Náš rozhovor z Německa se zpěvákem a též textařem VLADY GRYCEM

„Tchýně v žaludku i videoklipu“

Jeho autorský videoklip „Tchýně“ u nás doslova rozbouřil hudební i taneční vody. Severomoravák, který dnes žije v Německu má velice dobré pěvecké základy – studoval u věhlasného profesora Leo Jehneho, spolupracoval s dlouholetým kapelníkem Marie Rottrové, Vladimírem Figarem i dalšími. Má praxi v ostravské televizi i divadle a za sebou pedagogická studia. A nyní tvoří i vystupuje v zahraničí, ale i v Čechách či na Moravě. Zpěváka a textaře VLADY GRYCE jsme vyzpovídali v Berlíně pro Taneční magazín.

Jaký máte vztah k tanci a pohybu vůbec?

„Dřív jsem se hýbal velmi často a rád, dnes o tom už hlavně spíše jenom mluvím. V minulosti nebyl víkend, abych nebyl někde na diskotéce. Když jsem byl mladý, tak jsem se také věnoval hodně plavání. A nějak kolem osmnácti let, když jsem začínal se zpíváním, chodíval jsem i do kroužku scénického tance, který vedla věhlasná osobnost – paní Jarka Calábková. Hodně mě to bavilo, ovšem tréninky byly galeje. Bolely mě i svaly o kterých jsem ani nevěděl, že je mám. Ale to k tanci přece patří.“

A co v mládí taneční? Minuly Vás?

„Kdepak. Bylo to někdy na gymnáziu a chodila tam celá naše třída. V tanečních nás vedli shodou okolností taky manželé Calábkovi a mívali jsme hodiny každý čtvrtek v ostravském kulturáku. Nejvíce mě bavila ,latina´, ale dnes bych nezatančil ani jeden z tanců tak, jak nás to tenkrát učili. Později jsem se věnoval raději tanci scénickému.“

Odrazily se ty zkušenosti ve Vaší další práci?

„Vzhledem k tomu, že nedělám vyloženě taneční muziku, tak ani moc ne. Jedině snad v tom směru, že se snažím podvědomě hlídat držení těla, nebo, pokud písnička vyžaduje naučit se konkrétní choreografii, nemám s tím žádné problémy. Docela mě uklidňuje, že nepatřím mezi ty interprety, kteří tančí na písničku úplně mimo rytmus.“

VladyGrycStudio

Máte vztah k muzikálům?

„Muzikály miluji. Mám rád jak jejich divadelní, tak filmové podoby. Mně osobně se velmi líbí, jakým způsobem muzikály interpretují Francouzi. Nevím, jestli je to tou krásnou řečí, nebo zda jsou skutečně lepší než jinde? Ale ta francouzská představení mě prostě berou. A hodně. V New Yorku jsem si neodpustil zajít na Fantoma opery a Cats. Též to byly úžasně výkony, i když ve srovnání s oněmi Francouzi, už jsem pociťoval malinko rutinu. Ale tím nechci říci, že ty inscenace byly horší. Ostatně, vždyť na Broadwayi se hraje jeden muzikál i několik let, takže rutina je tady asi naprosto normální věcí. Mám rád i inscenace mnohých českých muzikálů. Mými favority zůstanou i po letech Bídníci a Dracula. V Česku máme několik fantastických muzikálů, které se absolutně vyrovnají světovým produkcím. Avšak zároveň mi přijde, že je tu nějaký divný zvyk dělat muzikál z jakéhokoli námětu – a výsledek taky podle toho pak vypadá. Některá témata, která byla zpracována jako muzikál mi přišla úplně zcestná. Ale nechci se nikoho dotknout, takže zde nemíním konkretizovat. V současné době mě zaujal muzikál Antoinetta – královna Francie.“

A jak se stavíte k pantomině?

„Bohužel, pantomima mě nechává poměrně chladným. Je to bezesporu velká dřina – umět vyjádřit děj beze slov, ale bohužel se mne to dosud nějak nedotklo. Ale co mám velmi rád je černé divadlo a stínové divadlo. Když nad tím teď tak přemýšlím, nejsou ona také součástí pantomimy?“

Proč jste se přeorientoval do Německa?

„V podstatě jde o ,klasický příběh´. Původně jsem měl v plánu zakotvit úplně někde jinde a proto jsem se taky už od dětství pilně učil angličtinu. No a pak jednoho dne zaťukala na dveře paní Láska a všechny plány vzaly za své a můj život nabrat úplně jiný směr. Takže za všechno může ,die Liebe´.“

Své původní písňové texty píše předem anebo textujete hudbu již téměř hotovou?

„Jak kdy. Záleží taky na tom, s kým na písničce spolupracuji. Nejužší spolupráci mám především se dvěma skvělými skladateli: Hellmutem Sickelem, jehož písničky lidi znají z podání jeho někdejší ženy Heleny Vondráčkové, ale skládal také pro Lenku Filipovou a další. A pak také s mladým, velmi talentovaným Michalem Workem. Pokud dělám písničku s Hellmutem, tak spíše píši text na hudbu. Hellmut vytvoří instrumentální základy a já, když mě to zaujme, si to nahraji na mp3, nastavím si nahrávku na sm yčku a nechávám sebou hudbu ,protékat´ – a čekám na impuls, na téma, jež ve mně hudba vyvolá. Někdy je to během chvilky, jindy to trvá celé dlouhé dny. U Michala Worka je to přesně naopak. Já si napíši text podle vlastní představy – tak, jak bych jej na hudbu nikdy asi nenapsal – mám volnější ruku k vyjadřování a Michal následně složí hudbu. Michal se do textu vcítí, nasaje jeho atmosféru a většinou přijde s něčím tak úžasným, s něčím, co předčí mé dosavadní představy. Samozřejmě, že jsme to jak s Hellmutem, tak s Michalem dělali už i obráceně a výsledky byly stejně dobré, ale tohle je pro nás už takový zavedený postup.“

Písní o tchýních – mimo dávného hitu Jany Robbové „Přijede k nám tchýně“ z pera Jaroslava Uhlíře a Karla Šípa – není mnoho, co přímo Vás inspirovalo k tomuto hitu? Vlastní zkušenosti?

