Z METRONOME FESTIVALU se stává METRONOME PRAGUE! A již finišuje s přípravami na příští léto.
Během příprav pátého ročníku mohou zakladatelé Metronome festivalu David Gaydečka, Martin Voňka a Libor Winkler s radostí oznámit příchod dalších významných posil do přípravného týmu. Těmito posilami jsou Serge Borenstein, Jan Ludvík z Karlín Group a Serge Grimaux ze subjektu, který koupil Fórum Karlín.
„Spojení sil s těmito odborníky nám pomůže zrealizovat vizi, kterou jsem měl spolu s Martinem, když jsme Metronome Festival budovali. Ve skutečnosti jde vlastně o začátek nové éry, a abychom význam tohoto nového začátku podtrhli, rozhodli jsme se událost přejmenovat na Metronome Prague. Půjde totiž o mnohem více než jen festival!“ prohlásil David Gaydečka.
Archivní snímek z minulého ročníku festivalu
„Noví společníci nám pomohou představit publiku ty nejlepší mezinárodní umělce, dopřát účastníkům ještě komfortnější prostředí, neboť hodláme plochu na pražském Výstavišti, kde se událost uskuteční, ještě zvětšit, abychom naši společnou vizi posílili a urychlili její růst,“ dodává Martin Voňka.
„V začátcích mé kariéry jsem měl štěstí, že jsem se stal členem skupiny lidí, kteří začali budovat Montreal International Jazz Festival, ze kterého se později stal, a do těchto dnů zůstává, největší jazzový festival na světě. Také Metronome festival se pořádá v hlavním městě a díky tomu mohu vidět celou řadu podobností mezi festivalem, který jsme odstartovali v roce 1979, a Metronome Prague. Skvělé místo pořádání, kterým je magická Praha, perfektní čas v roce a obrovský potenciál díky práci Martina, Davida a jejich týmu, tedy dramaturgyně Barbory Šubrtové, výkonného producenta Martina Máry a nového marketingového ředitele Jakuba Horáka, díky tomu všemu nemám obavy, že by se Metronome Prague nestal tou největší událostí svého druhu jako v jiných hlavních městech na světě. Metronome Prague bude více než jen festival!“ souhlasí Serge Grimaux. A Serge Borenstein dodává: „Zábava je nedílnou a důležitou součástí moderního města, které se prostřednictvím našich developerských aktivit snažíme budovat více než 20 let nejen v Karlíně, ale nově i v Holešovicích. Kombinace funkcí bydlení, práce a zábavy je základní filozofií Karlín Group.“
Metronome Praguese koná v pátek 19. června a v sobotu 20. června příštího roku za účasti umělců z celého světa, kteří potěší široké spektrum publika. Důraz se tentokrát klade na rozvoj akce, aby dostála pověsti společensky odpovědné události s minimálním dopadem na životní prostředí.
Léto příští rok začíná s Metronome Prague!
Lepší příležitost, jak odstartovat festivalovou sezónu, si nelze představit!
O Metronome Festivalu Prague:
Metronome Festival Prague je první velký hudební festival konaný v Praze, který nyní zve na 5. ročník. Oslovuje všechny věkové i žánrové posluchačské vrstvy a sází na aktuální dění v progresivní hudbě. Dramaturgie festivalu neopomíná tuzemské účinkující, kteří zde mnohdy nabízí unikátní program, jakým byl například návrat Sexy Dancers, nebo spojení J.A.R. a gospelového sboru Maranatha a Ivana Krále s Jiřím Suchým.
Metronome Festival za dobu jeho konání navštívily hvězdy jako jsou Kraftwerk, Primal Scream, Rudimental, Liam Gallagher, Morcheeba, Sting, Iggy Pop, Foals, Sting, Chemical Brothers, Kasabian, Tom Odell, Ella Eyre, David Byrne, John Cale nebo Massive Attack. Z tuzemské scény vystoupili Ohm Square, Floex, Ille, Tata Bojs 30, David Koller s Katarzií, comeback Sexy Dancers a další interpreti. Jen loni na festival zavítalo 18 000 návštěvníků.
„Se sestrou Janou Švandovou jsme si společně nezahrály, ale snad to ještě přijde“
Jitka Morávková – Švandová (sestra Jany Švadové) tři desítky let hrála loutkové divadlo, které bylo její velkou láskou. Když přestala hrát, začala se věnovat poezii a pravidelně vystupuje na etno večerech Jiřího Šámala v Art space. Práci s dětmi zůstala ale věrná a již řadu let učí na ZUŠ na Proseku literárně dramatický kroužek.
Pocházíte z Prahy a vyrůstala jste se dvěma sestrami. Díky profesi tatínka, který byl vojákem z povolání, se Vaše rodina často stěhovala. Jak vzpomínáte na svá dětská léta?
„Narodila jsem se sice v Praze, ale bydleli jsme v Mladé Boleslavi. Nejranější vzpomínky mám na dvorek mezi vojenskými domy, které tam dodnes stojí, a když jedu za prostřední sestrou do Jilemnice, tak jsou vidět z hlavní silnice. Stěhovali jsme se často, protože tatínka často někam přeložili. Chvíli jsme také bydleli ve Staré Boleslavi, pak v Liberci, kde jsem začala chodit do 1. třídy a ve druhé třídě jsme se stěhovali do Pardubic, kde jsem vychodila celou základní školu a navštěvovala tenkrát LŠU. Učila jsem se hrát na klavír, to bylo přání maminky, sama jsem si našla kreslení a hlavně dramatický obor, který mě bavil nejvíc. Můj vztah k loutkám se vlastně projevil už ve 4. třídě, paní učitelka nám dovolila s mou kamarádkou místo Psaní, což byl tenkrát předmět, hrát pro spolužáky loutkové divadlo. Loutky jsme si vyráběly s kamarádkou Irenou samy, hlavička byla silonová punčocha vycpaná vatou. Jeviště nám vyrobil její tatínek, který vyráběl také krabičky na medaile a ze stejného materiálu, jeviště pro loutky, uvnitř byl samet! Měli jsme na druhém stupni na ZŠ Slovenského povstání i recitační soubor, kde nás vedla pí učitelka Svatoňová, recitovali jsme básničky a naše maminka nám k tom u hrála na klavír.“
Vy jste se od dětství zúčastňovala recitačních soutěží, navštěvovala dramatický kroužek a ve škole hrála loutkové divadlo. Již tehdy jste se rozhodla pro herectví?
„Několikrát jsem se zúčastnila soutěže STM (soutěž tvořivosti mládeže) v recitaci (dnes je to Pražské Poetické setkání) a vždy jsem ve své kategorii postoupila z obvodu do kraje. Poslední mou básní byla Nerudova Balada česká, vyhrála jsem krajské kolo v Hradci Králové a těsně předtím jsem přijela z Brna z přijímacích zkoušek na konzervatoř. Myslím, že jsem o herectví uvažovala mnohem dříve než moje starší sestra Jana, protože ta se rozhodla až po maturitě, když se zúčastnila konkurzu a poté hrála v pardubickém muzikálu Líbej dál. Ale o možnosti jít studovat dramatický obor na konzervatoř v Brně, jsem se dozvěděla právě od ní, když už tam studovala na JAMU. Jana byla vždy můj rádce a vzor. Když jsem ještě studovala na konzervatoři, ona byla v angažmá v Českých Budějovicích.“
Herectví jste nakonec vystudovala stejně jako Vaše sestra herečka Jana Švandová. Zahrály jste si spolu na scéně nebo před kamerou?
„Když jsem byla v 1. roč. konzervatoře, Jana končila JAMU a byla na koleji Na Veveří – dodnes tam myslím jsou koleje pro JAMU. Často jsem za ní a Eliškou Havránkovou – Balzerovou chodila pro různé rady a odreagovávat se z našeho puritánského internátu v Mozartově ulici, kde jsem musela být do 20 hod., pokud jsem neměla návštěvu divadla. S Janou jsme bohužel nehrály, jen jsme se alternovaly v povídkách W. Allena v roli paní Bovaryové. Bylo to představení agentury J. Hanzlíčka. Byla pro mě velká čest, že jsem si mohla zahrát s Aloisem Švehlíkem, Oldou Víznerem a Ivanem Vyskočilem. Hrála jsem za Janu hlavně v době, kdy byla na studijním pobytu v Americe. Ale několikrát jsme spolu vystupovaly v TV v pořadu Prima jízda, kde jsem představovala i své loutky. Také jsme byly v Prásku i s naší prostřední sestrou Květou. V pořadech Zlatíčka, Kurňa, co to je?, v Exklusivu Kateřiny Brožové. Doufám, že se nějaká spolupráce ještě může objevit!“
Vy jste vystupovala v loutkovém Obrázkovém divadle a pak v Divadýlku Piky Piky (hry Pohádky pro malá kůzlátka, O třech prasátkách, Kašpárkovy pohádky). Čím je Vám loutkové divadlo blízké a kde Vás mohou diváci vidět?
