Vybrali jsem dobře, ale za pár týdnů mi onen choreograf volal, že dostal ,lano´ do Hollywoodu a že takovou příležitost si přeci nemůže nechat ujít. Domluvili jsme se, ukončili smluvní vztah a najali jsme choreografku z druhého místa.“

Dostane Tě někdo do hlediště na klasický balet do divadla?

„To tedy nevím, nikdo se o to nepokoušel. Kupříkladu Labutí jezero jsem viděl v televizi. Překrásné. Ale sem tam se podívám i na taneční soutěže. Líbí se mi. Obzvlášť latina.“

Od tance je blízko k pohybu jako takovému. Co děláš pro svou fyzickou kondici? Sportuješ pravidelně?

„Jsem živoucím příkladem militantního antisportovce. Sice… V mládí jsem hrál fotbal, ale lenošil jsem tam v brance. Dělal jsem judo, ale poté, co jsem na tatami zlomil kamarádovi klíční kost, přestal jsem. Občas jsem jezdil na kole, ale s kopci jsme se domluvili, že takhle to nejde. Došlo to až tak daleko, že mě kamarád přemlouval, že pojedeme s dětmi a ženami do hor. Smál jsem se, že já jezdím jen z kopce. A on vytvořil trasu spojenou jen ze samých ,skopců´ a rovinek. Nechápal jsem, jak toho dosáhne v Krkonoších!??? Má zvědavost a touha dcery byly natolik silné, že jsme jeli. Lanovkou nahoru, po cestách dolů. Pak přejezd víceméně po rovině k lanovce další a tak to šlo snad čtyřikrát. To jsem spokojen byl. Takový já jsem sportovec. A plavec. To můžu, neb jsem vodou nadnášen… A taky šachy či minigolf.“

Postupně ses, vedle moderování, začal věnovat i psaní. Jak ses ke „spisovatelskému stolu“ dostal?

„Od svých šestnácti jsem byl účasten v rockových kapelách, v osmnácti jsem začal psát muziku a texty. Z toho pak vyplynulo psaní různých námětů, ty jsem pak zdokonaloval do divadelních či televizních parametrů. V televizi už jsem psal nejen náměty, ale scénáře a vymýšlel spoustu věcí jako nadhodnotu a pro odlišnost od ostatních. Tehdy v devadesátých letech to ještě šlo. Dnes by to bylo příliš složité. Takže jsem do chvíle napsání své první knihy napsal až stovky věcí. Do dneška jsem sepsal dvě knihy s názvem ,Naháči´ a ,Nedamovský poltergeist´. Údajně se obě dají nadmíru dobře číst. Já nečetl, takže nevím…“

Důvod napsat knížku vznikl z Tvého osobního „přetlaku“, touhy něco sdělit čtenářům anebo Tě k tomu muselo okolí spíše „dokopat“?

„Knihu ,Naháči´ jsem napsal rok poté, co jsem napsal libreto ke stejnojmennému muzikálu. Ve chvíli příprav jsem napsal knihu a díky ní jsem si ještě leccos promyslel. Kniha je prostě úplně něco jiného než scénář. V knize si pak postavy dělají, co chtějí. A nutí spisovatele toleranci vůči nim. Navíc ještě autora něčemu naučí. Kniha ,Nedamovský poltergeist´ byla inspirována skutečnou událostí. Duch, zvaný poltergeist, po šest dní řádil v penzionu mé kamarádky, který byl tou dobou v rekonstrukci po požáru. Majitelkou jsem byl požádán, abych se pokusil to řešit. Oslovil jsem známou psychotroničku Renatu Lopourovou i její tým a začali jsme řešit. V místě nemovitosti se za těch šest dní objevilo přes čtyřicet samovznícení, na desítku létajících předmětů, včetně útoku na člověka. Věci mizely a znovu se nacházely na jiných místech a mnoho dalšího… Byli u toho lidé z HZS, policajti, kriminálka, speciální tým na detekci akcelerantů hoření a výsledek – negativní. To je přeci panečku inspirace! Tak jsem děj situoval do prostředí celé rodiny, protože jak stojí v podtitulu knihy: ,za každým paranormálním jevem stojí lidský příběh´ Což je prostě fakt.“

Zde se tedy věnuješ obtížně vysvětlitelným záhadám. Patří k Tvým kultovním autorům Erich von Däniken?

„Slovo záhada je odvozeno od pojmu nerozumím. A lidé nerozumí mnoha věcem, takže to skoro vypadá, že počet záhad se zvyšuje, ačkoli ,věda´ chce počet záhad eliminovat k nule. Na toto téma bych mohl držet několikahodinovou přednášku… Nicméně, aby odpověděl na Tvou otázku: poltergeist je v zásadě celkem jasně zmapován včetně jeho projevů i příčin (viz v mé knize), ale je nepochybně spousta dalších entit, o kterých se ví podstatně méně. Ale historicky se mapují od počátku existence hominidů, tedy nejen od člověka. Dá se říci, že existence entit je srovnatelná s přírodními silami. A dá se mnoho odezírat z nového vědního oboru kvantové fyziky, která na tato témata otevírá další polemiky ze svého vědního úhlu pohledu. A Däniken? Za svého mládí jsem přečetl snad všechno, co bylo u nás přeloženo. Ale na pobyt mimozemských inteligencí na Zemi mám jasně vyhraněný názor.“

Co chystáš zajímavého v moderátorské, divadelní i spisovatelské kariéře?

„Sem tam moderuji společenské akce venku či uvnitř. Píšu něco vlastního pro Stream, ale to je v počátcích. Zatím jsme natočili pilotní díl a uvidíme. Mám náčrty několika knih, ale nemám na jejich psaní čas. Přeci jen, u nás se psaním momentálně uživí opravdu jen málo lidí. V současné chvíli tvrdě pracuji na realizaci Bioenergetického institutu. To, když se mi podaří, tak pak to bude bomba!“

Je o Tobě známo, že jsi vystudovaný pedagog. Věnuješ se i nějakým kursům, workshopům či lektorským akcím, kde bys tohoto původního oboru nadále využíval?

„Těmto aktivitám se věnují jiní, já mám raději věci nové. Jsa vystudovaný speciální pedagog se specializací na poruchy chování, tak jsem z oboru vlastně nikdy nevypadl… Nicméně, všechny mé zkušenosti nasbírané tokem životem chci uplatnit právě v onom již avizovaném Bioenergetickém institutu. Ohledně této aktivity jsem už sepsal mnoho materiálu a jednou… …až bude dostatek financí. Třeba ten čas brzy nastane… Pak nadejde má poslední kreativní etapa ve prospěch lidí.. Ale bohužel zatím více prozradit opravdu nemohu, neb o této mé aktivitě ví konkrétněji jen hrstka nejbližších lidí, aby nedošlo ke konkurenčnímu znehodnocení myšlenky.“

I tak děkuji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – za upřímné a důkladné odpovědi a těším se zase někdy na viděnou. Ať již živě při křtu nové knížky anebo zprostředkovaně z obrazovek.

„I já děkuji za zajímavé otázky.“

 

Slávek Boura s Markétou Mayerovou v populární „Snídani s Novou“.
Slávek Boura s autorem tohoto článku v roce 1991 v Roztokách u Prahy.

Rozhovor připravil: MICHAL STEIN
Foto: Dr. DUŠAN DOSTÁL a archiv TV NOVA

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečníkem a choreografem VÁCLAVEM KUNEŠEM ze 420PEOPLE

„Práce s Larbim je pro nás dárkem.“

Absolvent pražské taneční konzervatoře Václav Kuneš má taneční praxi z Nederlands Danse Theater 2 a Nederlands Danse Theater 1 pod vedením Jiřího Kyliána. Jako tanečník spolupracoval s plejádou světových choreografů: O. Naharinem, H.van Manenem, W. Forsythem, P. Lightfootem, M. Ekem, J. Ingerem a mnoho dalšími. Získal ocenění Tanečník roku 2005 v Cannes ve Francii, za duet Scream and Whisper společně s Rihoko Sa to. Choreograficky působil v Laterně magice (Graffiti), NDT 2 (Perspective), Copenhagen International Ballet (Sweat Tears, Neen-ya), divadle Korzo (Paedocypris Pronetica – small fish), Station Zuid (Wishes and Fears, Ghost Note) v Holandsku a v souboru Ballet de l’Opera National de Bordeaux (Temporary condition). Na přelomu let 2006 a 2007 Kuneš připravil společně s Natašou Nov otnou a Ondřejem Kotrčem vlastní soubor současného tance pod názvem 420PEOPLE. Letošní rok tedy slaví (jak již v lednu Taneční magazín zaznamenal) 10. výroční sezónu. Setkali jsme se s ním u příležitosti jeho dvou různých představení na 29. ročníku festivalu Tanec Praha. Jelikož právě vrcholil světový šampionát v hokeji a 420PEOPLE ještě stále uvádějí program „Taneční pocta ping-pongu“, začali jsme o sportu.