„To jste tipnul správně. Moje tchýně byla opravdu neskutečná mrcha. Takže vlastní zkušenosti poskytovaly dostatek námětů. Nicméně, impuls k tomu napsat text k písni Tchýně přišel teprve tehdy, když jsem sledoval, čím během rozvodu procházela moje kamarádka. Ta měla doma taky úžasný ,exemplář´. Písnička byla napsána původně pro ni, ale pro zachování klidu v rodině od toho nakonec ustoupila. Přišlo mi škoda, aby ta skladba zapadla někam do šuplíku. A poněvadž si myslím, že se s ní může identifikovat spousta mužů a žen, upravil jsem si text do mužské formy a nazpíval jej sám.“

Celé video nese autorskou pečeť, jste scenáristou i režisérem videoklipu Tchýně?

„Ano. Scénář jsem si vymýšlel sám a taky jsem si vedl režii. Měl jsem jasnou představu o tom, jak by klip měl vypadat a co v něm chci mít. Za kamerou stála Táňa Lietavová, která se postarala také o střih a efekty. Jsme naladěni na stejnou ,vlnovou délku´, takže spolupráce byla bezvadná.“

Jak na toto dílko reagovala Vaše tchýně, pokud ji máte?

„V době, kdy písnička a klip vznikaly, tak už nežila. Pokud se jí to na onom světě doneslo, tak se určitě musela obracet v hrobě. Jak už jsem řekl, moje tchýně byla neskutečná potvora. Z ,bezpečnostních´ důvodů se proto ani nikdy nedozvěděla, že se vlastně stala mou tchýní i přes svůj nesouhlas. My se navzájem výslovně nesnášeli a tak jsme se ani dobrovolně nesetkávali. Přesto však stíhala úspěšně plivat jed a dělat rozbroje. Nakonec by dnes byla spokojena, jelikož jsme s její dcerou ve fázi rozvodu. Ale na úrovni. Zůstáváme dobrými přáteli.“

Chystáte nějaký podobný „štěpný“ autorský videoklip?

„Líbí se mi moc ten výraz ,štěpný´ 🙂 . To je fakt velmi výstižné. Ode dneška to budu taky používat . Ale zpět k otázce. Ano, chystám další autorské ,štěpné´ klipy a chci začít, co nejdříve. Kdyby k tomu nebylo zapotřebí tolik peněz, už by byly určitě hotové. Takže pilně šetřím a jakmile se oteplí, tak bych vše rád dal do pohybu. Hlavně, abychom se všichni shodli na nějakém, volném termínu, který by vyhovoval všem zároveň. Zvlášť od jednoho z připravovaných klipů si slibuji, že bude hodně ,štěpit´. Víc ale nechci prozrazovat, protože již název písničky by ,odtajnil´ obsah textu.“

Budete v dohledné době vystupovat v Čechách anebo na Moravě?

„V Čechách i na Moravě budu během letošního roku několikrát, ale především kvůli natáčení a práci na CD a organizaci a natáčení videoklipů. Bude to hodně rozlítané. Co se vystoupení týče, tak to budou jen dvě firemní akce ke konci roku. Mimo to mám i několik dalších závazků s jinými umělci. Nemám rád ten pocit, kdy jsem ve stresu a pro jednu věc se nemůžu soustředit na druhou. Musel jsem si stanovit priority, co je pro mě v letošním roce nejdůležitější. Pár vystoupení je sjednáno na rok 2017, ale na organizování koncertů pro letošní rok nezbývá bohužel čas. Pokud ovšem o můj program někdo projeví sám od sebe zájem a bude mi to zapadat časového harmonogramu, tak se dá dohodnout.“

VladyGrycPraha

Prozraďte závěrem své další umělecké plány?

„Jak už jsem uvedl, chci dokončit připravované CD. Nahrávání a studiové práce proběhnou na jaře. Pak přijde na řadu shánění financí, aby se nahrávky ,dostaly´ i na CD. A zároveň musím postavit program, s nímž hodlám vystupovat. Také chci natočit alespoň dva nové klipy, které by nové album prezentovaly. To v mém případě znamená připravit si i scénáře. Naštěstí mám už poměrně jasnou představu. Takže, jde hlavně o to domluvit se předem s kameramanem, co je technicky vůbec možné. Také bych rád udělal jeden duet, který však nebude součástí mého alba. Tady mě asi čeká boj s byrokracií – ohledně autorských práv. Nějak v mezičase musím ještě otextovat dvanáct písniček pro jistou mladou kapelu. Tím, že já žiju v Německu a oni v Česku, hraje kolikrát proti nám. Všichni máme ještě i jiné závazky a tak nejde vždy všechno podle původních plánů. Nejde pendlovat mezi Německem a Českem každých čtrnáct dnů a tak musíme brát navzájem ohledy. Pro mě je to práce až nad hlavu Takže to shrnu, letos chci hlavně dovést plány ke zdárnému konci a dodržet závazky, které jsem už slíbil.“

Práce je na obzoru opravdu dost, tak raději nebudu zdržovat. A za Taneční magazín přeji další úspěšné texty, písničky i videoklipy.

 

Děkujeme za rozhovor

Michal Stein, Berlín

Foto: Táňa Lietavová, Hellmut Sickel

Náš rozhovor se spisovatelem, novinářem, fotografem a dramaturgem ROBERTEM ROHÁLEM

„V tanečních jsem se bláznivě zamiloval, moc mě to tam bavilo“

Lidé se stejnými iniciálami obou svých jmen už bývají jaksi předurčeni ke kariéře. Stačí vzpomenout světová filmová esa Claudii Cardinalovou, Brigite Bardotovou či Damiana Damianiho. Anebo u nás herečky Blanku Bohdanovou, Simonu Stašovou či nejnověji zpěváka Davida Deyla. Nejinak je tomu u spisovatele, fotografa, novináře a dramaturga Roberta Rohála, člověka s rozmachem renesanční osobnosti.