„V roce 1984 jsme s Olgou Mášovou založily Obrázkové divadlo, hráli s námi další loutkáři – Honza Hanžlík, Pavel Vangeli a zasvěcovali mě do práce s loutkou. Opravdu jsme dětem po představení dávali obrázky s písničkou z pohádky, kterou právě děti viděly. Hráli jsme pod agenturou PKS, měli jsme zájezdy do jižních Čech a pro velký počet představení jsem odešla tenkrát ještě z LŠU, protože jsem nestíhala obě profese. Během revoluce jsme řešili spor, zda pro děti hrát nebo stávkovat a vlastně jsme se v té době rozpadli. V roce 1990 jsme s Vláďou Vyskočilem založili Divadýlko Piky-Piky a přestali jsme hrát kvůli jeho nemoci asi před 3 roky. Uvažovala jsem, že budu pokračovat sama, dokonce mám vybranou pohádku a vyrobené loutky, ale v současné dopravní situaci hrát po Praze a sama jezdit už bych nezvládla. Moc mě ale těší, že v době kdy jsem přestávala hrát, jsem se mohla věnovat další mé lásce a to Poezii. V roce 2014 vznikl pořad, kterého si nesmírně vážím. ,Žebřík do nebe´ pro Jana Skácela s Radkou Tesárkovou, hudebníkem Jirkou Šámalem a Alfredem Strejčkem, který je pro mě něco jako recitátor polobůh a hlavně skvělý člověk. Pravidelně vystupuji na Etno večerech Jiřího Šámala v Art space, vždy 2. středu v měsíci, vždy od 19.30 kromě prázdnin.“
Působíte také v dabingu (My z Kačerova, Gumídci, Pohádky bratří Grimmů, Mikulášovy patálie, Popínavé květy, Sběratel polibků…) Jak jste se dostala k dabingu?
„K dabingu jsem se dostala těsně před revolucí, kdy mě tam vzal můj kolega a kamarád, skvělý dabingový herec a člen divadla Minor Honza Hanžlík. Ze začátku jsem se učila pracovat jen ve sboru a dostávala jsem malé roličky. Pak jsem se zúčastnila hlasových zkoušek na role do pohádek Walta Disneye. Na hlasové zkoušky – na konkurs opravdu přijeli zástupci Walta Dysneye a vybírali podobné barvy hlasů, jako měli jejich herci. Měla jsem velkou radost, že jsem získala roli Báry v Gumídcích. Bylo to 60 dílů, takže se to točilo asi půl roku. A po několika letech se dotáčely ještě nějaké díly, už ne v ČT, ale ve studiu Virtual. Ještě jsem podobný konkurz dělala na Šípkovou Růženku, to byl muzikál a dostala jsem roli jedné ze sudiček. V té disneyovské měly sudičky docela velký prostor. Krásná práce byla i na roztomilém francouzském animovaném seriálu Mikulášovy patálie, kde jsem mluvila 3 role: holčičku Lojzičku a 2 menší role kamarádů Mikuláše – Viktorína a myslím Fridolína. To byla má poslední větší práce v ČT, což mě dost mrzí, práce v dabingu, mě moc baví.“
Hlavně učíte na ZUŠ na Proseku literárně dramatický obor a jedním z Vašich žáků byl i talentovaný Jan Cina. A v podstatě celý svůj profesní život se věnujete dětem. Jak se Vám s nimi pracuje?