 

Jste aktivním sportovcem? Děláte něco pro svou kondici?

Sportu se tak nějak programově nevěnuji. Vlastně, do jisté míry ano. Jezdím téměř všude po Praze, na zkoušky, schůzky i na představení na kole. To kolo jsem si přivezl ještě z mého působení v Holandsku. Jinak se samozřejmě věnuji tanečnímu kondičnímu tréninku.“

Co vás jako soubor přivedlo k práci na představení o stolním tenisu?

Zaujalo nás to norské ping-pongové představení Jo Strǿmgrena. On již předtím inscenoval představení s fotbalovou tematikou. Stolní tenis si prý vybral z důvodu, že oproti tomu fotbalu hledal pro další inscenaci v přímém kontrastu – podle svých slov – co nejméně mužný sport.“

Pro zajímavost, v Nizozemí vznikl asi před lety také zajímavý filmový, respektive televizní projekt „Footbalet. Ten dává do souvislosti choreografa Rudi van Dantziga a tanečníka Clinta Farhu s (loni zesnulým) trenérem Johanem Cruyffem a jeho tehdejším svěřencem fotbalistou (dnes také trenérem) Marco van Bastenem. Znáte z holandského působení van Dantziga či Clinta Farhu osobně?

Sám jsem se s nikým z nich nepoznal. Obecně o nich vím.“

Pro „Taneční poctu ping-pongu“ jste tu působivou loutku převzali z Strǿmgrenovy inscenace anebo jste šli výtvarně a scénograficky vlastní cestou?

Použili jsme typově loutku z původní inscenace. Je zajímavě, že jejím autorem byl český výtvarník žijící v Oslu. Nám udělal věrnou kopii pan loutkář Richard Maška, spolupracující s Divadlem Spejbla a Hurvínka.“

Po ping-pongovém představení jsem se předloni účastnil i vaší zajímavé besedy. Děláte je po každém představení? Jsou vaší tradicí?

Snažíme se pravidelně. Samozřejmě, nikoli hned po premiérách. Často dojde i k zajímavé výměně názorů. Nakonec, sám jste byl předloni v Jatkách78 svědkem ostrého vystoupení třech slečen, které nás a zejména ,Taneční poctu ping-pongu´ nařkly z rasismu, sexismu, šovinismu a zejména z degradace všech žen. Jak vidno, tak i dvanáct let staré představení má u nás stále co říci…“

Budete v tom stolně tenisovém představení nadále pokračovat?

Uvažujeme o jejím zájezdovém obnovení. Vlastně jsme jeho reprízy prozatím neukončili, mluvme tak spíše opravdu o jeho pokračování.“

V Praze hrajete jako 420PEOPLE na několika scénách. Převážně na Nové scéně, Jatkách 78 a také v NoDu. Máte někde hlavní zázemí, stabilní zkušebnu?

A je v plánu vystupování ještě na další pražské scéně. Zatím nebudu prozrazovat její název, jelikož zatím je vše ve stádiu jednání. Ale takový, dejme tomu hlavní stan máme na Nové scéně pražského Národního divadla. O zkušebnu se tam dělíme ještě s Laternou Magikou a spolupráce nám velmi dobře vychází.“

Teď již aktuálně k festivalu Tanec Praha. Letos probíhá již jeho devětadvacátý ročník. Kolikrát se 420PEOPLE již na jeho fóru prezentovali?

Počkejte, to budu muset spočítat. Tak už čtyřikrát. Pokaždé sem hodláme přivážet a zdejším divákům předvést zajímavé hosty. Letos jsme rádi, že se nám poprvé podařilo s Tancem Praha zařadit i relativně velké představení a to konkrétně naši premiéru od Sidi Larbiho Cherkaouiho s tanečníky z jeho skupiny Eastman. To vše vzniká za spolupráce mnoha koproducentů. Jsou jimi Eastman, Festival Tanec Praha, Jatka78 a samozřejmě 420PEOPLE. Každý ze subjektů do představení něco dává. Jatka78 například prostory a divácké zázemí, Festival Tanec Praha zase mezi jin&ya cute;m propagaci a my své výkony i další divadelní atributy. Děkujeme i za podporu Nadaci BNP Paribas a Státnímu fondu kultury a za záštitu Ministerstvu kultury, Národnímu divadlu, Magistrátu hlavního města Prahy a Zastoupení vlámské vlády v České republice.“

Ačkoli se festival jmenuje Tanec Praha, tak vyjíždí do různých krajů Čech a Moravy. Vy budete se souborem rovněž vystupovat i v Hradci Králové, v divadle Drak.

Ve středu 7. června uvedeme v Hradci Králové od devatenácti hodin naše představení ,Paradiso´. Na něm jsem se podílel nejen choreograficky, ale rovněž – společně s Janou Prekovou – jako spoluautor scény. Jsem rád, že nám festival nabízí i výjezdy mimo metropoli.“

Divadlo Drak je doménou loutkových souborů a loutkářských festivalů. V „Paradisu“ také pracujete s loutkou či loutkami?

Jedná se pouze o náhodu. S žádnou loutkou do Hradce Králové nejedeme! Tu používáme pouze v ,Taneční poctě ping-pongu´. Drak, sice tradiční loutkářská scéna, je v letošním roce prostě k dispozici festivalu Tanec Praha.“

Jedním z vrcholů letošního Tance Praha bude však vaše (již zmíněná) spolupráce se světově uznávaným belgickým choreografem Sidi Larbi Cherkaouiem a jeho souborem Eastmen.

Ano, na ni se už velmi těšíme. Proběhne na Jatkách78 v neděli 4. a v pondělí 5. června od osmé hodiny večerní. Představení má dvě části. Jedna bude úplná premiéra. Ta ještě nemá vlastní název. V této části jsou čtyři tanečníci od nás a také čtyři od Larbiho. Je to nádherná spolupráce a souhra těchto mladých tanečníků. Druhou částí večera je uvedení Larbiho choreografie ,Faun´. Tu budu tančit já s Nicolou Leahey, která s Larbim spolupracuje již delší dobu a ,Fauna´ tak již tančila. Je to pro mě obrovská výzva, protože Larbiho ,Faun´ je fyzicky nesmírně náročný. Byl to vlastně Larbiho nápad. On si myslí, že to ještě zvládnu. ,Faun´ byl původně připraven ke 100. výročí narození světové veličiny Václava Nižninského. Mimo vlastní Larbiho choreografie je zajímavý i kontrastní kombinací hudby Claude Debussyho a novější z autorské dílny Nitina Sahwneye.“

Co tedy pro vás jako soubor znamená taková mezinárodní spolupráce významově?

Pro náš soubor a jeho členy je práce se Sibi Larbim výbornou příležitostí, jak se zase někam posunout. A zároveň, jak posunout naše tanečníky. Práce s Larbim je pro ně skvělou školou a jsem pevně přesvědčen, že je to další unikátní kousek do mozaiky jejich kariéry. Spolupráce s Larbim je pro nás takovým svátkem. A zejména skvělým dárkem k 10. narozeninám 420PEOPLE.“

Působil jste léta v zahraničí, zejména v Nizozemí, jak byste porovnal tamní a zdejší taneční školství?

Obecně je na zahraničních školách větší cirkulace lidí. Ať již žáků či profesorů. Velmi mne zaujala umělecká škola Codarts v Rotterdamu. Věnuje se mnoha žánrům, je kosmopolitní. Tím je o několik kroků napřed před českými školami. Ale konzervatoře spíše klasičtějšího charakteru v Haagu a Amsterdamu bych hodnotil zhruba na stejné úrovni, jako ty u nás. Naopak, asi nesrovnatelné je finanční zázemí a tím vznikající možnost živého uměleckého podhoubí. I když vzhledem k relativně nedávným rozhodnutím holandské vlády a jejím u směřování, ani tam nemají umělci úplně ustláno na růžích.“

 

Děkuji Vám za velmi zajímavé postřehy i za celý rozhovor.

MICHAL STEIN

Foto: archiv 420 PEOPLE a ČT

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s choreografem MARKEM KŘENKEM, mistrem světa v moderním tanci – kategorie Show dance

„Na školách jsem byl rebelem!“

Třiačtyřicetiletý mistr světa v Show dance z roku 1996 tanečník, choreograf a pedagog Marek KŘENEK má za sebou dramatické osudy. Vydaly by možná na pořádně tlustý román. Mimo již uvedených profesí, je zároveň zpěvákem, trenérem a choreografem moderního tance stylů Contemporary, Show dance, Disco dance, Hip-hop, Neoklasiky, Španělských tanců, navíc i obou směrů gymnastiky a také krasobruslení. Od roku 1991 až do roku 1996 byl posluchačem státních tanečních konzervatoří ve slovenských Košicích a pak v Praze, v oboru klasický tanec. Později pokračoval v externím studiu flamenca u profesorky Taťány Kristůfkové na AMU v Praze. Delší dobu, až do roku 2002, působil jako tanečník, choreograf, ale i model u nás i v zahraničí. Pak však odjel se svou životní i taneční partnerkou Darinou Mlynarčíkovou do Itálie. Přímo na jeden z nejhezčích ostrovů Evropy – Sardinii, do města Cagliari. Tam spolu založili taneční školu pro děti, mládež i dospělé „DAMARIS“. Působil ve funkci ředitele této školy. Věnoval se navíc studiu psychologie, zpěvu, chovu zvířat – zejména ptactva a v neposlední řadě rovněž charitativní činnosti. Současně také získal certifikát mezinárodní asociace F.I.D.S. z Itálie, jako porotce a rozhodčí tanečních soutěží. Tento rodák ze Slovenska je umělcem – rebelem, který se s vlastními výkony spokojuje jen velmi zřídka… Koneckonců, je v oboru Show dance i mistrem Slovenska z roku 1996, České republiky (1999) a Itálie (2006). Marek se proto stal také nadmíru odborným a na slovo vzatým porotcem tanečních soutěží v různých technikách a kategoriích, vyjma latinsko-amerických tanců a stepu. Koncem roku 2014 se vrátil z Itálie do České republiky a v současné době zakotvil v Brně. V tomto městě také hodlá otevřít svou taneční školu. A právě tam jsem jej také vyzpovídal pro Taneční magazín.

 

Marek Křenek v době své vrcholné slávy dokazuje, že Show dance má blízko ke gymnastice či akrobacii.

Věnoval jste se tanci odmalička? Měl jste nějaké kořeny a vzory v rodině?

Pocházím z východního Slovenska, konkrétně z Košic. Maminka byla kresličkou, otec (původně z Ostravska) horník a zároveň vrcholový sportovec – vzpěrač. Byl i tehdejším Mistrem ČSSR. Rodiče se vzali a žili pak na Slovensku, kde se jim narodily čtyři děti. Já byl v pořadí třetím synem. Žili jsme v Košicích. Později na venkově u Košic, v Kysaku. A poté ve vesnici Jatov, v okresu Nové Zámky. Tam se také rodiče rozvedli. To vše uvádím pro ilustraci, že jsme mamince museli od dětství pomáhat. Otec nás totiž brzy opustil, ještě jako malé děti. A my museli pracovat na veliké zahradě bez něj. Odmalička jsme znali hodně tvrdou práci. Dobře znám, co je mít na rukou mozoly od lopaty, krumpáče, rýče nebo motyky… Chovali jsme hodně králíků, slepic, kachen, hus, ale také prasat. O vše se bylo třeba postarat. Osobní volno na hraní nebo koníčky pro nás téměř neexistovalo. V patnácti letech jsem pak šel na učební obor, na zedníka. Jelikož tenkrát za komunismu na menších vesnicích automaticky posílali děti po základních školách do učení typu stavebnictví, zemědělství a strojírenství. A to bez ohledu na školní prospěch. Nejprve jsem se tedy učil zedníkem – obkladačem. To ale netrvalo dlouho. Vzápětí jsme se stěhovali zpátky do Košic. A tam jsem již přestoupil do jiného oboru. A začal studovat – pekařinu. Ve volném čase jsem hlídal nejmladšího bratra. A to doslova. Ráno jsem ho odvedl do jeslí, pak jsem jel sám do školy, po škole bratra vyzvedl a věnoval jsem všechen čas jemu. Přebalování, krmení a hraní si s ním… Prostě, dělal jsem mu chůvu, když maminka pracovala. Až pak přišla večer z práce, měl jsem možnost (ale to jen nepravidelně!) věnovat se sportovní gymnastice. Jako naprostý amatér v jednom kroužku. Dalším z mých koníčků byla tou dobou ornitologie. A ten jsem si uchoval dodnes.“

Kdy nastal ten pravý okamžik, který Vás nasměroval k tanci?

Kultura a sport mají mnoho společného. A já jsem se dostal k tanci postupně přes sportovní gymnastiku. Přihlásil jsem se na ni poměrně pozdě. V patnácti. Byl jsem tam jeden z mála kluků mezi dívkami. A již také trochu starší… Tak jsem často vypomáhal i trenérům s mladší přípravkou, připravoval nářadí, uklízel…“

To jsme však stále u sportu, mne by zajímaly Vaše první taneční krůčky.

Jak říkám, vše se do jisté míry prolíná. Zásadní zvrat však nastal, když mne jednoho dne pozvala kamarádka sousedka z domu Zuzana Kottlerová na Evropskou soutěž ve sportovní gymnastice ,Pohár KVP – SNP´. Jako gymnastka měla volné vstupenky. Dodnes si pamatuji, že jsem měl lístek ve třetí řadě, sedadlo třiadvacet. Nejvíce mě zaujala prostná, která se u žen, jak asi víte, předvádějí na hudbu. A kde gymnastka maximálně využívá choreografických nápadů. A právě při nich mně učarovala gymnastka Darina Mlynarčíková. Mezi těmi spíše vzhledem holčičkami vypadala už jako žena. Moc se mi líbila! Její prostná byla už jiná než to, co předváděly ostatní dívky… Hodně taneční a umělecká. A ona byla oproti jiným závodnicím vysoká, ladná – a moc hezká! A právě jí se tenkrát udála nepříjemná nehoda. Konkrétně v prostných, při cviku zvaném twist do kotoulu, který v té době předváděli výhradně muži – jeden a půl salta. Při něm utrpěla otřes mozku a vzápětí upadla do bezvědomí. Díval jsem se, jak ji na nosítkách odnášejí ven ze sportovní haly, do sanitky. Hodně mě to zasáhlo. Ten kontrast krásného a ladného pohybu těla s krutým nebezpečím, které na takové sportovce denně číhá… A to se paradoxně stalo pro mne osudným.“

Čím to její nešťastné soutěžní vystoupení bylo osudné pro Vás ?

Jednak tím, že jsem se pod vlivem těch pohnutějších okolností s Darinou seznámil. Jelikož byla velmi úspěšná gymnastka, vyžádal jsem si od ní krátce po té soutěži autogram. Hlavně jsem byl moc rád, že se jí tenkrát nic vážného nestalo. Prostě jsem se do ní ukrutně zamiloval. A i když jsem se jí od toho okamžiku dvořil, trvalo mi čtyři dlouhé roky, než jsem ji skutečně ,sbalil´. Nakonec se z nás stali partneři nejen v tanci a osobním životě, ale navíc kolegové. A ta její samotná nehoda trochu i symbolicky předurčovala můj pozdější osud. Ale to bych ještě předbíhal…“

Ale to jsme stále u gymnastiky a nikoli u tance…

Trochu jste mi skočil do řeči. Hned vysvětlím to nejvíce osudné. Právě Darina Mlynarčíková mě začala trénovat gymnastiku a objevila ve mně současně umělecké vlohy a fyzické předpoklady pro tanec. Dokonce za mne sama potají poslala – v mých necelých osmnácti letech – přihlášku na Státní konzervatoř v Košicích. A připravila mě i na talentové zkoušky. A ty jsem pak zvládl úspěšně.“

Marek Křenek se svou taneční i někdejší životní partnerkou Darinou Mlynarčíkovou v čísle „Pasák a prostitutka“ ve vlastní autorské choreografii na hudbu Leonarda Bernsteina z „West Side Story“.