Narodil se roku 1959, odmalička žil v Holešově na Kroměřížsku. Po střední škole a vojně se pohyboval skoro deset let v kultuře. Od roku 1990 se prosadil jako novinář – nejdříve ve Zlíně, pak i v Praze. Během posledních dvanácti let mu vyšla – povětšinou u nakladatelství Petrklíč a Grada – řada knih, vesměs o filmu, muzikálu, populární hudbě a celebritách. Své texty doplňoval vlastními reportážními snímky. Asi od roku 2002 se mu stalo fotografování doslova vášní. Věnuje se stylizované žánrové i portrétní z valné většiny černobílé; fotografii. Od roku 2005 vyzdobil svými uměleckými fotografiemi několik veřejných interierů, účastnil se kolektivních i samostatných výstav – a to nejen na Moravě ale také v Praze, Brně, na hradech Karlštejn i Křivoklát, v Národním muzeu fotografie v Jindřichově Hradci a na několika dalších prestižních místech. A právě tato vpravdě multikulturní osobnost se nám exkluzívně pro TANEČNÍ MAGAZÍN svěřila se svým vztahem k tanci i poodhalila nejnovější okénka své tvůrčí kuchyně.

Jelikož se naše profesní cesty již několik let různě scházejí i protínají, tak laskaví čtenáři jistě odpustí naše následné tykání. Za spolupráci z oblasti Kroměříže děkuji rovněž kolegyni Daně Ehlové.

 Chodil jsi vůbec jako kluk do tanečních?

„No jasně, že chodil, a moc mě to bavilo. Dokonce jsem se tenkrát do své tehdejší tanečnice Svatavy bláznivě zamiloval.“

Máš vztah spíše ke klasickému tanci až baletu či k moderním výrazovým formám?

„Líbí se mi z toho všechno. Pracoval jsem chvíli v divadle, a tak jsem třeba zrovna scénickému tanci či baletu přišel na chuť. Svého času se mi líbilo taneční seskupení UNO, s nímž spolupracovali Jiří Korn nebo Helena Vondráčková. A když bych měl vzpomínat, tak jsem kdysi s mojí tehdy budoucí manželkou Jaruškou dělali křoví jednomu kouzelníkovi na dvou magických festivalech v Pardubicích a Karlových Varech, dokonce jsme si odvezli zvláštní cenu mezinárodní poroty – ale to už je dnes pravěk. Bylo to tak někdy kolem roku 1980.“

robert_rohal_a_hel_vondrackova
Robert Rohál a Helena Vondráčková

Píšeš rád o zpěvácích, kteří mají výrazný sklon k pohybu, tanci a dobré choreografii, jako Helena Vondráčková, Jiří Korn či Petr Kotvald?

„Helena se mi líbí léta už jenom tím, jak je univerzální, jak ani po letech nezpohodlněla a nežije z podstaty. Navíc byla první, kdo začal vedle zpívání tančit, stepovat, hýbat se. Byla to ona, kdo povýšil statické zpívání u mikrofonu na skutečně hodnotnou podívanou, na show… A Jirka Korn je taky ohromný profík stejně jako Petr Kotvald. Všichni tři umí svou písničku vyjádřit pohybem a tancem.“

Fotografuješ rád taneční představení, muzikály anebo přímo taneční soutěže?

„Fotím rád lidi, které stylizuju do různých postav a příběhů, ale nafotil jsem i pár koncertů. Na rok 2016 chystám novou výstavní kolekci, v níž se objeví jediná modelka, ale na každém dalším snímku bude pokaždé úplně jiná. Půjde však tentokrát výhradně o portréty. Kolekce má zatím pracovní název ,Tisíc tváří černovlásky´. Jako inspirace nám posloužily třeba Mozartova manželka Konstance, Josephine Baker, Marylin Monroe, Lída Baarová nebo mladá Marta Kubišová ze šedesátých let. “

V současnosti působíš na programově dramaturgické pozici v kroměřížském Domě kultury, podílíš se také na organizaci tanečních soutěží či letních vystoupení mažoretek na kroměřížském náměstí?

„Já tyto některé akce spíše organizuju, mou hlavní náplní je hlavně divadlo a koncerty, tedy samotná dramaturgie. Ale spolupodílím se také i na velkých festivalech, na kterých ale dělá celý náš tým, ať již jsou to ,Hudba v zahradách a zámku´ nebo ,Mezinárodní festival dechových hudeb´, kde dochází i na ty zmíněné mažoretky.“

Na co bys z divadelně dramaturgického menu kulturního domu pozval obyvatele i návštěvníky Kroměříže?

„Asi na představení hry Commedia Finita autorky Viktorie Hradské, které je o Emě Destinnové viděné očima čtyř různých žen a které je taky hodně o české malosti. Já tohle představení kdysi viděl jako monodrama s jednou herečkou – Gabrielou Wilhelmovou – a bylo to něco úžasného. Existuje i rozhlasová verze tototo scénáře, kterou natočila Jiři na Jirásková, a to bylo taky perfektní. Společnost Karla Soukupa však přijede do Kroměříže s představením, které bude jiné v tom, že se v něm představí známé herečky jako Valerie Zawadská nebo Kateřina Macháčková.“

Hlavní stánek kultury v Kroměříži však nežije pouze divadelními programy, co tam chystáte dále?

„Provoz zde bude částečně omezen, neboť od dubna do září by měla proběhnout rekonstrukce části střechy Domu kultury, a tím pádem bude vyřazen ze hry společenský sál. Ale mnohé jiné akce poběží. Naplánoval jsem už pořad s knězem Zbigniewem Czendlikem, který odstartuje sérii duchovně laděných besed. Pracuji na přípravě koncertů Ondřeje Havelky a Melody Makers anebo Petry Janů se skupinou Amsterdam. Chtěl bych přivést i šansonový recitál Heleny Vondráčkové s doprovodem Zdenka Merty jako klavíristy, což mi oba protagonisté přislíbili…“

robert_rohal+KarolinaBubelova1Gabor
Robert Rohál s jedním se svých fotografických obrazů z kolekce „Romance o Krásce a Zvířeti.“ (na snímku modelka Karolina Bubelová a herec i režisér Peter Gábor)

Jsi renomovaný publicista v novinách i na internetových serverech, co Tě osobně v poslední době zaujalo jako diváka a posluchače?

„Z hudební sféry to je jednoznačně CD ,Bosa´, které natočila pro mne dosud neznámá muzikálová zpěvačka Markéta Zehrerová s Eduardem Parmou jako výhradním skladatelem i aranžérem. Ale moc se mi líbí i čerstvé dvojalbum funky kapely Top Dream Company… Rovněž mile mě překvapila nová alba dua Kamelie anebo Petra Koláře… Co se filmů týče, tak mě upoutal v televizi nedávno uváděný snímek Bohdana Slámy ,Čtyři slunce´. Opět jsem si uvědomil, jak je Aňa Geislerová skvělou herečkou. A taky jsem byl nedávno překvapen nabídkou všeho, co skýtá a nabízí Muzeum Kroměřížska.“

Na co si nyní brousíš své literární pero anebo počítač?

„Už počátkem roku bych se měl vrhnout do titulu, jehož pracovní název zní ,Celebrity – Fámy, nepravdy a skutečnost´. Zatímco tuto knížku jsem přislíbil nakladatelství Petrklíč, další dva jiné tituly bych chtěl vydat u Grady Publishing.“

V minulém roce jsi zůstal věrný Kroměříži i jako vystavovatel uměleckých fotografií, nikoli však přímo Domu kultury…

„A to jsem zde vystavoval dva roky staré originály, které jsem již uvedl na rúzných místech republiky. Já totiž letos nechtěl vystavovat vůbec, chtěl jsem si dopřát pauzu – ale nakonec mne stejně přemluvili. Výstava proběhla v interiéru kroměřížské cukrárny Amadeus, udržela se tam skoro pět měsíců, a já jsem nakonec moc rád. Má fotokolekce ,Romance o Krásce a Zvířeti´ tam totiž do těch nádherně klenutých prostor docela dobře zapadla.“

Vrat´me se závěrem, přes fotografii, opět k tanci, se kterým má mnoho společného setkání s tvou současnou hlavní aktérkou snímků Soňou Drábkovou…

„No, to je fakt, ale pravdou je, že se známe snad půl roku. Právě v době, když jsem nastoupil do kroměřížského kulturáku a fotil Den tance, tam Soňa vystupovala s tanečním souborem M dance crew KM. Tehdy jsem poznal celou tuto skvělou taneční partičku a bylo to hned jasné. V Soně jsem našel dobrou kamarádku. Myslím, že to byla ona, kdo mě vlastně přivedl na myšlenku nafotit něco nového. Je fajn, že ji to baví a že si udělá i čas na roli fotomodelky i na povídání o tom všem, i když má svou práci, domácnost, manžela i dva syny.“

Rodinu, další povinnosti a tím i málo času má jistě tak široce rozmáchlá osobnost jakou je Robert Rohál. Proto jsem mu poděkoval za velmi zajímavé a upřímné rozhovorové vyznání. Sám osobně a jistě i čtenáři Tanečního magazínu se budeme těšit na nové plody jeho širokého talentu.

Foto: archiv, R. Rohál

Michal STEIN, Dana EHLOVÁ

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s filmovou režisérkou EVOU TOULOVOU

„Tanec je nejlepší prostředek pro vyjádření emocí“

Jaké klady a zápory  nese  povolání „režisér“ ?

„Z celého natáčení  rozhodně nejvíce   miluji samotný „natáčecí čas“, to je tedy kladná stránka. Opakem, tedy tou zápornou stránkou, je  režisérská příprava, která je minimálně dvouroční pro jeden  film.  A nakonec se film musí natáčet třeba maximálně jen  30 dní. Někdy  spolutvořím scénář, pokud  ho nepíšu rovnou celý, ale  hlavně jsem  u takových věcí jako je řešení financování, schůzky se  sponzory,  což by měl dělat producent, ale stejně tam musí být i režisér, který zná obsahovou stránku. Dá se říci, že přípravné práce a doba, než se člověk dobere k tomu, aby se začalo natáčet, mi připadají  jako  nevýhody režisérské profese.“

Jste velice mladá, bylo pro Vás  těžké  vyrovnat se zkušeným kolegům?

„Určitě to nebylo snadné. Přijali mě na FAMU hned po střední škole, byla jsem v ročníku jediná v tomto věku, moji spolužáci měli už kolem 30-ti let. Chápání  a náhled na věci kolem je u  dvacetiletého  člověka  úplně jiné. Já jsem se  zabývala tématy na počátku mladého života a oni řešili vyloženě vážné vztahy. Rozhodně  pro mě  hledání témat pro  natáčení bylo mnohem těžší.“

eva-toulova-2
Foto archiv Eva Toulová

Respektovali Vás kolegové, když jste  před ně předstoupila  jako mladá režisérka?

„Musím říct, pokud už se jednou natáčení  zrealizovalo, nikdo si nedovolil mě nerespektovat. Já jsem se také  snažila vybírat si štáb i herce, o kterých jsem věděla, že se  na natáčení zaměří a budou se mu stoprocentně věnovat. Nechtěla jsem nějaké  arogantní hvězdičky se  zvláštními požadavky.“

Ve svém filmu jste se zaměřila na téma, jak  těžké je vybudovat si  kariéru herečky.  Je  to opravdu tak těžké  prodírat se hereckým světem?