„Na ZUŠ Prosek učím 30 let. Pochopitelně smyslem práce pedagoga dramatického oboru není vychovávat budoucí herce, ale rozvíjet jejich osobnost přes mluvené slovo, poezii a vztah k literatuře. Když se objeví tak talentované dítě jakým Honza Cina byl odmalička, je radost s ním pracovat. U něj bylo samozřejmé, že se bude orientovat na umění. Byl výborný ve všem, mohl jít na taneční konzervatoř nebo zpěv všude by jistě uspěl. Má také obrovské zázemí ve svých rodičích. Už jako dítě natáčel a stále zůstal tím skromným férovým klukem. Do nižšího ročníku chodila i Míša Doubravová, vystupovali spolu ve velikonočních programech. Asi největší radost mám, když si na mě po letech vzpomenou dospělí lidé, úplně jiné profese a chtějí se stavit nebo někde sejít. Nedávno se mi ozvala jedna lékařka se Znojma, má bývala žačka, že je na otočku v Praze. V tu chvíli si uvědomím, že pro ně ten dramaťák asi něco znamenal, když na něj vzpomínají po letech. Z jednoho žáka je významný antropolog a kulturolog Doc. PhDr. Martin Soukup, přednáší na dvou univerzitách a je Laureát ceny Neuron pro mladé vědce. Dvakrát se hlásil na konzervatoř obor herectví a dostal se do 2. kola a pak neuspěl. Už před lety jsem byla na jeho přednášce a v závěru citoval povídku Jiřího. Suchého, kterou měl právě na ty přijímačky. Takže pro něj byla výhra, že nebyl přijat na herectví, ale rétorika ho provází celý život.“
Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.
Knížka „Babráci“ není Vaší prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku“?
„Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“
Na křtu knihy „Babráci“ předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman
Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu výtvarnému umění dostal?
„Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“
Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?
„Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“
Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?
„Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“
Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?
„Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“
PAVEL ŠMIDRKAL (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a fotografem Milošem Burkhardtem
Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?
„Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“
Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?
„Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“
PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku „balí fidlátka“ harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…
Chodil jste v mládí do tanečních?
„Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“
Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?
„Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂 ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“
PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky „Babráci“ Petrou Skluzáčkovou
Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?
„Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“
Jaký máte názor na moderní formy tance?
„Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“
Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?
„Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“
Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?
„Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“
Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?
„Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“
Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči
Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?
„Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“
Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?
„O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“
Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA „Gustav Macoun – Balada o soumraku“ (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)
Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za „nepraktu“?
„Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.
Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: „Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.“
Foto: Hana Ferrarová,archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál
Má za sebou kariéru divadelní herečky v legendárním Semaforu. Setkáváme se s ní na filmových plátnech nejen v roli herečky, ale často i autorky návrhů kostýmů. Objevila se i v cyklickém televizním pořadu ČT „Třináctá komnata“, kde se vyznala ze svých někdejších zdravotních problémů, které jí přinesl vrcholový sport. A právě o sportovní gymnastice, tanci, ale i ostatním životě jsem si se SIMONOU CHYTROVOU přišel popovídat. A jelikož se známe ještě od její éry v Semaforu, snad nám čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU prominou tykání.
Jaké byly Tvé první ještě předškolní pohybové aktivity?
„Byla jsem hyperaktivním dítětem a i dnes stíhám několik činností najednou. Pravděpodobně proto mě rodiče asi v pěti letech zapsali do oddílu sportovní gymnastiky. Nedalo se to se mnou vydržet, byla jsem víc hlavou dole než nahoře.“
Simona Chytrová jako gymnastka na snímku z rodinného alba
Byl někdo Tvým výrazným a ovlivňujícím vzorem?
„Od mládí byla mým vzorem Věra Čáslavská a také snad první knížkou, kterou jsem přečetla, byla její ,Cesta na Olymp´.“
Simona se může pyšnit autogramem a osobním věnováním sedminásobné olympijské vítězky (o to cennějším, že je z roku 1975, kdy tady Věra Čáslavská zrovna neměla ustláno na růžích)
Jak hodnotíš vývoj sportovní gymnastiky až po dnešní dobu? Uznáváš spíš ženské typy éry Věry Čáslavské anebo pozdější soutěžící „holčičky“?
„Myslím, že sportovní gymnastika prošla dlouhým vývojem. Za dob Věry Čáslavské gymnastky vypadaly ještě jako zralé ženské, ale za mé éry byly v kurzu malé, drobné typy po vzoru ruských gymnastek, jakou byla tehdy třeba Olga Korbutová. Ale to samozřejmě souviselo s tím, že v této době se začaly dělat technicky daleko obtížnější a náročnější prvky, které vyžadovaly subtilnější postavy. V dnešní době, jak to stačím sledovat, je velkým problémem sportovní gymnastiky její nedostatečná ekonomická podpora.“
Zažila jsi někdy Věru Čáslavskou i jako trenérku?
„Ano, Věru jsem měla možnost zažít jako trenérku ve vrcholovém středisku v Praze, do kterého jsem byla v deseti letech zařazena. Vytvořila mi choreografii pro prostná, se kterou jsem slavila úspěchy i na mezinárodních závodech.“
Vzpomínáš dnes, po svých tehdejších zdravotních komplikacích, vůbec na gymnastiku v dobrém?
„Jak se to vezme. Horší se zapomíná vždy dříve… A s odstupem času musím uznat, že mi gymnastika dala hodně do života: cílevědomost, vytrvalost a v neposlední řadě mi i vyformovala postavu, která se mi tak dodnes lépe lehčeji udržuje.“
Vedli jste i syna od dětství ke sportu?
„To byl stejný případ jako já – opět hyperaktivní. Vítek je talentovaný na míčové sporty, takže od malička hrál tenis, florbal a basket, ale určitě po mých zkušenostech jsem nechtěla, aby sport dělal vrcholově.“
Simona Chytrová dnes
Chodila jsi na střední škole do klasických tanečních? A kde?
„Několik kurzů jsem navštívila v Hradci Králové. Ale v té době jsem procházela nelehkým obdobím nemoci, byla jsem enormně hubená, takže se ke mně moc tanečníků zrovna nehrnulo 🙂 “
Jdeš sama od sebe ráda do divadla i na klasický balet?
„Ale samozřejmě, na klasický balet se do divadla ráda podívám.“
Jaký druh tance si třeba pustíš v televizi?
„Nevím, jestli to zrovna a často vysílají v televizi, ale mám ráda street-dance.“
Kdyby Tě Česká televize pozvala soutěžit do StrarDance, přijala bys takovou nabídku?
„Tak na tutonabídku už několik let marně čekám! Snad, když si někdo z organizátorů přečte tento rozhovor, by mě mohli konečně oslovit 🙂 !!!“
Máš na svém kontě i choreografie nejen pro divadlo Semafor… Co je – podle Tebe – klíčové ve spolupráci dobrého choreografa s tanečníky?
„Choreografie je mojí druhou láskou a dokonce jsem uvažovala o studiu tohoto oboru na AMU.“
Na archivním snímku ze zkoušky předvádí Simona Chytrová (uprostřed) choreografii v legendárním divadle Semafor, zcela vpravo herečka, zpěvačka a výtvarnice Věra Křesadlová (jinak matka synů Miloše Formana)
Jak naopak vycházíš s choreografy v opačném gardu, v pozici herečky?
„Já si myslím, že dobře, protože taneční projev je mojí předností.“
Jak ses vůbec, jako někdejší sportovkyně a pozdější herečka, dostala k návrhům kostýmů?
„Od malička jsem ráda malovala, ,výtvarno´ mě vždycky přitahovalo. První možnost se mi naskytla v divadle Semafor, kde mi Jiří Suchý dal možnost navrhovat kostýmy pro svá představení. A pak postupně přišly další příležitosti pracovat jako kostýmní výtvarnice pro film.“
A poslední černobílý archivní snímek. Ačkoli byly symbolem divadla Semaforu klobouky buřinka a slamák, tak zde mají na hudební zkoušce Jiří Suchý a Simona Chytrová – bekovku a kulicha!!!
Baví Tě to? A proč nejvíce?
„Baví, protože zde můžu uplatnit a propojit několik uměleckých profesí – a už jsme zase u mojí hyperaktivity, navíc navrhování mě nabíjí energií a umožňuje mi projevovat mou fantazii a nápady.“
Jsi manželkou filmového režiséra. Nepokukuješ po očku třeba po režii divadelní?
„Tak to s určitostí mohu říct, že ne. Moje hyperaktivita tento obor nezahrnuje.“
Děkuji za rozhovor a těším se někdy na viděnou. Třeba při tenisu, který se již do tohoto rozhovoru nevešel?