Takže jste si tak, o trochu později než jiní, vydobytých studií vážil?

Určitě, ale… Jsem dost horkokrevný a také jsem v té době nebyl zrovna moc diplomatický. Já totiž strašně nenávidím povyšování se nekompetentních lidí, využívání a zneužívání pozice, moci. Natož, kompenzování si osobních komplexů a mindráků na nevinných lidech. Měli jsme tam jistou profesorku, která razila heslo: ,Učitel je kámen a žák je vejce. Když spadne kámen na vejce, tak se vejce rozbije. Když spadne pak vejce na kámen, zas se jen vejce rozbije.´ A ona tím kamenem opravdu, po celé ty roky mých studií tam, byla! Přesně to mně nebylo po chuti. Urážela mě, zesměšňovala, osočovala a trestala. Já už však tenkrát věděl, že je to profesorka s malým ,p´, ale při tom navíc naprostý amatér. Jak v oblasti taneční techniky a rovněž jako pedagog. No, ono na té škole bylo takových učitelů víc…“

Už víme s kým, ale ještě s čím jste se ještě na košické konzervatoři potýkal?

Tím, že jsme se kvůli finančním problémům v rodině zrovna dobře nestravovali, chyběla mi potřebná energie. Byl jsem poměrně podvyživený. Častokrát jsem krvácel z nosu a omdléval. V té době jsem ukrutně rychle vyrostl. Navíc jsem měl problémy s placením tanečních úborů a obuvi. Vše jsme si tam museli hradit sami. Teprve později, když už jsem byl z Košic pryč, po přestupu na konzervatoř pražskou, jsem se dozvěděl, že na košické konzervatoři jsme vše zmíněné měli dostávat zdarma! Také mít upravenou stravu a další placené výhody. A že jsme si vlastně vše neprávem platili z vlastní kapsy!“

A byly tam ještě další „ školní problémy“?

Také jsem v Košicích dostal dvojku z chování za to, že jsem si přivydělával tančením v kabaretu. Prý jsem zhanobil dobré jméno školy! Hahaha. 🙂 Navíc jsem dostal z tance pětku a tím propadl zpátky do třetího ročníku. To bylo roku 1995. Ale byl jsem prostě rebelem. Dřel jsem pořád jako stroj k nezastavení a spolužáci (i když na mne většina z nich nejdříve žárlila) mě měli vlastně velmi rádi. Jak jsem už řekl, pak jsem přestoupil na Taneční konzervatoř do Prahy.“

V té době jste již začal koketovat se Show dance…

„Přišel rok 1996 a já tedy studoval v Praze u profesora Andreje Hálásze (ten mimochodem mezi jinými vyučoval i proslulé bratry Bubeníčkovy). Tehdy jsem s choreografií, kterou mi zkomponovala Darina pod názvem ,Pavouk´ (https://www.youtube.com/watch?v=_p5lZ7TqU3Q) vyhrál Mistrovství Slovenska. Poté jsem se stejnou choreografií obsadil na Mistrovství Evropy druhé místo. A do třetice s ní nakonec na Světovém šampionátu vybojoval prvenství. Sou těžní sezóna se už nedala zastavit… A to mému naturelu tenkrát nejvíce vyhovovalo, protože jsem chtěl ,Košicím´ dokázat ze nejsem zralý na pětku.“

29. dubna se každoročně – jak již Taneční magazín v samostatném článku připomenul – slaví Mezinárodní den tance. Na jeden takový v Itálii lákal plakát s „Pavoukem“ Marka Křenka.

Co je vlastně Show dance za styl, přibližte jej čtenářům.

Jedná se moderní taneční disciplínu, která má poměrně blízko k dramatickému tvaru. Ať již stavbou, choreografií, ale rovněž úbory a rekvizitami, popřípadě i kulisami. Tanečník prostě přenáší na diváka třeba i vlastní originální příběh. Většinou se používá různých tanečních stylů a prvků akrobacie. V té době se – díky mým výkonům – upravila i pravidla. Show dance je prostě tanec plný emocí a zážitků, ve kterém můžete použít jakoukoli taneční techniku. S výjimkou společenskýc h tanců a rock n´ rollu, protože ty mají své svazy a své vlastní taneční soutěže. Show dance je líbivý žánr, jak pro diváky, tak i pro interpreta. Dostal se k nám z Ameriky v devadesátých letech minulého století a rychle se ujal. Soutěžní vystoupení bývá ohraničeno časovým limitem – minuta a tři čtvrtě až dvě a čtvrt minuty. Já jsem si pochopitelně stavěl čísla až na tu maximální časovou hranici, abych toho mohl divákovi co nejvíc ukázat.“

Dá se říci, že jste byl tedy jedním z průkopníků nové taneční discipliny či oboru?

Ano, pokud jde o disciplínu Show dance. Zpočátku se teprve, dnes již ustálená, pravidla doslova za pochodu vytvářela. Dá se říci, že jsme tenkrát soutěžili všichni proti všem. Tím myslím jednotlivci proti párům, duetům a dalším seskupením. No, řeknu vám, nebylo to lehké zaujmout jako sólista… Třeba když proti vám soutěží kupříkladu sehraný pár, který může divákům předvést možná daleko víc. Když jsem se tenkrát dozvěděl, že jsem šampionát vyhrál, nemohl jsem tomu nejdřív uvěřit.“

Jde tedy vlastně o jakýsi „mezioborový“ tanec, respektive taneční disciplínu. Jak byste ale hodnotil vývoj tance obecně?

Určitě jde strmým tempem dopředu. To, co před třiceti lety stačilo povětšinou baletním sólistům v divadlech, dnes by se s tím těžko uživili ve sboru. Vyvinula se i technika piruet, skoků nebo rozsah pohybu a elasticita. Je to způsobeno nejen kvalitnější přípravou, zázemím, ale také rozvojem médií a širokou možností předávání zkušeností doslova z jednoho konce světa na druhý.“

Postupně se však ve Show dance vytvářela silná konkurence, ale i tak jste si dokázal s celosvětovou elitou poradit…

Jak jsem říkal, v roce 1996 jsem vyhrál světový šampionát ve Show dance. Ten tenkrát probíhal v maďarském městě Dunaujvárosz. Mám za sebou deset let soutěžní kariéry, za níž jsem získal všechny světové medaile od bronzu, přes stříbro až po zlato.“

Takové úspěchy jistě přímo otevírají dveře k velké kariéře?

Samozřejmě. Dostával jsem pracovní nabídky ze zahraničí, také od známých fotografů a z módního průmyslu. Ať již na přehlídky či v roli fotomodela. Měl jsem nabídky z filmových produkcí. Mohl jsem si vybírat mezi slavnými českými zpěváky i kapelami, od nichž jsem měl nabídky na videoklipy. Řítily se na mne výhodné nabídky natáčení reklam. A bylo toho hodně, mnohem víc.“

Při pohledu na tento snímek je jasné, že si Marka Křenka často vybírali i filmaři a režiséři videoklipů.

S jakým z toho množství fotografů byla spolupráce pro Vás nejzajímavější?

Měl jsem také s Darinou tu čest a možnost – mezi jinými – spolupracovat i s Janem Saudkem. To bylo opravdu vzájemně velmi inspirativní. Ale jestli tu svou práci – fotku, co s námi udělal, vytáhne někdy na světlo světa, nevím… Těžko říci… On je to vůbec velmi ,zvláštní´ člověk. Hodně rád vzpomínám i na práci s dalšími fotografy. Moc se mi líbila spolupráce s Gábinou Fárovou, od níž mám i fotky doma jako obrazy.“

Objevoval jste se tedy i v klipech řady hudebních skupin a sólistů…

To je pravda. Asi nejslavnější je ten s MIG 21 ,Jak snadné je žít´ (https://www.youtube.com/watch?v=SPgPEAafDec). Ale spolupracoval jsem i s bratrem Petra Jandy – Slávkem a jeho kapelou Abraxas na videoklipu ,Obyčejnej svět´ (https://www.youtube.com/watch?v=LSz2kH903M8 ), nebo s Jarkem Šimkem v klipech ,Faleš né opojení´(https://www.stream.cz/uservideo-23684/26042-falesne-opojeni) a ,Hola Hi Jej´(https://www.youtube.com/watch?v=vLXwQP1ZNu0). Z reklam bych uvedl ty nejznámější – pro Škodu, Gillete a HQS Sargenda.“

Od klipů je blízko k filmu. Účinkoval jste v nějakých?

Ano, z těch větších bych uvedl italský televizní seriál ,Carabinieri´ a zejména americký film ,Příběh rytíře´, který se částečně natáčel i v České republice. V něm jsme tančili s Darinou oba.“

Vraťme se však opět k tanci a vystupování.

Průběžně jsem vystupoval se svými tanečními čísly. Jako sólista, pak v páru s Darinou nebo v taneční skupině, kterou jsem si vytvořil. Tančil jsem taky v muzikálu ,Vlasy´ v roli Steavena – smrtky. Dostal jsem ji díky ,Pavoukovi´ bez konkurzu.“

Věnoval jste se nadále i choreografii?

U tance ano, pořád a to v různých směrech a žánrech. Ve sportu jsem spolupracoval například s původně gymnastkou a později světovou šampiónkou ve Fitness Claudií Kinskou. Také s krasobruslařkou Babiakovou, Sviatkem Kazimirem, Futasem, Gornalem, a sourozenci Beständigovými… A mnoha dalšími krasobruslaři i gymnastkami, jak sportovními tak i moderními. Právě teď momentálně pracuji v Pardubicích s talentovanou mladou, půvabnou krasobruslařkou Nikolou Rychtaříkovou.“

Vystupoval jste však i s jistou show nikoli přímo divadelní…

Máte na mysli uměleckou strip-show se skupinou ,California Dream Men´s´? Ano. Jezdil jsem s ní dvě sezóny. V Itálii, po různých městech. Na vysvětlenou musím dodat, že se nejednalo o zcela klasický pánský striptýz. Vysvlékali jsme se maximálně do plavek, na pódiích v divadlech a kulturních sálech. Používali jsme rekvizity. Třeba jedoucí motorku, sprchu, postel… Vše bylo umělecky ztvárněné, v dané choreografii a nejednalo se o vulgaritu. A abych přiznal, docela mě to i bavilo. Mohl jsem ukázat, co jako tanečník umím. Navíc k tomu předvést i krásu těla tak, aby to nevypadalo jako levná svlékací fraška.“

Marek se věnuje, mimo tanečních choreografií i choreografickým přípravám gymnastů a krasobruslařů, jeho dres navíc dokresluje lásku k Itálii.

V tanečních kruzích se o Vás mluví často ve spojitosti s Itálií…

Jak jste mne představil na začátku, s Darinou jsme žili a pracovali v Itálii, na Sardinii. Od roku 2002, kdy jsme tam vybudovali taneční školu ,DAMARIS´. Začínali jsme v tamější metropoli Cagliari. A pak se škola postupně rozrostla i na další dvě pobočky. Vědělo se o nás. Postupně jsme se dostávali do povědomí místního tanečního světa. Dařilo se nám. Naši žáci získali mnoho světových titulů. A abych se pochválil jako trenér, syn Darinky Marek má již na kontě sedm titulů mistra světa!!!“

Pak však přišla tragická událost… Asi se Vám o ní bude špatně i teď zpětně mluvit?

Krátce před mými narozeninami došlo k tragédii. Na domě, kde jsem bydlel, bylo zrovna lešení. Opravovali nám vnější fasádu domu. Jak jsem zmínil, jsem milovník ptactva. Měl jsem na terase voliéry s ptáky. Do nich jsem jim denně doplňoval krmení a vodu. V osudný den 7. 7. 2010 jsem po onom lešení, v úrovni třetího patra, nesl pytel s krmením. Stavebníci mi totiž zablokovali východ z bytu na terasu. Nebylo to poprvé, co jsem to takto dělal. Ovšem toho dne strašně pršelo a já pospíchal do práce. Proto jsem po mokrých deskách běžel… A najednou rána a – zatmění! Padl jsem z té ohromné výšky 16,5 metru na, pod barákem parkující, masívní železný bagr. Probral jsem se, po kómatu, až o měsíc a půl později. S trachotomií v krku, ochrnutý, vyhublý. V nemocnici v Turíně, kam mě ze Sardinie letecky přepravili směrem do vnitrozemí. Byl jsem totiž velmi nestabilní a v podstatě jsem umíral. Teprve postupně jsem se zpětně dozvídal, co se stalo. Že jsem dokonce měl zástavu srdce a dýchaní. Měl jsem hrubě polámána žebra, pánev, kyčel a nohy. A tím důsledkem i poškozeny vnitřní orgány – roztrhl se ve mne močový měchýř, odtrhla se část jater a slezina… A mnoho dalších zranění. K tomu navíc ztrátu paměti… Každopádně, vždy jsem byl bojovníkem. I když mi lékaři řekli, že chodit už nebudu a pokud ano, velmi špatně, nedal jsem se. A bojoval každým dnem. Vždy víc a víc. Já dnes, jak vidíte, v pohodě chodím a tanec můžu alespoň učit. A to mě bavilo, baví a bavit bude do konce života.“

Vzpomínka na Sardinii v osobitém podání Marka Křenka.

Gratuluji, že jste se z toho dokázal vykřesat.

Nebylo to vůbec lehké. Dávali mi prý devět až třináct procent naděje, že vůbec přežiju. Byl například velký problém zastavit vnitřní krvácení. Stále se to nedařilo. Jelikož nedokázali zjistit, odkud vlastně krvácím… Doslova za záchranu života mohu děkovat italské anestesioložce Dott.ssa (což je italský ekvivalent u nás užívaného latinského MUDr.) Sylvii Roreo. Ta se rozhodla dát mi ještě jednu injekci na zahuštění krve navíc. Byl to největší risk a zkouška. Po té injekci se mi klidně mohlo zastavit srdce. To by totiž nemuselo zvládnout pumpování zahuštěné krve. Dokonce, kvůli té výjimce musela doktorka Rorero telefonovat na naše zastupitelství v Římě. Až ta injekce konečně zabrala.“

Chápu, že bylo složité po uzdravení začínat prakticky od znova.

To opravdu ano. Po propuštění z nemocnice jsem nebyl schopen se o sebe postarat sám. Tak jsem přiletěl do Čech. Do Ostravy k otci. Byl to velký omyl, ale to jsem pochopil až později. Žil jsem v Bohumíně. Tam jsem později i pracoval pro taneční školu ,Radost – Impuls´. Ale o lékařské péči v bohumínské nemocnici se raději nebudu moc vyjadřovat. Ani o jejich profesionalitě. Řekl bych to jen jedním slovem. Otřes! Vydržel jsem tam také jen čtyři měsíce. Vrátil jsem se opět do Itálie. Tam, kde mi zachránili život – do Turína. Kde jsem už vlastně znal několik lidí z nemocnice, jelikož mojí novou rodinou se stal nemocniční tým. Ta moje vlastní o mne totiž nestála. Byla to, řeknu vám, pro mne opravdová rána, zjistit to po tolika letech.“

Na co jste se soustředil v dalších etapách života po tragickém zranění?

Na aktivní tanec nebylo už pomyšlení. V Itálii jsem spolupracoval choreograficky s orientální tanečnicí Azizou Abdul Righou. Psal jsem knihu, věnoval se víc přírodě a duchovnu… Ta nehoda mě vůbec hodně změnila.“

Člověk si po takovém zlomovém životním momentu také mnohé uvědomí…

To víte,když je člověk téměř šest měsíců nehybný, nemůže mluvit kvůli tracheotomii a jen tak leží a dívá se do čtyř holých zdí, hodně si uvědomí… To máte sakra hodně času přemýšlet! Změnil se můj charakter i život! Vždy a často jsem přispíval na charitu a dobročinné účely. Ale po té zkušenosti jsem se v tomto směru orientoval ještě daleko víc. Už v minulosti jsem se pravidelně účastnil dobročinné Dětské pyramidové show a pomáhal i Nadaci pro sklerózu multiplex. Charita mne pro stě naplňuje. Již od mládí. A chci při tom zůstat, dokud to bude možné…“

Máte za sebou studia psychologie, můžete nám přiblížit, jak a kde jste jich využil?

Rád to vysvětlím. Ano, pracoval jsem pro jednu italskou komunitu jako vychovatel pro závislé na drogách a alkoholu. Byla to pro mne opravdu velice smutná zkušenost….“

Co momentálně chystáte pracovně?

Mám hodně aktivit. Začal jsem zase se zpěvem. Nacvičili jsme několik duetů s jistou zpěvačkou. Chci při tom plně využít nejen své choreografické zkušenosti a praxi, ale i vlastní dovednosti z oblasti stylingu.“

Tanečníci společenských tanců tančí v obleku a s motýlkem. Marek Křenek má motýlka alespoň dodatečné na rameni.

Co připravujete do budoucna ?

Mezi mé aktuální plány patří otevření Taneční školy ,DAMARIS´ v Brně. Jako pokračování té, kterou jsem vedl v Itáliíi. Bude zaměřena nejen na klasický tanec, ale zejména Show dance, Street dance, Contemporary i jiné moderní styly. Specialitou by měly být bezplatné třídy pro sociálně slabší děti a mládež. Taky stále aktivně pomýšlím na další charitativní činnost. A v neposlední řadě i na pomoc přírodě.“

Zmínil jste se, že píšete knihu. Naše čtenáře jistě bude určitě zajímat, o čem bude? Půjde o román, autobiografii či třeba taneční skripta?

Bude prostě o mém životě. O situaci člověka, který se těžce protlouká životem… O jeho výsluní i bouřkách. O životě plném nebezpečí, zrady a zkorumpovaném světě umělců. Ale i o neskutečně krásných chvílích. Bude to kniha, která asi každému utrhne slzu z oka. Bude prostě – o mně.“

Jak vidím, často žijete někde mezi Brnem, Prahou a Itálií. Kde se cítíte doma?

Řeknu to tak – doma je člověk tam, kde je jeho práce a kde vás lidi mají rádi.“

Děkuji za rozhovor a přeji hodně nových úspěchů a zdařilý návrat na jeviště.

MICHAL STEIN

Foto: archiv MARKA KŘENKA

Taneční magazín

Rozhovor s  tanečníky TEREZOU ŘÍPOVOU a MARTINEM ŠIMKEM

Tanec byl vždy hlavně dřina a zájem

 

 

Vedete své taneční kurzy. Kde vlastně učíte a jak dlouho?  

Tereza: „Já učím 6 let, začala jsem s přípravkou dětí v Bakově nad Jizerou, poté jsem dostala nabídku učit klasické taneční pro mládež v  Mnichově Hradišti. V tu dobu jsem oslovila Martina a tím naše spolupráce začala.“

Martin: „Já jsem učil více v Praze, s Terezkou jsme ale začali učit  na mladoboleslavsku,  zejména  Mnichovo Hradiště, Mladá Boleslav a městečka kolem. V Praze jsme rozšířili výuku.“

Které typy tanců  se dají nalézt ve Vašich kurzech?

Martin: „Razíme motto „Staré tradice v novém kabátě“,  snažíme se tedy, aby tradiční standardní a latinsko-americké tance zůstaly, ale pokoušíme se je nějak tematicky  rozšířit. Lidé si mohou vyzkoušet třeba tango  argentino,  každý člověk si poté snadněji přijde na to,  zda ho více  baví latina, standard nebo třeba ještě  něco jiného. V Mladoboleslavském divadle pořádáme pravidelně jednou  měsíčně taneční večery na divadelních prknech,   udělali jsme například muzikálový večer a vyučovali  jsme muzikálový tanec (Chicago).“

Oba máte také bohatou taneční kariéru. Co Vás přitáhlo k tanci?

Martin: „Mě vlastně přitáhla Terezka, byla to  náhoda, nebo osud. Měl  jsem totiž závodně  plavat, ale onemocněl jsem. Když   jsem se po nemoci vrátil,  bylo mi doporučeno nemít žádnou extrémní fyzickou zátěž. Terezka s mým bratrem byli  o rok mladší, osudem či náhodou jsme se dostali  k sobě, co je ještě  zvláštnější, nikdy jsme spolu  závodně netančili, já s Terezkou, ani s mým bratrem žádnou společnou závodní kariéru  nemáme. Terezka znala dobře mého bratra, ale oslovila mě…Nekonkuroval jsem  bratrovi, opravdu. On  byl v mladší kategorii.

Tereza: „Já jsem  v 8 letech z aerobiku přešla na tancování, bavilo mě to, se Šimkovými jsme se sešli v klubu v Bakově nad Jizerou. Bratr Martina  se mnou chodil do třídy.“

dsc_0892

Zavzpomínejte na Vaše sportovní úspěchy…

Tereza: „Začali jsme úspěšně. S mým tanečním partnerem jsme vždycky končili na stupních vítězů, později samozřejmě přišla různá  změna tanečních  partnerů, ale vždy jsme se drželi ve finále či v semifinále. Později jsem  přešla k standardním tancům,  byla jsem v reprezentaci,  poslední rok a půl či dva jsem  reprezentovala Polsko.“

Čemu vděčíte za to,  že jste vždy končili na stupních vítězů?

Tereza: „Určitě dřina a zájem. Bez toho, aniž by nás to bavilo a byl to celý náš život, by to opravdu nešlo. Celý život byl  skutečně jenom takový: ze školy a na trénink,   nic jiného. Škola, trénink.“

Neměla jste pocit, že přicházíte o veškerý  život kolem?

Tereza: „Ne, vůbec ne,  mě to tak strašně bavilo,  neměla jsem vůbec pocit, že o něco přicházím, naopak.  Taneční svět je jiný. Lidé mi připadají  vyspělejší, chovají se k sobě hezky.“

Martin: „Podobně. Vystřídal jsem asi tři taneční partnerky, poté jsem trénoval v Praze, takže od té doby jsem měl individuální studijní plán. Vůbec jsem nebyl ve škole,   trénovali jsme i v zahraničí. Bez ind. výuky  by to nešlo. Tanec  mě nabíjí úplně jinou energií. Láska k tanci, pohybu, hudbě, to všechno patří  k mému životu. Nikdy mi nevadilo, že přicházím o zbytek zážitků,  nechodil jsem nikam „pařit“  každý pátek. Vidím své úspěchy,  reprezentoval jsem Českou republiku.  Přikládám  svůj úspěch i tomu, že jsem měl  výborné trenéry a zázemí. Rodina je  určitě důležitá. Opravdu hodně  jsme  procestovali, Evropu téměř celou, také jsme měli letět do Spojených států, ale bohužel to nevyšlo, na poslední chvíli jsme letěli do Moskvy. Většinou se opravdu cestuje po Evropě, centrum latinsko-amerických tanců a standardních je totiž  Evropa.“

dsc_0908

Pokud jste byli v zahraničí, měli jste čas  prohlédnout si příslušné místo?

Martin: „Ne, čas jsme si  museli udělat. Zašli jsme k moři, ale až navečer. Známe  vlastně halu a hotel.

Všechno se odehrává v hale, vybavuji si moc hezký kemp ve Slovinsku, kde se dá jít k moři. Ovšem…  tak na půl hodiny, spíše zajdeme na jídlo. Musíme  odpočívat, nemůžeme se vystavit  sluníčku a být unavení,  druhý den je soutěž.“

Dovolená to tedy není…

Tereza: „To ne, ale  poznáte  tanečníky,  jdete   s nimi  na večeři, vnímáte,  jakým způsobem se  jaká země připravuje  na soutěž, zda dodržují časový plán, nebo má  soutěž hrozivý  skluz…. Třeba Itálie – ráno  přijdete v devět hodin, to už  má být otevřeno, ale v deset tam ještě nikdo není. Všichni čekají a  organizátoři se objeví až o půl  jedenácté.“

Našli jste si přátele v zahraničí?

Tereza: „Určitě ano.“

Stále si dopisujete?

Tereza: „Už ne. Jsem s nimi spíše v kontaktu kvůli soutěžím,  v  této oblasti komunikujeme stále. Také  v okamžiku, kdy  přijedou do České republiky. Je na tom krásné, že poznáte různé národnosti a  lidi  s různým zázemím, ale láska k tanci nás všechny spojuje.“

dsc_1014

Která evropská země Vás natolik nadchla, až jste ji chtěli napodobit ve svých aktivitách? 

Tereza: „Jde tu spíše o  styl, který se vyučuje v dané zemi. Já jsem jezdila do zahraničí zejména kvůli  standardním tancům,  jiný styl je v Itálii, tam je živější,  rychlejší,  velkolepější, v Londýně je naopak tanec ve znamení techniky, ale dnes doba celkově přinesla všechno největší, nejrychlejší,  všechno se  posunulo někam jinam.  Velice mi vyhovovalo  Polsko. Ve své době byli na vrcholu umění, umísťovali se pravidelně  na nejlepších místech ve finále,  skoro všechna místa byla  obsazena  polskými páry. Jejich styl byl někde mezi Anglií a Itálií,  to mi opravdu vyhovovalo. Zůstala jsem v jejich klubu, trénovala jsem s nimi, neměla jsem partnera z Čech,  ale z Polska.“

dsc_0949

Slýcháme o vedoucím postavení polských tanečníků. Proč? 

Martin: „Na východě lidé  tvrdě  dřou, když se dostanou k tanci, mají určitý  plán,  podle kterého postupují a oddají tomu celý život. Na západě je více možností, děti se mohu věnovat čemukoliv. Na východě ne.  Cítíte, že musíte pracovat, protože je sto  jiných, kteří čekají na příležitost, aby mohli trénovat. Lidé doslova čekají na to, až někdo odpadne, aby  mohli nastoupit na jeho  místo. Na západě záleží na finančních prostředcích. Pokud člověk zaplatí, může cokoliv. Česká republika se podobá západu.“

Tereza: „Tento přístup je vidět zejména u malých dětí. Maminky obvykle nechtějí, aby jejich  dítě chodilo  třikrát týdně na trénink,  platilo se a muselo se tvrdě pracovat.  Jednou či dvakrát týdně stačí, dále mají  flétnu, mimo to   ještě aerobik,  tenis. Nechtějí dělat nic  jako hlavní věc. Spíše si něco zkusit, opravdový zájem, kdy se člověk něčemu hluboce oddá a dře, chce vítězit, to tady už moc není vidět.“

 Jak vidíte současnou situaci z Vašeho úhlu pohledu?  Je to správné nebo ne?  Pokud budou všichni dřít a budou chtít být první, také to nepůjde…  

Tereza: „To je pravda, ale já mám pocit, že by  děti nejraději nedělaly vůbec nic. Rodiče jim zařídí  spousty kroužků, chápu i to, protože jsou sami  zaměstnaní, vytížení a jsou  rádi, že se jejich dítě nikde nepoflakuje a nesedí v partě. V kroužcích je tedy o děti postaráno. Vidím problém v přístupu rodičů. Dříve by řekli – Běž a uč se!  Dnes řeknou – Nechce se Ti, chudáčku?   Tak ne, zkusíme raději dvacet koužků za rok, ono tě třeba něco trkne.  Přístup rodičů je příliš liberální a je to na škodu věci.

I dnes jsou  děti, které jsou zapálené a ty vyhrávají. Ani já nejsem  úplně soutěživý typ, ale snažila jsem se. V současné době mi připadá, že děti chtějí sice  vyhrávat, ale neudělají proto nic. Kdyby to  tak šlo samo…..“ To nás trenéry trošku trápí.

Některé děti i dnes soutěží, ale tak dva páry ze skupiny, dříve by soutěžily všechny.

Martin: „To samé vidíte i v klasických tanečních. Zavolá nám  maminka a ptá se na všechny podrobnosti. Děti vůbec nejsou aktivní.

Jsme šťastní v tanečních pro  dospělé, tam jsou lidé, kteří opravdu chtějí tančit.

Také je důležitá regionální základna nebo tradice a  na mladoboleslavsku se stále drží. V deváté  třídě se mladí přihlásí do tanečních  a učí se. Čím menší město, tím více se tradice drží. Dá se říci, že je všechno opravdu trošku přesycené, lidé mají  hodně možností, co dělat a času moc není.“

dsc_0953

Pro tento podzim máte připraveny dva projekty. Představme první z nich, Roztančené divadlo, což  je určitá  obdoba Stardance. Jak jste přišli na  tuto myšlenku, přitahovalo Vás samotné  jít soutěžit do Stardance?

Martin: „Říkáme tomu takové divadelní Stardance, aby lidé snáze pochopili smysl soutěže,  ale nemá to se Stardance nic společného, vlastně jsme se  ani touto soutěží moc neinspirovali. Říkali jsme si s Terezkou,  že by možná zajímalo ty, kteří chodí na naše divadelní taneční, jak herci tančí.    Samozřejmě jsou tu podobné prvky jako ve Stardance, my také musíme obléknout herce do krásných šatů…“

Bude příští rok opět taková  soutěž?

Martin: „To nevíme. Nejdříve musíme zjistit, jaký bude o tuto soutěž zájem. Choreografii sestavíme,  natrénujeme s herci, časově to není  vůbec jednoduché,   tréninky  musí být nejméně čtyři, aby to trošku vypadalo, takže závěry zatím neděláme.“

Co budete dělat, když herec přijde jen 2x a nebude  umět?

Martin: „To ne, to už víme teď. Herci se  snaží, nechtějí se ztrapnit a vyhledávají tréninky. Vznikla tu určitá soutěživost mezi účastníky, chtějí vyhrát, snaží se  vložit  do choreografie něco, aby byli zajímaví a jiní než ostatní. Je tu taková zdravá soutěžní rivalita, vtipná a příjemná.“

Někteří soutěžící vypadali, jako by neměli  o tanci ani ponětí. Nemáte strach, že jim to nepůjde?

Martin: „Určitě ne, je pravda, že někdo se setkal s pohybem a někdo ne,  ale naučit se může každý, jen musí  chtít. V naší soutěži je to jednodušší v tom, že se  tančí jen jeden tanec, vždycky se choreografie dá sestavit tak, aby to šlo.  Nedáme tam prvky, které dotyčnému nesedí.“

dsc_1013

Je v soutěži nějaký supervizor?

Martin: „Ne, kontrolujeme si vše sami spolu se šéfem Mladoboleslavského divadla.“

Očekáváte hodně velký zájem?

Tereza: „Ano, zatím zájem je. Je to nové, je to něco jiného a lidi to zajímá. Ti,  kteří pravidelně chodí do divadla, se určitě přijdou podívat. Tady se setkává sport s uměním.“

Vybrali jste opravdu ten správný čas, když ve stejnou dobu diváci sledují i televizní Stardance? 

Martin: „To bylo trošku cílené.  Chtěli jsme, aby lidé, kteří se zajímají o Stardance, mohli současně sledovat i naši soutěž.  Vědí, o co jde, nemusí k nám chodit pravidelně, soutěž  není v sobotu, mohou  si tipovat a sledovat vše on-line. A konečně 4. prosince se přijdou podívat na závěrečný výsledek.“

bez-nazvu

Na co se diváci ještě mohou těšit během závěrečného večera?

Martin: „Vystoupení břišních tanečnic, jsou to  velmi úspěšné,  mladé slečny,  dále je tu pěvecké  vystoupení Adama Koubka,   máme připravenu  jednu scénu z nového představení Kabaret z MD a další dvě skvělé show, na které se těšíme a herci také, úvodní choreografii na živou hudbu a před slavnostním vyhlášením  ještě  jednu společnou choreografii.“

Zatančíte něco i Vy? 

Tereza: „My budeme tančit jen s herci a herečkami, samostatně ne.“

Vy ale připravujete ještě jeden podzimní projekt, o co jde?

Martin: „Jedná se o Benefiční taneční večer pro Elinku, při kterém se budeme snažit právě tancem podpořit tuto dívku, aby si mohla koupit  přídavný motorek k invalidnímu vozíku. Elinka je  14-tiletá  dívka, která má od narození rozštěp páteře, takže je odkázaná na invalidní vozík.  Je to velmi šikovná studentka, ale zdravotní podmínky ji nutí k tomu, aby měla čtyři ošetřovatele a asistentky, ve škole musí mít  pomocníky atd. Současně se ale  moc snaží a my jí opravdu chceme pomoci alespoň tím, aby se mohla do  školy dostat sama, nebo jít s kamarádkou ven.  Maminka by na ni mohla jen dohlédnout z okna a ona by byla samostatná. Bez motorku vozík  sama neutáhne.