„Opravdu je  těžší uplatnit se  v herecké profesi než v nějaké jiné. Když jsem vystudovala FAMU, tak mně minimálně jeden herec denně psal, představil se a měl zájem o práci. Byla jsem v té době úplně neznámá autorka. Vidím, že mladí herci jsou velmi často bez práce, filmů se nenatáčí  moc, dělá se jich třeba jen  20 za rok. Navíc se v nich většinou opakují stále ty stejné tváře i z toho důvodu, že je to reklama  pro producenty. Pokud už  se někde objeví nějaká nová tvář, není to tak obvyklé.“

Režisérů je méně a herců je nadbytek?

„Vystudovaných režisérů není zas tak málo, ale těch,  kteří se dokáží uplatnit, těch je málo. A  to samé je i v herectví. Vidím spousty mladých herců, ale těch, kterým je 40 nebo 50 let, těch je méně.  Myslím si, že prvotní nadšení být hercem, postupně vyprchá. Lidé si to  zkusí,  ale časem možná přejdou na jinou profesi.“

Čeká tedy mladé, kteří sní o dráze herce,  spíše zklamání  nebo se jim jejich  touhy mohou  vyplnit?

„Je tu dost soukromých škol, ale horší je to s uplatněním studentů. DAMU  je dobrý start, tedy  nejen DAMU, jsou určité školy, kde studenti spolupracují s divadly, tam je větší šance na úspěch. Dostat se na  DAMU je ale velmi těžké.  Počet zájemců mnohonásobně převyšuje počet přijatých. I přesto  je  přebytek vycházejících studentů z DAMU.“

Může  si režisér vybrat téma k natáčení, nebo je něčím vázaný a nemůže se  svobodně rozhodnout?

„Záleží na tom, pro koho film děláte. Já jsem teď dostala  nabídku dělat seriál, který je tematicky zaměřený, tam moc volnosti nemám. Pokud  dělám svůj projekt, což ale  znamená hledat  si  sponzory a financování, tak mám většinou volnější ruku. Producent obvykle chce, aby ve filmu byly částečně známé tváře a chce žánr, na který lidé chodí, takže většinou komedie.“

Která témata lidi nejvíce  zajímají?  Co většinu naopak nebaví a nemá ani cenu takové téma točit?

„Nemyslím si, že by vyloženě nemělo cenu něco točit, každý žánr může být dobrý, když se kvalitně udělá. Např. film „Černá labuť“  –  to je pubertální brak  a  stejně se na něj mnoho lidí dívá, protože je  dobrý. Nejoblíbenější jsou  ovšem komedie, lidé si chtějí v kině odpočinout, relaxovat.“

Je tedy Černá labuť smyšlenka nebo to může být realita?

„ Tady se prolíná představa a touha mladé dívky, která dospívá, což je ukázané na efektech, ale ty poukazují na to,  co se děje uvnitř  dívky.“

Je pravda, že nejtěžší je  natočit komedii?

„Ano, souhlasím. Není nic horšího, než říct vtip a lidé se nesmějí. Já vím, že najít humor pro většinového diváka může být docela obtížné.“

Stalo se Vám, že jste chtěla být zábavná a nepodařilo se to?  Co potom?

„Stal se mi opak. V  jednom filmu v určité části se lidé smáli, všem to přišlo vtipné, ale nepočítali jsme s tím. Měly tam být neutrální emoce…“

DSC_0199

Jak vnímáte tanec jako profesi? 

„Bydlela  jsem na koleji s Japonkou, která studovala na HAMU tanec a můžu říct, že je jedna  z lidí, které jsem nejvíc obdivovala. Ona vstávala  v 6 hodin  ráno, vrátila se  o půlnoci, strhaná,  rozsvítila  si jen lampičku a usnula. Je pravda, že měla japonské kořeny, tedy byla na tvrdou práci zvyklá a opravdu  dřela. Dnes už  tančí všude po světě, takže se jí to vyplatilo. Tanec  je možná ještě daleko horší povolání, protože tam máte omezenou časovost. Můžete být na určitém vrcholu, ale můžete si v tom okamžiku zlomit nohu, vyvrtnout kotník  a všechno, co jste dělali, je pryč.“

eva-toulova-1
Foto archiv Eva Toulová

Japonci i Číňané mají velmi tvrdý trénink,  jejich výkony se skoro nepodobají našim evropským. Jsme my Evropané vůbec  schopni před touto konkurencí  obstát?

„To je asi individuální, ale v globálu jsou daleko připravenější. I jejich rodiny přizpůsobí všechno jejich práci. Když jde Japonec  studovat do Evropy,  to už je něco, studenti  musí udělat  pro to všechno.  U nás panuje jiný přístup,  jednou se cvičí,  jednou  se jde na večírek. Já jsem svou japonskou spolubydlící  snad za celou dobu, co jsem s ní bydlela, na žádném večírku neviděla.“

Východní národy jsou svou tvrdostí pověstné.  Jsou vůbec Evropané  uzpůsobení  na tento obrovský výdej energie? Máme  zdraví a sílu něco takového  vůbec  vydržet?

„Třeba by bylo i   zdraví, ale je to dáno myšlením. Japonské i čínské  tanečnice ví, že to musí udělat. My jsme přece jen Evropané, máme různé kličky, jak se povinnostem vyhnout.“

Evropané jsou  pohodlnější a lenošnější?

„Přesně tak.“

Nemáme tedy šanci před východními národy?

„To je těžké říci.  Fandím Čechům,  ale pokud  bych si měla vybrat, porovnám-li co udělala má spolubydlící pro svou profesi,  tak je to jednoznačné, koho bych zvolila…“

Vaše filmy také řeší ženskou otázku. Jak vnímáte dnešní úlohu ženy ve společnosti? Je dobré, že se žena snaží být emancipovaná?

„Já si myslím, že ano. Jsem velmi  ráda, že žiji v zemi, kde  emancipace je. Nevidím  důvod, proč by ženy měly mít jiné možnosti než muži,  i když občas se to ještě stává. Vlastně se  zaměřuji na problematiku těchto žen. Snažím se dělat to, co  mě naučila paní Chytilová. Nutila  nás zpracovávat témata, která  jdou z nás a kterým rozumíme. Nejvíce rozumím ženám a ženskému chápání. Když píšu o mužích,  nemohu do toho dát tolik.“

Prožíváme ve společnosti i situace, kdy žena nechce být na mateřské, známe ženu horníka, ženu řídící bagr. Je tato výměna rolí pro společnost zdravá?

„Do extrému bych nešla. Vyděsila mě informace, že by ženy měly chodit na branné vojenské cvičení.  To je šílené. Ani přenechání mateřské dovolené otcům bych  tak nepřeháněla. Vždyť jen vazba matka – dítě je něco, co nejde jen tak vykompenzovat mužskou stránkou. Ženské hodnoty bych rozhodně zachovala. Když své dítě nevychováváte,  až vyroste, můžete se  sice poplácat za nějaké kariérní úspěchy, ale to vám nevykompenzuje  ten společný život s dítětem, cit a porozumění. Matka, když  se tedy už  rozhodne mít dítě, tak by na mateřské být měla. Matky by měly děti chtít a chtít je  vychovávat.“

Zajímavé téma je úspěšná žena. Mnoho  maminek chce, aby jejich malá dcera vyhrála soutěže typu Miss World, byla úspěšná, slavná…. Je  to správné pro děti? Nebere jim to dětství?

„Nemyslím si, že je to dobré. Nemyslím si ani, že je to vina těch matek, ale  možná spíše okolí.  Média na nás  působí, vnucují nám, že musíme být dokonalí  a perfektní. Češi mají navíc jednu zlou vlastnost a tou je závist. Češi jsou neuvěřitelně závistiví.  Jakmile „někdo něco“, třeba soused, tak to chtějí taky, požadují to po svém dítěti,  i přesto, že  ho to vůbec nenaplňuje a nebaví. To  je špatná varianta.“

Píšete  scénáře?

„Vystudovala jsem malbu a začala jsem psát, poté jsem začala režírovat  a psát scénáře. Malba a  psaní mi připadá  jako dobré propojení tvorby.“

Měli by se mladí lidé věnovat psaní?

„Určitě je  dobré, aby někdo psal. Člověk poznává  sám sebe a své myšlenky. Když své věci dá zpětně někomu číst, naučí se přijímat kritiku. Když člověk píše,  dává do toho sám sebe, nějakou  svou část, kterou by jinak neřekl. Když píšu, je to takové otevření sama sebe. Pokud si to navíc může každý přečíst, to je také  dobré.“

Ale vydávat své knížky už není jednoduché, že?

„To není.  Je to dané i tím, že  dnes se všeobecně  málo čte.“

Slýcháváme  názory mladých lidí, že potřebují  jen angličtinu a češtinu ne. Čeština je prý zbytečná. Co si o tom myslíte?

„To mi připadá úplně bizarní. Je pravda, že občas i na promítání mluví všichni  anglicky a  připadá mi, že zapomínáme na svou vlastní  kulturu  a kořeny. Vůbec to  nechápu a nerozumím tomu, násilné poangličťování  mi vadí.

Byla jsem v Norsku navštívit filmovou školu, i pětileté dítě by nás se svou angličtinou  strčilo do kapsy, norské  děti umí perfektně anglicky, máme ještě co dohánět. Ale  abychom museli být tak světoví, že se  vzdáme vlastního jazyka, to mi připadá  nesmyslné.  Čeština je jeden  z nejkrásnějších  jazyků.“

Jak  trávíte svůj volný čas?

„Chodím plavat, jsem velký milovník zvířat, můj sen je mít velkou zahradu a zvíře. Kůň  by  byl úplně to nejlepší. Ale chtěla bych i každého psa, který projde kolem mě.  U nás na jižní Moravě je  krásné prostředí,  v Praze mi připadá prostředí pro psy zlé. Jsou někdy na eskalátorech tak vyděšení.

Podle  rozvrhu a možností jezdím domů na Moravu, je tam krásný vzduch, všude příroda. Nevýhodou filmového průmyslu je to, že veškeré centrum  dění je soustředěno v Praze. Rodiče sem za mnou přijeli  jen jednou  na mou promoci a říkali: „Co tady ti lidé chtějí dělat, je to tu ošklivé“. Připadá mi hloupé, když chci jít do přírody,  mít jedinou možnost – jít do umělého parku.“

DSC_0200

Chodíte třeba na diskotéky?

„Chodím,  po každém natáčení.  Je to studentská tradice, relax, odpočinek. Právě  připravujeme videoklip, kde je ústřední taneční dvojice. Považuji  tanec za  jeden z nejlepších prostředků  pro vyjádření emocí. Zpěv je limitován slovy, říká nám, jak se máme cítit, kdežto tanec je vyjádření těla a emocí.“

Děkuji za rozhovor

Foto: Eva Smolíková

Eva Smolíková

Rozhovor s oskarovým režisérem JIŘÍM MENZELEM

„Do Stardance bych šel rád, ale asi bych to nepřežil“

Snil jste o dráze   úspěšného režiséra?

„Ne, nikdy.“

Nikdy Vás to ani nenapadlo?

„Ne.  Měl jsem štěstí. Chtěl jsem být novinář, protože můj tatínek byl novinář, ale začal jsem číst noviny a přešlo mě to. Bylo to  v 50tých letech. Zamiloval jsem se do divadla, ale  nevzali mě na divadelní fakultu, tak jsem se rozhodl jít  do televize. Na filmovou a televizní fakultu mě vzali a  pan profesor Vávra ze mne udělal filmaře.  Šlo to všechno „samospádem“, bez mé zásluhy.“

DSC_0713
S Emmou Smetanou na dobročinném bazaru

Četl jste v dětství a během dospívání  knížky?

„Tatínek měl velkou knihovnu, od raného  dětství jsem ji měl k dispozici, tak jsem četl Čechova, Stendhala, Čapky, prostě všechno. Knihovna obsahovala dobrou světovou  literaturu.“

Tvořil  jste si či  vymýšlel vlastní příběhy?

„To ne, jen jsem je četl,  bavilo mě to a něco jsem třeba četl i  víckrát.  Tenkrát nebyla televize, takže jsem ležel v knížkách.“

Co byste vzkázal dnešním dětem, které nečtou a tvrdí, že číst nepotřebují?

„Nečíst je hloupost. Čtení probouzí fantazii. Ale pokud děti číst nepotřebují…., je to jejich omezenost a jejich škoda. Bude jim v životě chybět představivost. Duševní svět je závislý hlavně na fantazii, pokud všechno přijímáte jen v obrázcích, tak se tím limitujete a ochuzujete svůj vnitřní svět.“

Je současná literatura či filmy podle Vás kvalitní nebo se jedná spíše o komerční záležitosti?

„Teď  je těžké se v tom vyznat. Vychází spousta knížek,  člověk si je  kupuje a často netuší, co v nich  je. Když tady byla  cenzura, knížky se vydávaly velmi opatrně a člověk hned věděl, co stojí za přečtení a co je jen bolševická propaganda. Nebylo tolik knih, byl  v tom lepší přehled. Když jdete do knihkupectví dnes, je mezi knihami spousta braku a není snadné si vybrat. I pro děti vychází velké množství nekvalitních knížek. Naše Andulka se  zač&i acute;ná učit číst. Doma má hromady knížek, ale máloco z toho je opravdu dobré. Občas  otevřu nějakou dětskou  knížku a čtu  takové nesmysly, až  nabývám dojmu, že ji  museli psát lidé buď opilí nebo cynici. Za mých  dětských let dělali knížky pro děti skuteční umělci: např. Svolinský,  F.  Hrubín a J.  Trnka, jejich příběhy byly psané pro děti a pro dětskou duši. Sám současnou prózu už moc nečtu. Možná je to i věkem.“

Měl jste rád knížky pana Bohumila Hrabala. Co se Vám na nich  konkrétně líbilo?

„Bohumil Hrabal je neopakovatelný a jedinečný v tom,  že v jeho příbězích se čtenář zároveň musí smát i plakat.  Je v nich obsažen  paradox života, který  v sobě schovává i tragiku i směšnost. Cením si toho, jak to pan Hrabal  dokázal dát dohromady.“

Jste  nejuznávanější  českou filmařskou osobností v zahraničí. Kde jste  čerpal inspiraci pro filmy? Bylo to z Vašich zkušeností?

„Byl jsem zaměstnaný jako režisér na Barrandově a ve studiu mi nabízeli scénáře. Když jsem se na to cítil, tak jsem natočil film. Vlastní příběhy jsem  nevymýšlel,  všechny mé filmy byly vlastně na zakázku. Když už jsem věděl, co budu točit, tak jsem také věděl, jak to budu točit. S výjimkou počátku 70tých let  jsem měl také volnost ve výběru scénářů i herců.“

IPHONE_7.6_561

Vybral jste si tedy příběhy, které byly  Vašemu srdci blízké ?

„Ano. Když jsem se cítil, že bych na to stačil, tak jsem spolupracoval na scénáři a upravil jsem si ho pro potřeby filmu, ale jinak jsem do příběhu nezasahoval.“

Cítil jste se lépe v komediích či ve vážných tématech?

„Dělal jsem jenom komedie. Byl to můj závazek, řekl jsem si, že  nebudu dělat nic vážného, protože  mi většina vážných filmů připadá neupřímná.“

Vždyť  život také není jen komedie…

„Vím, ale pro mě to bylo tak. Nerad se tvářím vážně. Nebaví mě to.“

Vložil jste nějaké vlastní příhody do filmu „Vesničko má středisková?“

„Na to se zeptejte Zdeňka Svěráka. Ten si nic nevymýšlí, všechno má velice dobře prožité. Tak, jako se herec musí vcítit do postavy,  tak i spisovatel musí prožít v sobě to, co prožívají jeho hrdinové. To Zdeněk  uměl.“

Jak byste definoval život filmového režiséra? Je radostný, záviděníhodný, je za trest… Jaké je být slavným režisérem?

„Myslím, že můj život byl jen souhrnem šťastných náhod. Potkal jsem řadu vynikajících lidí, a měl mnoho šťastných příležitostí. “

Porovnáme-li tři profese – filmový  režisér, divadelní režisér a herec, co je Vašemu srdci nejbližší?

„Divadlo. Film je moje manželka a divadlo je moje milenka. Film jsem bral jako zaměstnání, snažil jsem se ho dělat, jak nejlépe jsem uměl, ale v divadle mne to víc baví.“

Za minulého režimu jste  také pracoval v zahraničí. Byla Vám zakazovaná tvorba v Čechách?

„Mou tvorbu zakazovali  po ruské invazi jen několik let. Měl jsem naštěstí v cizině dobré jméno a tak mne později začali pouštět do kapitalistického světa. Měl jsem  štěstí. Už mojí první inscenaci v Činoherním klubu viděl ředitel basilejského  divadla, který po Evropě  hledal režiséry. Zhlédl  v Praze  spoustu představení dobrých režisérů, ale angažoval mě. A díky tomu jsem mohl pokračovat v mnoha evropských divadlech.“

Dovedete říct, v čem spočívalo to kouzlo, proč  jste byl o tolik lepší než ostatní a vybrali Vás?

„Já nevím, jestli jsem lepší, ale mám rád divadlo a hlavně mám rád herce. Pro mne je divadlo jen text a herec. Podle mne režisér jen pomáhá sladit  text s hercem, ale nemá být vidět. Nemám rád představení, ze kterých „čouhá režisér, jako dráty z deštníku.“  Jsem  pyšný na to, že třeba v Praze na Vinohradech se mé představení hraje už 18 let. Je to dobrý text hraný dobrými herci. V divadle Bez zábradlí je snad pět inscenací, které jsou udělané tak, že jejich představení se hrají před vyprodaným divadlem už víc než deset let.

