Štítek: Eliška Míkovcová

Více než 50 současných umělců oživí Desfourský palác na Florenci v rámci hlavního výstavního projektu „Místa činu“, jehož tématem je „Princip neurčitosti“.

Divadelní program se odehraje zejména v divadlech Archa, Ponec a Centru současného umění DOX. Festival nabídne devět zahraničních a čtyři české premiéry. Nebudou chybět ani site-specific performance, debaty na aktuální témata, videoart, umělecké knihkupectví, i stylově pojatý bar s DJs.

Ondřej Horák se představí odvážným výtvarným projektem „Praha-Hranice“

Projekt Místa činu v Desfourském paláci prozkoumá Princip neurčitosti

Festival „4+4 dny v pohybu“ letos návštěvníkům zpřístupní prázdný Desfourský palác. Nabídne zde několik kurátorských výstav současného vizuálního umění, které spojí tématem „Princip neurčitosti“. Různým podobám neurčitosti se tak budou věnovat například kurátoři Tomáš Knoflíček a Libor Novotný v projektu „Neurčitost principu“. Nina Moravcová připravila s českými umělci expozici „Začalo to vzpomínkou“, Radek Váňa zaštítil výstavu „Stories Are Us“ a Ondřej Horák ve svém výstavním projektu „Praha-Hranice“ propojil výtvarné umělce s cizinci žijícími na našem území. Pavel Vančát představí výběr nejzajímavějších děl z výstavy „Startpoint“ – přehlídky evropských uměleckých škol. Zvláštní pozornost je letos věnována performativnímu umění. Návštěvníky čeká řada „uměleckých konfrontací“ speciálně zaměřených na setkání ve formátu 1 divák versus 1 performer.

Denisa Václavová, která stojí za celou akcí

„Budete si moci vyzkoušet, jaká je vaše percepce, jaký máte vztah k práci, jak vnímáte hmatem nebo sluchem či zda se dají zrychlovat částice,“ doplňuje organizátorka festivalu Denisa Václavová. S intimním setkáním performera a jednoho diváka nazvaným „Tam, kam mě dovedou konečky prstů“ se představí libanonská umělkyně Tania El Khoury. Galerijní projekt nabídne možnost prožít „na vlastní kůži“ uprchlické příběhy. Ty mohou návštěvníci na sobě uchovat, nebo ze sebe smýt. Jedním z dalších projektů určených pro jednoho návštěvníka je videoinstalace „Provinilé krajiny“ nizozemského divadelníka a výtvarnka Driese Verhoevena. Verhoeven zde tematizuje dostupnost informací, která z nás činí permanentní svědky složitých situací po celém světě.

Z improvizace Signe Becker „Nová kůže“

Aktuální divadelní premiéry:

Divadelní a taneční program se letos odehraje zejména v divadlech Archa, Ponec a Centru současného umění DOX. Dramaturgie zahraničního programu bude výrazněji než v předchozích letech reflektovat složitost současné Evropy i světa.

Letošní 23. ročník festivalu zahájí představení italského souboru Motus s názvem „MDLSX“, psychedelická onewoman show oceňované divadelní a filmové herečky Silvie Calderoni. Syrský tanečník a choreograf Mithkal Alzghair představí v české premiéře svou performanci „Přemístění o útěku jako záchraně života, ale i ztrátě možnosti k návratu“. Britská umělkyně Deborah Pearson v dokumentární inscenaci „History! History!! History!!!“ přiblíží jednu z největších uprchlických krizí dvacátého století: rok 1956, kdy z Maďarska odešlo až 300 tisíc obyvatel – včetně dědečka autorky inscenace. Australská performerka Nicola Gunn v představení „Skladba pro člověka a magneťák“ kriticky a zároveň s komickým odstupem rozpitvá nesnesitelné rysy lidského chování. Sugestivní pohybová instalace „LCorbeaux/Vrány“ odkazuje k dávným vzpomínkám a prvotním mystickým zážitkům marocké choreografky Bouchry Ouizguen. Performativní instalace Juliana Hetzela „Automatický odstřelovač“ ironicky osciluje mezi dvěma vzdálenými póly – uměním a válkou. Úlevu všem, kdo se potřebují zastavit, nadechnout a svůj život vymanit z veřejné kontroly, přinese inscenace „HELLO USELESS, FORWARD AND FRIENDS“ v podání slavného belgického herce a performera Benny Claessense. Bude uveden také scénický koncert skladatelky Ingvild Langgård a scénografky Signe Becker nazvaný „Nová kůže“, film „Tvoření spravedlnosti“ vyprávějící příběh sedmi vězňů, nebo sólová performance Manuela Roquea „bang bang“ na téma překonávání sebe sama, plná intenzivní tělesné práce a soustředěného sebezpytování.

Divadelní spolek Seconhand Women se na festivalu představí hned dvěma projekty

Nebudou chybět ani nová představení českých tvůrců: „Alkoholy“ 1.–9. díl souboru „Wariot Ideal“, „Inter-mission“ divadelního spolku Secondhand Women, site-specific performance Barbory Kleinhamplové a Terezy Stejskalové nazvaná „Plačky nad příliš dlouhým životem“ a premiéra Jana Mocka „Fatherland“.