Pojištovna uhradí jen část vozíku, motorek stojí Kč 80 000,-. Budeme  se tedy snažit vytěžit i z jiných projektů a doufáme, že se vše podaří.“

Jak jste se seznámili s Elinkou?

Tereza: „Chodila jsem s  její sestrou do třídy.  Máme tedy osobní  vazbu na tuto rodinu, proto jsme jim  chtěli pomoci.“

Kde se bude tento večer konat?

Tereza: „Ve vzdělávacím centru Škoda  auto, přijdou zajímaví hosté. Hlavním patronem je známý mladoboleslavský herec Matouš Ruml a zavítá k nám i Emma Smetana, o pěvecké vystoupení se postará  Monika Somerová (Fantom opery), uvidíme klasické pole dance, malé děti, připraveny jsou soutěže, módní přehlídka,  my dva budeme moderovat  a učit takové minikurzy,  aby si lidé mohli zatančit. Hrát nám  bude kapela Piknik.

Plánujete nějaký další projekt po novém roce?

Martin: „Ano, ale zatím bychom většinu  nechali ještě v tajnosti.“

 

Děkujeme a držíme palce

Eva Smolíková

Více na stránkách

www.tanecnimt.cz

 Foto: Eva Smolíková

 

Rozhovor s moderátorem MICHALEM JANČAŘÍKEM

„Má láska k cyklistice vlastně začala pádem z kola“

 

Michal Jančařík o spolupráci na festivalu filmových a televizních komedií a svém zdraví

 

S pohledným moderátorem se můžeme setkávat prostřednictvím televizní obrazovky v pořadu TV Nova Počasí. Osobně pak při rozličných společenských akcích, které moderuje. Není tomu tak dlouho, co před vyprodaným Španělským sálem Pražského hradu uváděl Audienci Grand Cru Classé Bordeaux, moderoval zahájení ME ve fotbale i křest knihy Jana Šmída Francie – Co v průvodci nenajdete. Krátce na to uspořádal křest jedné ze svých vlastních publikací o cykloturistice. Již deset let jej každoročně mohou vídat návštěvníci festivalu filmových a televizních komedií Novoměstský hrnec smíchu v Novém Městě n ad Metují, kam se rád vrací. Šťastný otec dvou dcer si udržuje nadhled a pozitivní přístup k životu, který mu pomáhá překonávat i složitá období spojená se závažnými zdravotními problémy, polycystózou ledvin.  Je poměrně známo, že je jediným synem moderátora Petra Jančaříka, málokdo však ví, že je také nevlastním vnukem herce Jaroslava Marvana.

2016_06_16_Hrnec__021

Jaké je moderování festivalu filmových a televizních komedií v porovnání s ostatními moderátorskými zkušenostmi?

Pro mě hodně specifické, protože to dělám již deset let, a když se tak ohlédnu, tak není jiná akce, která by pro mě měla takový význam, jako Novoměstský hrnec smíchu.

Za deset let jste zažil změnu pořadatele, několik patronů. Jak to ovlivnilo vás?

Všechno se vyvíjí, nikdo nemůže být někde věčně a já jsem rád, že přestože ty změny byly, tak jsem zůstal. Začínal jsem na pozvání Pavla Zedníčka, který byl tehdy patronem. Pořadatelem byl vždy Městský klub v Novém Městě nad Metují pod vedením Ilony Daňkové a Stáni Brendlové. Od roku 2016 je novým ředitelem Městského klubu Zdeněk Krákora, který dává festivalu nové impulsy…

2016_06_16_Hrnec__001

Kromě průběhu a vývoje festivalu jako takového můžete sledovat totéž u filmové tvorby…

To je právě další dimenze toho, co je neuvěřitelně cenná zkušenost. Vidět, co se za ten rok natočilo a udělat si přehled, mluvit s lidmi od filmu. S odstupem let mohu říct, že jsem čím dál tím skromnější a vděčný za každý slušný film.

Máte rád komedie?

To ano, ale moc se u nich nesměju. Když se pětkrát zasměju, tak je to dobrý. Lidi v sále se smějí víc a je pro mě zajímavé pozorovat,  čemu všemu se smějí.

2016_06_16_Hrnec__003

Čím se filmař divákovi nejlépe zavděčí?

Těžko soudit. Souhrnně popsat českého diváka bych si nedovolil. S ohlédnutím na těch deset let bych ale řekl, že filmaři jdou českému divákovi čím dál víc na ruku.  A taky je to vidět na filmech. Tvůrci dávají divákovi to, co chce mít, nebo co si myslí, že zabere. Je v tom hodně kalkulu.  A rozhodně filmy nekomplikují  přehnaně sofistikovaným  humorem.

Chcete se bavit o svém zdraví, což už bohatě udělala bulvární média?

Asi ani ne. Už jsem toho řekl tolik, že se mi do toho moc nechce. Žiji s tím už dlouho.

Kdy jste se o tom, že máte nemocné ledviny, dozvěděl?

Vím to už od malička. Narodil jsem se s tím. Termín operace se blíží a poslední dva roky se čím dál tím víc sbližuji s tématem. Člověk si zvykne postupně na všechno. Můj problém je řešitelný a lidé jsou na tom mnohem hůř, takže je potřeba zachovat klid a důvěru v možnosti moderní medicíny.

_DSC6743

Nedávno jste pořádal křest v pořadí třetího cykloprůvodce Na Kole jižní Moravou. Jak vznikla vaše láska k cyklistice?

To je celkem nepublikovatelný zážitek. (smích) Jako malý kluk jsem si půjčil tátovu skládačku – velké, těžké kolo uprostřed s mohutným šroubem,  které mělo sjeté šlapky, takže mi z nich sjela noha a hrozně jsem si natloukl právě o ten šroub… Tu bolest jsem si pamatoval hodně dlouho. Chtělo to dost sebezapření  zase na kolo sednout, z dnešního pohledu jsem moc  rád, že jsem zase rychle  začal jezdit, abych překonal trauma. Pak jsem postupně zjistil, že mě to baví. A takhle vznikla moje láska k cyklistice, nejoblíbenějšímu sportu u nás.

Na_kole_Jižní_Moravou_titulka

Podle čeho jste si vybíral své kmotry?

Chtěl jsem tam mít někoho z kamarádů vinařů, o kterých jsem tu knihu také psal. Pozval jsem Jardu Javornického z vinařství Spielberg. Vzal jsem zrovna jeho, protože si myslím, že je to jeden z největších srdcařů, co znám. Dělá víno na Kyjovsku, v oblasti ne tak turisticky propálené a tedy v o to složitějších podmínkách. Obnovil vinařství, které bylo v troskách, a já si ho nesmírně vážím za nezdolnost s jakou se do obnovy pustil. Dále jsem pozval  rodáka z Uherského Hradiště Juru Pavlicu, se kterým se známe už tak patnáct let, protože pořádám také koncerty ve Velké synagoze v Plzni a Hradišťan byl první, komu jse m tam koncert pořádal. Postupem času se z nás stali přátelé, čehož si považuju. Pak jsem si říkal, že by u toho měl být také někdo, kdo umí jezdit na kole, což já nejsem. /smích/.  A kdo je větší profesionál než šestinásobný paralympijský vítěz Jiří Ježek?

Měj jste tam také hejtmana Jihočeského kraje. Bylo to v souvislosti s publikacemi, které patřily k tomu kraji?

Jirku Zimolu  jsem původně neměl v plánu, ohlásil se dva dny před akcí, že nakonec bude moci přijít, takže jsem z něj udělal čtvrtého „stínového“ kmotra. Poznali jsme se při natáčení Cyklotoulek a následovala spolupráce na cykloprůvodci Na kole Českou Kanadou. Aktuální cykloprůvodce Na kole jižní Moravou se dá pořídit takřka ve všech knihkupectvích  a doufám, že lidi při jeho čtení pocítí stejnou radost, jakou jsem měl  já, když jsem ho psal..

_DSC4953

Děkuji za rozhovor

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: hrnecsmichu.cz

Taneční magazín