Vidíte v dnešní generaci někoho, kdo by Vám byl podobný? Nebo snad  nějakého svého následovníka?

„Ne, to nejde. Mám rád „tu Hřebejkovu“ generaci a některé mladší režiséry, vážím si jich, ale spoustu jich také neznám. Je tu generační rozdíl. Není to tím, že bych k nim měl záporný vztah, jenom jsem vyrostl v jiných  podmínkách než oni. Ale připouštím, že v něčem si můžeme rozumět.“

Znamenají pro Vás ocenění, které jste získal mnoho nebo Vám to je spíše jedno?

„Jedno to není,  protože ocenění posiluje  sebedůvěru, ale pravda je, že je to vždycky  spíše  věc náhody. Filmy se totiž nedají  měřit. To není sportovní disciplína, kde rozhoduje, kdo doběhne rychleji, nebo kdo dohodí nejdál. Každý  film vzniká v jiném  prostředí, za jiné peníze, z jiného důvodu. Vím to, byl jsem v mnoha porotách na mnoha  festivalech, a proto to dobře vím.  Festivaly a jejich ceny jsou dobré k tomu, aby se o filmy probudil zájem. Dostanou cenu, ale druhý den o tom, kromě odměněných, už nikdo neví. Protože vzápětí je zase jiný festival a další filmy a jiné ceny. Jsem samozřejmě pyšný na ocenění, která jsem dostal, a jsem za ně rád, ale taky vím, že to je převážně věc náhody a štěstí. A toho  jsem měl v životě dost.“

Také jste hodně cestoval. Která z cizích zemí se Vám líbila nejvíce?

„Praha.  Mohl jsem po ruské okupaci emigrovat do Švýcarska nebo do Spojených států, ale v době, kdy odtud všichni utíkali, mi to přišlo hloupé. Jsem Čech, a  to, kam patřím,  to jsem pokládal za důležité. Dnes už to lidé tak necítí, ale mne vychovali rodiče a skauting.“

Kde berete energii na svou tvořivou práci?

„Jaká energie? Neznáte línějšího člověka, než jsem já. Jenom jsem měl štěstí, že jsem mohl dělat práci, která mně bavila a když jsem tu práci neměl, tak mne bavilo „flákání“. Mám krásný a pohodlný život, nemám žádné starosti.“

211562261500040_menzel

Nemáte splín, když nepracujete?

„Trochu mne mrzí, že mi nikdo práci nenabízí, ale jenom trochu, jsem líný. Pracoval jsem, když jsem dostal úkol a to bylo všechno.  Když mně po okupaci komunisti zakazovali pracovat, vůbec mně tím neublížili. Naopak: žil jsem si jako na penzi. Neměl jsem rodinu, o kterou bych se musel starat. Jiní mí kolegové na tom byli  hůř. A viděl jsem, že těch křivd a bolševických nespravedlností kolem mne je mnohem víc, než abych já sám měl právo se cítit jako ublížený.“

Věděl jste důvod, proč Vám zakazovali pracovat?

„Ten pravý důvod nebyl politický. Byla to jen vzpoura neschopných. Na Barrandově, ale i všude jinde, vlastně ve všech profesích, se ti, kteří by jinak neuspěli, chopili příležitosti a začali demonstrovat svůj souhlas s okupací. Začali kádrovat ty slušné, kteří neuměli ruskou okupaci snadno přijmout, aby se dostali na jejich místo. Postupně ale, jak se projevovala jejich neschopnost, a bolševický režim  měknul, se někteří odsunutí mohli pomalu k práci vrátit.“

Žijete  neobyčejný   život. Jak relaxujete?  Chodíte do přírody, sportujete?

„Takové ošklivé věci – sport, procházky. Relaxuju v posteli. Příroda mne nudí.“

Sportovat je zdravé.

„Zdravé? Za své zdraví vděčím tomu, že nesportuji. .“

Vy byste tedy opravdu  nesportoval?

„Ne. Jsem zdravý díky tomu, že nesportuji.“

Ale do fitka se chodí proto, aby člověk byl zdravý…

„Mě to obtěžuje. Fitko k životu  nepotřebuji.“

Co třeba plavání?

„V bazénu mi překážejí ostatní plavci.“

Uznáváte adrenalinové sporty, tedy neptám se, zda byste je sám dělal….

„Když někoho mrzí život, tak ať si je  dělá.“

Relaxujete třeba při hudbě nebo tanci?

K hudbě  mám pozitivní vztah, rád jsem tancoval  polky, valčíky a takové věci. Mně se líbí to, co se mi líbilo a těžko si zvykám na nové styly, současný pop je pro mne jen rámus. Nerozumím tomu, něco se mi líbí a nevím proč, něco ne a také nevím proč. Mám rád balet.“

Chodíte do divadla na balet?

„Občas mě někdo donutí někam jít, ale já rád dřepím před televizorem. Satelitní program s vážnou hudbou, operou a baletem mám puštěný  stále. Hudba inspiruje.“

Někdo říká, že nemá rád žádnou hudbu a nechce ji poslouchat. Co si o tom myslíte?

„Proč ne. Bylo by špatné, kdybychom  byli všichni stejní.“

Šel byste soutěžit  do Stardance?

„Asi bych to nepřežil. Kdybych dostal nabídku  před pár lety, tak  ano. Zkusil bych to,  bavilo by mě to, bylo by to zase něco jiného.  Ale vypadl bych v prvním kole. Byl  jsem nadšený, když jsem viděl Vaška Vydru stepovat.“

DSC_0933-001

Děkuji za rozhovor

Foto: Eva Smolíková, archiv České televize,  archiv Jiří Menzel

Eva Smolíková