Autoři jednotlivých projektů, tentokrát živě

Program pro rodiny s dětmi s profesorem Křečkem

Platforma Máš umělecké střevo? opět připravila pro školy a dětské návštěvníky bohatý doprovodný program. Pod názvem Podivuhodná historie umění s profesorem Křečkem se skrývá každodenní vzdělávací program orientovaný na minulost i přítomnost výtvarného umění a téma sběratelství. Součástí ateliéru budou krátké animované filmy. Během festivalových víkendů se pak promění některé historické místnosti Desfourského paláce v rodinné výtvarné dílny pro děti od 4 let, o jejichž podobu se postará výtvarník Kakalík. V sobotu 6. října se bude konat „Pamětˇ národa night“, kde bude možnost seznámit se s nejzajímavějšími „Příběhy našich sousedů”, které vytvořili žáci základních škol prostřednictvím rozhovorů s pamětníky.

 Debaty, konference, křest časopisu Fotograf a narozeniny ArtMap

V rámci doprovodného programu festivalu proběhne 9. října konference „Procesy pokroku“, která si klade za cíl zlepšit spolupráci měst a místních komunit. 5. října proběhne křest nového čísla časopisu Fotograf na téma „Ne – práce“. 8. října se uskuteční diskuze „Blokuje vás bloková výjimka?“, která se zaměří na změny v metodice grantových řízení s ohledem na institut blokové výjimky. 9. října se bude diskutovat o komunitních projektech a jejich významu pro obce a města. Konference „Západ není západ“, která se uskuteční 11. října, přinese vhled do našich vztahů k západnímu umění. Večer pak ArtMap oslaví své desáté narozeniny. V pátek 12. října se pod názvem „Dobrá praxe“ uskuteční burza zkušeností dramaturgů městských galerií. Týž den čeká návštěvníky večírek Katedry fotografie FAMU „Velmi dobře“. Poslední festivalový den nabídne prezentaci nového časopisu ArteActa a diskuzi nad téma „Co je to umělecký význam?“. Večer proběhne oslava 10 let od založení online portálu Artalk. I v letošním roce je pro umělecké profesionály připravena festivalová škola Arts managementu.

Kompletní program najdete na www.ctyridny.cz.

Eliška Míkovcová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 Zeptali jsme se:

Jana Mocka, který je autorem inscenace „Fatherland“ (uvede divadlo Archa), jež se zamýšlí nad dědičností, podobností v rodině  a nad tím, zda se dá naše budoucnost vyčíst z tváře rodiče  

 Jaká je hlavní myšlenka „Fatherlandu“?

Jan Mocek: „V tomto představení se potkám na jevišti se svým otcem, který se jmenuje stejně jako já, tedy Jan Mocek. Já už jsem vlastně v rodině čtvrtý tohoto jména. A nejen to, že máme stejná jména, ale ještě navíc stejně vypadáme.  Tato situace,  kdy se setkávám s tátou,  který je o 34 let starší (nyní mu je 65 let), mi vlastně slouží ke hře na budoucnost,  využiji tu naši  podobnost.  Budu se vztahovat k budoucnosti, tedy k roku 2052. Jde o to, zkusit si představit, jak budu vypadat, jak budu mysl et a jaký bude svět za 34 let.  A to není zas tak vzdálená budoucnost.“

Bojíte se té budoucnosti?

Jan Mocek: „Neřekl bych, že se bojím. Důležité je, že jsme  si zakázali v tomto představení slovo utopie a dystopie. Stav, kdy  lidé přemýšlí o budoucnosti tím způsobem, že vnímají nějakou katastrofu, ať už ekologickou nebo sociální, je ve společnosti častý. My se snažíme  naopak ztvárnit co  nejpřesnější představu o pravděpodobné budoucnosti“.

Souhlasíte s tím, že děti přejímají geny, jdeme vlastně ve  stopách  svých předků a  v podstatě  tušíme, co se stane?

Jan Mocek: „Docela dlouho jsem se s tátou bavil, což doporučuji každému dítěti a rodiči, je to vcelku  psychoanalytický moment, byla to asi nejintimnější konverzace, kterou jsme spolu kdy měli. Během tohoto dvouhodinového rozhovoru jsem viděl, co je biologie, co je ovlivněné dobou, sociálním cítěním, pocity vnímání sebe ve společnosti atd.  Bylo to hrozně  stejné, jako přes kopírák. Jakmile jsme se bavili třeba o tom,  jaké jsou naše vyhlídky v práci, tak se začalo promítat, jak se změnila doba a společnost. Čím jsem starší, tím více v sobě mého tátu vidím.  Různě jsem si pročítal, jak všechno  biologicky probíhá, myslím, že asi 50  procent genů jsem viděl sám na sobě a  z toho zřejmě  není úniku. Nějací jsme a nemůžeme se od toho odchýlit. Ale  existují i věci ve společnosti, kde se asi odchýlit můžeme.“

Přesto – existují v rodinách i černé ovce, které se příbuzenstvu nepodobají  a jdou si svou cestou. Myslím, že někdy  takové  vztahy končí  naprostým odloučením. Jak vidíte tuto „nepodobnost“?

Jan Mocek:„Vím, že to existuje, ale to není moje zkušenost. Já mohu ukázat jen to, co jsem opravdu  prožil a v naší rodině je jistá návaznost evidentní.“

Děkujeme za rozhovor

Foto a video: Eva Smolíková a archiv festivalu

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN